Nad Tatrou sa blýska - (4)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.220

Hurá na Bratislavu a Košice!

Dostat někam armádu je dosti složitý, dnes se říká „logistický“ úkol. Nejen že musíte dostat dost vojáků a materiálu z bodu A do bodu B, musíte také zajistit dopravní cesty. Tedy mít po čem jet, na čem jet a zabránit, aby vaši armádu nepřítel, na jehož území se snažíte dostat, nerozstřílel. Mnoho Čechů, a to jak legionářů, tak i bývalých rakousko-uherských vojáků tehdy sloužících v nové čs. armádě, chtělo jít Slovensku na pomoc. Jedna věc je chuť, jiná je možnost. Nejprve bylo nutno vojáky na Slovensko dopravit.


Manifestace pražské posádky na Pražském hradě

K tomu byly velice vhodná železnice. Však také rakouská armáda měla několik obrněných vlaků (Panzerzug). Několika z nich se čs. vojáci zmocnili. Typicky česká je příhoda, když prostě jeden z pancéřových vlaků „obrněný vlak No II“ obsazený maďarskou osádkou, stojící 28. října 1918 v Praze, jeho posádce prostě „zabavili“. Zmocnilo se ho několik českých vojáků a důstojníků v čele se záložním poručíkem ing. Pračkou. Ten se ihned ujal technického řízení obrněného vlaku, velitelem dělostřeleckého vozu se stal npor. Janata.


Rakousko-uherský vlak č. 2

Tento obrněný vlak byl složen z kompletního Panzerzug II s lokomotivou MAV 377-116, dělostřeleckého vozu (č. 7-98499) a dvou kulometných vozů (č. 140-914 a S 150-003). Dělostřelecký vůz byl vyzbrojen dvojicí děl, kdy hlavní dělo Škoda ráže 7 cm bylo umístěno v přední stěně a v levé stěně se nacházelo dělo Škoda ráže 4,7 cm. Kulometné vozy byly vyzbrojeny čtyřmi až pěti těžkými kulomety. Vždy dva kulomety se nacházely na jedné straně vagónu a případný pátý kulomet byl umístěn v zadní stěně vozu. A pak už jej používali. Nejprve v bojích proti Deutschböhmen. Byl to děsivý válečný stroj, žádná hračka. O čemž svědčí to, že jeden z těchto vlaků, který sloužil nejprve rakouské armádě a potom čs. armádě pod jménem „Sokolík“, byl využíván ještě nacistickou armádou za II. světové války, jak dokládá i lebka s hnáty nakreslená na boku, což byl znak jednotek SS.


Bývalý obrněný vlak Sokolík va službách werhrmachtu

Prvním skutečně bojovým úkolem obrněného vlaku bylo podpořit útok na obec Miroslav nedaleko Znojma. Předtím většinou, jak již bylo řečeno, sudetoněmecké jednotky kapitulovaly bez velkého boje. Jihomoravští Němci však byli bojovnější a přivítali československé jednotky palbou. Ovšem opětovaná palba z těžkých kulometů a několik výstřelů z děla obrněného vlaku zahnala příslušníky jihomoravského (Deutschsüdmähren) „Volkswehru“ na bezhlavý úprk.

Po splnění úkolu na Moravě se obrněný vlak vydal na Slovensko. K prvnímu velkému střetnutí došlo 5. prosince 1918 v prudkém boji o stanici Hlohovec. Tam se nacházel maďarský obrněný vlak, který však ustoupil. Na nádraží byla zanechána Maďary ubytovací souprava, která se stala součástí čs. obrněného vlaku. Obdobné střety, větší a menší, se pak opakovaly v Trenčíně, Leopoldově a Trnavě.

Na Slovensku byl k vlaku připojen další kulometný vůz z Panzerzug VIII, který českoslovenští vojáci zajali po bojích 17. listopadu 1918 v Jablonici u Trnavy. Vlak by se tak stal příliš dlouhým a těžkopádným. Byl tedy rozdělen na dvě soupravy. První souprava byla označena jako Obrněný vlak IIa, složený z vagónů bývalého Panzerzug II. Druhá souprava byla označena jako Obrněný vlak IIb. Tu tvořily zbylé vagóny. Čs. armáda tedy měla od listopadu 1918 tři pancéřované obrněné vlaky.

Zásadním prvním cílem byla Bratislava.

Pan Bilský pokračuje (domnívám se, že tento popis bojů čte většina čtenářů prvně, mnozí se prvně dozvídají, že vůbec nějaké boje byly. Vždyť přeci, jak psali v nacistickém Der Stürmer, že Češi jsou a byli vždy zbabělci!? Tak jak mohli bojovat? He?! (Der Stürmer byl nacistický týdeník se zaměřením na široký okruh čtenářů, zejména pak na nižší společenské třídy. V záhlaví časopisu stálo „Deutsches Wochenblatt zum Kampfe um die Wahrheit“ [Německý týdeník v boji za pravdu]. Jeho antisemitská, protičeská, protipolská atd. propaganda, založená na Goebbelsově hesle „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ byla velice úspěšná. A také Rudé právo vždy razilo heslo, že žádný Čech, až na pár uvědomělých soudruhů, nikdy nikde nebojoval, že?!)

Přiznejme, že tohle „hledání pravdy“ a označování Čechů za zbabělce či hromadné zločince bylo mediálně tak úspěšné, že je dodnes tak vžité a populární, že je kdejaký osel u nás veřejně opakuje. Takže jak to bylo:

... Po železničnom presune do stanice Zohor, pokračoval 33. čs. pluk v postupe na Marcheg a Devínske jazero, kam dorazil večer 30. decembra 1918. Počas presunu sa jeho predsunuté hliadky dostávali do častého a ostrého stretu s nepriateľom…

Dňa 31. decembra 1918 o 6. 00 hod. ráno, vyrazil 33. čs. legionársky pluk smerom k Devínskej Novej Vsi - Lamaču až na kótu 439 (vrch Kamzík). Československé jednotky sa čoskoro dostali do silnej guľometnej paľby nepriateľa, ktorí sa začal tvrdo brániť, podarilo sa im však obsadiť železničnú trať južne od Devínskeho jazera a železničný most, kde ukoristili dva nepriateľské guľomety. Krátko po 9. 00 hod. ráno začalo do čs. pozícií páliť aj nepriateľské delostrelectvo postavené pri Devínskej Novej Vsi a pri Lamači. Pod náporom čs. jednotiek však začal postupne stred maďarskej obrany ustupovať, krídla sa však naďalej húževnato bránili. Napokon však aj oni podľahli rýchlemu a razantnému postupu čs. vojska… II. práporu 33. čs. pluku sa pod velením rotmajstra Jana Ingra podarilo dobyť železničnú stanicu Lamač a I. prápor 33. pluku zajal oddiel maďarského vojska, 2 delá, 6 guľometov a 12 koní. Časť obrancov Lamača sa však zhromaždila v priestore cementárne, odtiaľ začala páliť na Čechoslovákov z guľometov, podporovaná delom, ktoré tak vytvorilo krížovú paľbu s delostrelectvom pri Devínskej Novej Vsi, kde maďarská posádka ešte stále kládla odpor.

Maďarské jednotky nachádzajúce sa pri cementárni prekážali čs. jednotkám ktoré chceli obkľúčiť Devín zo severu a severovýchodu, veliteľ 33. čs. pluku Riccardo Barreca preto nariadil vyvrátiť maďarskú obranu pri cementárni. To sa o 13. 00 hod. podarilo rotmajstrovi Černému a jeho oddielu, s ktorým ďalej postupoval na Devínsku Novú Ves a kooperoval s ďalšími čs. jednotkami ktoré obkľučovali obec so severu a severovýchodu. Po bojovom strete muža proti mužovi, bola napokon maďarská obrana Devínskej Novej Vsi o 17. 00 hod. úplne vyvrátená. Maďarom už nepomohol ani obrnený vlak, ktorý vypálil na československé jednotky niekoľko rán z dela.

Útok na kótu 439 (vrch Kamzík) sa pripravoval na základe informácií z prieskumov konaných hliadkou 33. čs. pluku. Prieskumníkom sa podarilo preniknúť cez nepriateľské opevnenia a zistili, že opornými bodmi nepriateľa na kóte 439 (vrch Kamzík) sú tamojší hostinec a továreň. Dôležité informácie poskytol čs. jednotkám tiež kpt. Heisinger 72. peší pluk a župan S. Zoch.

31. decembra o 13. 00 hod. vyrazila 6. strelecká rota, 4 guľometná rota a jedna čata prieskumníkov do útoku. Prekonajúc prekážky v teréne obkľúčili pozície nepriateľa na kóte 439 (vrch Kamzík), po krátkom boji prinútili obrancov k úteku a niekoľkých zajali. Zároveň ukoristili 1 delo a 3 guľomety.

To stálé připomínání, co čs.vojáci ukořistili, není náhodné. Zatímco maďarská armáda měla dostatek zbraní a munice, kterou si částečně přivezla z italské fronty, když odtamtud uprchla ještě před koncem války, takže tuto linii bránily tyrolské, české a slovinské pluky rakouské armády před italskou ofenzivou. Čs. vojska na Slovensku stále zápolila s nedostatkem zbraní munice.

O 16.00 hod. už bola kóta 439 v rukách československého vojska. Súčastne sa veľká časť čs. jednotiek vrhla na železničný most a získala postavenie pri bývalej Rothovej muničnej továrni na Patrónke. V tom čase už Maďari ustupovali na celom útočnom fronte čs. jednotiek. Pozičná čiara 33. čs. pluku légií dňa 31. 12. 1918: Devín - muničná továreň na Patrónke - kóta 439 (vrch Kamzík) a jej južný svah - železničný most - kóta 445 - kóta 585 - predsunuté postavenie na Kalvárii.

1. januára 1919 za pokojného dňa zaujali dva prápory 39. čs. výzvedného pluku nachádzajúce sa v Stupave záložné postavenie na výšinách kóta 439 (Kamzík) a Devín. Druhá etapa sa začala v poobednajších hodinách, keď 33. čs. pluk dostal rozkaz k obsadeniu mesta. O 18:30 hod. vyrazili na pochod I. a II. prápor 33. pluku z Lamača do Bratislavy, kam dorazili v troch kolónach okolo polnoci. Ihneď po príchode obsadilo vojsko všetky prístupové cesty do mesta, aby zabránilo vývozu materiálu a úteku nepriateľskej posádky. Zvyšok 7. divízie čs. légií sa zatiaľ približoval k mestu pripravený podporiť prápory 33. čs. pluku v prípade potreby. Mesto však bolo obsadené temer bez zrážky. Pri obsadzovaní dôležitých verejných budov bývalých uhorských úradov, medzi nimi aj uhorskej eskomptnej banky však narazili Čechoslováci na odpor. Nepriateľ s úmyslom vylúpiť banku napadol legionárov granátmi, tí guľometnou paľbou protivníka napokon zahnali. Na svitaní 2. 1. 1919 obsadila čs. jazdecká švadróna Nobelovu továreň na dynamit a zoraďovaciu stanicu, kde sa zmocnila materiálu pripraveného na odvoz.

Po obsadení Bratislavy sa ukázalo, že maďarská posádka mesta mala 4-5 tisíc mužov so 70 delami rôzneho kalibru, z ktorých však iba 6 bolo v postaveniach na obranu mesta. Tie padli do rúk čs. vojska ale ostatné boli prepravené na pravý breh Dunaja. Do zákopov na obranu mesta bolo nasadených 2000 mužov. Čs. jednotky počas približovania sa k mestu zajali1 dôstojníka a 21 mužov, v samotnom meste zajali 1000 mužov. Straty Československej strane: dôstojníci 3 ľahko ranení; mužstvo 41 ranených, (4 ťažko) a 4 nezvestní. Na nepriateľskej strane boli straty mnohonásobne vyššie, počet ranených sa nedal zistiť pretože boli prevezení na pravý breh Dunaja. Na mieste zostalo päť mŕtvych maďarských vojakov a jeden ťažko ranený dôstojník.


Střežení bratislavského mostu čs. legionáři


Kulometný vůz vlaku č. 7

Po obsadení Bratislavy bol zabarikádovaný most cez Dunaj na ľavom brehu čs. jednotkami a na pravom maďarským vojskom. Táto situácia trvala až do polovice augusta 1919 keď čs. jednotky obsadili Petržalku a tak v tomto úseku definitívne ovládli oba brehy rieky Dunaj. Vyhlásením Bratislavy za hlavné mesto Slovenska, a presídlením vlády V. Šrobára (splnomocnený minister pre správu Slovenska) zo Žiliny do Bratislavy sa rozptýlili všetky pochybnosti o tom kam naše mesto patrí.

Obrněný vlak III, ta úderná pěst čs. armády, pak působil dlouhodobě v Bratislavě. Skládal se z lokomotivy, dělového, kulometného a předběžného vozu. Výzbroj tvořilo dělo ráže 75 mm se 400 granáty a osm těžkých kulometů s 90 000 náboji. Doprovodnou soupravu tvořilo 9 vagónů. Služba v něm nebyla lehká.

V příští kapitole se ještě vrátíme k obrněným vlakům, páteři čs. armády na Slovensku.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.220

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře