S instinktem toulavých psů

Autor : Vladimír Marek 🕔04.03.2013 📕3.772

Motor se točí na plné obrátky, v prudkém stoupání dostává pořádně zabrat. „Příliš pozdě jsi podřadil, teď budeš mít problémy," komentuje náš řidič jízdu před námi „se prohrabávajícího" pancéřovaného vozidla Iveco. Neskrývá přitom obavy, že bude muset v úzkém kaňonu couvat až dolů.

Když jsme před chvílí opouštěli základnu Shank v afghánském Lógaru, velitel našeho kolového obrněného vozidla Dingo kontroloval, zda máme všichni dopnuté pásy a zda veškerý materiál ve vozidle je náležitě upevněn. Před časem pod jedoucím americkým vozidlem MRAP explodovala nepříliš velká nálož, která ho přesto několikrát převrátila. Pancéřovanému autu s vysokým stupněm odolnosti se vůbec nic nestalo, osádka uvnitř ale zahynula. Četná smrtelná zranění vojáků, kteří neměli dopnuté bezpečnostní pásy, právě způsobila neupevněná výzbroj, munice a výstroj.

Orlí hnízdo

Na vrchu nad námi se objevilo něco, co poměrně reálné připomínalo středověký hrad. Okrouhlá hlásná věž byla vybudována, stejné jako hradby kolem dokola, z obřích balvanů. Spojenečtí vojáci tomu říkají ,,Orlí hnízdo". Tuto pevnost na strategickém vrcholu poblíž křižovatky dvou významných cest postavili Sověti. Ani za tři desetiletí neztratilo toto místo nic na svém významu. A tak když v létě letošního roku nabylo raketové ostřelování základny Shank na intenzitě, rozhodl americký velitel o zbudování pěti pozorovacích stanovišť v jejím okolí. „Za poměrně krátké období od našeho nástupu jsme zažilí více než dvacet útoků na základnu. Protivník používá především čínské rakety ráže 107 mm. Ostřelovali nás ale i z čínského bezzákluzového kanónu a z minometů ráže 82 mm. Je to většinou ze stejného směru, od distriktu Baraki Barák. Rakety se poměrně snadno odpaluji, není k tomu potřeba žádná rampa: stačí jim položit střelu na kameny namířit na základnu a spustit. Pokud se nepoužívá originální odpalovací prostředek, sníží se samozřejmě o něco dostřel. Pro potřeby protivníka je ale i tak dostačující. A to až tři kilometry," vysvětluje jeden z pyrotechniků našeho kontingentu. „Používají hlavice jak třištivotrhavé, tak i zápalné. A právě ty představují pro nás největši nebezpečí. Před časem dopadla jedna takováto raketa poblíž jídelny. Vybuchla ale v prostoru mezi betonovými zátarasy, takže se oheň nestihl rozšířit. Tím, že na základně bylo vybudováno letiště, jsme navíc získali velice dobrou hasičskou službu, která si dokáže poradit i s takovýmito záležitostmi. Střepinový účinek se nám na větší vzdálenosti díky fortifikačním opatřením podařilo rovněž výrazně eliminovat."

2200 m vysoký Hesarak

Jako první do služby nastoupili právě čeští vojáci. Tři měsíce se zde v pravidelných 24hodinových intervalech střídaly naše hlídky Nyní vezeme poslední rotaci. Společně s námi šplhá ve vozidlech na 2200 m vysoký vrchol Hesarak 20 našich vojáků.

Konečně jsme na místě. Rtm. J. R. během několika minut přebírá stanoviště od předcházející směny. Dozvídá se. že maskovací síí již odvezli dolů. Zůstala pouze malá stříška, která má chránit před sálajícím sluncem, a provizorní lavička na sezení. Pod ní sedí vždy dva vojáci s dalekohledem, v noci pak s přístrojem nočního vidění. Zbývající dva ze čtyřčlenné hlídky jsou v záloze v Iveku. Zde mají k dispozici nejen kameru, s jejíž pomocí si mohou předměty výrazné přiblížit, ale i termokameru. Kulomet ráže 12,7 mm, umístěný na vozidle, pak může v případě potřeby poskytnout významnou palebnou podporu.

,,Naším úkolem je pozorovat okolní krajinu a veškeré incidenty hlásit na základnu. Přímo před námi je důležitá křižovatka, kolem vede strategická cesta Utah, z Kábulu do Paktie. Člověk musí pořád koukat do stejných míst. Je to poměrně únavné. Máme ale k dispozici americké noktovizory. Ty maji o poznáni lepši rozlišovací schopnosú než ty naše,'' vysvětluje rtm. J. R. „Dnes došlo k jednomu výbuchu; bylo to ale v místech, kam není vidět z žádného z našich pozorovacích stanovišt."

Zmije pod batohem

Pokud vojáci právě nesledují okolí a všude je klid, mohou odpočívat. Je to ale spíš polospánek. Většinou se vsoukají do spacáku a lehnou si venku na karimatku. V poslední době si s sebou berou rozkládací lehátka. V okolí je totiž poměrné hodné hadů - před časem našli dokonce zmiji schoulenou přímo pod batohem. Problematické jsou i velké rozdíly denních a nočních teplot. A tak zatímco přes den se příslušníci provinčního rekonstrukčního týmu dusí horkem, v noci musejí vylézat ze spacáku a poskakovat, aby se alespoň trochu zahřáli.

Ve vzdálenosti tři set čtyř set metrů od komunikace Utah čisti místní dělnici zavlažovaci tunel. Postupně se přibližují k silnici. Jedná se o propust za Štěrkovnou," informuje rtn. R. K. prostřednictvím vysílačky základnu. Zatím dostává pokyn nic nepodnikat a pokračovat ve sledováni.

Vojáci zde díky ideálnímu výhledu zaznamenávají nejen místa, odkud jsou odpalovány rakety, jejichž souřadnice neprodlené hlásí na základnu, ale i podezřelé chování místních obyvatel, které by mohlo maskovat kladení improvizovaných výbušných systémů na zdejší komunikace. Po obsazení pozorovacích stanovišt došlo nejen ke snížení počtu odpalů raket, ale i k výskytu nejrůznéjších výbušných nástrah.

Spoléhají sami na sebe

Vojáci jsou zde poměrně osamoceni. A to obzvlášť v noci. V okolí se navíc často střílí.

Když sem přivezli BVP2, protivník na ně okamžitě zaútočil. Přesto se shodují v tom, že strach nemají. Něco podobného prý není možné si ani připustit. Spoléhají především sami na sebe. Pokud by k něčemu došlo, vzadu v autě jsou kolegové. V případě větší přestřelky mohou přivolat ze základny, která je vzdálena zhruba 3 km, tým rychlé reakce. Tomu by to sem trvalo maximálně 10-15 min.

,,Ke střelbě tady dochází každou chvíli. Největši přestřelku jsme zažili mezi jednotkou Afghánské národní armády a povstalci. Pokud nedojde k přímému napadení spojeneckých vojáků, máme pokyn, aby si všechny ostatní záležitosti řešila místní policie a armáda. Je to součásti strategie delegováni odpovědnosti na zdejší orgány, "vysvětluje šrtm. M. V

Mezitím rtm. R G. vytahuje z batohu zbytky od snídané. Ve chvíli ho obklopí smečka toulavých psů. Teprve v tomto okamžiku nám dochází, že nehodlá pokračovat v konzumaci ranního jídla. ,,Tohle je Sahrazád, jeden z vůdců smečky. Právě tihle toulaví psi jsou v noci naše největši jistota, proto se o ně také tak staráme. Zdržují se v naši blízkosti: vědí totiž, že zde dostanou najíst. Jakmile se pokusí někdo přiblížit, okamžitě štěkají. Na místní obyvatele jsou vysloveně alergičtí," vysvětluje rotmistr. „Je to dáno tím, že pro většinu Afghánců je pes, stejně jako např. prase, nečisté zvíře. Proto je také neustále odhánějí a házejí po nich kameny. Před časem se tu vedla velká diskuze o tom, zda má v kábulské zoologické zahradě nadále zůstat v jednom výběhu prase, anebo by mělo být utraceno."

Sotva se psi nažrali, opět se rozutekli. Zaujali své standardní pozice v okolí Orlího hnízda. Poslední 24 hodinová pozorovací směna našich vojáků začíná. Nezbývá než věřit, že bude klidná...

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔04.03.2013 📕3.772

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře