Živí záviděli mrtvým

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔08.02.2013 📕10.156

"... Na základě tohoto upozornění jsem si ihned vzal vyšetřovance číslo 1349 (Imrich Kováč) k výslechu, abych zjistil, jaké má k tomu (k hladovce) pohnutky. Nejprve mně odpíral říci, proč zahájil hladovku a chová se drze na cele. Když jsem jej přivedl do kanceláře, viděl jsem, že plakal. Po dalším naléhání mně řekl, že je nemocen na žaludek a že nemůže jíst. Když jsem mu řekl, že to není důvod k hladovění, začal mně vyprávět, že byl prvním československým zajatcem u Dong Khe a že po dobu šesti měsíců s ním bylo ze strany Vietnamců špatně zacházeno, že mu byly vzaty boty a šaty a musel chodit skoro nahý v zimě. Dále že všichni zajatci byli tlučeni..".[1]

 

Entrée

V průběhu první vietnamské války (1946–1954) bojovalo v Indočíně přes 2000 bývalých československých občanů v uniformě francouzské cizinecké legie. Okolo 500 z nich nalezlo na bojišti jihovýchodní Asie smrt.[2] Dle mého doposud neukončeného výzkumu přibližně 115 Čechoslováků upadlo v průběhu konfliktu do vietnamského zajetí. Minimálně 17 dalších dezertovalo na stranu Viet Minhu. [3] S ohledem na materiály, které jsem měl k dispozici, jsem se rozhodl zpracovat život dezertérů a zajatců v rozmezí let 1949–1951.

Dezertéři

Zatímco v severní Africe byly útěky nováčků z legie poměrně „všední“ záležitostí, na indočínském válečném poli tomu bylo jinak. Příčina tkvěla nejen ve válečné situaci, ale zejména v tvrdém přístupu Viet Minhu, především jeho partyzánských oddílů, vůči zajatcům. Do podzimu roku 1950 měly francouzské ozbrojené síly, zjednodušeně řečeno, převahu na bitevním poli. Avšak poté, co rudá Čína zahájila rozsáhlou pomoc Ho Či Minovým jednotkám, se situace radikálně změnila ve prospěch Vietnamců. Politické a vojenské vedení Viet Minhu si uvědomilo nejen propagační, ale i vojenský potenciál zajatců, nemluvě o dezertérech. Vietnamci dobře věděli, že značný počet cizineckých legionářů pochází ze zemí spřátelených „lidových“ demokracií střední a východní Evropy. Právě na ně se zaměřily propagační letáky v německém a francouzském jazyce, vyzývající je k přeběhnutí na druhou stranu. Tyto okolnosti ve svém důsledku způsobily obrat k lepšímu, co se zacházení s válečnými zajatci týče.


Legionářská hlídka na nepřátelském území

V námi sledovaném období přeběhlo na vietnamskou stranu patnáct cizineckých legionářů československého původu. Čtyři z nich již v roce 1949, sedm v roce následujícím a čtyři v roce 1951. Podívejme se nyní stručně, jaké byly jejich osudy na území Vietnamu, respektive jejich pozdější využití ze strany Viet Minhu.

Jako první se u Vietnamců ocitl ostřílený veterán legie, rotmistr František Vaňhara. V té době měl již za sebou dvaadvacetiletou službu v řadách cizinecké legie. Mimo jiné přežil zoufalé boje s japonskými jednotkami v březnu 1945 a následné útrapy téměř šestiměsíčního zajetí, během něhož Japonci utýrali k smrti desítky legionářů. Stejně jako přestál nástrahy a potyčky s arabskými povstalci v Maroku, podařilo se mu vyváznout i ze všech bojůvek s vietnamskými partyzány. Jako velitel třináctičlenného družstva padl do léčky Viet Minhu. K události došlo v blíže neurčený červencový den roku 1946. Zpět na základnu se v čele svých mužů probíjel plných pět hodin, přičemž čtyři legionáři padli. Za prokázanou odvahu a za to, že dokázal zachránit většinu mužstva, byl vyznamenán válečným křížem za statečnost v boji. V Indočíně pobýval s přestávkami již od roku 1933. Záhy si zde založil rodinu. Po skončení služby 3. března 1949 chtěl i nadále zůstat se svými nejbližšími ve Vietnamu. To mu však francouzské vojenské velení odmítlo povolit. Na konci dubna téhož roku tedy přešel na vietnamskou stranu.

Poslední srpnový den roku 1949 dezertoval další československý legionář. Jednalo se o Miroslava Surého, působícího ve Vietnamu od poloviny listopadu 1948. Dle jeho slov bylo důvodem kruté zacházení s vietnamskými civilisty ze strany legionářů.[4] Již 4. října 1949 zběhl Ervín Páleš (ve Vietnamu se vylodil v červenci téhož roku), který měl za sebou již tři neúspěšné pokusy o útěk. Dvacetiletý Slovák však nesměřoval k Vietnamcům, ale do sousední Čínské lidové republiky, odkud se chtěl dostat až do Austrálie.[5] Jako poslední v roce 1949 dezertoval na Silvestra notně opilý Josef Zvoník, sloužící ve Vietnamu pouhé tři měsíce. Neměl však nejmenší zájem na tom, aby padl do rukou Viet Minhu. Jeho cílem byl některý z čínských přístavů, odkud se hodlal dostat do Austrálie nebo jiné země. Probíhající konflikt ho ani v nejmenším nezajímal. Nechtěl bojovat ani na straně Francouzů, ani Vietnamců. Měl strach o život a za každou cenu se snažil uniknout z dosahu cizinecké legie, potažmo orgánů „lidově“ demokratického Československa. [6]


Pohřeb neznámého legionáře československého původu

Rok 1950 byl bohatý nejen na válečné události, ale i na počet dezercí z cizinecké legie. Viet Minh zahájil 16. září útokem na pevnost Dong Khe rozsáhlou ofenzivu. Ve svém důsledku znamenala ztrátu francouzských strategických pozic v severovýchodní části Vietnamu při hranicích s Čínou. Do té doby převažující partyzánské potyčky přerostly v konf likt s regulérními bitvami, které vyvrcholily porážkou Francie v květnu 1954 u Dien Bien Phu.

Sedm Čechoslováků využilo příležitosti a v rozmezí ledna až prosince 1950 z legie dezertovalo: Ján Poláček (18. ledna), Pavel Guta (17. června), Ladislav Koncz (? června)[7], Rudolf Gajdoš (2. října), Josef Lodňan (2. října nebo 3. listopadu), Miroslav Smaha (koncem roku 1950 či v lednu 1951),[8] Karol Štipok (přesné datum není známo). [9]

Poláček se vylodil v Hanoji na konci června 1949. Následně byl svědkem přepadení a vypálení několika legionářských opevnění v okolí Hoa Binh. Zřejmě to byl strach o život, který uspíšil jeho rozhodnutí dezertovat. [10]

Guta započal svoji kariéru ve Vietnamu 17. dubna 1950. Již o dva měsíce později dezertoval ze životu nebezpečného postu v That Khe, kde měl být se svojí 5. rotou 3. pluku cizinecké legie zálohou v případě vietnamského útoku na pevnost Dong Khe. Jednoho dne se vracel z hlídky, když našel leták psaný německy, polsky, maďarsky a česky: Stálo na něm, že Vietnamci vyzývají legionáře těchto národností, aby přestali proti nim bojovat a přidali se na jejich stranu, že jim bude umožněn návrat domů. Po nalezení tohoto letáku jsem se sešel s Gajdošem, kterému jsem řekl, zda by chtěl se mnou uprchnout k Vietnamcům, že já v nejbližší době uteču. On se mnou souhlasil, ale že prý musíme počkat 14 dní, až přijede nový konvoj, který nám přiveze nové šaty.[11] Shodou okolností uskutečnil Guta svůj útěk dříve. Osudného večera totiž přišel pozdě do stráže. Následně měl být potrestán vězením a rozhodl se mu vyhnout útěkem.


Slavnostní nástup legionářů v Indočíně

Jeho kamarád Gajdoš sloužil v Indočíně již od července 1949. Nakonec dezertoval 2. října 1950 společně s Josefem Lodňanem[12] (ten uvedl, že utekli až o měsíc později) z pevnosti vzdálené přibližně 17 kilometrů od Hanoje: V této době již Vietnamci rozhazovali a lepili plakáty, na kterých vyzývali legionáře, aby utekli k nim, že se s jejich pomocí dostanou do své vlasti. K útěku jsem se rozhodl s Lodňanem již poté, co Guta utekl z That Khe.[13]

Ladislav Koncz sloužil ve Vietnamu od roku 1949.[14] Důvod jeho dezerce není autorovi studie znám. Miroslav Smaha se vylodil v Saigonu v říjnu 1949 a posléze sloužil jako mechanik v Khe Tu, kde společně s ostatními legionáři zařazenými do dílenské roty opravoval vojenské automobily. Důvodem jeho přeběhnutí měl být stesk po domově. Není zcela zřejmé, zda dezertoval v zimě roku 1950 nebo v lednu 1951. Celou akci zorganizoval zkušený legionář německé národnosti. Kromě Gajdoše se útěku zúčastnili další dva Němci z jeho roty.[15] O dezerci posledně uvedeného legionáře se autorovi nepodařilo zjistit podrobnější informace.


František Vaňhara jako příslušník Viet Minhu

V roce 1951 dezertovali čtyři Čechoslováci: František Šubrt (2. února), Alois Hořava (14. března), Milan Kolečko (14. března) a František Vasil (1. července).[16] První z dezertérů byl výjimečný v tom, že v Indočíně absolvoval celý dvouroční operační turnus, který jako radiotelegrafista ukončil 24. dubna 1950, tedy ještě před zhoršením vojenské situace pro francouzské jednotky. Druhý operační turnus zahájil 4. ledna 1951 vyloděním v Saigonu: Jelikož jsme poznali, že jde do tuhého, dohodli jsme se s Kramerem, se Schmidtem a dalším Němcem Diesnerem, že přeběhneme k Vietnamcům.[17]

Hořava působil ve Vietnamu od července 1949 jako pomocná síla v kuchyni ve středisku Arnouville, vzdáleném 20 kilometrů od Saigonu. Během své pozdější služby v Tonkinu se dostal za nekázeň (usnul na hlídce, čímž ohrozil životy svých spolubojovníků) do ostrého konfliktu s nadřízeným. Obával se možného zařazení do kruté věznice Colomb Bechar na Sahaře nebo do trestného oddílu, který byl nasazován do nejtvrdších bojů. Proto společně s Milanem Kolečkem přeběhl na vietnamskou stranu.[18]

Rovněž poslední dezertér byl v jistém ohledu výjimečný. Byl to jeden z mála Čechoslováků, který v Tonkinu přežil podzimní ofenzivu Viet Minhu v roce 1950. Vasil sloužil v Indočíně od 6. října 1949. V rámci 8. roty 3. pluku se zúčastnil krvavých ústupových bojů v okolí Dong Khe. Zkáze unikla pouze 7. a 8. rota 2. praporu 3. pluku. Samotný pluk musel být po tvrdých podzimních bitvách roku 1950 znovu obnoven, jelikož čítal pouhých 240 mužů z původních 3000. Důvodem dezerce byla touha po domově: Při jedné takové stráži dne 1. července 1951 jsem se rozhodl uprchnout k Vietnamcům, a to proto, že mezi francouzskými koloniálními armádami Vietnamci rozhazovali letáky, že všichni, kteří jsou z lidově demokratických států, se mohou vrátit domů, aniž by byli za své činy trestáni.[19]

Evropský oddíl dobrovolníků a agitační práce dezertérů

Po namáhavé třídenní cestě džunglí narazil František Vaňhara na vietnamskou hlídku, která jej předvedla ke svému veliteli: V táboře Vietnamců jsem byl přijat vřelým a přátelským způsobem. Velitel mně zařídil horkou koupel, protože jsem byl poraněn od pijavic, kterých se cestou na mě spoustu nachytalo, a hodně jsem krvácel. Zabili slepici, dostal jsem kávu, prostě přijetí bylo pro mě překvapující, ač jsem to již četl v letácích.[20] Po dvou dnech byl bývalý legionář odveden do tábora, ve kterém se nacházelo okolo čtyřiceti Evropanů. Následně byl podroben důkladnému výslechu: Kreslil jsem tam pozice legií, kde jsou miny, protože jsem sám tyto miny kladl, kde jsou pevnůstky, s jakým obsazením a jakými zbraněmi a podobně.[21] Tábor samotný se nalézal v pohoří Tam Dao a od první francouzské pevnosti byl vzdálen asi 40 kilometrů (Hanoj byla 120 kilometrů daleko).


Úspěšný návrat z akce příslušníků 1. parašutistického praporu cizinecké legie. Druhý sedící zprava Ladislav Charvát, který padl 7. října 1950 ve věku dvaceti let

Již v lednu 1949 zde Vietnamci založili vojenský oddíl složený z evropských a afrických dezertérů z cizinecké legie. Jednotka nesla hrdý název Vilém Tell po legendárním švýcarském rebelovi. Konec útvaru však byl dle Vaňharových slov neslavný: Tomuto oddílu velel jeden můj přítel Schröder (Němec), vietnamským jménem Le Duc Nhien, a poručík Selhover, Švýcar. Oddíl se skládal ze 60 lidí. Tento oddíl se ale vůbec neosvědčil a to proto, že Němci, kteří byli v tomto oddílu, chtěli udělat nějakou vzpouru a chtěli odejít zpět k Francouzům. Na základě toho jich velitel oddílu asi 6 zastřelil a 11 jich nechal dát do vězení asi na jeden rok. Po této aféře byl oddíl rozpuštěn a Vietnamci si vybírali jen ty nejspolehlivější lidi k tomu, aby jim pomáhali provádět agitaci mezi francouzskými vojsky.[22]

Denní práce přeběhlíků v pohoří Tam Dao spočívala v úklidu tábora, sázení zeleniny pro kuchyň a jiné drobné činnosti. „Hostitelé“ však dbali i na „duševní hygienu“ svých svěřenců. Odpoledne probíhala školení, kde se bývalým legionářům dostalo přednášek o dějinách Vietnamu. Strava v tomto kempu byla velmi dobrá. Evropané dostávali denně 700 gramů rýže, 150 gramů vepřového nebo 300 gramů hovězího masa. Mimoto bylo k dispozici velké množství zeleniny a výjimečně i vajíčko. Přes den se pil pouze čaj, jelikož voda v okolí tábora nebyla pitná. Velkou slávou byl 19. květen, kdy se slavily devětapadesáté narozeniny „strýčka“ Ho. Mezi dezertéry zavítal i blíže neurčený delegát vietnamské vlády, kterému předali blahopřání Ho Či Minovi. V okolních vesnicích se večer pořádaly slavnostní „tábory lidu“.


Legionáři 8. praporu 2. pluku cizinecké legie s ukořistěnou vlajkou Viet Minhu

V srpnu 1949 se museli obyvatelé tábora přemístit na nové působiště v Kim Son, jelikož nedaleko jejich tábora byl vysazen parašutistický prapor cizinecké legie. Činnost zběhů v novém táboře se příliš nezměnila.

Zmínili jsme se o tom, že po krachu vojenského oddílu dobrovolníků si Vietnamci vybírali pouze ty nejspolehlivější z dezertérů. Tito muži měli za úkol propagačně působit na své bývalé spolubojovníky. Jedním z vyvolených byl i František Vaňhara. Popisuje to následovně: Agitace byla zaměřena k tomu, aby legionáři a francouzští vojáci přecházeli na stranu Vietnamců, aby již nebojovali proti vietnamskému lidu. Tato agitace se prováděla tak, že vždy byl vybrán jeden spolehlivý voják některého národa, který napsal letáky ve své řeči. Letáky se potom rozmnožily na rozmnožovacím stroji a rozhazovaly se na silnicích, kudy museli legionáři procházet. Našli se i odvážlivci, kteří tyto letáky lepili na zdi pevností. Jako další nástroj agitace byly používány hlásné trouby, do kterých vždy mluvil některý přeběhlík, který jim popravdě vyprávěl, jak se mají u Vietnamců dobře, a přesvědčoval je, aby i oni přešli na vietnamskou stranu. Tato agitace měla dosti veliký účinek, protože poslední dobou hodně legionářů a i francouzských vojáků přešlo na stranu Vietnamců.[23] S poslední větou se dá polemizovat, jelikož nemáme k dispozici relevantní materiály potvrzující množství dezercí uváděných Vaňharou.

Životní podmínky dezertérů

Na konci listopadu 1949 proběhl další nucený přesun dezertérů. V okolí Kim Son začali operovat parašutisté cizinecké legie a hrozilo nebezpečí, že tábor objeví. V prosinci dorazili přeběhlíci do tábora My Gia (Phong Chen Phi), kde bylo posléze umístěno na 180 Evropanů a Afričanů. Nový post se nacházel v oblasti pod trvalou kontrolou Viet Minhu na severu Vietnamu přibližně 50 kilometrů východně od Cao Bangu.[24] Bývalí legionáři byli ubytováni po čtyřiceti mužích, v údajně nových barácích. Každou „bytovou jednotku“ měl na starosti vietnamský poručík. Ve stavení, v němž bydlel Vaňhara, bylo umístěno 12 Němců, 9 Italů, 6 Čechoslováků, 6 Poláků, 4 Rusové a 2 Rumuni. Vaňhara zastával funkci zástupce vietnamského důstojníka.

Režim v táboře byl přísnější než na předchozích působištích. Budíček byl v šest hodin, následovala rozcvička, denní zaměstnání a odpolední školení. Na programu byly obvykle dějiny Vietnamu, Číny a Koreje. Nechyběly ani základy marxismu-leninismu. Nemalý problém působila skutečnost, že zdaleka ne všichni přeběhlíci dokonale ovládali jazyk výuky, kterým byla francouzština.


Neznámý legionář, z největší pravděpodobností Čech

Vaňhara byl nakonec určen jako delegát na sjezd vietnamské mládeže. Za každou národnost byl vybrán jeden zástupce. Na sjezdu byl přítomen i proslulý vojenský velitel Viet Minhu, generál Vo Nguyen Giap. Právě od něho se delegáti dozvěděli, že vietnamská vláda jednala s lidovými demokraciemi o repatriaci dezertérů do jejich vlasti. V dubnu 1950 byl Vaňhara mezi vybranými přeběhlíky, kteří se zúčastnili setkání s francouzským komunistou a ředitelem listu Avant-garde Léo Figuèresem[25]. Žurnalista se živě zajímal o jejich životní podmínky a na oplátku jim vyprávěl o státech, ve kterých zvítězila lidová demokracie, přičemž nevynechal ani novinky z kapitalistického světa. Dále sdělil, že on osobně pracuje na tom, aby byli co možná nejdříve repatriováni.[26]

Ve Vietnamu se Figuères setkal s vedoucími činiteli Viet Minhu. Po návratu z Indočíny napsal knihu Je reviens du Viet-Nam libre (1950).[27] Popisoval v ní hrdinný boj vietnamského lidu za samostatnost silně tendenčně a naopak zdůrazňoval a zveličoval francouzská zvěrstva. Nakonec vyzval francouzskou vládu k zastavení této „špinavé“ války. Publikace mu vynesla trestní stíhání a odsouzení, na což ostře reagovali dezertéři ve vietnamských táborech: My, marxistická kulturní skupina z tábora francouzských přeběhlíků ve Vietnamu, jsme byli rozhořčeni zprávou, že francouzská reakční vláda pronásleduje pana Léo Figuèresea. Důrazně protestujeme proti této nespravedlnosti, která je urážkou demokratických svobod.

Pan Léo Figuèrese, zástupce francouzského lidu, učinil po návratu z Vietnamu zadost své povinnosti a odhalil před naším lidem pravou válečnou situaci, která znamená, že proléváme krev za americké imperialisty a jejich lokaje. Mimoto je pan Léo Figuèrese muž, jemuž jsme my, francouzští přeběhlíci a váleční zajatci, velmi zavázáni. Podporujeme rozhodným způsobem pana Léo Figuèresea a jsme s ním celou duší, protože splnil jen svou povinnost jako Francouz. Žádáme Vás, abyste na vládě žádali zrušení této perzekuce.[28]


Viet Bac, oblast pod trvalou kontrolou Viet Minhu

Vaňhara neopomněl zmínit, že politická výuka probíhala ve škole zřízené za tímto účelem přímo v táboře. Dezertéři ve volných chvílích psali propagační letáky vyzývající legionáře k přeběhnutí. Po vesnicích odehráli nejedno divadelní představení zobrazující kruté chování francouzských kolonizátorů vůči vietnamskému lidu.[29] V táboře My Gia zacházeli s bývalými příslušníky legie slušně. Měli volnost pohybu, organizovali kulturní večírky a mohli provozovat i oblíbený sport.[30] Mnohem hůře se však vedlo těm z nich, kteří se na cestě domů ocitli v disciplinární četě.

Trestný oddíl

Josef Zvoník se stal záhy enfant terrible mezi dezertéry. Při svém útěku do Číny nepočítal s možností, že ho zadrží Vietnamci, což se však nakonec stalo. Povzbuzen velkou dávkou alkoholu, zběhl na Silvestra roku 1949 ze svého postu v Lang Sonu. Aby se rychle dostal z dosahu legie, použil jízdní kolo. Po akrobatické jízdě dorazil do jedné vesnice. Její obyvatelé před ním ze strachu utekli. Záhy je našel schované v nedalekém bambusovém háji. Potřeboval od nich zjistit, kde se nacházejí nejbližší jednotky Viet Minhu, aby se jim vyhnul. Vydal se po naznačené cestě, kde již po čtyřech kilometrech narazil ke svému nemilému překvapení na vietnamského důstojníka. Po odevzdání vojenských dokladů a dvou granátů vyslovil své přání pokračovat směrem do Číny. Důstojník však nebyl jeho snaze ani v nejmenším nakloněn. Na čínské území se Zvoník sice dostal, ale zcela jinak, než si představoval. Stalo se tak v rámci jednotky Viet Minhu, pod velením dotyčného důstojníka. Účelem výpravy bylo získat zbraně a střelivo od čínských komunistů. Po zhruba čtrnáctidenním pobytu se vrátili zpět na území Vietnamu.

V únoru 1950 byl Zvoník eskortován do Long Binhu, kde byla ústřední kancelář Viet Minhu pro přeběhlíky z francouzských jednotek. Na požádání zakreslil posty legie v Lang Sonu, podal zprávy o francouzské výzbroji a o situaci na území pod kontrolou Francie. Obdržel zde za svoji „dezerci“ finanční prémii 1400 piastrů. Poté byl poslán do osmdesát kilometrů vzdáleného tábora. Zde dostal vietnamskou uniformu a další propriety. Zbraň mu svěřena nebyla. V lágru se setkal se Slovákem Jánem Poláčkem. Zhruba po čtrnácti dnech zamířili evropští a afričtí dezertéři pěšky na nové působiště vzdálené plných 120 kilometrů. Jednalo se o tábor Phong Chen Phi, kde již byli František Vaňhara, Miroslav Surý, Pavel Guta a Ervín Páleš. Zatímco vybraní legionáři působili v propagandě, Josef Zvoník skončil v kuchyni.[31]

Politické školení na nedobrovolného hosta Viet Minhu příliš nezapůsobilo: Zvoníka jsem neměl rád, protože po táboře roztrušoval reakční řeči, štval proti republice a její vládě a štval i proti vietnamskému lidu různými řečmi a šeptandou. Protože jsem jeho počínání hlásil ještě ve Vietnamu na velitelství našeho oddílu, vyhrožoval mi zabitím, kdyby se mu nepovedlo odejít s námi a kdyby musel zůstat ve Vietnamu.[32] Slova Jána Poláčka, který byl ubytován se Zvoníkem na téže světnici, potvrdil i velitel jejich oddílu František Vaňhara: Jak jsem poznal Zvoníka, je velmi špatného charakteru, velmi rád pije alkohol a je brutální povahy. Vždy mluvil nepřátelsky proti současnému zřízení v ČSR. Vypravoval sprosté anekdoty o Zápotockém, předsedovi vlády a sprostě předsedu vlády pomlouval před jinými Čechy. Také zpíval sprosté písničky o choti prezidenta republiky. [33]


Ján Poláček po svém zatčení v roce 1953

Později Poláček vůči svému kolegovi ještě přitvrdil. Stalo se tak při vyšetřování Zvoníkovy trestné činnosti z ledna 1952, kdy se jako vojín prezenční služby neúspěšně pokusil o překročení státní hranice. Vyšetřujícím orgánům Státní bezpečnosti sdělil, že mu Zvoník vyprávěl o tom, jak komunisté na Slovensku zavírali kostely a perzekvovali katolíky. Také se prý hanlivě vyjadřoval o republice a hanobil spojenectví se Sovětským svazem. Tvrdil, že prezident Gottwald je blbec, a nešetřil ani jeho choť. O Zápotockém zpíval nactiutrhačnou píseň. Jana Masaryka prý vyhodili z okna komunisté. Dále Poláček uvedl následující: Ještě ve Vietnamu říkal, že nebude poslouchat to, co mu nějaké rudé hovado nadiktuje, a že Američané nenechají a nemohou nechat Čínu v rukou komunistů a že se jednou vrátí zpět Čankajšek a že také není možné, aby takový svrabový národ, jako jsou Vietnamci, vyhrál válku proti Francouzům. (...) Všechno, co jsem od něho slyšel, jsem oznámil na velitelství jedné roty Vietnamců, ovšem jenom ústně. Zvoník mi potom říkal, že kdyby na základě mého udání zůstal ve Vietnamu, postaral by se buď on sám, nebo jiným způsobem o to, abych se do Číny nedostal. Tím myslel, že mne zabije, nebo nechá zabít. Ve Vietnamu mi Zvoník říkal, že mne přeškolí, protože jsem se zastával SSSR a lidové demokracie.[34]

Josef Zvoník byl v květnu 1952 odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Po dalším neúspěšném pokusu o překročení hranic dostal v dubnu 1964 trest dva a půl roku vězení. Ani milovník lidové demokracie Ján Poláček se nevyhnul střetu se státní mocí. V červnu 1953 se zapojil do „protistátní“ činnosti, za kterou byl v únoru 1954 poslán na jeden rok za mříže. Za nízkým trestem stála skutečnost, že sám oznámil na stanici Sboru národní bezpečnosti ve Vinařicích vše o připravované akci i o chystaném útěku jejího „vůdce“ Milana Šamánka.[35]

Samotní Vietnamci vypracovali kádrové posudky na své svěřence. U Zvoníka konstatovali, že je značně nedisciplinovaný a má rasistickou povahu. Nejlépe z hodnocení vyšel Vaňhara, klasifikovaný jako disciplinovaný, mírné povahy, ale zároveň energický, šikovný a pracovitý. Řádně se účastnil politických školení a choval sympatie pro „novou demokracii“. Rovněž se zodpovědně zhostil role vedoucího československého oddílu repatriačního konvoje. Též Poláček byl hodnocen jako disciplinovaný, mírné povahy, veselý a dobrý soudruh. Ač neměl v oblibě politická školení, žádná nevynechal. Surý sice splňoval první dvě kategorie, ale byl poněkud samotářský a politicky se neprojevoval.[36]

Zvoník se nakonec ocitl v disciplinární četě. Nebyl jediným takto postiženým Čechoslovákem. Společně s ním sdílel těžké životní podmínky i Miroslav Surý. Důvodem zařazení do trestného oddílu byla skutečnost, že nemálo jedinců provozovalo výměnný obchod s vietnamskými civilisty. Jeho předmětem se stalo vojenské oblečení směňované za alkohol. Surý se dle svých slov ocitl mezi potrestanými omylem, jelikož daroval jedné chudé rodině kalhoty a košili, neboť viděl, že jejich syn chodí polonahý. [37] Šéf Čechoslováků Vaňhara pouze uvedl, že podal žádost veliteli Vietnamců, aby byl Surý po několika dnech propuštěn z disciplinární čety, jejíž členové dostávali mnohem méně jídla. Zvoníkova cesta do trestného oddílu započala v srpnu 1950.


Josef Zvoník v roce 1952

V létě byly dezertérům vystaveny vojenské knížky a jejich držitelé vyrazili 28. srpna 1950 na dlouhou a trnitou repatriační cestu. Krátce předtím byl vypraven německý transport. Němci přebývali v jiném táboře než zbývající dezertéři. Jednalo se totiž téměř o 100 mužů. Po trpkých zkušenostech s oddílem dobrovolníků nechtěli Vietnamci riskovat kumulaci příliš mnoha legionářů na jednom místě. Zvláště když drtivá většina Němců byli ostřílení frontoví bojovníci ještě z dob druhé světové války. Na trasu domů nakonec vyrazilo 75 německých občanů, zbytek nemocných legionářů zůstal v táboře. Oddíl, ve kterém byli naši muži, sestával ze 101 osob: 34 Marokánců a Alžířanů, 15 Maďarů, 10 Francouzů, 10 Jugoslávců, 8 Italů, 5 Senegalců, 5 Švýcarů, 4 Čechoslováků, 4 Poláků, 2 Rakušanů, 2 Rumunů a 2 Španělů. Dvacet bývalých legionářů zůstalo kvůli těžkému onemocnění v táboře. Byli mezi nimi i dva Čechoslováci: Ervín Páleš, který onemocněl břišním tyfem, a Pavel Guta.[38]

Po čtyřech dnech cesty dorazili legionáři do vietnamské vesnice, kde dva dny odpočívali. Tady došlo k výše popsanému výměnnému obchodu, což ani Zvoník nepopíral. Před dalším pochodem proběhl nástup, při němž bylo zjištěno, že třiceti mužům chybějí součásti uniformy. Dotyční byli zadrženi, zatímco ostatní pokračovali v cestě. Po odebrání utržených peněz dostali rozkaz přinést rozprodané oblečení zpět. Některým se to podařilo, jiným nikoliv. Vesničané, v předtuše věcí následujících, vzácné oblečení pečlivě ukryli. Záhy byl z alkoholu chtivých mužů vytvořen trestný oddíl. Pod přísným dozorem Vietnamců vyrazil druhý den svižným krokem k čínským hranicím. Již za tři dny dohonili potrestaní hlavní skupinu.

Život v trestném oddílu byl truchlivý. Jeho členové nesměli přijít do styku s civilisty a dostávali malé porce jídla bez jakéhokoliv masa. Neustále byli pod dohledem vietnamských vojáků. Po vyčerpávajícím pochodu konečně 18. září 1950 dorazili na čínské území, respektive do malého městečka Ban Long, vzdáleného téměř 400 kilometrů od jejich výchozího bodu.[39] Dokonce i František Vaňhara, který jinak nešetřil chválou na péči vietnamských hostitelů, konstatoval, že cesta byla velmi těžká, přičemž někteří z nešťastníků ji museli absolvovat dokonce bosi.[40]


Vietnamská vojenská knížka Ervína Páleše

Číňané měli nedostatek léčiv, ale alespoň rozhodli, aby vyčerpaní a mnohdy nemocní muži z trestného oddílu dostávali větší dávky kvalitnějšího jídla než doposud. Vietnamští strážní, kteří měli příděly distribuovat, si je však nechávali pro sebe a svým svěřencům nadále dávali pouze rýži a polévku.

V Ban Longu se trestný oddíl rozrostl na plných 65 mužů. Není zcela jisté, zda jsou do tohoto počtu započítáni i němečtí legionáři. Ovšem i tak toto alarmující číslo napovídá, že se Vietnamcům nedařilo udržel disciplínu, potažmo morálku jejich svěřenců na odpovídající úrovni. Příčina neutěšeného stavu zřejmě vězela v nedostatku potravin a únavě z drsného „cestování“. Všichni potrestaní bez rozdílu trpěli hladem a nemožností volně se pohybovat.

Zvoník se v izolaci sblížil s černošským vojákem Fofonem. Ten ho dost vyděsil. Převyprávěl mu totiž rozhovor, ke kterému mělo dojít za jejich namáhavém pochodu. Nejmenovaný vietnamský poručík se údajně vyjádřil v tom smyslu, že po příchodu do Číny budou muži z trestného oddílu podrobeni dodatečnému vojenskému výcviku. Po jeho ukončení se měli vrátit zpět na území Vietnamu a v rámci jednotek Viet Minhu se zapojit do ozbrojeného boje proti francouzským jednotkám. Na základě této informace a špatného zacházení ze strany Vietnamců přestal Zvoník věřit, že budou skutečně repatriováni, a jedné noci se rozhodl pro riskantní útěk.

Neutíkal sám, ale společně s Rusem Ivanem Kasuickým. Po třech kilometrech se Rus odpojil a rozhodl se probít zpět ke své jednotce ve Vietnamu. Zvoník však neměl nejmenší zájem dostat se znovu k Francouzům. Po šesti hodinách vyčerpávající chůze dorazil do blíže neurčené vesnice. Další informace obsažené v jeho výpovědi jsou poněkud zkreslené. Udal, že se chtěl dostat do Pekingu a odtud dále do Československa.[41] Z jeho pozdějších výslechů, ale i ze svědectví bývalých spolubojovníků však víme, že se do vlasti vůbec vrátit nechtěl. Ján Poláček přímo uvedl, že ještě cestou vlakem přes Sovětský svaz uvažoval o útěku z repatriačního transportu.[42] Nakonec znovu padl do rukou vietnamským strážným. Jako běloch byl při svém putování Čínou pochopitelně velmi nápadný. Nehledě na závažný fakt, že právě zuřila korejská válka a on mohl být považován za uprchlého amerického zajatce. To pro něho mohlo mít pochopitelně fatální následky.


Po návratu do Československa napsal František Vaňhara jménem všech repatriantů děkovný dopis Ho Či Minovi

Po svém zadržení byl umístěn zpět do tábora a přísně střežen. O dva měsíce později dorazili do městečka Ban Long noví vietnamští vojáci. Po dohodě s čínskými poradci padlo rozhodnutí trestný oddíl zrušit.[43] Vyhladovělí muži si ostatně byli již dostatečně vědomi svého provinění. Pokud by se v budoucnu nevyvarovali podobného počínání, věděli, co by je čekalo. Svoji roli ale zajisté hrála i skutečnost, že bývalí legionáři měli v prosinci 1950 pokračovat v cestě domů. Při jejich špatném fyzickém i psychickém stavu by pro ně bylo další putování velmi náročné. Vietnamští průvodci nebyli hlupáci. Věděli, že tvrdé zacházení s hříšníky by mohlo podnítit další pokusy o útěk z repatriačního transportu. Čínští představitelé by zcela jistě neprojevovali nadšení, kdyby by se jim v regionu potulovali hladoví legionáři toužící dostat se zpět ke svým jednotkám, respektive do některého z místních přístavů.

Cesta dezertérů do vlasti

Repatriační transport se vydal na dalekou pouť 5. prosince 1950. Naštěstí se však další cesta po čínském území uskutečnila za pomoci nákladních automobilů, respektive letecké dopravy. Po dvou dnech dorazil oddíl do Kchaj-jüanu, kde muži oslavili ve společnosti čínských vojáků Nový rok. „Hostitelé“ připravili bývalým legionářům i duševní potravu. V místním biografu pouze pro ně promítali film s přiléhavým názvem Nová Čína. Počátkem ledna přijela skupina do osady Čching-nien-lu, kde dosti dlouho čekala na povolení pokračovat v evakuaci. Repatrianti byli v osadě podrobeni důkladnému politickému školení. Čínští komunisté jim řádně vysvětili, jaký je rozdíl mezi lidovou demokracií a demokracií kapitalistickou. Při výuce nechyběl ani výklad Velké říjnové socialistické revoluce.

Po dvou měsících strávených v Čching-nien-lu vyrazili navrátilci 10. března 1951 do Kchun-mingu. Na nádraží na ně již čekala auta, která je dopravila do hotelu. Delegáty jednotlivých národů pozval blíže neznámý čínský generál na recepci. Po krátkém entrée o mezinárodní situaci byli přísně napomenuti, aby po návratu do vlasti pracovali celou svojí silou na vítězství lidové demokracie, vysněném cíli pracujícího lidu celého světa. Generál neopomenul zdůraznit, že každý z bývalých legionářů si v sobě odnáší něco špatného z kapitalismu, čeho se musí zbavit. Po návratu domů se budou všichni muset pilně učit. Vysoký důstojník měl zřejmě na mysli výuku probíhající v duchu klasiků marxismu-leninismu.


Legionáři s vietnamskými dětmi. První zprava dvacetiletý Rudolf Němček

Následující den pokračovala skupina letecky do města Tchien-ťin nacházejícího se přibližně 40 kilometrů od Pekingu. Ke svému překvapení byli repatrianti do hotelu dopraveni autobusy značky Škoda. Druhý den je navštívil generální tajemník československého velvyslanectví v Pekingu Hašek, aby jim předal repatriační listy a povolení k přechodu československých hranic. Diplomat rovněž věnoval každému z našich legionářů menší finanční obnos na přilepšenou.

Číňané zacházeli s repatrianty velmi slušně. Opatřili jim kvalitní vatované uniformy a postarali se, aby netrpěli hladem ani nedostatkem kuřiva. Zvláště v Tchien-ťinu se k nim hotelový personál choval jako k „velkým pánům“. Na památku obdržel každý z navrátilců plnicí pero a špičku na cigarety. Z Tchien-ťinu vyrazil transport 15. března 1951 k sovětským hranicím, kam dorazil o tři dny později. Osazenstvo převzaly do péče orgány sovětské bezpečnostní služby. Při cestě po Sovětském svazu byli repatrianti podrobeni lékařské prohlídce a dostali jakési injekce. Cesta vlakem pokračovala pro československé příslušníky až do Čierné pri Čope, kde na ně již čekali pracovníci Státní bezpečnosti. Poslední březnový den roku 1951 dorazili konečně do Prahy. Celá cesta i s přestávkami trvala předlouhých sedm měsíců.[44]

Po příjezdu do hlavního města byli repatrianti zatčeni. Záhy se uskutečnily výslechy, které skončily již 11. dubna 1951. Z příkazu ministerstva národní bezpečnosti byli všichni 13. června téhož roku propuštěni na svobodu. Jejich případ propagačně využil tisk a rozhlas. Pracovníci StB však hodnotili průběh tiskové konference z 22. června 1951 dost negativně. [45]

Cesta do zajetí

Během podzimu 1950 upadlo dle záznamů vietnamské strany do zajetí 44 československých občanů. Stalo se tak při mohutné ofenzivě Viet Minhu, která začala 16. září 1950 útokem na klíčovou pevnost Dong Khe na severu země, poblíž čínských hranic. Obranu pevnosti dostalo na starost 250 cizineckých legionářů, mezi nimiž nechyběli ani Čechoslováci. Obránci uhájili své pozice proti obrovské přesile tři dny. Vietnamské velení nasadilo do bitvy dobře vybavené a vycvičené regulérní jednotky.


Rudolf Němček v roce 2008.

Před tažením sdělil vietnamský vůdce Ho Či Min generálu Giapovi, že se nejedná pouze o vojenské, ale zejména o politické tažení. Samotný strýček „Ho“ sledoval s politickou elitou a čínskými poradci průběh bitvy z nedalekého stanoviště. Do boje bylo nasazeno okolo 8000 vietnamských vojáků. Lidské vlny se jedna za druhou valily na pozice vyčerpaných legionářů. Nakonec nezbyl v pevnosti téměř nikdo, kdo by ještě neutrpěl zranění.

Boje přežilo pouhých 60 legionářů. [46] Byli mezi nimi i Rudolf Němček, Imrich Kováč a Josef Kišš. Prvně jmenovaný na průběh bitvy nikdy nezapomněl: Večer zahájili Vietnamci trubkou útok na bodák, při němž byli několikrát odraženi. Druhého dne ráno se opět stáhli od citadely a začali střílet dělostřelectvem po celý den. Večer začal nový útok na bodák ze strany Vietnamců a kolem půlnoci se dostali do poloviny pevnosti. Vojsko se pomíchalo a muži se bili jen noži. Legionářům se znovu podařilo Vietnamce zahnat zpět. (...) Dne 18. září 1950 jsme byli v 9.00 ráno zajati vietnamskou armádou, kterou jsme my zranění byli ihned ošetřeni a bylo s námi slušně zacházeno. Já jsem si s Kiššem povídal, že již je s námi konec, než jsme byli zajati. Němci, kteří byli zranění, volali své matky a já si myslel, že se zblázním. [47]

O mnoho let později Němček líčil události osudové noci svému kamarádovi Otakaru Haškovi: Vietnamci provedli poslední útok a s hrozným řevem pevnost dobyli. Vše se odehrálo velmi rychle. Odzbrojili zbytek vojáků a hnali nás dolů na silnici. Tam nás předali jiným Vietnamcům, kteří nás odváděli do zajetí. Zůstala nás necelá sekce, z toho většina raněných. Vedli nás po pěšinách v džungli asi 5 km do veliké jeskyně. Jelikož jsme nebyli schopni dalšího pochodu, nechali nás tam do večera a přes noc. Dostali jsme rýži a vodu. Ráno nás čekal dlouhý pochod do zajateckého tábora. Po cestě jsme viděli ohromné množství vietnamských vojsk v plné výzbroji. Teď jsem pochopil, že jsme pevnost Dong Khe bez pomoci nemohli ubránit.[48]


Otakar Hašek jako příslušník 1. parašutistického praporu cizinecké legie a jako na kost vyhublý zajatec Viet Minhu

Po šedesáti letech od inkriminované události uvedl pan Němček v rozhovoru pro webový portál Paměť národa, že všichni, kdo masakr přežili, chtěli na vše zapomenout. Byla to nepředstavitelná hrůza. Ráno jste mluvil s kamarádem, který byl odpoledne mrtvý. Slova na popsání inferna v Dong Khe podle něho nestačí. Vietnamská palba legionáře doslova kosila. Nejhorší bylo, když se o slovo hlásilo tělo se svými potřebami. Kolem zničených pozic přeživších legionářů ležely desítky těl mrtvých spolubojovníků a člověk jen těžko hledal volné místo k úlevě. [49]

Ani Kišš s Kováčem na Dong Khe nikdy nezapomněli. První z mužů po dvou letech do výslechového protokolu Státní bezpečnosti uvedl: Kolem osmé hodiny ranní začalo dělostřelectvo a minomety ostřelovat pevnost a bunkry. Tento útok dělostřelectva a minometů trval po celý den. V noci byl podniknut útok ze strany vietnamské armády na pozice. Tento útok trval po celou noc...[50] Druhý den se situace opakovala. Dělostřelecká a minometná palba zasypávala pozice legionářů, v noci podnikl Viet Minh další útok: 18. září 1950 byla v dopoledních hodinách pevnost obsazena Vietnamci a my jsme byli zajati. Když jsme byli zajati, přišli k nám vietnamští vojáci a řekli nám, že si můžeme s sebou vzít prádlo a nějaké jídlo.[51]


Jedna strana z protokolu sepsaného s Františkem Vaňharou, ze které vysvítá složitost první vietnamské války

Imrich Kováč měl pouze základní vzdělání. To mu však nebránilo barvitě popsat konec své legionářské kariéry: V obraně našeho postu jsme ze třinácti zůstali jen čtyři, z nichž dvěma se podařilo uprchnout zpět. V té době jsem si myslel, že již nevyváznu živý, neboť od francouzských instruktorů jsme byli informováni, že jak nás Vietnamci dostanou, uříznou nám hlavy. To věděl každý, a proto jsme se bránili do poslední chvíle. Já sám jsem ještě těsně před zajetím hodil několik granátů na místa, kde jsem se domníval, že jsou Vietnamci.[52]

Na pomoc obráncům Dong Khe byl vyslán 1. parašutistický prapor cizinecké legie. Sloužilo v něm mnoho Čechoslováků. Bohužel v době, kdy měli muži provést seskok v daném prostoru, se dozvěděli, že pevnost je již fakticky v rukou Vietnamců. Výsadek se proto uskutečnil 17. září 1950 poblíž That Khe. Do akcí byl rovněž nasazen 2. a 3. pěchotní pluk cizinecké legie. Uvedené jednotky byly v následných bojích zmasakrovány v okolí Route Coloniale 4 (RC 4) – přezdívané francouzskými jednotkami „silnice smrti“ – a poblíž rokle Coc Xa. Večer 7. října 1950 přišel rozkaz, aby se každá jednotka probila na vlastní pěst do That Khe. V následných střetnutích byly takřka všechny izolované skupiny rozprášeny silnými vietnamskými jednotkami. Přeživší legionáři padli do zajetí. Pouze hrstce se podařilo probít zpět na území pod francouzskou kontrolou.[53] Mezi zajatými vojáky bylo i 44 československých občanů.[54] Následné utrpení v zajateckých lágrech přežilo pouhých 13 z nich. Tito muži byli zajati v průběhu září a října 1950.[55]


Imrich Kováč na vězeňském fotu z roku 1959

Výše zmiňovaný Otakar Hašek sloužil u 1. parašutistického praporu. Po jeho rozbití byla vytvořena skupina legionářů, kteří se pod vedením kapitána Pierra Segrétaina pokusili probít do That Khe. Již 8. října 1950 byla tato jednotka vyhlazena. Poté, co výsadkáři dorazili k blíže nespecifikované řece, rozpoutalo se peklo. Křížovou palbu z kulometů doprovázel déšť granátů. Řeka jako by byla v jednom ohni. Za pár minut vše utichlo. Jediný, kdo přežil, byl jednadvacetiletý Hašek. Poté, co se ocitl na dohled vytouženému cíli, padl 12. října 1950 vyhladovělý a vyčerpaný do rukou Vietnamců.[56]

Životní podmínky zajatců

Mohutný příliv zajatců zvládali Vietnamci jen s obtížemi. Aby ukázali dobrou vůli, nechali vážně raněné vojáky evakuovat. Z těžce raněných Čechoslováků byli Francouzům předáni tři cizinečtí legionáři: (?) Parkel, Štefan Jandačka a (?) Svatoš.[57] Ostatní zajatci se museli po svých přemístit do táborů vysoko v horách, poblíž Cao Bangu. Byla to oblast pod trvalou kontrolou Viet Minhu. Nedostatek léků, minimální lékařská péče, tropické nemoci, zranění z bojů a mizerné hygienické podmínky zapříčinily smrt stovek zajatců: Mnoho z nás dostalo dyzenterii a případě i choleru, která byla smrtelná. Neměli jsme žádné léky. Jediné, jak jsme mohli léčit naše průjmy, bylo pít vodu z převařené rýže. Dokonce nám Vietnamci ukázali, jak trhat divoké listy, která tam rostly, a jak z nich vařit čaj. Přísně nám nařizovali, že nesmíme pít nepřevařenou vodu. Zde umíralo až deset zajatců denně. Také zde byla dobrovolná skupina zajatců, kteří nedělali nic jiného, než že už dopředu vykopávali hroby. Ta dostávala lepší jídlo a větší porce. Nebyl tu žádný zdravotnický personál ani lékař. (...) Bylo to opravdu strašné. Jednoho dne jsem se snažil probudit kolegu, který vedle mě spal, a říkám: „Oldo[58], vstávej, uvaříme si čaj!“ ale on se nehýbal. Dotkl jsem se ho a ke svému překvapení jsem zjistil, že je mrtev. Den předtím byl absolutně zdráv.[59]


Karel Mynář v roce 2009

Většina přeživších legionářů uvedla, že se k nim Vietnamci chovali slušně. Po zajateckém táboře se mohli volně pohybovat a žádný denní režim prakticky neexistoval. Každý vstával, kdy uznal za vhodné, a povinné nástupy se nekonaly. Pokud dotyčný chtěl, mohl se celé dny povalovat v bambusové chatrči, ze které vyšel pouze při výdeji jídla.[60] Mnozí zajatci byli podrobeni politickému školení. Účast byla samozřejmě povinná. [61]

Vietnamští vojáci dobře věděli, že šance na úspěšný útěk jejich chovanců je mizivá. Tábory se jednak nacházely hluboko v zázemí Viet Minhu a dále by zajatec jen těžko nastřádal dostatek potravin nezbytných k přežití na svobodě. Z těchto důvodů byly tábory střeženy jen minimálně. Navíc, i kdyby legionář utekl, se svou bílou pletí by byl nápadný a místní by na něho upozornili regionální představitele Viet Minhu. Pokud by se zajatec přesto dokázal vyhnout obydlím, nedostatek potravin a vody a problém s orientací předem hatily naději, že by se dostal na území pod kontrolou francouzských jednotek.

Pouze jediný legionář uvedl, že se k němu Vietnamci chovali surově. Jednalo se o Imricha Kováče. Na začátku této studie jsou citována jeho slova o hrubém zacházení se zajatci v jeho táboře. Doslova uvedl, že mu vietnamští strážní vzali boty a šaty a musel skoro nahý chodit v zimních měsících roku 1950. Mimoto ho dozorci často fyzicky napadali. To vše trvalo šest měsíců, teprve pak s ním začali Vietnamci zacházet lépe.[62] Výše v textu jsme uvedli, že Vietnamci pokládali jednoho z našich legionářů za rasistu. Nutno podotknout, že oni sami měli podobný přístup ke svým horským kmenům, které považovali za barbarské.[63] Za všechny jmenujme alespoň Hmongy, kteří jak v první, tak ve druhé vietnamské válce stáli na straně nepřítele.[64]Po vítězství severního Vietnamu emigrovali desetitisíce z nich na Západ, zejména do Spojených států. Podobně Vietnamci mnohdy přistupovali k zajatcům tmavé pleti. Imrich Kováč byl jako Rom snědší než většina evropských zajatců. Je možné, že to byl jeden z důvodů (možná ten hlavní), proč ho strážní perzekvovali.


Dopis Otakara Haška z Indočíny Haně Brůčkové

Po příchodu do tábora byl každý zajatec podroben zpravodajskému výslechu. Naši legionáři uvedli, že jsou občané Československa. Snad předpokládali, že se k nim budou Vietnamci chovat lépe než k Francouzům. Hašek se domnívá, že pokud by uvedl francouzskou státní příslušnost, byl by na tom mnohem lépe, jelikož Francouzi byli propuštěni mnohem dříve než Čechoslováci.[65] Další z veteránů, Karel Mynář, dodal, že mu bylo jedno, zda se dostane do Francie nebo do staré vlasti. Trpěl malárií a potřeboval co nejrychleji někam, kde by měl odpovídající lékařskou péči.[66] Jisté je, že na rozdíl od dezertérů by se většina zajatců raději vrátila pod „křídla“ francouzské cizinecké legie než do lidovědemokratického Československa.[67]

V zajetí se čtyřiačtyřicet československých mladíků ocitlo na konci září, respektive v průběhu října 1950. Nikdo z nich v té chvíli jistě netušil, že domů se dostanou až v dubnu 1952 a že věznění nepřežije plných jedenatřicet z nich! Poprvé se o jejich repatriaci začalo jednat v polovině července 1951.[68] V polovině října téhož roku se v důvěrné zprávě pro ministra zahraničních věcí uvádělo, že v nejbližší době proběhne druhá repatriace jedenačtyřiceti československých občanů zajatých ve Vietnamu. K témuž datu však bylo naživou pouze dvaadvacet zajatců a přeběhlíků.[69] Co se týče dezertérů, jednalo se o osm mužů.[70] Původně jich bylo deset, ale dva mezitím zemřeli v táboře Phong Chen Phi.[71]

Pokud si uvědomíme, že až do října 1951, kdy repatriační transport vyrazil na dalekou cestu, museli zajatci přežívat na jednom kilogramu rýže a zeleniny denně[72] a že navíc trpěli tropickými nemocemi při nedostatku léků, je téměř zázrak, že útrapy zajetí vůbec někdo z nich přežil. Sluší se však uvést, že voják Viet Minhu dostával na den pouze 600 gramů rýže.[73]

Zřejmě někdy začátkem ledna 1952 dorazil repatriační konvoj na čínské území. Náročnost cesty a podlomené zdraví zapříčinily v témže měsíci smrt dalšího Čechoslováka, Viktora Mikuliče, bývalého příslušníka 3. parašutistického praporu cizinecké legie.[74] Vyčerpávající cesta skončila až 7. dubna 1952, kdy rychlík s jedenadvaceti bývalými legionáři (13 zajatců, 8 dezertérů) dorazil na libeňské nádraží.[75]

Trpký návrat

Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu byli všichni repatrianti až do 23. září 1952 umístěni v karanténě vězeňské nemocnice na Pankráci. Poté následoval převoz k výslechům do vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Definitivně výslechy skončily 26. ledna 1953. Kvůli fiasku tiskové konference s prvními repatrianty z Vietnamu bylo od další tiskovky raději upuštěno. Samotní navrátilci se počátkem roku 1953 ocitli v jakémsi bezčasí. Dokonce i řadoví pracovníci StB urgovali u svých nadřízených rychlé dořešení celého případu, neboť dlouhá vazba se neblaze podepsala na psychice vězňů. Imrich Kováč se pokusil několikrát o sebevraždu a nakonec zahájil hladovku. Do případu se zapojili příbuzní repatriantů a posléze samotný prezident Antonín Zápotocký. Ministerstvo zahraničních věcí po celou dobu požadovalo na ministerstvu národní bezpečnosti urychlené vyřešení celé záležitosti. Zdůraznilo přitom, že vietnamská strana žádala propuštění všech repatriantů na svobodu bez ohledu na to, zda se jednalo o dezertéry nebo o zajatce. Ostatně před odjezdem do vlasti jim to představitelé Viet Minhu slíbili. Pro Vietnamce představovali navrátilci důležitý propagační nástroj. Jejich cílem bylo ukázat ostatním legionářům, že pokud dezertují, budou se moci vrátit domů, kde se jim nic nestane.


Viktor Mikulič jako zajatec Viet Minhu. Zemřel v lednu 1952 na následky nemoci

Vše se dalo do pohybu na jaře roku 1953, kdy se připravovalo soudní přelíčení s repatrianty. Na konci srpna a září 1953 bylo trestní stíhání všech dezertérů zastaveno. S dvanácti zajatci proběhlo 28. září téhož roku soudní přelíčení u Vyššího vojenského soudu v Praze. Předmětem obžaloby byla služba v cizí armádě a u některých i nedovolené opuštění republiky. Následně byly vyneseny nepodmíněné tresty v rozmezí od třinácti měsíců do dvou let. Amnestií prezidenta republiky ze dne 4. května 1953 byl všem odsouzeným snížen trest o jeden rok. Vzhledem k tomu, že zbylý trest si všichni odseděli ve vazbě, byli ihned po skončení přelíčení propuštěni na svobodu. Pouze jediný legionář byl odsouzen „natvrdo“. Jednalo se Pavla Gubániho, který do zahraničí zběhl jako voják prezenční služby, ke všemu se zbraní v ruce. Tentýž soud ho 15. října 1953 poslal na tři roky za mříže. Amnestie mu trest zkrátila o jeden rok. Již dva měsíce nato byl podmíněně propuštěn s tříletou zkušební dobou.[76]

Dvacet jedna rakví

Po sametové revoluci proběhla tiskem informace, že všech jedenadvacet navrátilců bylo záhy po příjezdu do Československa popraveno. Svědci uváděli, že viděli na Pankráci dvacet jedna dřevěných rakví. Byli to samotní legionáři, kteří tuto novinářskou kachnu vyvrátili: Dozvěděli jsme se, že celá pankrácká věznice byla po našem příjezdu vzrušena, protože kolovaly zprávy, že budeme všichni pověšeni. Totiž ty cely, kde jsme spali, byly cely smrti, kde odsouzenci čekali na popravu. My jsme tam však byli proto, že jinde nebylo místo.[77]

Post skriptum

Anna Charvátová, jejíž syn Ladislav padl 7. října 1950 v okolí Dong Khe, navštívila později jednoho z repatriovaných mladíků v nemocnici. Šlo o Karla Mynáře, který jí mimo jiné řekl, že v zajetí záviděli mrtvým kamarádům jejich klid.[78]

Poznámky

[1] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), fond (dále jen f.) Vyšetřovací spisy – Centrála (dále jen MV-V), vyšetřovací spis archivní číslo (dále jen a. č.) V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., operativní podsvazek č. 3, zde úřední záznam strážmistra Podolníka ze dne 21. listopadu 1952 na odbor 6, oddělení 1.

[2] KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii. Ústav pro studium totalitních režimů – Naše vojsko, Praha 2009, s 213.

[3] Viet Minh (Viet Nam Doc Lap Dong Minh – Liga za nezávislost Vietnamu) vznikl v roce 1941 na základě iniciativy Ho Či Mina (1890–1969) jako ozbrojená složka Komunistické strany Indočíny (KIS).

[4] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Akce „Vietnam“. První repatriační transport Čechoslováků z Vietnamu do vlasti. Paměť a dějiny, 2010, č. 2, s. 23–43, konkrétně s. 30–36.

[5] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 157–160.

[6] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Akce „Vietnam“, s. 36–37.

[7] Archiv ministerstva zahraničních věcí (dále jen AMZV), f. Teritoriální odbor – tajné 1945–1954 (dále jen TO – tajné 1945–1955), karton (dále jen k.) 1 (Vietnam), zde Ladislav Koncz, repatriant z Vietnamu, zjištění informací z Vietnamu.

[8] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1.

[9] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[10] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Akce „Vietnam“, s. 36–37.

[11] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, list (dále jen l.) 359–360, zde protokol s Pavlem Gutou ze dne 13. 11. 1952.

[12] Lodňan sloužil ve Vietnamu od ledna 1950.

[13] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 372, zde protokol s Rudolfem Gajdošem ze dne 25. 11. 1952.

[14] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde Ladislav Koncz, repatriant z Vietnamu, zjištění informací z Vietnamu.

[15] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 168–170.

[16] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1.

[17] Tamtéž, zde protokol s Františkem Šubrtem ze dne 17. 11. 1952, l. 323.

[18] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 153–157.

[19] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 392, zde protokol s Františkem Vasilem ze dne 29. 10. 1952.

[20] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 177, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž, l. 178.

[23] Tamtéž, l. 178–179.

[24] Tato oblast se nazývá Viet Bac a je vymezená povodím Rudé řeky, čínskou hranicí a silnicí Hanoj – Lang Son.

[25] Léo Figuères (27. 3. 1918) byl významný činitel Francouzské komunistické strany (FKS). V letech 1959–1964 působil jako tajemník ústředního výboru FKS.

[26] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 180; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[27] Česky FIGUÈRES, Léo: Vracím se ze svobodného Vietnamu. Orbis, Praha 1952.

[28] Národní archiv (dále jen NA), f. Archiv ÚV KSČ, Mezinárodní oddělení ÚV KSČ (dále jen 100/3), svazek (dále jen sv.) 207, archivní jednotka (dále jen a. j.) 725, Vietnam.

[29] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 180, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[30] Tamtéž, zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 82.

[31] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 121–122.

[32] Tamtéž, zde protokol s Jánem Poláčkem ze dne 9. 4. 1951, l. 25.

[33] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 182.

[34] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-673 MV, Osobni spis státněbezpečnostního vyšetřováni proti Josefu Zvoníkovi, l. 13–14.

[35] Podrobněji k oběma případům viz KUDRNA, Ladislav: Akce „Vietnam“, s. 42.

[36] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, podsvazek č. 1, l. 7–9, zde Observations sur les Tcheque du 1er Convoi de Repatrience. Za překlad toho materiálu jsem zavázán Mgr. Karlu Kučerovi, kterému rovněž děkuji za cenné podněty a připomínky při zpracování této studie.

[37] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 82,zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951.

[38] Tamtéž.

[39] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 123–124.

[40] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 181.

[41] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 123–124.

[42] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-673 MV, Osobni spis státněbezpečnostního vyšetřováni proti Josefu Zvoníkovi, l. 14.

[43] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 125, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951. vola

[44] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 181–184, dále viz protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 82–83, s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 123–124, protokol s Jánem Poláčkem ze dne 9. 4. 1951, l. 25–26.

[45] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Akce „Vietnam“, s. 40–41.

[46] Čísla o počtu obránců jakož i přeživších legionářů se různí. Někteří z bývalých legionářů uvádějí 250 obránců (Němček), jiní 240 (Kováč), respektive 300 (Kišš). Co se týče přeživších mužů, Němček i Kováč tvrdí, že bitvu přežilo 60 legionářů. Kišš uvedl, že k večeru 17. září 1950 bylo naživu okolo 75 legionářů. ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 201–202, zde protokol s Rudolfem Němčekem ze dne 10. 11. 1952, dále viz protokol s Josefem Kiššem ze dne 25. 11. 1952, l. 133–134 a protokol s Imrichem Kováčem ze dne 6. 11. 1952, l. 170. Pro zajímavost: anglický autor MacDonald ve své práci uvádí, že bitvu nepřežil žádný z obránců Dong Khe. MacDONALD, Peter: Cizinecká legie. Naše vojsko, Praha 2004, s. 96.

[47] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 201–202, zde protokol s Rudolfem Němčekem ze dne 10. 11. 1952.

[48] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie. Rukopis (nestránkovaný). Za jeho předání jsem vděčný panu Arnoštu Mouchovi, kterému tímto velice děkuji.

[49] Rozhovor Hynka Moravce s Rudolfem Němčekem. Viz http:// www.pametnaroda.cz/search?query=Rudolf+N%C4%9Bm%C4%8Dek (citováno k 31. 10. 2010).

[50] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 134, zde protokol s Josefem Kiššem ze dne 25. 11. 1952.

[51] Tamtéž.

[52] Tamtéž, protokol s Imrichem Kováčem ze dne 6. 11. 1952, l. 170.

[53] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 78–79, 123–133, 203–205.

[54] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[55] Do zajetí padli: Josef Kišš, zajat 18. 9. 1950 po bitvě v Dong Khe; Rudolf Němček, zajat 18. 9. 1950 po bitvě v Dong Khe; Imrich Kováč, zajat 18. 9. 1950 po bitvě v Dong Khe; Michal Pačuta, zajat 3. 10. 1950; Pavel Gubáni, zajat 6. 10. 1950; Jan Matějík, zajat 7. 10. 1950; Ľudovít Bardiovský, zajat 7. 10. 1950; Oldřich Prozr, zajat 8. 10. 1950; Karel Mynář, zajat 9. 10. 1950; Josef Krivda, zajat 9. 10. 1950; Zdeněk Füro, zajat 10. 10. 1950; Emil Slezák, zajat 12. 10. 1950; Otakar Hašek, zajat 12. 10. 1950. ABS, f. vyšetřovací spisy, sign. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1.

[56] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie. Dále viz ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 89, zde protokol s Otakarem Haškem ze dne 14. 11. 1952.

[57] ABS, f. vyšetřovací spisy, sign. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1, l. 13, zde protokol s Pavlem Gubánim ze dne 21. 11. 1952, dále viz protokol s Oldřichem Prozrem ze dne 11. 11. 1952, l. 265–266 a protokol s Emilem Slezákem ze dne 21. 11. 1952, l. 265.

[58] Jednalo se o Oldřicha Štěrbu, příslušníka 1. parašutistického praporu, který zemřel v zajetí 16. července 1951. AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[59] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie.

[60] Rozhovor autora s Karlem Mynářem ze dne 6. února 2009.

[61] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 241–242.

[62] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., operativní podsvazek č. 3, zde úřední záznam strážmistra Podolníka ze dne 21. listopadu 1952 na odbor 6, oddělení 1.

[63] Sdělení Mgr. Karla Kučery.

[64] Jedná se o určité zjednodušení problematiky. Všichni pochopitelně nestáli na straně Francouzů. Obě strany totiž využívaly klanových sporů a osobních animozit mezi vůdci, část se tedy přiklonila na stranu Viet Minhu, někteří zachovávali neutralitu.

[65] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie.

[66] Rozhovor autora s Karlem Mynářem ze dne 6. 2. 2009.

[67] Rozhovor autora s Rudolfem Němčekem ze dne 4. 8. 2008.

[68] AMZV, f. TO – obyčejné 1949–1955, k. 2 (Vietnam), zde přehled československo-vietnamských styků v roce 1951.

[69] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[70] Jednalo se o následující legionáře, datum za jménem je dnem jejich dezerce: Ervín Páleš, 4. 10. 1949; Rudolf Gajdoš, 2. 10. 1950; Pavel Guta, 17. 6. 1950; Josef Lodňan, 3. 11. (2. 10. ?) 1950; Miroslav Smaha, konec roku 1950 či leden 1951; František Šubrt, 2. 2. 1951; Alois Hořava 14. 3. 1951; František Vasil, 1. 7. 1951. ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek č. 1.

[71] Jednalo se o Karola Štipeka a Milana Kolečka, kteří zemřeli v září 1951. AMZV, f. TO – tajné 1945-1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[72] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie.

[73] Tamtéž.

[74] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1 (Vietnam), zde zaslání materiálu o zajatcích od vietnamské strany ze dne 10. 3. 1952.

[75] ABS, f. Sekretariát ministra vnitra I. díl (dále jen A 2/1), sign.1645, zde zpráva o Ervínu Pálešovi.

[76] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 258–288.

[77] HAŠEK, Otakar: Moje cesta do cizinecké legie.

[78] Sdělení sestry Ladislava Charváta, paní Jany Zykové, autorovi 14. 4. 2010.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔08.02.2013 📕10.156

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře