Nad Tatrou sa blýska - (3)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.911

Legionáři, domobrana, fronťáci, Češi, Moraváci i Slováci

Bylo nutno realizovat další shromáždění a sjednocení čs. jednotek aby bylo možno Slovensko, do té doby obsazené - respektive Maďary a Poláky nevyklizené – části státu a připojit je k Československu. Dělo se tak na základě Saint-Germainské mírové smlouvy, která byla jednou z prvních smluv podepsaných po skončení první světové války. Jejím cílem bylo formálně ukončit válečný stav a právně zakotvit rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakousko-Uherska a stanovit podmínky vzniku nového rakouského státu. Smlouvu podepsalo 10. září 1919 v zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže Rakousko a 27 spojenců a zástupců přidružených stran.

Zároveň bylo mimo pravidelné armády vzhledem k potřebě větší vojenské síly na Slovensku přikročeno k výstavbě dobrovolnických jednotek. Svobodomyslní Slováci měli z úmyslů a počínání Maďarů strach. Navíc, na Spišsko se hrnuli Poláci a chtěli je pro sebe, z Ukrajiny táhly na východní Slovensko tlupy válkou zbídačených lidí, kteří loupili a vraždili. Nelze se divit, že mnozí slovenští politici volali Prahu zoufale na pomoc: „Toť ta zem, která dnes chce, abyste s ní sňali pouto, okem slzavým přihlíží k Čechům a volá: Pojďte, pojďte pomoci! Jsme otroci, ale máme též houževnatost otroků. Přijďte k nám, a my přísaháme, že s vámi vytrváme v boji!“ - Slovenský politik a místopředseda „Revolučního národního shromáždění“ - Poslanecké sněmovny, Metod Matej Bella, 15. listopadu 1918


I. čs. dělostřelecký pluk se chystá na jižní Slovensko

Pro obsazení Slovenska bylo již počátkem listopadu 1918 postaveno z hlásících se dobrovolníků dalších 6 pěších praporů (4 prapory v rámci zemského vojenského velitelství v Praze a 2 prapory v rámci zemského vojenského velitelství v Brně), 9 samostatných rot - složených především ze Sokolů a členů dělnických tělovýchovných jednot (levicová konkurence Sokolů) - 6 rot v rámci zemského vojenského velitelství v Praze, 3 roty v rámci zemského vojenského velitelství v Brně.


Vlastenecký plakát

Později první tři pěší prapory dobrovolníků, postavené v rámci ZVV Praha, utvořily ještě 28. 10. 1918 v Praze „1. dobrovolnický pluk“ a ze dvou dobrovolnických praporů, postavených v rámci ZVV Brno, vznikl začátkem listopadu „Moravský pluk“. Ze čtvrtého ze čtyř postavených dobrovolnických praporů v rámci ZVV Praha a sokolských rot (vznikly ještě během listopadu 1918 samostatné sokolské roty v Jaroměři, Železném Brodě, Klatovech a Nymburku, které okamžitě odešly na Slovensko). Z jednotek zorganizovaných v rámci ZVV Praha, vznikl „Český pluk“, jenž měl tři prapory. Zanedlouho, asi po týdnu existence, byl 19. 12. 1918 však přejmenován tento pluk na „2. dobrovolnický pluk“. Dobrovolecké pluky měly více než třetinu mužstva složenou z nováčků Rozhodně jim však nescházelo nadšení a mezery ve výcviku museli později na frontě dohnat někteří přímo v boji. Dále byly postaveny v listopadu 1918 především ze Sokolů, s přispěním Dělnických tělovýchovných jednot, 1. , 2. , 3. , a 4. „pluk Stráže svobody“ (každý měl tři prapory s výjimkou brněnského, jenž měl dva). Tyto čtyři pluky „Stráže svobody“ měly za úkol nejprve konat strážní službu.


Dobrovolnické oddíly Sokolů jdou na pomoc Slovensku

Dále to byly 1. a 2. čs. dobrovolnický pluk, a k překvapení dnešních čtenářů i československé námořní jednotky na Dunaji, v nichž sloužili ostřílení námořníci z rakousko-uherské válečné flotily. Také Slováci z iniciativy Dr. Blaha a Dr. Dérera a za vedení několika uvědomělých slovenských důstojníků založili v Uherském Hradišti „Gardu slovenskej slobody“, přejmenovanou později na pluk „Slovenskej slobody“, jenž měl 3 prapory. Na jižní Moravě vznikla z tamních dobrovolníků, pod velením kpt. Hluchého z Hodonína, „Slovácká brigáda“ o síle 7 pěších praporů. Byla postavena v listopadu 1918. Takže ony vyprávěnky o tom, jak na Slovensko šly jen „nějaké“ legionářské jednotky a jinak nikoho Slovensko nezajímalo, jsou je bohapustou propagandou. Pokračujme však v líčení dějů ze slovenských pramenů:

Začiatkom decembra však vzrástli čs. jednotky na Slovensku na 8 300 vojakov a 500 koni. Pod velením plk. Františka Schöbla dobyli naspäť Žilinu, Trnavu a 10. decembra 1918 aj Nitru. Návšteva podmaršála Diviša vrchného veliteľa čs. brannej moci 13. 12. 1918 v Uherskom Hradišti, však rozhodla o tom, že Bratislavu obsadia čs. légie z Talianska.

Jenže plány a přání jsou jedna věc a realita jiná. Maďaři nebyli ochotni ustupovat. A dávali to najevo. Plán byl jasný:

Prvá skupina čs. legionárov bude vysadená v priestore Hodonín - Senica - Kúty. Tak sa v pondelok ráno 30. decembra 1918 vydala 7. divízia čs. légií z Talianska v sile „33. čs. pluk, 39. čs. (výzvedný), III. prápor 34 čs. pluku, skupina divíznych guľometov, švadróna jazdy aj s obrneným automobilom, dve batérie delostrelectva, rota zákopníkov, telegrafná rota) na pochod v smere Bratislava - Komárno. Z aktuálnych správ ktoré dostávalo čs. velenie sa dalo usudzovať, že v Bratislave vládne búrlivé napätie. Najsilnejšie maďarské jednotky sú vraj v okolí Dynamitky a pri stanici oproti Devínskej Novej Vsi, pričom obsadené sú aj výbežky Malých Karpát. Nepriateľské sily v meste a okolí sa odhadujú na 10 000 až 15 000. Hovorilo sa aj o obsadení Nobelovej továrne na dynamit v počte asi 200 mužov a 10 diel, posádke v Devínskej Novej Vsi 280 mužov, 5 guľometov a 4 delá. Posádku mesta tvorí nedávno povolaných 5 ročníkov pri náhradných práporoch (od 72. pešieho pluku asi 1 000 mužov, od 13. honvédskeho pešieho pluku 840 mužov), ktorých počet sa však dezerciami denne zmenšuje. Okrem toho bolo v meste cca. 500 mužov vykonávajúcich poriadkovú službu, pretože sa v meste vyskytli nepokoje a hrozilo rabovanie.

Úlohou obsadenia Bratislavy bol poverený 33. pluk čs. légií, pričom 39. výzvedný pluk čs. légií plnil úlohu zálohy. Po železničnom presune do stanice Zohor...

Tak zde líčení pana Bilského na chvíli přerušme, udělejme střih jako ve filmu a podívejme se, jak a čím se na Slovensko československé oddíly dostaly. Respektive co to umožnilo.

Co o tom vojenská historie říká? Na Slovensko bylo do konce roku 1918 vysláno 10 pěších praporů, 4 dělostřelecké baterie, 1 jezdecká eskadrona a 1 obrněný vlak. Tyto jednotky tvořily tehdy brigádu plk. Schöbla. Početně představovaly bojeschopných 7800 střelců, 200 jezdců, 91 kulometů, 64 děl, 1 obrněný vlak. A ten obrněný vlak, tedy vlastně následně obrněné vlaky byly hlavní vojenskou silou. Ale jistě by nestačil či nestačily samy.


Provizorní obrněný vlak s legionáři

A protože od roku 1938 jsme my, tedy Češi a Slováci neustále přesvědčováni, že ta první republika tak nějak vznikla sama a že neumíme bojovat a že jsme tak nějak zbabělci, nezbývá než v době, kdy uběhlo od začátku bojů o Slovensko, v předvečer devadesátého pátého výročí vzniku republiky, učit našince všemu od začátku. Vymyli nám nacisté, komunisté a na Slovensku ľuďáci mozky tak, že neznáme ani vlastní historickou abecedu.

Slovensko 1918, to byl nejen boj o Československo. To byl stejně tak důležitý, možná důležitější boj o Slovensko a Slováky. Nemusí být člověk „čechoslovakista“, ale soudný Čech anebo Slovák, aby dnes uznal, že nebýt kdysi vzniku Československa, nebylo by dnes ani Slovenska ale obávám se, na základě zkušeností dvacátého století, že ani České republiky.

Bylo potřeba opřít se do toho pořádně. Původní představa tvůrců ČSR, že zapojení Slovenska bude jednoduché, se ukázalo jako příliš idealistické.

Bylo nutno zapojit vycvičené a dobře zorganizované síly. A těmi byli italští čs. legionáři a tzv. „domobranci“. Původně většinou čeští vojáci v rakouských jednotkách a Slováci v uherských. Kde se vzali?

Začátkem roku 1917 byl českým a slovenským zajatcům z jižní rakousko-Italské fronty po dlouhých jednáních zvláště R. M. Štefánika s Italy přidělen samostatný tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam byl 17. ledna 1917 založen Čs. dobrovolnický sbor, v čele kterého stál sokolský činovník J. Čapek.

V Itálii následně vzniká „Československá divize“ ve složení 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk, později v září je doplňuje i 35. střelecký a 39. výzvědný pluk. Slavnostní přehlídky připravenosti československé divize se v Organu zúčastňuje kromě generála Diaze i italský král Vittorio Emanuele III. Což bylo mimořádné vyznamenání. Dne 24. května 1918 byl v Římě na náměstí Pizza Venezia československým legionářům slavnostně předán bojový prapor vyšitý římskými dámami, což mělo v té době výrazný symbolický význam.

V polovině srpna 1918 byla čs. divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adiží. Úsek Altissimo byl jedním z nejdůležitějších bodů fronty 1. italské armády. Československá divize zde vystřídala italské alpské jednotky a zaujala postavení v horském terénu o šířce 20 km, s jednou brigádou o dvou plucích (33. a 34.) v prvním sledu a jednou brigádou o dvou plucích (31. a 32.) ve druhém sledu. Dominujícím místem obrany byla výšina Doss Alto (kóta 703). Zde také proběhly kruté boje.

Do legií v Itálii vstoupilo téměř 20 000 mužů, část z nich byli Slováci. Legionářů v Itálii padlo asi 350. Několik desítek z nich přišlo o život potupnou popravou poté, co padli do rakouského zajetí. Většina jejich pomníků je Italy dodnes pečlivě určována.


Poprava legionářů Rakušany

Od jara 1918 byla ve Folignu vytvořena silná čs. jednotka sloučením zajatců z pracovních praporů a legionářů na 6. čsl. střeleckou divize v čele s italským generálem A. Grazianim. Divize měla 4 pluky (31. až 34. střelecký pluk) s italskými hlavními veliteli, další velitelské funkce zastávali legionáři.

Od prosince 1918 byla jednotka repatriována do osvobozené vlasti (do jara 1919 byli vráceni i zajatí domobranci). Čekalo je ovšem nové válečné střetnutí - nejprve s vojenskými oddíly sudetoněmeckého Volkswehru, sudetoněmeckou policejní organizací Sicherheitswehr a někde i dělnickými oddíly „Rudá obrana“ (Rote Webe) separatistického vzdorostátu Deutschböhmen. Jehož hlavní síly však kapitulovaly do prosince 1918. Následovaly větší boje s Maďary o Slovensko.

Pro vývoj ve vznikající ČSR bylo mimořádně významné to, že Italové nechali odejít domů československé legionáře včetně zbraní, munice a k přepravě použít svých - italských - vozidel. Italské klobouky s typickými péry na hlavách našich legionářů měly takovou váhu, protože „sudetské“ jednotky znaly jejich bojové kvality z fronty, že často stačilo, aby se objevili, a většina ozbrojených německých sil provincií Deutschböhmen bez většího boje či rovnou kapitulovala - například Znojmo, Liberec atd.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.911

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře