Vojenská pietní místa českých vojáků na Soči, Piavě a frontě v Alpách

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔22.06.2013 📕11.758

Seriál

  1. Památky na Velkou válku jako zrcadlo doby
  2. Politické a vojensko-historické pozadí vzniku památek na Velkou válku
  3. Lokální mobilizační statistika a příslušné vojenské útvary na Poděbradském c. k. okresním hejtmanství
  4. Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku
  5. Vojenská pietní místa českých vojáků na Soči, Piavě a frontě v Alpách

Podobné články

Další články autora

Památky na oběti zvůle a násilí plynoucích z válek, vybojovaných pod výsostným žlutočerným praporem Habsburské monarchie, lze nalézt nejen na území bývalého okr. hejtmanství Poděbrady, ale i v přilehlých politických okresech. Se stoickým klidem se mnohdy vedle sebe, nebo v těsné blízkosti tyčí osamocené pomníky z období sedmileté války s Pruskem u Křečhoře na Kolínsku, obou koaličních proti napoleonských válek na Loučeňsku, prusko-rakouské války z roku 1866 na Křinecku, Královéhradecku a Velké války z let 1914–1918 v celé zmiňované oblasti. Bylo by nemístné se v samotném závěru celého pojednání ve zkratce nezmínit o válečných hrobech, vojenských hřbitovech a osáriích rakousko-uherských vojáků české národnosti umístěných v zahraničí. Pochované muže z poděbradského okr. hejtmanství sloužící v různých jednotkách armády monarchie totiž naleznete na mnoha válečných hřbitovech v Haliči, dnešním území Polska, při severní a východní hranici Slovenska a podél celé tehdejší frontové linie na řekách Soči ve Slovinsku a Piavě v Itálii. Další vojenská pohřebiště a pietní místa lze nalézt na bývalé bitevní linii vysokohorské a horské fronty v příhraničních oblastech Rakouska a Itálie. Mnohdy se jedná o původní rakousko-uherské vojenské hřbitovy a pomníky spontánně vybudované samotnými vojáky během válečných let v místech bojů, nebo od roku 1915 stavěné organizovaně, pod dohledem Oddělení válečných hrobů (Kriegsgraber Abteilung). Toto nově vytvořené oddělení spadalo do devátého odboru rakousko-uherského ministerstva války a na jednotlivých frontách mělo své zastoupení v podobě samostatných skupin působících většinou při hlavních vojenských velitelstvích. Jen v oblasti západní Haliče bylo vybudováno 400 válečných hřbitovů, mnohdy s impozantními památníky a pomníky. Na mnoha z nich v klidu a pokoji odpočívají ostatky vojáků z obcí a měst sledovaného okresního hejtmanství. Prosté, honosně zdobené, označené i neoznačené, hromadné i samostatné hroby, kamenné náhrobky, pomníčky, stély a železné kříže naleznete takřka na všech původních R-U vojenských hřbitovech. Na některých se nezachovala jediná hmotná památka neboť ve dvacátých a třicátých letech minulého století proběhla jejich plánovaná likvidace, nebo byly z různých důvodů zrušeny, ostatky exhumovány a převezeny do nově založených kostnic. Vzpomínkou na ně pak zůstalo jen zídkou ohrazené místo, mnohdy ani to ne. Nejkrásnějším pomníkem Sočské fronty, a dle mého názoru i všech pomníků z Velké války vůbec, je dílo pražského sochaře Ladislava Kofránka. Nalézá se na severním úseku fronty nedaleko zdejšího horského centra města Bovec. Zajímavě umělecky ztvárněné sousoší obránců Rombonu je umístěno ve středu vojenského hřbitova ležícího za občanským hřbitovem v obci Log pod Mangartom. Obě sochy znázorňují k sobě na pomyslném skalnatém ostrohu svorně přimknutého rozkročeného bosensko-hercegovinského pěšáka s tradiční pokrývkou hlavy fezem a na vrcholku skály stojícího rakouského vojáka horské jednotky s pírky na polní čepici. Oba svorně hledí jižním směrem k nedaleké 2 208 metrů vysoké hoře Rombon, kterou společně bránili od roku 1915 až do průlomové ofenzívy u Kobaridu v roce 1917. Postavy zhotovil autor v nadlidské velikosti, umístěné na stylovém rozměrném soklu se třemi pamětními deskami, které svými texty vzdávají hold všem obráncům boveckého úseku fronty. Na pomyslné skále nad podstavcem tohoto pomníku jsou vytesány vojenské zkratky zde bojujících jednotek. Na mírně svažité zatravněné parcele hřbitova je pochováno 859 R-U vojáků padlých v letech 1915–1917. Z toho 39 je z Českého království.

Na jižním úseku Sočské fronty nedaleko obce Dutovlje, umístěné mezi Komenem a Sežanou, se nachází v blízkosti občanského hřbitova dle údajů vídeňského vojenského archivu rozsáhlé vojenské pohřebiště s největším množstvím pochovaných obětí české národnosti. Ostatky více jak 3tis. mobilizovaných českých vojáků jsou umístěny spolu s dalšími padlými vojáky monarchie v prostoru bezlesého krasového údolí na kamennou zídkou ohraničeném hřbitově, jež je zařazen mezi národní kulturní památky Republiky Slovinsko a rekonstruován byl za pomoci České Republiky v roce 2001. Protikladem k pomníkům a památníkům vybudovaným na Sočské frontě, jako kamenná mementa věnovaná padlým spolubojovníkům byl úžasný projekt, navržený samotnými vojáky, který spočíval ve vystavění prostého svatostánku umístěného v bezprostřední blízkosti horské bitevní linie na Javorci, vrchu tyčícího se nad řekou Tolminkou nedaleko planiny Polog u města Tolminu. Secesní vojenská kaple sv. Ducha se tak od listopadu 1916 stala neobyčejným pojítkem všech zde bojujících vojáků, kteří se na ni finančně složili, sami si ji postavili, vyzdobili a někteří z nich v ní zanechali nesmazatelnou stopu ve formě svých jmen zapsaných na deskách mrtvých. Uvnitř budovy jsou totiž po obvodu zavěšené otočné dřevěné rámy s deskami z beden od munice, na kterých jsou vypálena jména celkem 2 565 padlých vojáků ze zdejšího úseku horské fronty. V této tzv. knize mrtvých jsou zapsána i česká jména, kterých je celkem 439. Několik z nich patří i padlým a zemřelým vojákům z poděbradského okresního hejtmanství. Setkání s touto památkou zanechá na každém návštěvníku neopakovatelný dojem. Poválečný osud tohoto svatostánku nebyl nijak příznivý a jen díky duchapřítomnosti kompetentních osob byl na poslední chvíli v osmdesátých letech 20. století zachráněn. V roce 1998 byla stavba poškozena silným zemětřesením. Opravena byla do původní podoby a v roce 2007 zapsána na seznam evropského kulturního dědictví UNESCO, jako jedinečná památka z 1. světové války nacházející se na území Republiky Slovinsko. Padlí a na následky zranění zemřelí rakousko-uherští vojáci bojující na Doberdobské planině, a po změně hranice nyní pohřbení na italské půdě, jsou vesměs pochováni na hromadném vojenském hřbitově Cimitero di Guerra Austroungarico v Polazzu. Na toto pietní místo, věnované všem rakousko-uherským obráncům planiny Doberdo, byly přemístěny ostatky vojáků pochovaných na tehdejších původních vojenských hřbitovech, vybudovaných v místech nasazení jejich brigád, pluků a působení polních lazaretů. Odpočívá zde v pokoji a míru celkem 14 550 (jiný zdroj uvádí 14 406) vojáků různých národností z 5. armády, které tehdy velel genobst. Svetozar Boroević de Bojna. Padlí rakousko-uherští vojáci z Komenského Krasu jsou pochováni v převážně původních válečných hřbitovech po celé oblasti Přímoří a Kraňska, a to jen díky tomu, že v poválečném dělení se část pohřebišť ocitla na území Království SHS, následně Jugoslávie. Několik větších R-U vojenských hřbitovů padlých vojáků zdejší fronty se nachází již na italském území. Jde o pohřebiště situované na půli cesty mezi Monfalcone a Terstem severně za obcí Aurisina (Nabrežina) s 1 934 pohřbenými vojáky rakousko-uherské monarchie a další, umístěné západně od dálnice do Terstu u obce Prosecco (Prosek) s 1 369 exhumovanými vojáky od Doberdo del Lago a 679 vojáky ze zrušených okolních hřbitovů. Na tomto poměrně rozsáhlém vojenském hřbitově se nacházejí další původní pomníky, náhrobky a exhumované ostatky vojáků z bývalých R-U a italských pohřebišť.

Rozrůstající se italský zájem o vlastní padlé vyřešila až výstavba monumentálních centrálních pohřebišť tzv. osárií (italsky Ossario, německy Beinhaus, česky kostnice). Ta byla zahájena na všech místech bývalých bojů za Mussoliniho politické éry fašismu a na Sočské frontě pokračovala až do roku 1938, kdy byly současně dokončeny tři dominantní stavby. Vypukla tehdy třetí a největší fáze vzniku pompézních pietních míst. Na zdejší frontě jde především o rozsáhlé italské kostnice Redipuglia a Oslavia na současném území Itálie a další nalézající se v Kobaridu na nynějším slovinském území. Do všech tří osárií se převezly ostatky padlých vojáků z menších vojenských hřbitovů z míst bojových střetů v okolí kostnic. V největším italském vojenském pohřebišti v Redipuglii jsou uloženy ostatky 100 187 vojáků, v Oslavii odpočívá 57 214 a v Kobaridu 7 014 padlých italských vojáků. S těmito gigantickými stavbami a dalšími svatyněmi označenými jako tzv. sacrario se můžeme setkat i na vysokohorské frontě v Alpách a na Piavě. Italským architektům šlo vždy při návrhu kostnic o nepřehlédnutelnou rozměrnou stavbu, ztělesňující odhodlanost, vlastenectví a soudržnost vojáků v boji proti nepříteli. Dominance, monumentálnost a jistá výjimečnost těchto staveb byla dokonale využita při prosazování politiky fašistické diktatury. Na tehdejší Korutanské, Dolomitské a Tyrolské frontě byli mrtví během války pohřbíváni na velkém množství menších hřbitovů, nacházejících se často ve vyšších polohách, v místech působení horských jednotek, teritoriálních jednotek zemských střelců apod. V poválečné době byly postupně tyto hřbitovy zrušeny a ostatky padlých vojáků přeneseny do nově zřízených hromadných pohřebišť. Na několika původních místech těchto dočasných válečných hřbitovů zůstaly pouze vojenské kapličky. Jako doplněk si uvedeme některá nově vybudovaná, především italská pietní místa umístěná na tehdejší horské frontě po celé její délce. Mezi hlavní kostnice lze zařadit v roce 1936 vystavěné Sacrario Militare Castel Dante v Roveretu s ostatky 11 .455 Italů, 8 673 R-U vojáků a 151 čs. legionářů, Ossario Pocol nedaleko Cortiny s ostatky 7 725 padlých italských vojáků, rakousko-uherský vojenský hřbitov Piano II., nacházející se kousek od Toblachu, Sacrario Salesi s cca 5 tis. padlými Italy z okolí Col di Lany, německý památník a kostnice Pordoi na vrchu Piera Clocia s ostatky 8 582 padlých z 1sv. a 847 padlých z 2. sv. války, Ossario Monte Grappa na stejnojmenné plošině s ostatky 12 615 italských vojáků, na které navazuje R-U sektor s 10 295 pochovanými, Sacrario San Candido na italsko-rakouské hranici u Innichenu s ostatky 218 Italů a deseti R-U vojáků, Sacrario Tonale v průsmyku Passo Tonale, Sacrario dello Stelvio s ostatky 64 italských vojáků při silnici směr Bormio, R-U a německá kostnice Quero sev. od Monte Tomby v provincii Belluno s 3 461 pochovanými vojáky, dále rakousko-uherský vojenský hřbitov Vigo di Fassa s 663 padlými vojáky, umístěný na pahorku nad údolím Val di Fassa v Dolomitech. Pohřebiště a vojenské hřbitovy lze nalézt též v městech Brunecku, Brixenu, Bolzanu, Trentu, Feltre a mnoha dalších. Pro dokreslení stavu se i v oblasti bývalé fronty na řece Piavě nachází velké množství centrálních pohřebišť. Jde především o dvě zdejší největší italské kostnice, Ossario Nervesa della Battaglia dokončené v roce 1935 a Ossario Fagare della Battaglia. Nalezneme zde i pietní místa spojenců ze strany Dohody, jako např. francouzské osárium Pederobba, anglické vojenské hřbitovy Giavera del Montello, Tezze a další. Pohřbení padlí vojáci habsburské monarchie z červnové R-U ofenzívy v roce 1918 jsou koncentrováni především na rakousko-uherském vojenském hřbitově ve středověkém pevnostním městě Cittadella v provincii Padova. Abych se zde příliš nerozepsal o vojenských pietních místech vojáků habsburské monarchie, nalézajících se v zahraničí, slibuji, že příští pojednání bude plně zaměřeno na tyto památky.   

Co napsat na samotný závěr monografického vyprávění o vojenských pietních místech? Jak je vidět, památky na oběti první světové války se nalézají takřka v každé vesničce a malém i větším městě. V tuzemsku i v dalekých krajích. Jako nezapomenutelnou osobní zkušenost bych zde rád uvedl vojenskohistorický zážitek při návštěvě Piavské fronty v autentickém říjnovém období, ale o devadesát let později, v roce 2008. Zúčastnili jsme se tenkrát výroční mezinárodní bitevní rekonstrukce posledního vzdoru rakousko-uherské armády u města Nervesa della Battaglia v Itálii. Pocity zúčastněných při vlastní ukázce tehdejších bojů, přechod řeky po pontonovém mostě, pyrotechnické výbuchy v zákopech na písčitých březích, ohlušující střelba ze strojních pušek a minometů, nástup italských fanti s bojovým pokřikem a marná snaha imaginárně zvrátit dějiny a tím i osudy tisíců padlých spolubojovníků, se vryl do každého tak hluboko, jak jen dovede vnímat a cítit. Nezištné silné přátelství nás příslušníků tradičních historických jednotek, projevovaná úcta při návštěvě desítek pomníků a památníků, vojenských pohřebišť a muzeí je neopakovatelná a nezapomenutelná. Musí se prožít. I když se okolí tehdejší frontové linie hodně změnilo, stále je v atmosféře zdejšího kraje válka znát. Zájem návštěvníků z ciziny, pomoc místních organizací při pořádání podobných akcí a stav a obnova zdejších památek ukazují na velmi kladný vztah k vlastní historii a tradicím. Což se bohužel v naší zemi stále ještě musíme učit. Nikdo z nás by jistě tehdy nechtěl být ve válečné vřavě osmnáctého roku, ale je důležité ony hrůzy války připomenout ostatním, a jak je v současnosti vidět, i marně varovat před ještě horší apokalypsou. Bylo by asi pošetilé doufat ve vznik více takových uměleckých děl, jako je Kofránkovo sousoší nebo kaple sv. Ducha, ale bylo by to nesmírně krásné a důstojné vůči statisícům padlým vojákům všech národností, tehdy bojujících v c. (a) k. armádě a válečném námořnictvu habsburské monarchie. Mým přáním a snad i cílem celého článku není pouhý strohý výčet dat a nezáživných statistik, ale především rozsáhlejší duchovnější úkol, kterého byste se měli zhostit především Vy čtenáři. Snad každá rodina ztratila někoho blízkého, nebo byla zasažena tímto válečným konfliktem nějakým jiným způsobem a trpěla mnohdy více nežli ve válce druhé, též světové. Památku na naše předky, známé již jen z vyprávění prababiček, tak uchovejme pro další generace, které se snad Bohu díky seberou a třeba i navštíví hroby a památníky ve svém okolí i v daleké cizině, položí kvítka a tiše vzpomenou. Vzdejme tímto čest 138 až 170 tisícům padlých a na následky útrap, nemocí a zranění v poválečném období zemřelých mužů, desetitisícům válečných invalidů, všem chrabrým bojovníkům z celého Českého království, Moravského markrabství a Slezského vévodství!

Použité prameny a doporučená literatura:
Čornej P., Čornejová I., Vaníček V., Dějiny zemí Koruny české 1. a 2. díl, Praha 1993 
Drnek J., Vondrovský V: Hoši jako květ, Plzeň 2010
Fučík J.: Generál Podhajský, Praha 2009 
Fučík J.: Osmadvacátníci, spor o českého vojáka velké války 1914 – 1918, Praha 2006
Fučík J.: Piava 1918, Praha 2001 
Fučík J.: Pavlík M.: Sočská fronta 1915 – 1917, Praha 2008
Galandauer J.: Karel I., poslední český král, Praha 2004 
Galandauer J., Honzík M.: Osud trůnu habsburského, Praha 1982
Habrman G.: Mé vzpomínky z války, Praha 1928 
Hlubuček F.: Také jsem byl ve válce, válečný deník
Holůbková D.: Pamäť a pamätihodnosti trenčianskeho 71. pešieho pluku a vzbury v Kragujevci v roku 1918, bakalárska diplomová práca, Brno 2012 
Horák, J. a kol.: Československé dějiny v datech, Praha 1986
Kaiser A., L.: Voják statečný. Fragment posledního náporu třistaleté armády, Praha 1930 
Klásek Č.: Poděbradsko III/3, 1938
Koláčný I.: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie, Praha 2006 
Krzák R., Ruml V.: Českoslovenští legionáři I. odboje v okrese Nymburk 1914 - 1920, Nymburk 1998
Kuthan P. J.: V těžkých dobách, rukopis 2004 
Mucha V.: Kujebáci aneb Válečné děje vysokomýtského c. a k. pěšího pluku č. 98, Nymburk 2011
Mucha V.: Vojáci Velké války aneb Pietní místa c. a k. pěšího pluku č. 98, strojopis, Nymburk 2013 
Mucha V., Fojtík P.: Dragouni v Nymburce, Kaplanka č. 44, Poučné čtení o královském městě Nymburce a okolí, Nymburk 2010
Pernes J. a kol.: Pod císařským praporem, historie habsburské armády 1526 – 1918, Praha 2003 
Plavec M.: Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010
Rest, Ortner, Ilming: Des Kaisers Rock im 1. Weltkrieg, Wien 2002 
Rudolf T.: Kriegsalbum der 9er und 10er schutzen 1914 - 1918, Reichenberg 1931
Ruml V.: Čs. dobrovolníci na frontách 1. světové války v okrese Nymburk, Nymburk 1999 
Rykr O.: Vzpomínám na Nymburk, Nymburk 1946
Semotanová E. a kol.: Česko, Ottův historický atlas, Praha 2007
Schematismus für das k. u. k. Heer und für die k.u.k. Kriegsmarine - 1914, Wien 
Schematismus der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie der im Reichsrat vertretenen Königreiche und Länder - 1914, Wien
Simić M.: Po sledeh Soške fronte , Ljubljana 1996 
Slejška Č.: Jaro 1915 - jaro 1916 na ruské frontě, válečný deník
Šmilauerová E.: Poděbrady v proměnách staletí. I. díl (do roku 1850), Praha 2001
Šmilauerová E.: Poděbrady v proměnách staletí. II. díl (1850-1948), Praha 2005
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy, Praha 1990
Tobolka Z. V.: Můj deník z První světové války, Praha 2008 
Trenkler K.: Válečné děje býv. pěš. pl. 21 čáslavského 1914 - 1919, Praha 1936
Vopařil J.: Z bouřlivých dob! Památník v upomínku na světovou válku ze života osmnáctiletého vojína z let 1915 – 1920, rukopis 1927 
Votava F.: Válečný deník, rukopis 1914, SOkA Nymburk
Vogelsang, von L.: Das Steierische Infanterieregiment Nr 47 im Weltkrieg, Graz 1932 
Vojenské dějiny Československa, díl II. a III., kolektiv autorů, Praha 1986
Vričan J.: Po zapadlých stopách českých vojáků, Olomouc 2008 
Žipek A. a kol.: Domov za války, díl 1 - 5, Praha 1929 – 1931
Kronika měšťanské chlapecké školy v Turnově 
Kronika obce Jíkev
Kronika obce Ratenice, 2. díl 
Monument, zpravodaj projektu mapování vojenských pietních míst, ročník I – VI, č. 1 - 24
Stodruhák, ročník VI, čís 7-8, 1938

Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník č. 17 (r. 1977), díl č. 1-2
Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník č. 18 (r. 1978), díl č. 5-6 
Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník č. 20 (r. 1980), díl č. 1-2
Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník č. 29 (r. 1989), díl č. 5-6
Osobní archiv autora
Kriegsarchiv Wien 
Národní archiv Praha
SOkA Nymburk
Vojenský historický archiv Praha
Vojenský ústřední archiv Praha

http://kamenne-pamatky.cz
http://obeclegionarska.cz/ 
http://www.valecnehroby.army.cz/
http://www.vets.cz/
http://www.polegli.tgcp.pl/index.php?lng=cz
http://1914.valka.cz
http://cruxgaliciae.org/
http://www.kvhbeskydy.sk/
www.volksbund.de
http://www.cmentarze.gorlice.net.pl/

Seriál

  1. Památky na Velkou válku jako zrcadlo doby
  2. Politické a vojensko-historické pozadí vzniku památek na Velkou válku
  3. Lokální mobilizační statistika a příslušné vojenské útvary na Poděbradském c. k. okresním hejtmanství
  4. Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku
  5. Vojenská pietní místa českých vojáků na Soči, Piavě a frontě v Alpách

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔22.06.2013 📕11.758

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře