Nad Tatrou sa blýska - (5)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕6.758

Na vojensky obsazených územích vládne Československo až po Košice

Koncem roku 1918 a na začátku roku 1919 bojovalo Československo s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o území Slovenska. Protože Maďaři měli k dispozici několik bývalých rakousko-uherských obrněných vlaků, musela československá armáda, aby jim mohla účinně vzdorovat, rychle postavit obrněné vlaky svoje. Obrněný vlak, to tehdy bylo něco jako za druhé světové války tankové divize anebo bombardovací letectvo. Však z nich také šel strach, jak ukazuje dramatické kresba:


Obrněný vlak byl děsivý stroj

V Československu byly pro užívání obrněných vlaků a jiné válečné techniky příznivé podmínky; byli zde lidé, kteří měli zkušenosti s jejich užitím (ruští legionáři a bývalí vojáci rakousko-uherské armády), a na československém území byla rozvinutá železniční síť.

Obrněný vlak IIa zasahoval mezi prosincem 1918 a jarem 1919 na celém Slovensku, což mělo významný vliv na průběh bojů. 29. 4. 1919 se přesunul do Lučence, kde pomáhal zajišťovat pohraniční území, které ČSR dostala na základě mírové smlouvy s Maďarskem. Během dalších dvou měsíců bojoval téměř denně s maďarskou armádou v oblasti Sečany-Lučenec-Fiľakovo. 12. 6. 1919, protože dělový vůz vlaku byl v opravě, zaútočila posádka vlaku na maďarský obrněný vlak ve stanici Hronská Dúbrava taranem - spustila na něj s kopce předběhový vůz, naložený kolejnicemi. Následující den však nechráněný vlak IIa najel na minu, která vážně poškodila přední kulometný vůz. 21. 7. 1919 byl vlak IIa označen jako „Pancéřový vlak 1“. Poškozené vozy se vrátily z opravy a kompletní vlak hlídkoval na hranici mezi Lučencem a Fiľakovem až do března 1920.


Zničený pancierový vlak a most v Nových Zámkoch

Obrněný vlak IIb byl sice nejprve vyslán 15. 12. 1918 do Sudet, ale koncem prosince odjel také na Slovensko, kde pomáhal při obsazování Košic a zajišťování košické oblasti. 1. 5. 1919 napadl maďarskou stanici Miskolc a zajistil v ní 18 lokomotiv a 300 vagónů zabraných Maďary. 21. 7. 1919 byl označen jako „Pancéřový vlak 2“.

Tím byly vojenské vlaky čs armády posíleny a snížena síla Maďarů.

Brzo byl k dispozici i „Pancéřový vlak 3“, což byl původně maďarský obrněný vlak No. IV, bývalý rakousko-uherský „Panzerzug VII“. Byl dobyt ve stanici Sečovce vojáky 36. pěšího pluku a byl složen z dělového (141-172) a kulometného vozu.

Všechny tyto rakousko-uherské obrněné vlaky byly podobné. Vnější plášť skříně byl z 12mm pancíře, vnitřní z 8mm pancíře. V každé boční stěně vozu byly dvě střílny pro kulomety a 10-13 střílen pro pušky, v čelní stěně byla jedna střílna pro kulomet a 4-7 střílen pro pušky. Dělový vůz byl podobné konstrukce Na střeše pevné části vozu byla nástavba s pozorovací věžičkou s kulometem, v každé postranní stěně byla jedna střílna pro kulomet a 7 střílen pro pušky.

První československý obrněný vlak vlastní konstrukce byl postaven během tří týdnů v prosinci 1918 v Brně. V lednu 1919 byl vyslán do bojů s polskou armádou o Těšínsko. Následně byly v Brně postaveny další vlaky: „Bratislava č. 3“ a „Generál Štefánik č. 4“. Vlak „Bratislava č. 3“ odjel v červenci 1919 na Slovensko. V srpnu byl vážně poškozen; Maďaři před ním vyhodili do povětří most a přední část vlaku se zřítila do řeky. 19 BSM Jeho číslo dostal v Sečovcích ukořistěný maďarský obrněný vlak. Vlak „Generál Štefánik č. 4“ se už do boje nedostal; v červenci 1919 bylo podepsáno příměří.


Obrněný vlak, za Poláků zvaný Smialy

Úloha této části čs armády není prakticky vůbec známa. Jak byla významná a jak byly významné obrněné vlaky, svědčí například osud části původní soupravy Panzerzug III, Poláky nazvaný Śmialy a používaný v mnoha bojích. Poláci ho označili jako pancéřový vlak číslo 53. Tato obrněná souprava během své historie měla čtyři majitele, Rakousko-Uhersko, Polsko, SSSR a od roku 1941 Německo. Vlak bojoval od roku 1914 do roku 1945.

Hlavní tíhu bojů však konec konců nesou vždy pěšáci.

Když byl 26. listopadu 1918 generál Štika na postu vrchního velitele ČSR armády na Slovensku vystřídán plukovníkem Schöblem, začala příprava ofenzivy. Krátce potom přechází čs. armáda po útoku Maďarů a vytvoření dočasné demarkační linie do protiútoku. Vytlačuje Maďary z jejich pozic.

Do 12. prosince se naši vojáci, sice nedokonale vyzbrojeni, ale zkušení fronťáci a nadšení dobrovolníci, dostávají na linii Nitra-Topolčany-Prievidza-Čadca na severu a na linii Leopoldov-Sereď na jihu.

11. prosince se Slovenská vláda stěhuje z Čech do slovenské Žiliny. Odpor Maďarů neustává, přes stálé střety s Maďary čs. vojska dále postupují. Významnou posilou je příchod již výše zmiňovaného 30. pěšího pluku na Slovensko dne 25. prosince 1918 (podle jiných zdrojů již 23. nebo 24. prosince), v síle 57 důstojníků, 1680 mužů a 24 kulometů.

Do 12. prosince se utvořily na západ od čáry Nitra – Topoľčany – Preividza – Turč. S. Martin – Čadca dvě skupiny našich sil:

I. skupina (západní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov – Sereď, II. skupina (východní) pod pplk. Šemberou.

Důležité bylo, že podplukovník Beran se svými muži se prakticky ihned se zapojuje do postupu severním směrem, tj. na Košice. 28. prosince útočí na maďarskou obranu u Margecan. Ty leží na soutoku řek Hornád a Hnilec a jsou významným železničním uzlem. Vojenské hlášení hovoří o tom, že ČSR vojsko přepadem (a za použití dělostřelectva) rozprášilo Maďary, přičemž bylo zajato 90 mužů a 13 důstojníků, ukořistěno 5 děl, 7 strojních pušek, 66 opakovaček, 40 koní, 4 polní kuchyně a další materiál. Vlastní ztráty jsou jeden padlý a dva ranění.

Dobytí Margecan uvolnilo cestu na Košice, které byly osvobozeny dne 28. prosince 1918 podplukovníkem Beranem na přímý rozkaz plukovníka Schöbla, nyní vrchního velitele severní skupiny vojsk. Jak známo, vojenští velitelé si v každé armádě, pokud jsou v boji, často poněkud upravují rozkazy po svém. Košice tak byly dobyty na přímý rozkaz italského generála Piccioneho, od 26. prosince 1918 nového vrchního velitele Československých vojsk (do ČSR přijel spolu s vracejícími se italskými legiemi). Celá horní část Slovenska tak byla až po Košice v rukou čs. armády, ovšem jižní hranice, byla doposud v rukou Maďarů. Události před dobytím Košic i následné popisuje například historik Pert Hofman v práci „Krvavý 1.máj na Dunaji“:

Postup českých dobrovolnických jednotek, složených ovšem často z bývalých česko-rakouských vojáků, na to nezapomínejme, dále do slovenského vnitrozemí probíhal již od počátku listopadu 1918. Do té doby si vyžádal na dvě stovky padlých, ale ještě ani po dvou měsících nebylo zdaleka rozhodnuto.

Československé armádní vedení se však poučilo z idiotské strategie generálů nedávné „zákopové“ války a volilo rychlé útoky, použití obrněných vlaků a využití pohyblivých vojenských jednotek.


Čs. námořníci na frontě u Parkáně naproti Ostřihomi

Hlavní úlohou italských legionářů bylo obsadit demarkační čáru, kterou ministr zahraniční československé vlády Edvard Beneš smluvil v Paříži a která měla tvořit prozatímní slovensko-maďarské hranice, než budou mírovou konferencí stanoveny definitivní hranice. Demarkační čára, stanovená válečnou radou 25. listopadu 1918, šla od Bratislavy podél Dunaje, kde byli nasazeni i čs. námořníci dále přes Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích.

Severní Slovensko na sever od čáry probíhající jižně od Devínské Nové Vsi, jižně od Pezinoku, přes Sereď, N. Baňu, Ban. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu měla obsadit Schöblova skupina s domácím vojskem.

Obsazením Komárna byl při postupu na demarkační linii počátkem ledna 1919 pověřen italský legionářský 39. střelecký pluk „Výzvědný“. Jeho jádrem zůstávalo devět původně samostatných výzvědných rot, nejzkušenějších formací československých legií na italském bojišti, kde v posledním válečném roce získaly pověst elitních jednotek. Sbor obsahoval tři prapory, každý s kulometnou a štábní rotou, i s oddílem zákopníků; celkem 1776 mužů, z toho 86 důstojníků. Jeho velitelem byl osmatřicetiletý italský plukovník Egidio Maccaluso. Byla zde obava, že o pevnost se bude tvrdě bojovat.

Na soutoku Dunaje a Váhu stál protáhlý pětiúhelník Staré pevnosti, dále předsunutá bastionová fronta Nové pevnosti. Rozsáhlé opevňovací práce završovaly tzv. „Palatinské linie“, mohutné obranné hradby obepínající celé město. Měřily celkem pět kilometrů Napětí mezi čs. armádou a původní Maďarskou posádkou pevnosti Komárno bylo vysoké. Při návratu z I. světové války do své domovské posádky totiž projížděl 8. listopadu 1918 přes Komárno transport jičínského 11. střeleckého pluku. Na předměstské stanici v Új Szöny byl obklíčen maďarskými vojáky a oddílem místní Národní stráže, Jako záminka k přepadu českých vojáků bylo, že čeští vojáci odmítli odevzdat zbraně. Maďaři zahájili palbu na transport.

Při ostřelování byl zabit jeho velitel setník Mráček a osm mužů. Na padesát odzbrojených vojáků bylo zatčeno, ztýráno a tři dny vězněno jako rukojmí v Nové pevnosti, než městská maďarská Národní rada, vedena obavami z možné české odvety, rozhodla o jejich propuštění.

Přes tyto obavy se nakonec obsazení jižní hranice obešlo téměř bez bojů. A až na výjimky se potvrdilo, že se Maďaři nepostaví na odpor našemu postupu na první demarkační čáru, která byla oznámena maďarské vládě v Budapešti zástupcem Dohody pplk. Vyxem. Bojovalo se pouze o Bratislavu kde se nakonec za cenu 41 raněných vojáků podařilo Maďary zahnat za Dunaj. Bratislava stejně tak jako Komárno se tak staly rozdělenými městy. Most přes Dunaj byl na jedné straně uzavřen vojsky ČSR a na straně druhé vojsky maďarskými.


Stráž na mostě v Komárně

Dobytím Bratislavy 2. ledna 1919 bylo konečně celé území Slovenska obsazeno (samozřejmě v rámci území tehdy vymezeného aktuální demarkační linií) a zdánlivě již nic nebránilo tomu zavést klid, pořádek a autoritu ČSR úřadů. Věci se však vyvinuly poněkud odlišně

Italský generál Piccione nepovažoval domluvenou demarkační čáru z vojenského hlediska za výhodnou, později se ukázalo, že byl vojensky předvídavý.

Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely pálank, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke a Rapovce s železnicí podél řeky Ipľu. Uvědomil o svém úmyslu maďarskou vládu, nečekal ale na její odpověď a nařídil postup posádek na 16. leden 1919. Maďaři nesouhlasili s novou demarkační čarou a došlo ke vojenským střetům zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz československé vlády pak stáhl gen. Piccione svá vojska na původní demarkační čáru.

Mezitím bylo obsazeno i severní Slovensko a nótou čs. vlády bylo oznámeno maďarské vládě, že čs. stát na územích, které vojensky obsadil, má právo absolutní státní suverenity. Maďaři byli poraženi. To ovšem byl, což mnozí předpovídali, teprve první díl. Ale nikoli poslední.

Ostatně různé „studené“ či „horké“ války mezi Slováky a Maďary sledujeme dodnes.

V Maďarsku 1919 však byla na obzoru bolševické revoluce. Záminku k ní dalo 19. března 1919 memorandum států Trojdohody, To nařizovalo maďarské armádě stáhnout se z pozic, kde mělo základny. Plameny revoluce tak byly zapáleny

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕6.758

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře