ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Autor : Michaela Bendová 🕔17.10.2013 📕3.934

Seriál

  1. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  2. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  3. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  4. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  5. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  6. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  7. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  8. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  9. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  10. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  11. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  12. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  13. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Podobné články

Další články autora

3. Stav dosavadního bádání

Zájem o Řezenskou stezku začal již v 19. stol. Zpočátku nebyla předmětem samotná cesta, nýbrž pohraniční území, konkrétně česko- bavorská hranice, přes kterou prochází. První zájem o vedení cesty projevil František Palacký, který se pokoušel o přesné určení místa bojiště, kde došlo k bitvě mezi Břetislavem I. a Jindřichem III. v roce 1040. Podle studia tehdejších pramenů byl přesvědčen, že cesta z Bavorska vedla přes Všerubský průsmyk. (Palacký 1836, 282 - 285). Stejného názoru byl také Hermenegild Jireček, který hovořil o směru z hradu Chauby (Kouby) k Furthu přes Eschelkam k Neumarktu (Všeruby) (Jireček 1856, 118 - 119).

Na rozdíl od těchto dvou autorů, kteří se tomuto tématu věnovali pouze teoreticky, Josef Erben použil i jiné metody než jen historické záznamy. Průběh stezky se snažil určit pomocí terénního průzkumu česko-bavorského pohraničí, kdy mezi sebou porovnával přechody známé v 2. pol. 19. století. První přechod, na který poukázal, se nacházel ve stejném bodu jako v předchozích pracích, to znamená ve Furth im Waldu. Ten však pokračoval směrem k dnešní Folmavě a dále na Kubici (Erben 1868, 331). Tuto možnost však nakonec zavrhl. Jednal tak na základě přesvědčení o neprůchodnosti místního terénu ve „starodávném“ období (Erben 1868, 332), protože nevěděl o nálezu tří římských mincí, které byly objeveny u obce Folmava v roce 1862 (Sklenář 1992, 57). Tento nález by mohl značit jistý pohyb přes hranice již v tomto období. Také nebyl dostatečně obeznámen s vegetačním pokryvem, či terénními překážkami v této oblasti. Na základě toho se příliš nepřikláněl ani k druhému směru, u kterého určil průchod v místech dnešního Klenčí, odkud cesta dále pokračovala do Domažlic a ztotožnil s již dříve popsanými názory Františka Palackého a Hermenegilda Jirečka, kteří údajný přechod určili ve Všerubském průsmyku (Erben 1868, 332).

Do této doby 2. pol. 19. stol. se autoři prozatím zabývali úsekem stezky, začínajícím zhruba od hradu Chauby (Kouby), který dále pokračoval přes město Furth im Wald, přes hranice až k Domažlicím. Naproti tomu se J. K. Hraše věnoval celému průběhu Řezenské stezky. Její počátek určil v Praze, odkud cesta dále pokračovala k Dušníku, Berounu, Zdicím, Žebráku, Cerhovicím, Mýtu, Rokycanům, Plzni, Chotěšovu, Stodu, Holýšovu, ke Staňkovu, Horšovskému Týnu až k Domažlicím. Bohužel tyto lokality pouze vyjmenoval, aniž by k nim napsal nějaké historické či geografické argumenty, podporující jeho tvrzení. Úsekem z Domažlic k hranicím se zabýval daleko podrobněji. Komunikaci od tohoto města vedl dvěma směry. První procházel z Domažlic ke Stráži a pak rovnou k Mrdákovu (Mrákovu), Klíčovu a k Brůdku. Druhý, který pokládal za vedlejší směr, pokračoval podle Klenčí k Chodovu přes Klíčov až k Brůdku (Hraše 1885, 58 - 59).

Trochu jiný pohled než Hraše měl František Roubík, který sice potvrzuje existenci dvou starých zemských stezek, ale podle něj měly jiný průběh. První směroval z Domažlic do Stráže, Kdyně, Brůdku u Všerub, datoval ji do počátku 9. stol. Druhá šla přes Draženov, Klenčí až do Waldmünchenu. (Roubík 1938, 11). To znamená, že Roubík uvažoval o zcela jiném přechodu hranic než ostatní. Naše území cesta neopouštěla přes Všeruby nebo Folmavu, ale přes dnešní přechod Lísková.

Dalším pokračovatelem v 70. letech 20. stol. byl historik Ivan Vávra, který svou práci zaměřil na celý průběh Řezenské a zároveň Norimberské stezky, které obě začínají v Praze ve stejném místě. V názoru na tento úsek, směřující až do Plzně se ztotožnil s J. K. Hrašem (Vávra 1973, 31 – 41). Ovšem každý svůj krok doplnil o toponomastické údaje, historické události, záznamy z itinerářů a různými druhy map (např. Müllerovou a Klaudiánovou). Navíc své názory podpořil již tehdy známými archeologickými nálezy. Nejčastěji se jednalo o grošové poklady mincí, které sloužily i jako prostředek k dataci.

Podle Vávry cesta od hradu Plzně do Chotěšova vedla přes Štěnovice, Robčice a Dobřany. K tomuto směru se přikláněl na základě dokladu existence kolonizace Dobřan rodem Markvarticů a následného založení kláštera magdalenitek (Vávra 1973, 42), čímž byl potvrzen význam tohoto města. Ovšem po založení „Nové Plzně“ se situace změnila, tudíž i komunikace musela vést jinudy. Vávra se domníval, že se stezka odklonila od původního směru a vedla na Ejpovice, Kyšice, dnešní Doubravku a město Plzeň opustila jižní bránou směrem na Litice k Líním a Červenému Újezdu, kde stezka navázala opět na Chotěšov (Vávra 1973, 50 – 51), odkud dále pokračovala na Stod a Holýšov. Ve starším období vedla do Hradce u Stoda (Vávra 1973, 43), kde bylo nalezeno velmi významné slovanské hradiště, zkoumané v roce 1972 záchranným výzkumem (Justová 1979, 131). V mladším období byla vedena přes dnešní vrch Trný rovnou do Holýšova. Po celou dobu se však neodklonila od řeky Radbuzy, které se držela až do Staňkova. Stejně jako tomu bylo v případě Stodu i zde Vávra uvažoval o dvou směrech pokračování stezky. První (starší) vedl přes dnešní Milavče do Tuhoště a následně do Domažlic. Druhý pokračoval ze Staňkova přes Křenovy, Semošice, Horšovský Týn také do Domažlic (Vávra 1973, 43 – 46).

Stejně jako předchozí autoři i on uvažoval o několika navazujících směrech (Klenečská a Všerubská větev), které však procházely přes jiná centra. Podle jeho zjištění Všerubská větev vcházela nejprve z Tuhoště (hradiště u Smolova), později z Domažlic do hvozdu dnešním jménem U Sloupu nebo Domažlický háj, v jejichž nejbližším okolí se nachází vesnice Mrákov, Klíčov a z druhé strany Spáňov. Odtud dále vedla přes dnešní Kout a Prapořiště, kde se poblíž nacházelo hradiště „Příkopy“ z 11. století a hrad Rýzmberk. Dále v podstatě kopírovala směr dnešní silnici vedoucí přes Všerubský průsmyk, Brůdek, Hájek a Všeruby (Vávra 1973, 46 – 47).

Naopak o druhé větvi zvané Klenečská uvažoval zcela rozdílně, než dosavadní autoři. Tahle cesta se naprosto odklonila od Domažlic a směřovala z Horšovského Týna přes Němčice, dnešní Bozdíž, Ždanov až do Klenčí pod Čerchovem, kde dříve byla doložená celnice a poštovní stanice. Dále pokračovala přes hranice do dnešního Arnsteinu, který ještě do roku 1720 patřil k Čechám. Kromě těchto hlavních směrů dále upozorňuje na existenci tzv. travních stezek (Vávra 1973, 48 – 49).

Dokreslením celé této práce může být soubor tří map, vydaných Ing. Radanem Květem, CSc., který se ztotožňuje s názory Ivana Vávry. Velmi podrobně zde zachycuje každý důležitý bod této stezky (Květ 2002, 2011).

V roce 1979 vyšla práce historičky Barbary Krzemieńské, která se Řezenské stezce věnovala v souvislosti s „bitvou u Brůdku“ v roce 1040, konkrétně popisu postupu Jindřichova vojska do Čech. Tuto dálkovou komunikaci neboli „domažlickou cestu“ začíná popisovat v Chamu, odkud 15. srpna roku 1040 postupovalo vojsko od místního hradu podél řeky Kouby na Eschlkam a Neumark (Všeruby) (Krzemieńska 1979, 30). Dále upozorňuje na fakt, že za pohraničním hvozdem musela existovat zemská brána, která měla za úkol tuto komunikaci bránit. Zároveň informuje o dvou existujících tradicích, kdy první klade místo bitvy na zemskou hranici u hradiště Tuhošť a druhá již tradičně k Brůdku. Protože tuto práci vypracovala na základě Kosmovy kroniky, přiklání se k druhé variantě, kdy další průběh Řezenské stezky vedl v místech údolí mezi dvěma pahorky, odkud pokračovala až do Tuhoště, kde popisovaný úsek končí informací o systému polních opevnění, která se v tomto prostoru nacházela a cestu a strážní bránu jistě chránila (Krzemieńska 1979, 31).

Odlišný pohled na vedení Řezenské stezky popsal archeolog Jaroslav Bašta, který dle svého zpracování, orientoval průběh této komunikace do zcela jiné oblasti než dosavadní autoři (viz. níže). Nejprve vytvořil mapu pravěkých nálezů, která zahrnovala depoty, ojedinělé artefakty, výšinná sídliště a hradiště v oblasti horního toku řeky Radbuzy pod Lysou horou (Bašta 1991, 63). Zmínil se především o Hostěticích, Svržně a Velkém Horšíně. Důvodem, proč se domníval, že by stezka vedla tímto směrem, bylo, že by v tomto případě překonávala minimální převýšení v terénu a sledovala tok Radbuzy. Díky tomu by pokračovala až ke štítarskému hradišti, kde se stezka rozdělila na dva směry. První vedl na Horšovský Týn, kde se nacházelo na zámecké ostrožně výšinné sídliště. Po proudu by pak dále vedl do Holýšova, kde bylo nalezeno hradiště na vrchu Trný, a odtud rovnou na litické hradiště. A druhý směr by se stočil na Kladruby (Bašta 1991, 64).

Poté autor zpracoval mapu nejstaršího slovanského osídlení (konkrétně v 7. století), které se v případech Svržna a Darmyšl shodovalo s pravěkým. V tomto období však už neplnily funkci hradiště, nýbrž sídliště. Domníval se, že tato dvě centra mohla na základě své polohy kontrolovat ložiska suroviny, ale také samotnou dálkovou komunikaci (Bašta 1991, 66). Dále sem zařadil slovanská hradiště Štítary a Krtín, která existovala již v 8. století a jejichž správní funkce byla v 1. pol. 10. stol. přesunuta na hradiště Tuhošť a Hradec u Stoda (Bašta 1991, 67). Podle místní keramické produkce usoudil, že domažlické obyvatelstvo tvořilo stejný kmen jako na straně bavorské. Proto se domníval, že Český les netvořil hranici, nýbrž společné území, ve kterém paralelně fungovalo několik přechodů, z nichž významnou roli hrál přechod pod Lysou horou, ze kterého i v tomto období v 1. pol. 10. století vedla stezka stejným směrem jako v období pravěkém (Bašta 1991, 68). Po vzniku hradiště Tuhošť v 1. pol. 10. stol. a sídliště s tržištěm a celnicí v Domažlicích (přibližně v 11. – 12. stol.) se stal významnější hraniční přechod ve

Všerubském průsmyku (Bašta 1991, 69). Přesto směr u horního toku Radbuzy nadále fungoval a jeho centrum se přesunulo do Horšovského Týna (Bašta 1991, 70).

Na tuto práci navázali archeologové Pavel Břicháček a Milan Metlička, kteří se o domažlickou raně středověkou sídelní aglomeraci zajímali z několika hledisek. Nejprve shrnuli všechny významné písemné prameny (Břicháček – Metlička 1999, 259 – 260), které souvisejí s touto oblastí (níže popsaná). Dále popsali archeologické výzkumy, které byly provedeny na základě vlastního terénního průzkumu v polygonu na severovýchodě ohraničeném Staňkovem přecházející k Horšovskému Týnu společně s Horšovem, které tvořily severní hranici polygonu. Na tuto oblast navázala severozápadní hranice, tvořená řekou Pivoňkou, která protéká přes město Poběžovice až k Pivoni. Odtud hranice postupně přecházela k západu přes zaniklou vesnici Valtířov k Novému Kramolínu. Na jižní straně byl polygon uzavřen lokalitou u Havlovic, dále Stráží a Nevolicí. Poslední východní strana byla ohraničena osídlením okolo řeky Zubřiny až k počátečnímu městu Staňkov. Kromě těchto výzkumů byly provedeny ještě další povrchové sběry v okolí tohoto polygonu, jejichž množství nebylo tak značné, jako v prvním případě. Aby bylo slovanské osídlení Domažlicka přibližně kompletní, zahrnuli do celkového přehledu ještě starší nálezy a záchranné výzkumy (Břicháček – Metlička 1999, 261).

Na základě tohoto přehledu osídlení ve slovanském období zvolili trasu této dálkové stezky, která měla jednu hlavní větev a dvě vedlejší (Břicháček – Metlička 1999, 269 – 270). Hlavní trasa (Všerubská) vcházela na území Čech přibližně v místech, kudy vtéká německý potok Chambach do Myslívského rybníka (nedaleko státního hraničního přechodu Všeruby), odkud dále pokračovala ve směru Rybničního potoku až k jeho prameni. V tomto úseku se stočila směrem na severovýchod a pokračovala dál podél Smolovského potoka do centra domažlické oblasti. Mimo tohoto směru autoři upozornili zároveň ještě na druhý, podle jejich poznatků, starší, který zřejmě existoval již v pravěku. Jeho začátek průběhu lokalizovali do míst Všerubského průsmyku, který dále vedl na Kdyni, přes Kout na Šumavě až k Domažlicím (Břicháček – Metlička 1999, 270). Vedlejší větve byly rozděleny na jižní a severní, přičemž každá se ještě rozdvojila (Břicháček – Metlička 1999, 269).

Jižní větev vcházela do Čech v místech současného hraničního přechodu Folmava, odkud autoři předpokládají, že mohla pokračovat dvěma směry. První vedl podél řeky Teplá Bystřice na Pec a Chodov. V těchto místech mohl navázat na Černý potok, kde by při sledování jeho toku, došlo ke spojení se severní vedlejší větví. Druhý směřoval na Českou Kubici až ke Staré Pasečnici, kde se stezka mohla rozdělit na dvě další trasy. Západnější směr vedl podél Zubřiny k lokalitě u Havlovic k vrchu Dmout, kde se nacházelo raně středověké hradiště, a východnější směr pokračoval do Domažlic, přes Stráž na Nevolici, odkud je to přibližně 2,5 km vzdušnou čarou do centrální části Domažlic. Autoři se domnívají, že již zmiňované hradiště v poloze na Dmoutu plnilo klíčovou roli co se týče kontroly obou těchto tras jižní větve stezky. Také upozorňují na možné spojení této jižní větvě s hlavní větví (Břicháček – Metlička 1999, 269 – 270).

Severní vedlejší větev vstupovala na naše území již rozdělená na dva směry. První začínal v místech zaniklé vsi Valtířov, odkud pokračoval na jihozápad k Postřekovu a na Pařezov, kde začal sledovat průběh Černého potoka až k soutoku s Pivoňkou u Ohnišťovic (Břicháček – Metlička 1999, 269). Druhý směr překročil hraniční pásmo v místech sedla u Starého Herštejna, odkud dále pokračoval na Pivoň. Zde se napojil na potok Pivoňka, se kterým vedl paralelně přes Poběžovice k již zmíněnému soutoku s Černým potokem. V této oblasti se setkaly oba směry této severní vedlejší větve. Ta pokračovala na východ přes Meclov a Mašovice do Horšovského Týna. Podle autorů tato větev byla hojně užívána již od 12. stol., kdy tato oblast fungovala jako správní centrum společně s celnicí. Další průběh této větve směřovali podél toku řeky Radbuzy až ke Staňkovu (Břicháček – Metlička 1999, 269), kde se spojila s hlavní větví Řezenské stezky, která sledovala řeku Zubřinu (Břicháček – Metlička 1999, 270).

Následné pokračování této dálkové komunikace zvolili ve stejném směru jako například již zmíněný Ivan Vávra (Vávra 1973, 42 – 43). To znamená, že ze Staňkova stezka vedla dál podél řeky Radbuzy do Holýšova, Hradce u Stoda, Stoda až do Chotěšova. Odtud dále směřovala do plzeňské kotliny (Břicháček – Metlička 1999, 269).

Přínosná je studie Eduarda Maura, který se věnoval primárně zemským stezkám na Domažlicku a určení možného místa, kde došlo k již zmiňované bitvě v roce 1040. Na základě toponomastických poznatků souhlasil s Vávrou, že původní cesta vedla v úseku mezi Starou Plzní a Domažlicemi – poněkud východněji, než pozdější trasa, ovšem její průběh umístil do zcela jiné oblasti. Původní větev vedoucí z Dobřan na Chotěšov, Stod a další zcela opustil. Nejstarší komunikace vedla podle jeho názoru ze Starého Plzence na Dobřany, do Dnešic, Otěšic, Ptenína, pak do Srbic, kde se nacházelo významné raně středověké hradiště. Odtud dle jeho teorie cesta pokračovala přes Koloveč do Domažlic. Přičemž průběh tohoto posledního úseku (Koloveč – Domažlice) není jistý, protože v této oblasti se nachází větší míra koncentrace raně středověkých nálezů (Maur 2001, 36 – 38).

Další pokračování určil v podstatě podle tzv. „Strážské“, později „Brodské“ cesty, která směřovala od Domažlic do Stráže. Ta podle jeho názoru musela existovat již ve 12. století. Soudí tak na základě existence vidlice, tvořené z cest, směřujících z Domažlic na Nevolice a do Stráže, což podle něho svědčí o velkém stáří. Dalším dokladem pro toto tvrzení může být ještě poloha a samotný název osady Stráž (Maur 2001, 23).

Odtud dále pak stezka směřovala přes Pasečnici, kde předpokládá dřívější středověké obranné zařízení. Dokládá to dřívějším pojmenováním Posečnice (Maur 2001, 24). Odtud zřejmě vedla do České nebo Nové Kubice na Folmavu a dále do Furthu. Průběhem stezky v oblasti, která začíná v Pasečnici a končí v Kubici, si však není jistý. Geografická situace nabízí dvě možnosti. První se nabízí dnešní Sedlácká cesta, která i v současnosti slouží jako turistická stezka a druhá vedoucí v blízkosti dnešní osady Spáleneček (Maur 2001, 25 – 26).

Vedle této možnosti také zvažuje spojení Domažlic s Bavorskem přes Všerubský průsmyk, které mohlo fungovat paralelně. U tohoto spojení se však domnívá, že se směr, který vedl do Všerubského průsmyku, pokračoval spíše na Klatovy než do Domažlic (Maur 2001, 39).

Z trochu odlišného pohledu se Řezenské stezce věnuje také část práce o kladrubském klášteře docenta Karla Nováčka, konkrétně jeho majetkové držbě, kterou vypracoval na základě několika hledisek – historie kláštera, ekonomie a samotná majetková držba, kterou promítl do výsledné komunikační sítě. Podle jeho výsledků některé kostely, byly součástí také průběhu Řezenské stezky (Nováček 2010, 176).

V domažlické oblasti sem řadí proboštství sv. Kateřiny a proboštství s kostelem sv. Vavřince v Pasečnici společně s jejich zřejmě nefarními kostely, které podle jeho názoru a také E. Maura byly záměrně založeny na této dálkové komunikaci (Nováček 2010, 177; Maur 2001, 14 - 15). Dále se zmiňuje o soudržné enklávě okolo farního kostela v Meclově, ke které patřily Ohnišťovice, od 12. stol. zčásti Mašovice a ve 13. stol. Otov. Také tato enkláva by mohla být jedním z dalších center, kudy mohla stezka dále probíhat (Nováček 2010, 176).

Poslední území, na které se kladrubský klášter zaměřil při zakládání nebo zisku nových vesnic a které se váží k průběhu této stezky, je okolí významné vsi Bijadla u Merklína (Nováček 2010, 144). Zde se již ve 12. století nacházel kostel sv. Vavřince, který byl ve stejném období společně se vsí připojen prostřednictvím donace samotného knížete k majetku kláštera. Tento úsek by podle něho probíhal Poděvousy a Bukovou právě k tomuto farnímu kostelu. Odtud by komunikace dále pokračovala směrem na Soběkury, kde se v její blízkosti nacházela ves Tuřany, která se stala součástí tohoto klášterního majetku v 1. třetině 12. stol. (Nováček 2010, 135). Tento úsek uzavřel poslední jmenovanou vsí Dnešice, kde máme doložen farní kostel sv. Václava. Vlastnictví bylo potvrzeno konfirmační listinou z let 1234 – 1235 (Nováček 2010, 145). Další průběh již zde nepopisuje, ale předpokládá, že Řezenská stezka směřovala na Starý Plzenec (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 799).

Seriál

  1. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  2. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  3. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  4. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  5. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  6. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  7. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  8. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  9. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  10. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  11. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  12. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY
  13. ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Podobné články

Další články autora

Autor : Michaela Bendová 🕔17.10.2013 📕3.934

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře