Rychlé tanky BT v boji

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔07.03.2013 📕10.086

Americké tanky konstruktéra Waltera Christieho neoddiskutovatelně položily základy moderních sovětských tanků. Při jejich úpravách a výrobě nasbírali obrovské zkušenosti jak sovětští konstruktéři, tak dělníci a celá výrobní základna. Přišel čas ukázat, co nové tanky dokážou v boji.

Tanky BT představovaly zásadní pokrok ve vývoji sovětské tankové techniky. Tak zásadní, že bylo možné zcela změnit způsob jejího nasazení. Sovětský svaz měl vzhledem ke své agresivní zahraniční politice dostatek příležitostí novou techniku vyzkoušet. Tanky BT tak sehrály významnou úlohu při výchově tankových osádek a velitelského sboru. Bohužel zkušenosti nasbírané v četných konfliktech byly zcela promarněny při obraně samotné existence Sovětského svazu.

První zahraniční zkušenosti

První příležitostí k nasazení a vyzkoušení nových rychlých tanků byla občanská válka ve Španělsku. Tento poměrně nepřehledný konflikt se stal střelnicí především pro budoucí úhlavní nepřátele: země Osy a Sovětský svaz. Přestože na dovoz zbraní bylo oficiálně uvaleno embargo, obě strany ho porušovaly.

Na straně republikánů bojovali interbrigaisté, což byli levicoví dobrovolníci ze 17 zemi. Sovětský svaz a další země podporovaly republikánskou stranu i dodávkami zbraní. Nešlo o žádný akt milosrdenství nebo často halasně proklamovanou soudružskou pomoc. Veškeré dodávky byly kryté zlatem ze španělských zlatých rezerv.

Z přístavu Sevastopol 24. července 1937 vyrazila španělská nákladní lod Cape San Augustino, na jejíž palubě bylo 50 tanků BT-5. Nešlo sice o nové tanky, ale všechny prošly generální opravou v závodě č. 48. Techniku doprovázela skupina sovětských, "instruktorů'', většinou příslušníků 5. mechanizovaného sboru Konstantina Kalinovského. Loď prorazila blokádu frankistických plavidel a 18. srpna zakotvila v přístavu přístavu Cartagena. Náhradní díly dopravila sovětská lod Kursk.

Z tanků byl sestaven Regimento Carro Rapido (pluk rychlých tanků). Velitelem pluku byl Pablo Otez, vlastním jménem S. Kondratěv. Svůj bojový křest si tanky odbyly 11. října 1937 v bitvě u Saragossy. Tankisté podporovali útok XV. mezinárodní brigády na Fuentes za Ebro. Útok stál republikány 16 tanků a životy 37 tankistů.


Ukořistěný tank BT-5 podporuje útok finské pěchoty. Zimní válka byla pro Sověty tvrdou školou

Další významnou akcí byly boje o pevnostní město Teruel. Operace probíhala od prosince 1937 do února 1938. Přestože si většina lidí spojuje Španělsko s teplem a Teruel leží jen asi 200 km od Valencie, probíhaly boje v horách při teplotách kolem -20 °C a na horských cestách leželo 30-40 cm sněhu. Navíc byly rychlé tanky nasazeny v pouličních bojích. Těžké boje o Teruel stály pluk dalších 15 tanků. Většina padla za oběť zápalným láhvím vyhazovaným z vyšších poschodí obytných domů. Obětí tanků BT-5 se staly dva italské tanky Ansaldo.

Za zmínku stojí ještě březnové boje. Během nich byl tank BT-5 por. Razguljajeva obklíčen pěti frankistickými Pz I. Osádka BT-5 jednu Pz I zničila střelbou, ale potom kulometná střela zdemolovala optický zaměřovač. Por. Razguljajev se rozhodl prorazit z obklíčení za každou cenu a taranoval nejbližší tank. Pz I se převrátila a začala hořet, protože z proražené nádrže vyteklo palivo na rozpálený motor. Zbylé tanky ustoupily. Slo o první zdokumentovaný taran tanku typu BT.

Koncem března pluk opustili sovětští instruktoři a poradci, načež byly zbytky pluku začleněny do tankové brigády republikánské armády. V té době zbylo z původních 85 dobrovolniků 22 mužů a z 50 tanků 18 provozu schopných strojů, poskládaných ze všech ostatních. Tanky BT nepoužívali jen republikáni. Pár ukořistěných strojů provozovaly i jednotky generála Franka.

Celkově bylo nasazení dobrovolníků i tanků hodnoceno kladně. Osádky dostaly po návratu do vlasti vysoká vyznamenání, o svých zkušenostech přednášely u útvarů a ve vojenských školách. Tanky BT neměly příliš rovnocenných protivníků, takže nějaké závěry z protitankového boje nebyly příliš relevantní. Zkušenosti z pouličních bojů a zranitelnost při boji na malou vzdálenost s nepřátelskou pěchotou měly být varováním do budoucna, kterému však nebyla věnovaná dostatečná pozornost.

Na Dálném východě

V roce 1938 došlo k dalšímu konfliktu, který se neobešel bez účasti tanků BT. Šlo o boje u jezera Chasan. Přestože většina sovětských zdrojů donedávna uváděla, že zde byly nasazeny tanky BT-5 i BT-7 a většina zahraničních autorů to prostě opsala, poslední práce sovětských historiků toto tvrzení opravují a mluví jen o tancích BT-7.

Na rozdrcení japonského uskupení při úpatí vyhaslé sopky Zaozernaja byla vyčleněna 2. mechanizovaná brigáda, jejíž průzkumný prapor byl vyzbrojen tanky BT-7. Bojové vystoupení nebylo nijak oslnivé. Začalo to nezvládnutím přesunu v délce zhruba 45 km, který jednotlivým praporům brigády zabral 8-11 hod.

Brigáda dostala za úkol podporovat útok 40. střelecké divize. Průzkumný prapor měl vysokou rychlostí překonat palebnou zónu japonských dél, prolomit japonskou obrannou linii a úderem směrem k severozápadnímu úpatí sopek Zaozernaja a Bogomolnaja rozbít japonský týl.

Utok byl zahájen 06.08.1938. Úvodní fáze vyšla a 16 tanků překonalo palebnou zónu prakticky beze ztrát. Vzápětí ale vjely do rozbláceného pole, kde 14 tanků beznadějně uvízlo. Aby osádky zabránily ukořistění tanků Japonci, byly nucené zaujmout kruhovou obranu a počkat na posily.


BT-7 se sejmutými pásy připravený k přesunu na kolech

Na neúspěchu se značnou měrou podepsala personální opatření. Tři dny před zahájením přesunu byli jako „nepřátelé lidu" uvězněni: velitel brigády, náčelník štábu, komisař, všichni velitelé praporů a někteří velitelé nižších jednotek. Na jejich místa sice nastoupily stranicky kované kádry, ovšem s menšími, nebo dokonce vůbec žádnými zkušenostmi - a výsledek tomu odpovídal.

Mnohem lépe si tanky BT vedly v bojích u řeky Chalchyn a jezera Buir Nur. Na základě dvoustranné smlouvy o pomoci z 12.03.1936 byly na území Mongolska rozmístěny jednotky 57. samostatného sboru. Sbor byl připojením dalších sovětských a mongolských jednotek postupně rozšířen na 1 sovětsko-mongolskou armádní skupinu, do jejíhož čela byl postaven Georgij K. Žukov.

Do sestavy 1. armádní skupiny patřily dvě tankové brigády: 6. tb pod velením plk. M. Pavelkina a 11. tb pod velením kombriga M. Jakovleva. 11. brigáda byla asi ze dvou třetin přezbrojena na nové tanky BT-5. Na jejích bedrech ležela hlavní tíha bojů v této oblasti. Brigáda se přesunula po trase Under Chan - Bain Teren - Ara-Džargalant-Matad, což bylo samo o sobě vyčerpávajícím výkonem, protože pražilo slunce a teplota se pohybovala kolem 40 °C.

Největši problémy představovalo vyčerpání osádek a hromadění benzínových par v motorovém prostoru. Tanky musely kvůli oblakům prachu zvětšit rozestupy, takže praporní proudy se roztáhly až na 15 km. Zpočátku šlo vše normálně, ale druhý a třetí den přesunu se začínaly u osádek objevovat nevolnosti z úžehu a několika tankům se vznítily motory

Dne 03.07. dostala 11. brigáda rozkaz přesunout se do prostoru hory Bain Cagan a ve spolupráci se 7. motostřeíeckou brigádou a 24. motostřeleckým plukem rozbít obranu 23. japonské pěší divize, která obsadila západní břeh řeky Chalchyn. V 9.00 hod. se jedné roté 2. praporu s 15 tanky BT a devíti obrněnými automobily podařil obchvat japonských pozic, a rozprášily pochodovou kolonu japonského pěšího praporu s hipomobilní protitankovou baterií,

V další fázi byl naplánován útok třemi hlavními směry. Bohužel některé jednotky 11. brigády zabloudily, a z organizovaného útoku naplánovaného na 10.45 sešlo. Žukov nařídil, aby tanky zaútočily bez podpory pěchoty Útok byl nakonec úspěšný, ale cena za úspěch byla vysoká. Tanky utrpěly 62% ztráty, především palbou japonských protitankových děl a útoky pěšáků vyzbrojených hirohitovými koktejly (což byl japonský název pro zápalné láhve).

V další fázi bojů byly rychlé tanky použity k podpoře pěchoty, což bylo na hony vzdálené původně zamýšlenému způsobu nasazení. Výsledek tomu odpovídal: 11. brigáda utrpěla 67% ztráty. Padl i velitel brigády. Brigáda potom dostala na jeho počest název Jakovlevova.

Hlavním důvodem vysokých ztrát bylo slabé pancéřování tanků v kombinaci s malou rychlostí. Tanky se musely pohybovat rychlostí poklusu pěchoty. Tak nemohly využít svou hlavní přednost a úseky postřelované japonskými děly překonat v co nejkratším čase. Japonská děla, především 70mm praporní houfnice a 37mm protitankové kanóny, bez problémů probíjela boční i čelní pancíř tanků BT a vybírala si mezi osádkami tanků BT krvavou daň.

Společná okupace

Největším zahraničním nasazením tanků BT byl útok na Polsko, přes které Sověti vyrazili vstříc svému spojenci, nacistickému Německu. Agrese proti Polsku se účastnily především jednotky mobilizované v rámci západních vojenských okruhů: Běloruského a Kijevského speciálního vojenského okruhu. Celkem měli Sověti k dispozici kolem 2000 tanků BT, z toho 1617 BT-7.

Na severu útočil Běloruský front pod velením komandarma Michaila Kovaljova. Jeho 15. tankový sbor 11. armády měl ve stavech 461 tanků BT, 6. tanková brigáda měla dalších 248 tanků, převážně BT-7. Největší počet rychlých tanků měl Timošenkův Ukrajinský front, jehož 25. mechanizovaný sbor měl ve stavu 435 tanků BT, 23. tanková brigáda disponovala dalšími 209 ks, 24. brigáda 205 a dalších 30 měla 10. tanková brigáda.


Přátelské setkání sovětských taiudstú a vojáků Wehrmachtu při společném útoku na Polsko

V době napadeni Německem měli Poláci k dispozici asi 880 tanků, z toho asi 125 typu 7TP. Většina byla vázaná boji s Němci, takže když Sověti vpadli Polákům zákeřné do týlu, polská obrana se definitivně zhroutila. Navíc žádný z polských tanků nebyl tankům BT rovnocenným soupeřem. Tanky 7TP se mohly měřit jen se sovětskými tanky T-26, které vycházely ze stejného vzoru - britského tanku Vickers 6-ton.

Přes drtivou převahu se Sověti nevyhnuli ztrátám, ale v porovnaní s obránci nebyly nijak vysoké. Většina tanků BT byla, podobné jako v předchozích případech, ztracena v pouličních bojích zápalnými láhvemi a protitankovými granáty. Účinnou zbrani byly i polské protitankové kanóny Bofors ráže 40 mm, které dokázaly probít čelní pancíř.

Zimní debakl

Sotva skončila polská kampaň, vrhl se Sovětský svaz na Finsko. Válka měla být rychlá. Odhad byl 14 dnů - a Sověti si byli tak jisti vítězstvím, že tiskli pozvánky na vítěznou přehlídku v Helsinkách, která se měla konat 21. prosince jako dárek k Stalinovým šedesátinám.

Převaha v obrněné technice byla přibližné 75-80 : 1 na straně agresora. Přitom se útoku účastnily jen jednotky mobilizované Leningradským vojenským okruhem. Finové měli jen 32 tanků, z nichž většina pamatovala 1. světovou válku, takže optimizmus byl zdánlivě na místě.

Na rozdíl od polského tažení, kde se účastnily především aktivní jednotky, ve Finsku byly nasazeny hlavně jednotky mobilizované týlovými vojenskými okruhy, vyzbrojené uloženou technikou z mobilizačních rezerv. Důvod tohoto opatření není přesně znám, protože sovětská armáda netrpěla nedostatkem vojsk ani techniky. Většina historiků se přiklání k názoru, že mělo jít o zkoušku mobilizačních postupů, s bonusem v podobě bojových zkušenosti nabytých proti zdánlivé snadnému protivníkovi.

Finsko se kromě odhodlání obránců lišilo ještě jedním faktorem, který Sověti značně podcenili - podnebím. Přesuny ve zmrzlé Karelii byly samy o sobě náročné, navíc Finové vybudovali celou řadu protitankových překážek, většinou hustě zaminovanych a krytých palbou dělostřelectva. Velkým problémem se ukázaly lesní záseky. Ty byly většinou základem léčky malých protitankových jednotek, které se po prvním úderu stáhly, příp. zaútočily znovu na křídle.


Pohled na zadní část BT-7

Pro představu o rozsahu žemjních prací, které obránci provedli, lze uvést, Že 13. lehká tanková brigáda, postupující na Kiviniemi, musela béhem jediného dne překonat pět protitankových příkopů a jedna rota ztratila osm z 10 tanků na minách.

Při této příležitosti se ukázalo, že jednotkám chybí odsunové prostředky, takže i lehce poškozené tanky musely být zanechány na bojišti a zničeny, aby nepadly do rukou nepříteli. Například 1. lehká tanková brigáda měla k dispozici jeden tahač Komintern, jeden tahač Vorošilovec a dva pásové traktory STZ.

Při útoku na Mannerheimovu linii se také ukázalo, že vázne spolupráce tanků a doprovodné pěchoty. Podle záznamů náčelníka štábu 91. smíšené divize pěchota, převážená na tancích, seskakovala při prvním náznaku nepřátelské palby a rozprchla se. Nápravou byla metoda cukru a biče, tedy štědrá vyznamenání těm, co vydrželi, a trestní prapor slabším povahám.

Opět se potvrdily zkušenosti z předchozích bojů. Rychlé tanky BT, pokud nevyužívaly svou rychlost, byly kvůli slabému pancéřování zranitelné jak palbou protitankových děl, tak improvizovanými protitankovýmí prostředky. Ve Finsku si těžké oběti mezi tankovými osádkami vyžádaly i miny.

Také třeskutý mráz a vrstvy ledu dělaly tankům BT problémy. Zamrzalo palivo (hlavně nafta tanků BT-7), praskaly kovové součásti a pásy kvůli nevhodnému, resp. prakticky žádnému vzorku, rychle ztrácely záběr. Na výrobce se snášela rada požadavků o nápravu. Dalším fenoménem bylo týlové zabezpečení. Rada tanků byla nebojeschopná kvůli nedostatku paliva a mnoho raněných prostě umrzlo, protože že se o ně nikdo nestaral.

Opět pro představu uvádíme výkaz příčin ztrát 13. tankové brigády k 12 březnu 1940: dělostřelecká palba: 124 tanků, miny: 64, požáry: 54, zapadnutí v terénu (později vyproštěno): 29, technické příčiny: 337. Celkově stálo ,.zimní dobrodružství" sovětskou armádu životy více než 100 000 mužů a přišla o 3500 tanků všech typů.

Boj na život a na smrt

Zajímavou paralelou je, že stejně jako si Sověti představovali, že ve Finsku zvítězí za 14 dnů, došli Němci po sovětském debaklu v Zimní válce k závěru, že se Sovětský svaz zhroutí za pár měsíců. A tím podobnost neskončila. Obdobné to bylo s podceněním počasí a odhodláním obránců.

Když Wehrmacht překročil 22.06.1941 hranice Sovětského svazu, stály proti němu mnohem početnější síly. V počtu tanků měla 5. sovětská armáda zhruba pětinásobnou převahu. Stejně jako v případě Wehrmachtu, byly i v Rudé armádě nejpočetnější lehké tanky. Z celkového počtu 18 290 tanků bylo 5083 typu T-26, bezmála 2000 tančíků T-27 a téméř 2500 obojživelnýchT-37, T-38 a T-40.

Nejmodernější verze rychlých tanků BT-7, od ní odvozené varianty BT-7A a BT-7M měly útvary na západní hranici k dispozici v počtu 3903 ks. Tento počet doplňovalo 1150 BT-5 a 572 postarších BT-2. Středních tanků T-34 bylo k dispozici jen 1067, které doplňovalo 442 třívěžových T-28. Nejnebezpečnějšího protivníka představovalo 579 tanků typu KV. Zbytek byly plamenometné, vyprošťovací a další speciální tanky.


Tank BT-7. Bílý křiž na věži sloužil pro rozpoznáni tanku vlastním letectvem při okupaci Pobaltí v roce 1940

Když se budeme zabývat tanky porovnatelných výkonů, tak měl Wehrmacht v době útoku v 16 tankových divizích k dispozici 965 Pz III, převážně Ausf. E, F a zčásti G a H. Německé Pz III měly na své straně výhodu silnějšího pancéřování. Měly také širší, a tím pádem prostornější korbu, kam bylo možné umístit pět členů osádky s dobře rozdělenými funkcemi. Tradičně kvalitní byla německá optika firmy Karl Zeiss a vysílačky, které umožňovaly pružné veleni jednotkám i jednotlivým tankům. BT-7 byly rychlejší a pohyblivější, především zásluhou měrného výkonu 23 kW/t oproti 10,5kW/tuPz III

Přesto byl úvod konfliktu pro Sověty tragický. Když odhlédneme od úvodního momentu překvapení, který nelze zanedbat, a od dobře secvičené spolupráce Luftwaffe a Wehrmachtu, tak se na neúspěchu podepsalo více faktorů. Především se prokázalo, že celá koncepce rychlých tanků není správná. V běžných bojových podmínkách neměli tankisté prakticky nikdy možnost využít vysokou rychlost svých strojů.

Naopak citelně chybělo dostatečné pancéřování. Podobnou zkušenost ostatně udělali Němci se svými Pz III ve Francii a v Africe. Pro tanky BT představovaly nebezpečí nejen tanky Pz III a Pz IV, ale dokonce i lehké Pz II, vyzbrojené 20mm kanónem, dokázaly při použití průbojné munice probít čelní pancíř starších tanků BT-2 a BT-5.

Největším problémem však byla taktika. Sovětské jednotky cvičily boj v obraně jen výjimečně a boj na zdrženou sovětské předpisy vůbec neznaly. Nejhorší byl rozkaz ..neustupovat", v jehož důsledku se Němcům dařilo brát do zajetí celé armády

Poučení o nedostatečném týlovém zabezpečení, které bylo zjevné během Zimní války, zůstalo bez povšimnutí. Neklamné důkazy poskytují hlášení prvosledových jednotek. Např. 16. tankový pluk, který byl prakticky rozprášen, ztratil jen 12 tanků BT činností nepřítele, všem ostatním bud došlo palivo, nebo měly technické závady.

Přes veškeré neúspěchy položily rychlé tanky BT základ moderních sovětských tanků. Postupným vývojem přes A-20, A-32 a A-34 dospěli sovětští konstruktéři k vyvážené koncepci tanku T-34, který se stal symbolem vítězství Rudé armády. Ale cena, kterou za to museli zaplatit sovětští tankisté, byla obrovská.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔07.03.2013 📕10.086

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře