Severní Korea a její jaderné nosiče

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔10.04.2013 📕9.999

Severní Korea začala již poněkolikáté harašit zbraněmi. Tentokrát však zašla poněkud daleko. Kromě vyhlášení bojové pohotovosti raketovým vojskům vstoupila znovu do válečného stavu se svými jižními sousedy. Navíc dostala severokorejská armáda povolení k úderu na Spojené státy. Ale jaké má vlastně Kim Čong-un, respektive jeho armáda možnosti?

Na taktické úrovni

Jadernou hlavici mohou nést taktické rakety komplexu 9K52 Luna M (v NATO kódu FROG-7). Tento prostředek používá neřízené, rotací stabilizované rakety, které mohou nést tříštivo-trhavou (9M21F), agitační (9M21D), kazetovou (9M21K), chemickou (9G21G) nebo jadernou hlavici (9M21B) s ráží 10-40 kt tritolového ekvivalentu. Dostřel rakety je 15-60 kilometrů a střední kruhová odchylka od cíle 300 m. Odpalovací zařízení je postavené na automobilu ZiL-135 s pohonem 8 x 8, vybaveném jeřábem pro znovunabití. Zajímavostí vozidla je, že má dva motory, zvlášť pro levou a pravou stranu. Tři náhradní rakety převáží přepravník na stejném podvozku.

Jedná se o divizní prostředek, kterým byly vyzbrojované samostatné dělostřelecké oddíly tankových divizí. Měla jej ve výzbroji i Československá lidová armáda. Z dostřelu je patrné, že jediný, kdo může být tímto prostředkem ohrožen, je Jižní Korea. Odhady mluví o 24 odpalovacích zařízeních dodaných do Severní Koreje.

Dalším prostředkem, který byl schopen ve svém origininálním provedení nést jadernou hlavici, je protilodní řízená střela P-15 Termit, tvořící základ výzbroje sovětských raketových křižníků a pobřežních baterií 4K51 Rubež. Tento prostředek se vyráběl v Číně, v továrně číslo 320 v Nančangu, kde prošel dalším vývojem. Největší změnou byla náhrada raketového motoru, používajícího obsluze nebezpečná kapalná paliva, bezpečnějším motorem na tuhé palivo. Zároveň se podařilo prodloužit dolet až na 220 km a zvýšit pravděpodobnost zásahu.

Severní Korea nakoupila do výzbroje starší verze SY-1, respektive její vývozní variantu označenou FL-1, s doletem 50 km. Ačkoli se v "populárních médiích" uvádí, že jde o "cruise missile" tedy střelu s plochou dráhou letu, není tomu tak. Jedná se o protilodní řízenou střelu, která používá k navedení na cíl radiolokační nebo infračervenou hlavici, jde tedy o navádění na cíl (GOT - Go On Target), nikoli do místa v prostoru (GOLIS (Go Onto Location In Space).

Oba výše uvedené prostředky jsou zastaralé a jejich konstrukce pochází z padesátých, respektive šedesátých let.

Poněkud modernější je KN-2 Toksa, což je upravená vývozní verze sovětského systému 9K79 Točka. Tento systém nahrazoval v Sovětské armádě a armádách spřátelených zemí výše uvedené taktické systémy 9K52 Luna M. Vzhledem k tomu, že se stále jednalo o divizní prostředek, zůstal dolet přibližně stejný, ale střední kruhová odchylka řízené střely od cíle byla, díky inerciálnímu naváděcímu systému, poloviční.

Točka měla vyšší pohotovost ke střelbě a mobilitu, protože odpalovací zařízení 9P129 bylo umístěno na podvozku obojživelného automobilu BAZ 5921. I tento prostředek měla ve výzbroji Československá lidová a později Česká armáda. Zrušen byl v roce 1995.

Severní Korea 9K79 Točka nenakoupila v SSSR, ale získala ze Sýrie, která koupila jednu palebnou brigádu. Severokorejci revezním inženýringem vytvořili vlastní konstrukci, přepravovanou na komerčním nákladním automobilu MAZ 630308. Udává se, že Severní Korea s čínskou pomocí zdokonalila systém zhruba na úroveň sovětské verze Točka U, která má prodloužený dolet na 120 km a kruhovou odchylku od cíle 75 m. Celkový počet odpalovacích zařízení se odhaduje na 50 ks.

Japonsko v dosahu

Dalším technologickým veteránem v Korejské výzbroji je raketa Hwasong-5. Opět se jedná o domácí produkt, vzniklý okopírováním sovětských balistických raket R-17 komplexu 9K72 Elbrus (v NATO kódu SS-1 SCUD-B). Elbrusy dostala Severní Korea z Egypta, odměnou za materiální pomoc při arabském útoku na Izrael na svátek Yom Kippur.

Výrobou kopie byl pověřen závod číslo 125 v Pchjongjangu. Protože v té době vztahy se Sovětským svazem poněkud ochladly, pomáhali Korejcům s vývojem Číňané. První raketa byla dokončena v roce 1984 a v dubnu téhož roku, se uskutečnil první zkušební odpal. Tato verze nebyla do výzbroje zařazena a bylo vyrobeno jen několik kusů.

Do výroby a operačního používání se dostala až zdokonalená verze, s upravenými raketovými motory Isajev RD-21. Došlo k mírnému prodloužení doletu z 280 na 320 km. Spektrum hlavic je shodné s raketami komplexu Luna (vyjma agitační), ale hmotnost bojové hlavice je dvojnásobná - 1000 kg. Střední kruhová odchylka od cíle je 450 metrů. Odhadovaný počet vyrobených raket je kolem 180 kusů. Systém Hwasong-5 byl exportován do Íránu a to včetně výrobní linky. Íránská verze je označena Shahab-1.

Od roku 1988 začaly práce na modernějším nástupci označeném Hwasong-6. Opět s vydatnou čínskou pomocí. Cílem bylo především prodloužit dolet a zvýšit přesnost. Z toho důvodu byla snížena hmotnost bojové hlavice na 800 kg a tělo rakety bylo o čtvrtinu prodloužené, aby nádrže pojaly větší množství paliva a okysličovadla. První úspěšný odpal byl proveden v červnu 1990.

Nová raketa měla dolet 500 kilometrů a střední kruhovou odchylku od cíle 50 m. S těmito parametry dokázal severokorejský režim ohrožovat nejen celé území svého jižního souseda, ale také západní oblasti japonských ostrovů.

Pro odpalovací zařízení se kromě původních automobilů MAZ 543, používaly podvozky domácí produkce nebo vhodné, většinou návěsové soupravy, dostupné pro koncové uživatele. Těmi byli Írán (Shahab-2) a Sýrie. Odhadovaný počet vyrobených kusů je mezi 600-1000, z čehož polovina šla na vývoz.

Tolik tedy k balistickým raketám na bázi sovětských pozemních taktických a operačně-taktických systémů. Druhou větví balistických raket, kterou má Severní Korea údajně k dispozici, je typ BM25 Musudan, jehož kořeny je nutné hledat v sovětské ponorkové balistické raketě R-27 systému 4K10 (v NATO kódu SS-N-6).

Opět se nejedná o žádný technologický zázrak. Raketa pochází z konce šedesátých let a anomálií, vyskytující se pouze u sovětských ponorkových balistických raket, je použití motorů na kapalná paliva. Tankování nesymetrického dimetylhydrazinu a směsi kyseliny dusičné s oxidem dusičitým, vyžadovalo u pozemních verzí od obsluh nošení kompletního protichemického oděvu. Není třeba velké fantazie k tomu,aby si člověk uměl představit (ne)bezpečnost tankování raket v ponořené ponorce. Všechny ostatní floty přešly z bezpečnostních důvodů na tuhá paliva.

Severokorejci se k této technologii dostali po rozpadu SSSR, kdy se prodávaly technologie ve velkém, protože výrobním závodům skončily zlaté časy s rozsáhlými objednávkami se strany sovětských ozbrojených sil. Často uváděné označení R-27 Zyb se vztahuje pouze na civilní nosiče přestavěné z vyřazených raket. Sověti vypustili 3 kusy R-27 Zyb.

Samotná raketa R-27 měla hmotnost 14,2 t a nesla ve verzi R-27 jednu jadernou hlavici ráže 1 Mt (hmotnost 650 kg), kterou dokázala dopravit na vzdálenost 2400 km se střední kruhovou odchylkou 1,9 km. Vylepšená verze R-27U (Ulučšenaja) nesla tři samostaně manévrující jaderné hlavice ráže po 200 kt (hmotnost po 170 kg), měla dolet 3000 km a přesnost zásahu se zlepšila na 1,3 km. Kromě toho byla vyvinutá dvoustupňová verze verze R-27K, která měla tvořit výzbroj hladinových plavidel.

Severokorejci vyšli z jednostupňové varianty. Jako nosič vybrali šestinápravovou verzi automobilu MAZ-547 s nosností dvacet tun. Rezervu využili údajně na prodloužení těla rakety zhruba o dva metry, což jim spolu s použitím jednoduché hlavice s hmotností do 1200 kg (na samostatně manévrující hlavice Sověti technologii neuvolnili), umožnilo prodloužit dolet.

Dolet se liší podle velikosti použité hlavice a množství tankovaného paliva. V přetížené variantě se startovací hmotností 26 000 kg se udává nejoptimmističtější hodnota až 4000 km. Inerciální navigační systém umožňuje dosáhnout střední kruhové odchylky od cíle 1600 m. Pro dosažení reálného efektu je tedy nutné použít jadernou nebo chemickou hlavici.

Systém BM25 Musudan byl poprvé předveden 10. října 2010 na výročí založení korejské komunistické strany. Celkem projelo po náměstí 16 odpalovacích zařízení. Nicméně řada detailů ukazuje na to, že se jednalo zřejmě jen o makety. Na tomto se shodují jak ruští raketoví odborníci, tak američtí analytici. Podle Sovětů mají Korejci k dispozici stále jen původní rakety R-27. Ostatně dodnes nebyl proveden žádný ostrý test této rakety, takže údaje o doletu údajného systému BM25 Musudan jsou silně spekulativní. Podobně se dá pochybovat o vývozu 18 kusů MB25 Musudan do Íránu. Obě země sice spolupracují, ale nákup nevyzkoušeného prostředku je málo pravděpodobný.


oranžová - 9K52 Luna M, KN-2 Toksa, FL-1
červená - Hwasong-5
modrá - Hwasong-6
zelená - Nodong-1

Další klon SCUDU

Další raketový systém vznikl rozsáhlejší přestavbou raket raket R-17 komplexu 9K72 Elbrus s cílem dále zvětšit dolet. Byl zachován původní tvar, ale došlo k prodloužení těla rakety na zhruba 15,6 m (původně 11,25 m) a zvětšení průměru na 1,25 m (původně 0,88 m). Pouhým prodloužením rakety by stoupla štíhlost a raketa by neměla dostatečnou tuhost v ohybu, při namáhání aerodynamickými silami během letu po balistické křivce. Ze stejného důvodu je raketu nutné tankovat ve svislé poloze, což prodlužuje pobyt v palebném postavení, zatímco modernější rakety bylo možné vztyčovat natankované.

Nový systém nese označení Nodong-1. Stejně jako původní vzor nemá žádný přesný naváděcí systém, pouze plošinu gyroskopů inerciálního řídícího systému. Na rozdíl od původní rakety je vybaven oddělitelnou hlavicí. Doba hoření motoru je 110 sekund (Scud 65 sekund), takže se dolet rakety Nodong-1 udává na 1000-1300 km podle hmotnosti hlavice, která může být v rozmezí 700-1000 kg. Střední kruhová odchylka od cíle se odhaduje 2400 m (optimističtější odhady uvádějí 700 m), což s konvenční hlavicí umožňuje opět jen ostřelování plošných cílů (měst) nebo vyžaduje použití chemické, případně jaderné hlavice. V poslední době se objevily zprávy o údajném použití GPS ke koncovému navedení a zlepšení přesnosti na 190 m od cíle.

Vývoj nové rakety Nodong-1 narážel v Severní Koreji na značné problémy, jak finanční, tak technologické. V závěrečné fázi měli Korejcům pomáhat Rusové. V říjnu 1992 zrušil ruský ministr bezpečnosti na letišti Šeremetěvo 2 odlet letadla s více než 60 raketovými specialisty z Makajevovy konstrukční kanceláře na palubě. Následně dostal generálmajor z korejské ambasády od Jelcinovy vlády status "persona non grata".

To svádí některé zdroje k domněnce, že Korejci vycházeli při vývoji rakety Nodong-1 z ponorkových raket R-21 komplexu 4K55 (v NATO kódu SS-N-5). Ostatně R-21 nebyly ničím jiným, než dalším vývojem raket R-11 (patří do rodiny raket R-13, R-17), cestou zvětšení těla a použitím výkonnějšího motoru.

K prvnímu testu rakety Nodong-1 došlo 29. května 1993, odpalem ze základny Hwadae na cílovou plochu v Japonském moři. V témže roce Korea pohrozila odstoupením od mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní. O rok později se Korejci s Američany dohodli o opuštění vlastního jaderného programu, výměnou za dodávky technologií lehkovodních reaktorů, surovin a potravinové pomoci.

Výstavba čtyř stacionárních odpalovacích základen raket Nodong-1 byla dokončena v říjnu 1995. O rok a půl později, v březnu 1997, byl na severovýchodě země hlášen pohyb prvního mobilního odpalovacího zařízení a v témže roce bylo hlášeno sedm mobilních odpalovacích zařízení asi 100 km od Pchongjangu.

Severní Korea využila transfer technologie raket Nodong-1 do Íránu ke krytí více než 40 % své spotřeby ropy. Iránská verze rakety je označena Shahab-3. Dalším zájemcem byl Pákistán, který výměnou za dodávku jaderných technologií, s korejskou (a čínskou) pomocí vyvinul rakety Ghauri.

Na cestě do vesmíru

31. srpna 1998 vypustila Severní Korea raketu Taepodong-1, která měla ze základny Tonghae na mysu Musudan-ri vynést satelit Kwangmyŏngsŏng-1. Start byl původně naplánován na oslavu 50. výročí nezávislosti na Japonku, ale kvůli předpovědi počasí bylo vypuštění urychleno.

Korejský režim mluvil o naprostém úspěchu a tvrdil, že satelit vyhrává na frekvenci 27 MHz nesmrtelné revoluční hymny generála Kim Ir Sena (Kim Il Songa) a generála Kim Čong Ila a v morseovce vysílá teze Juche nesmrtelného Kima. Nikdo však jeho vysílání nezachytil a sledovací stanice žádný nový objekt na oběžné dráze ani ve viditelném, ani v radarovém spektru nenašly. To však nebránilo tomu, aby korejský režim 13. září oslavil 100. oběh satelitu kolem Země.

Čína oznámila, že jejich Národní kosmická agentura s Korejci na vývoji satelitu přibližně "kulového" tvaru, tvořeného 72 plochými lichoběžníkovými fazetami, spolupracovala. Vnější konstrukce byla podobná prvnímu čínskému satelitu Dong Fang Hong 1.

Americká agentura pro obranu zpočátku vyhodnotila odpal jako balistickou raketu středního dosahu, ale po pečlivějším přepočítání trajektorie došla k závěru, že zřejmě došlo k rozlomení třetího stupně nosné rakety a zničení satelitu. Trosky dopadly ve vzdálenosti 4000 km od vypouštěcí rampy. Dopočtem přepokládané doby hoření třetího stupně se odhaduje maximální dolet na 5200 km s nákladem o hmotnosti kolem 50 kilogramů.

Neohlášený start a přelet rakety vzdušným prostorem Japonska měl za následek zastavení finanční pomoci a dodávku technologií lehkovodních reaktorů. Nicméně později byla jednání obnovena a Korea výměnou za dodávky ropy a potravin přislíbila zastavení dalšího vývoje balistických raket a nukleárních zbraní.

Samotná raketa středního dosahu Taepodong-1 je dvoustupňová. První dva stupně jsou kombinací raket Nodong-1 a Hwasong-5. Nosná raketa vznikla přidáním třetího stupně s hmotností 250 kg, poháněného motorem na tuhá paliva, s největší pravděpodobností čínské provenience. Řazení Taepodong-1 do kategorie mezikontinentálních balistických raket je mylné, protože mezinárodně uznávaný standard pro minimální dolet je 5500 km. Taepodong-1 byl podle všeho jen technologický demonstrátor a raketa nebyla zařazena do výzbroje. Důvodem byl vývoj perspektivnějších raket Taepodong-2.

Mezitím Severní Korea přiznala, že pracuje na vývoji vlastních jaderných zbraní. Ovšem hlad, nedostatek ropy a mezinárodní nátlak přivedl korejskou delegaci opět k jednacímu stolu. V roce 2003 vypověděla Severní Korea dohody o nešíření jaderných zbraní. Situace se několikrát opakovala, podle stále stejného schematu, severokorejské porušení dohod, mezinárodní pohrůžka, vleklá jednání a snaha Severokorejců vyždímat ze situace maximum.

Korejské oslavy Dne nezávislosti

Raketa Taepodong-2 již nevychází pouze ze starých raket rodiny R-11 (SCUD). První stupeň tvoří čínská raketa Dong Feng-3 (CSS-2), ale druhý stupeň je opět Nodong-1. K prvnímu testu této rakety došlo 5. července 2006 ráno. Tou dobou byl v USA ještě 4. červenec, tedy den nezávislosti. Do druhého dne odpálila Severní Korea nejméně šest raket s různým doletem. Dopadly většinou do oblasti Japonského moře.

Mezinárodní reakce na podobný "raketový ohňostroj" byly většinou odmítavé. Japonci uvedli své jednotky do stavu bojové pohotovosti a vyhlásili vůči Severní Koreji ekonomické sankce. Rusové označili odpal za provokaci a obavy vyjádřila dokonce i Čína, která na korejském raketovém programu čile participovala. Jižní Korea a Spojené státy demonstrovaly sílu a neochotu nechat se vydírat společným cvičením Valiant Shield. Spojené státy a Japonsko podepsaly dohodu o dodávce baterií Patriot s protiraketovými řízenými střelami PAC-3 na Okinawu. O tři roky později dostali Japonci k dispozici i námořní protiraketový systém Aegis.

Samotný test Taepodong-2 byl jen částečně úspěšný, protože podobně jako v předchozím případě raketa po 40 sekundách letu explodovala. Na základě vyhodnocení letových parametrů se odhaduje, že došlo ke zlomení těla v důsledku aerodynamického namáhání. Odhady doletu se liší a jsou závislé na hmotnosti bojové hlavice. S 1000kg hlavicí se mluví o 3500 km, se 400kg se odhady pohybují kolem 4300 km. Přidáním třetího stupně a dalším snížením hmotnosti hlavice na 150 kg by se mohl dolet prodloužit až na 5200 km.

9. října provedla Korea podzemní jaderný výbuch, za což si vykoledovala ze strany OSN rozsáhlé sankce. Aby to bolelo i vůdce byl do Severní Koreje zakázán vývoz supersportovních automobilů a luxusních jachet.

K druhému testu rakety došlo 5. dubna 2009. Tentokrát šlo o civilní verzi označovanou Unha-2, která měla na oběžnou dráhu vynést satelit Kwangmyŏngsŏng-2. Severokorejci tvrdili, že se jedná o komunikační družici, zatímco Jihokorejci prohlásili, že šlo zřejmě jen o maketu. Tak či tak, vypuštění bylo opět neúspěšné, i když Severokorejci tvrdili, že satelit dosáhl orbitu a vysílá stejné božské songy jako jeho předchůdce, ale tentokrát na frekvenci 470 MHz. Stejně jako v případě Kwangmyŏngsŏng-1 se nenašel nikdo, kdo by vysílání družice zachytil, a sledovací systémy, schopné odhalit i zbytky družic, žádné nové těleso na oběžné dráze nezaznamenaly.

První stupeň rakety úspěšně vyhořel a dopadl asi 75 kilometrů od japonských břehů. Druhý stupeň dopadl do Pacifiku, stejně jako zbytky třetího stupně a satelitu. Zahraniční reakce byly vesměs odmítavé. Pouze Írán obhajoval právo Severokorejců na "mírovou" vesmírnou technologii a s gratulací přišel prezident Zimbabwe, který zároveň poděkoval za předcházející severokorejskou vojenskou pomoc.

Přitvrzení

O měsíc později provedla Korea druhý jaderný výbuch, což vedlo k dalšímu zpřísnění sankcí. V březnu 2012 se opět vrátila k jednání a slíbila přerušení vývoje raket dlouhé dosahu a jaderných testů výměnou za dodávky potravin.

O tom, jak vážně severokorejský režim myslí své sliby se mohl svět přesvědčit 12. prosince loňského roku, kdy byl s pomocí nosné rakety Unha-3 (civilní verze Taepodong-2) proveden pokus o vypuštění údajně meteorologického satelitu Kwangmyŏngsŏng-3. Ani tentokrát nebyl pokus úspěšný a raketa po devadesáti sekundách letu explodovala, těsně před vyhořením prvního stupně. Jeho trosky později s pomocí podmořského robota vylovilo jihokorejské námořnictvo, které s pomocí systému Aegis zaměřilo parametry dráhy letu a místo dopadu trosek ve Žlutém moři.


žlutá - R-27 s jednou hlavicí
oranžová R-27U s prodlouženým doletem
červená - rádius nejvzdálenějšího místa dopadu trosek nosných raket Taepodong-1
fialová - teoretický dolet nosiče Taepodong-2, za předpokladu, že bude fungovat

Z celého diagramu je patrné, že nejvíce ohrožené se nemusejí cítit Spojené státy, ale naopak například země, které nevyzpytatelnému severokorejskému režimu dopomohly k výkonným nosičům (Čína, Rusko) a jaderným technologiím (Pákistán)

 

Problém celého severokorejského programu je v tom, že ačkoli proklamuje úmysl zasáhnout Spojené státy, zatím žádná z jeho raket nedoletěla dost daleko. Dolet nosičů je navíc silně závislý na hmotnosti hlavice. Pokud má být mezikontinentální, tak podle kvalifikovaných odhadů nebude nosnost vyšší než několik desítek kilogramů. Proto panují značné pochybnosti, zda se Severokorejcům podařilo dostatečně zmenšit velikost hlavice. V současné době se předpokládá, že reálnější než jaderný výbuch je použití chemické hlavice nebo "špinavé bomby", která využívá toxicity uranu.

Článek vyšel na www.technet.idnes.cz

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔10.04.2013 📕9.999

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře