Bitva u Caporetta očima českých vojáků

Autor : Karel Oktábec 🕔25.04.2014 📕11.294

„... Vítězstvím se válka nevyhrává. Dejme tomu, že obsadíme San Gabriele.
A taky třeba Corso a Monfalcone a Trieste. A co potom, ptám se!
Viděl jste dneska všecky ty hory v dálce? Copak myslíte, že je všecky můžem obsadit?
Leda že by Rakušáci hodili flinty do žita. Jedna strana musí přestat bojovat. Proč to nemůžem být my?
Že se Rakušáci nahrnou k nám do Itálie? Taky je nakonec všecko omrzí a odtáhnou. Mají přece vlastní zem.
Ale marnost nad marnost. Místo toho všeho — válka pokračuje...

 (Ernest Hemingway: SBOHEM ARMÁDO)

I. Úvodem

Od počátku války, kterou 23. května 1915 vyhlásila Itálie svému dosavadnímu spojenci Rakousku-Uhersku, bylo hlavním cílem italské armády dobýt rakousko-uherské přístavní město Terst. Pokusila se o to celkem jedenáctkrát - v jedenácti bitvách na západoslovinské řece Soča (Isonzo) v okolí města Gorica (Görz, Gorizia, Gurize). Navzdory výrazné početní i materiální převaze nad armádou rakousko-uherskou tento úkol nesplnila. Základní příčinu tohoto selhání vcelku výstižně popisuje ve svých vzpomínkách rakousko-uherský štábní lékař 409. domobraneckého pluku MUDr. Václav Fleischmann: „... Nejen tato 6. italská offensiva (moje první), ale i další činily na mne dojem, že Itálie vede válku jen tak, aby se zdálo, že ji vede. Shakespeare by řekl, mnoho povyku pro nic za nic. Vidím-li státi mocnou lokomotivu v nečinnosti, upomíná mě to na kdysi válčící Itálii. Vytopená na nejvyšší možný tlak, komín chrlí spousty dýmu a topič přikládá pod kotel ještě více uhlí. Přebytečná pára proudí ventily do vzduchu, lokomotiva řve, píská, syčí a lidé i vrabci prchají, myslíce, že kotel co chvíli vybuchne. Lokomotiva, místo aby se dala v pohyb plnou parou a ukázala svoji drtivou sílu, stojí nečinně stále  na jednom místě a to vše pro nic za nic...“

Poněkud méně intelektuálně, zato možná ještě výstižněji konstatuje ve svých dosud nevydaných pamětech prostý příslušník 23. zeměbraneckého (střeleckého) pěšího pluku Josef Pánek, že: „... kdyby to Itálie s tou pomocí Dohodě byla brala vážně, mohla při troše odvahy a připravenosti celou Gorickou pánev zabrat v několika dnech. Pak by se neudrželo ani Doberdo a válka se mohla jinak vyvíjet: nemuseli ztratit tolik lidí na Monte Santu, Kalvárii a Doberdu. Vůbec jsme později došli k názoru, že Italové jsou zbabělci, kterým není radno věřit, ale přesto jsme při každé ofenzivě byli připraveni jít do zajetí. Avšak bylo to těžké. Po dělostřelecké přípravě, trvající několik dní, hnali útokem a hrnuli se vždy jedním proudem jako králíci, s důstojníky v čele. Jakmile ti padli - a to bylo vždy brzo, neboť byli hodně naparáděni a nápadní - zahodilo celé mužstvo pušky, vytáhlo bílé kapesníky a už běželi do zajetí. To bylo v každém útoku. Protože ten samý úmysl jsme měli také, bylo to k vzteku...“

Demoralizace rakousko-uherských vojáků Sočské armády, vyjádřená zejména hořkou ironií poslední Pánkovy věty, byla vcelku pochopitelná. Na rozdíl od vojáků italských, jejichž nechuť k válčení proti „Rakušákům“ byla dána hlavně jejich bytostnou nechutí k válčení vůbec, museli vojáci rakousko-uherské armády po dva roky vzdorovat nejen tomuto zcela lidskému odporu k válce, ale také brutální nepřátelské početní přesile a vzrůstající neschopnosti svých vlastních zásobovacích orgánů zabezpečit frontovým jednotkám základní životní potřeby. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měnila k lepšímu. Spíše naopak. V létě 1917 si to kupodivu uvědomilo i rakousko-uherské vrchní velení a rozhodlo se pro jediné možné řešení – nečekat, převzít iniciativu a 12. sočskou bitvu svést podle vlastních plánů...

Jako na zavolanou právě v té době (17. srpna 1917) vyhlásila Itálie válku svému dalšímu bývalému spojenci - Německu. Italská vláda, opojená vidinou poválečných územních zisků, při tom jaksi nevzala v úvahu nejen výše zmíněnou "nebojechtivost" drtivé většiny svých vojáků, ale i skutečnost, že po zhroucení Ruska a stabilizaci fronty ve Francii (kde se dosud neprojevil rozhodující vliv americké pomoci), může německá armáda alespoň dočasně poskytnout svému hospodářsky slábnoucímu rakousko-uherskému spojenci podporu, která mu umožní dosavadní průběh války korigovat, ne-li přímo zvrátit. V důsledku toho se do poslední, dvanácté bitvy na Soči (bitvy u Caporetta) vedle vyčerpané, navíc národnostně a kvalitativně různorodé rakousko-uherské armády zapojila také po všech stránkách výkonnější armáda německá...

II. Přípravy

Ke společnému úderu proti Italům byla z pěti rakousko-uherských a sedmi německých divizí sestavena německá 14. armáda, jejímž velitelem byl jmenován německý generál pěchoty Otto von Below a která se skládala ze čtyř smíšených skupin (sborů). Od severu to byly: „Skupina Krauss“ (I. rakousko-uherský sbor), „Skupina Stein“ (III. bavorský sbor), „Skupina Berrer“ a „Skupina Scotti“ (XV. rakousko-uherský sbor). Severním sousedem nové armády byla stávající rakousko-uherská 10. armáda (generálplukovník Alexander Freiherr von Krobatin), jižním 2. sočská armáda  (generál pěchoty Johann Ritter von Henriquez), která společně s 1. sočskou armádou vznikla z dosavadní Sočské armády.

Přímo v sestavě 14. armády se přirozeně nacházely i útvary doplňované z českých zemí. V bavorském Steinově sboru to byl 25. prapor polních myslivců (Brno) a II. prapor 18. pěšího pluku (Hradec Králové), ve Scottiho sboru 17. prapor polních myslivců (Brno).

Součástí 2. sočské armády byly pěší pluky č. 11 (Písek), 28 (Praha), 42 (Terezín), 74 (Jičín), 91 (České Budějovice), 92 (Chomutov), 94 (Turnov) a 102 (Benešov), I. prapor 21. pěšího pluku (Čáslav), III. prapor 8. pěšího pluku (Brno) a 12. prapor polních myslivců (Mladá Boleslav).

Součástí 1. sočské armády byly pěší pluky č. 3 (Kroměříž), 21 (Čáslav), 73 (Cheb), 98 (Vysoké Mýto) a 100 (Těšín), střelecké pluky č. 6 (Cheb), 7 (Plzeň), 8 (Praha) a 28 (Písek), 2. prapor polních myslivců (Hradec Králové), 2. švadrona 7. dragounského pluku (Stará Boleslav) a záložní švadrona 10. dragounského pluku (Jindřichův Hradec).

V záloze vrchního velení byly umístěny pěší pluky č. 8 (Brno), 88 (Beroun) a 99 (Znojmo), střelecké pluky č. 14 (Brno), 25 (Kroměříž) a 4. švadrona 7. dragounského pluku (Stará Boleslav).

Cílem operace, nazvané příhodně "Waffentreue" (Bratrství ve zbrani),  měla být eliminace italských územních zisků, osvobození města Gorizia a zatlačení italské armády nejen zpátky za hranice monarchie, ale nejlépe až za italskou řeku Tagliamento. Jako nejvhodnější místo pro útok byl zvolen úsek mezi městy Flitsch (Bovec, Plezzzo) a Tolmein (Tolmin, Tolmino), bráněný 28 divizemi italské 2. armády (generál Luigi Capello). Uprostřed tohoto hornatého úseku fronty leželo město Kobarid (Caporetto, Karfreit), podle něhož byla tato největší katastrofa v historii italské armády pojmenována jako „Bitva u Caporetta“.

Italské velení o připravované operaci vědělo ze zpráv zpravodajské služby, leteckého průzkumu i od rakousko-uherských dezertérů. Náčelník štábu italské armády maršál Luigi Conte di Cadorna však byl přesvědčen, že před začátkem zimy nebudou Rakušané v horském terénu útočit, a pokud ano, že situaci hravě zvládne. V tomto smyslu informoval i krále Viktora Emanuela III. Savojského, když společně navštívili zákopy třetí obranné linie na Monte Stol (Kobariški Stol), shodou okolností právě v místech, kudy měly zanedlouho prorazit jednotky skupiny generála Krausse, přepravené na frontu dosti krkolomnou (a pro italské velení zcela utajenou cestou) přes tzv. Pomocnou štolu císaře Františka Josefa I.

III. Bitva

Dne 24. října 1917 v 02,00 zahájilo rakousko-uherské a německé dělostřelectvo palebnou přípravu, která promyšleným střídáním klasické a plynové munice zcela rozvrátila přeplněná italská postavení první linie. Na jižním (tolminském) úseku nastoupily v 08.00 pěší úderné jednotky, vyzbrojené lehkými kulomety, ručními granáty a plamenomety. V 16.00 dobyla německá 12. pěší divize (genmjr. Lequis) Caporetto, postoupila 23 kilometrů do hloubky italské obrany a v 22.30 dosáhla jižně od Robiče státní hranice. V jejích rukou skončilo 15 000 zajatců a 100 děl. Na severním (flitschském/boveckém) úseku byl pěší útok zahájen v 09.00 a rakouská 22. střelecká divize (genmjr. Müller) zde do večera postoupila až k italské třetí obranné linii, získala 3 000 zajatců, ukořistila 50 kulometů a 36 děl...

Dne 25. října 1917 pokračovala rakouská 22. střelecká divize v postupu, dobyla italské zákopy na Monte Stol a nejsilnější obranné postavení italské 2. armády se tím definitivně zhroutilo. Její velitel generál Capello ještě téhož dne navštívil Cadornovo velitelství v Udine a navrhl ústup za řeku Tagliamento. Jeho návrh byl zamítnut, on sám ze zdravotních důvodů odvolán a nahrazen svým dosavadním zástupcem generálporučíkem Luigi Montuorim...

Záložní nadporučík haličského 45. pěšího pluku Antonín Zoglmann vzpomíná, že 25. května 1917 „... O 8. hodině zformovány setniny do poněkud aspoň uspořádané rojné čáry a šly pomalu v bitevním šiku k opuštěným italským posicím. Byla to chvíle - jak se po roce ukázalo - velice důležitá, neboť rakouská armáda na­stupovala toho dne - 25. října 1917 - svůj poslední vítězný pochod přes italské hranice, dále přes Tagliamento k neblahé pro ni řece Piavě, k poslední metě své vojenské slávy, ke hrobu nepřemožitelné armády i nerozborné Austrie...

Dne 26. října pokračovaly jednotky 14. armády v postupu na celé frontě a umožnily tím uvést do pohybu také sousední rakousko-uherská uskupení – 10. armádu (generálplukovník Krobatin) na severu a 2. sočskou armádu (generál pěchoty Henriquez) na jihu. Do večera třetího dne bitvy tak vznikl v italských liniích 50 kilometrů široký a přes dvacet kilometrů hluboký průlom...

Na rozdíl od nadporučíka Zoglmanna (v civilu profesora češtiny na rokycanském gymnáziu) se vojín benešovského 102. pěšího pluku Antonín Mádl nezatěžoval hlubokomyslnými úvahami o osudu Austrie a považoval "vítězný pochod přes italské hranice" za zcela zbytečné a nežádoucí prodloužení války. Pravděpodobně proto neměl pro nechuť italských vojáků bojovat příliš pochopení: „... To už jsme potkávali italské zajatce.  Napřed malé hloučky, potom už celé pluky. Seděli v příkopech a smáli se na nás.  Abych pravdu řekl, nikdy jsme Italů neměli rádi. Italský voják byl hrdina jen tehdy, když  byl k němu člověk obrácen zády. A  já nevím, jak tehdy se nám to v hlavách zrodilo. Ale když jsme si vzpomněli na všecky ty pověsti  o zradě Tolmina, a na to, že takto konec války nebude, ale že to znamená její  prodloužení, kdož ví, na jak dlouho, nenáviděli jsme jejich usměvavých tváří. Vzpomínám, že i hoši 102. pluku, když uviděli  celý zajatý 102. pěší italský pluk a zajatci je vítali nadšeným potleskem, poplivali je a několik jich tam za jejich povzbudivé »Bravo, Austriaco« zbili...

Dosti odlišně (alespoň ve svém poválečném autobiografickém románu "Černožlutý mumraj“) hleděl na zajaté nepřátele nápředník (svobodník) 202. pluku horského dělostřelectva Jan Václav Rosůlek (v civilu poštovní úředník, po válce spisovatel): „... Silnicí - vede do Pušna a dále do Vogrinki a ještě dále do Cividale a Udine - kráčejí zajatci. Ne hlouček, skupina, ale celé pluky, armádní sbor. V čele generálové a plukovníci, majoři, kapitáni, všichni jsou  zamlklí, máš dojem, že jsou zahanbeni. Je něco příšerně  tragického  v tomto mlčení. To celý národ dostal políček. Celá Itálie byla kopnuta...

Dne 27. října 1917 vyklidili Italové pracně vybojovanou Gorizii, polní maršál Cadorna opustil Udine a konečně vydal rozkaz k všeobecnému ústupu za řeku Tagliamento (sám se pro jistotu uchýlil až do vzdálené Padovy). Demoralizované italské jednotky, ustupující na stošedesátikilometrovém úseku fronty mezi horou Monte Peralba na severu a mořským pobřežím na jihu, byly pronásledovány jednotkami rakousko-uherskými, postupně demoralizovanými pro změnu tím, co při svém vítězném postupu nacházely...

Příslušník plukovní hudby brněnského 14. střeleckého pluku Jan Vlach vzpomíná, že: „... Úplný rozklad nastal ale v Cividale, kam jsme k večeru došli. Tam již hořely všechny italské vojenské sklady, které zapálila ustupujicí armáda. Třebaže byl každý cestou utahaný a v kraji neznámý, rozběhlo se všechno, aby drancovali kde se co dá. Tahali celé bedny cukru, rybích i ovocných konserv, čokolády, cigaret, nůše známých italských krátkých viržin a spoustu různých jiných věcí. Hlavně také zbylé civilní obyvatelstvo sváželo pilně na dvoukolových kárách svou kořist...

Zklamání se neubránil ani záložní nadporučík Zoglmann, stěžující si na chování svých vlastních vojáků po obsazení italského proviantního skladu: „Ač ve skladišti bylo zásob velmi mnoho a stačily jistě na týden pro  celý pluk, vrhli se na ně vyhladovělí vojáci jako šelmy, rvali se zuřivě,  odstrkovali se prudce navzájem, poráželi, spílali, div že netasili bodla. Tak v krátké chvíli  oddechu, kdy se obzor trochu rozjasnil úsvitem mdlého slunce a za Sočou doznívaly ozvěny hromu děl, zapomnělo mužstvo společného velikého nebezpečí, z něhož před chvílí jakoby zázrakem vyvázlo, a ti, kteří si snad navzájem šeptali poslední vzkazy rodinám, rvali se za půl hodiny potom  o žvanec  konservy, ač zběžný pohled do skladiště mohl každého přesvědčiti, že se na něho dostane. Mnozí si nacpali plné kapsy, vyházeli z batohů patrony i ruční granáty a naplnili jej konservami a suchary, ba i do stanových pláten je nahrabali. Marně připomínali důstojníci, že ze zásob dostane ihned  každý zatím tři masité konservy a pět kusů sucharu,  marně  varovali, poukazujíce na blízkost nepřítele, který ničí na ústupu  dělostřelbou všecky zásoby a že jediné plné zasažení  skladště hrubým granátem  je  může všeckv pobíti nebo  zmrzačiti. Vojáci se nedali odehnati ani vyhrůžkami revolverem a duševní jejich stav naznačil za všecky vídeňský domobranec, známý u setniny  úžasnou zbabělostí, který zaujal vůči veliteli své setniny výhrůžné postavení a zařval zlostně: Hergot krucifix! Snad  se mohu  pořádně nažrat, než chcípnu v té zatracené válce...

Dne 28. řijna obsadily jednotky 14. armády Udine, 30. října se u pevnosti Chiusa spojily s jednotkami rakousko-uherské 10. armády a navzdory slabému odporu italských zadních vojů pokračovaly v postupu k řece Tagliamento. V noci ze 4. na 5. listopadu ji překročily a vstoupily do benátské nížiny. Zde dosáhl morální rozklad nejen italské, ale i rakousko-uherské armády svého vrcholu.

Účetní poddůstojník 9. roty píseckého 11. pěšího pluku Jan Schrabal po válce napsal: „... V poledne uvítalo nás teplé italské slunce a hřálo tak, že  se nám začalo z promočeného šatstva kouřiti. Uvítaly s radostí tuto náhlou změnu i vši, které jsme nesli s sebou, a  rozmnožily se tak, že v několika dnech byly celé pluky strašlivě zavšiveny. Od vojska počaly se již  tehdy oddělovati skupiny vojáků, které počaly v zabraných krajích hospodařiti na vlastní pěst, drancovaly a loupily. Jídelní lístek začínal být pestrý, neboť se zabíjela spousta krůt, slepic a husí, a k tomu našlo se i dost vína (...) 4. listopadu jsme dostihli konečně našeho polního pluku, utábořeného ve vesnici Grion. U jednotlivých setnin chybělo průměrně na 50 mužů. Většina z nich zůstala v hloučcích vzadu a živila se na vlastní pěst. Trvalo několik neděl, nežli je shromažďovací stanice předaly pluku zároveň s trestním oznámením..." A jako svědomitý provianťák si samozřejmě neodpustil vyčítavou poznámku, že "... Hovězí maso, které jsme pro mužstvo vařili, nám zbylo a museli jsme je vyházet, neboť si vojáci sami opékali na ohních drůbež...

Počátkem listopadu 1917, z obavy před obklíčením, ustoupily italské jednotky také z celé severní, tj. korutanské a dolomitské fronty, vyklidily oblast Planiny sedmi obcí (včetně města Asiaga) a zaujaly obranu na linii Monte Pasubio, Monte Zovetto, Monte Grappa, odtud k Piavě a podél jejího toku k Benátskému zálivu.

Jednu ze zastávek na vítězném postupu k Piavě popisuje vojín 102. pěšího pluku Antonín Mádl: "... V Pozzuolo byl hotový ráj. Hladu vůbec nebylo. K snídani byla polévka a ovar, k obědu knedlíky a vepřové, večer jaternice, jelitka, a tak to šlo den ze dne. Kávy však nebylo, a  tu byly  chvíle, že jsme chodili jako  umučení, maso jsme už zahazovali, ke kuchyni ani nechodili a půl života bychom byli  dali za to, kdybychom  mohli  mít šálek oné sprosté, oslazené vody, na niž jsme vždycky tolik, tolik nadávali...

Dne 11. listopadu dorazil písecký 11. pěší pluk k Piavě, kde, jak píše účetní poddůstojník Schrabal: „...  Nastávala nová fáze boje - boj zákopový. Ocitli jsme se tím u řeky Piave, kterou italská historie bude oslavovat vždy jako za­chránkyni Itálie, čehož také právem zaslouží. Italové, kteří zbořili všechny mosty, se zakopali na druhém břehu řeky, místy až půl hodiny cesty široké, a připravili se, zesíleni anglickými a francouzskými vojsky, na řádnou obranu. 11. pěší pluk měl proti sobě dosud neznámého protivníka - barevné vojsko z francouzských kolonií...

Obdobně vzpomíná (s obvyklým rýpnutím si do Italů) Antonín Mádl: „...Fronta  se udržela na Piavě. Ne, že by ji udrželi Italové; ti by byli běželi až do Říma,  bylo by  pravdou to,  co nám  divisionář u Piavonu říkal, že není daleka doba, kdy se projedeme v gondolách před  Svatým Markem.  Frontu udrželi Francouzové a  Angličané. Marno bylo  dostati se přes Piavu. Zarazili jsme na jejím břehu, nejdříve  u San Stefano, potom v malém rozstříleném městečku  Bigolino. Tam  jsme  také po prvé pocítili hlad. Lupičství ve  velkém a ničení zásob přineslo ovoce. Nebylo do čeho kousnout. Kuchyně se velmi často  do fronty nedostaly, protože je  rozstříleli na silnicích, a tak nám nezbývalo  mnohdy nic jiného, než potulovat  se s nasazením života krajem a hledati koňské zdechliny...

Všechny pokusy o překročení Piavy, na jejímž pravém břehu již stačilo vybudovat "italskou" obranu pět britských a šest francouzských divizí, ztroskotaly. Dne 3. prosince 1917 byla proto německo-rakousko-uherská ofenziva ukončena. Německé jednotky byly postupně přesunuty zpátky na francouzskou frontu a rakousko-uherské se zakopaly na levém břehu řehu Piavy.  Bitva u Caporetta, nazývaná zejména rakouskými historiky 12. bitvou na Soči, skončila...


Bitva u Caporetta a následný postup k Piavě

IV. Závěr

Italské ztráty v této poslední sočské bitvě dosáhly výše 286 000 mužů (z toho 265 000 zajatých!), zatímco Rakušané a Němci ztratili pouhých 20 000 vojáků. Se ztrátami z předchozích jedenácti bitev to bylo celkem 870 000 padlých, raněných a zajatých vojáků italské armády oproti 434 000 padlým, raněným a zajatým vojákům armády rakousko-uherské a německé. Vzhledem k odchodu Němců a ke zhoršující se hospodářské situaci válkou vyčerpané monarchie však neměla rakousko-uherská armáda dostatek sil k využití tohoto úspěchu. Naproti tomu přesvědčivě poražená armáda italská (její 2. armáda prakticky přestala existovat) byla posílena britskými, francouzskými a americkými jednotkami, povolanými z Francie, a její ztracená výzbroj byla urychleně nahrazena spojeneckými dodávkami. Nahrazen byl rovněž její neschopný vrchní velitel maršál Cadorna, kterého ve funkci náčelníka generálního štábu vystřídal generál Armando Diaz. 

Co se však až do konce války nahradit nepodařilo, byla ztracená, byť jakkoli již předtím nevalná bojovnost drtivé většiny italských vojáků. Když pak na jaře 1918 požádali Spojenci, zaskočení poslední německou ofenzivou, italské velení o zahájení odlehčujícího útoku, generál Diaz to realisticky odmítl. S výjimkou elitních jednotek alpinů, svádějících houževnaté obranné boje v horském terénu na severu (Monte Pasubio, Monte Grappa), nebyla totiž italská armáda - právě v důsledku katastrofální porážky u Caporetta - až do konce války schopna jakékoli větší útočné operace. Dokonce i její "vítěznou" bitvu u Vittoria Venetto  (24. října až 4. listopadu 1918) za ni v podstatě musely vybojovat britské a francouzské jednotky...

Zdroje:
Josef Fučík: Piava 1918 (Praha 2001)
Josef Fučík: Generál Podhajský (Praha 2009)
Libor Nedorost: Češi v 1. světové válce (Praha 2006)
Bernard Michel: Smrt dvouhlavého orla (Praha 1994)
Eliška Papcunová: Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 (Brno 2009)
Václav Fleischmann: Paměti lékaře 1910-1920 (Praha 2002)
Jan Václav Rosůlek: Černožlutý mumraj (Praha 1974)
Josef Pánek: Pod námi Soča (nevydáno)
Antonín Zoglmann: Po průlomu u Tolmína, in: Alois Žipek: Domov za války IV. (Praha 1931) 
Jan Vlach: S hudbou v benátské rovině, in: Alois Žipek: Domov za války V. (Praha 1931)
Jan Schrabal: Průlom italské fronty na podzim 1917, in: Alois Žipek: Domov za války IV. (Praha 1931)
Tonda Mádl: U 102. pěšího pluku: in Alois Žipek, in: Domov za války IV. (Praha 1931)
The West Point Atlas of American Wars (New York 1959)
Autor : Karel Oktábec 🕔25.04.2014 📕11.294

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře