Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Autor : Bc. Tereza Kotásková 🕔17.10.2013 📕2.003

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

3. Dopady nedávných událostí na vývoj regionu a na konflikt o Náhorní Karabach

Přibližně do roku 2009 se předpokládalo, že nejlepší cestou k normalizaci turecko-arménských vztahů a potažmo k vyřešení patové situace na jižním Kavkaze, bude striktní oddělení jednotlivých sporných otázek. Arménie a Turecko spolu měly navázat diplomatické styky a otevřít společnou hranici bez jakýchkoli dalších podmínek, zejména těch souvisejících s konfliktem o Náhorní Karabach a událostmi z roku 1915. Celý proces se měl týkat pouze Turecka a Arménie, další státy neměly být zahrnuty ani nepřímo.[155]

S přihlédnutím ke skutečnému vývoji se tyto předpoklady ukázaly jako nereálné. Navzdory různým prohlášením se těchto zásad ve výsledku nedržela ani jedna strana, což vedlo až k nynějšímu stavu, kdy sice jistého pokroku v podobě protokolů dosaženo bylo, ale bez jejich ratifikace k praktické implementaci dohodnutých bodů nedojde. Navíc bohužel momentálně neexistují výraznější náznaky, že by k ratifikaci v blízké době mohlo dojít.

Přesto se na teoretické úrovni dá hovořit o dvou možných scénářích vývoje do budoucna. První z nich předpokládá pozitivněji laděný vývoj, kdy by k ratifikaci nakonec došlo a mělo by to příznivý dopad i na řešení karabašského konfliktu. Druhý naopak vychází z negativního výhledu, kdy by proces nastartovaný fotbalovou diplomacií a podpisem protokolů selhal a nejenže by nebyla vyřešena patová situace, ale mohlo by dojít ke zhoršení stávajícího stavu až do takové míry, že by hrozilo vypuknutí nového ozbrojeného konfliktu. Možností, jak by se vývoj mohl ubírat je ovšem celá řada. Smyslem práce s těmito scénáři není určit, který z nich je pravděpodobnější, ale spíše zhodnotit faktory, které mluví v jejich prospěch či neprospěch, a identifikovat další vlivy, jež mohou na vývoj působit.

3.1 Scénář č. 1 – protokoly ratifikovány

3.1.1 Motivy stran pro ratifikaci a její možné důsledky

Důvodů, proč by se obě strany měly zasadit o ratifikaci protokolů, je celá řada. Tím, že by došlo k normalizaci vztahů, by Turecko prokázalo, že dokáže fungovat jako nezaujatý aktér a je otevřeno dialogu. Celkový obraz Turecka by se zlepšil nejen v očích Evropy a Spojených států, ale vzrostl by i kredit Turecka v muslimském světě.[156] Pragmatických motivů Ankary ovšem existuje více. Normalizací vztahů s Arménií by byla odstraněna jedna z překážek na cestě Turecka do EU a současně by došlo k posílení role Turecka jakožto regionální velmoci. Nabízí se ovšem i jiné vysvětlení, podle kterého může Turecko sloužit jen jako prostředník. Může totiž být součástí širší strategie západu, jejímž cílem je vymanění Arménie z ruské „sféry vlivu“. Na celou situaci je také možné nahlížet s otázkou, zda primárním motivem tureckých aktivit v otázce normalizace vztahů není pouze snaha dosáhnout ukončen í arménské kampaně za uznání genocidy.[157]

Arménii by normalizace vztahů přinesla pozitivní změny především v ekonomické oblasti. Podle dřívějších odhadů by hrubý národní produkt během pěti let po otevření hranic dodatečně vzrostl o 2,7 %. [158] Za předpokladu, že by byly současně otevřeny ázerbájdžánsko-arménské hranice, mohlo by podle Světové banky dojít k dodatečnému růstu o více než 30 % HNP.[159]

Případný pokrok v navazování vztahů by se odrazil i v regionálním měřítku. Obecně panuje poměrně jasná shoda, že úspěšná normalizace vztahů mezi Tureckem a Arménií by pozitivně ovlivnila vývoj jihokavkazského regionu a výrazně by přispěla k řešení konfliktu o Náhorní Karabach. [160] Jakmile by Arménie přestala být de facto izolovaným státem, měla by se stát mnohem otevřenější dialogu. [161] Vzhledem k tomu, že Tureckouzavřelo své hranice s Arménií primárně jako výraz solidarity s Ázerbájdžánem, jejich znovuotevření by z Turecka udělalo neutrálního hráče, který by se mohl ujmout role mediátora v konfliktu o Náhorní Karabach. Dosavadní snahy vnějších aktérů, příkladně Minské skupiny OBSE, totiž hmatatelnější výsledky nepřinesly, a proto zaznívají hlasy, že řešení může být dosaženo pouze iniciativou, která vzejde zevnitř regionu.[162] Za turecké mediace by tak řešení konfliktu mohlo mít mnohem větší šanci na úspěch a z normalizace turecko-arménských vztahů by mohl těžit i největší dosavadní odpůrce procesu, Ázerbádjžán. Ten sám to tak jednoznačně ale nevnímá. Podle Huseynova je o pozitivních dopadech na Ázerbájdžán přesvědčena jen hrstka liberálních komentátorů. [163]

Jednou z hlavních příčin ustrnutí procesu usilujícího o vyřešení karabašského konfliktu zůstává arménská okupace ázerbájdžánského území. Stažení arménských vojsk je pro Ázerbájdžán prvotní nutnou podmínkou pro řešení konfliktu. Zároveň právě pokrok v řešení sporu je tureckou podmínkou pro ratifikaci protokolů o normalizaci vztahů. Aktéři se tak dostávají do slepé uličky, ze které však je možné se vymanit. K tomu je ovšem nutná změna postojů. Minulost dostatečně prokázala, že lpění na nezbytných podmínkách téměř nikdy k řešení nevede. Pokroku přitom lze dosáhnout i jinak. Dostatečně silným impulzem pro ratifikaci smluv by mohla být i rámcová dohoda o základních principech pro řešení konfliktu, kterou by navrhla Minská skupina OBSE. Takový scénář by mohl být akceptovatelný i pro Ázerbájdžán a turecko-arménské hranice by mohly být otevřeny, aniž by došlo ke zhoršení vztahů Ankary a Baku. [164] Základním předpokladem takového vývoje je ovšem ochota Ázerbájdžánu jednat o řešení konfliktu i bez prvotního stažení arménských vojsk.

3.1.2 Náznaky změn

Viditelných výsledků zatím dosaženo nebylo, přesto lze vypozorovat určité náznaky, které by pozitivně laděnému vývoji napovídaly. Například v Turecku bylo možné zaznamenat celkový nárůst zájmu o otázku vztahů s Arménií, a to i v jejich historické rovině. Současné Turecko je mnohem otevřenější a odezva při veřejném použití slova genocida už není zdaleka tak silná jako ještě před pár lety, kdy ve většině případů následovalo soudní stíhání. Konkrétní příklad takové změny nastal v dubnu 2010, kdy bylo v Ankaře a Istanbulu poprvé povoleno shromáždění k příležitosti výročí arménské genocidy. Zúčastnily se ho tehdy stovky Turků. [165] V Turecku také proběhlo několik kampaní, které volaly po uznání genocidy a po turecké omluvě.[166]

Svou pozici pravděpodobně reviduje i Ázerbájdžán. Objevují se pochybnosti, zda jeho neoblomný postoj ohledně normalizace vztahů mezi Ankarou a Jerevanem byl tou nejlepší strategií. Zdá se, že postoj Ázerbájdžánu významně přispěl k ustrnutí procesu normalizace turecko-arménských vztahů, přitom ale nepřinesl zlepšení pozice Ázerbájdžánu, snad spíše naopak.[167] Současně je ale možné, že navzdory silné ázerbájdžánské rétorice by případné otevření turecko-arménských hranic nezpůsobilo mezi Ázerbájdžánem a Tureckem výrazný rozkol. Lze si totiž jednoduše spočítat, že kvůli existující energetické infrastruktuře jsou na sobě tyto státy do velké míry závislé a případný rozkol by se jim nevyplatil, zejména ne Ázerbájdžánu.[168]

3.2 Scénář č. 2 – protokoly neratifikovány

3.2.1 Interní faktory

V září 2010 proběhlo v Turecku referendum, v němž premiér Erdoğan dosáhl ústavních změn, které posílily jeho domácí pozici. V praxi to znamená, že už pro něj není tolik nutné používat populistickou rétoriku ohledně Náhorního Karabachu. Objevily se proto naděje, že zmírnění Erdoğanova postoje by mohlo mít pozitivní vliv na normalizaci vztahů s Arménií. Do hry ovšem vstupuje další faktor, a tím jsou prezidentské volby v roce

2012. Erdoğanovy prezidentské ambice by nebyly ničím překvapivým. V kontextu jeho kandidatury by ale náhlá změna jeho postoje k otázce normalizace nepůsobila dobře, a proto je spíše nepravděpodobné, že by přestal spojovat otázku normalizace vztahů s Arménií s konfliktem o Náhorní Karabach. Faktem také je, že otázka normalizace vztahů není v Turecku momentálně tématem dne a je otázkou, kdy a jestli vůbec se jím znovu stane.[169]

Příznivěji nevypadá situace ani v Arménii. Zdá se, že veřejné mínění se přes jistou míru počátečního nadšení pomalu přiklání blíže k radikálním názorům diaspory a nacionalistických skupin, které odmítají ratifikaci protokolů bez určitých podmínek, z nichž hlavní je uznání arménské genocidy. Radikalizaci názorů ještě více přiživují výroky tureckých politiků, kteří nadále zmiňují Náhorní Karabach ja ko podmínku ratifikace. Je proto možné, že Arméni svou strategii otočí a otevření hranic začnou klást jako podmínku pro vyjednávání s Ázerbájdžánem o Náhorním Karabachu, což by situaci ještě zkomplikovalo a spíše než pokrok by to přineslo prohloubení patu. Arménští představitelé navíc mohou pod vlivem veřejnosti přitvrdit ve svém postoji k oběma záležitostem. Celá situace by pak mohla vyústit až v odvolání podpisu.[170] Navíc ani ekonomický motiv nemusí být tak rozhodující, jak se předpokládá. Vývoj od roku 1994 ukázal, že Arménie je připravena nést ztráty, které jí izolace v rámci regionu způsobuje.[171]

Proto ani z její strany nemusí vycházet velká snaha opětovně nastartovat proces normalizace vztahů s Tureckem. Situaci sleduje s neklidem Ázerbájdžán, kde narůstají obavy, že normalizace turecko-arménských vztahů nemusí mít na řešení karabašského konfliktu nutně pozitivní vliv. Arménie totiž sice vytrvale volá po vytvoření základních principů umožňujících řešení sporu o Náhorní Karabach, zároveň ale obviňuje Turecko a Ázerbájdžán z maření snah o normalizaci a sama se vyhýbá plnění závazků, které pro ni z podepsaných protokolů vyplývají.[172] Nadto už si Ázerbájdžán není ani tolik jistý svým hlavním spojencem Tureckem. Podle Görgülü a dalších autorů koncept „jednoho národa a dvou států“, dosavadní stavební kámen přátelství Turecka a Ázerbájdžánu, už netvoří nejdůležitější rámec jejich bilaterálních vztahů. [173]

3.2.2 Možnost propuknutí otevřeného konfliktu

Rusko-gruzínská válka ukázala, že možnost vypuknutí války na jižním Kavkazu reálně existuje. V případě Náhorního Karabachu by této variantě nahrávaly i některé faktory. Ačkoli válka byla ukončena v roce 1994, na hraniční linii stále dochází k potyčkám, při kterých od té doby zemřelo asi 3 000 lidí. Navíc od roku 2003 rostou v Ázerbájdžánu výdaje rozpočtu na obranu průměrně o 50 % každý rok. V letošním roce budou tvořit zhruba jednu pětinu celkových veřejných výdajů, což je více, než kolik činí celkový rozpočet Arménie. [174] Narůstají i aktivity ve vojenských cvičeních, a to nejen v Arménii a Ázerbájdžánu, ale i v Turecku.[175] Také rétorika představitelů zemí sporu se stala vyhraněnější. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev varoval před válkou v nejméně devíti různých projevech, které pronesl během roku 2010. Jeho arménský protějšek Serž Sargisjan zase zdůraznil, že jeho země je připravena odrazit jakýkoli útok.[176] Je těžké posoudit, zda se ale nejedná pouze o prázdná slova. Baku je totiž nejspíš pod velkým tlakem Ankary konfliktu předejít a jen málokdo v Ázerbájdžánu proto věří, že by Baku naplnilo své hrozby a pokusilo se získat Náhorní Karabach a okupovaná území silou.[177]

Každopádně rostoucí výdaje na obranu i rétorika ázerbájdžánských představitelů mohou být příčinou, proč se Arménie odmítá stáhnout byť jen z části území, která okupuje. Jakmile by tak totiž učinila, ztratila by kontrolu nad obranou Náhorního Karabachu , a tím by značně vzrostly šance Ázerbájdžánu vyřešit spor vojensky. [178]

3.3 Role Ruska

Ačkoli Rusko nefiguruje jako primární aktér ani v konfliktu o Náhorní Karabach ani v otázce turecko-arménských vztahů, nelze jeho roli z historických, politických a dalších důvodů opomíjet. V Rusku panuje přesvědčení, že za aktivním zájmem Turecka na vyřešení situace s Arménií stojí tlak Spojených států, které se tímto způsobem snaží oslabit význam Ruska na jižním Kavkaze. Jakmile by se totiž Arménie začala orientovat výrazněji na západ, ruský vliv by zde mohl zásadně poklesnout a Moskva by nejspíš ztratila svého hlavního spojence.[179] Této vizi ale nedávné události příliš nenahrávají. Rusko má na arménském území poblíž města Gyumri vojenskou základnu, jejíž pronájem měl být ukončen v roce 2020. V roce 2010 ale Arménie s Ruskem prodloužila smlouvu o pronájmu až do roku 2044.[180] Zda tuto událost považovat za projev arménského zájmu na pokračování spojenectví s Ruskem, zůstává otázkou. Stejně tak lze jen odhadovat, do jaké míry je ruská spekulace o tlaku USA na Turecko pravdivá. Faktem ovšem například je, že jedna z prvních zahraničních cest Baracka Obamy směřovala v dubnu 2009 do Turecka, kde vyzval k otevření turecko-arménských hranic. [181] Autoři Aras a Özbay pak mluví přímo o „rusko-arménsko-íránské ose“, kterou je třeba pomocí normalizace turecko-arménských vztahů rozbít a nejlépe z ní Arménii úplně vymanit.[182]

Názory na ambice Ruska na jižním Kavkaze se liší. Většina západních analytiků ohodnotila rusko-gruzínskou válku jako důkaz snah Kremlu navýšit svůj regionální vliv. [183] Realita ovšem tuto domněnku obecně zcela nepotvrdila. Přítomnost ruského ministra zahraničí Lavrova při podpisu protokolů i další setkání ruských politiků s představiteli Turecka, Arménie a Ázerbájdžánu vyznívají spíše tak, že Rusko se snaží participovat na vývoji regionu. Role Ruska může být poněkud přeceňována. De Waal považuje obraz všemocného Ruska přímo za iluzi a poznamenává k tomu, že jižní Kavkaz je regionem, kde je Rusko jen jedním z několika mezinárodních hráčů a kde jsou rozhodující ekonomické prostředky, nikoli vojenské. [184] I proto se od Ruska nepředpokládá snaha zvrátit proces normalizace mezi Tureckem a Arménií. Jak již bylo zmíněno, Moskvě současná nevyjasněná situace poměrně vyhovuje, a tak spíše vyčkává, jakým směrem se vývoj bude ubírat.[185]

Ruskou strategii vůči jižnímu Kavkazu dobře vystihuje analýza společnosti STRATFOR, podle které Moskva usiluje o to udržet Arménii zavázanou Rusku, současně chce posilovat vztahy s Ázerbájdžánem, a to prostřednictvím podpory rozkolu mezi Ázerbájdžánem a Tureckem, jehož příčinou je normalizace vztahů s Arménií. Současně se Moskva snaží posilovat regionální a energetickou spolupráci s Tureckem a zabránit Spojeným států, aby se příliš angažovaly ve vyjednávání. Při tom všem si chce Rusko udržet obraz benevolentního mediátora. [186]

3.4 Doporučení pro jednotlivé aktéry a výhledy do budoucna

Jednoduše se dá říct, že nejpřínosnější by bylo, kdyby všichni aktéři aktivně podporovali proces normalizace vztahů mezi Tureckem a Arménií. Také je důležité, aby vzniklé iniciativy zahrnovaly všechny regionální hráče. [187] Turecku by prospělo, pokud by se mu podařilo vnímat odděleně arménskou diasporu a samotnou Arménii. Diaspora se totiž výrazně zaměřuje na kampaň za uznání arménské genocidy, naproti tomu Arménie si je z ekonomických důvodů vědoma nutnosti otevření hranic, a proto je mnohem více nakloněna vyjednávání.[188]

Co se týká vnějších aktérů, bylo by velmi prospěšné, kdyby přistupovali k regionu jižního Kavkazu jako k celku a nevytvářeli odlišné politiky pro jednotlivé státy. Týká se to například Spojených států, kde politika vůči Arménii je řízena zejména Kongresem se silnou arménskou lobby, zatímco politika vůči Ázerbájdžánu je prosazována hlavně energetickými společnostmi a armádou.[189] Tyto jednotlivé přístupy k dosažení stability regionu, ve kterém jsou všechny problémy úzce provázány, přispějí stěží. Žádoucí by také bylo, aby se vnější aktéři shodli na tom, že nebudou poskytovat jihokavkazským státům zbraně a jiný vojenský materiál a že budou spolupracovat v případě jakýchkoli náznaků vypuknutí dalšího ozbrojeného konfliktu. [190]

Ať už se bude vývoj na politické úrovni ubírat jakýmkoli směrem, je velmi důležité rozvíjet vzájemné vztahy i v jiných rovinách, například kulturní a sociální. V Arménii a Turecku by měl být veden dialog mezi odborníky, ale i se zapojením občanské společnosti. Debaty by měly probíhat o různých aspektech vzájemných vztahů a také o společné minulosti.[191]

I pokud by k ratifikaci protokolů nedošlo, je stěžejní, aby si země udržely vzájemné vztahy alespoň na současné úrovni a aby se čelní představitelé těchto zemí vyhnuli radikálním výrokům a činům. I kdyby protokoly nebyly nakonec ratifikovány, myšlenky v nich obsažené představují nejvyšší možný kompromis a mohou tedy sloužit jako výchozí bod pro budoucí snahy. Současně by neměl být přerušen dialog na úrovni občanské společnosti.[192]

Zlomovým bodem by se mohl stát rok 2015, kdy uplyne sto let od arménské genocidy. Toto výročí by v lepším případě mohlo poskytnout příležitost k opětovnému nastartování procesu normalizace a mohlo by být potřebných impulzem pro jednotlivé aktéry. V horším případě se ale může stát, že pokud do té doby Turecko neuzná arménskou genocidu, bude mu hrozit výrazná ztráta kredibility v očích mezinárodního společenství.[193]

Dále je možná výrazná radikalizace postojů, a tím i rétoriky obou stran. To by mohlo znamenat nejen definitivní konec rozběhnutého procesu normalizace vztahů s Arménií, ale i podstatný nárůst potenciálu otevřeného konfliktu.

Kvůli konfliktu o Náhorní Karabach, který se od ukončení války v roce 1994 nedaří vyřešit, se jižní Kavkaz dostal do patové situace, jež brání vytvoření stability regionu a jeho ekonomickému rozvoji. Fotbalová diplomacie a podpis protokolů o normalizaci turecko-arménských vztahů proto znamenaly významný průlom, do kterého byly vkládány naděje, že by mohl vyvolat i posun v řešení karabašského sporu. Celá situace ovšem vyústila do začarovaného kruhu, kdy se ukázalo, že otázky normalizace turecko-arménských vztahů a sporu o Náhorní Karabach od sebe nelze oddělit. Scénář, podle kterého by nejprve došlo k navázání vztahů a otevření hranice mezi Tureckem a Arménií a pak by bylo díky změně rozložení geopolitických sil vyjednáno řešení sporu o Náhorní Karabach, se ukázal jako nereálný. Místo toho vyšlo najevo, že tyto dvě záležitosti jsou spojené nádoby, které se ovlivňují navzájem. Je tedy možné, že se situace otočí v tom smyslu, že dojde k událostem týkajících se Náhorního Karabachu, které poté ovlivní vývoj turecko-arménských vztahů. A tyto události nemusí být pouze pozitivní, což dokazují náznaky opětovného propuknutí otevřeného konfliktu.

Další komplikace způsobuje navíc fakt, že v obou záležitostech figuruje řada aktérů. Konflikt o Náhorní Karabach se netýká pouze Ázerbájdžánu a Arménie a stejně tak otevření turecko-arménské hranice není záležitostí jen těchto dvou států. Země logicky sledují své zájmy, a proto pokrok v jedné záležitosti podmiňují kroky v záležitosti druhé. Vzniká tak změť podmínek, které ať už byly vyřčeny přímo či nepřímo, jsou bez ústupků jednotlivých stran dohromady neslučitelné. Ze všech těchto důvodů se jako nejpravděpodobnější výhled do budoucna jeví pokračování stávající situace geopolitického patu, kdy sice existují určité snahy se z dané situace vymanit, ale málokdy se dostanou nad rámec oficiálních prohlášení o vůli spolupracovat a problémy řešit.

Poznámky

[155] Görgülü et al. 2009, s. 15

[156] Görgülü et al. 2010, s. 22

[157] Aydin et al. 2009, s. 4

[158] Tocci et al. 2007, s. 9

[159] Taméž, s. 9

[160] Např. Görgülü et al. 2010, s. 12; Nicoll 2010

[161] Görgülü et al. 2010, s. 22

[162] Aras, Özbay 2008, s. 6

[163] Aydin et al. 2009, s. 4

[164] Aydin et al. 2009, s. 5

[165] Nicoll 2010

[166] Jednou z nich bylo vytvoření internetové petice, jejímž podpisem se lidé omlouvají svým „arménských bratrům a sestrám“ za události z roku 1915. Doposud petici podepsalo přes 30 000 Turků. Více na http://www.ozurdiliyoruz.com/.

[167] Nicoll 2010

[169] Nicoll 2010

[170] Görgülü et al. 2010, s. 20-21

[171] Tamtéž, s. 12

[172] Aydin et al. 2009, s. 5

[173] Görgülü et al. 2010, s. 13

[174] The Economist 2011, http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2011/03/nagorno-karabakh_conflict

[175] Aydin et al. 2009, s. 2

[176] The Economist 2011, http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2011/03/nagorno-karabakh_conflict

[177] Nicoll 2010

[178] Görgülü et al. 2010, s. 13

[179] Aydin et al. 2009, s. 6

[180] Radio Free Europe 2010, http://www.rferl.org/content/Russia_Armenia_Sign_Extended_Defense_Pact_/2133043.html

[181] Uslu 2009, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=34823

[182] Aras, Özbay 2008, s. 4

[183] De Waal 2010, http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/09/13/call_off_the_great_game?page=full

[184] Tamtéž.

[185] Aydin et al. 2009, s. 7

[186] STRATFOR 2009, http://www.stratfor.com/memberships/149439/analysis/20091124_russia_trying_maintain_balance_caucasus

[187] Görgülü et al. 2009, s. 15

[188] Aras, Özbay 2008, s. 5

[189] De Waal 2010, http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/09/13/call_off_the_great_game?page=full

[190] Tamtéž.

[191] Görgülü et al. 2009, s. 16

[192] Görgülü et al. 2010, s. 21

[193] Nicoll 2010

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Tereza Kotásková 🕔17.10.2013 📕2.003

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře