Španělé na východní frontě

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔07.03.2013 📕4.368

Jestliže účast frankistických letců-dobrovolníků na straně nacistického Německa na východní frontě 2. světové války je už delší dobu známá, pak o zapojení republikánských pilotů do řad sovětského vojenského letectva se začínají objevovat informace až v posledním desetiletí.

Dúvodů takového stavu je hned několik. Předně, historii vždy píši vítězové - a v případě španělské občanské války zvítězili fašisté v čele s generálem Frankem, takže byla i z propagandistických účelů popisována hlavně bojová účast španělských letců z tzv. ,,Modré eskadry", která v rámci německé JG 51 působila s přestávkami na východní frontě od června 1942 do ledna 1944. Španělé získali celkem 149 ověřených sestřelů při ztrátě 17 pilotů. Nízké ztráty byly způsobené především okolností, že hlavně do první vlny dobrovolníků se přihlásili veteráni a stíhací esa občanské války, kteří již měli dostatek zkušeností. Naopak republikáni po prohrané občanské válce hromadně uprchli do Francie a odtud pak pokračovali většinou buď do Mexika, nebo do Sovětského svazu. Měli existenční problémy a jejich hostitelské země neprojevovaly příliš velký zájem propagandisticky využít jejich vzpomínky z války, takže knihy vzpomínek začaly vycházet až v 90. letech 20. století. Přispěl k tomu v první řadě pád Frankova režimu v druhé polovině 70. let, ale hlavně rozklad Sovětského svazu po roce 1990. Poté se začali vracet ještě žijící Španělé do vlasti, kterou opustili před více než 50 lety. V neposlední řadě přispělo k osvětlení zmiňované problematiky i otevření sovětských a frankistických archivů.


Antonio Arias

Z těch několika stovek španělských komunistů, kteří se usídlili v Sovětském svazu, se pouze 16 stíhacích pilotů a dva letečtí specialisté (Antonio Arias, Vicente Beltrán Rodrigo, Francisco Benito, Fernando Blanco de la Carrera, Severino Burgueňo, Ladislao Duarte Espés, Alfredo Fernández Villalón, Antonio Garda Cano, Manuel Leon, Francisco Meroňo Pellicer, Isidoro Nájera Montejo, Francisco Paredes, José Pascual Santamaria, José Maria Bravo, Leopoldo Morquillas, Domingo Bonilla, Juan Lario Sánchez a Manuel Zarauza) z občanské války zapojilo na podzim 1941 do obrany nové vlasti. Do té doby většinou pracovali v továrnách jako řadoví dělníci - sovětské letectvo o ně v době míru nemělo zájem. Po napadení Německem a jeho spojenci prošli po jistém váhání sovětského velení španělští veteráni teprve až v srpnu 1941 oživovacím výcvikem a zúčastnili se obrany Moskvy. Výcvik probíhal nejdříve na letišti Čkalov poblíž Moskvy, ale poté následoval přesun za Ural na letiště u Sverdlovsku. Létali převážně na strojích Polikarpov I-16, které znali již z dob občanské války. Někteří z nich dokonce měli na I-16 nalétáno stovky bojových hodin. Posléze mohli létat na všech ostatních sovětských typech. Dokonce jim bylo umožněno létat na německých strojích typu Bf 109. Bf 110, Ju 88 či Do 215. Uvažovalo se totiž o možnosti tzv. letecké guerilly, kdy by Španělé na kořistních strojích přelétávali frontu, prováděli nerušený průzkum a občas něco zbombardovali nebo sestřelili. Hlavně ale do řad nepřátel vnášeli chaos. Operace tohoto typu se prováděly především koncem roku 1942, kdy letci Duarte, Fernández a Lario vytipovávali německá letiště vhodná k náletům. Koncem války se dokonce španělští letci (konkrétné Juan Caldevilla) měli pokusit unést z německého letiště proudový Me 262 Schwalbe, ale operace se nakonec neuskutečnila.

V průběhu roku 1942 dokončilo stíhací výcvik dalších 30 mladších a méně zkušených španělských pilotů, kteří se již dostali k létání na modernějších strojích. Jedním z této druhé várky pilotů byl i syn prezidenta Španělské republiky Rómulo Negrín Michajlov, který se vyznamenal při obrané Stalingradu. Do konce války pak ještě doplnilo řady španělských dobrovolníků devět tzv."španělských dětí" (Ignacio Aguirregoicoa, Isaías Albístegui, Ramón Cianca, Luis Lavin, Antonio Lecumberri, José Luis Larraňaga, Eugenio Prieto, Tomás Suárez a Antonio Uribe), Jednalo se o chlapce, kteří ze Španélska utíkali v dětském věku a teprve v nové vlasti dospěli. Celkem v sovětském letectvu za války létalo 88 Španělů, kteří létali nejen na stíhacích strojích, ale i na Pe-2 nebo 11-2.


Manuel Zarauza Clavero zahynul při letecké nehodě

Ti méně talentovaní nebo jen trošku starší létali při nočních rušivých náletech na dvouplošnících U-2. Nutno dodat, že sovětské velení chovalo ke Španělům sice nikdy nevyslovenou, ale zcela patrnou nedůvěru. Projevovalo se to tím, že se vůbec neuvažovalo o vytvoření španělské národnostní stíhací letky, ačkoliv bylo k dispozici dostatek mužů. Španělé byli nasazováni do bojů jen v případech nejkrizovějších, jinak většinou sloužili v zázemí. Rovněž se dbalo na maximálním počtu čtyř Španělů u jedné jednotky.

Zkušeností k nezaplacení

Mezi prvními 16 dobrovolníky patřil k nejzkušenějším bezesporu kpt. Antonio Arias, jenž během španělské občanské války získal 15 sestřelů (z toho devět samostatných). Narodil se v roce 1915 v Madridu a před válkou pracoval jako sazeč v novinách ABC. V říjnu 1934 byl za svou revoluční činnost uvězněn a byl propuštěn na základě amnestie až v únoru 1936. Se sovětským stíhacím letectvem přišel do styku v roce 1937, když absolvoval stíhací výcvik v Kirivabadu v Sovětském svazu. Po návratu do Španělska létal na jednoplošných stíhačkách Polikarpov I-16 u 7. escuadrílly. Na aragonské frontě na přelomu srpna a září 1937 získal v rychlém sledu sestřely jedné He 111 a tří Fiatů C.R.32. V prosinci 1937 byl převelen k 4. escuadrille, sídlící u Madridu, kde přidal do seznamu svých vítězství jednu moderní stíhačku Messerschmitt Bf 109B. Do konce občanské války pak ještě přidal jednu Do 17, tři C.R.32 a šest Bf 109.

V únoru 1939 se zbytky katalánské armády ustoupil do Francie, kde skončil v koncentračních táborech v Argelés-Sur-Mer a Gurs. V srpnu 1939 emigroval do Sovětského svazu, kde pracoval v Charkově jako mechanik v továrně na traktory. Po útoku nacistického Německa se dobrovolně přihlásil do armády a participoval na obraně Moskvy. Jako velitel letky u 130. stíhací divize bojoval až do konce války a připsal si podle sovětských pramenů 16 sestřelů. Létal na všech možných typech strojů, jakými byly např. I-16, MiG-3, P-40, P-39 nebo Hurricane Mk.II. Účastnil se mj. obrany Moskvy a hlavně pokusu o prolomení blokády Leningradu. Po válce zůstal v Rudé armádě až do roku 1948, kdy se po propuštění do civilu usadil v Minsku a teprve v roce 1990 se vrátil do Španělska. Prodělal 154 vzdušných soubojů, při kterých nikdy nebyl sestřelen, což je unikátní údaj.


Španělští republikáni ve francouzských internačních táborech

Podobný osud měl i Manuel Zarauza Clavero (1917-1942), který vstoupil dobrovolně do republikánského letectva v listopadu 1936 a po absolvování pilotního stíhacího výcviku v Santiagu de la Ribera bojoval na dvouplošných letounech Polikarpov I-15 v letkách Paíancar a Lacalle. 24. května 1937 byl přeložen na severní španělské bojiště, ale už koncem roku prodělal přeškolení na jednoplošné I-16 a nastoupil k 4. escuadrílle. Dne 5. července 1938 protivzdušné dělostřelectvo sestřelilo velitele 21. skupiny Eduarda Claudína a na jeho místo nastoupil dosavadní velitel 4. escuadrílly kpt. Zarauza. Když v únoru 1938 po zhroucení katalánské fronty ulétl Zarauza do Francie, měl na kontě 11 ověřených sestřelů. V Sovětském svazu pracoval ve stejné charkovské továrně jako Antonio Arias a po vstupu do války jako dobrovolník při obrané Moskvy sestřelil dalších sedm nepřátelských letadel. Poté působil jako instruktor v pilotní škole v Baku. 12. října 1942 se při cvičném souboji srazil s jedním ze svých žáků, čet. Sergejem Rjapiševem, a zahynul. Zůstává paradoxem, že pilot proslulý svými akrobatickými dovednostmi zemřel při letecké nehodě. Zvláště věhlasné byly jeho lety na zádech prováděné jen ve výšce necelých 10 m nad zemi. Žádný ze sovětských pilotů si netroufl s letounem I-16 provádět takové šílenosti.

Vůbec nejúspěšnějším španělským stíhačem na východní frontě se stal další veterán občanské války, Juan Lario Sanchez, jenž dorazil do Sovětského svazu již v květnu 1937, ale po dokončeni stíhacího výcviku v Kirovabadu se vrátil zpět do Španělska a teprve 12. února 1938 se jako pilot 2. escuadrílly na I-15 zapojil do bojů. Do konce roku mu bylo uznáno sedm ověřených sestřelů. Po porážce republiky se přes Francii dostal 7. června 1939 do Sovětského svazu, konkrétné do Leningradu. Koncem roku 1941 se zapojil do obrany Moskvy a v červnu 1942 byl přeložen do Grozného k 108. stíhacímu pluku. Později byl převelen k 127. stíhacímu pluku a v prosinci se vyznamenal při obraně Stalingradu. V průběhu roku 1943 bojoval u Kursku, u Charkova a u Kyjeva. Poslední rok války létal na britských strojích Spitfire Mk IX patřících 348. stíhacímu pluku. Během Velké vlastenecké války celkem absolvoval 886 bojových akcí, při kterých svedl 97 soubojů, z nichž mu bylo uznáno 27 jistých a osm pravděpodobných sestřelů. Z řad sovětského vojenského letectva odešel v roce 1948 a o devět let později se vrátil do Frankova Španělska. V pozdějších letech napsal vzpomínkovou knihu Habla un aviador del la República.

Poslední boj José Pascuala

Při obraně Stalingradu získával svá vítězství i další veterán občanské války José Pascual Santamaria. jenž v roce 1939 přišel do Sovětského svazu s osmi sestřely na kontě. Při obraně Moskvy a Stalingradu přidal dalších pět. Svůj poslední sestřel získal 8. září 1942. Tehdy odstartoval k bojovému letu spolu s krajanem Domingem Bonillou, veteránem španělské občanské války Viktorem Kozlovem, kpt Baširovem a por. Fjodorovem. Všichni letěli na Jak-1 směrem k Volze ve výšce 2000 m. Jejich úkolem byla ochrana pozic vlastního dělostřelectva, které bylo pod neustálým bombardováním střemhlavých Ju 87. Nízká oblačnost zhoršovala orientaci v prostoru i výhled na zem. Přesto po příletu do bojové oblasti byla zřetelné vidět rozvodněná Volha, nepřátelské zákopy a záblesky svědčící o probíhajících bojích. Kapitán Baširov v určitém okamžiku nařídil obrat o 180° a nehledě na černé obláčky vybuchujících šrapnelů všude kolem vyhlížel nepřítele. Po chvíli kapitán změnil kurz o 10° víc na sever, když v tom se ve sluchátkách ozval Fjodorovův hlas: „Ze západu v naší výšce nepřátelské letouny. Tři letky Junkersů 87, o něco výš Messerschmitty.''


Juan Lario Sánchez, nejúspěšnější španělské eso na východní frontě

"Zaútočit na bombardéry a mít se na pozoru před Messery," odpověděl kpt. Baširov. Po jeho slovech všichni přidali plyn na maximum a plni nervozity zamířili v mírném stoupání k nepříteli. Zatímco Bonilla a Fjodorov se obrátili ke stíhacím Bf 109. Baširov, Pascual a Kozlov začali zpracovávat bombardéry. Junkersy střelbu opětovaly, ale záhy byly jejich osádky donuceny rozpustit formaci a pokusit se zachránit si kůži. Bonilla s Fjodorovem nemohli zadržet převahu Bf 109 nadlouho, takže se podařilo sestřelit jen jeden Junkers, než se shůry spustilo několik Messerschmittů a stroj kpt. Baširova inkasoval nespočet zásahů. Kapitán na nic nečekal a okamžitě z hořící kabiny vyskočil na padáku. Jeho sestup pozorně sledoval José Pascal Santamaria a všiml si, že se ke kopuli Baširovova padáku nebezpečně blíží pětice Bf 109. Přešel do střemhlavého letu a sám zaútočil na nepřátelskou přesilu. Dvěma dávkami sestřelil jeden z Messerschmittů, ale poté se na něj zaměřila zbývající čtveřice. Pascual využil všech svých dovednosti a dlouho manévrováním unikal nepřátelským dávkám, které se k němu sbíhaly ze všech stran. Chumel stíhaček v průběhu divokého souboje neustále klesal a už se zdálo, že Pascal vyvázne. V jednu chvíli dokonce vystřelil na jednu Bf 109 svou zbývající munici a na okamžik ztratil přehled o pozici ostatních nepřátel. To se mu stalo osudné, protože inkasoval plnou dávku a jeho Jak v nekontrolovaném pádu vrazil do země. José Pascual Santamaria patřil k nemnohým španělským stíhacím esům, kteří při obraně Sovětského svazu zaplatili cenu nejvyšší, proto také za své hrdinství obdržel posmrtně jedno z nejvyšších vyznamenání - Řád Lenina.

Opožděná historie

Jedním z hlavních zdrojů poskytujících informace o účasti republikánských pilotů na východní frontě jsou paměti Francisca Meroňa Pellicera, které vyšly v roce 2005 v Madridu pod názvem "De nuevo al Combate. Aviadores Republicanos en el cieio soviético. Memorias de un piloto de caza de la H Cuerra Mundial". Francisco Meroňo Pellicer se narodil v červnu 1917 v provincii Murcia. Vystudoval topografickou školu v Seville a po vypuknutí občanské války se dobrovolně přihlásil do služeb republice na letišti Cuatro Vientos u Madridu. Snil o pilotním výcviku, ale nejdříve bojoval jako řadovy pěšák. V polovině prosince 1936 se mu splnil sen a absolvoval elementární pilotní výcvik na letišti Los Alcázares, po kterém byl zařazen do skupiny talentovaných mladíků mířících na speciální stíhací výcvik do Sovětského svazu. Skupina odplula z přístavu Cartagena na lodi Cuidad de Cádiz do Azerbajdžánu, konkrétné do výcvikového střediska Kirovabad. Výcvik Meroňo ukončil v dubnu 1937 a v květnu se lodí Marija Uljanova vrátil do Španělska jako dobře vycvičený stíhací pilot. Na letounu I-16 prodělal boje nad Madridem, přístavem Alicante, Teruelem, Valencií i nad Aragonií. V srpnových bojích roku 1938 u řeky Ebro již patřil ke zkušeným pilotům, což se projevilo ziskem velitelské pozice u 6. escuadrílly a povýšením do hodnosti kapitána. Bylo mu uznáno sedm sestřelů a jednou z jeho obětí se stal 3. října 1938 i frankista Julio Salvador Diaz Benjumea, který získal 24 vítězství a jako příslušník 15(Span)/JG51 pak na východní frontě přidal další dvě.


Luis Lavín v roce 1944

Po konci občanské války absolvoval Meroňo stejné peripetie jako ostatní španělští letci. V Sovětském svazu pracoval v továrně na automobily, po 22. červnu 1941 se dobrovolně přihlásil do sovětského vojenského letectva, absolvoval výcvik na speciální akce, což obnášelo létat na kořistních německých strojích a teprve v listopadu 1941 se zapojil do bojů u Moskvy, kde létal až do března 1942 na stíhačce MiG-3 a sestřelil dalších sedm letounů. Když byl v bitvě u Kursku o rok později sestřelen a těžce raněn, měl už z východní fronty nasbíráno 20 ověřených sestřelů. Šest měsíců strávil v nemocnici a po alespoň částečném uzdravení působil až do konce války jako instruktor v pilotní škole. Po válce létal v Sovětském svazu jako civilní pilot. Zemřel 17. července 1995 v Moskvě na infarkt.


Luis Lavín na přelomu tisíciletí

Alfonso Garda Martihez přezdívaný, "Gerasimov" či také „Serafimov" patřil k nemnohým Španělům létajícím na bitevní Il-2. Původně za španělské občanské války létal na bombardérech SB-2 a koluje pověst, že při jednom z mnoha bojových letů byl Alfonso Garda napaden stíhačkou Bf 109 z Legie Condor, která jeho stroj těžce poškodila. Před naprostou zkázou ho zachránila intervence republikánské stíhačky I-16 pilotované sovětským ..dobrovolníkem" Alexandrem Ivanovičem Gerasimovem. Z vděčnosti za záchranu života si od té chvíle Garda nechával říkat ,,Gerasimov". Svou vděčnost zachránci Garda potvrdil po emigraci do Sovětského svazu, protože přijal sovětské občanství a jméno si dal úředně změnit na Alexander Gerasimov. Na rozdíl od ostatních Španělů nepracoval v automobilce, ale létal jako civilní pilot a instruktor už před 22. červnem 1941. Do války na východní frontě se zapojil v únoru 1942 u Voroněže, účastnil se bojů u Stalingradu, Kursku a u Kyjeva. Se svou Il-2 „pročišťoval" postupujícím sovětským vojskům cestu ke Lvovu, Krakovu a Budapešti. Válku zakončil přistáním na letišti v Praze. Jestliže ve španělské občanské válce absolvoval 105 bojových akcí, pak za 2. světové války s Il-2 přežil 115 bojových letů. Zničil nespočet nacistických tanků, motorových vozidel, přežil několik nouzových přistání a jednou musel vyskočit s padákem. Po válce pracoval v kolchozu v Tule, oženil se s místní vesničankou a měli sedm dětí. Do Španělska se už nikdy nevrátil.

Španělští republikáni se po válce vraceli do rodné vlasti ve dvou vlnách. Prvni proběhla v letech 1956-1957, kdy generál Franco navrátilcům slíbil beztrestnost, samozřejmě za předpokladu, že nebudou vyvíjet aktivity proti režimu. Druhá vlna se odehrála počátkem 90. let a byla motivována především ekonomickými příčinami. Na příkladu tzv. ,,španělského dítěte" Luise Lavina si však můžeme doložit, že se nejednalo o návraty snadné, protože on a jeho rodina se zúčastnili obou vln. Lavin uprchl ze Španělska jako 13letý hoch, takže se do bojů mohl zapojit až v roce 1943 v řadách 826. stíhacího pluku. Sloužil zde společné s krajany Lekumberrim a Sevillou Santosem. Koncem roku 1944 dokonce začal operačně létat s nejmodernéjši sovětskou stíhačkou La-7, ale dosáhnout ověřeného sestřelu se mu nepodařilo.

Po válce zůstal u letectva a létal s La-9, ale vše se zhroutilo 14. června 1948, kdy obdržel rozkaz dostavit se do Saratova. Měli se tam dostavit všichni Španělé od letectva a proslýchalo se, že mají odcestovat do Jugoslávie.


Andrés Ferro Marín "Taran" získal na východě dvě potvrzená vítězství

Po příjezdu byl Lavinovi bez odůvodnění odebrán sovětský pas a následovalo uvolnění z letectva. Plat mu z 2200 rublů náhle klesl na 425 rublů a byl i s rodinou přestěhován do bytu bez nábytku, kde spali na podlaze. Pracoval poté v továrně na letadla, kde kompletovali proudové MiG-15. Obtížné životní podmínky přinutily Lavina i s ruskou manželkou odejít v roce 1956 do Španělska, ale tam byl jako aktivní komunista pod neustálým dohledem policie. Po dvou letech se na naléhání manželky opět vrátili do Sovětského svazu, kde se jim život přece jen zdál o něco snesitelnější. Definitivně se do Španělska vrátil v roce 1990, ale kvůli opuštění SSSR nepobírá ruský důchod. Jelikož nikdy ve Španělsku nepracoval ani nebojoval, nedostává ani španělský důchod či veteránskou rentu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔07.03.2013 📕4.368

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře