ASRAAM

Autor : Martin Smíšek 🕔09.03.2013 📕6.693

Podobné články

Další články autora

V roce 1980 uzavřely Spojené státy, Velká Británie, Německo a Francie memorandum o porozumění, v němž si jednotlivé země rozdělily kompetence ve vývoji a výrobě nové generace protiletadlových řízených střel. Zatímco USA se měly soustředit na radarem naváděnou raketu středního dosahu, ze které se nakonec stala AIM-120 AMRAAM, evropským státům připadla střela s krátkým doletem, jíž bylo přiděleno označení AIM-132 ASRAAM.

Program evropské střely však o necelou dekádu později skončil v rozvalinách. K překvapení mnoha zainteresovaných se v projektu ASRAAM rozhodli na začátku 90. let pokračovat Britové, kteří ho nakonec dotáhli i do úspěšného konce.

Jak Evropané chtěli „upéct" protiletadlovou střelu

Program ASRAAM (Advanced Short-Range Air-to-Air Missile) byl na základě memoranda o porozumění zahájen v roce 1982. Podle původních plánů měla být nová střela vyvinuta a vyráběna v západoevropské kooperaci s tím, že část výroby pro americké ozbrojené síly by byla realizována přímo na území USA. Obdobný systém měl být uplatněn u střel AMRAAM jenom s tím rozdílem, že jednotliví američtí a evropští protagonisté by měli prohozené role. Mezitím již však Francouzi stihli zařadit zpátečku a ze společného programu vycouvat, V roce 1982 raději zahájili vývoj vlastní protiletadlové řízené střely krátkého doletu MICA. Evropským zemím byl přidělen vývoj střely krátkého dosahu hlavně díky tomu, že program AMRAAM byl v USA rozpracován již od druhé poloviny 70. let. Dalším podstatným důvodem bylo to, že evropské zbrojovky měly s vývojem a výrobou této kategorie protiletadlových raket větší zkušenosti. Oproti Spojeným státům však v tomto sektoru nedisponovaly žádným výraznějším technickým náskokem, což se na programu ASRAAM osudové projevilo na konci 80. let.

V roce 1984 založily německý BGT a britský British Aerospace Dynamics společnost BBG, která měla realizovat vývoj a výrobu ASRAAM. Ve stejném roce začaly být na novou střelu definovány technicko-taktické požadavky. Mezitím se k britsko-německému úsilí připojily Norsko a Kanada, která ovšem měla vývoj pouze spolufinancovat. Celkové náklady na vývoj si měly jednotlivé státy rozdělit zhruba v tomto poměru: Velká Británie - 42.5 %, Německo - 42,5 %, Norsko - 5 % a Kanada - 10 %.


ASRAAM podvěsená pod křídlem stroje Euroíighter Typhoon F.2 (MBDA)

Definiční etapa skončila v roce 1987. S jejími výsledky byl však zcela spokojen jen málokdo. Základní koncepci střely nejvíce ovlivnili Britové, kteří požadovali zbraň pro svou kategorii s velkým dosahem a enormní rychlostí. To vůbec nepotěšilo Němce, toužící naopak po střele do manévrového boje na krátké vzdálenosti a s extrémní obratností, kterou měl umožnit systém vektorování tahu motoru. Vývoj střely byl nakonec zahájen i přes rozdílný pohled jednotlivých partnerů. I když vztah USA k projektu ASRAAM byl od počátku přinejlepším rezervovaný, nespokojená slova Američanů vedla v únoru 1988 k přepracování konstrukce střely Oproti stávajícímu řešení, použitému také u Sidewinderu, již nemělo být médium pro chlazení čidla umístěno ve vypouštěcím zařízení, ale přímo v těle střely. Díky tomu by čidlo mohlo fungovat po dobu delší, než bývalo v minulosti zvykem. V roce 1988 přešla pozice hlavního dodavatele na společnost British Aerospace Dynamics. Podle tehdejších plánů měla být střela do výzbroje zavedena v polovině 90. let.

Okamžik pravdy nastal na konci 80. let. V únoru 1989 se program střely ASRAAM dostal do stadia, kdy mohla začít etapa její detailní konstrukce. Ve stejném roce bylo zároveň oznámeno, že předpokládané výdaje na vývoj rakety byly podhodnoceny, a jednotlivé státy tak budou muset do společné kasy ..přisypat" víc peněz, než plánovaly. Tato zpráva byla poslední kapkou pro nespokojené Němce, kteří se ze společného programu rozhodli v červenci 1989 odejít. Německé letectvo se chtělo vydat cestou vývoje nové naváděcí soustavy pro již zavedené AIM-9L. Prvotní předpoklady hovořily o tom, že tímto způsobem by se oproti nákupu zcela nové střely mohlo ušetřit až 60 % nákladů. Po sjednocení SRN a NDR však Luftwaffe přičichla k sovětské R-73E. Jak se po jejích testech ukázalo, původní plány na modernizaci německých Sidewinderů byly poněkud naivní. Ironií osudu tak Němci skončili v čele dalšího mezinárodního programu na vývoj protiletadlové řízené střely krátkého dosahu, kterým se stala IRIS-T.


F/A-18A Hornet (sériové Číslo A21 -25, výrobní číslo 496/AF25) ze sestavy operačně výcvikové jednotky 2 OCU s dvojici ASRAAM na konci křídla (MBDA)

Odchodem SRN se mezinárodní projekt namísto do etapy Full Scale Development dostal do stadia klinické smrti. Definitivní ortel byl vyřčen v roce 1990, kdy projekt opustily USA, Norsko i Kanada. Zatímco Američané vyvinuli novou generaci legendárních Sidewinderů (AIM-9XJ, Norové i Kanadané se nakonec rozhodli připojit k Němcům a jejich programu IRIS-T. Kolaps projektu byl zakořeněn již v samotném memorandu o porozumění z roku 1980. ASRAAM vznikla spiše jako snaha politicky vyvážit vývoz amerických AMRAAM do Evropy, než jako urgentní potřeba nahradit Sidewindery V roce 1980 se verze AIM-9L u svých uživatelů mohla bez problémů těšit minimálně na dalších 10 let služby, v případě modernizace ještě déle. Memorandum navíc nezakazovalo Američanům zlepšení stávajícího Sidewinderu a ani přesné nedefinovalo, co si pod pojmem, .zlepšení" představit. V USA tak na začátku 80. let dokončovali práce na nové A1M-9M a nepřestávali pokračovat ve vývoji technologií pro protiletadlové řízené střely krátkého dosahu, což se odráželo v téměř lhostejném postoji Američanů k ASRAAM. Tento přístup sám o sobě ekonomicky podkopával celý projekt, protože se předpokládalo, že Velká Británie. Německo, Norsko a Kanada dohromady odeberou pouze 15 000 raket, zatímco USA plných 40 000. Na ASRAAM tak příliš růžové vyhlídky nečekaly prakticky již od samého začátku. Místo dominantního postavení na trhu v rámci zemí NATO se střela ocitla v situaci, kdy by v 90. letech musela o přízeň zákazníků bojovat přinejmenším se staršími a cenově dostupnějšími verzemi Sidewinderů a s novým francouzským typem MICA, který by měl navíc několik let náskoku díky tomu, že jeho vývoj byl zahájen dříve.

Britské finále

Kolaps programu v roce 1990 nepotěšil ani Brity, kteří potřebovali v dohledné době najít náhradu za své střely AIM-9L. V květnu 1991 proto zaslalo britské ministerstvo obrany firmám nabídku na novou protiletadlovou řízenou střelu krátkého dosahu, která měla splnit specifikaci SR(A) 1234. Vyhodnocování nabídek skončilo na začátku roku 1992. V březnu téhož roku byl vítězem vyhlášen typ ASRAAM, s jehož výrobcem byla podepsána smlouva na zkonstruování, výrobu a dodávku zhruba 1000 střel pro potřeby RAF. V květnu 1994 podepsalo britské ministerstvo obrany s British Aero-Space Dynamics další smlouvu na dodávku střel ASRAAM, údajně v počtu 300 ks.

Konstrukční práce na staronové střele byly u British Aerospace Dynamics (od roku 1996 Matra British Aerospace Dynamics) zahájeny ještě v březnu 1992 Tentokrát byla zbraň "ušita na míru" potřebám RAF, které se již nemuselo ohlížet na technický a taktický vkus jiných letectev. Revidovaná ASRAAM byla vybavena infračerveným čidlem amerického výrobce Hughes SBRC (Santa Barbara Research Centre, dnes součást koncernu Raytheon), německou bojovou částí od Daimler-Benz Aerospace (později EADS-LFK, nyní MBDA) a zapalovačem z dílny společnosti Thomson-Thorn Missile Electronics (nyní Thales Missile Electronics). V roce 1994 byly s využitím stíhacího stroje Tornádo F3 zahájeny letové zkoušky střel. První střely z ověřovací série byly Královskému letectvu předány v prosinci 1998. Jak se však zanedlouho ukázalo, dodané ASRAAM zcela nesplňovaly technicko-taktické požadavky RAF, Vyřešení všech nedostatků trvalo několik let lemovaných právními spory, takže střely dosáhly operační způsobilosti na letounech Tornádo F3 až v září roku 2002.


Cvičný registr střely ASRAAM nesený na konci křídla australského Hornetu, vedený F/A-18A má podvěšeny čtyři cvičné AIM-120B AMRAAM. (RAAF)

Technické problémy se nakonec podařilo vyřešit v pravý čas - nově dodané ASRAAM se ve skladech RAF nestihly ani pořádně ohřát, a již byly nasazeny do své první bojové operace. Velká Británie se stala součástí protisaddámovské koalice, takže RAF v rámci operace Telíc od druhé poloviny března 2003 asistovalo USAF při jeho zničující letecké ofenzivě proti Iráku během kampaně Iraqi Freedom. Z taktických bojových letounů nasadili Britové do akce stroje Tornádo GR.4, GR.4A a F3. Harrier GR.7 a Jaguar GR.3. V době konání operace Telíc byly ASRAAM integrovány pouze do výzbroje stíhacích letounů Tornádo F3. RAF do bojů poslalo celkem 14 těchto letounů, které pocházely ze sestavy 43. a 111. perutě. Jejich novým domovským letištěm se po dobu konání bojů stala letecká základna prince Sultána, ležící v Saúdské Arábii. Na rozdíl od svého prvního bojového nasazení v Zálivu v roce 1991 tentokrát pro britská Tornáda F3 nastaly lepší časy Zatímco stíhací RAF ke svému znechucení tehdy prováděli pouze defenzivní operace nad vlastním územím na ochranu koaličních leteckých základen, nyní se přímo zapojili do stíhacího doprovodu letounů útočících na cíle v hloubi iráckého území. K jejich klientům patřily nejen britské stroje Tornádo GR.4 a Harrier GR.7, ale také americké úderné F-15E Strike Eagle nebo bombardéry B-1B Lancer. Standardní náklad podvěšené výzbroje pod Tornády F3 při těchto misích tvořily čtyři protiletadlové řízené střely středního dosahu Sky Flash pod trupem. Čtyři ASRAAM a dvojice přídavných palivových nádrží o objemu 1500 1 pod křídlem. Dále se jednalo o kontejner BOZ upravený pro nesení vlečeného klamného cíle GEC-Marconi TRD (Towed Radar Decoy) pod levou a o výmetnice klamných cílů Phimat pod pravou polovinou křidla. K nelibosti koaličních stíhačů se však irácké letectvo rozhodlo, že raději zůstane „sedět na zemi", a tak si ani britští piloti na své konto nepřipsali sestřely nepřátelských letounů.

Kdo střílí první, ten se směje poslední

ASRAAM je všesměrová protiletadlová řízená střela krátkého až středního dosahu s infračerveným naváděním. Když se v 80. letech na raketu definovaly technicko-taktické požadavky uvažovalo se nad tím. že v případném vzdušném souboji na krátkou vzdálenost mezi západním a sovětským stíhacím letounem budou pravděpodobné oba vyzbrojeny infračervené naváděnými střelami schopnými odpalu na přední polosféru protivníka Pravděpodobnost zničení obou letadel tak byla nepřijatelně vysoká. Pro vyřešení patové situace bylo nakonec vybráno britské řešení: ASRAAM měla mít enormní dosah i rychlost tak, aby bylo zaručeno, že ve vzdušném boji bude jako první zničen nepřátelský letoun. Tato základní filozofie first shot - first kill (první výstřel - první sestřel) byla aplikována i na revidovanou raketu ASRAAM na začátku 90. let.


Typhoon F.2 od 3. perutě zachycený ve zbraňové konfiguraci typické pro ostrou hotovost RAF (Eurofighter)

Střela je modulární koncepce a skládá se ze čtyř hlavních částí. Zúžená příď v sobě skrývá obrazovou infračervenou naváděcí soustavu, jejímž základem je mozaikový detektor FPA (Focal Plane Array) vyrobený na bázi materiálu InSb (antimonid india). Zařízení má rozlišení 128 x 128 pixelú. spektrální rozsah 0,5-5,4 um a zorné pole 90° ve všech směrech od podélné osy střely. Čidlo je chlazeno na teplotu zhruba -193 °C, a to buď za pomoci argonu, dusíku nebo vzduchu. Zásobník chladicího média je umístěn v přední části střely, příp. ve vypouštěcím zařízení. Čidlo v podstatě generuje televizní obraz cíle a jeho okolí, takže je teoreticky nemožné střelu ,.oklamat" ostrým manévrováním, vypouštěním světlic nebo použitím infračervených rušičů. Digitální zpracování signálu a patřičný software umožňují střele zaměřit se i na konkrétní partii letounu (kokpit, motor, křídlo...). V zadní části přídového úseku střely je blok elektroniky včetně autopilota, který v režimu LOAL umožňuje raketu navést podle údajů z jejího inerciálního navigačního systému do blízkosti cíle, kde ho již zachytí samotné čidlo střely, jež následně uskuteční finální část samonavádění.

V další části se nachází laserový přibližovaci zapalovač, který je doplněn o záložní zapalovač kontaktního typu. Následuje fragmentační bojová část o hmotnosti 10 kg. Zadní část ASRAAM zaujímá raketový motor na tuhé palivo REMUS od britské společnosti Roxel UK (bývalý Royal Ordnance, Summerfield). Podle původních předpokladů z konce 80. let měl být jeho plášť vyroben z kompozitu s uhlíkovými vlákny. Nakonec však padla volba na kovový kompozit, díky jehož mechanickým vlastnostem mohla být zúžena tloušťka stěny pláště, což umožnilo nést větší množství paliva, a tím mírné prodloužit dostřel. REMUS se vyznačuje minimální kouřovou a infračervenou stopou, což společné s nízkou intenzitou plamene snižuje demaskující příznaky střely. Tryska motoru není opatřena prostředky pro vektorování tahu. REMUS by měl být schopen udělit střele takovou rychlost, že je údajné schopna přesáhnout hranici 3,5 M.

Drak je aerodynamicky velmi čistý a jeho značná tuhost umožňuje střele již okamžitě po odpalu provádět manévry s násobkem vyšším než 50. V zadní části rakety se nacházejí čtyři na sobě nezávislá kormidla, která řídí let střely k cíli. ASRAAM je možné odpalovat z vypouštécích zařízení konstruovaných pro vystřelování amerických raket AIM-9 Sidewinder a AIM-120 AMRAAM.


Tornádo F.3 při bojovém letu doplňuje nad Saúdskou Arábií palivo z amerického tankeru KC-135R Stratotanker, začátek dubna 2004. Operace Telíc představovala pro střely ASRAAM bojový debut. (RAF)

Střela může být na cíl vystřelena jak konvenčním způsobem se zachycením cíle před odpalem (Lock-On Before Launch - LOBL), tak i v módu se zaměřením cíle až po výstřelu Lock-On AŘer Launch - LOAL). Dostřel rakety závisí na konkrétních podmínkách leteckého boje (rychlost mateřského letounu, výška letu. pozice cíle vůči mateřskému letounu...): jako minimální dosah bývá uváděna hodnota 300 m, jako maximální pak 25 km. Plný potenciál ASRAAM včetně její schopnosti ostřelovat cíle "za ramenem pilota", lze využít pouze při její souhře s přilbovým zaměřovačem. V případě RAF se jedná o typ HMSS (Helmeí Mounted Symbology System) vyvíjený společnostmi Marconi Electronic Systems (dnes součást BAE Systems) a Pilkington Optronics (Thales Optronics) a určený pro použití na letounech Eurofighter Typhoon. Práce na vzájemné integraci mezi střelou a HMSS byly zahájeny již v roce 1999.

ASRAAM byla nejprve zavedena do výzbroje dnes již letitých stíhacích strojů Tornado F3; jejich hlavním,.partnerem" v řadách Královského letectva se však v budoucnu stanou víceúčelové bojové letouny Eurofighter Typhoon a Lockheed Martin F-35 Lightning II. Vojskové zkoušky mající ověřit soulad Typhoonu a ASRAAM byly provedeny v květnu 2005 nad polygonem Aberporth, ležícím na severozápadě Skotska. V jejich rámci byly na cíl, vlečený za bezpilotním letounem Mirach, odpáleny celkem dvě střely z Typhoonu F2 patřicího do sestavy operačně zkušební 17. perutě. První ostré střelby provedené bojovým útvarem se uskutečnily na přelomu února a března 2007, kdy stíhači 3. perutě, vybavené letouny Typhoon F2, odpálili čtyři ASRAAM, taktéž nad střelnicí Aberporth. Jednalo se o součást výcvikového cyklu, který vyvrcholil v červenci téhož roku, kdy jednotka začala plnit úkoly ostré hotovosti ze své domovské základny v Coningsby. ASRAAM mají být do zbraňového systému letounů F-35 integrovány od série Block 3. Podle původních plánů k tomu mělo dojít v roce 2012, avšak kvůli zpoždění celého programu JSF nebude tato fáze pravděpodobné realizována dřive než v roce 2014. Lightning II bude schopen nést maximálně čtyři střely ASRAAM: dvě v pumovnici a dvě na vnějších podkřídlových závěsnících.

Prvním, a zatím i jediným zahraničním uživatelem ASRAAM se stalo Královské australské letectvo, které si ji v listopadu 1998 vybralo pro přezbrojení svých strojů F/A-18A/B Hornet na úkor amerického AIM-9X a izraelského Python 4. Celkový počet ASRAAM dodaných pro potřeby RAAF v rozmezí let 2000-2003 je utajován; odhaduje se však, že se jedná o hodnotu kolem 400 ks. Nové střely byly do výzbroje RAAF zavedeny v srpnu 2004. Aby Australané využili plný potenciál ASRAAM, dokoupili k nim v rámci modernizačního programu HUG 2 2 (HUG = Hornet Upgrade) americké přílbové zaměřovače JHMCS (Jomt Heimet Mounted Cuemg System).

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : Martin Smíšek 🕔09.03.2013 📕6.693

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře