Stalinovy bombardéry útočí - první den Zimní války

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔07.03.2013 📕8.970

Protiletadlová děla duněla a skla v oknech helsinských domů drnčela. Byl 30. listopad 1939 a nad finskou metropolí prolétaly stříbřité dvoumotorové stroje označené rudými pěticípými hvězdami. Teprve před několika hodinami zahájilo bez vyhlášení války Stalinovo komunistické impérium útok proti svému mnohem menšímu sousedu - Finské republice.

Začala zimní válka. Bombardéry brázdící nebe v blízkosti Helsinek byly typu Iljušin DB-3 a patřily do výzbroje 1. MTAB letectva Baltského loďstva. Dvě letky pluku vzlétly v 10.00 hod. z letiště Klopicy. aby pátraly po finských válečných lodích pobřežní obrany Ilmarinen a Väinämöinen. Letka vedená majorem Preobraženským je hledala mezi Helsinkami a poloostrovem Hanko. Nalezla je u ostrova Russarö (západně od Hanko), nálet však skončil neúspěšné. Druhá z nasazených letek 1. MTAP vyhlížela nepřátelské lodě po trase Kotka-Helsinky a nad metropolí se do ní pustila finská protiletadlová obrana.

Palba protiletadlových děl byla výjimečně přesná a zasáhla dva Iljušiny DB-3. O život přišly obě tříčlenné osádky. V jednom ze sestřelených bombardérů zahynul velitel letky m-j. Anton J. Bělskij. Šlo o první úspěchy, které finští vojáci vybojovali při obrané své vlasti proti sovětskému letectvu. Sovětská strana oba bombardéry vykázala jako nezvěstné a zařadila je mezi nebojové ztráty, zapříčiněné složitými meteorologickými podmínkami.

Zimní válka

Koncem 30. let 20. století se diktátor J. V. Stalin rozhodl Finsko jako svrchovaný stát zlikvidovat a jeho území připojit k SSSR. Ruce mu uvolnily tajné dodatky německo-sovětského paktu o neútočení, uzavřeného 23. srpna 1939, a dohody z 28. září 1939, kterými se země ocitla v sovětské sféře vlivu.

Sověti nejdříve přistoupili k nepřímým nátlakovým akcím. Neutrálnímu Finsku nabízeli nerovnoprávnou smlouvu o přátelství. Pod záminkou zabezpečení Leningradu žádali odstoupení území na Karelské šíji po čáru Koivisto-Taipale. Dále požadovali území na severu Finska a pronajmutí poloostrova Hanko na plných 30 let. Za strategicky důležitá území Rusové nabízeli dvojnásobné větší, avšak pusté severské teritorium v sovětské Karélii.

Finská vláda však politickému nátlaku odolala, a Stalin se proto rozhodl přistoupit k přímé agresi. Nechal pro ni soustředit skutečně impozantní síly. Celkem bylo k útoku připraveno na 23 střeleckých divizí s 450 000 vojáky 2000 tanky a 2000 děly.


Tupolev SB 2M-103 ze stavu VVS 7. armády startuje v prosinci 1939 proti finskému nepříteli

Jednoznačný byl poměr sil ve vzduchu. Na sovětské straně ležela hlavní tíže bojů na bedrech vojenského letectva Leningradského vojenského okruhu. Bezprostředně před invazí disponovalo VVS LVO 1839 bojovými letouny všech kategorii. Na tažení se mělo podílet rovněž na 500 bojových strojů letectev Baltského a Severního lodstva. Převážně šlo o letouny VVS KBF (Vojenno-vozdušnyje Sily Krasnoznamjonnogo Baltijskogo Flota), které disponovalo 1. října 1939 516 (454 bojeschopnými) letouny.

Finské vojenské letectvo (Suomen Ilmavoimat) představovalo oproti těmto silám pouhého trpaslíka. K 30. listopadu 1939 mělo 119 prvoliniových letounů, z nichž osm bylo navíc momentálně letu neschopných. Za moderní z nich bylo možno označit pouze 52: 17 Bristolů Blenheim a 35 Fokkerů D.XXI.

Jako vhodná záminka ke vpádu Sovětům posloužilo 26. listopadu NKVD zorganizované dělostřelecké ostřelování pohraničních sovětských vojsk v prostoru Mainila na Karelské šíji. 30. listopadu 1939 pak Rudá armáda zahájila bez vypovězení války na Finsko útok.

Útočníci měli skutečně drtivou početní a technickou převahu. Přesto se jejich postup záhy zastavil na houževnatém odporu finských obránců na tzv. Mannerheimově linii, táhnoucí se Karelskou šíjí. Krvavými ztrátami skončily také sovětské útoky v oblasti pusté Karélie, severně od Ladožského jezera. Počátkem roku 1940 Sověti na finské frontě svá vojska zcela reorganizovali. Čekali na oblevu a shromaždovali síly k rozhodujícímu náporu. V únoru se již na bojích podílela více než jedna třetina sil Rudé armády! Byl to skutečný boj Goliáše proti Davidovi. Rusové měli v tu dobu na frontě více než 900 000 vojáků, přes 5700 děl, 2300 tanků a na 1800 letounů. Finové asi 100 000 mužů, pouhých 460 děl, 25 tanků a zhruba 200 letounů.

Severozápadní front pod velením armádního velitele 1. stupně Semjona K. Timošenka zahájil 11. února na Karelské šíji útok proti Mannerheimově linii. V následných těžkých bojích Sovéti konečně získali převahu, a Finové museli ustupovat na záložní postavení. Dne 11. března se fronta přiblížila těsně k Viipuri. O dva dny později boje skončily příměřím.


Zastaralý těžký bombardér Tupolev TB-3 zasáhl do bojů zimní války pouze omezeně

Tvrdý odpor zachránil Finsko před úplnou anexí, nicméně muselo Stalinovu impériu postoupit celkem 57 000 km2 svého území. Ztratilo Karelskou šíji včetně města Viipuri (nyní Vyborg), dále oblast západně a severně od Ladožského jezera a na Dálném severu pozbylo přístup k Barentsovu moři. Rovněž muselo vítězi pronajmout poloostrov Hanko.

Pro Rudou armádu, jejíž bojeschopnost byla podlomena nedávnými stalinskými čistkami, válka nedopadla příliš dobře. Utržila velmi těžké ztráty. Celkem RKKA ztratila 126 875 mužů (15 % nasazených vojáků!), kteří zaplatili za útok na Finsko svými životy. Dalších 188 671 mužů vyřadila z bojů zranění, 58 370 nemoci a 7857 omrzliny. Obrovské byly rovněž ztráty na technice. Finové v neuvěřitelně tvrdém boji za svou svobodu pozbyli 48 243 mrtvých, což na tak malý stát představovalo skutečné obrovské ztráty

Celkem během konfliktu sovětské letectvo, včetně VVS KBF, ztratilo 644 strojů, z toho 348 z bojových příčin a 296 bylo vykázáno jako nebojové ztráty, dalších 51 strojů bylo odesláno na střední nebo generální opravy. Suomen Hmavounat pozbylo 53 letounů.

Stalinovo bombardovací letectvo

Když 30. listopadu Sovětský svaz zahájil agresi proti Finsku, staly se její součástí rovněž ofenzivní operace sovětského vojenského a námořního letectva. Sověti soustředili k podpoře tažení skutečně mohutnou bombardovací flotilu, opírající se o dva dvoumotorové bombardovací typy: rychlé bombardéry Tupolev SB (631 strojů) a dálkové Iljušiny DB-3 (224). Zastaralé čtyřmotorové těžké bombardéry Tupolev TB-3 již nehrály v bojích větší roli.


Dálkové bombardéry Iljušin DB-3 VVS RKKA před startem

V rámci letectva 7. armády, působící na hlavním směru sovětského útoku na Karelské šíji, bylo soustředěno devět pluků rychlých bombardérú (SBAP), tři pluky dálkových bombardérú (DBAP) a jeden pluk těžkých bombardérú (TBAP). Šlo o celkem 536 SB, 149 DB-3 a 45 TB-3. Menší jednotky VVS RKKA, včetně jednoho pluku rychlých bombardérú a bombardovacích letek dvou smíšených pluků (celkem 44 SB a 22 DB-3), velení vyčlenilo k podpoře akcí tří armád, útočících severně od Ladožského jezera. Na tažení se mělo podílet také letectvo Baltského lodstva (VVS KBF), disponující 51 SB a 53 DB-3.

Sověti sice připravovali letecké základny v Pobaltí, ale ty v první den nového tažení ještě nebyly bojeschopné. 30. listopadu sovětské bombardéry útočící na finské cíle vzlétaly výhradně ze sovětských letišť, hlavně ze základen v okolí Leningradu.

Helsinky pod přívalem pum

Sovětské pumy začaly tedy na finská města dopadat od prvního dne agrese. Velkou pozornost a pobouření samozřejmé vzbudily úvodní nálety na Helsinky, provázené bolestnými ztrátami na životech civilního obyvatelstva. Sovětské bombardéry poprvé finské hlavní město, „navštívily“ již ráno 30. listopadu. V 9.15 místního času se nad finskou metropolí objevily první tři bombardéry SB. Nad městem prolétaly poté, co svrhly pumy na cíle severně od Helsinek, letiště Malmi a předměstí Tikkurily. Finská protivzdušná obrana reagovala opožděně, a sirény v metropoli ohlásily první protiletadlový poplach až v 9.20.

Následoval dopolední nálet letky SB ze stavu 57. SBAP z VVS KBF na námořní vojenskou základnu Santahamina, situovanou na ostrově jihovýchodně od centra hlavního města. Operaci velel k-n. V. I. Rakov, který 7. února 1940 obdržel titul Hrdina SSSR. Základna byla sice prázdná, nicméně pumy svržené z výšky 400-500 m útočícími SB zničily několik budov včetně leteckého hangáru. V zasažené ubikaci přišlo o život 15 finských vojáků.


Dálkový bombardér Iljušin DB-3 ze stavu WS RKKA, zimní válka 1939/40

Následovaly v úvodu zmíněné akce Iljušinů DB-3 z 1. MTAP VVS KBF. Námořní letci při nich kolem finského pobřeží pátrali po finských válečných lodích a došlo ke ztrátě dvou DB-3, přisuzovaných palbě protiletadlových děl bránících Helsinky.

Do vlastní civilní zástavby finské metropole zprvu dopadaly pouze hloupě formulované letáky, situace se však dramaticky změnila odpoledne. Ve 13.20 moskevského času vzlétlo osm Iljušinů DB-3 z 3. letky 1. MTAP k útoku proti finským válečným lodím pobřežní obrany Ilmarinen a Väinämöinen, hlášeným u poloostrova Hanko. Osádky zde však plavidla nenalezly, a tak v 16.50 moskevského času zaútočily na náhradní cíl - přístav v západní části Helsinek a loděnice Hietalahti. Bombardování ztěžovala silná oblačnost. Bombometčíci svrhovali pumy z výšky 1500 m, ,okny'' v mracích. Pumovnice sovětských bombardérů opustilo 15 pum FAB-500 a 30 lehčích FAB-100. Osádky hlásily velký požár v cílové oblasti u loděnic. Pumy zapálily palivové cisterny v přístavu a dvě minolovky Ztráty na finském vojenském personálu byly omezeny na jediného, střepinou zraněného námořníka, patřícího do posádky ledoborce Sisu, plnícího rovněž roli pomocné zásobovací lodě pro ponorky. Mnoho 500kg a 100kg pum ovšem zcela minulo vojenské cíle a dopadlo na civilní zástavbu v prostoru mezi Helsinskou technickou univerzitou a centrálním autobusovým nádražím. Zničena byla řada domů, včetně budovy technické univerzity Zahynulo 91 civilistů, 36 dalších utržilo vážná a více než 200 lehká zranění. Snímky hořících a zhroucených helsinských budov již následujícího dne oblétly na stránkách novin doslova celý svět.

Následné a velmi formální sovětské vyšetřování incidentu klasifikovalo bombardování civilní části města jako omyl (sovětští letci údajně nechtěli přistát s plnými pumovnicemi). Velitel náletu nebyl za útok, který přinesl Sovětskému svazu značnou morální újmu a politické komplikace, nijak postižen. Naopak. Třetí letka 1. MTAP získala za svůj „úspěchŘád rudého praporu. M-j. N. A. Tokarev, velitel tohoto náletu, za akci obdržel 21. dubna 1940 titul Hrdiny Sovětského svazu.

Bratrovražedné boje

Finské stíhací letectvo 30. listopadu do střetnutí nezasáhlo. Přesto došlo k soubojům mezi sovětskými bombardéry a stíhačkami. Tyto stíhačky byly ovšem výhradně sovětské!

Sověti se obávali odvetných finských náletů na Leningrad, nacházející se pouze několik desítek kilometrů od sovětsko-finské hranice, které mohly nepřátelské letouny překonat během necelé čtvrthodiny. 30. listopadu přišlo varovné hlášení od leteckého dozoru NKVD: K Leningradu se blíží nepřátelský letoun typu Junkers Ju 86. Šlo samozřejmě o nesmysl: ve skutečnosti hlásná služba detekovala vlastní dvoumotorové bombardéry VVS RKKA. Do stíhání se zapojili piloti VVS KBF. Nedaleko vesnice Vejno po bratrovražedném boji se stíhači VVS KBF nouzově přistál na holé pole prostřílený Tupolev SB, jemuž se stala osudnou jeho záměna za Ju 86. Osádky bombardérů se nedržely nijak zpátky a bránily své stroje intenzivní palbou. Ve vzdušném boji mezi sedmi námořními stíhačkami a třemi SB z WS RKKA byla sestřelena jedna I-15bis ze 12. OlAE. Pilot st-li Kulakov se zachránil na padáku.


Bombardér Iljušin DB-3 z výzbroje 1. MTAB letectva Baltského loďstva

Cílem sovětských stíhaček se staly také bombardéry z řad VVS KBF. Osádky osmi Iljušinů DB-3 od 1. MTAB po přistáni ze svého náletu na Helsinky ohlásily, že je severně od ostrova Suursaari nad Finským zálivem během návratu z akce bez úspěchu napadly tři nebo čtyři finské Bulldogy. Ve skutečnosti však šlo o sovětské I-15bis.

Nad Baltem

Letectvo VVS KBF se 30. listopadu zapojilo do podpory speciálních průzkumných a vyloďovacích operací, cílených proti šesti ostrovům ve východní části Finského zálivu. Šlo o ostrovy Seiskari a Lavansaari, nacházející se nejblíže sovětské námořní základně v Kronštadtu. Dále o Narvi, Someri. Suursari a Suur-Tiutarsaari. Pro podporu těchto akcí velení KBF na sklonku listopadu vytvořilo speciální skupinu námořního letectva AGON. Vedle 43 bombardérů z 8. BAB a 26 průzkumných letounů ji tvořilo také 70 stíhaček, poskytnutých 61. IAB.

Stíhačky Polikarpov I-16 a I-15bis pilotované námořními letci skupiny AGON vykonaly 30. listopadu celkem 145 vzletů, při kterých mj. ostřelovaly a bombardovaly pozemní nepřátelské opěrné body“ na ostrovech Seiskari a Lavansaari. Sověti do útoků proti ostrovním cílům nasadili také bombardéry SB (33 vzletů) a DB-3 (tři vzlety). Do akce byly vyslány rovněž tři ke korigovaní dělostřelecké palby válečných lodí určené dvouplošníky Polikarpov R-5.


Helsinky hoři po náletu DB-3 od 1. MTAB letectva Baltského loďstva, 30. listopad 1939

VVS KBF se toho dne příliš nepředvedlo. Operace prováděné za velmi nepříznivého počasí, včetně vánice, se minuly účinkem. Finové již dříve z ostrovů evakuovali civilní obyvatele a v souladu s finsko-sovětskou mírovou smlouvou z roku 1921 se zde nenacházely žádné vojenské instalace. Letecké útoky proto směřovaly do prázdna. Navíc selhala koordinace mezi loděmi KBF a námořními letouny. Jedna z osádek sovětských bombardérů zaměnila torpédoborec Lenin, ostřelující Seiskari, za finskou válečnou loď a svrhla na něj pět pum. Dva Tupolevy SB, naštěstí neúspěšně, bombardovaly torpédoborce Volodarskij a Karl Marx. Plavidla se bránila protiletadlovou palbou a do Kronštadtu ohlásila, že byla napadena finským letectvem. Poté, co se večer na ostrovech vylodila námořní pěchota, Sověti zjistili, že jsou neobydlené a zcela bez jakýchkoliv vojenských zařízení.

Zkáza bombardovací letky

Skutečnou katastrofou skončila ofenzivní akce 1. letky dálkových bombardérů (1. EDB), umístěné na letišti Vaenga u Murmansku. Působila v rámci 5. samostatného leteckého pluku (5 SAP) při letectvu 14. armády na Dálném severu. Vyslala do akce dvě pětičlenné formace Iljušinů DB-3. První z nich se záhy vrátila zpět na letiště kvůli silnému sněžení. Druhá formace, vedená k-n  A. P. Jakuševem, pokračovala dále. Ještě na sovětském území se zřítila DB-3 (No. 391820) pilota P. A. Semjenova. Explodovaly dvě nesené pumy a rozmetaly úlomky letounu na 300 m daleko. Stroj No. 392114 velitele roje Kulikova během akce i s osádkou zmizel a byl prohlášen za nezvěstný. Trojice zbývajících bombardérů podle sovětských letců pronikla nad cíl - letiště Kemijärvi - a svrhla na něj pumy. Bombardování proběhlo za silné oblačnosti a nebylo zřejmé, kam pumy vlastně dopadly. Při zpátečním letu za mizerné dohlednosti DB-3 (No. 392106) V. A. Orlova narazila do kopce. Z osádky přežil pouze raněný radista Lukjančuk, nalezený po šesti dnech. Beze stop zmizela také DB-3 (No. 392111) k-n Jakuševa. Na letiště se vrátil pouze bombardér k-n. Bersona.

Vedle těchto čtyř bombardérů, ztracených i s osádkami, 1. EDB pozbyla kvůli nepříznivým meteorologickým podmínkám ještě DB-3 (No 391802) pilota Burycha. Osádka tentokrát vyvázla. Hned prvního dne zimní války tak 1. EDB přišla o téměř polovinu své bojové síly (před vypuknutím nepřátelství disponovala 12 DB-3).

Závěr

Sovětské bombardéry se 30. listopadu vůbec nestřetly s odporem ze strany nepočetného finského letectva. Aktivita Suomen Ilmavoimat zůstala velmi omezená. Osádky Blenheimů LeR 4 (4. leteckého pluku) se pokusily o několik dálkových průzkumných letů, které však skončily neúspěšné kvůli nepříznivému počasí. Podobně neefektivně skončily také hlídky stíhaček z LeR 2. Hlavního protivníka tak sovětským bombardérům představovalo podzimní počasí a jeho rozmary si vybraly nepříjemnou daň.

VVS RKKA přišlo minimálně o šest bombardérů. Početnější Tupolevy SB vyvázly z akcí bez větších ztrát (jedno SB výrobního čísla 16/222 ze stavu 2. SBAP z VVS 7. armády bylo ztraceno ,,zaviněním letového personálu“, nejspíše šlo tedy o stroj sestřelený sovětskými námořními piloty), zato ztráty dálkových bombardérů Iljušin DB-3 byly citelnější. Čítaly pět DB-3 1. EDB.

Námořní VVS KBF přišlo o čtyři DB-3 1. MTAP dvě stíhačky I-15bis z 12. a 13 IAE, jeden dvouplošník Polikarpov R-5 ze 71. samostatného leteckého oddílu (71 OAO) a spojovací U-2 z 57. AR.


Nakládání pum do Tupolevu SB-2M-100A během zimní války

Výsledky náletů sovětských bombardérů SB a DB-3 z úvodního dne tažení byly dosti slabé. Přesnost úderů negativně ovlivnilo nepříznivé počasí i slabší úroveň výcviku řady sovětských osádek. Vedle Helsinek umírali civilisté pod explozemi sovětských pum také ve Viipuri (10 obětí) a Lahti (pět mrtvých). Současní ruští autoři zdůrazňují, že smrt civilistů při náletech tedy nebyla záměrem, spíše představovala tragický vedlejší efekt náletů proti legitimním cílům, nacházejícím se bohužel v blízkosti civilní zástavby.

Buď jak buď, sovětské vojenské letectvo se tak v bombardování civilního obyvatelstva během této úvodní fáze 2. světové války plně postavilo po bok nacistické Luftwaffe. Během bojů v Evropě totiž až do jara 1940 podobné akce praktikovalo pouze německé letectvo během útoku na Polsko a právě sovětské letectvo při agresi proti Finsku. Nálety na finské civilní cíle značně otřásly zahraničním veřejným míněním a přispěly k rozhodnutí vyloučit Sovětský svaz ze Společnosti národů. Na protesty ze strany představitelů evropských států sovětský komisař pro zahraniční záležitosti Vjačeslav Michailovič Molotov cynicky reagoval slovy, že sovětská letadla shazují pytle chleba hladovějícímu finskému obyvatelstvu!

Zdroje (výběr):
Keskanen, K. Patronen, K, Stenman. K Suomen Dmavoimat 11, 1928-1940. Espoo. 2006;
Kotelnikov V.; E-4 „Vozdusnyje Krejsera Stalina“. Moskva 2009;
Morozov M. Kinndas, A, Kotelnikov, V. Bulách, A,. WS Krasnoj armiji v Zimněj vojné 1939-1940. Istona Aviacii No 2;
Tirkeltaub. S. V. Stépakov, V N: Protiv Rnlandii Sovětskaja morskaja avijacija na Baltike v vojně 1939-1940 godov Sant Petěrburg 2000

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔07.03.2013 📕8.970

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře