Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 1.

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔02.05.2014 📕6.182

Seriál

  1. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 1.
  2. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 2.
  3. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 3.

Podobné články

Další články autora

Tento článek jsem se rozhodl napsat jako snahu přiblížit běžnému čtenáři základní informace o vývoji znalostí na poli lidské evoluce. Bude se proto jednat o spíše stručný popis, snažící se shrnout současné základní znalosti ohledně známých nálezů, teorií, případně popis taxonomie. Cílovým publikem by měli býti spíše čtenáři, kteří anthropologii nestudovali nebo se o ní hlouběji nezajímají, ale přesto by si rádi udrželi základní přehled o vývoji v této důležité oblasti lidského bádání. 

Hlavním důvodem k napsání je, že mě vždy zarážel určitý rozpor mezi tím, co bylo v době mého studia - a přesto stále je - prezentováno v českém vzdělávacím systému (zejména na základní/střední škole v hodinách biologie a dějepisu) a mezi tím, jaké zjištění/teorie v tehdejší době byly prezentovány různými paleoanthropology (např. rodina Leakey, S. Hartwig-Scherer, N. Toth apod.). Hlavním rozporem, který přispěl k mému zájmu o anthropogenezi byla - v té době 80.let - velmi „in“ problematika druhu Homo habilis, která mnohem později vyústila „ve vznik“ Homo rudolfensis (nicméně stále nelze zapomenout na nemalý počet anthropologů, kteří považují nálezy Homo habilis spíše za australopitéky).

Na druhou stranu rád bych již na začátku všem připomněl, že tento můj článek nelze brát vůbec dogmaticky. V rámci současné paleoanthropologie existuje - jak to velmi vtipně charakterizoval můj oblíbený autor R. Lewin - „velmi pestrá pluralita názorů, nicméně nelze toto nazvat anarchií.“ Nejlepším případem je např. definice čeledi Hominidae: 1) obsahuje pouze člověka, nebo naopak 2) zahrnuje člověka + africké lidoopy, nebo 3) člověka a všechny lidoopy, a různé variace na předchozí tři rámce.

Úvod do problematiky anthropogeneze

Proces vzniku a vývoje člověka je historicky nazýván termínem „anthropogeneze“. Nicméně zhruba od 70.-80. let se anthropogeneze rozšiřuje o dva termíny: procesy „hominizace“ a „sapientace“, procesy postupných tělesných a sociálních změn vedoucích ve vývoji primátů k člověku (rodu Homo). Hlavním důvodem je to, že se postupně upouštělo od některých raných představ paleoanthropologů, stejně tak se vyjasňovala problematika oddělování linií (dichotomie, trichotomie, atd.) díky rozvoji genetiky, a dále také, že termín antropogeneze vstoupil do dalších oblastí lidské společnosti, samozřejmě s trochu jinou konotací a významem, jako je filozofie, teologie, etika, archeologie apod. V neposlední řadě se také ke slovu přihlásily další disciplíny jako experimentální archeologie, paleoekologie, dále socioekologie a socioekonomie, které se snaží vysvětlit zejména tzv. makroevoluční faktory. 

Abychom však mohli pokračovat dále ve výkladu vývoje člověka, je nutné si nějakým způsobem definovat, co vlastně zahrnujeme a rozumíme pod pojmem vývoj člověka, resp. které druhy, skupiny organismů lze do tohoto vývoje zařadit. Základním klasifikačním nástrojem je taxonomie, neboli vědní obor, který se zabývá teorií a praxí klasifikace organismů (otcem moderní taxonomie je Carl Linnaeus). I v tomto oboru existují různé náhledy na zařazení organismů, já se však pro potřeby této práce budu držet zjednodušeného evolučního přístupu, tedy klasifikace dle oddělování linií (např. analýza 264 morphologických znaků). Z tohoto pohledu můžeme definovat klíčové taxa následovně:

1) Čeleď Hominidae - budu používat klasifikaci, která zařazuje do této skupiny všechny lidoopy + jejich předchůdce (gorila + šimpanz + orangutan) plus člověka a jeho předchůdce. Příslušníci této skupiny se nazývají hominidé.

2) Podčeleď Homininae -  zahrnuje již pouze šimpanze a jejich předchůdce, a pak člověka a jeho předchůdce. Do této skupiny již tak nepatří orangutani a gorily. Příslušníci této skupiny se nazývají homininé.

3) Tribus Hominini - zahrnuje pouze člověka a jeho předchůdce, do této skupiny pak nepatří již šimpanzi a jejich předchůdci. Příslušnící této skupiny se nazývají hominini/é (v angličtině jsou příslušníci podčeledi zvaní hominine a tribu pak hominin). Na druhou stranu někteří předci člověka jsou z této skupiny také vyřazováni (zejména ti „nominovaní“ na dobu těsně po či kolem oddělení předků šimpanzů a homininů) - jako Ardipithecus, Orrorin, atd. Já se pro jednoduchost podržím jejich zařazení do tribu Hominini. 

4) Rod Homo - zahrnuje pouze moderního člověka a jeho předchůdce, do této skupiny pak nepatří australopithecini, a další rané formy homininů (nicméně někteří vědci do tohoto rodu nezahrnují ani Homo habilis).  

Samozřejmě, že existují alternativná výklady se vznikem dalších úrovní členění např. hominina, další rody, ale myslím, že toto jde již za rozsah této práce.

Avšak abychom se tedy domluvili, které taxony spadají do vývoje člověka, pro potřeby této práce jimi budu rozumět tribus Hominini. 

Procesy hominizace a sapientace 

Všechny formy homininů jsou z hlediska biologického a filozofického zcela novým druhem, výsledkem sociální a kulturní evoluce nejvyšších primátů. Obecně lze říci, že vývoj homininů lze pozorovat prismem dvou výše zmíněných procesů − hominizace a sapientace. Hominizací rozumíme soubor změn pozorovatelných na kostře člověka, tzn. změny odlišující fyzicky člověka od dalších taxonomických jednotek (např. opice). Mezi tyto změny patří:

  • rozšíření a zploštění hrudníku;
  • změna pletence ramenního, umožňující rotaci paže;
  • změny pánve, páteře a celé dolní končetiny v souvislosti s bipedním pohybem;
  • posun týlního otvoru na spodek lebky;
  • vývoj ruky;
  • značné prohnutí páteře - napřímění postavy
  • ústup ochlupení;
  • změny zubního oblouku připomínající otevírání ramen písmenka U (např. šimpanzi mají zubní oblouk ve tvaru velmi úzkého dlouhého U, moderní lidé naopak velmi otevřené krátké U);
  • zvětšování kapacity mozkovny a další změny na lebce (vznik brady, ústup nadočnicových oblouků) − na tento proces navazuje proces sapientace.


Obrázek 1: Srovnání zubního oblouku šimpanze, australopitheka a moderního člověka - na obrázcích je jasně vidět změna úhlu ramen, délka oblouku, stejně tak úhel některých zubů (zejména třenové zuby); pro zajímavost je vidět také chybějící diastema u člověka a australopitheka (zvětšený mezizubní prostor vedle špičáků na znázornění šimpanze)

Proces sapientace je úzce svázaný s vývojem mozku, jeho zvětšováním a gyrifikací. To umožňuje vývoj typicky lidských znaků jako je řeč, abstraktní myšlení, změny v sociálním chování, a s tím spojený vývoj lidské společnosti. Nesmíme však zapomenout ani dále na problematiku kulturní evoluce (termín objevující se zhruba v 90. letech minulého století), která je s procesem sapientace velmi úzce spojena.


Obrázek 2: Postupné zvětšování mozkovny v rámci procesu sapientace

Z pohledu těchto dvou procesů bych pak tedy rozdělil vývoj člověka do několika klíčových fází vývoje, které bych popsal společně s nějakými základními charakteristikami druhů. Naprosto však budu ignorovat zařazení jednotlivých druhů na vývojovou linii vedoucí k rodu Homo (zejména v ranných fázích neexistuje velmi široký konsensus), to bych případně ponechal na další články. 

1. fáze - Poslední společný předek / Nejranější formy homininů

Superdruhy: Ardipithecus ramidus, Ardipithecus kadabba, Orrorin tugenensis, Sahelanthropus tchadensis

Obecné charakteristiky: Jednotlivé superdruhy jsou všeobecně považovány za velmi blízké bodu oddělení (divergence) od posledního společného předka se šimpanzi - jedná se tak o kandidáty na „chybějící článek“ lidské evoluce. Zatím není příliš mnoho informací, nicméně pravděpodobně velikostně jsou podobní šimpanzům (35-45kg), mohou být také bipední. S ohledem na jejich potravu se zřejmě jednalo buď o všežravce nebo býložravce (převážně ovoce). Velikost mozku a existence pohlavního dimorfismu zatím není známá, nicméně pravděpodobně velmi podobná šimpanzům.  Existence těchto taxa však naznačuje původ podčeledi Homininae - tedy severovýchodní Afrika.

Různost: Nejranější formy homininů jsou velmi odlišné, některé indikují bipedii, jiné zase naprosto odlišnou kombinaci primitivních znaků (např. poměry končetin, změny pánve) mezi jednotlivými superdruhy.

Datování:  S. tchadensis 7,8-7,5 milionu let, O. tugenensis 6,2-6,0 m., A. kadabba 5,8-5,4 m., A. ramidus 4,8-4,4 m.

Obrázek ukazující posun v lidském chápání chybějícího článku
Obrázek 3: Demonstrace posunu lidského poznání v čase (na ose Y Rok objevu od 1850 do 2005) v honbě za chybějícím článkem lidské evoluce (v závislosti na definici taxa či akceptované evoluční chronologii, tedy společného předka šimpanzů/lidoopů/hominidů a lidí); osa X Čas (milion) je pak demonstrací posunu zpět v čase - datování S. tchadensis odpovídá odhadům genetiků na dobu, kdy mělo dojít k oddělení šimpanzů a lidí.

2. fáze - Raní bipední homininé ze savan

Superdruh: Australoptihecus africanus

Druhy/Poddruhy: Australopithecus anamensis, A. afarensis, A. africanus, A. bahrelghazali, A. gahri

Obecné charakteristiky: Jedná se o rané formy australopithecinů (rod/podtribus australopithecine) zvaní také jako tzv. „gracilní/útlí australopithecini“. Obecně jde o jedince větší než šimpanzi, převážně spadající do limitu mezi 45-60kg. V absolutním měřítku je jejich velikost mozku mezi 400-550 cm3. V relativním srovnání je jejich koeficient encefalizace (=EQ) o trochu větší než u šimpanzů (EQ=2,1), zhruba mezi EQ=2,3-2,6. S velkou pravděpodobností se jedná o fakultativní bipední jedince, protože jejich kostra vykazuje především dlouhé paže, krátké nohy, užší vyklenutý hrudník a užší delší pánevní kosti, což naznačuje mix lokomoce/pozičního chování - tedy především kombinaci aktivit na zemi a na stromech. 

Z pohledu datování jednotlivých nálezů je vidět posun směrem k větším zadním zubům a naopak redukce velikosti předních zubů (např. špičáky). Africanus je obecně považován ze megadontický superdruh (masivní zuby s tlustou zubní sklovinou). Na základě mikroskopové analýzy opotřebení zubů vědci došli k závěru, že se jednalo především o býložravce (ovoce), nicméně jak s prvky potravy nízké kvality, tak občasného masa v dietě.  

Růstové parametry australopithecinů jsou obecně podobné spíše ostatním vyšším primátům - tedy rychlejší dospívání, s věkem pohlavního dospívání a první reprodukce blízké šimanzům. S velkou pravděpodobností také velmi pohlavně dimorfní, velmi často považováni vědci za jakési lidské analogie vyšších primátů z pohledu geografického rozšíření, časového datování, počtu variant a obecně vzorců chování. Oproti pozdějším variantám australopithecinů se jednalo o mnohem méně specializované druhy.

Různost: A. anamensis a A. afarensis představují starší východoafrické formy, zatímco A. africanus a A. bahrelghazali jsou spíše považovány za jižní či severozápadní geografické rozšíření a tímto se jedná o allopatrické druhy. Jednotlivé druhy vykazují výrazné rozdíly ve velikostech - anamensis (47-55kg), afarensis (27-45kg), africanus (30-43kg). Na druhou stranu zadní zuby a jejich opotřebení u africanus jsou velmi identické se stejnými znaky u pozdějších australopithecinů. 

Datování: A. anamensis 4,4-4,0 m. , A. afarensis 4,0-3,0 m. , A. africanus 3,4-2 m., A. bahrelghazali 2,9-2,4 m., A. gahri 2,5-2,3 m.

3. fáze - Pozdní bipední homininé ze savan

Superdruh: Australopithecus robustus (také často znám pod názvem Paranthropus robustus)

Druhy/poddruhy: Australopithecus robustus, A. crassidens, A. aethiopicus, A. boisei

Obecné charakteristiky: Jedná se o pozdní formy australopithecinů zvané také jako tzv. „robustní australopithecini či paranthropini“. Jejich robustnost je však odvozována především z lebky (masivní čelist a chrup, širší tvar lebky), i přestože velikostně jsou převážně větší než raní australopithecini. Jedním z významných bodů je i sagitální hřeben na horní straně lebky (s největší pravděpodobností sloužil k uchycení masivních žvýkacích svalů). Obecně se jejich velikost pohybovala mezi 40 až 80kg, průměrně však 50kg. Je také posun ve velikosti mozkovny, relativně např. jejich EQ bylo mezi 2,2-3. Byly bipední, nicméně stále s dlouhými pažemi a kratšíma nohama, dále se širokým hrudním košem.  

Projevuje se u nich megadontický přední chrup. Všechny zuby vykazují velké opotřebení a žvýkání, mají rovné okluzní plošky. Proto je odhadováno, že potravu tvořily především menší objekty rostlinného původu bohaté na vlákniny a zrní, s občasným příjmem masové potravy. Všechny druhy vykazují významný pohlavní dimorfismus.

Různost: Většina pozdních australopithecinů je v podstatě velmi podobná, přičemž boisei je nejvíce megadontický, zatímco nejstarší aethiopicus má nejmenší mozek (410 cm3) a nejvíce vystupující spodní část obličeje. Jednotlivé druhy tak mohou představovat konvergentní evoluční trendy.  

Datování: A. robustus 2,2-1,4m., A. crassidens 1,8-1,0 m., A. aethiopicus 2,5-2,0 m., A. boisei 2,1-1,5 m.

Srovnání lebek gracilních a robustních australopiteků
Obrázek 4: Srovnání lebek robustních (vlevo, naleziště Swartkrans) a gracilních (vpravo, naleziště Sterkfontein) australopitheků - za povšimnutí stojí na fotce vlevo silný kostní hřeben typický pro představitele robustních australopitheků.

Pokračování - zejména s ohledem na rod Homo - pak v další části.

Seriál

  1. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 1.
  2. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 2.
  3. Anthropogeneze aneb stručné kapitoly z historie vývoje člověka - část 3.

Podobné články

Další články autora

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔02.05.2014 📕6.182

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře