Křesťanství legitimizuje náš stát 2

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕2.758

Většinou se velká část Středoevropanů domnívá, zvláště na základě politických map, že hranice států byla všude kolem nás i hranicí etnika anebo národa. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zvláště v Bavorsku a v Horních a Dolních Rakousích (Oberösterreich a Niederösterreich) jsou velice citliví na otázku, zda nejsou náhodou vedle Germánů tak trochu Slované. Pamatujme si, že výsledky DNA ukazují, že více než polovina obyvatel je geneticky podobná svým předkům a podívejme se na mapu:


Slované v Německu 8.-12. století

Jen pro upřesnění, „Karantánci“ byli vlastně korutanští Slované zvaní též Alpští Slované, latinsky Quarantani, kteří byli postupně germanizováni. V Bavorsku vykopávky pohřebišť z té doby ukazují běžné rozvrstvení společnosti: význační představitelé kléru a šlechty byli většinou francko-bavorského původu, obyvatelstvo kolem hradišť a měst pak z většiny slovanské.

Slovanům však zůstala ještě jedna vzpomínka - na první rozdvojení přesahující pouhé tributní rivality, totiž rozdvojení mezi germánsko-německým a slovansko-českým panovnickým pohledem na svět a správu věcí veřejných. To lze doložit i v tom, že západně orientovaná christianizace Čech sice pokračovala, ale až do 11. století se stále ještě objevují staroslověnské církevní knihy a občas se celebruje slovanská mše. Jedním z příkladů je Sázavský klášter, kde působil svatý Prokop (nar. 970), kde sice převzali řeholi otce západního mnišství sv. Benedikta, ale klášter byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Další významnou ideovou vzpomínkou na slovanskou liturgii a Cyrila a Metoděje byl klášter založený Otcem vlasti, hluboce zbožným Karlem IV. Klášter zvaný Emauzy byl založen 21. listopadu 1347 a jeho patrony byli vedle Panny Marie také čeští svatí - Vojtěch a Prokop, doplnění ještě o svatého Cyrila, Metoděje a Jeronýma (o němž se tehdy domnívali, že byl slovanského původu). Do kláštera pozval Karel IV. mnichy z Balkánu, kteří měli dovoleno sloužit římskou liturgii ve staroslověnském jazyce.

Nejhlubší vnímání mají však, jak píše Parleytner, prostí lidé. A dokonce „to platí i po více než 1100 letech. V červenci 1985 se schází na moravském Velehradě na 100 000 lidí, aby se zúčastnili oslav tisíciletého jubilea příchodu svatého Metoděje. Přišel dokonce i komunistický ministr kultury, ale lidé ho vypískali. Na Moravě totiž mají smysl pro význam náboženství v dějinách.

Pro Čechy a Moravany je doba Velkomoravské říše, historie Cyrila Metoděje a následně sv. Václava základním kamenem jejich historie.

Německý pohled na další dění pak presentují třeba Ferdinand Seibt a Joachim Rogalla a také do jisté míry náš katolický historik Josef Pekař. Jeho práce „Nejstarší kronika česká“ (1903) byla zásadní prací o našich nejstarších dějinách, ale i o vztahu k sousedům, a jeho diskuse o tzv. Kristiánově legendě (také nazývané „Křišťanova legenda) je dodnes zcela zásadní. Z politických důvodů pak byla důležitá obhajoba, že jde skutečně o raný (10. století) latinský spis o počátcích křesťanství a o prvních českých světcích. Vznikla pravděpodobně před rokem 994. Legenda patří k nejdůležitějším zdrojům poznání raného českého státu a k prvním uceleným zmínkám o něm, ačkoliv je psán ještě latinsky. Často se rovněž používá delší název „Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily“, lat. „Vita et passio sancti Vencaslai et sanctae Ludmilae aviae eius“. Pekařova práce je považována za obhajobu staroslověnské kultury a českého pohledu na dějiny a stát. Jeho další zásadní práce nazvaná „O smyslu českých dějin“ je však vedena proti tehdejšímu nekritickému nadšení z ideje čechoslovakismu a idealizaci českých dějin. Komunisté pak Pekaře, kritického k husitství, zcela „vyškrtli“ z učebnic.

Německý názor na tuto dobu, christianizaci a následný politický vývoj je zhruba tento:

Porovnáváme-li vývoj Slovanů s děním a vývojem na Západě, sledujeme v postupu sjednocování od jednotlivých kmenů k větším celkům určitou nedostatečnost. Tou je následující stupeň, totiž potřebné sjednocení velkých kmenů ve společnou „říši“. I kdyby se jednalo o nestejnorodé kmenové konzistence a vývoje, jak tomu bylo ve Francké říši, mělo by to zásadní význam. Po oddělení od jižních Slovanů (Maďary) bylo potřeba, aby ve středovýchodní Evropě došlo ke sblížení alespoň Čechů a Moravanů, Poláků a Polabských Slovanů, aby tak byl do budoucnosti položen základní kámen národa, obdoby národa německého, vzniklého z hornoněmeckých a dolnoněmeckých kmenových uskupení (a to včetně původně slovanských, následně po christianizaci poněmčených). I když se to událo v řádech staletí a vývoj jednotlivých částí byl různý. K takovému spojení u západních Slovanů však nikdy nedošlo. Jistěže tu byly snahy - provázené pochopitelně násilím, jaké přinášela každá konsolidační fáze -, snahy české proniknout do jižního Polska, do Saska a Brandenburgu (němečtí historici rádi zapomínají na pokus vytvořit velkou říši pod českým vedením u Přemysla Otakara II. a politické plány Karla IV.), a také zde byly polské snahy ovládnout území až po Prahu a pokus o česko-polskou unii, takže v Praze vládli dosti dlouho Jagellonci. Ti se dostali na český trůn roku volbou českých pánů 1471 po Jiříkovi z Poděbrad v osobě Vladislava, nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského, a vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče křesťanů proti osmanským Turkům. Byl zde také boj a spor mezi Čechami a Německem a Polskem o území Lužických Srbů. Nakonec z tohoto zápasu dle Seibta vyšel český živel jako element samostatný – ovšem dle německého výkladu s německou pomocí. Časově a politicky pomoci a spolupráci příslušně proměnlivé, ale od té doby sotva kdy už významněji narušené závislosti na německých sousedech.

Prvními skutečnými vládci závislými na Němcích prý byli, dle německého pohledu, kníže Václav a jeho bratr Boleslav. Až tedy na to, že skutečnou pří a důvodem k zabití Václava pak byla jeho údajná měkkost při jednání s Němci a bojovný protiněmecký postoj Boleslava. Za což Václav zaplatil životem a pak se stal svatým a „ochráncem země České“. Češi se k němu obrací o ochranu: „Svatý Václave, ...nedej zahynouti nám ni budoucím…“ a nacisté vymysleli pro kolaboranty vyznamenání „Svatováclavskou orlici“, přesněji „Čestný štít protektorátu Čechy a Morava“ s orlicí sv. Václava (německy: „Der Ehrenschild des Protektorates Böhmen und Mähren mit dem Herzog-Wenzel-Adler“).

I dějiny jsou někdy poněkud nelogické a dá se říci i směšné.

Má se dáti slovo i druhé straně. Pak bych rád citoval F. Seibta z jeho práce „Češi a Němci – dějiny jednoho sousedství“ pasáž, kterou by si měli všichni čeští politici zapsat za uši (v závorkách doplňky autora):

10. století bylo tedy pro politický zrod, prostorovou integraci a etnickou nezávislost českého národa epochou rozhodující. Vždyť spojilo osud Čech a brzy i Moravy úže s historií německou než s polskou, s níž, jak se brzy definitivně prokázalo, německá královská moc žádné svazky navázat nemohla. (A ani nechtěla!) Toto politické spojení (a občas válečné střetnutí a nacionalistické běsnění i příklon k internacionálnímu i nacionálnímu socialismu) Čechů a Němců zhruba po jedno tisíciletí v různých peripetiích ovlivňovalo osudy obou národů. Ale Čechové si v něm (v tomto „střetávání a setkávání“) nalezli zvláštní pozici, jež se nedá srovnávat ani s polskou nezávislostí, ani s pozvolným rozplýváním Polabských Slovanů od 10. století, kdy mezi Lužicí a Baltským mořem ze Srbů, Vendů, Havolanů, Pomořanů, potomků starých Obodritů v Meklenbursku a z německých přistěhovalců vyrůstala do pozdního středověku nová národní odnož, východo-středo-německá. Ne tak Češi. Jejich zdrženlivost vůči Polákům se živila z politických rivalit knížecích dynastií v Hnězdně a v Praze (a později z českého husitství), ale jádro přemyslovské moci samo bylo přitom už natolik životaschopné, natolik zpevnělo a vyzrálo, že Češi unikli osudu Polabských Slovanů, totiž vyhnuli se tomu, aby je pohltil Západ a částečně i Východ, tedy Německo a Polsko, oba to sousedi, u nichž Polabané hledali oporu.

Na první pohled to vypadá rozumně. Ovšem jen na první pohled. Čechy měly a mají skutečně více než tisíc let „zvláštní pozici“ mezi Slovany ve vztahu k Německu a byli dlouhou dobu ekonomicky integrovanou součástí „Svaté říše římské“. Ovšem od začátku to byla směs bojů a konfrontací prokládaná obdobími spolupráce, hlavně pokud nás oba ohrožoval stejný nepřítel - Maďaři v 10. století, po přijetí katolictví Maďary pak muslimská otomanská říše ve středověku. Prolínání německého vlivu a hlavně etnika do Čech však zároveň vedlo k situaci, kdy vždy, když na našem území bylo „větší než malé množství“ Němců, vedlo to k rozbrojům, střetům, až to nakonec skončilo pokusem německého nacionalismu - když se nepodařilo Čechy a Moravany, stejně jako Prusy a Slezany germanizovat – nás prostě vyhladit. Na to nějak pan Seibt pozapomněl.

Mohli a měli bychom jistě dodat, že jsme byli na čas pohlceni i Ruskem v hávu SSSR a dnes se nás pokouší pohltit a odnárodnit Evropská unie. Což je, jak se ukazuje, jen další a moderní tvář staré Francké říše, Svaté říše římské (národa německého, dle německého dějepisu), ale i dnešní německo-francouzská vůdčí dvojice, která se nedokázala oprostit od svého nacionalismu a přezíravého postoje k menším.

Jak se ukázalo, i podpora různých náhle nalezených politických „přátel“ (Francie, Anglie, pak SSSR) konstruovaná přes hlavy Němců a východních Slovanů (Ruska) může být pro naše zájmy a pro osud národa tragická a likvidující.

Asi měl pravdu dnešními mutlikulti intelektuály vysmívaný básník Svatopluk Čech, když napsal:

Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále, ni haně,
nevěřme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu - všechno je mam.

Není myslím příliš velkým pesimismem říci, že to básník vyjádřil poměrně přesně.

To, že slavíme Velikonoce jindy než pravoslavní, a to, že je vůbec slavíme, protože tady od dob věrozvěstů stále jsme, je ukázkou toho, že se naši předkové rozhodovali a jednali správně. Když přijali křesťanství. Teď je to na nás.

Studijní práce ke knize: „Česko-Německo – drsné sousedství (od Wogastisburgu po současnost)

Převzato z webu http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-krestanstvi-legitimizuje-nas-stat-2-fa1-/p_veda.aspx?c=A140407_011951_p_veda_wag se souhlasem autora.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕2.758

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře