Nepřizpůsobiví - Studenti, máničky a další pohledem československých mocenských orgánů

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔05.02.2013 📕8.297

Chtěl bych rozbít mistrovi hlavu židlí a pak se jít pořádně vožrat. Potom bych chtěl vlasy až na prdel a všechny desky, na kerejch vaří big beat.[1]

Neznámý zednický učeň

Studenti budou slavit majáles [2]

Byl to samotný sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Československa, kdo dal 25. února 1965 souhlas k uspořádání studentského majálesu v hlavním městě. Nečekaný průběh oslav jej přiměl k následnému uspořádání celostátní konference studentů vysokých škol. Na schůzi konané 29. září 1965 pak dospěli členové politbyra k názoru, že došlo k politicko-ideologické aktivitě studentstva, přičemž shodně konstatovali, že vlna politické aktivity se ve vysokoškolském prostředí nevzedmula náhle, ale že se sbírala po řadu posledních let. Vedle soudruhy blíže nespecifikovaných oprávněných požadavků se však dle nich u části studentů projevily nejasnosti v základních ideologických a politických otázkách. Aktivitu vysokoškoláků umožnil celkový vývoj společnosti, kdy strana cílevědomě prohlubovala socialistickou demokracii a překonávala nesprávné, schematické představy o morální a politické jednotě lidu socialistické společnosti, bez vnitřních rozporů, jež byly poplatné neleninským představám spojeným s vlivem kultu osobnosti, shodli se soudruzi z ústředního výboru, ale zároveň dodali, že rozvíjející se činnost mládeže provázela řada záporných jevů.


I takový účes a oblečení byly v roce 1966 nebezpečné. Na snímku patnáctiletá „mánička“ Alexej Chylík, Praha srpen 1966 Foto: ABS

Mezi ně patřily tendence k ideologické koexistenci se západní buržoazií a liberalizující pojetí demokratického centralismu ve straně a svazu mládeže, stejně jako mylné pochopení úlohy strany v oblasti společenských věd, umění a kultury. Vedoucí komunističtí činitelé považovali za nezbytné, aby byli vysokoškoláci těsněji spjati především s dělnickou třídou, družstevním rolnictvem a socialistickou inteligencí. Naopak bylo nepatřičné, aby se stavěli do pozice jakési zvláštní vrstvy společnosti. Jejich třídní a politické uvědomění se mělo upevnit propojením výše uvedených tříd. Záporné tendence a nálady studentstva byly stále živeny působením blíže nejmenovaných kolísavých jednotlivců v oblasti kultury a umění. Vedoucí činitelé strany pokládali za přirozené, že studující svým intelektuálním způsobem života inklinují k projevům, jimiž na společenské problémy reagovalo právě kulturní prostředí. Přitom ale často docházelo k nekritickému přejímání, ba až adoraci některých módních směrů, jakými byly abstrakce, existencionalismus, absurdita a jiné „experimenty“. To ostatně souviselo s mnohdy obdivným postojem k situaci ve vyspělých kapitalistických státech. Díky tomu mohli studenti pokládat „masarykismus“ a náboženské ideologie za cosi nového, přitažlivějšího, lákavějšího, či dokonce „soudobého“ a „světového“, v porovnání s výukou marxismu-leninismu. Část studentstva dokonce měla za nezbytné, aby se ve společnosti prosadila vedoucí role inteligence na úkor dělnické třídy, zjišťovali znepokojeně členové politbyra.

Uvedené tendence se pochopitelně tehdejším mocným ani trochu nezamlouvaly. Příklad správného vybití „energie“ dle nich představoval celostátní časopis Student, v němž měla nalézt uplatnění mnohá studentská iniciativa, doposud omezená jen na cyklostylované časopisy fakultního dosahu. Roli „usměrňovatele“ vysokoškolského života měl rovněž hrát Československý svaz mládeže, který měl dohlédnout na realizaci Leninových slov, že bez úplné samostatnosti se mládež nebude moci ani vypracovat v dobré socialisty, ani připravit k tomu, aby vedla socialismus kupředu.[3] Průběh majálesu však vypovídal o tom, že mládež zřejmě nijak netoužila po tom, aby se vypracovala v dobré socialisty.

Při přípravě studentských oslav si byl sekretariát ústředního výboru dobře vědom, že majáles je otázkou politickou, jejímuž řešení se však nejde vyhnout. Pokud by se neuskutečnil, hrozilo vážné nebezpečí, že této skutečnosti využijí různé „živly“, aby postavily studenty proti straně a režimu. Přitom ani pro komunisty, ani pro Československý svaz mládeže nebylo prospěšné, aby se strana ocitla v defenzívě a nemohla správně politicky usměrňovat živelnou činorodost mládeže. Vzhledem k tomu, že majáles se měl uskutečnit po dlouhých devíti letech, předpokládali členové sekretariátu nejen značný zájem veřejnosti, ale i aktivitu různých provokačních „živlů“. Upozorňovali, že již v minulosti se nepřátelská propaganda snažila využít jistých výtržností a vrazit klín mezi studentstvo a stranu.

Myšlenka uspořádání majálesu byla mezi pražskou studující mládeží velmi živá. Studenti chtěli veřejnosti ukázat, že se dovedou vesele, vtipně a přitom slušně bavit. Na různých besedách posluchačů vysokých škol se stranickými a veřejnými pracovníky se o tom často hovořilo. Studenti proto byli vybídnuti, aby propříště v májové dny sami organizovali větší pozitivní akce, které by byly protiváhou k případným výtržnostem.

Majáles směl proběhnout v rámci oslav 1. máje a 20. výročí osvobození republiky. Strana tím hodlala zdůraznit velké revoluční tradice studentstva a vyjádřit svoji důvěru ke studentům a jejich smyslu pro odpovědnost s tím, že nedovolí chuligánům této veselice zneužít. Oslavy měly komunistům pomoci usměrnit politické a organizační schopnosti studentů a rozvinout masovou politickou práci v jejich řadách. Tento postup měl ústřednímu výboru umožnit, aby se postavil do čela aktivit pražských vysokoškoláků a upevnil důvěru drtivé většiny studentů ke straně.

Slavnost, které předcházela účast v tradičním prvomájovém průvodu, měla začít 1. května 1965 v 15 hodin. Ukončení se plánovalo na druhou hodinu ranní. Studentský průvod měl předem stanovený harmonogram, který počítal i s volbou krále majálesu. Prostřednictvím alegorií a karikatur měli vysokoškoláci vyjádřit svůj postoj k mezinárodním událostem, konkrétně k politice Spojených států v jihovýchodní Asii, kde se naplno rozhořela druhá vietnamská válka, a k promlčení válečných zločinů ve Spolkové republice Německo. V alegoriích měl být ovšem zachován i „objektivní“ ráz, umožňující kritický pohled na nedostatky vysokých škol, avšak se současným zdůrazněním kladů socialistické společnosti. Přípravu oslav dostal na starost majálesový výbor, v němž byly zastoupeny všechny pražské stranické a svazácké organizace a složky místní Veřejné bezpečnosti. Členové sekretariátu neopomněli zdůraznit, že například v Olomouci proběhl majáles v předchozím roce velmi úspěšně a bez jakýchkoliv závad.[4]


Majálesový průvod směřuje do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, 1. květen 1965

Američan králem majálesu

I pražský majáles se vydařil, ovšem ne dle představ ústředního výboru strany. Jeho průběh ukázal na nedostatečnou politickou zkušenost a vyzrálost vysokoškolského studentstva, zdůraznil sekretariát ústředního výboru komunistické strany. Mnohá hesla a alegorie svou nevkusností, nedomyšleností a přímo vulgárností vážně oslabovaly údernost a účinnost satirické kritiky. Snižovaly úroveň veselice a poškozovaly obraz vysokoškolského studentstva v očích široké veřejnosti. Ústřední výbor Československého svazu mládeže měl přijmout nezbytná opatření, aby se zkvalitnila politickovýchovné práce mezi vysokoškolským studentstvem. Do konce roku 1965 měl být předložen sekretariátu ÚV KSČ návrh na uspořádání majálesu v roce 1966. Rukou bylo na zprávě o průběhu majálesu připsáno: Příště majales mimo 1. 5. během měsíce.

Hodnocení sekretariátu se opíralo o podrobnou zprávu, kterou mu dne 10. května 1965 předložili soudruzi z oddělení školství a vědy organizačně-politického oddělení ÚV KSČ a pražského městského výboru strany za přispění členů ústředního výboru Československého svazu mládeže. Zástupci daných organizací se shodli v tom, že přípravě a zajištění důstojného průběhu majálesu byla všemi zainteresovanými složkami věnována značná pozornost. Při posuzování toho, k čemu nakonec došlo, se dle nich nesmělo zapomínat, že oslava studentského svátku se konala v době, kdy mezi vysokoškoláky panovala politicky neujasněná situace. Usnesení o uspořádání majálesu v nadcházejícím roce ostatně spontánně přijal samotný Československý svaz mládeže na své konferenci v listopadu 1964. Pokud by strana jeho konání zablokovala, bylo nasnadě, že by různé „živly“ využily situace a postavily studentstvo proti ní a samotnému režimu. Ústřední výbor strany však pořádání akce schválil až koncem února 1965. Pouhé dva měsíce nebyly na organizaci tak rozsáhlého podniku dostačující. Při politické přípravě majálesu byla zcela podceněna část oslav soustředěná do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF), kde se shromáždilo nezvládnutelné množství osob. Davy lidí stěžovaly možnost operativních zásahů ze strany bezpečnostních orgánů v průběhu oslav, uzavřeli autoři první část své hodnotící zprávy.

Do prvomájového vysokoškolského průvodu se mělo zařadit více než 12 000 osob, hlásících se k ideám socialistické společnosti. Samotný studentský majáles se konal po jeho ukončení. Dopolední část měla ještě kultivovaný průběh, studenti projevovali kladný a aktivní postoj k socialistické republice, straně a 20. výročí osvobození. Odpolední část oslav se pak nesla v duchu studentské recese a legrace. Autoři zprávy museli zklamaně přiznat, že někdy se jednalo o až příliš vulgární zábavu.

Majálesového průvodu se zúčastnilo téměř 6000 studentů. V jeho čele šli posluchači, kteří protiválečnými a mírovými karikaturami vyjadřovali svůj postoj k současnému zápolení mírumilovných socialistických zemí se zeměmi západního imperialismu. Ani následující skupiny svými transparenty nevybočovaly z obrazu života socialistické společnosti. Studenti některých fakult však pochopili význam alegorií nesprávně. Část průvodu Vysoké školy ekonomické byla veřejností chápana jako kritika národního hospodářství. Medici poukazovali na nešvar umísťování absolventů lékařské fakulty tím, že skupina studentů, pochodující pod heslem Rozmisťování absolventů lékařů, byla oblečena v hadrech a spoutaná na rukou i nohou a poháněna mužem s bičem. Hygienická fakulta upozorňovala na problémy s prevencí tak, že studenti drželi v rukou propagační materiály k antikoncepčním prostředkům. Filozofická fakulta na transparentech hlásala: Každý národ má vládu, jakou si zaslouží – my máme Klikoživ. Pod tajemným názvem se skrývala opoziční část fakultního výboru Československého svazu mládeže. Rovněž další hesla „filozofů“ byla dle soudruhů skandální: Nejezte sendwiche, jezte ruská vejce, vejce našich přátel! Studenti práv nesli další pobuřující transparent: Tato hesla byla schválena předem. Předem se vším souhlasíme. Fyzici a technici hlásali: Pryč s levou úchylkou, pryč s pravou úchylkou – zlatá je střední cesta! Skandované heslo, podtrhované navíc úkroky doprava a doleva, budilo velkou pozornost přihlížejících. Skupina vysokoškoláků v další části průvodu šla občas pozpátku za zpěvu písně Kupředu levá, zpátky ni krok. Některá hesla a alegorie se zdály soudruhům přímo vulgární:

Láska je provoz, který běží, když stojí. Nebo: Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky. Oproti tomu byly jako zcela pozitivní shledány projevy odsuzující americkou agresi ve Vietnamu, západoněmecký revanšismus, zbrojení či atomovou bombu.

Majáles se slavil také v dalších českých městech a v Bratislavě. Ve slovenské metropoli se uskutečnil již 29. dubna a zúčastnilo se ho přibližně 1500 studentů, jejichž průvod vyvolal značný zájem veřejnosti. Jeho trasu sledovalo okolo 15 000 diváků. Většina alegorií a hesel byla shledána pozitivními, ale studenti filozofické a právnické fakulty použili dvojsmyslnou narážku: Ryba smrdí od chvostu, zdůrazněnou obrazem ryby neseným ocasem napřed. Na dalším transparentu byl nápis: Státní cirkus diriguje krotitel Durov. Durov byl sovětský domptér vystupující v té době v Bratislavě. Asi dvacet studentů právnické fakulty neslo v průvodu Kafkovy knihy. Někteří vysokoškoláci provolávali heslo: Žádáme svobodu tisku – pro Španělsko. Podle soudruhů působilo nevhodně občasné provolávání hesla: Ať žije KSČ. Některé alegorie byly podle nich značně vulgární, například vůz plný malých dětí, jedoucí pod nápisem: Výsledek letní aktivity ČSM. Přes tyto nedostatky zhodnotili autoři zprávy bratislavský majáles pozitivně.

Den po Bratislavě se uskutečnil majáles v Českých Budějovicích za slabé účasti studentstva (asi 250). Studenti z Hradce Králové a Pardubic slavili majáles 30. dubna na Kunětické hoře, kam dorazilo na deset tisíc diváků. Program oslav byl údajně poměrně chudý, omezený na zpívání sentimentálních trampských písní a tanec. Po jeho skončení však došlo k neštěstí – dva studenty a jednoho dělníka zranil výbuch zbylých petard pro ohňostroj. V Brně se konaly večerní oslavy ve stejný den jako v Praze. Nikde nedošlo k nepokojům.

Jinak tomu bylo v Praze. Vlastní majálesový program začal v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka až po 17. hodině. V té době zde byly davy lidí. Pořadatelé nezvládli obrovský nápor diváků[5]a tak se stalo, že jich desetitisíce pronikly na výstaviště bez řádných vstupenek. Oficiální program zahájila volba krále majálesu v prostoru velké fontány. Celkem se představili čtyři kandidáti, přičemž „naprosto nevhodného kandidáta“ navrhli studenti ČVUT. Nebyl jím nikdo jiný než americký básník a spisoval Allen Ginsberg, toho času na povolené návštěvě socialistického ráje. Zbývající kandidáti pocházeli z řad studentů jednotlivých fakult.

Posluchači strojní fakulty vezli beatnického barda v průvodu a provolávali mu slávu: Ať žije Ginsberg. Volte Ginsberga, je naším králem, hájí naše zájmy. Před vozem byl nesen transparent: Král Ginsberg – výraz proletářského internacionalismu. V popisu celé události se objevil postesk, že o Ginsbergově kandidatuře nevěděl ani majálesový štáb. Ten byl naopak do poslední chvíle ujišťován o tom, že strojní fakulta navrhuje za královnu majálesu herečku Jiřinu Bohdalovou, jejíž volební projev byl na štábu předem projednán. Známá umělkyně svoji účast údajně na poslední chvíli odřekla z pracovních důvodů, a studenti techniky se tedy marně snažili získat jiné kandidáty mimo své řady. Oslovili další osobnosti, mezi nimiž nechyběli ani Jan Werich a Josef Škvorecký. Byl to právě posledně jmenovaný, kdo měl vysokoškolákům doporučit Ginsberga. Americký rebel se nakonec stal králem majálesu, a to na základě přístroje na měření hluku. Soudruzi zklamaně podotkli, že se tak stalo neprávem, jelikož největší ohlas mezi studenty měl pro svoji konkrétnost a vtipnost student stavební fakulty František Sedláček. Kandidaturu amerického básníka údajně odsoudili pro politickou nevhodnost studenti z mnoha fakult a nakonec měl být Ginsberg svržen a nahrazen nově zvoleným „českým“ králem Sedláčkem. Tato závažná politická chyba měla být projednána se všemi organizacemi zajišťujícími průběh majálesu, včetně vedení fakulty strojního inženýrství.

Další program v PKOJF byl narušen v prostoru velké arény bigbeatovými skupinami. Zde se soustředily tisíce mladistvých, mezi nimiž byla řada typicky výtržnických živlů. Soudruzi s potěšením uvedli, že se vysokoškoláci od těchto „živlů“ distancovali. Co se týkalo následných výtržnosti, měli po ruce snadné vysvětlení. Stála za nimi jednak vysoká koncentrace bigbítových posluchačů a také technické poruchy, které zapříčinily dvojí přerušení programu. Přesto se jednalo pouze o lokalizované výtržnosti, při nichž bylo poškozeno zhruba 200 židlí. Nakonec se podařilo situaci uklidnit a výtržnosti se nepřenesly do jiných částí města. Poslední nesnází se ukázala volba Miss Majálesu.

Zpráva předložená vedení strany její průběh jednoznačně odsoudila, jelikož byla provedena nevkusně a vulgárně. Děvčata ucházející se o korunku krásy se totiž promenádovala v plavkách a porota je hodnotila podle zcela nevhodných kritérií: jak se hodí k sexuálním orgiím, případně k boji proti kapitalismu. Po ukončení volby se okolo půlnoci účastníci přesunuli k táborovým ohňům a na taneční parket v levém křídle areálu. O půl druhé ráno byly oslavy v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka oficiálně ukončeny. Prvotní zprávy o obrovských škodách způsobených výtržníky se ukázaly jako přehnané. Vedení PKOJF odhadlo celkovou škodu „pouze“ na 22 tisíc korun. Tato částka měla být uhrazena z výtěžku majálesu.


Allen Ginsberg, král majálesu 1965 Foto: ČTK


Sedmnáctiletý Petr Tomša v „protirežimním“ oblečení, Praha srpen 1966 Foto: ABS

Zprávu uzavíralo kladné hodnocení studentských oslav; poprvé po čtyřech letech byla učiněna přítrž chuligánským výtržnostem na Petříně, které vedly k nepokojům protistátního charakteru. Uspořádání majálesu mělo mezi studentstvem jednoznačně kladný ohlas. Co se týkalo ideově-politického obsahu oslav, bylo nutno brát v potaz, že studentské oslavy jsou tradičně chápány především jako radovánky a recese. Přesto bylo zapotřebí důsledně zhodnotit skutečnost, že ačkoliv organizaci majálesu projednávaly příslušné školské orgány, jejich vliv na ideové a politické přípravy studentských oslav se nijak podstatně neprojevil.

Výsledkem zevrubného hodnocení měly být konkrétní návrhy na zlepšení politické a ideové situace na jednotlivých fakultách, a to zejména filozofické, jaderné fyziky, strojní a Vysoké školy ekonomické v Praze. Úlohu Československého svazu mládeže při majálesu měl posoudit přímo jeho ústřední výbor.[7]Ten tak učinil v rozsáhlém stanovisku, přičemž navrhl, respektive dal ke zvážení, zda byl se měl majáles pořádat právě 1. května, dále zda by průvod neměl začít již dopoledne a zda by se oslavy neměly konat mimo centrum Prahy. Jinak ČSM hodnotil průběh majálesu veskrze pozitivně. O to větší podivení vyslovilo jeho předsednictvo nad tím, jak o studentských oslavách psalo následující den Rudé právo a proč bylo zpravodajství o majálesu zahájené v tisku, rozhlase a televizi v dalších dnech náhle přerušeno. Veřejnost tak mohla nabýt mylného dojmu, že oslavy v hlavním městě skončily špatně a vedení strany se od nich distancovalo. Mezi vysokoškoláky vyvolal tento postup velmi negativní reakci.[8]

Stranické vedení nebylo s průběhem majálesu navzdory podanému vysvětlení zdaleka tak spokojeno jako svazáci. Celkovému vyznění hodnocení nepřidal král majálesu, jímž se stal „jakýsi americký hippie“, jehož dlouhé, ač prořídlé vlasy stejně jako jeho sexuální orientace budily nevoli bezpečnostních orgánů, sledujících toto „individuum“ na každém kroku. Ostatně Ginsberg samotný zachytil atmosféru svého pražského pobytu svým bravurním jazykem v básni, jejíž úryvek je zde uveden, jelikož vyjádří mnohem více než „suché“ policejní informace.

Přestože musel Král Máje, jenž je mocností mladého sexu, se svými dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla opustit Československo, kam se vrátil až po dlouhých 25 letech, návštěva tohoto buddhistického Žida zanechala nesmazatelnou stopu v kultuře tehdejší (nejen) mladé generace.

Symbolickou tečkou za studentskými oslavami byl majáles konaný v následujícím roce. Jeho hodnocení se neslo zcela v duchu slov Antonína Novotného: Nebudeme se smiřovat s tím, že zatímco jedna, a to vysoce převažující část dělnické, zemědělské i studentské mládeže aktivně podporuje socialistické budování, na druhé straně určitá, i když malá část mládeže, hlavně studující, vystupuje s destruktivním vztahem k hodnotám naší společnosti.[9]

Předsednictvo ústředního výboru strany vyslovilo na své schůzi konané 26. července 1966 nesouhlas s hodnocením majálesu z pera členů ústředního výboru Československého svazu mládeže, jelikož z politického hlediska neodpovídalo realitě a neslo se ve znamení politické bezstarostnosti a nenáročnosti. Svazáci měli vypracovat nové, kritické hodnocení. Vedoucí činitelé strany zdůraznili, že protistranické a protisocialistické živly nebudou brány v ochranu. Bylo nezbytné vést intenzivní boj proti všem protistranickým názorům, vyskytnuvším se mezi studenty. Majáles 1966 ukázal, že se to opětovně nepodařilo.

Oslavy se konaly ve všech vysokoškolských městech kromě Brna. Vědecké rady vysokých škol dospěly k přesvědčení, že během nich byla vážně porušena základní pravidla společenského chování. Studentské průvody se nesly ve znamení projevů vulgárností a politických invektiv vůči komunistické straně a Sovětskému svazu. Opět se jednalo o studenty Strojní fakulty ČVUT, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy a v menší míře také o posluchače Provozně ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích a Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni. Oproti předchozímu roku však komunističtí funkcionáři přistoupili k represivním opatřením proti vysokoškolákům.

Na strojní fakultě bylo vedeno kárné řízení se třemi posluchači, přičemž jednomu z nich, studentu Uhlířovi, bylo navrženo udělení veřejné důtky s výstrahou a vyloučení z fakulty. Na fakultě osvěty a novinářství se uvažovalo o udělení důtky šesti studentům. Na stavební fakultě nebylo stále ukončeno disciplinární řízení proti studentu Sedláčkovi, kandidátovi na krále majálesu. Na filozofické fakultě bylo navrženo udělení důtky osmi posluchačům přímo odpovědným za organizaci majálesového průvodu. Rektoři měli provést důkladnou analýzu politické situace na vysokých školách a vyvodit z ní dlouhodobé závěry pro výchovnou práci. Pokud by ministerstvo školství a kultury nepovažovalo přijatá opatření za dostatečná, znovu by vše projednalo s příslušnými rektory a děkany, aby byly vyčerpány veškeré možnosti vedoucí k odhalení viníků a jejich následnému potrestání. Funkcionáři z ministerstva si postěžovali, že se ve svých snahách nedočkali podpory ani ze strany stranických fakultních organizací, ani fakultních výborů Československého svazu mládeže, bez nichž však bylo krajně obtížné pravdivě prošetřit události, k nimž došlo během majálesu, konstatovala zpráva ministerstva školství a kultury. Dále její autoři zdůraznili význam výuky marxismu-leninismu, přičemž fakulty samotné měly pochopit význam této disciplíny jako nejvýš potřebné z hlediska odborného i výchovného.


Pořádná „mánička“ a pořádný „úlovek“ Veřejné bezpečnosti, sedmnáctiletý Josef Vondráček z Rumburku Foto: ABS


Osmnáctiletý Jan Šefr z Čakovic, léto 1966. Ani takový účes nemohl ujít pozornosti strážců pořádku. Foto: ABS


Další z „mániček“, Pavel Profous Foto: ABS

Na druhou stranu se pracovníci ministerstva domnívali, že autoritu marxismu-leninismu je těžké prosadit pouze vnějším tlakem. Nejdůležitějším předpokladem byla odborná způsobilost učitelů. Právě ta byla hlavní podmínkou toho, aby studenti chápali marxismus-leninismus jako plnohodnotný předmět.[10]Zůstalo však jen u proklamace. Do konce existence totalitního režimu tak tento předmět otravoval vysokoškolským studentům život.

Samotný svaz mládeže se snažil dokázat, že většina studentů se chovala slušně a podobně tomu bylo i s hesly a alegoriemi. Přesto musel jeho ústřední výbor připustit, že menšina studentstva nepochopila význam oslav a že některá hesla byla vulgární, protistranická, protisovětská nebo přinejmenším cynická. Vysokoškoláci, povzbuzeni předchozím majálesem, přitvrdili. Zde jsou některá z hesel: Nová soustava řízení – staré pověsti české; Čtěte rychle, jdou po nás; Heslo 4. pětiletky ani brambor nazmar, heslo 5. pětiletky ani brambor. Nazdar; Zdravíme XIII. karneval [11]; Vidím město rudé, vyžrané a chudé; Pusťte nás do ulic, my vám to spočítáme.

V závěru hodnocení navrhl Československý svaz mládeže, aby se při ideové práci na vysokých školách důsledněji využívaly výměnné akce, které by studentům umožnily poznat život mládeže a celé společnosti v Sovětském svazu. Nevím, zda to byl vážně míněný návrh, ale byl skutečně takto předložen. Svazáci dále upozornili na možnost uspořádat další majáles mimo vysokoškolská centra, s vyloučením nejširší veřejnosti, přičemž oslavy by bylo možné rozložit do delšího časového úseku a spojit je za postupné účasti všech fakult s různými sportovními a kulturními akcemi na rozličných místech.[12]

Po srpnové okupaci a za následné normalizace se majáles stal pouhým „odvarem“ bouřlivých oslav v druhé polovině šedesátých let.

Strana poznává své mladé

Pro potřeby 17. schůze ideologické komise ústředního výboru Komunistické strany Československa (zasedala 7. října 1965) vznikl rozsáhlý a přísně tajný pracovní materiál pod názvem Problematika současné mladé generace. Spis vypracovaný širším aktivem soudruhů byl určen výhradně pro potřeby komise. Dokument nebylo povoleno rozmnožovat a po schůzi se měl vrátit zpět do „trezoru“. Pokud pomineme nezbytné dobové ideologické tanečky a fráze, je patrné, že autoři textu byli vcelku podrobně obeznámeni s tím, co mladé lidi „pálí“. Otázkou je, zda byla mezi tehdejšími mocnými vůle a ochota těmto nespokojeným hlasům naslouchat.

V podkladové zprávě se objevilo i kacířské tvrzení, že mládež nemá jednoduchý život. Zázemí mladých nešlo posuzovat výhradně podle úrovně hmotného zabezpečení. Jejich začlenění do života naráželo na mnohé obtíže a zjednodušené představy a na nich založená moralizátorská kázání to jen ztěžovala. Proč, ptali se mladí lidé, je považuje jejich starší okolí za chuligány, když chodí rádi na bigbeat? Autoři dokumentu poukazovali na fakt, že úroveň vzdělání ovlivňuje přístup ke kultuře. Mladí lidé se kulturními zájmy výrazně lišili od svých předchůdců z padesátých let. Začali se zajímat o soudobá umělecká díla a formy, přičemž nastal zásadní odklon od klasického umění a folkloru. Podstatně zesílil vliv západního umění a na druhé straně poklesl zájem mládeže o umění sovětské. Výrazové prostředky v oblasti moderního umění nacházely odezvu zejména u myšlenkově vyspělejší, vzdělanější části mládeže. V této souvislosti se jako naprosto neúčinné a škodlivé ukázaly snahy administrativními zásahy likvidovat jisté směry a formy umění či zábavy. Takové kroky obvykle vyvolávaly pouze touhu po zakázaném ovoci nebo snobské reakce. Mladí se totiž často nechávali svést líbivými liberalistickými hesly a frázemi hlubokomyslných teoretiků a potlačovaných bojovníků za uměleckou svobodu.

Kořeny revolty mladých viděli tvůrci spisu v jejich přirozené opozici vůči oficiálním kritériím a hodnotám. Dalo se jen doufat, že postupující normalizace kulturního života přispěje k tomu, že se mladí lidé lépe zorientují v názorech a budou hledat skutečné, nefalšované hodnoty. Samotná umělecká kritika málo pomáhala mladým rozpoznávat skutečné hodnoty, ať již přicházely ze západních nebo socialistických zemí. Další chybou bylo, že režim nedokázal reagovat na nastupující módní vlny tak, aby co nejvíce paralyzoval jejich eventuální negativní působení a přizpůsobil je svým podmínkám a potřebám. Právě tyto módní vlny měly v československém prostředí výraznější dopad než v jiných zemích a všestranněji ovládly repertoár a na čas vytlačily jiné žánry. To se týkalo především bigbeatu.

Dalším bodem dokumentu byla analýza pojmu „parta“. Byly to právě party a jejich život, co nejvíce poutalo pozornost bezpečnostních orgánů. Přitom bylo zřejmé, že jednotná organizace, jakou je Československý svaz mládeže, která byla nadto především politickou organizací, sotva mohla rozvíjet tak všestrannou činnost, aby obsáhla širokou paletu zájmů mladých lidí, konstatovali autoři textu a poukazovali na možnosti sportovního vyžití, přičemž se společnost neměla uzavírat před novými organizačními formami zájmové činnosti. Jmenovitě tolik oblíbenému trampingu a skautingu bylo zapotřebí dát pevnější organizační řád, ať již v rámci svazu mládeže, či nikoliv. Mladí dávali přednost sdružování v malém kolektivu a naopak se snažili vyhnout organizování svých aktivit pod přímým dohledem dospělých.

Pokud se týkalo kulturních zařízení, poukazovala zpráva na skutečnost, že jich nebylo zas tak málo, ale byla nestejnoměrně rozložena. Scházela hlavně na nově budovaných sídlištích a ve spádových obcích. Rovněž jejich vybavení neodpovídalo požadavkům doby a značně pokulhávalo za zahraničním. Totéž platilo i o programech v mnoha zařízeních, které stěží mohly zaujmout mladou generaci. Mladí si nemohli organizovat akce podle svého a všeobecně platilo, že se pracovalo dle zásady více akcí pro mládež než práce s mládeží. A pokud do toho navíc vstoupila problematika ideového formování mladé generace, dospěli soudruzi k závěru, že stále širší možnost osobního poznání zemí s různým společenským zřízením, prudce stoupající společenský ruch, složitá problematika mezinárodního komunistického a mládežnického hnutí kladou stále vyšší nároky na politický rozhled, myšlenkovou zralost a pevnost každého československého občana. K tomu se pojila nutnost čelit buržoazní propagandě a dosáhnout takového stavu, kdy daleko více občanů bude schopno kvalifikovaně a přesvědčeně bojovat za naše myšlenky. Právě akce Strana hovoří s mládeží[13]byla dle předloženého textu jednou z variant, jak nastoupit správnou cestu práce s mladými lidmi.[14]

Je zřejmé, že v rámci totalitního režimu nemohli vedoucí činitelé a s nimi propojené bezpečnostní orgány vystoupit ze svého stínu, zejména pokud se jednalo o postoj k mladé generaci. Ta svým oblečením, zálibou k nastupující rockové hudbě, všeobecně označované jako bigbeat, ale zejména svým vzhledem vzbuzovala nechuť, odpor a nakonec masivní represivní zásahy ze strany „socialistické“ společnosti. Byli to právě mladí muži se svými dlouhými vlasy, kteří se v roce 1966 stali v Československé socialistické republice veřejnými nepřáteli číslo jedna.


Bratr Masaryk a text Neboj se přátel... na bundě sedmnáctiletého Stanislava Končila, Praha srpen 1966 Foto: ABS

Ty, co mají vlasy jako slečny, ty sou pro nás moc nebezpečný[15]

Na stránkách západoněmeckého tisku, konkrétně v Badische Neueste Nachrichten, se na konci června 1966 objevil článek Bouřící se mládež v ČSSR. Beatles jako tichá demonstrace. Skrytá kritika studentů. Autor textu zdůraznil, že v žádném jiném evropském městě se nevyskytuje tolik mladých s účesem slavných Brouků nebo s vlasy až po ramena jako právě v hlavním městě Československé socialistické republiky. Návštěvník ze Západu je mohl potkat v jakoukoliv denní dobu na Václavském náměstí, Na Příkopě, na nábřeží, ba dokonce na Hradčanech před sídlem komunistického a zároveň státního „šéfa“ Antonína Novotného. Jejich vzezření mělo částečně tytéž motivy jako u západní mládeže, ovšem na druhou stranu skutečnost, že počet „beatlesáků“ v hlavním městě komunistické země byl mnohem vyšší než jinde, poukazovala na další příčiny výskytu mániček.

Scéna, kterou redaktor deníku pozoroval před kinem Na Příkopě, to jasně dokazovala. Před biografem čekaly na vpuštění do sálu téměř dvě stovky dlouhovlasých, když kolem projíždělo s velkým halasem šest autobusů s účastníky komunistického sjezdu. Mladíci je sledovali pohledem, který byl výmluvnější než slova. Byly to pohledy skepse, rezignace, beznaděje, ba i nenávisti. Byla to tichá demonstrace. Pokud nedělali kravál, nemuseli se mladíci ničeho bát, pokračoval západoněmecký žurnalista a dodal, že dlouhovlasí zůstávali bez povšimnutí, jelikož okolí na ně pohlíželo jako na kuriozitu, se kterou si nevědělo rady.

Více starostí dělali režimu opoziční studenti, což se jasně projevilo při pražském květnovém majálesu. Pod maskou karnevalového reje účastníci oslav otevřeně kritizovali politické poměry. Odvážili se dokonce sáhnout na největší tabu režimu, když jeden z mladých demonstrantů provolával heslo: Ať žije Sovětský svaz! a sbor mu odpovídal: Ale na vlastní náklady! Policie sice nezasáhla, ale později byli někteří mladí odsouzeni podle autora článku až na 18 měsíců.[16]

Vedení komunistické strany se těmito událostmi velmi bedlivě zabývalo, o čemž dle listu svědčil samotný XIII. sjezd strany, kde se Antonín Novotný vyjádřil v tom smyslu, že se straně nepodařilo získat na svoji stranu mladé, jejichž destruktivní život spojoval s poťouchlým způsobem psaní kulturních časopisů a s jinými zjevy kulturního života. Proti rebeliím měli komunisté vystupovat zesílením ideologické práce a vylučováním nespolehlivých elementů ze studií. Rovněž učitelské sbory měly projít vnitřní očistou.

Deník Badische Neueste Nachrichten zdůraznil, že represe mohly sice mladé zastrašit, ale stěží potlačit jejich vnitřní opozici vůči režimu. Nedůvěra k funkcionářům, kteří za posledních sedmnáct let prošli vývojem od stalinského teroru, kultu osobnosti, antititoismu až k zamítnutí tolik vychvalované Chruščovovy politiky, ke smíření s Titem a k politickému uvolnění, byla tak hluboká, že výzvy k aktivní spolupráci se stranou nalezly u mladé generace pouze hluchou odezvu. To vše umocňoval fakt, že veřejnost věděla, jak to vypadá na Západě. Postarali se o to cizí turisté,kteří v poslední době přijížděli do Československa ve značném počtu. [17] Mládež kromě toho poslouchala cizí rozhlas a lidé v pohraničí mohli navíc sledovat zahraniční televizní vysílání. Mladí srovnávali domov se Západem a to přispívalo k jejich revoltujícímu naladění. Článek byl zakončen prorockým varováním, že pro pražský režim nebude lehké zvládnout nálady mládeže, má-li zůstat věrný nastoupenému kurzu uvolnění.[18]

Nemalá část československých novinářů a publicistů se držela ve svých článcích zcela v intencích komunistické strany a štvavými a nevybíravými slovy dehonestovala mladou generaci u veřejnosti. Jednalo se o tzv. problémovou mládež, jejíž provinění spočívalo často pouze v délce vlasů. Pokud někdo ze žurnalistické obce vystoupil na obhajobu mladých, narazil na tvrdý zásah cenzury. V červenci 1966 se měl v sedmém čísle časopisu Plamen, který vydával Svaz československých spisovatelů, se objevit pod značkou Mrl. článek Král Majáles by Allen Ginsberg. Autor uvedl, že na stránkách známé americké Evergreen Review byla publikována Ginsbergova báseň Král Majáles. Její podstatnou část literární znalec přeložil českému čtenáři. Zarážející na tom je, že amerického básníka nijak nechválil. Naopak, zdůraznil, že se jedná o poezii až vášnivě angažovanou, jejíž umělecký neúspěch byl zaviněn tím, že Ginsberg kladl na poezii přílišný nárok, včetně suplování jiných funkcí. Na druhé straně šlo namítnout, že se tu od poezie žádalo velmi, velmi málo. Po konzultaci blíže nespecifikovaného zaměstnance Hlavní správy tiskového dohledu s pracovníkem II. oddělení ÚV KSČ soudruhem Hubeným bylo doporučeno tento text z připravovaného čísla vypustit.[19]


Vlasatci Petr Tomša a Stanislav Končil, Praha srpen 1966 Foto: ABS

Stejně dopadl článek Vlasy můj osud, který měl na konci července 1966 vyjít v časopise Signál. Mimo jiné se v něm psalo, že ve světě bylo označení mladých chlapců s dlouhými vlasy mnohem vznešenější, zatímco u nás to stále byly máničky. Redaktor se na ulici zeptal mladých, proč vlastně nosí dlouhé vlasy. Měl to být výraz revolty vůči společnosti, nonkonformismus, provokace nebo snaha po výstřednosti? Dostalo se mu prosté odpovědi, že se jim dlouhé vlasy prostě líbí, je to totiž vobrovskej pocit mít je tak dlouhý. Kluci si dále stěžovali, že je lidé moc nemilujou. Setkávali se na ulicích s pokřikováním, zesměšňováním a někteří dělníci (uhláři) je nemohli ani cejtit. Mezi inteligencí takové problémy neměli. Jeden z hochů k tomu podrážděně dodal, že oni taky na nikoho nepokřikujou a neodsuzujou ho, pokud je třeba holohlavej. Jednou na nádraží na ně průvodčí křičel: Máňo, pitomečku, pitomečku! Poté dvěma „vlasatcům“ redakce Signálu nabídla tisíc korun, pokud se nechají ostříhat. Odpovědí byl smích a sdělení, že jednomu z nich nabízeli doma pět tisíc, a nakonec dokonce motorku, když shodí „fazónu“. Druhý mohl jet s otcem do Vídně. Poté se jich žurnalista zeptal, co by dělali, kdyby je někdo podržel a ostříhal násilím. Bránili bychom se, zněla tvrdá odpověď. Dále se novinář dozvěděl, že několik jejich kamarádů chytli a ostříhali, tak se podřezali. Pokud by je stihl stejný osud, také by si asi něco udělali, ale napřed by se bránili, jsou na to přeci paragrafy. Jeden z hochů sdělil, že u sebe nosí nůž. Publicista zaujal v závěru takřka kacířské stanovisko, když si dovolil tvrdit, že nošení dlouhých vlasů u mužů není z hlediska historie nic zvláštního. Dlouhé kadeře zdobily hlavy mužů již ve starověku. Oholená hlava byla znamením otroka. Vlasy nad uši byly v dlouhé historii lidstva spíše výjimkou. Připomněl buditele a myslitele, jejichž portréty mohl každý čtenář nalézt v encyklopediích a učebnicích: Máchu, Čelakovského, Kollára, Goetha, Beethovena, Karla Marxe (!).

Máničky“ u sebe pro jistotu nosily novinové výstřižky, v nichž bylo uvedeno, že jakékoliv násilné upravení vlasů je trestné. Takový počin bylo možné klasifikovat jako omezování osobní svobody, na něž se vztahoval trest vězení v trvání až dvou let. Pokud přitom došlo ke zranění, mohlo to být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví. Článek dále rozebíral názory psychologů a psychiatrů na problém dlouhých vlasů. Podle socialistických lékařů nebylo zapotřebí tzv. máničky ani respektovat, ani tolerovat, ale doporučovali zvolit k nim postoj, po kterém sami volali, totiž být vůči jejich bohatým kadeřím naprosto nevšímaví. Ostříhaný, nebo neostříhaný, člověk to byl stále stejný: dobrý, nebo zlý, horší, nebo lepší.

Závěr článku skutečně nemohl soudruhy cenzory nadchnout: Hovořili jsme s hochy s dlouhými vlasy a chodili s nimi celé týdny. Nakonec jsme jim dali fotografie a tyto řádky k přečtení. Přesto jsme si o nich, o pocitu mít na své mužské hlavě dlouhé vlasy, bádali dál. Málem jsme chápali, že na tom něco je, něco záhadného, málem metafyzického. Když jsme odložili pera a fotoaparáty, všichni, kdo jsme na materiálu přímo či nepřímo pracovali, šli jsme se dát ostříhat. Preventivně. Kdo ví, co když je to bacil?[20]

V praxi totalitního režimu bylo bezpečnostním orgánům zcela lhostejné, zda jsou, či nejsou v právu, pokud násilím ostříhali „vlasatce“. Dokládá to příběh snad nejslavnější „máničky“ té doby, která ani netušila, že jí je. Jednalo se o herce Petra Čepka, vycházející divadelní a filmové hvězdy. Od roku 1965 působil v nově vznikajícím Činoherním klubu a záhy natočil zásadní snímky nové vlny československého filmu (Údolí včel 1967, Adelheid 1967, Petrolejové lampy 1971 a jiné). Násilně ostříhaného umělce se na stránkách Literárních novin hodlal zastat prozaik, básník a dramatik Alexandr Kliment[21] v článku Malý český hon na čarodějnice. Po konzultaci cenzora se soudruhem Hubeným bylo Literárkám doporučeno článek vypustit.

Ke zmíněné události došlo 27. srpna 1966 v 11 hodin dopoledne, kdy hlídka Veřejné bezpečnosti zadržela nedaleko Sýkorova mostu v Ostravě mladého muže. Byl čistě oblečený, trochu zarostlý na způsob básníků konce 19. století, vlasy přičísnuté do jakési neurčité pěšinky. Příslušník VB mu přikázal, aby se legitimoval. Tak se i stalo: Petr Čepek, povoláním herec, člen Činoherního klubu v Praze, toho času angažován pro hlavní roli básníka ve filmu režiséra Antonína Máši Hotel pro cizince. Mladý herec byl právě na návštěvě u rodičů. Požádal o navrácení občanského průkazu, načež mu bylo příkře sděleno: Půjdete s námi! Bez odporu se nechal odvést na nedaleký okrsek Veřejné bezpečnosti, kde jej přivítali se slovy: Á, další! Mladý muž nechápal, oč běží. Půjdete se ostříhat! zněla odpověď. Petr Čepek byl značně překvapen. Jeho vlasy nedosahovaly délky vlasů Bedřicha Smetany, natož „mániček“. Marně protestoval, že jeho „porost“ je důležitou rekvizitou filmu. Nastala vzrušená debata. Herec dokazoval, že před sedmdesáti osmdesáti lety nosili skoro všichni dlouhé vlasy a nikomu to nevadilo. Policisté kategoricky prohlásili: Teď nám to vadí. Argumentace typu, že režisér chce, aby měl přirozený účes, a on je herec, vzbudilo u strážců pořádku pouze posměch: To je nám jedno! Kdybyste byl Waldemar Matuška, ostříhali bychom vás taky a ještě bychom vás navíc oholili. Rovněž další argumenty jim byly k smíchu: na ně prý žádný producent neplatí. Po ostříhání, které si Petr Čepek navíc zaplatil (5 Kčs), dostal zpět legitimaci. Odcházel s tím, že si bude stěžovat. Mezitím podalo na ministerstvo vnitra oficiální protest filmové studio se žádostí, aby mu byla oznámena adresa toho, kdo uhradí škodu za prostoje při natáčení.


Jiskra Východočeských horníků, ročník XXI., číslo 37 ze dne 16. září 1966 volal po razantním zákroku vůči „máničkám“ Dohra případu herce „Jiřího Cepka“ Zdroj: ABS


Vyhodnocení akce „Vlasatci“ z pera náčelníka Městské správy Veřejné bezpečnosti Praha, podplukovníka Ticháčka Zdroj: ABS

Autor článku si v jeho závěru položil otázku, kdo a jakým způsobem odčiní ponížení a křivdu, která se tu stala, byť by škoda byla nakrásně uhrazena. Pregnantně se vyjádřil k situaci „vlasaté“ mládeže obecně:

Bohužel podobný přestupek zákona není ojedinělý. Jsme pomalu svědky malé české verze honu na čarodějnice. Protestuji proti tomu! Málem bych si na důkaz protestu nechal narůst také lokny! Ale dneska mi ostříhají hlavu, co mi ostříhají zítra? Neměl bych se tedy radši dát na ježka? Jaké to starosti a jaká to úzkost ve věku vesmírných letů! Zákon přece stanoví jasně, že podobný zákrok může být vykonán jedině na člověku, který byl zákoně vzat do vazby nebo k vyšetřování a jehož stav to vyžaduje ze zdravotních důvodů, konkrétně, je-li zavšiven, ale to musí potvrdit úřední lékař. Nezastávám se předlouhých vlasů a nezapírám, že mi nejsou sympatické, zvláště když jsou nevkusně mastné a pocuchané, ale zastávám se práva je nosit, ať k tomu vedou důvody profesionální, jako našeho ostříhaného herce, anebo důvody jenom osobní.[22]

Ve 44. čísle časopisu Student se v rubrice Vadí a nevadí nejmenovaný občan zastal „mániček“, přičemž kousavě konstatoval, že mu je problém dlouhovlasých dobře znám, jelikož čte pravidelně denní tisk, kde tento bod zaujímal čestné místo spolu s vietnamskou válkou, událostmi v Číně a ekonomickými problémy socialistického hospodářství. Řešení mocných bylo většinou jednostranné a dle něho chybné: ostříhat.[23] Jaroslav Novák (dělník?) se chtěl v 41. čísle závodního časopisu Přást (národní podnik Benar) zastat dlouhovlasých. Jeho článek měl příznačný název Dvojí metr pro máničky. Autor vtipně poukazoval na skutečnost, že část národa se postavila na bitevní linii, která vede napříč celou Evropou. Táhlo se proti máničkám. Proč? Inu, protože ač pohlaví mužského, nosí dlouhé vlasy. Zajímavé ovšem bylo, že nejtvrději je pronásledovali ti, kterým tato ozdoba vůbec chyběla, případně lety značně prořídla. Odmítli by snad některému členovi skupiny Beatles vstup do hospody nebo mu nenalili pivo, odebrala by mu Veřejná bezpečnost občanský průkaz? Asi sotva, psal Novák a jedním dechem dodal, že populárnímu Neckářovi také ne, protože to by hned cizí noviny psaly o útisku našich umělců a jejich pronásledování. Ale když byli šikanováni prostí, obyčejní lidé, pes po nich neštěkl.[24 ]

Sofistikovaněji se na celý problém díval publicista Ondřej Neff v článku Party se mají k světu, který měl vyjít v 48. čísle Literárních novin. Cenzura rozhodla článek vypustit nebo přepracovat, jelikož autor psal v tom smyslu, že nelze donekonečna trestat děti jen proto, že společnost nic jiného neumí, a že se musí odstranit příčina konfliktů. Dále se rozepsal o teenagerské revoluci, která vypukla na celém světě a jejímž výsledkem by mohla být velkolepá, celosvětová reforma výchovy, práce a volného času. Tedy zlepšení života pro všechny, nejen pro ty nejmladší. Tomu jistě nepomůže zbití chlapců a děvčat obušky, šikana mániček odvšivením a ostříháním, stejně jako seřezání pokojných občanů chuligány: Protože, uznejte sami, kdo z vás je plně spokojen s tím, jak pracuje a jak tráví volný čas, a především s tím, jak byl vychován a jak sám vychovává?[25] Ne vždy vše skončilo „pouhým“ násilným ostříháním.

Ani článek Spravedlnost kontra puberta Zdeňka Reimanna, který byl určený do stejného čísla Literárek jako Neffův text, neměl spatřit světlo světa. Autor v něm psal, že po Praze se najednou pohybují chlapci s dlouhými vlasy nikoliv jednotlivě, ale v partách. Jako jejich oblíbené místo smutně proslula rampa Národního muzea, která se stala Mekkou dlouhovlasých. Dlouhé vlasy nebyly programem, byly prostě dlouhé. Kdyby je nosili všichni, snad by ostatní chodili dohola. Rudé právo 30. srpna 1966 ústy Jiřího Fraňka volalo po energičtějším postupu vůči vlasatcům. Pracovník Výzkumného ústavu odborného školství Pavel Čepek získal spontánní výpovědi „mániček“ při průzkumu v plných třiadvaceti odborných učilištích: Vždyť ti starší lidé, kdyby mohli, tak by nás, zarostlé hochy, úplně umlátili. Nepochopím, proč mohou být tak zlí. Reimann dál citoval z dopisů mladých, zastávajících se „mániček“, z nichž se před veřejností dělala banda zdegenerovaných blbů, libujících si ve špíně, drogách a promiskuitě. Ostříhané „máničky“ uspořádaly 20. září 1966 demonstraci, při které prošly Prahou a daly hlasitě najevo svoji nevoli vůči straně a socialistickému zřízení provoláváním hesla Vraťte nám vlasy! U bývalého Stalinova pomníku vykřikovaly na hlídky Veřejné bezpečnosti: Fízlové, pojďte si pro nás!

Reimann poukázal na fakt, že výpovědi svědků se rozcházely s obžalobou obvodního prokurátora pro Prahu 2. Proces trval plné čtyři deštivé dny. Soud shledal obžalované vinnými, že se zúčastnili téměř tříhodinové demonstrace, tleskali a pokřikovali na protest proti nucenému ostříhání, čímž spáchali trestný čin výtržnictví, tři z nich dále trestný čin příživnictví. Rozsudky byly následující: jeden obviněný dostal 16 měsíců nepodmíněně, pět obžalovaných 5 až 12 měsíců nepodmíněně, sedm obžalovaných, z toho šest mladistvých, bylo odsouzeno k podmíněným trestům na 4 až 8 měsíců: V zákoníku stojí, že zavšivený nebo nadmíru špinavý člověk může být očištěn i proti své vůli. Možná, že „očistit“ se v tomto případě zjednodušilo na „ostříhat“. Nevím. Jestliže tedy máničky od samého počátku vedly nějaký skrytý boj s nechápající společností, otevřený boj začal okamžikem, kdy se nůžky policejního holiče dotkly vlasů prvního z nich. Mládež není dlouhými vlasy poznamenána – jestliže ji ostřiháme, zůstane uvnitř stejná. A nám jde přece o jejich osobnost, o to, aby smysl života nenacházeli v myšlenkové impotenci, občasné trestné činnosti a takovém kamarádství, jež je na úkor společnosti. Ale teď už je dobojováno. Vyhráli jsme my.[26]

Kdo vyhrál?

V tomto postgeldofovském[27]světě je těžké sdělit někomu, kdo tím sám neprošel, že před pouhými pětadvaceti lety vás mohli (a mně se to stávalo často) poplivat a proklít na ulici jen za to, jak vypadáte a jak jste oblečeni; je těžké vysvětlit osvobozující pocit, že každá sociální změna – bez ohledu na to, jak je malá – je ryzí revolucí proti zkostnatělému myšlení rodičů – a možná je dokonce začátkem nového světa (a taky že jím byla, jenže ne toho, v nějž jsme doufali).[28]Tolik americký publicista a novinář Peter K. Hogan.

Po zahájení masové represivní kampaně proti dlouhovlasým v roce 1966 vedení komunistické strany i bezpečnostní orgány s potěšením konstatovaly, že jejich zásahy schvaluje většina tehdejší dospělé populace.

Každá generace chce nové symboly, nové lidi, nová jména. Chtějí se tak odlišit od svých předchůdců.[29] Jim Morrison, 1969. Jsem nejhorší v tom, co umím nejlépe, a za tento dar se cítím požehnán. Naše malá skupina vždy byla a vždycky bude až do konce. Kurt Cobain, 1991 (Nirvana, album Nevermind, píseň Smells Like Teen Spirit).

Král Majáles

A komunisti nemají co nabídnut kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících, a komunisti budujou těžký průmysl a těžké je i srdce a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost, a kapitalisti si pijou v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpěly hlady, a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo mu hlavu ufikli, ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe. Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý vyzpěvoval na Národní třídě, jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník, jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny, a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v kravatě a obleku [...] [6]

Poznámky

[1] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), fond (dále jen f.) Hlavní správa tiskového dohledu ministerstva vnitra 1953–1968 (dále jen 318), signatura (dále jen sign.) 318-141-1, zde Příloha k Denní zprávě číslo 110 ze dne 28. 11. 1966.

[2] V době, kdy jsem prováděl archivní výzkum týkající se „dlouhovlasých“, mě František Stárek upozornil na dizertační práci Filipa Pospíšila Kampaň proti vlasatcům v komunistickém Československu (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009), mapující kampaň státního aparátu vůči „nepřizpůsobivým“ občanům Československé socialistické republiky. Text se posléze dočkal i knižního vydání (POSPÍŠIL, Filip – BLAŽEK, Petr: Vraťte nám vlasy! První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Academia, Praha 2010). Aby tato studie nebyla pouhým nošením dříví do lesa a v nejmenší možné míře opakovala, co již bylo zveřejněno jinde, zaměřil jsem se výhradně na relativně krátký časový úsek dané problematiky, na období ohraničené roky 1965 a 1966, kdy vrcholila hysterie vůči mladým lidem, kteří se provinili jen tím, že měli dlouhé vlasy a nosili určitý typ oblečení, a soustředil jsem se na to, jak na rebelující mládež nahlíželi tehdejší mocní a jak se novodobý hon na čarodějnice zrcadlil na stránkách „socialistického“ tisku. Opíral jsem se přitom o archivní materiál, který je zde předkládán mnohdy poprvé.

[3] Národní archiv (dále jen NA), f. Archiv ÚV KSČ Antonín Novotný (dále jen 1261/0/43), inventární číslo (dále jen inv. č.) 280, karton (dále jen k.) 192, Usnesení 84. schůze sekretariátu ÚV KSČ ze dne 29. 9. 1965.

[4] Tamtéž, zde Usnesení 64. schůze sekretariátu ÚV KSČ ze dne 25. 2. 1965.

[5] Předsednictvo Československého svazu mládeže hovořilo o 150 tisících návštěvnících. Tamtéž, Stanovisko předsednictva vysokoškolského obvodního výboru Československého svazu mládeže Praha k průběhu a organizaci Majálesu 1965.

[6] GINSBERG, Allen: Kvílení. Odeon, Praha 1990, s. 250–251.

[7] Tamtéž, Zpráva o přípravách a účasti studentů vysokých škol na 1. máji a o průběhu Majálesu 1965 ze dne 10. 5. 1965.

[8] Tamtéž, Stanovisko předsednictva vysokoškolského obvodního výboru Československého svazu mládeže Praha k průběhu a organizaci Majálesu 1965.

[9] NA, f. Archiv ÚV KSČ, Předsednictvo ÚV KSČ 1966– 1971 (dále jen 02/1), archivní jednotka (dále jen a. j.) 5, svazek (dále jen sv.) 5, bod (dále jen b.) 8, Zhodnocení Majálesu 1966.

[10] Tamtéž, Hodnocení Majálesu 1966 a návrh opatření ministerstva školství a kultury.

[11] XIII. sjezd Komunistické strany Československa se konal ve dnech 31. 5.–4. 6. 1966. Mimo jiné přijal rezoluce o národních výborech, socialistické kultuře a schválil změny ve stanovách KSČ.

[12] NA, f. Archiv ÚV KSČ 02/1, a. j. 5, sv. 5, b. 8, Zhodnocení Majálesu 1966 projednané sekretariátem Ústředního výboru Československého svazu mládeže dne 11. a 14. června 1966.

[13] NA, f. Archiv ÚV KSČ 1261/0/43, k. 115, inv. č. 160, Akce „Hovoříme s mládeží“ v rezortu ministerstva spravedlnosti, 1966.

[14] NA, f. Archiv ÚV KSČ, Ideologická komi se ÚV KSČ 1958–1968 (dále jen 10/5), a. j. 23 , sv. 6, b. 1, Problematika současné mladé generace.

[15] Jedná se o část textu z písně Pal vocud´ skupiny Jasná páka.

[16] Tento údaj se nezakládá na pravdě. Pokud byl někdo odsouzen, byli to právě dlouhovlasí, jak si dále ukážeme.

[17] Podrobněji k problematice (nejen) cestování a turistického ruchu RYCHLÍK, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2007.

[18] ABS, f. 318, sign. 318-141-1, Denní zpráva číslo 68 ze dne 4. 7. 1966, část B: Badische Neueste Nachrichten číslo 143 ze dne 23. 6. 1966.

[19] ABS, f. 318, sign. 318-141-1, Denní zpráva číslo 71 ze dne 15. 7. 1966: Král Majáles by Allen Ginsberg.

[20] Tamtéž, Denní zpráva číslo 73 ze dne 20. 7. 1966: Signál číslo 30 z 28. 7. 1966.

[21] Podrobněji k jeho pohnutým životním osudům viz Paměť národa, Alexandr Kliment, http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1805 (citováno k 26. 4. 2011).

[22] ABS, f. 318, sign. 318-141-1, Příloha k Denní zprávě číslo 88 ze dne 9. 9. 1966: Malý český hon na čarodějnice.

[23] Tamtéž, Denní zpráva číslo 102 ze dne 9. 11. 1966.

[24] Tamtéž.

[25] Tamtéž, Denní zpráva číslo 110 ze dne 28. 11. 1966, část A: Literární noviny 26. 11. 1966.

[26] Tamtéž, Příloha k Denní zprávě číslo 110 ze dne 28. 11. 1966.

[27] Dne 13. července 1985 se konal gigantický dvojkoncert LIVE AID, jehož výtěžek byl věnován obětem hladomoru v Etiopii. Akci zorganizoval známý irský umělec Bob Geldof, později za ni obdržel Řád britského impéria.

[28] HOGAN, Peter K.: The Doors. Úplný průvodce hudbou skupiny. Votobia, Olomouc, 1997, s. 7.

[29] DOE, Andrew – TOBLER, John: Jejich vlastními slovy – Doors. CHampagne Avantgarde, Bratislava 1993, s. 87.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔05.02.2013 📕8.297

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře