Bitva u Tangy (2. až 5. listopadu 1914)

Autor : Karel Oktábec 🕔19.03.2013 📕8.591

S hrstkou německých negrů bude indická armáda rychle hotova..."
(generálmajor Arthur Edward Aitken)

 

V listopadu 1914 provedly jednotky britské koloniální indické armády pod velením generálmajora Aitkena obojživelný útok na přístav Tanga v Německé východní Africe, hájený německým koloniálním vojskem pod velením podplukovníka von Letow-Vorbecka. Přestože Britové disponovali několikanásobnou převahou v živé síle a absolutní převahou v pozemním i námořním dělostřelectvu, utrpěli porážku, která se – podobně jako jejich další „slavná“ africká porážka u Isandlwany – dostala až do Guinessovy knihy vojenských omylů...

Přípravy

Německá východní Afrika (Deutsch Ost-Afrika) byl německý protektorát (Schutzgebiet Deutsch Ost-Afrika) na území dnešní Tanganiky, Rwandy, Burundi, Mosambiku a několika ostrovů (např. Mafia) v Indickém oceánu. Tato největší německá kolonie měla rozlohu 994 996 km2, roku 1914 v ní žilo něco přes 8 milionů obyvatel (z toho 5 400 Evropanů) a jejím správním střediskem byl Dar-es-Salaam, sídlo německého guvernéra.

V srpnu 1914, tedy v době začátku 1. světové války, byl guvernérem Německé východní Afriky Dr. Albert Heinrich Schnee, jemuž kromě orgánů civilní správy podléhal také vojenský „Císařský ochranný oddíl pro Německou východní Afriku“ (Kaiserliche Schutztruppe für Deutsch Ost-Afrika), kterému velel podplukovník Paul Emil von Lettow-Vorbeck (1870–1964). Po vypuknutí války Dr. Schnee podplukovníkovi zakázal provádět jakékoli obranné akce, které by vedly ke škodám v pobřežních osadách, a to i za cenu jejich vydání do rukou nepřítele. Ve své knize „Boje ve východní Africe...“ o tom von Lettow-Vorbeck píše: „... musel jsem se smířit s touto z vojenského hlediska velmi značnou potíží a počítat s možností, že v případě přesného provedení guvernérových pokynů by padly bez boje do rukou nepřítele například Dáresalám a Tanga, tedy výchozí body našich drah a příhodné opěrné body pro nepřátelské operace, které by směřovaly z pobřeží do vnitrozemí...

Velitel Schutztruppe navrhl alespoň soustředit dostatečné síly v oblasti Kilimandžára a napadat odtud území sousední Britské východní Afriky. Guvernér to původně zamítl, nicméně po ostřelování Dar-es-Salámu britskými křižníky, k němuž došlo 8. srpna 1914, nakonec zdráhavě souhlasil. To už měl podplukovník von Lettow-Vorbeck k dispozici nejen 20 polních a střeleckých rot Schutztruppe[1], ale i 20 rot koloniální policie (Polizeitruppe)[2] . V řadách Schutztruppe a Polizeitruppe sloužilo v té době 351 Němců a 5 130 domorodců, dohromady 5 481 mužů. Část z nich přesunul von Lettow-Vorbeck do okolí Nového Moshi (Neu Moschi), konečné stanice železnice z Tangy, odkud okamžitě zahájili bojovou činnost. Při jednom z prvních útoků na britské území byla obsazena vesnice Taveta, do které podplukovník přenesl své polní velitelství.


Domorodí příslušníci Schutztruppe

Výpady německých diverzních oddílů do pohraniční oblasti Britské východní Afriky přiměly britské velení nejprve k posílení tamních sil „Indickým expedičním uskupením „C“ (brigádní generál J. M. Stewart) v síle jedné pěší brigády[3]a později k odvetě, jíž mělo být obsazení přístavu Tanga silami Indického expedičního uskupení „B“ (generálmajor A. E. Aitken), následné tažení podél Severní dráhy a (v součinnosti s uskupením „C) zničení von Lettow-Vorbeckovy základny u Nového Moshi. Velitelem, který měl porazit ostříleného koloniálního válečníka von Lettow-Vorbecka, se tak stal generálmajor Arthur Edward Aitken (1861–1924), jenž nikdy předtím žádné jednotce v boji nevelel...

Indické expediční uskupení „B“ (Indian Expeditionary Force “B”), bylo složeno ze dvou pěších brigád, ženijního praporu, baterie horského dělostřelectva a nezbytných týlových jednotek. Vlastní obsazení Tangy měla provést „Brigáda imperiální služby“ (Imperial Service Brigade)[4], jíž velel brigádní generál Michael Tighe. Podporovat ji měl 61. prapor osobních ženistů krále Jiřího (61st King George’s Own Pioneers) a palubní děla lehkých křižníků HMS Fox a HMS Goliath. Po zajištění Tangy měla směrem na Nové Moshi postupovat 27. bangalorská brigáda (27th Bangalore Brigade)[5] , jíž velel brigádní generál Richard Wapshare. Dělostřeleckou podporu jí měla poskytnout 28. indická baterie horského dělostřelectva (28th Indian Mountain Battery). K týlovému zabezpečení obou bojových brigád byly součástí uskupení tzv. „jednotky komunikačních linií“ (Line of Communication troops), k nimž patřily oddíly skladištní, dopravní (včetně dvoutisícového oddílu domorodých nosičů), spojařské, finanční, poštovní, zdravotnické, železniční, pontonové a dokonce i fotografická a tiskařská četa. Celé této pestré směsici velel brigádní generál Wilfrid Malleson.

Početní stav Indického expedičního uskupení „B“ činil 10 386 osob (7 881 vojáků a 2 505 smluvních civilistů). Množství těchto sil bylo více než dostatečné, horší to bylo s jejich kvalitou. Alespoň kapitán Richard Meinertzhagen, náčelník Aitkenova zpravodajského oddělení, ji ve svém deníku zhodnotil poměrně nelaskavě: „Vojáci jsou banda povalečů, kteří se v prvním boji rozutečou. Evropští důstojníci jsou zralí pro nejbližší starobinec...

V poněkud uhlazenější podobě předložil své námitky také generálu Aitkenovi, ale ten byl toho názoru, že indičtí vojáci jsou prostě skvělí a že úspěch je předem zajištěn slavnou britskou vojenskou tradicí. Na konferenci před vyplutím oznámil důstojníkům expedičního uskupení, že obsazení Německé východní Afriky bude snadnou záležitostí, po níž by měli být všichni co nejrychleji převeleni na důležitější evropská bojiště. A protože jako každý velitel měl i on své priority, pronesl krátky projev o nezbytnosti dodržování pravidel ustrojovací kázně, zakončený upozorněním: „Nebudu tolerovat děsivou nedbalost, povolenou v době Búrské války..."

Haškův Švejk tehdy ještě nebyl napsán, a tak si žádný z posluchačů nemohl vybavit proslulý výrok literárního nadporučíka Lukáše o disciplině: „Jestli vy nemáte v pořádku svůj mundúr a knoflíky nejsou dobře přišity a schází, je vidět, že zapomínáte na své povinnosti, které máte k armádě. Může být, že zdá se vám to nepochopitelným, proč máte být zavřen kvůli tomu, že vám včera při přehlídce scházel jeden knoflík na blůze, taková malinká, nepatrná věc, která v civilu se úplné přehlídne. A vidíte, že takové zanedbání vašeho zevnějšku na vojně musí mít vzápětí trest. A proč? Zde nejde o to, že vám schází jeden knoflík, ale o to, že musíte si zvyknout na pořádek. Dnes si nepřišijete knoflík a začínáte lajdačit. Zítra už se vám bude zdát obtížným rozebrat flintu a vyčistit ji, pozítří zapomenete někde v hospodě bajonet a nakonec usnete na postu, poněvadž jste začal s tím nešťastným knoflíkem žít život lajdáka...“ Byla to škoda, protože sečtělejší z důstojníků by pak mohli pana generála upozornit, že přišít knoflíky si jejich vojáci dovedou, zato ale neumějí rozebrat a vyčistit své nové pušky Lee-Enfield, jež jim byly krátce předtím přiděleny. Natož aby z nich dovedli střílet...

Protože pomalá plavidla musela plout pohromadě v konvojích, čekali nalodění (a nepochybně řádně ustrojení) vojáci některých jednotek plných šestnáct dnů, než se konvoj shromáždil a vyplul. Faktem ovšem je, že díky tomu měli dost času nejen na přišívání knoflíků, ale možná i na nácvik sborky a rozborky svých osobních zbraní. Během plavby už toho ale moc neprocvičili, protože většinu z nich zle trápila mořská nemoc. Po dalších dvou týdnech dorazilo čtrnáct transportních lodí konvoje do Mombasy, správního centra Britské východní Afriky, kde na ně čekala podpůrná eskadra křižníků HMS Fox a HMS Goliath, jíž jakožto služebně starší velel kapitán Francis Wade Caulfield (HMS Fox).

Ihned po připlutí se v paláci guvernéra kolonie uskutečnila koordinační porada, které se kromě generálmajora Aitkena a několika důstojníků jeho štábu zúčastnili také brigádní generál Stewart (velitel Indického expedičního uskupení „C), podplukovník Graham (velitel 3. praporu královských afrických střelců) a kapitán Caulfield.

Na poradě si generálmajor Aitken postěžoval, že mu nebyl poskytnut dostatek spolehlivých informací o dislokaci jednotek nepřítele, ba dokonce ani podrobná mapa okolí Tangy. Dostalo se mu odpovědi, že ze strany správních i vojenských úřadů Britské východní Afriky obdržel všechny informace, které se podařilo získat – tedy téměř žádné...

Když poté dosti překvapivě požádal, aby Stewartovo Indické uskupení „C“ zaútočilo na Nové Moshi ihned po vylodění uskupení „B“ v Tanze, generál Stewart prohlásil, že měl tento požadavek vznést s dostatečným předstihem, protože tak rychle své jednotky neshromáždí. Podplukovník B. R. Graham nabídl Aitkenovi alespoň svůj prapor královských afrických střelců (King's African Rifles), generál však odmítl s odůvodněním, že jeho skvělí indičtí vojáci si s úkolem snadno poradí. Návrh vlastních důstojníků, aby se tedy tito vojáci mohli v Mombase pár dní zotavit z útrap čtrnáctidenní plavby, odmítl rovněž, protože by to podle něho vzbudilo nežádoucí pozornost Němců...

Souhlas naproti tomu vyslovil s kapitánem Caulfieldem, jenž oznámil přítomným, že před samotným vyloděním musí být místním německým úřadům oznámeno vypovězení dohody o neutralizaci pobřežních osad, kterou s nimi před časem uzavřelo britské královské námořnictvo. V tomto případě neměl ovšem na vybranou, protože mu Caulfield jakožto námořní důstojník nepodléhal, a mohl tedy jednat podle vlastní úvahy...

Překvapení Aitkenovi důstojníci, kteří o takové dohodě slyšeli poprvé (samotnému Aitkenovi ji kapitán Cauldfield sdělil „již“ předchozího dne), však okamžitě protestovali. Podle jejich názoru se tím expediční sbor dobrovolně připravoval o moment překvapení a poskytoval tak protivníkovi čas využít Severní dráhu k přesunu sil z Nového Moshi k Tanze. Kapitán Meinertzhagen navíc upozornil, že němečtí důstojníci a jejich domorodí „askariové“ jsou patrně nejlépe vycvičenými koloniálními vojáky na světě a dokonale ovládají boj v africkém buši, zatímco indičtí vojáci expedičního uskupení mluví dvanácti různými jazyky, nikdy nebyli v boji a mnozí z nich se ještě nenaučili zacházet s moderními puškami, jimiž byli vyzbrojeni krátce před vyplutím. Skončil konstatováním, že „... jednotky zařazené do uskupení jsou nejhorší v Indii a já se třesu při pomyšlení, že se setkáme s vážným odporem. Muži, které jsem viděl, rozhodně nevzbuzují moje nadšení ani jako lidé, ani jako vojáci. Dva prapory nemají kulomety a vyšší důstojníci připomínají spíš zkameněliny než aktivní a energické velitele. V této fázi je ale zbytečné to kritizovat, lze pouze doufat a spoléhat na náš britský prapor, horskou baterii a prvek překvapení...

Generálmajor Aitken, který tyto kacířské názory svého zpravodajského důstojníka znal již z dřívějška, na ně s vytříbeným velitelským sarkasmem odvětil, že němečtí vojáci, ať černí nebo bílí, jsou podle něho k ničemu a že je – buš nebuš – do Vánoc všechny vyřídí. A stanovil den odplutí na 1. listopadu 1914...


Generálmajor (od roku 1918) Paul von Lettow-Vorbeck s jedním ze svých askariů...

Vylodění

Invazní flotila, v níž pro poruchu strojů nakonec chyběl křižník HMS Goliath, vyplula 1. listopadu 1914 z Mombasy a bez sebemenšího pokusu o utajení zamířila podél pobřeží na jih. Cestou se k ní podle plánu připojily čtyři remorkéry, vlekoucí čtyři říční nákladní čluny se dvěma tisíci domorodých nosičů ze Zanzibaru, a takto posílena zakotvila v 04.50 následujícího dne, tedy 2. listopadu 1914, před Tangou.

Zatímco transportní lodě s nákladem zbědovaných a demoralizovaných indických vojáků čekaly na moři, křižník Fox vyvěsil bílou vlajku a vplul do přístavu. V 07.30 se na jeho palubu dostavil německý krajský hejtman dr. Auracher, jemuž kapitán Caufield oficiálně oznámil vypovězení dohody o neutralizaci pobřežních osad a v souladu s mezinárodním právem jej vyzval ke kapitulaci. Dr. Auracher nebyl nijak zvlášť překvapen, protože o plánovaném útoku na Tangu se již delší čas psalo v britských novinách vycházejících v sousední Mombase, nehledě na to, že o postupu flotily průběžně informovaly kouřové signály domorodých pobřežních pozorovatelů. Pohotově proto použil oblíbené výmluvy všech správných úředníků a prohlásil, že tak zásadní věc nemůže rozhodnout sám, ale musí ji konzultovat se svým nadřízeným, tedy s guvernérem kolonie. Kapitán Caufield bezelstně souhlasil a poskytl mu lhůtu dvou a půl hodiny, po jejímž uplynutí začne město ostřelovat. Poté se stejně bezelstně otázal, zda je přístav zaminovaný. Oblastní komisař se odvolal na svoji špatnou znalost angličtiny, a protože Britové neměli k dispozici tlumočníka, nastoupil bez odpovědi zpátky do člunu a náhodně klikatou plavbou se vrátil na břeh. Kapitána Caulfielda svým kličkováním definitivně přesvědčil o tom, že přístav zaminovaný je...

O přítomnosti britské invazní flotily dr. Auracher ihned telegraficky informoval guvernéra Dr. Schneea v Dar-es-Salaamu i podplukovníka von Lettow-Vorbecka v Tavetě. Zatímco guvernér mu obratem nařídil město Britům vydat, podplukovník mu je nařídil všemi dostupnými prostředky hájit. Krajský hejtman dr. Auracher tentokrát na další konzultaci s guvernérem raději ani nepomyslel, vyzval k odchodu všechny nebojeschopné civilisty, převlékl se do uniformy záložního důstojníka Schutztruppe a převzal velení nad oddílem 75 policejních askariů...

Město, které se záložní nadporučík dr. Auracher chystal se svými policisty bránit proti dvěma britským brigádám o síle 8 000 vojáků (2 000 neozbrojených zanzibarských nosičů v to nepočítaje), bylo tvořeno přibližně 900 domy, z nichž pouze 80 bylo zděných. Většina zděných staveb stála v evropské čtvrti, ohraničené na severu přístavní hrází, na východě a jihu kolejemi Severní dráhy. Na jižní straně bylo nádraží a za ním domorodá čtvrť, na východě vedly koleje hlubokým terénním zářezem do přístavu. Ve vzdálenosti asi 200 metrů byl souběžně s nimi vyhlouben odvodňovací příkop, za kterým začínalo území tangžského poloostrova, pokryté háji kokosových palem a gumovníkovými plantážemi. Na poloostrov vedly z Tangy dvě cesty, Hospital Road a Askari Road. Na začátku Hospital Road stála na pobřeží vládní nemocnice, Askari Road začínala pro změnu u hřbitova, Severní výběžek poloostrova nesl název Ras Kasone a kromě dvou usedlostí (Bílý a Červený dům) na něm stála i zděná signální věž. K ní poslal nadporučík dr. Auracher několik vojáků, kteří měli sledovat pohyby britského loďstva, a s ostatními zaujal obranné postavení na vnitřním náspu nad železniční tratí.

V 10.45, čtvrt hodiny po vypršení ultimáta, kapitán Caulfield jasnozřivě pochopil, že se dr. Auchera ani jeho odpovědi již nedočká, a odeslal generálu Aitkenovi lakonickou zprávu: „ZADNA KAPITULACE +++ NAVRAT KE KONVOJI +++“. Generál okamžitě svolal na palubu své vlajkové lodi SS Karmala poradu, na níž informoval podřízené důstojníky, že Němci sice odmítají kapitulovat, že však „... ze spolehlivých informací se zdá nepravděpodobné, že by nepřítel aktivně bránil našemu přistání...“ Protože ale jemu nepodléhající kapitán Cauldfield odmítl vpustit transportní lodě do přístavu dřív, než budou odstraněny miny, rozhodl Aitken o vylodění Brigády imperiální služby na tangžském polostrově, odkud měly její jednotky město ještě téhož večera obsadit. Ze tří k tomuto účelu vytipovaných vyloďovacích pláží byla technicky nejméně vhodná pláž „A“ na východním břehu poloostrova. Protože však byla podle Cauldfielda nejlépe chráněna proti (neexistujícímu) námořnímu zaminování a (prozatím nepřítomnému) německému dělostřelectvu, byla pro první útočnou vlnu zvolena právě ona...

Zatímco britské remorkéry zbytečně hledaly v přístavu a před vyloďovacími plážemi miny, křižník HMS Fox zahnal několika dělostřeleckými granáty německou hlídku od Ras Kasone a v 18.00 vstoupili první vojáci Imperiální brigády na břeh poloostrova. Protože při tom museli překonávat korálové útesy a mangrovníkové močály před pláží „A“, trvalo vyloďování jednotek až do 02.30 následujícího dne, kdy měl brigádní generál Tighe na pevnině konečně alespoň celý prapor 13. rajputského pluku a čtyři ze šesti rot 61. praporu osobních ženistů krále Jiřího.

Tak jsme tady s malou částí našich síl,“ zapsal si do deníku kapitán Meinertzhagen, „po riskantním přistání tváří v tvář nepříteli neznámé síly a na pláži, která nebyla prozkoumána a která vypadá spíše jako mangrovníková bažina...

Netušil, že jeho obavy z důsledků ztráty momentu překvapení a zejména z německé mobility se zanedlouho ukážou jako zcela opodstatněné. Tou dobou již „neznámá síla“ obránců Tangy vzrostla o 17. polní rotu[6], která posílila Auracherovy policisty na náspu za železnicí, zatímco na cestě bylo dalších devět polních a střeleckých rot von Lettow-Vorbeckovy Schutztruppe...


Vojáci 13. rajputského pluku v polních a slavnostních uniformách

Bitva

Ráno 3. listopadu 1914 v 04.30 vyrazil velitel praporu 13. rajputského pluku podplukovník J. V. Stewart se dvěma rotami a dvěma kulomety do Tangy, s rozkazem zajistit přístavní molo a poštovní úřad s telegrafní kanceláří. Po dosažení tohoto cíle hodlal brigádní generál Tighe s ostatními rotami praporu a třemi rotami 61. praporu osobních ženistů krále Jiřího obsadit zbytek přístavu a města.

Kolem 07.00 dorazila britská předsunutá hlídka k odvodňovacímu příkopu. V té chvíli zahájily palbu německé kulomety umístěné na náspu a celou hlídku pobily. Podplukovník Stewart chtěl osobně obhlédnout situaci, vylezl proto na malou vyvýšeninu a společně s dalšími dvěma důstojníky byl zabit rovněž. Jeden z velitelů čet padl, když se s několika dobrovolníky pokusil zaútočit na německé kulometné hnízdo. Pouhý zvuk střelby vylekal zanzibarské nosiče britských kulometů natolik, že svůj náklad odhodili a utekli zpátky na pobřeží. Zakrátko je následovali i někteří indičtí vojáci...

Situaci stabilizoval teprve generál Tighe, který urychleně přivedl na pomoc zbytek rajputského praporu a jako boční záštitu levého křídla sestavy umístil tři čety 61. praporu ženistů. Právě včas, protože jedna z čet 17. polní roty na toto křídlo krátce poté zaútočila. Ženisté 61. praporu překvapivě útok německých askariů odrazili a donutili je ustoupit zpátky na železniční násep, jehož obráncům navíc začínalo docházet střelivo.

Okolo 08.30 dorazil z Nového Moshi (po 240kilometrové cestě vlakem a šestikilometrovém usilovném pochodu) oddíl záložního nadporučíka von Merenskyho, tvořený 6. střeleckou (evropskou) rotou, 6. polní rotou a jednou četou 1. polní roty. Kapitán poslal 6. polní rotu na železniční násep a s ostatními silami znovu zaútočil na britský 61. prapor. Tento úder již otřesení indičtí ženisté nevydrželi a dali se na útěk. Zkázu dovršila palebná podpora, kterou na rozkaz kpt. Caulfielda poskytla děla křižníku Fox. Vzhledem k husté vegetaci a neexistujícímu spojení mezi pozemními jednotkami a lodí byla totiž palba vedena naslepo, takže když jedenáctý vystřelený granát ráže 15 cm způsobil požár v budově nemocnice plné britských raněných, kpt. Caulfield svoji „podporu“ raději zastavil...

Brigádní generál Tighe oznámil Aitkenovi, že se jeho muži museli stáhnout, protože byli napadeni přinejmenším 2 500 tisíci nepřátel. „Z toho, co jsem viděl, to bylo spíš 250 se čtyřmi kulomety...“ upřesnil později tento počet kapitán Meinertzhagen, který akci sledoval. Celý průběh boje pak zhodnotil způsobem, jímž si později vysloužil pověst beznadějně psychopatické osobnosti: „Naši britští důstojníci se zachovali jako hrdinové, ale se svými muži, kteří utíkali jako králíci a vřeštěli přitom jako opice, neměl žádný z nich šanci...

V průběhu tohoto prvního neúspěšného pokusu o obsazení Tangy ztratily invazní síly asi 300 mužů, převážně britských důstojníků a poddůstojníků, a skončily tam, kde začaly – na nehostinné vyloďovací pláži „A“...

Generálmajor Aitken, jehož víra ve schopnosti indických vojáků zůstala tímto drobným neúspěchem zcela nedotčena, se rozhodl k vylodění rovněž Bangalorské brigády a k dobytí Tangy všemi silami expedičního sboru. Vyloďování, prováděné již na obou vhodnějších plážích „B“ a „C“, zabralo zbytek dne, celou noc a část dne následujícího, protože při nakládce lodí v Indii jaksi nikdo nepomyslel na uložení důležitých položek (např. munice či proviantu) tak, aby k nim byl snadný přístup. V důsledku toho musel být na břeh vyložen přednostně materiál (např. zásobní uniformy a přikrývky), na který by za normálních okolností došlo až nakonec...

Na německé straně dorazil během odpoledne 3. listopadu s dalšími dvěma rotami svého praporu kapitán Baumstark a okamžitě převzal velení. Na základě množství vyloďovaných britských vojáků a materiálu usoudil, že v případě nepřátelského útoku nemůže Tangu udržet, zanechal v ní proto pouze hlídky 6. polní roty a s ostatními vojáky ustoupil až k původnímu tábořišti 17. polní roty.

V 17.00 se na pláži B objevil se svým štábem generálmajor Aitken, vyzařující údajně „nadšení a sebedůvěru“. Své velitelské stanoviště zřídil v Bílém domě. Aniž by se postaral o provedení průzkumu opuštěné Tangy (kdyby tak byl učinil, mohl město bez boje obsadit), začal plánovat útok na příští den. Brigáda imperiální služby měla během něho postupovat na levém křídle, Bangalorská brigáda na pravém. Dělostřeleckou podporu jim měla poskytnout děla křižníku HMS Fox a 28. baterie horského dělostřelectva, která zaujala palebné postavení přímo na palubě transportní lodi SS Bharata.


Britský plán útoku na 4. listopad 1914

Přibližně v 03.00 ráno 4. listopadu dorazil ke shromážděným německým silám podplukovník von Letow-Vorbeck. Od zraněného nadporučíka von Merenskyho se dozvěděl, že Britové byli rozdrceni a už nezaútočí, zatímco kapitán Baumstark jej přesvědčoval, že naopak teprve nyní udeří plnou silou. Oba trvali na svém, a tak podplukovník nakonec osobně vyrazil na noční průzkum. Nikoli na koni, jak by se možná slušelo na pruského důstojníka, nýbrž na zcela prozaickém jízdním kole. Společně s náčelníkem svého štábu kapitánem von Hammersteinem a dobrovolníkem dr. Lesselem projeli ulicemi města, které „... bylo zcela opuštěné a bílé evropské domy vystupovaly před námi v ulicích, jimiž jsme projížděli, v záři těch nejjasnějších měsíčních paprsků...“, a bez problémů se dostali k vládní nemocnici za železniční tratí. V ní zanechali svá kola a pěšky se přiblížili až k britským vyloďovacím plážím. Při pohledu na osvětlené transportní lodě von Lettow-Vorbeck zalitoval, že ještě nedorazila jediná dvě polní děla, která měla Schutztruppe k dispozici, protože „... zde v jasném měsíčním světle by mohla mít na tak krátkou vzdálenost ničivý účinek...

Okamžitě po návratu nařídil von Lettow-Vorbeck Tangu znovu obsadit a využil příchodu dalších posil k vybudování poziční obrany, postavené především na kulometné palbě. Na železniční násep umístil dobře vycvičenou 6. polní rotu, jižně od ní zaujal postavení kapitán Baumstark s 16. a 17. polní rotou, 6. střeleckou rotou, četou 1. polní roty a Auracherovými policejními askarii. V evropské čtvrti stál v záloze kapitán Thomas von Prince se 7. a 8. střeleckou rotou a s nově přibylou 13. polní rotou. V průběhu dne se očekával příchod ještě 4., 9. a 15. polní roty, a baterie dvou zastaralých devítimilimetrových polních děl M 1873. Místo nich však zatím dorazil pouze telegram, v němž guvernér kolonie Dr. Schnee opakoval obsah své směrnice o zabránění škodám na životech a majetku civilních osob...

Podplukovník von Lettow-Vorbeck byl naopak přesvědčen, že Tangu nelze Britům v žádném případě přenechat, protože by jim tím byla zároveň odevzdána i jedna ze dvou železničních tratí v kolonii a poskytnuta základna pro další expanzi do vnitrozemí. Rozhodl se proto guvernérovy pokyny ignorovat, přestože to znamenalo bojovat proti několikanásobné přesile. Způsob boje britské armády naštěstí znal od roku 1900, kdy se po jejím boku zúčastnil potlačování boxerského povstání v Číně. Vzhledem k tomu nechoval přílišný respekt k těžkopádnosti, „... s níž prováděla anglická vojska své pohyby a vedla boj. Bylo jisté, že tyto potíže vzrostou donekonečna ve velmi zarostlém terénu, který byl nepříteli bezprostředně po vylodění naprosto neznámý. To nejmenší narušení běžného průběhu muselo mít dalekosáhlé následky. Měl jsem vyhlídku na to, že budu moci využít slabin protivníka obratným a rychlým manévrováním své jednotky, jejíž evropští příslušníci dobře znali oblast kolem Tangy a jejíž askariové byli v buši jako doma...

Druhý britský útok na Tangu začal 4. listopadu okolo 15.00 a zpočátku se nevyvíjel příliš příznivě. Zcela podle von Lettow-Vorbeckova (a konec konců i Meinertzhagenova) očekávání se postupující jednotky v nepřehledném terénu setkávaly se stejnými problémy jako předešlého dne. Vojáci praporu 13. rajputského pluku a 61. praporu osobních ženistů krále Jiřího se při prvních výstřelech prozíravě stáhli do zálohy, následováni příslušníky praporu 3. pluku palamcottahské lehké pěchoty. Prapor 98. pěšího pluku narazil při svém bloudění u jedné z domorodých vesnic na úly afrických včel, silně stresovaných nezvyklou bitevní vřavou a zejména kulkami, které prolétávaly skrz jejich příbytky. Rozzuřené včely zaútočily a zcela nestranně rozehnaly nejen indický prapor, ale i kulometný oddíl německých askariů...


První fáze britského útoku 4. listopadu 1914

Navzdory těmto zmatkům se britským vojákům 2. loajálního severolancashirského pluku (jediné čistě evropské jednotky britského uskupení) a Ghurkům 2. a 3. pluku kašmírských střelců podařilo vytlačit německou 6. polní rotu z jejího postavení, proniknout do města a vztyčit britskou vlajku na střeše hotelu „U německého císaře

Na levém křídle prapor indického 101. granátnického pluku zase donutil k ústupu dvě roty Baumstarkova praporu, ale pohotový zásah důstojníků von Lettow-Vorbeckova štábu zabránil nejhoršímu. Mnohdy prostředky, které zrovna neodpovídaly předpisům: „Ještě dnes mám před očima temperamentního a houževnatého kapitána von Hammersteina, jak pln rozhořčení hodil prázdnou láhev na hlavu ustupujícímu askariovi...“, napsal později von Lettow-Vorbeck.

Rovněž někteří britští důstojníci se pokusili přimět alespoň část uprchlých vojáků k návratu do bitvy, a to mnohdy prostředky značně drastičtějšími. Kapitán Meinertzhagen při té příležitosti osobně zastřelil zpanikařeného indického vojáka, který jej ohrožoval zbraní, a skutečně pak přivedl asi sedmdesát příslušníků 13. rajputského pluku zpátky na východní okraj Tangy...

Okolo 15.00 nasadil von Letow-Vorbeck svoji zálohu a poslal proti Severolancashirčanům a Ghurkům obě evropské roty kapitána von Prince. Ty v těžkých pouličních bojích Brity zadržely a začaly je vytlačovat ven z města. Zabránit tomu měla palebná podpora z HMS Fox a SS Bharata. Protože však jejich dělostřelecké granáty ohrožovaly stejnou měrou nepřátelské i vlastní jednotky, poslal přítomný kapitán Meinertzhagen spojku k Aitkenovi, který (pomocí vlajkové signalizace) nařídil oběma lodím palbu zastavit...

Kromě Caulfieldových dělostřelců se vyznamenali rovněž jeho námořníci a námořní pěšáci, kteří se v průběhu pouličních bojů vypravili na člunu do přístavu, aby si tam nakoupili čerstvé potraviny. Němečtí obchodníci měli pochopitelně zavřeno, takže jediným výsledkem „nákupu“ bylo několik lehce raněných Britů, kteří se včasným odplutím jen tak tak vyhnuli zajetí...

V 15.45 poslal von Lettow-Vorbeck proti levému boku praporu 101. granátnického pluku svoji 13. polní rotu, posílenou právě dorazivší 4. polní rotou. To bylo pro nešťastné indické granátníky příliš. Sám podplukovník popisuje následující události ve své knize s neskrývaným uspokojením: „Velké houfy nepřátel se daly na divoký útěk a naše kulomety, které na ně koncentricky působily čelně a z boku, kosily celé roty, jednoho muže za druhým. Mnoho askariů se vrátilo s radostným úsměvem a s několika ukořistěnými anglickými puškami na zádech. V každé pěsti svírali nějakého zajatého Inda....


Druhá fáze britského útoku 4. listopadu 1914 a německý protiútok

Naprostý rozpad levého křídla a následná panika v řadách indických vojáků Imperiální brigády, kteří začali bezhlavě střílet okolo sebe, donutily nakonec ustoupit i relativně úspěšné pravokřídelní prapory britské sestavy. Situaci jejich příslušníků vyjádřil poměrně zdařile jeden ze Severolancashirčanů: „Německá palba nám ani moc nevadí, jelikož však většina našich důstojníků a poddůstojníků padla, do zad nám střílí banda zatracených negrů a včely nás bodají do zadnic, je tu trošku horko...

Do toho všeho se setmělo a za nastalého zmatku museli okolo 18.30 Němci svůj vítězný postup přerušit. Učinili tak poněkud nešťastným způsobem – na základě chybně pochopených polnicových signálů všechny německé roty opět vyklidily Tangu a stáhly se zpátky do tábora západně od města. Tuto skutečnost zjistila britská průzkumná hlídka, vedená neúnavným kapitánem Meinertzhagenem, generál Aitken však následný návrh na obsazení města definitivně zamítl a rozhodl se nalodit své pošramocené jednotky a odplout. Zahodil tím nejen příležitost využít jediné opravdové chyby, které se jeho protivník dopustil, ale i zbytek své vojenské kariéry...

V ranních hodinách 5. listopadu německé jednotky Tangu opět obsadily, ale díky únavě z neustálého pochodování tam a zpět, a ovšem i z obavy před děly křižníku HMS Fox, se neodvážily všemi silami zaútočit na naloďující se Brity. Spokojily se proto s jejich ostřelováním z kulometů a z obou polních děl, která konečně dorazila. Ostřelování nezpůsobilo žádné závažné škody, děla navíc musela brzy přestat, protože velká mračna dýmu po každém výstřelu prozrazovala jejich pozici. Generál Aitken reagoval na ostřelování tím, že poslal kapitána Meinertzhagena na břeh s návrhem na uzavření příměří. Pověřil ho rovněž předáním vlastnoruční písemné omluvy za britské ostřelování nemocnice a projednáním otázky repatriace britských raněných, kteří v ní zůstali .

Podplukovník von Letow-Vorbeck s příměřím souhlasil a k jednání o raněných vyslal kapitána Alexandera von Hammersteina. Vyjednavači obou stran se sešli v budově nemocnice a uzavřeli dohodu, podle níž zajatí ranění britší důstojníci měli být propuštěni, pokud se čestným slovem zaváží, že nebudou nadále bojovat proti Německu (za poddůstojníky a mužstvo měla tento slib dát britská vláda). Kapitán von Hammerstein zároveň vyřídil vzkaz svého velitele, že vzhledem k přítomnosti německého dělostřelectva by britské lodi neměly příliš otálet s vyplutím...

Když pak oba důstojníci přihlíželi evakuaci raněných, všimli si britského majora, který prováděl inventarizaci vojenského materiálu zanechaného na břehu. Von Hammerstein s úsměvem podotkl, že jde o porušení příměří a že by tedy měl svědomitého úředníka vzít do zajetí. Kapitán Meinertzhagen proto majora požádal, aby laskavě okamžitě zmizel. Zanedlouho přistály u pláže dva záchranné čluny plné vojáků severolancashirského pluku, kteří se přijeli vykoupat...

Vy Angličani jste nepochopitelní. Berete válku jako hru!“ reagoval již bez úsměvu kapitán von Hammerstein a dodal, že pokud se ti muži ihned nevrátí na loď, dá po nich střílet. Navzdory těmto drobným nedorozuměním však nakonec pozval svého britského kolegu na časnou večeři, skládající se z polévky, ryb, steaků, brandy a německého vína. Po jídle si oba kapitáni vyměnili adresy pro případné poválečné setkání „v lepších časech“ a von Hammerstein věnoval Meinertzhagenovi svoji podepsanou fotografii[7].

Jakmile pozdě odpoledne příměří vypršelo, přesunul podplukovník von Lettow-Vorbeck svá děla k Ras Kasone a nařídil zahájit palbu. Ta sice britské flotile nijak neublížila, nicméně výrazně urychlila její odplutí. Bitva o Tangu skončila. O její definitivní (a svým způsobem i velmi výmluvné) zakončení se postarali britští celní úředníci v Mombase, kteří po vyložení vojenského materiálu, který Indické expediční uskupení „B“ opomnělo přenechat Němcům, požadovali dovozní clo ve výši 5 % jeho hodnoty...

Závěr

V průběhu třídenních bojů ztratili Britové 359 padlých, 310 raněných a 148 nezvěstných a zajatých. Na německé straně bylo 64 padlých (z toho 16 Němců) a 80 raněných (z toho 24 Němců). Vítězové navíc ukořistili výzbroj a výstroj zanechané na bojišti i na vyloďovacích plážích, včetně 455 moderních pušek Lee-Enfield (většina jejich askariů měla dosud staré německé pušky na černý střelný prach), 16 kulometů, 600 000 nábojů, 30 polních telefonů s příslušnou kabeláží, množství vojenských plášťů, přikrývek, proviantu atd. Tato kořist nejenže Němcům umožnila vyzbrojit a vystrojit další tři polní roty, ale do značné míry jim usnadnila vedení války v Africe po další tři roky...

Z britské strany šlo o totální debakl, jenž měl několik příčin. Především skutečnost, že Indické expediční uskupení „B“ bylo vytvořeno z jednotek, které spolu nikdy předtím nespolupracovaly a jejichž vojáci v některých případech ani neznali své narychlo přidělené evropské velitele. S výjimkou britského praporu severolancashirského pluku, praporu osobních ženistů krále Jiřího, ghurkských kašmírských střelců a baterie horského dělostřelectva se navíc jednalo o nevyzpytatelnou směsici nedostatečně vycvičených a špatně vedených vojáků, z nichž mnozí ještě ani neuměli zacházet se svými novými puškami...

Druhou příčinou byla nedostatečná organizační příprava vylodění. Generálmajor Aitken nepočítal ani s minimálním součinnostním výcvikem svých různorodých jednotek, ani s jejich aklimatizací na tropické podmínky rovníkové Afriky. Požadavek na koordinaci s Indickým expedičním uskupením „C“ přednesl pouhý den před plánovaným vyloděním, čímž ji prakticky vyloučil. Jeho vlastní plán na obsazení Tangy spočíval na předpokladu, že se Němci bez boje vzdají a on bude moci se svými vojáky odplout do „opravdové“ války v Evropě. Možná proto zcela zanedbal předběžný průzkum terénu a možností protivníka. Poslal sice do Afriky na obhlídku situace kapitána Meinertzhagena, jeho následná zjištění a doporučení však nakonec ignoroval...

Třetí příčinou byl zcela nevyhovující systém velení v průběhu akce. Pozemní a námořní složky invazních sil byly vzájemně nezávislé, generálmajor Aitken a námořní kapitán Caulfield byli navíc každý na jiné lodi, takže spolu mohli komunikovat pouze prostřednictvím těžkopádné optické signalizace. Stejným způsobem fungoval i systém vyžadování dělostřelecké podpory pozemních jednotek. Místo aby generál Aitken nasadil svoji horskou dělostřeleckou baterii přímo na bojišti, umístil ji na palubě SS Bharata, takže každý požadavek musel být doručen spojkou na jeho pozemní velitelské stanoviště, odkud byl vlajkami signalizován na SS Bharata. V případě děl křižníku HMS Fox to možná jinak nešlo (byť telefonního drátu byl k dispozici dostatek), u pozemního dělostřelectva se však jednalo o rozhodnutí více než problematické...

Čtvrtou příčinou bylo naprosté zanedbání průzkumu během vylodění. Kdyby byl generálmajor Aitken vyslal večer 3. listopadu do Němci vyklizené Tangy průzkumníky, mohl ji bez boje obsadit. Večer 4. listopadu se do města na vlastní pěst vypravil kapitán Meinertzhagen, zjistil, že je (tentokrát v důsledku chyby německého velení) opět prázdné, ale Aitken se už rozhodl, že dvě potupné porážky během dvou dnů mu stačí. Od absolutní sebedůvěry, s níž hodlal zatočit s „hrstkou německých negrů“, tak až příliš rychle dospěl k absolutnímu poraženectví...

Pátou a hlavní příčinou britského neúspěchu byl s největší pravděpodobností zásadní rozdíl mezi veliteli obou stran. Zatímco zkušený koloniální důstojník podplukovník von Lettow-Vorbeck dokonale znal silné i slabé stránky svých mužů a během bitvy si nad nimi udržoval plnou osobní kontrolu, generálmajor Aitken, jenž nikdy v boji nevelel ani četě, přenechal řízení bitvy velitelům obou brigád a sám se v týlu zabýval nanejvýš přesvědčováním uprchlíků, aby se vrátili ke svým jednotkám. Tato metoda delegování pravomocí může fungovat pouze v případě, že velitelé, na něž jsou pravomoci delegovány, jsou obdařeni dostatečnými velitelskými schopnostmi. Což tento případ rozhodně nebyl...

Historik Kenneth J. Harvey píše, že „... Aitkenův výkon u Tangy odráží nejen jeho osobní selhání, ale také chybu britského systému vzdělávání důstojníků. Téměř všichni britští důstojníci plně věřili v nadřazenost třídy a rasy. Učili se být odvážní a vést příkladem, ale dlouhodobý historický úspěch jejich říše je učinil neobjektivními a nepřipravenými na setkání s kompetentním nepřítelem...

Generálmajor Aitken byl za svůj výkon u Tangy oceněn degradací na plukovníka a poslán s polovičním platem do výslužby. Podplukovník Paul Erich von Lettow-Vorbeck (povýšený v říjnu 1918 na generála) vedl svoji gerilovou válku proti Britům až do 23. listopadu 1918, tedy ještě dvanáct dní po oficiální kapitulaci německých sil na evropském bojišti. Přestože se svojí „hrstkou německých negrů“ odolával nepřátelské přesile déle než regulérní německá armáda v Evropě, zůstalo navždy zlatým hřebem jeho vojenské kariéry právě vítězství u Tangy. Když se ho později britští důstojníci (v narážce na včely, které rozehnaly indický prapor 98. pěšího pluku) ptali, jakým způsobem se mu podařilo k obraně kolonie vycvičit i hmyz, odpověděl prý lakonicky, ba dokonce se zábleskem těžkopádného německého humoru: „Gott mit uns...“ Na památku této epizody nazývají proto někteří frivolnější vojenští historici bitvu u Tangy „Bitvou včel“...


Včelí úly, které se podílely na britské porážce...

Poznámky

[1] Polní rota (Feldkompanie) se skládala z 16 evropských armádních důstojníků a poddůstojníků, 160 domorodých vojáků (askariů) a 300 nosičů. Střelecká rota (Schützenkompanie) měla tabulkové počty stejné, sloužili v ní však (samozřejmě s výjimkou nosičů) pouze dobrovolníci z řad evropských usedlíků. Proto tyto roty málokdy dosahovaly předepsaných počtů.

[2] Policejní rota (Polizeikompanie) se skládala ze 4 evropských policejních důstojníků a poddůstojníků, 120 policejních askariů a 200 nosičů.

[3] 29. punjabský pěší pluk, po dvou rotách imperiálních praporů jindského, bharatpurského, kapurthalského a rampurského, indická baterie polního dělostřelectva, indická baterie horského dělostřelectva, rota těžkých kulometů, polní ambulance.

[4] po jednom praporu 13. rajputského pluku (13th Rajputs Regiment) a 2. pluku kašmírských střelců (2nd Kashmir Rifles), po dvou rotách 3. pluku kašmírských střelců (3rd Kashmir Rifles) a 2. pluku gwaliorských střelců (2nd Gwalior Rifles) a rota těžkých kulometů.

[5] 2. prapor loajálního severolancashirského pluku (2nd Loyal North Lancashire Regiment), po jednom praporu 101. granátnického pluku (101st Grenadiers), 3. pluku palamcottahské lehké pěchoty (63rd Palamcottah Light Infantry) a 98. pěšího pluku (98th Infantry) a rota těžkých kulometů.

[6] 17. polní rota tábořila pouhých 6 kilometrů západně od města a byla tak nejbližší dosažitelnou součástí praporu kapitána Baumstarka, jenž s dalšími dvěma rotami zabezpečoval pohraniční oblast severně od Tangy

[7] Kapitán Alexander von Hammerstein padl v lednu 1915 v bitně u Jassini. Kapitán (později podplukovník) Richard Meinertzhagen sloužil jako zpravodajský důstojník na Středním Východě, kde proslul zejména zdařilou desinformační akcí vůči turecké armádě před bitvou o Beershebu a Gazu (viz australský film "Lehká jízda" z roku 1987) . Vzhledem ke svému osobitému způsobu vyjadřování o vyšších britských velitelích si v armádě nezískal mnoho přátel, nepomohl si ani údajným falšováním podkladů ve své amatérské ornitologické činnosti a svojí nejasnou úlohou při sebevraždě své druhé manželky roku 1928. Navzdory tomu byl roku 1939 opět povolán do činné služby a v hodnosti podplukovníka pověřen stykem s veřejností...

Zdroje textu a obrázků
Paul von Lettow-Vorbeck: Boje ve Východni Africe za světové války 1914-1918 (Praha 2004)
Geoffrey Regan: Guinnesova kniha válečných omylů I (Praha 1993)
Peter Abbot, Raffaele Ruggeri: Armies in East Africa 1914-1918 (Osprey Publishing 2002)
Kenneth J. Harvey: The battle of Tanga, German East Africa 1914 (Fort Leavenworth 1991)
Mark Godefroy: The Battle of Tanga Bay, In The Army Doctrine and Training Bulletin No. 3/2000
Jiří Mašek: Generálmajor Paul Emil von Lettow-Vorbeck
http://www.valka.cz/
http://www.golf-dornseif.de/
http://www.primaplana.cz/
http://www.namibiana.de/
http://www.deutsche-schutzgebiete.de
http://www.firstworldwar.co
Autor : Karel Oktábec 🕔19.03.2013 📕8.591

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře