Obraz nepřítele

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔04.02.2013 📕5.909

Pohled nacionální

České obyvatelstvo mělo ze všech evropských národů tu pochybnou čest, aby jako první na vlastní kůži pocítilo okupační moc nacistického režimu. Správně bychom měli uvádět, že toto prvenství patřilo Rakousku, které bylo Třetí říší „anšlusováno“ o rok dříve, než české země. Je však slušné uvést, že oproti Čechům drtivá většina Rakušanů vítala příchod milovanéhoVůdce s hystericky otevřenou náručí, stejně jako německé obyvatelstvo v českém pohraničí v říjnu 1938. Mnichovský diktát znamenal nejen ztrátu rozsáhlého území, ale i příchod desetitisíců běženců do českého vnitrozemí. Jednalo se o více než dvě stě tisíc uprchlíků, zahrnujících zejména Čechy, německé antifašisty a Židy. Posledně dvě jmenované skupiny nebyly českou populací přivítány s otevřenou náručí. U Němců byla příčinou jejich národnost, důvodem u Židů byla jejich mateřština, což byla často němčina.

V době vymknuté z kloubů vyplaval na povrch i vypjatý český nacionalismus. Většina českého obyvatelstva postrádala schopnost rozlišit mezi Němci sympatizujícími s nacismem (či přímo nacisty) a Němci, kteří byli v pohraničí perzekuováni kvůli svému politickém přesvědčení nebo rasovému původu. Tato způsobilost se nezlepšila ani v průběhu války. Bylo tomu právě naopak. Můžeme konstatovat, že okupační zkušenost a německá zvěrstva pouze posílila u Čechů odpor vůči všemu německému, jak potvrzují slova veterána RAF Františka Louckého: „Často jsme pohromadě vzpomínali na domov a báli se o osudy svých nejdražších, hlavně za doby heydrichiády. Se zaťatými pěstmi jsme každý večer poslouchali zprávy pražského rozhlasu, kde byla čtena jména popravených.Tyto zprávy nám však byly vzpruhou k dalšímu boji proti barbarskému nepříteli.


Sudetské ženy v českém pohraničí hystericky vítají příjezd milovaného Vůdce

Němec byl zkrátka Němec. Dokonce i Židé z předválečného Československa se stali v zahraniční armádě předmětem šikany od svých spolubojovníků díky svému mateřskému jazyku. Svědčí o tom například hlášení velitele 1. československé smíšené brigády, brigádního generála Bedřicha Neumanna, za měsíc září 1941: „Zprávy o perzekuci ve vlasti jsou sledovány s neutuchajícím zájmem a věří se, že tato těžká zkouška, byť i velmi bolestivá, nám po stránce zahraničně politické velmi prospěje a ukáže v pravémsvětle velikost našeho rozhodnutí po Mnichově. Současně stoupla nenávist vůči všemu německému a nelze vyloučit nějaký incident, budou-li v dnešní době Židé mezi sebou používat němčiny, kterou nyní čeští vojáci považují za provokaci. […] Uvědomění národní stoupá. Pojmy hitlerismus, nacismus a podobně, jsou nyní vesměs nahrazovány pouze slovy Němec a německý. Místo dřívějších úvah a potrestání nacistů, nastupuje nyní pomstychtivost vůči Němcům.

O sedm měsíců později hlásil Neumann na Ministerstvo národní obrany, že: „Stálý odchod vybraných lidí (k letectvu) a příliv nováčků německé národnosti nebo německého vychování, vzbuzuje čím dál větší napětí. Neustálé němčení těchto lidí, jež lze dnes slyšet v téměř každé budově, může být každou chvíli příčinnou otevřeného konfliktu mezi českými a německými vojáky, které němčení přímo provokuje. Tito čeští vojáci nedělají rozdílu mezi Němci a nacisty, poukazují na smutné zkušenosti s našimi Němci a oprávněně namítají, že národnostní složení československé brigády neodpovídá dnes vůbec duchu skutečné československé armády. Mnozí uvádějí, že kdyby toto věděli, byli by zůstali doma, kde je národ ve vypjatém nacionalismu dnes zcela sjednocen.

Pohled „profesionální

Československý letec či pěšák svého nepřítele pochopitelně nemiloval. Na druhou stranu v tvrdých bojích často poznal jeho kvalitu a byl nucen uznat, že své řemeslo ovládá. V denících, publikacích či poválečných rozhovorech to přiznávali samotní protagonisté těchto střetnutí: „Nemám rád ty nesmysly, že Němci prý byli špatnými letci, nevycvičenými a tak.Ti, které jsem potkával potkal já, byli výbornými piloty, byli odvážní a jejich letouny byly obvykle výkonnější než naše, zvlášť stodevadesátky.“ Tolik slova Františka Fajtla, který byl sám 5. května 1942 sestřelen jedním FockeWulfem Fw 190.


Zleva: Hana Benešová, Edvard Beneš a brig. gen. Bedřich Neumann

Podobně nezkresleně vnímali nepřítele i někteří nezaujatí příslušníci pozemní armády na východní frontě, přesto, že němečtí vojáci byli propagandisticky často zobrazováni jako „zbabělci“, kteří byli silní v „kramflících“ pouze tehdy, když měli převahu na bojišti. Legenda zahraničního odboje, VilémSacher, ve své publikaci Krvavé Velikonoce (vyšly záhy po Sametové revoluci) otevřeně uvedl: „Nerad o tom mluvím. Z opatrnosti,někdo by mi mohl přisoudit fůru nesprávných věcí, ale já od začátku karpatsko-dukelské operace jsem protivníka studoval a poznal jsem, že Němci jsou dobří vojáci. […] Styděl jsem se za některé články ve frontových novinách, kde Němce snižovali a málem z nich dělali zbabělce.

Podobně „šokující“ hodnocení nepřítele si mohl československý čtenář přečíst o plných třicet let dříve ve vzpomínkové knize (deníku) Otto Wagnera "S cizineckou legií proti Romellovi". Jako kapitán legie se Wagner zúčastnil, mimo jiné, i legendárního nasazení u Bir Hakimu. Na nepřítele a boje samotné zanechal následující „vojáckou“ vzpomínku, pojící se k 10. červnu 1942, kdy se Bir Hakim ocitl v pevném nepřátelském sevření: „Velitel 3. čety rotmistr D., původem Ital, nařídil nasadit bodáky a připravit ruční granáty. Je úplně klidný a chlapi jsou jak z kamene. Nepospíchají se střelbou, pečlivě míří. Lidé u těžkého kulometu, který vezme Němce z boku, čekají, ani maskovací síť ještě nestáhli. A Němci jdou, nekřičí hurá, jdou chladnokrevně, je vidět, že to jsou dobří vojáci. Začínají pražit ze samopalů, mají jich mnohem víc než my. Úplné krupobití. Těžký kulomet na křídle je již bez síťky a právě začíná. Připojuje se kulomet od 2. čety a oba minomety od pomocné čety chrlí miny na nepřátelskou rojnici ve druhém sledu. Těžké kulomety od 5. roty se pouštějí do záloh nepřítele… Odrazili jsme je – mnozí z nich zůstávají ležet před našimi zákopy, a přitom všichni chlapi od 3. čety jsou v pořádku. Je to úplný zázrak. Takový déšť střel a nikdo nebyl zraněn. Bohužel na mé pozorovatelně strážní andělé poněkud selhali. Pozorovatelna dostala za mé nepřítomnosti přímý zásah ze 155mm houfnice.


Čeští uprchlíci mířící po mnichovském diktátu do vnitrozemí

Kapitán Wagner byl jedním zmála Čechů, který onoho 10. června 1942 mohl se zbraní v ruce oplatit masakr civilistů v okupované vlasti, neboť, jak známo, toho dne byla německými okupanty vypálena obec Lidice…

Ve svém deníku Otto Wagner uvádí množství zajímavých postřehů, které vyvracejí mnohé mýty o Němcích, kteří v očích propagandy stáli neochvějně za svým Vůdcem, zvláště v tomto období války, kdy se německé branné moci dařilo na všech frontách. Zde je jeden z nich: „Ve 4 hodiny (5. června 1942) přijel ke vchodu do minových polí německý major v autě označeném bílým praporem. Službu u vchodu měl legionář německé národnosti. Zeptal se majora neomaleně německy: ,Co tady chceš?´ Německý major odpověděl anglicky: ,Is there somebodywho speaks English here?´ Velitel stráže se dostavil a řekl majorovi anglicky, aby šel pryč.Major vytáhl z kapsy kus papíru a přečetl anglicky Rommelovu výzvu (ke kapitulaci). Potom usedl do auta a při otáčení najel zadnímkolem na minu. Nezbylo mu než vystoupit, uchopit bílý prapor a jít pěšky ke svým. Legionář německé národnosti za ním křičel: ,To se projdeš, Nácku, máš to domů čtyři kilometry!´“ Díky dalšímu legionáři německé národnosti se Wagnerovým mužům podařilo probít, lépe řečeno doslova prořezat noži z německého obklíčení v noci 11. června 1942: „Zaujímáme potichu sestavu ve tvaru klínu. Jako hlídka půjde vpředu první družstvo seržanta D. Je původem Němec. Za družstvem velitel 1. čety a po jeho obou stranách zbyla družstva první čety. Pak jdu s pomocnou četou, druhá četa jde vpravo od nás, stupňovitě doprava, třetí četa vlevo, stupňovitě doleva. Za chvilku je slyšet: ,Halt,wer da?!´Seržant pohotově odpovídá: ,Halts Maul, du Trottell?´ Slyšíme tlumené hlasy. Tři Němci mají nůž v těle. Formace se nám trochu zhušťuje. Mám pocit, že jsem uprostřed smečky vlků. […] Mlha se pravidelně rozptylovala vždy po deváté. Teď je poledne a stále nás chrání. Cožpak On má čas se postarat o 79 chlapů, kteří se probili z pekla? Kdyby jen probili, ale oni se vlastně noži prořezali!


Otto Wagner jako kapitán cizinecké legie

Krátce předtím, v noci 29. května 1942, se Wagnerovým mužům podařilo zajmout dalších 11 Němců. Zajatý poručík byl poslán s eskortou na velitelství praporu, ostatní do ohrady pro zajatce. Německého šoféra se Wagnerovi podařilo přemluvit, aby zůstal u jeho roty, kde sloužilo několik německých legionářů. Bylo totiž zapotřebí, aby legionáře naučil zacházet s dieselovým motorem za účelem využití ukořistěných německých aut. O den později si Wagner zapsal do deníku: „Ten zajatý německý šofér je již v naší uniformě a dělá instruktora přes dieselovy motory. Bohužel umí jen německy. Přidělil jsem mu čtyři legionáře německé národnosti, aby si rozuměli. Jen aby nám v noci nepláchl. Chlapci ho nenápadně střeží, chodí s ním i na záchod, což je ovšem dosti nápadné.“ Otto Wagner tedy z vlastní zkušenosti poznal, že nebyl Němec jako Němec.


Vilém Sacher, legenda odboje na východní frontě

Smrt kamaráda vždy bolela a dále vystupňovala nenávist vůči nepříteli. Na druhou stranu brutální skon nenáviděného nepřítele emotivně otřásl i ostříleným stíhačem, jak uvedl Stanislav Fejfar, který 15. září 1940 poslal k zemi Dornier Do 17: „Posádka vyskočila, ale jeden nešťastník se zachytil padákem za ocasní kormidla. Bylo to strašné. Kýval se na padáku, trhal sebou, rval popruhy,ale nemohl se z toho dostat. Rád bych mu býval pomohl. Pak jsem ho chtěl zastřelit, aby se netrápil, a nakonec jsem raději ulít, abych se na to nemusel koukat. Bylo mi ho líto. Osud se nemá chovat ani k nepříteli tak krutě…

Pohled osobní, z vlastní zkušenosti

Naši vojáciměli v průběhu války možnost poznat nepřítele osobně, a to hned ze dvou zcela odlišných perspektiv. Jednou v pozici strážců, podruhé v pozici opačné. Nejdříve a s největším množstvím zajatých nepřátel se setkali za svého působení v severní Africe. Bohumír Krézek, veterán od Tobruku a později příslušník kanadského letectva, zanechal ve svých memoárech vzpomínku na setkání jak s italskými, tak německými zajatci, ke kterému došlo na jaře 1941: „V Alexandrii bylo nedaleko arabského hřbitova veliký zajatecký tábor. Bylo v něm asi patnáct tisíc Italů a jeden tisíc Němců z předvoje pozdějšího Rommelova Afrika Korps‘. Tyto zajatce svěřili Britové velkoryse nám, mimo to jsme hlídali i přístav. […] Italští vojáci byli, jak se říkalo, ,rození zajatci‘. Zajetím pro ně válka skončila, a jak to vypadalo, Mussolini pro ně nikdy moc neznamenal. Rádi upravovali tábor, konali různé práce, zpívali a rozhodně nevypadali tak, že by trpěli tím, že nemohou dál válčit. Italští důstojníci byli zvláštní kasta. Zajetí pro ně bylo příjemnou změnou a v žádném případě se nechtěli zbavit pohodlí, které měli ve městě. (Britové a samozřejmě později i my jsme žasli nad přepychem, který je doprovázel při jejich válečném tažení v poušti.) Němci byli úplný opak. Zajetí považovali za přechodnou událost, byli vyzývaví, stále pruští vojáci, jen s nimi vždy trhlo, když uviděli na rukávech našich vojáků označení CZECHOSLOVAKIA. A příležitosti k poznání této překvapivé skutečnosti jsem jim kupodivu poskytovali všichni velmi rádi a ochotně.


Bohumil Vazač (vlevo) a OttoWagner (s úlovkem), příslušníci 13. polobrigády Cizinecké legie

Schématické rozlišování nepřítele – drilem kvalitně vycvičený a vždy poslušný německý voják versus bohémský italský „pohodář“, kterému byla válka ukradená – přežil kupodivu do dnešních dnů. Je až z podivem, jak málo veteránů bylo ochotno přiznat stejné vojenské kvality italským vojákům. Přitomto byly zejména italské jednotky, se kterými se tvrdě střetli u obleženého Tobruku. Nasazení Československého pěšího praporu 11–Východního u obleženého Tobruku se stalo symbolem úspěchu zahraničního odboje. Vždyť do té doby se mohla exilová vláda v Londýně opírat pouze o skvělé výkony našich letců.


Vilém Sacher, legenda odboje na východní frontě

Otto Wagner byl poměrně vzácnou výjimkou, který dokázal uznat kvality italského vojáka: „Konečně se blíží hlídka. Volám na ně. Přibližujeme se opatrně. A chlap tam leží – je již mrtev. Papíry žádné nemá, je to poddůstojník od italského ženijního průzkumu. Jdeme proti jeho stopám.Vyhrabal několik min a zase je pečlivě zahrabal. Pravděpodobně se zajímal o druh našich min. Došli jsme na hranici našeho úseku a vůz pořád nikde. Musel přijít z minových polí před rotou Senegalců. Nařídil jsem chlapcům, aby ho pochovali a vrátil jsem se domů. Jen jsem došel, telefonoval mi velitel roty Senegalců, že dnes ráno našli jeho lidé italský motocykl, a že jeho řidič šel po okraji minových polí do mého úseku. Tak to byl opravdu machr! Pustit se sám na motorce pouští do týlu nepřítele – to je odvážný úkon. Budiž mu země lehká.

Jako měli Spojenci své elitní jednotky,měli takové i Italové. V africkém tažení si vysloužily skvělou reputaci a respekt zejména italské elitní obrněné divize – Ariete, Líttorio a Centauro (odkazuji čtenáře na vynikající publikaci Iana Walkera: Ocelové korby, Ocelová srdce. Mussoliniho elitní obrněné divize v severní Africe.). Kapitán Wagner měl rovněž po ústupu od Bir Hakimu možnost setkat se zajatými německými vojáky. Bylo to v době, kdy Rommel na severoafrickém bojišti triumfoval a jeho Afrika Corps směle postupoval k branám Egypta:„Říká se, že nepřítel je již v El Daba. Jedeme kolem zajateckého tábora. Zajatí Němci pískají a pokřikují na nás, že utíkáme před Rommelem! To se jim to pokřikuje, když jsou chráněni Ženevskou konvencí.Tak si vzpomínám, že někteří našinci, kteří se dostali z Bir Hakimu až po jeho obsazení Němci, vyprávěli, že kritického dne se Němci procházeli po našich opuštěných pozicích a občas některý z nich vystřelil z pistole… Dalo by se soudit, že doráželi raněné. A zde si hoví za dráty a mohou na nás pokřikovat! Nu uvidíme, kam dopadne poslední granát téhle války. A kdy to asi bude?


Kulometné postavení čs. vojáků u Tobruku

V průběhu války upadlo na západní frontě do zajetí 52 československých letců. Zatímco zpočátku se Němci chovali vůči zajatým letcům hrubě a neurvale, později, díky energickému zásahu britské vlády, s nimi zacházeli shodně jako s britskými příslušníky RAF (situace se změnila až v létě 1944).Naši letci měli možnost poznat německé vojáky při strážní službě a předtím, když byli bráni do zajetí. S některými, zejména těmi pokoušejícími se po sestřelení o útěk, nezacházeli zrovna v rukavičkách (například nadporučík Josef Bryks). V té chvíli, kdy uštědřovali kopance dopadenému Bryksovi však nevěděli, že kopají do českého důstojníka, neboť měl na sobě uniformu Královského letectva.

Na druhou stranu v boji sestřelený a těžce zraněný rotný Václav Bauman (později byl díky svému zranění repatriován zpět do Velké Británie) zažil naprosto jiné„přivítání“: „Probral jsemse teprve při dopadu na zem. Bylo to nějaké bramborové pole někde západně od St. Omeru a za chvíli byli u mě Francouzi. Vzápětí však třeskly výstřely a oni zmizeli. Místo nich přiběhlo asi pět německých vojáků. Viděli mě při sestupu. Tehdy jsem se přesvědčil, že ne všichni Němci chovali k nám Čechům fanatickou nenávist.Tenhle německý oficír se ke mně sklonil a ptal se: ,Co jsi zač ,Angličan, Kanaďan, Američan…?‘ ,Já jsem Čech,‘ odpovídám německy a dodávám své jméno a číslo. ,Tak, abys věděl, že i německý voják je kamarád v poli!‘, odvětil. Zvedl mě ze země a v náručí mě odnesl až k silnici, kde čekala sanitka. Odvezli mě do nemocnice v St.Omeru, kde mě operoval starý německý doktor.


Václav Bauman, příslušník 501. perutě, v kabině svého Spitfiru

V zajateckých táborech již Němci věděli, že se jedná o Čechoslováky. Jinými slovy o zrádce, neboť nacisté odmítli uplatňovat vůči zajatým Čechům Ženevskou dohodu, protože je považovali za příslušníky Protektorátu Čechy aMorava, spadající pod říšskou jurisdikci. Zatímco někteří strážní dávali najevo svůj odpor a opovržení vůči českým „psům“, jiní se chovali vcelku slušně. Hodně záleželo na tom, zda se dotyčný zajatec ocitl v táboře spadajícím pod správou Wehrmachtu nebo Luftwaffe. Všeobecně byly„ letecké“ tábory považovány za lepší po všech stránkách. Chování strážných pochopitelně ovlivnila i válečná situace. Zejména po katastrofě u Stalingradu začínali mnozí z nich myslet na zadní kolečka: „Zpočátku se zajatcům vedlo dosti špatně. Podle sdělení kapitána Grocotta zacházeli Němci před 2 lety se zajatci velice špatně a brutálně. Od pádu Stalingradu se však úplně změnili. 50 % Němců prý čeká na invazi. Tito Němci byli ovšem dříve – jako ostatní – Nazi a teprve nyní, když jest pro ně ztracena, vidí vysvobození z války invazí.

Na konci války se dostali do zajetí i někteří příslušníci Československé samostatné obrněné brigády, operující od října 1944 u zatopeného Dunkerque. Stali se tak vlastně zajatci zajatců.Tehdejší podporučík Bohuslav Šulc vzpomíná na osudovou chvíli svého života: „V tom se otevřely dveře a z nich vyšli tři Němci, kteří byli překvapeni stejně jako já. První z nich mi zastoupil cestu s hlasitým: ,Hände hoch! Du bist unser Gefanger! ‘ Nezbývalo než přisvědčit. Když zjistili, že u sebe nemám žádnou zbraň, pokynuli mně, abych je následoval, a nejvyšší ,šarže‘ mezi nimi mi poručil odnést hromadu dek. Odmítl jsem s poukazem, že jsem důstojník, což vyvolalo typické sražení podpatků a omluvu: ,Entschuldigen Sie, Herr Leutnant!‘.“ Šulc padl do zajetí 9. dubna, ale již 18. dubna 1945 se dostal zpět ke své jednotce v rámci rozsáhlé výměny zajatců. Společně s ním i dalších 24 zajatých příslušníků brigády. Většina z nich uvedla, že se k nim Němci chovali slušně a zraněným byla poskytnuta lékařská péče. Bylo to také jistě dáno tím, že českoslovenští příslušníci brigády zde byli v pozici vojáků, kteří drželi v obklíčení německou posádku.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔04.02.2013 📕5.909

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře