Začínali na 38. rovnoběžce

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 25.601

Přestože historie účasti československých a českých pozorovatelů v misích OSN po roce 1989 je velice bohatá a pestrá, něco podobného se rozhodně nedá říci o čtyřech desetiletích bývalé Československé lidové armády. Celkové skóre v podobě tří zahraničních misí tak musel zachraňovat až revoluční rok 1989.

První misí OSN, na které se podíleli naši vojáci, byla účast v Dozorčí komisi neutrálních států na Korejském poloostrove. Jednalo se o první misi tohoto charakteru v historii vůbec. Jejím úkolem bylo dohlížet na dodržování dohody o příměří na 38. rovnoběžce po skončení korejské války. Zatímco velení korejských a čínských jednotek si vybralo za pozorovatele kromě československých ještě polské vojáky, velitelství Spojených národů se rozhodlo pro vojáky švédské a švýcarské armády. Vedoucí jednotlivých delegací byli v hodnostech generálů. Prvním vedoucím naší delegace se stal dosavadní velitel 1. armádního sboru v Banské Bystrici gen. František Bureš, Polsko zastupoval gen. Wagrowski, Švédsko gen. Grafrstroem a Švýcarsko gen. Rihner. Účast Československa v této misi trvala dlouhých 40 let.

Nejpočetněji nemocnice

Reklama

Naše zastoupeni na Korejském poloostrově bylo poměrné početné. Kromě příslušníků Dozorčí komise neutrálnich států se jednalo o repatriační komisi a polní nemocnici. Jen repatriační komise měla 48 členů. Polní nemocnici v Condžinu pak představovalo 36 lidí. Celkové vyslalo Československo na Korejský poloostrov více než 300 vojáků a diplomatů. Menší část jich byla přepravena letecky, zbytek vyjel ve čtyřech železničních transportech 22. července 1953 z Prahy a přes Moskvu, Krasnojarsk a Mukden dorazil 13. srpna do korejského Kesongu. Odtud se již po vlastní ose přepravil do stanového tábora v Pchanmundžonu. Až později, v listopadu, byly poblíž tohoto města vybudovány dřevěné domy, do kterých mise přesídlila. V nich působila do roku 1963, kdy se společně s polskou delegací přestěhovala do nové vybudovaných objektů v typicky korejském stylu.


I. prapor mírových sil Armády České republiky v misi UNPROFOR

Úkolem Dozorčí komise neutrálních států bylo dohlížet a kontrolovat pohyb vojenského personálu a materiálu mimo demilitarizovanou zónu a zároveň také vyšetřovat případné porušeni dohody. Výsledky kontroly pak měla hlásit Vojenské komisi pro příměří. Za tímto účelem došlo ke zřízení inspekčních týmů, které začaly pracovat na letištích, v přístavech a důležitých železničních a silničních uzlech jak na sever, tak i na jih od 38 rovnoběžky.

Samotná demilitarizovaná zóna na 38. rovnoběžce byla 4 km široká. Na tomto území existovaly pouze dva vycházkové okruhy Pohybovat se mimo vyznačené cesty nebylo zrovna bezpečné. Všude kolem byty pozůstatky minových poli.

Výzbroj kontingentu

Ve srovnání s pozdějšími pozorovacími misemi se jednalo o poměrné dobře vyzbrojený kontingent: vedle pistolí mèli naši vojáci i lehké kulomety, granáty a rozsáhlý vozový park. Kromě tří Tatraplánů ho tvořilo 25 terénních automobilů Willys, 29 radiovozú Tatra 128, 40 nákladáků Tatra 128, dva zdravotní vozy, dva dílenské vozy, dva kuchyňské přívěsy a 25 motocyklů Jawa 250. Kontingent musel být naprosto soběstačný, a proto byly jeho součástí i takové profese jako kuchař, pekař, prádelník a holič. Zajímavostí je, že na této misí se podíleli i vojáci základní služby. Jednalo se o nástupní ročník 1950, který ukončil službu v říjnu 1952. Tito vojáci byli povoláni na vojenské cvičení již v dubnu 1953. Do civilu odešli až po skončení mise, koncem června 1954.

Početní stav československého zastoupení v korejské misi se velice rychle snižoval. Důvodem bylo nejen zrušení inspekčních týmů, repatriační komise a ukončení činnosti nemocnice, ale i skutečnost, že udržování tak velkého kontingentu na Korejském poloostrově bylo finančně velíce náročné. Již pouhý rok po zahájení mise se český kontingent snížil na 110 vojáků, v roce 1955 to pak bylo 41 a o dva roky později dokonce jen 12 vojáků. V letech 1959-1993 se početní stav československé delegace stabilizoval na 5-8 členech. Celkové se tak v této misi za 40 let vystřídalo přibližné 600 vojáků. Skončila až po rozdělení Československa, v důsledku neprodloužení mandátu severokorejskou stranou 10. dubna 1993. Po celou dobu existence Československé lidové armády až do roku 1989 se její příslušníci nezapojili do žádné jiné mise.

Finiš těsně před listopadem

Na lepší časy, pokud se týká účasti československých vojáků v misich OSN, se začalo blýskat několik měsíců před listopadem roku 1989. V březnu tohoto roku odletělo 20 československých pozorovatelů do Namibie do mise UNTAG (United Nauons Transiuon Assistance Group). Vyzbrojeni pouze osobními zbraněmi dohlíželi na stahování jihoafrických vojsk ze severu země a na přípravu prvních svobodných voleb. Většinu namibijského územi obsadili v roce 1884 Némci, kteří byli vytlačeni v roce 1915 vojsky Jihoafrické unie Po 2. světové válce právě Jihoafrická unie neuznala přechod pravomocí na OSN a územi nezákonné anektovala jako svoji pátou provincii. Od roku 1966 vedla organizace Swapo ozbrojený boj za osvobození země. Ukončení této mise mělo být spojené právě s vyhlášením nezávislosti Namibie. Českoslovenští vojáci strávili v této jihoafrické zemi 12 měsíců. Domů se vraceli až na jaře roku 1990 po vyhlášeni nezávislosti a ustanoveni první samostatné vlády stranou Swapo.

Reklama


Českoslovenští vojáci v Koreji

Prakticky paralelně na přelomu let 1989 a 1990 se sedm československých důstojníků podílelo na misi UNAVEM (United Nauons Angola VenScation Mission) v Angole. Jejich mandátem bylo ověřování odsunu kubánských jednotek z jižní Angoly. Tento úkol skončil v polovině roku 1991 Na UNAVEM volně navázala mise UNAVEM II., které se účastnilo nejdříve 16, později 20 našich vojáků. Jejich úkolem bylo monitorování zbraní a povstaleckých vojáků UNITA stahujících se do mírových posádek. Také v Angole se jednalo o celkovou stabilizaci situace a přípravu voleb. Tato mise byla k 1. lednu 1993 předána nové vzniklé Slovenské republice.

Základna v Českém Krumlově

Zlom nastal po změně politického režimu. Už v červenci 1990 rozhodl ministr obrany o vytvořeni výcvikového střediska mírových sil OSN v Českém Krumlově. Dalším střípkem v mozaice historie našich mírových sil bylo zahájeni války v Perském zálivu (2. 8. 1990), přesněji naše zapojení do koalice protiiráckých mnohonárodnostních sil a vyslání protichemického praporu o síle 200 mužů. Ten sice ještě nebyl formován v českokrumlovských kasárnách, ale potřeba mít k dispozici stálé místo pro přípravu podobného kontingentu jistě přispěla k urychlenému budování jihočeské základny. V tomto případě se ale nejednalo o standardní pozorovací misi, ale o nasazení chemických odřadů podporujících postup saúdskoarabských brigád. Proto nebudeme těmto aktivitám věnovat větší pozornost.

Postupně až tisíc vojáků

O zřízení mise UNPROFOR rozhodla Rada bezpečnosti koncem listopadu 1991. Již v lednu následujícího roku se začal v Českém Krumlově stavět prapor o 500 vojácích. V polovině března 1992 odletěla první 15 členná skupina pod vedením mjr. Vladimíra Tměného. Pět vojáků bylo určeno pro štáby UNPROFOR, zbytek tvořil kontaktní skupinu důstojníků praporu mírových sil. Samotný téměř 500členný kontingent odjel počátkem dubna. Tím odstartovala nejvétši mise OSN v historii naši armády V pravidelných půlročních rotacích se naši vojáci střídali na Balkáně téměř čtyři roky.


Součástí československého kontingentu byly i ženy

Prapor pod velením pplk. Karla Blahny se rozmístil v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska. Společné s francouzským a keňským praporem se stal součástí sektoru JIH. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo vybudování několika desítek kontrolních a propouštécích stanovišť, organizování mobilních pozorovacích týmů a pozorovacích míst, dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran a ochrana chorvatské obce Podlapač. Naši vojáci rovněž zajišťovali hlídkování a humanitární pomoc.

Počátkem roku 1993 po otevření srbsko-chorvatské fronty mezi Zadarem a Benkovaci se náš prapor stal zálohou velitele sektoru. V té dobé byla činnost keňské a francouzské jednotky již částečné paralyzována. Za těchto okolností byli naši vojáci nasazeni ke staženi Francouzů izolovaných v oblasti Goleše. Dráče a Karin Pláže. Za záchranu životů francouzských vojáků dostali operační důstojníci pplk. Petr Pavel a Stanislav Zaplatflek, velitel roty mjr. Karel Klinovský a psycholog pplk. Pavel Jirkovský francouzský Válečný křiž.

V té době se změnám nevyhnulo ani školicí středisko v Českém Krumlově. Stala se z něho výcviková základna mírových sil OSN. Došlo i k dalším podstatným změnám: prapor rychlého nasazení nahradily tři výcvikové roty, konkrétně rota kurzů pro vojáky z povoláni (velitele čet, rot a štáby praporu) a dvě roty kurzů pro vojáky základní služby.

Vedle toho začal lektorský a instruktorský sbor v obdobích, kdy neprobíhala příprava rotace, pořádat speciální kurzy pro vojáky základní služby, kteří projevili zájem o účast v misích, před jejich odchodem do zálohy. Ti pak byli zařazeni do databáze uchazečů a později zváni k řádné přípravě před výjezdem.

Ztráty na životech

V dubnu 1993 došlo k tragické události: při dělostřeleckém ostřelování mezi chorvatskou a srbskou stranou byl zabit jeden příslušník slovenské armády, český voják utrpěl zranění. Krátce poté společnou československou jednotku nahradil samostatný prapor mírových sil OSN Armády České republiky. Jeho velitelem se stal plk. Vladimír Braun.


K zahájení mise v Namibii došlo ještě před listopadem 1989

Reklama

V září 1993 změnil prapor nejen svou dislokaci, ale zároveň i úkol, který měl plnit. V souvislosti se zhoršením bezpečnostní situace měl zvýšit odolnost nových stanovišt. Na jaře následujícího roku došlo k jeho posílení o dalších téméř 500 vojáků. Rozšířil se o mechanizovanou, průzkumnou a ženijní rotu, protitankovou četu a polní chirurgickou nemocnici. Jeho operační prostor dosahoval téméř 2000 km2. Znepřátelené strany od sebe odděloval na 90km úseku.

Již počátkem roku 1995 bylo zřejmé, že Chorvatsko se v žádném případe nehodlalo smířit s existencí tzv. Republiky Srbská Krajina. V letních měsicích se situace ještě výrazně zhoršila. K původně plánované dohodě mezi Srby a Chorvaty totiž nedošlo. Ještě předtím, v březnu 1995, byla mise přejmenována na UNCRO. Na stanovišti Tango 23, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských, sloužila četa českých ..modrých přileb". A právě zde byli v sobotu ráno 5. srpna 1995 při chorvatské ofenzivě zabiti dva čeští vojáci: čet. Petr Valeš a rtm. Luděk Zeman. Češti vojáci byli následně staženi do Kninu a později do Daruvaru.

V horách mezi Kurdy

Jednou z našich prvních polistopadových významnějších zahraničních aktivit byla mise UNGCI v Iráku. K jejímu zřízení došlo na základě memoranda o porozumění mezi OSN a vládou Iráku. Sloužila k ochraně humanitárních pracovníků a zvýšení pocitu bezpečí Kurdů a šíitů. Kromě několika desítek československých a později českých vojáků se této operace účastnili i naši policisté. Jedním z vojáků, kteří se do ní zapojili, byl pprap. Marian Varga. Ten v roce 1991 nastoupil do nově zřízeného střediska mírových sil v Českém Krumlově jako velitel družstva. Začal se učit anglicky. Stačil probrat prvních pět lekcí, když se zničehonic objevila potřeba jít dělat pozorovatele OSN do Iráku. Zařadili ho do čtvrté skupiny. Všichni nasedli do autobusů a odjeli do Ženevy, kde se shromaždovaly síly OSN. 1. července 1991 přistáli naši vojáci na letišti poblíž Bagdádu. Jakmile Martin Varga vystoupil z letadla, zasáhl ho proud horkého vzduchu. Napadlo ho, že na něj foukají letecké motory. Záhy však zjistil, že na teploměru je čtyřicítka.

Sloužil přímo v oblasti, kde Iráčané prováděli represálie na místním kurdském obyvatelstvu. Amádie byla přes 2000 let starou osadou na historické obchodní stezce. Rozkládala se na náhorní plošině o rozměrech 500 x 1000 m, ve výšce 2000 m n. m. Na tomto malém území žilo 10 000 lidí. Marian Varga zde strávil půl roku - za celou tu dobu hovořil s Čechem jen jednou. Ze začátku prožíval hrozné trauma. Anglicky téměř neuměl. Nemohl se domluvit. Hodili ho do vody, a tak museí plavat. Ve chvílích volna ho vyučoval kolega, Fidžijec. Měl svéráznou metodu: v učebnici nalistoval např. dvacátou lekci a začal zkoušet. Nic mu nevadilo, že potřebná slovíčka ještě neprobrali. Tvrdil, že to nevadí, že jeho žák má pouze naslouchat.

Služba zde nebyla jednoduchá. Všude kolem vládla nepřehledná situace. Na svou ochranu měl pouze pistoli. Když ho po mnoha týdnech strávených v horách potkala krásná španělská reportérka a zeptala se ho na cestu na velitelství mírových sil, koukal na ni jako na zjevení. Nebyl schopen odpovědět. Nakonec se naučil nejen anglicky, ale zvládl i celou misi.

Iráku se v té samé době týkalo ještě jedno zahraniční nasazení, kterého se účastnili naši vojáci. Mise UNSOM byla zaměřena na vyhledávání a ničení zbraní hromadného ničení. Složení pracovních skupin se průběžně podle okolností měnilo. Za nás v nich pracovali především chemičtí experti.

Od Mozambiku až po Gruzii

Od počátku září 1991 se českoslovenští vojáci zapojili do pozorovací mise KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) ECMM. Na území bývalé Jugoslávie působilo sedm našich pozorovatelů až do února 1993. Při rozdělení společného státu připadla tato mise Armádě Slovenské republiky. Stejný osud čekal i misi OSN UNOSOM na území Somálska. Pět našich pozorovatelů zde ukončilo činnost v březnu 1993.

V Mozambiku působila 20členná skupina českých pozorovatelů v misi ONUMOZ od 24. května 1993. Mandát je ospravedlňoval pozorovat a potvrdit zastavení palby, dělení a soustřeďování sil, jejich demobilizaci, shromaždování, skladování a ničení zbraní. Dalším úkolem bylo pozorovat a potvrdit stažení civilních sil, rozpuštění soukromých a nepravidelných skupin armády a schválení dohod o důležitých infrastrukturách.


Jedna z našich pozorovatelek v Kongu

Z bezpečnostního hlediska poměrně riskantním působením bylo nasazení českých vojáků v Liberii. Úkoly v misi UNOMIL začalo plnit 15 českých vojáků v prosinci 1993. Kontrolovali dodržování příměří a hraniční přechody se sousedními zeměmi. Ve spolupráci s civilními pozorovateli dohlíželi rovněž na průběh voleb. Vymahatelnost mezinárodního práva byla ale v této zdivočelé zemi velice nízká. A tak se několikrát stali rukojmími. V jednom případě se dokonce připravovala jejich veřejná poprava. Nakonec se ale za poměrné dramatických okolností podařilo tuto skupinu osvobodit a přepravit na území Pobřeží slonoviny.

V roce 1994 se k těmto zahraničním aktivitám přidala mise KBSE/OBSE v Gruzii. Naši pozorovatelé zde zajišťovali dohovory mezi jihoosetinskou stranou a Gruzií. Pomáhali rovněž zajišťovat humanitární pomoc. Od následujícího roku působili rovněž na sporném území Podněstří v Moldávii.

Závěr roku 1995 představuje významný mezník v historii misí naší armády. Naši vojáci začali působit na Balkáně již ve strukturách NATO v misích IFOR. SFOR a SFOR II. Namísto mírových, pozorovacích jednotek se jedná o síly mnohem těžšího kalibru, které mají mandát vynutit si mír podstatně tvrdšími prostředky. Vedle toho samozřejmě pokračují i pozorovatelské mise OSN. OBSE a dalších organizací. To je už ale jiná kapitola.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více