Boje na masivu Pasubio (1916-1918)

Autor : Karel Oktábec 🕔25.04.2014 📕9.463

Celý tento úsek byl pro vojáky peklem.
Strategická důležitost velela držet ho stůj co stůj,
a proto se platila každá hodina krví a životem.
V šíři několika kilometrů příšerný bubeník nedopřával si odpočinku,
a i v noci zasvištěl občas dělový náboj, rozeřval se tichem
a zanechával po sobě ozvěnu hrozivou a hlučnou.
Na Monte Passubiu, jak se hora jmenovala, bylo nejhůře.
Čerti vědí, jaké prokletí toto místo pronásledovalo.
Nepřítel bil a bil, jako o závod, aby se po dvou letech náporu shledalo,
že udržení této nebezpečné výspy nemělo vlastně takovou důležitost a že jejím dobytím
nebylo nikterak dosaženo nějakého významného vojenského úspěchu.
Podivné jsou někdy fikce generálů...


(Frantisek Roman Jirman: ZEMĚKOULE V NEBI)

I. Bojiště 

Vápencový horský masiv Pasubio, součást Vicentinských Alp, se skládá z horských hřebenů, oddělených mělkými žleby a planinami. Jeho severní část, tvořená převážně horskými loukami a pastvinami, pozvolna stoupá od jihotyrolského Roveretta k samostatné skupině s vrcholem Col Santo (2112 m) a za ní k západovýchodnímu příčnému hřebenu s vrcholy Monte Corno Battisti (1760 m), Monte Testo (1998 m), Monte Roite (2144 m), Monte Buso (2080 m) a Monte Bisorte (1965 m), který odděluje severní část masivu od jižní.

Z Monte Roite odbočuje k jihu severojižní hřeben, který přes Piccolo Roite (2119 m), Dente Austriaco (2203 m) a Dente Italiano (2220 m) stoupá k nejvyššímu vrcholu masivu Cima Palon[1] (2232 m), aby poté klesl ke Cogolo Alto (2150 m). Z Cogolo Alto odbočuje k severozápadu hřeben Cosmagnon s vrcholy Lora (2032 m) a Monte Sogi (1959 m), mezi nímž a částí hřebenu spojující Monte Roite a Piccolo Roite leží plošina Alpe Cosmagnon.

Severovýchodně od Dente Austriaco, za širokým sedlem Sette Croci (Sedm křížů), začíná hřeben Costa della Borcola, stoupající k vrcholu Sogli Bianchi (1825 m) a končící v sedle Passo Borcola (1200 m). Jižně od něho odbočuje z vrcholu Cima Palon k východu hřeben s vrcholem Corno del Pasubio (2141 m), Nido d’Aqiila (2064 m) a Punta di Lucche (1615 m). Mezi oběma hřebeny leží plošina Alpe Sette Croci.

Mezi Cogolo Alto a Soglio dell Incudine odbočuje přes sedlo Porte del Pasubio (1928 m) k východu hřeben s vrcholy Cimon del Rosso (2040 m), Monte Forni Alti (2023 m), Cima Cuaro (1939 m) a Bella Laita (1651 m), klesající do sedla Passo di Xomo (1058 m). Po tomto hřebenu probíhala státní hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií, která ještě před Monte Forni Alti odbočila na sever k hřebenu Costa della Borcola, aby po něm dosáhla průsmyku Passo della Borcola.

Hranici na Pasubiu střežila stanice finanční stráže na planině Alpe Cosmagnon (Malga Cosmagnon) a letní kasárny 1. pluku zemských střelců (Caserma difensiva), vybudované pro potřeby výcviku rakouských zeměbraneckých horských jednotek v sedle mezi Piccolo Roite a Dente Austriaco...


Poválečná italská mapa masivu Pasubio

II. Válka ve skalách 

Po vypuknutí války (24. května 1915) se rakousko-uherská armáda z toto prostoru stáhla a Pasubio i s přilehlými údolími obsadily italské jednotky. Celý rok probíhala fronta severně odtud, v předpolí Rovereta, po rakousko-uherské jarní ofenzivě 1916 Italové ustoupili a Rakušané se vrátili zpátky. V průběhu května 1916 dobyly jednotky rakousko-uherské 59. pěší divize celou severní část Pasubia s vrcholy Monte Corno Battisti, Monte Testo a Col Santo. Odtud pokračovaly dál na Monte Roite, Piccolo Roite a přilehlou náhorní plošinu Alpe Cosmagnon. Směrem k vrcholku Cima Palon obsadili vojáci 10. horské brigády[2] kótu 2203 (Österreichische Platte“ či po italsku  „Dente Austriaco), jejich další postup k jihu ale zastavili alpini III. praporu 218. pluku brigády Volturno, pevně usazení nejen na hřebenu mezi Cima Palon a Corno Pasubio, ale zejména na předsunuté kótě 2220 (Italienische Platte“ či „Dente Italiano). Fronta na Pasubiu se pak ustálila na linii Alpe di Cosmagnon - Dente Austriaco - sedlo Sette Croci - Costa della Borcola - Passo Borcola.

Po celé léto a podzim 1916 probíhaly na Dente Austriaco i na plošinách Alpe di Cosmagnon a Alpe Sette Croci těžké boje mezi rakouskou 58. horskou brigádou[3] a jednotkami italské 44. pěší divize. Začátkem července 1916 se Rakušané neúspěšně pokusili obchvatem přes planinu Cosmagnon dobýt Dente Italiano a Italové rakouská postavení v sedle Sette Croci. V průběhu září a října 1916 vytlačili Italové Rakušany z planiny Alpe Cosmagnon a podařilo se jim dobýt i část Dente Austriaco. Jejich útok na rakouská postavení v sedle Sette Croci, zahájený 9. října, naproti tomu znovu ztroskotal...

Rakouský protiútok 19. října 1916 získal zpátky obsazenou část Dente Austriaco, ale další bojové akce přerušila sněhová bouře, která ohlásila příchod zimy. Bojové akce na Pasubiu tím prozatím skončily. Alespoň na povrchu, kde museli vojáci ve svých  otevřených zákopech a na stanovištích polních strážích čelit nejen dělostřeleckým přepadům protivníka, ale i čtyřicetistupňovým mrazům, sněhovým bouřím a lavinám, které během zimy zcela nestranně zabily přes tisícovku příslušníků obou nepřátelských armád. A tak nebylo divu, že se veškeré aktivity pozvolna přesunuly pod zem...


Situace na jižním Pasubiu 9. a 18. října 1916
(Plná modrá: rakouské pozice, přerušovaná modrá: rakouské polní stráže, červená: italské pozice 
A: situace do 09.10.1917, B: situace 18.10.1917)

III. Nástup ženistů

V průběhu dlouhé vysokohorské zimy 1916-1917 vyhloubili rakouští zákopníci a ženisté v nitru Dente Austriaco podzemní galerie a kaverny, které společně s dosavadními zákopy proměnily kótu ve skutečnou skalní pevnost. Kromě palebných stanovišť děl a kulometů byly v podzemí umístěny také ubytovny, velitelská stanoviště, sklady munice a potravin, cisterna s pitnou vodou, elektrocentrála, kompresorovna pro potřeby vrtacích prací, telefonní ústředna apod.

Pod celým komplexem procházela tzv. „Ellisonova štola[4], pokračující až pod „Dente Italiano“, kde se rozvětvovala do několika samostatných minových štol.


Dente Austriaco - Österreichische Platte
(Červená: zákopy, modrá: podzemní galerie a kaverny, E: „Ellisonova štola,
TK: těžký kulomet, PD: polní dělo, S: světlomet) 

Nezaháleli ani Italové, a tak i Dente Italiano byl zakrátko provrtán stovkami metrů chodeb a kaveren. Hned na jaře 1917 byla vybudována nejvýše položená okružní galerie„Galleria alta del Dente“, v níž byly kromě kaveren pro děla a kulomety umístěny ubikace důstojníků i mužstva, sklady munice a potravin, vodní cisterna, elektrocentrála a hlavní velitelské stanoviště. Tato galerie byla později propojena s níže položenými galeriemi „Belluno“, „Cadorna“, „Treviso“, „Zero“, „Milano“ a „Re“. V létě 1917 byly z galerie „Belluno“ vyraženy směrem k nepříteli tři krátké protiminové štoly, zatímco přímo pod rakouskou kótu 2203 (Dente Austriaco) zamířila minová galerie„Napoli“.


Dente Italiano - Italienische Platte
(Černá: italské podzemní galerie a kaverny, modrá: rakouské minové štoly,
TK: těžký kulomet, PD: polní dělo
)

Kromě této v podstatě rutinní činnosti však italské ženisty čekal ještě jeden, značně náročnější úkol. Když totiž v létě 1916 Rakušané dobyli severovýchodně od Pasubia italská postavení na Monte Maio, ocitla se pod palbou jejich dělostřelectva část dosavadní hlavní zásobovací cesty (Strada degli Scarubbi), vedoucí ze sedla Colle Xomo k italským pozicím na Pasubiu. Vojáci 33. roty 5. ženijního pluku italské armády (spolu s 600 civilními dělníky) proto od března do prosince 1917 vybudovali 6555 m dlouhou odbočku, vedoucí do sedla Porte de Pasubio po hřebenu Forni Alti. Okolo dvou a půl metru široká, místy dost krkolomná stezka pro nákladní muly (Strada delle 52 Gallerie“ či „Strada della Prima Armata) prochází celkem 52 tunely o celkové délce 2335 m. Nejdelší z nich (č. 19) měří 318 metrů, následující (č. 20) měří 86 metrů a je spirálovitě vytesán do nitra skalní věže...


Strada delle 52 Gallerie - dodnes obdivované dílo italských ženistů

IV. Válka pod zemí 

Na jaře 1917 již obě strany pochopily, že v tomto terénu nemají pozemní útoky na postavení protivníka smysl, a soustředily se na hloubení podkopů, směřujících pod nepřátelská opevnění. Systematičtější byli v tomto směru Rakušané, jejichž ústřední Ellisonova štola cílevědomě zamířila pod „Dente Italiano“. Díky tomu odpálili první minu na Pasubiu právě oni, a to 29. září 1917 pod mělkým sedlem Selletta del Denti (na rakouských mapách zvaném „Eselrücken“ – „Oslí hřbet) mezi oběma skalními pevnostmi. Exploze 500 kg výbušnin zabila dva italské důstojníky a 18 ženistů, razících štolu pod rakouské linie...

Druhá mina, tentokrát italská, explodovala 2. října 1917. Výbuch šestnácti tun třaskavé želatiny sice rakouské podzemní galerie nijak významně nepoškodil, ale jeho zplodiny zahubily osmnáct rakouských ženistů. Dalších 50 rakouských vojáků bylo přiotráveno plyny nebo zraněno „přátelskou palbou“ při pokusu uniknout z podzemí, protože je vlastní hlídky považovaly za útočící Italy...

Třetí minu odpálili 22. října 1917 opět Italové, v marné snaze zadržet rakouské podkopové práce. Exploze 1000 kg třaskavé želatiny nezpůsobila žádné škody...

Na Štědrý den, 24. prosince 1917, právě když Italové připravovali k odpálení dalších 1700 kg výbušnin, explodovalo 6400 kg výbušnin v rakouské mině, která zdemolovala část italského podzemního systému a zabila 60 italských vojáků...

Italové odpověděli 21. ledna 1918 náloží 600 kg výbušnin, rozdělenou do dvou minových komor, která však opět nezpůsobila žádné vážnější škody...

Další rakouská mina obsahovala 3800 kg výbušnin, její výbuch 2. února 1918 vážně poškodil italské galerie, zabil však pouze jednoho italského vojáka...

Italská odpověď přišla 13. února 1918. Vlastní výbuch jejich miny sice nezpůsobil žádné přímé škody, jeho zplodiny však pravděpodobně způsobily v rakouských štolách požár, v jehož důsledku došlo o hodinu později k dalšímu výbuchu, při němž  zahynulo šest rakouských ženistů. Výšleh plamenů pronikl také do italských galerií, kde se jeho obětí stali dva italští ženisté...

Další rakouská mina byla odpálena 24. února 1918, její příliš slabá nálož však nezpůsobila vůbec žádné škody...

Poslední italská mina, odpálená 5. března 1918, měla zastavit rakouské podkopové práce v Ellisonově štole. Jejím jediným důsledkem však bylo jen krátkodobé zamoření rakouských galerií kouřem...

Jako vyvrcholení minové války na Pasubiu explodovalo 13. března 1918 v půl páté ráno padesát tun výbušnin (80 % dynamonu a 20 % chloratu), které rakouští ženisté uložili do dvou samostatných komor pod Dente Italiano. Celý severní skalní výběžek italské skalní pevnosti se v důsledku toho proměnil v hromadu kamenné suti, která pohřbila vojáky přítomné v té chvíli v zasažených podzemních štolách a v zákopech na povrchu. Hořící plyny pronikly i do nepoškozených podzemních prostor, kde zasáhly část odpočívajících příslušníků 235. pěšího pluku brigády Piceno...

Údaje o celkovém počtu italských obětí výbuchu této poslední rakouské miny, která byla prokazatelně největší minovou náloží použitou za 1. světové války, se dosti podstatně liší. Na internetu lze nalézt údaje v rozpětí od 50 do 800 mrtvých, italský vojenský historik Amedeo Tosti udává počet 491 mrtvých a 23 raněných (La guerra sotterranea 1915-1918), tento údaj cituje i rakouský generál v. v. Viktor Schemfil (Die Pasubio Kämpfe 1916-1918). Ve většině současných publikací a turistických průvodců lze najít číslo okolo 55 mrtvých, italský generál v. v. Pompilio Schiarini uvádí dokonce pouhých 43 mrtvých a 33 raněných (L'Armata del trentino 1915-1919). Vzhledem k tomu, že podzemní prostory Dente Italiano byly určeny pro 500-800 mužů posádky, přičemž výbuch rakouské nálože zničil pouze část předsunutých postavení, odpovídaly by přímé ztráty na životech oněm cca 50 vojákům, zabitým výbuchem rakouské nálože nebo rozdrceným následným sesuvem skal. O všech ostatních ztrátách lze pouze spekulovat...


Rakouský ženijní nákres výsledků výbuchu miny z 13. března 1918

Zpětný výšleh extrémně silné nálože pronikl Ellisonovou štolou zpátky do podzemí Dente Austriaco, kde navzdory všem bezpečnostním opatřením zasáhl dva důstojníky a třináct vojáků, z nichž tři svá zranění nepřežili. V tomto případě se údaje o počtu obětí shodují... 


Minová válka na Pasubiu
(Plná čára: rakouské podzemní galerie a minové komory,
čárkovaně: italské podzemní galerie a minové komory,

šrafovaně: úseky galerií zasypané po explozích min)

Výbuchem poslední rakouské miny ustaly podzemní aktivity obou stran, zatímco aktivity povrchové se omezily na vzájemné  dělostřelecké ostřelování a občasné střety průzkumných hlídek. Jedinou výjimkou bylo dobytí Monte Corno di Vallarsa[5] v květnu 1918 překvapivým útokem elitní jednotky italských arditů a dva neúspěšné rakouské protiútoky, které měly toto postavení získat zpátky. Definitivní konec bojů nadešel 2. listopadu 1918, kdy příslušníci 1. brigády tyrolských císařských myslivců[6] opustili svá postavení a stáhli se na původní frontovou linii u Rovereta. Zde je následujícího dne zastihla zpráva o uzavření příměří[7]...

V. Ztráty 

Většina současných zdrojů uvádí, že během dvou a půl roku bojů na masivu Pasubio padlo nebo zahynulo ve sněhových bouřích a lavinách přes 13 tisíc vojáků obou stran. Vzhledem k relativně malé ploše bojiště je to číslo působivé, nicméně poněkud nepřesné. Pro období nejtěžších bojů (od 10. září do 20. října 1916) uvádějí totiž soudobá italská hlášení ztráty ve výši 1134 padlých, 5531 raněných a 1296 nezvěstných, tedy celkem 7961 mužů. Dochovaná rakouská hlášení uvádějí pro totéž období celkové ztráty 4452 mužů. Sečtením obou čísel a připočtením souhrnných ztrát z letních měsíců 1916 a poziční války v letech 1917 a 1918, lze možná dospět k oněm více než 13 tisícům, nikoli ovšem pouze padlých, nýbrž padlých, raněných a nezvěstných vojáků! Což pochopitelně nic nemění na utrpení příslušníků rakousko-uherské a italské armády, kteří extrémním bojovým i podnebním podmínkám tohoto vysokohorského bojiště s příkladnou vytrvalostí čelili...

Zdroje:
Edmund Glaise von Horstenau: Österreich-Ungarns letz­ter Krieg 1914–1918 (Wien 1929–1933)
Viktor Schemfil: Die Pasubio Kämpfe 1916-1918 (Bregenz 1937)
http://www.valgame.eu/trincee/files/cronpas.htm
http://www.dolomitenfreunde.at/verein/artikel/df06_d.htm
http://www.fototrekkingtrentino.it/pasubio-dente-italiano-dente-austriaco.html
http://www.elbavaro.de/history/DE_privat_history_montepasubio.html

 


[1] Na mapách z období před 1. světovou válkou označovaný jako „Monte Pasubio

[2] Pěší prapory I./IR 48, I./IR 62, I./IR 90, II./IR 92 a III./bhIR 1

[3] 1. a 3. pluk tyrolských císařských myslivců. V lednu 1917 přejmenována na 1. brigádu tyrolských císařských myslivců. 

[4] Plukovník Otto Freiherr Ellison von Nidlef byl od října 1916 do srpna 1917 velitelem 1. brigády císařských myslivců na masivu Pasubio.

[5] po válce přejmenovaný na Monte Corno di Battisti.

[6] 1. a 3. pluk tyrolských císařských myslivců.

[7] Podle podmínek příměří, podepsaného 3. listopadu v 15:00, měly obě strany zastavit palbu do čtyřiadvaceti hodin, tj. do 15:00 dne 4. listopadu 1918. Z dodnes nevyjasněných důvodů však rakousko-uherské velení nařídilo svým jednotkám zastavení palby již od 00:00 hodin 3. listopadu. Zatímco zbylé rakouské jednotky tedy přestaly bojovat a snažily se co nejrychleji ustoupit za hranice monarchie, italské oddíly naopak zahájily postup i na dosud klidných úsecích fronty (např. i v Tyrolsku), kde do té doby neměly na postup sebemenší šanci. Do 15:00 hodin 4. listopadu se jim tak podařilo přerušit rakouské ústupové cesty a zajmout na poslední chvíli 356 674 demoralizovaných, většinou již „svépomocí“ odzbrojených rakouských vojáků...

Autor : Karel Oktábec 🕔25.04.2014 📕9.463

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře