Soumrak mužů v modrém

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 25.269

Obavy z návratu domů

Českoslovenští letci odcházeli po okupaci českých zemích do zahraničí mezi prvními. Byli to oni, kteří aktivně bojovali od samého počátku až do konce hrůzného konfliktu 2. světové války. V řadách RAF jich padlo plných 487 (dalších šest letců zahynulo po válce 5. a 10. října 1945 po startu k přeletu z Velké Británie do Československa). Téměř šest let neměli zprávy o svých nejbližších. Za svého pobytu ve Velké Británii se museli vyrovnat s mnoha strastmi operačních letců. Exilová vláda přitom často prohlašovala, že lituje těžkých obětí z jejich řad, bez kterých by nebyla možná opětovná svoboda vlasti, ale zdůraznila, že lid doma trpí mnohem více. Po dlouhé době strávené v zahraničí se nemálo z nich obávalo návratu domů.


Petr Uruba jako poručík RAF

Reklama

Vynikající noční stíhač Josef Hanuš byl například zneklidněn tím, že by je, letce, mohl lid doma nařknout z „buržouství“, když chyběli doma v době, kdy je národ nejvíce potřeboval, zatímco oni byli v „bezpečí“ v Anglii: „Náš nejvyšší velitel a ministr národní obrany generál Svoboda poslal z Prahy generálu Janouškovi a všem letcům v Anglii blahopřání k vykonané činnosti a úspěchům dosaženým na Západě. To těší a blaží a rozhodně je to velmi moudrý krok, neboť jako všichni exulanti jsme choulostiví, pokud se návratu domů týká, nevědouce, do čeho se budeme vracet. Po šest let jsme nežili jako část národa a byli jsme bez těsného styku s našimi doma. Výsledkem zkušeností a životní praxe, kterou jsme získali za podmínek možná velmi odlišných od poměrů panujících doma, jsme pozbyli možnosti cítit národní puls a všechny směry, jimiž se ve svém myšlení a cítění doma lidé ubírají.


Nadšené přivítání letců z Anglie.

Jsme si všichni vědomi, že jsme odešli dobrovolně a proto, abychom svým snažením pomohli dosáhnout dnešního výsledku. Tehdy jsme si nemysleli, že by nám to někdo mohl vytknout jako ulejváctví nebo zběhnutí v době, kdy nás bylo doma nejvíc zapotřebí. Další otázkou budou politické poměry. Bylo by velmi lehké nás kohokoliv nařknout z buržouství. Náš život zde i ve Francii byl poměrně lehký, ale snad nikdo nezapomene na to, kolik těch lehkých životů bylo ztraceno v boji, kolik lidí u našich tří perutí (byly čtyři, pozn. aut. ) v Anglii se vystřídalo, aby je udrželo při plném životě, kolik lidí bylo zabito, zraněno, nebo upadlo do zajetí. Pro tyto poslední definitivně všechny řeči o lehkém životě neplatí, a tudíž nemohou platit ani pro ostatní, kteří byli v nebezpečí upadnutí do zajetí při každém operačním letu nad nepřátelským územím.

Postoj typu – my doma trpěli, zatímco vy jste si v Anglii žili na vysoké noze – zastávala část francouzské veřejnosti vůči svým letcům. Vynikající stíhač Pierre Clostermann k tomu rozhořčeně uvedl: „Těch několik málo z nás, kteří přežili neslýchané úsilí čtyř válečných let, chtělo se stůj co stůj vrátit domů, šlapat znovu francouzskou půdu, opět spatřit své rodiny, dýchat život pařížských ulic nebo klid malého městečka, kde jsme se narodili… Potom se všichni rychle vraceli, zmámení, dezorientovaní, ale ještě nikoliv zatrpklí.


Slavnostní pochod letců Prahou za nadšených ovací obyvatelstva, Praha 21. srpen 1945

Reklama

Zahrnuli je odbojářskými historkami, skazkami o hrdinských činech, jedny a tytéž fráze měli tisíckrát na talíři: „Cožpak vy, vy jste měli štěstí, že jste byli v Londýně. Ale my jsme tady trpěli. Kdybyste věděli, co my jsme kolikrát riskovali! A přece jsme Boše vyhnali. “ „Vy nevíte, co to je, vy to nikdy nemůžete pochopit; ten a ten byl zastřelen, ten a ten byl mučen, ten a ten byl deportován…“ „Cože? Vy už jste poručík letectva? To je vidět, jak v Londýně pršely distinkce a vyznamenání!“

Nedovedli to pochopit. Dělali přece všechno, co bylo v jejich silách. Nechtěli kytky ani oslavování, nechtěli žádnou odměnu, toužili po domově, a ten našli často v troskách. Raději mlčeli, ale v srdci jim hlodal neurčitý pocit těžkého bezpráví. Co se jim vůbec mohlo stát? Oni neriskovali nic, než snad že se uškvaří zaživa, že naleznou smrt pod troskami Spitfiru, že uvidí, jak se k nim řítí země ve smrtelném tanci, zatímco odsouzenec v uzoučké kovové rakvi pilotní kabiny, jejíž kryt se zasekl, počítá, čtyři, tři, dvě vteřiny života… […] Zatímco ti druzí…


Div. gen. Karel Janoušek v čele defilé „svých“mužů

Dále tento statečný Francouz konstatoval holý fakt, jenž platil i pro československé letectvo na půdě Velké Británie: „Po celé měsíce nosili třikrát denně na trh zběsilého flaku svou ubohou kůži, která se vzpírala, které se nechtělo na šibenici, den co den vyvázli jen o chlup, den co den čekali osudnou chvíli. […] Létali pořád jedni a tíž letci, jen aby Francie byla zastoupena na obloze Evropy.

V rámci naší jediné bombardovací perutě vytvořené na půdě Velké Británie sloužilo nejvíce mužů, kteří nebyli vojáky z povolání. Návrat do Československa vzbuzoval u těchto letců obavy, které se později ukázaly jako oprávněné. Tito vojáci byli rozhodnuti se po demobilizaci vrátit ke své původní profesi či studiu. V lednu 1945 zaslali memorandum prezidentu Edvardu Benešovi. V něm, mimo jiné, zklamaně konstatovali: „My všichni, kteří dnes sloužíme jako vojáci, aniž bychom byli vojáky z povolání, byli jsme vytrženi ze svého prostředí a přinuceni opustit svá povolání, nemáme nejmenších záruk pro svou budoucnost a nevíme, co můžeme očekávat za nových poměrů. Otázky nezaměstnanosti, hospodářského zajištění, sociální rovnosti jsou ty nejdůležitější.

Nešlo jim o to, aby získali po návratu do vlasti zvláštní výhody. Požadovali pouze zajištění stejných možností a příležitostí k uplatnění v nově budované společnosti. Vždyť v Anglii měli možnost vidět přípravu Britů pro usnadnění přechodu jejich mužů z vojenského do civilního života, zatímco oni neustále poslouchali stejnou písničku: „Stále [je] jen poukazováno na nejisté poměry budoucí, na domov, ačkoliv toto hledisko se naprosto neuplatňuje pro vojáky z povolání, respektive na ty, kteří chtějí ve vojenské službě zůstat, a pro civilní osoby (působící na ministerstvech v Londýně, pozn. aut.). Kurzy, možnost přeškolení, další vzdělávání a příprava pro budoucí povolání, je dána pouze pro právě jmenované dvě třídy.“ Letci poté slušně, ale razantně podotkli, že: „Uvědomujeme si plně potřeby a těžkosti státu, ale nepokládáme za řešení obvyklou námitku, že lidé doma více trpí.


Letci směřují na Staroměstské náměstí, nadšení obyvatel nezná mezí

Na memorandum měla vliv britská a americká příprava na návrat veteránů do civilního života. Bohužel, realita v poválečném Československu byla naprosto odlišná. Ještě v roce 1946 byl v parlamentě, na stránkách tisku, ve zprávách pro ministerstvo obrany rozebírán smutný fakt, že mnoho bývalých vojáků se potýká s nemalými existenčními problémy. U letců ze Západu zde hrála svoji roli i skutečnost, že se do vlasti vrátili jako poslední. Rovněž demobilizační příspěvek se nedal srovnat s tím, který Britové uvolnili pro své muže. V roce 1945 se pro československého letce pohyboval ve výši 60 liber (přibližně 12 090 Kčs). Poručík britského letectva však obdržel po třech letech služby (nebyl v zámoří) 109 liber, 14 šilinků a 8 pencí a dále mohl získat tzv. „Resettlement grants“, což byl dar ve výši 150 liber, který mu například umožnil založit si drobnou živnost.

Na výsluní

Reklama

Letní měsíce po skončení války se nesly ve znamení značného psychického náporu na československé letce. Válka v Evropě skončila již 8. května 1945, ale oni ještě v červenci pobývali na britských ostrovech. Neměli zprávy o svých nejbližších ani o domovu, který neviděli předlouhých šest let. To vše se pochopitelně odrazilo na jejich morálce. Generál Karel Janoušek posílal z Londýna do Prahy jednu urgenci za druhou a žádal v nich o povolení „svých“ mužů k návratu. Britská strana uvolnění letců ze svazku Royal Air Force Volunteer Reserve (RAFVR) nekomplikovala. Překážkou se stala pražská vláda, v jejímž čele stál prosovětsky orientovaný sociální demokrat a pozdější člen ÚV KSČ Zdeněk Fierlinger. Povolení k návratu od sovětské vojenské zprávy hrálo zásadní hlavní roli, i když nelze zapomínat na fakt, že 311. peruť až do 4. června 1945 pátrala po kapitulujících německých ponorkách a vláda jednala s Brity o nákupu letecké techniky. Až koncem července 1945 dorazil do Londýna z Prahy telegram, jenž suchým tónem oznamoval, že se letci mohou vrátit do Československa.


Moře“ modrých uniforemna Staroměstském náměstí

Tisíce Pražanů se 13. srpna 1945 tísnily v okolí ruzyňského letiště, kde přistálo 54 Spitfirů LF. Mk. IXE bývalého československého stíhacího křídla (tvořily jej 310., 312. a 313. československá stíhací peruť) a 10 Liberatorů GR. Mk. VI od 311. perutě. Dalších 12 Spitfirů přistálo v Ruzyni 24. srpna a 8. září 1945 přiletěly ještě čtyři tyto stroje. Záhy, 21. srpna, se v Praze konal slavnostní pochod letců z Anglie v čele s generálem Janouškem. Triumfální pochod byl zakončen přehlídkou před tribunou na Staroměstském náměstí. K letcům promluvil prezident Beneš a poté ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda. Kdo z letců by si v té slavnostní chvíli pomyslel, že právě zazněla jejich labutí píseň? Jak uvedl plukovník Uruba: „To přivítání v Praze, to byla jedním slovem nádhera. Všichni nás milovali! Kdo mohl tušit, co přijde ani ne za tři roky?


Div. gen. Alois Vicherek

Již 29. května 1945 byl velitelem československého letectva jmenován gen. Alois Vicherek. V letectvu zaujali důležitá místa plk. Josef Hanuš, který strávil část války v koncentračních táborech, a pplk. František Rypl, bývalý příslušník 310. československé stíhací perutě a v letech 1944–1945 starší šturman československé letecké divize v Sovětském svazu. Oba po válce vstoupili do řad KSČ a patřili mezi hlavní, až fanatické odpůrce letců z Velké Británie. Hanuš se stal záhy generálem a jakožto (oficiálně) druhý muž po Vicherkovi podnikal razantní perzekuční kroky vůči bývalým letcům RAF. Generál Janoušek se sice ocitl na druhé koleji, ale letci, kteří za války působili ve Velké Británii či v Sovětském svazu, obdrželi v drtivé většině případů odpovídající posty.


Div. gen. Josef Hanuš, v roce 1950 vystřídal Vicherka na postu velitele letectva

Po demobilizaci zůstalo v československém letectvu 444 letců, kteří za války sloužili v RAFVR. V roce 1947 bylo složení letectva následující: 58,7 % jeho příslušníků pocházelo z „domácích“ řad. Jednalo se o tzv. „naftalíny“, letce, kteří se nezúčastnili bojů na západní ani na východní frontě. Někteří z nich se však zapojili do domácího odboje. Plných 30,7% tvořili bývalí příslušníci RAF a 10,6 % veteráni z východní fronty.

V roce 1945 zastávali bývalí příslušníci RAF drtivou většinu velících postů u jednotlivých leteckých pluků. Z celkového počtu 24 leteckých pluků bylo 21 pod jejich velením. Výjimku tvořilo pouze Slovensko, kde zastávali funkci velitelů jednotlivých leteckých pluků slovenští letci, kteří za války sloužili ve slovenském letectvu v rámci Slovenského štátu či později v 1. československé smíšené letecké divizi vytvořené na půdě Sovětského svazu. V českých zemích však bývalí letci RAF „ovládali“ stoprocentně všech 20 leteckých pluků zde dislokovaných. Poněkud příznačnější bylo, že až na dvě výjimky (Velitelství 1. a 6. letecké divize) byli veliteli jednotlivých leteckých divizí jmenováni důstojníci především z řad „naftalínů“.


Zdeněk Fierlinger

K 1. prosinci roku 1946 došlo ke změně organizační struktury letectva. Letectvo se rozdělilo na čtyři vojenské oblasti (Velitelství letectva Vojenská oblast 1–4). Jednotlivá Velitelství letectva Vojenské oblasti se většinou skládala z jedné divize (výjimkou byla Vojenská oblast 2, která měla dvě divize) a leteckých pluků. Z celkového počtu pěti divizí vedli plné čtyři bývalí letci RAF. Ze 14 leteckých pluků jich bylo devět pod vedením bývalých letců RAF.

Záhy po svém návratu se stali letci ze Západu předmět aktivního zájmu Hlavní správy obraného zpravodajství (HSOBZ), v jehož čele stál neblaze proslulý Bedřich Reicin.

Soumrak

Komunisté nebyli nadšeni skutečností, že významné pozice v poválečném letectvu zastávali právě letci ze Západu. Pro výchovu leteckých elévů však byli nepostradatelní. Čistky mezi bývalými příslušníky Královského letectva začaly záhy po únorových událostech a měly vcelku divoký průběh. V průběhu března 1948 bylo odesláno na dovolenou celkem 63 letců, v drtivé většině případů vyšších leteckých důstojníků.


Rudolf Slánský, popraven 3. prosince 1952

Klíčovou roli při perzekucích v armádě sehráli Rudolf Slánský, předseda branného výboru Ústavodárného národního shromáždění a místopředseda Ústředního akčního výboru Národní fronty, členové Armádního poradního sboru (APS), mezi nimi velmi aktivní gen. Reicin a ministr národní obrany gen. Svoboda (v této době nedal na Reicina dopustit a nechal se řídit jeho návrhy). Na rozhodnutí APS měl podstatný vliv Hlavní štáb 5. oddělení (nástupnická organizace HSOBZ).

V březnu či koncem dubna 1948 zaslal přednosta 5. oddělení štábu velitelství I. leteckého okruhu urgentní zprávu APS, ve které označil 43 leteckých důstojníků, všechny bývalé členy RAF, jež navrhoval propustit na dovolenou, ze které by se už do vojenské činné služby nevrátili. Tito důstojníci měli jedno společné – všichni si vzali za manželku Angličanku, tedy osobu z nepřátelské, západní země: „V celku je možno tvrdit, že se nelze za žádného z důstojníků či rotmistrů, co mají za manželky Angličanky, zaručit, protože tyto ženy žijí jak v rodině, tak na veřejnosti (okolí) svým životem, samostatně, výchova dětí je prováděna bez vlivů manželů, kteří de facto nemají, jak potvrdily zkušenosti, naprosto žádný vliv na manželky – naopak jednali a jednají pod vlivem svých manželek a přejímají jejich názory. S českým prostředím se nesžily, považují se a považovat vždy budou za Angličanky a dle toho budou jednat. “ Nižší důstojníky ze Západu, zhruba do hodnosti kapitána a ty, kteří neměli za manželku Angličanku, si dočasně armáda ponechala. Zatím za ně neexistovala náhrada.


Bedřich Reicin, popraven 3. prosince 1952

Koncem dubna 1948 bylo z armády vyhozeno 106 letců, kteří za války sloužili v Královském letectvu. Následující rok měl být pro tyto muže osudným. Již 15. ledna 1949 poslal velitel československého letectva generál Vicherek neblaze proslulý dopis náměstkovi ministra národní obrany pro věci osobní, generálu Reicinovi. Označil v něm další působení zbývajících „zápaďáků“ v armádě za nemyslitelné. V případě konfliktu se Západem by se tito letci stali naprosto nespolehlivými, což ostatně potvrzovaly jejich pokračující útěky právě na Západ. Reicin ve své odpovědi z 28. ledna 1949 jmenovitě určil 137 letců (všichni „zápaďáci), kteří měli být z armády odstraněni obvyklým způsobem (počínaje 1. únorem 1949 měli být odesláni na tříměsíční dovolenou, poté na dovolenou s čekaným a posléze přeloženi do výslužby nebo do zálohy). Následovalo zařazení do „pracovního procesu“, kde tito profesionálové v drtivé většině případů našli uplatnění pouze u těžké, manuální a prakticky nekvalifikované práce. Rozsah článku neumožňuje zabývat se letci, kteří se stali obětí komunistické justice.

K 20. říjnu 1950 sloužilo v armádě ještě 96 letců, kteří za války bojovali v RAF. Následovala poslední čistka. Nakonec zůstalo v letectvu sloužit pouze okolo 18 „zápaďáků“ (jejich počet se zdvojnásobil v průběhu druhé poloviny 60. let v rámci rehabilitací).

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 9/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více