Panzerkampfwagen III 02 - konec slávy

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.02.2013 📕6.895

Při obsazování Francie byly tanky Pz III a jejich osádky na vrcholu slávy. Ale Francie byla také prvním varováním - měli přijít těžší protivníci. Co tanku chybělo na výkonech, musely dohnat osádky taktikou. Nějaký čas to ještě fungovalo, ale limitem vozidla byly jeho malé rozměry, se kterými se nedaly dělat zázraky.

V červnu 1940 dorazily jednotky Wehrmachtu k pobřeží Francie. Před nimi stál kanál La Manche a na jeho druhé straně - Británie. Když odhlédneme od faktu, že bylo potřeba nahradit citelné ztráty, byl z hlediska pozemních vojsk největší problém, jak dostat tanky a živou sílu na druhou stranu. A nejen to, tanky bylo potřeba vylodit na invazních plážích. Otázka zněla - jak? Metod bylo několik.

Operace Seelöwe

Již za 1. světové války konali Britové pokusy s plovoucími tanky. Značnou pozornost využití tanků při násilném přechodu řek věnovali v Sovětském svazu, o čemž se mohli Němci při výměnných návštěvách přesvědčit. Vzhledem k tomu, že pro invazi trpěli chronickým nedostatkem lodního prostoru a neměli příliš času, zvolili Němci metodu jízdy po dně. Tank Tauchpanzer ani tak nepotřeboval úpravy pohonu (na rozdíl od DD tanků) a nenarůstaly jeho rozměry jako v případě použití přídavných plováků.

Aby byla jízda po dně možná, byly utěsněny a zakryty všechny otvory včetně mezery mezi věží a stropním plátem korby, kterou utěsňoval nafukovací gumový profil. Na velitelské věžičce, hlavních kanónu a kulometů byty plátěné pogumované převleky které bylo možné odpálit po výjezdu z vody pomocí bleskovice zevnitř vozidla.

Vzduch byl dodáván 18 m dlouhou hadicí s průměrem 20 cm, kterou na hladině držel plovák. Zaplavení motoru přes výfukové potrubí bránil jednocestný ventil. Bezpečná hloubka brodění byla 15 m a doba pobytu pod vodou maximálně 20 minut. Osádka byla vybavena záchrannými dýchacími přístroji, jaké používaly posádky ponorek. Vodu, která pronikla těsněním dovnitř, pomáhalo odsát pomocné čerpadlo.

Tanky měly být z transportní lodi vyloženy na dno pomocí jeřábu. Pro udržování směru měl řidič k dispozici gyrokompas. Na plovák byla vyvedena i anténa vysílačky, takže posádka mateřského plavidla mohla osádce ponořeného tanku dávat pokyny, kdyby směřovala na nějakou překážku.

Liknavost, s jakou Hitler přistupoval ke schválení operace Seelöwe (Lvoun), stála cenný čas. Celkem bylo na Tauchpanzer přestavěno 168 Pz III Ausf. E, G a H, včetně několika velitelských strojů. Ale hotové byly až koncem října.

Zjednodušeně řečeno, zpočátku nebylo invazi s čím provést, a když bylo, už na ni nebylo počasí. Nehledě na skutečnost, že se Luftwaffe nikdy nepodařilo vybojovat alespoň lokální nadvládu ve vzduchu. Každopádně z invaze sešlo a Tauchpanzery byly v rámci 18. a 3. tankové divize použité až v operaci Barbarossa při překonávání řeky Bug.

Poučení z Francie

Během bojů ve Francii se ukázalo, že tanky Pz III mají nedostatečnou pancéřovou ochranu. Na výrobce byl v tomto směru vznesen požadavek. Ale než došlo k definitivní nápravě, vyráběla se přechodná Ausf. H, která měla přední pancíř zesílený přídavným plátem silným 30 mm, s prostými výřezy pro střílnu kulometu a průzor řidiče. Zadní plát věže byl zesílen na 50 mm a zmizel výřez pro velitelskou věžičku, takže tato partie byla celkové tužší a ve stísněné věži bylo víc místa. Novinkou bylo zavedení koše, který se otáčel společné s věží, takže nabíječ už nemusel  „stepovat“ při otáčení věže po podlaze korby.

Protože vzrostla hmotnost tanku, museli konstruktéři použít pásy s šířkou 400 mm proti původním 360 mm. Přestože celková hmotnost vozidla překročila 21,5 t, měrný tlak mírně poklesl. Těžší pásy se však více prověšovaly, takže bylo potřeba posunout přední podpůrné kladky dopředu, těsně za hnací kolo. To bylo spolu s napínacím vyměněno za nový typ a pojezdová kola dostala kvůli širším pásům jiné distanční podložky. Tank dostal také novou, výrobně jednodušší šestistupňovou, synchronizovanou převodovku SSG 77.


Osádka tohoto Pz III v Africe se snažila zesílit pancéřováni náhradními články pásů a náhradními díly a kanystry se vyhnout problémům se zásobováním

V říjnu 1940 bylo objednáno 759 tanků Ausf. H. ale nakonec jich bylo do dubna 1941 vyrobeno jen 308. Zbytek byl převeden ve prospěch Ausf. J. Ausf. J byla poslední vyráběnou základní variantou tanku Pz III a také nejpočetnější. Měla přední a zadní pancéřové pláty korby silné 50 mm a stejnou tloušťku měla i maska kanónu. Boky korby i věže měly sílu 30 mm. Pozdéji byl přední pancíř korby zesilován dalším 20mm plátem. Došlo k úpravě řidičova průzoru a kulomet radisty dostal typický kulový závěs. Vzhledem k nárůstu hmotnosti byly zesíleny torzní tyče. Prvních šest mělo průměr 55 mm, zbylých šest 52 mm.

Největší změna se týkala výzbroje. První Pz III Ausf. J byly vyzbrojené 50mm kanónem KwK 38/42, ale Hitler trval na přezbrojení na KwK 38/60 s delší hlavní, a tím pádem i vyšší ústovou rychlostí a průbojností. Zdržení při přezbrojování tanku bylo zčásti způsobeno problémy s dodávkami výkonnějších kanónů, ale v tomto případě šlo o jeden z mála případů, kdy měla Hitlerova umíněnost pozitivní přínos. Nicméně daní za větší palebnou sílu bylo snížení vezeného palebného průměru z 99 na 84 nábojů.

Verze Ausf. J se vyráběla od března 1941 do poloviny roku 1942. Celkem bylo vyrobeno 1549 tanků s krátkým kanónem L/42 a 1067 s hlavní dlouhou 60 ráží.

V africkém písku

Na začátku roku 1941 byty tanky Pz III nasazeny na Balkáně a v Řecku. Zde nebyly největším nepřítelem nepřátelské tanky nebo protitanková déla, ale terén. Na řadě míst chyběly sjízdné cesty a často byly tanky nuceny jezdit po kolejích, protože to byla v horách jediná použitelná komunikace. Největší ztráty způsobily, stejně jako britským Cruiser Mk.IV z 3. RTR (Royal Tank Regiment), technické závady.

Významnou roli sehrály Pz III nasazené v rámci Rommelova DAK (Deutsches Afrikakorps). V první fázi dorazilo do Afriky 70-80 vozidel především Ausf. G Trop, které měly upravené filtry vzduchu a byly zařazeny do výzbroje 5. tankového pluku 5. lehké divize. Z tanků, které měli Britové v té době v Africe k dispozici, stačily na Pz III jen těžce pancéřované pěchotní tanky Matilda.

Prvním větším bojem byl frontální útok na Tobrúk v dubnu 1941. Australská pěchota se nechala přejet tanky, potom německou pěchotu, postupující za tanky přibila palbou k zemi. Německé tanky se vzápětí dostaly pod palbu britských Cruiserù a Matild 1. a 7. RTR zakopaných ve věžových pozicích na okraji obranného perimetru. Ztráty činily 24 Pz III, ale většinu vraků se Němcům podařilo odtáhnout, a díky „modulární“ konstrukci tanku z nich poskládali 14 funkčních.

Předzvěstí nastávajících problémů byl boj v průsmyku Halfaya v květnu 1941, kde se devět Matild 4. RTR utkalo s asi 160 německými tanky. Německé osádky nevěřícně zíraly, jak se 37mm a 50mm projektily odrážejí od tlustého pancíře Matild, zatímco jejich 2pdr kanóny na vzdálenost až 500 m zapalovaly jeden německý tank za druhým.

Němce rychle přešlo bojové nadšení a prapor se obrátil na ústup. Britové zaplatili za akci ztrátou šesti tanků, které byly znehybněny zásahem do pásů Jejich osádky vyzvedly tři zbývající Matildy. Rommel byl vzteky bez sebe, protože něco podobného se v historii Panzerwaffe ještě nestalo. Velitel praporu byl odsouzen válečným soudem a jeho zástupce zbaven velení. Ukázalo se, že jedinou zbrani, která na Matildy spolehlivě platí, je protiletadlový kanón ráže 88 mm.

Konec světlých dní

Němcům se naopak zadařilo při odvracení operace Battleaxe, která Brity stála asi 91 tanků. Jim samotným se podařilo zasáhnout přibližně stejný počet německých tanků. Ale zatímco Britové o svá vozidla při ústupu přišli, Němcům se podařilo většinu opět zprovoznit, takže totálně odepsali asi jen 12 tanků.

Spojencům se poměrně úspěšné dařilo narušovat německé zásobování a sami získávali postupně početní převahu. V listopadu 1941, v době zahájení operace Crusader, byli Britové schopni nasadit 756 tanků, z čehož bylo 213 pěchotních typu Matilda a Valentine a 220 nových Crusaderů. Zbytek byly tanky starších typů. Proti nim dokázala Osa postavit 249 německých tanků, z nich většinu, 139 kusů. tvořily Pz III a 146 italských, jejichž bojová hodnota byla nevalná.


Pohled na místo řidiče Pz III, dobře je vidět převodovka, řídící páky, torzní tyče na podlaze a ozubený věnec věže

Během této operace se jasně ukázalo, že početní převaha není úplně určující. Zatímco obě německé tankové divize bojovaly jako jeden celek, britské brigády plnily své primární cíle samostatně, což se projevilo zbytečnými ztrátami. Během dvou měsíců bojů ztratili Britové 278 tanků a jednotky Osy přibližné 300. Nejhorší bylo, že se Auchinleckovi nepodařilo Rommelova vojska definitivně zničit.

V lednu 1942 dostal Rommel posily v podobě 117 tanků, z nichž většinu tvořily nové Pz III Ausf. J s krátkým 50mm kanónem, ale 16 mělo L/60. Celkem měl k dispozici 560 tanků. Britové proti němu byli schopni postavit 843 tanků, mezi kterými bylo i 167 nových M3 Grant, vyzbrojených 75mm kanónem v boční kasematě.

Přestože 75mm kanón dával osádkám Grantů možnost zahájit boj dřív, než se německé Pz III dostaly na dostřel, podobně špatná taktika jako v operaci Crusader vedla k těžkým ztrátám a k ústupu. To byl poslední velký úspěch Pz III v Africe. S dalšími dodávkami amerických tanků Grant a Sherman začínala jejich hvězda pohasínat. Bylo jasné, že tanky je nutné přezbrojit výkonnější zbraní, ale na to již podvozek Pz III nestačil.

Vývoj pokračuje

Na základě zkušeností z Afriky a následné i Sovětského svazu byl těžší, „bratranec“ Pz IV přezbrojen kanónem KwK 40 ráže 75 mm, se kterým se dokázal postavit britským Grantům a Shermanům i masám sovětských T-34. Začátkem roku 1942 Heereswafenamt studoval možnost vyzbrojit stejnou věží i tanky Pz III. Ale podvozek malého vozidla už byl příliš zatížen jak samotnou hmotností zbraně, tak jejím zpětným rázem.

Protože byl trvalý nedostatek tanků, doporučovala závěrečná zpráva pokračovat ve výrobě tanku Pz m s úpravami, zaměřenými na zvýšeni balistické ochrany. To mělo osádkám Pz III umožnit dostat se blíž k nepříteli a vést boj na kratší vzdálenost, kde se rozdíl ve výkonech kanónů stíral.

Vylepšená verze Ausf. J měla věž s čelním plátem zesíleným na 57 mm a kanón dostal vyvažovač, tvořený torzní tyčí, což ale vedlo k dalšímu snížení zásoby munice na 78 nábojů. Ve snaze zefektivnit a zrychlit výrobu byly vypuštěny některé detaily jako boční příklopy řidiče a radisty nebo boční průzory na věži.


Detail krátké 75mm houfnice, která původně tvořila výzbroj Pz IV a vrhačů kouřových granátů

Postupně byl zaveden představný pancíř typu aplique, tvořený 20mm plátem na masce kanónu a na čele korby Tento pancíř snižoval účinnost průbojné munice tím, že jí poškozoval plást nebo balistickou kuklu a vychyloval střelu z dráhy, takže zasahovala pancíř pod nevýhodným úhlem.

Upravené tanky šly do výroby jako Pz III Ausf. L. Stejně jako v případě předchozích verzí bylo objednáno 1100 kusů. ale od června do prosince 1942 bylo vyrobeno jen 653 kusů. Zbytek byl jako obvykle převeden na následující variantu.

Tou byla Ausf. M, která se od. „elka“ lišila v zásadě jen montáží zpětného ventilu na výfukové potrubí, které tanku umožňovalo překonávat broděním vodní překážky hluboké 1,3 m. zatímco předchozí varianty měly brodivost jen 0,8 m. S tím souviselo i celkové utěsnění vozidla a možnost zásobovat motor jen vzduchem přiváděným přes bojový prostor příklopem velitelské věžičky.

Další úpravy zahrnovaly montáž trojhlavňových výmetnic kouřových granátů v rozích věže. Alternativně je bylo možné nabíjet i tříštlvými granáty proti pěchotě. Poslední vyráběná „emka“ byla vybavena bočním představným pancířem, „Schürzen“. který omezoval účinnost kumulativních střel tím, že je přiváděl předčasné k výbuchu.

Především k nahrazení ztrát bylo využito 250 Pz III Ausf. M. vyrobených začátkem roku. V té době bylo zřejmé, že tank již dosáhl vrcholu svých možností a jeho další vývoj a výroba je jen mrháním prostředky.

Poslední verzi, která byla již jen spotřebováním stávajících podvozků a přestavbou starších, byl Pz III Ausf. N. Ten byl vyzbrojen krátkou houfnicí ráže 75 mm s délkou hlavně 24 ráží. kterých zbyly hromady po přezbrojení Pz IV kanónem KwK 40. Oba tanky si tak prakticky vyměnily roli.

Pz III Ausf. N se používaly k doprovodu těžkých tanků Pz VI Tiger. Kulometnou palbou a těžkými tříštivotrhavými granáty dokázaly účinně decimovat nepřátelskou pěchotu, stejně jako ničit její polní opevnění. Když byla vyvinuta speciální kumulativní střela, dokázala houfnice prostřelit dokonce silnější pancíř než 50mm kanón KwK 39 L/60.


Dobová fotografie Pz III Ausf L

Na tak malé vozidlo měl tank poměrně solidní palebný průměr 64 nábojů a v boji se osvědčil. Po přestavbě prvních tří Ausf. J a 447 Ausf. L na verzi N. bylo přestavěno ještě dalších 213 z verze M a 37 z jiných tanků a volných podvozků, které se vrátily k revizím nebo opravám. Celkový počet přestaveb na Ausf. N dosáhl od poloviny roku 1942 do srpna 1943 700 kusů.

Na východ

Zdaleka nejvétší akcí tanků Pz III byla operace Barbarossa - tažení proti Sovětskému svazu. V červnu 1941 tvořily tanky Pz III páteř německých tankových jednotek. Z celkového počtu asi 3200 německých tanků bylo 1440 typu Pz III. Z toho více než tisícovka byla vyzbrojena 50mm kanónem, zbytek měl staré 37mm. Dalším, nosným typem byl Pz IV, kterých měl Wehrmacht v červnu ve stavu 517.

Pro útok na Sovětský svaz bylo vyčleněno 965 Pz III, převážně Ausf. E, F a zčásti G a H, které tvořily základ výzbroje 16 tankových divizí, zbylé tři divize byly vyzbrojeny převážně čs. tanky Pz 35(t) a Pz 38(t). Co se týká předpokládané organizační struktury zmiňované v prvním díle, ta nebyla nikdy naplněna. Naopak.

Hitler neustále tlačil na zvýšení počtu aktivních divizí, a protože nebylo z čeho brát, dělily se počty stávajících jednotek. Pluky měly místo tří praporů jen dva a prapory přicházely zpravidla o jednu z rot. V době útoku na Sovětský svaz byly tankové divize vyzbrojeny reálně 120-150 tanky všech typů, od lehkých Pz I po tehdy nejtěžší Pz IV.

To se k ideálu 561 tanků v divizi ze začátku války ani nepřibližovalo a organizační struktury se průběžně upravovaly. Díky nárůstu výroby se v roce 1942 podařilo tento žalostný stav zvýšit na přibližně 170 tanků v divizi, ale to byl poslední záchvěv. Potom už ztráty převyšovaly výrobu a počty techniky neustále klesaly.

Na východní frontě už nepředstavovaly tanky Pz III žádnou novinku. Obecně byly Pz III mnohem lépe zpracované, měly kvalitnější optiku, vysílačky a dobře rozdělené úlohy osádky Technicky jednoznačně ve všech ohledech překonávaly jen tanky T-26. Proti rychlým tankům BT-7 měly výhodu lepšího pancéřováni, palebná síla byla přibližné stejná. Střední tanky T-28 překonávaly pohyblivostí a dokázaly si s nimi poradit, stejně jako s těžkými T-35.


Bokorys Pz m Ausf. L s dlouhým kanónem KwK 39 L/60

Nepříjemné překvapení znamenaly boje se středními T-34 a těžkými KV-1. Hlavně osádky starších Pz III, vyzbrojených jen 37mm kanónem, měly s T-34 obrovské problémy a KV-1 neměly prakticky šanci ohrozit. Dokonce i výkonnější „padesátka“ probíjela pancíř KV-1 jen na necelých 50 m a T-34 asi na 300 m. Není divu, že většina zničených T-34 a KV-1 padala na konto protitankových děl.

Přesto dokázaly jednotky Wehrmachtu během půl roku postoupit o 900 km a způsobit Sovětům ztráty více než 3 miliony mužů a 15 000 tanků. Nutno však říci, že značnou zásluhu na tom má naprosto diletantské vedení Rudé armády a Stalinův zákaz ústupu. V jeho důsledku vznikaly kapsy, ve kterých zůstávaly stovky tisíc mužů odsouzených na smrt nebo do zajetí.

Dalším velkým úspěchem, na kterém měly tanky PzIII lví podíl, tylo taženi směrem na Kavkaz, k ropným polím Azerbájdžánu, v roce 1942. Pz III vjížděly jako první do Rostova na Donu, Voroněže i Stalingradu. Ale také tam utrpěly těžké ztráty. Ty potom pokračovaly i v roce 1943 a vyvrcholením těchto masakrů byla bitva u Kurska.

Jedinou světlou výjimkou byl úspěšný von Mansteinův útok na křídlo Vatutinova jihozápadního frontu u Charkova v únoru 1943. Vatutin přišel o více než 600 tanků. 400 děl a 30 000 mužů. Sousední Voroněžský front generála Golikova utrpěl ještě těžší ztráty a od úplné pohromy ho zachránila „rasputica“ (lijákem a táním rozbředlé komunikace), která německé tanky zastavila.

To byla poslední úspěšná velká ofenzivní operace, které se tanky Pz III účastnily. Doby slavných vítězství skončily. Většina úspěchů dosažených na východní frontě byla jen a jen zásluhou lepšího výcviku a taktiky osádek Pz III. Technicky dokázaly držet s tanky T-34/76 krok jen verze vyzbrojené „dlouhou padesátkou“, a i to jen s námahou.

Pz III byl úspěšnou a vyváženou tankovou konstrukcí, která měla potenciál pro další zvyšování pancéřové ochrany a palebné síly. Ale po roce 1942 byly jeho rezervy prakticky vyčerpány a další vývoj neměl smysl.

Byl to tank. který Wehrmachtu vybojoval jeho největší vítězství, na západě i na východě. Navíc se stal základem pro celou řadu dalších vozidel. Bojoval v Africe i u zamrzlého Leningradu Přesto zůstává ve stínu slavnějších Tigerů a Pantherů. které však už jen oddalovaly konečnou porážku Třetí říše.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.02.2013 📕6.895

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře