Myšlenkový svět stíhače - Britský pohled versus český

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔02.02.2013 📕6.075

Dva muži, dva příběhy

Richard Hillary již v průběhu války sepsal svůj úžasný příběh a dožil se toho, že se stal tím, co dnes označujeme slovem celebrita. Novela Poslední nepřítel vyšla v roce 1942 a rázem si získala srdce milionů čtenářů celého svobodného světa a do dnešních dnů se řadí mezi klasická díla světové literatury. Stanislav Fejfar si v průběhu války vedl pozoruhodně kritický deník, odhalující značný literární potenciál. Bohužel, jeho autorovi nebylo souzeno jej rozvinout. Deník samotný se dočkal vydání, v mírně cenzurované podobě, až 25 let po skončení války. Oba muži měli mnoho podobného, stejně jako mnoho rozdílného.

Oba byli stíhači, oba byli důstojníky, oba se zúčastnili legendární bitvy o Británii, oba se stali leteckými esy, oba sdíleli lásku k múze Kleió a oba v průběhu války padli. Hillary zemřel ve věku 23 let, Fejfarovi bylo necelých 30 let. První pocházel z vyšší společenské třídy, umožňující prestižní vzdělání, druhý vyrůstal v nižší středostavovské rodině a jeho „učenost“ nepřesáhla maturitní vysvědčení. Český pilot se za hranice své vlasti podíval až po její okupaci, oxfordský student Hillary do vypuknutí války procestoval západní i východní Evropu. Ponořme se nyní do jejich myšlenkového světa, v němž zaznamenali své pocity a názory formované sice rozdílnou životní zkušeností, ale společným nepřítelem.

Cesta do válečné vřavy

Ve 30. letech 20. století byl Oxford líhní britské vládnoucí třídy. Jeho absolventy čekalo kiplingovské „břímě bílého muže“. Na bedrech těchto džentlmenů spočívalo řízení rozsáhlého impéria a zajišťování chodu britské civilizace. Richard Hillary se narodil 20. dubna 1919 v Austrálii. Jeho otec Michael Hillary byl vysoký státní úředník, trávící mnoho času v zahraničí. Jako malý chlapec byl Richard poslán do „kolébky lidstva“ – internátní školy nacházející se na půdě Velké Británie. Do vznešených bran Oxfordu vstoupil v roce 1937. Studium ho však zdaleka neinteresovalo, jako spíš veslařina a literatura. Mezi další vášně náleželo létání. Stal se členem univerzitní perutě, a jako takový byl veden v dobrovolné záloze královského letectva. Jak sám přiznal, tehdejší studenti se o politiku příliš nezajímali, ale na druhou stranu by bylo zjednodušující tvrdit, že si neuvědomovali hrozící zkázu ze strany Německa. Pokud ovšem některý z nich pronášel plamenné projevy o svobodě a vlastenectví, byl přijat více než s rozpaky. Patriotismus se příliš „nenosil“ a dotyčný student působil „rušivým“ dojmem, což bylo společensky nepřijatelné. Zcela naopak tomu bylo v případě bouřlivých diskuzí o technice veslování či zakladatelích moderní literatury.


Stanislav Fejfar u svého Spitfiru Mk.VB (archiv J. Popelka)

Ani Hillaryho oxfordské koleji Trinity se nevyhnul duch mírných sociálních změn. Projevil se přijetím několika nadaných studentů z nižších společenských vrstev. Vyjma tyto stipendisty pocházeli všichni ostatní z lepších středních škol. Přesto že Hillaryho kamarádi nepatřili mezi nejzámožnější univerzitní studenty, i tak byli svými rodiči dobře zajištění. Se stipendisty se hoši z high society příliš nedružili: „nemyslím, že to bylo z obyčejného snobství, nýbrž proto, že jsme zjistili, že nemluvíme stejnou řečí. Shodou okolností oni museli pracovat těžce; neměli čas ani peníze na pěstování diletantsky povrchního studia, které jsme si my oblíbili. Výsledek toho byl, že měli sklony k bojovnosti ve svém nadšení, ať pacifistickém či vlasteneckém. Byli vážní, technicky informovaní a v konversaci nezajímaví.

V té době se tvrdilo, že kolej Trinity by do svých řad nikdy nepřijala nikoho, kdo by nevlastnil pozemky. Bylo to sice poněkud přehnané tvrzení, ale když se Noel Agazarian, Hillaryho arménský přítel z jiné koleje, pokoušel dostat na Trinity, bylo mu přes správce jeho koleje sděleno, že v roce 1911, kdy byl naposledy barevný džentlmen členem Trinity, byla to nanejvýše politování hodná zkušenost, jak se záhy ukázalo. „Barevný“ džentlmen Agazarian měl přitom otce Arména a matku Francouzku. Hillary samotný se přes své oxfordské studium hodlal dostat do dobře placené státní správy, konkrétně do vlády v Súdánu: „oné země černochů, ovládaných sportovci z universitních mužstev, v níž můj otec strávil tolik let.

Jak na stránkách své práce otevřeně uvádí, tehdejší studenti tvořili uzavřenou společnost s velmi omezeným obzorem. Této skutečnosti si byli plně vědomi, ale nijak je to neznepokojovalo. Věděli, že Evropě hrozí válka, ale s tím nemohli nic dělat. Nevyhnutelnost války je tísnila, ale rozhodně to v nich nevyvolalo záchvat vlastenectví: „byli jsme přesvědčeni, že do této světové krise nás nezavedli bezohlední darebáci, ale co horšího, hudlaření davu neschopných starých bláznů. Doufali jsme jenom, že až válka přijde, budeme moci bojovat s maximem individuality a minimem kázně.“ Na dalším místě rezignovaně konstatuje, že pokud by bývala válka nevypukla, závěrečné zkoušky by pro něho dopadly politováníhodně. V den, kdy Velká Británie s Francií vypověděly válku nacistickému Německu, hlásili se všichni z oxfordské univerzitní peruti v ústředně záložních dobrovolníků. Nechyběl mezi nimi ani 20letý Hillary. Přesně rok poté zažil nejhorší okamžik svého mladého života.


Richard Hillary

Názory na mnichovskou krizi ze strany Stanislava Fejfara neznáme. Svůj deník si 26letý poručík letectva začal vést až po březnové okupaci českých zemí. Můžeme si však být jistí, že Mnichov pro něho znamenal skutečný psychický otřes. Na rozdíl od Hillaryho byla jeho cesta k válce mnohem trnitější.

Budoucí velitel letky B 313. stíhací perutě se narodil 25. listopadu 1912 ve Štikově u Nové Paky. Svého otce fakticky nepoznal, jelikož padl na bojišti Velké války. Matka Marie se později provdala za Aloise Junka, s nímž v Nové Pace vedla hostinec. Rodina umožnila Stanislavovi středoškolské vzdělání a on se záhy po maturitě rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka. Ještě před zahájením leteckého výcviku navázal vážnou známost se Zdenou Hylmarovou, ale vztah mladým lidem nevydržel. Stanislav se nechtěl vzdát letecké kariéry a Zdena nehodlala čekat na zprávu oznamující smrt jejího milého. Mimochodem minulý rok oslavila Zdena Štěpánková úctyhodné 95. narozeniny a na „Standu“ nikdy nezapomněla. Fejfar dokončil výcvik v roce 1935 a až do okupace byl svými nadřízenými hodnocen jako výtečný pilot a nadějný velící důstojník. Již v době svých studií na Vojenské akademii v Hranicích se projevila jeho ctižádostivá povaha. Veškerou píli věnoval tomu, aby patřil mezi nejlepší absolventy kursu.

Stejně jako mnoho jeho kolegů, ani poručík Fejfar nehodlal čekat doma s rukama v klíně, aby za něj jiní vybojovali opětovnou svobodu jeho vlasti. Ve společnosti tří letců (Josefa Dudy, Otakara Hrubého a Josefa Hudce) překročil 8. června 1939 polské hranice, aby se v Krakově připojili k rodícímu se zahraničnímu odboji. Jelikož Poláci o pomoc našich letců zpočátku nestáli, odplul již 19. června na lodi Sobieski do přístavu Boulogne. Ve Francii na něho nečekalo místo u letectva, ale služba v cizinecké legii. Pokud by se někdo zdráhal podepsat pětiletý závazek, byl by odeslán přes německé hranice domů. Již 9. srpna odplul do Alžírska, kde se svými českými kamarády netrpělivě čekal na vypuknutí války. Stejně tomu bylo v okupované domovině. Obyvatelé protektorátu prahli po konfrontaci Západu s Berlínem, přičemž věřili, že Moskva se připojí na správnou stranu. Češi byli v té době jediný národ v Evropě, toužící po novém světovém konfliktu, neboť pouze ten mohl znamenat obnovu Československa.


Poručík královského letectva Stanislav Fejfar (archiv F. Drnovský)

V polovině prosince 1939 odplul poručík Fejfar z Alžírska zpět do Francie, kde nastoupil službu u Groupe de Chasse I/6. V hektické bitvě o Francii dosáhl tří vítězství a přežil šest sebevražedných útoků na německé tanky. To vše na Moranu-Saulnier M.S.406. O vypětí, jemuž byl vystaven, svědčí skutečnost, že za velmi krátkou dobu odlétal téměř 80 operačních hodin. Po zhroucení fronty za dramatické situace vyplul 24. června 1940 ke břehům Albionu. Posléze byl přijat do Royal Air Force Volunteer Reserve, a to v hodnosti poručíka, ačkoliv jeho československá hodnost byla v té době nadporučík letectva (naši letci měli po dobu své služby v královském letectvu dvě hodnosti: československou a britskou). Jako ostřílený frontový letec byl po krátkém výcviku přidělen k 310. peruti, sídlící v Duxfordu. Den po svém příchodu (8. září) k jednotce byl okamžitě vržen do bojů nad britskými ostrovy.

Bojovníci

Zatímco Richard Hillary prošel válečným křtem 11. srpna 1940, tak Stanislav Fejfar měl za sebou již dvouměsíční náskok. Ten zahrnoval nejen zkušenost boje s nepřítelem, ale i vyrovnávání se se smrtí nejbližších přátel. V bitvě o Británii si své role prohodili. Poručík Fejfar vzlétl poprvé do akce nad britskými ostrovy 9. září 1940, kdy byl jeho britský protějšek právě jeden týden mimo operační službu. Po sestřelení v plamenech bojoval v ukrutných bolestech o přežití a před sebou měl množství náročných plastických operací. Do osudného 3. září 1940 stačil sestřelit pět německých stíhaček. Oba muži zanechali svědectví nejen o tehdejších bitvách, ale zaznamenali i své niterné pocity vztahující se k přátelství i vůči nepříteli.

Pro poručíka Fejfara znamenala bitva o Británii veskrze samá pozitiva. K dispozici obdržel stíhačku Hurricane, základna Duxford poskytovala personálu veškerý komfort, britskou organizaci hodnotil velmi vysoko a celkové nasazení bylo daleko méně hektické, nežli tomu bylo ve Francii.


Zasažený Spitfire jde v plamenech k zemi

Na konci září 1940 napsal dopis do výcvikového depa v Cosfordu, určený Otakaru Hrubému (za jeho kopii děkuji Pavlu Drnovskému). Je v něm zachycena jedinečná autenticita tehdejších vzdušných bojů: „Já jsem byl přidělen ,B‘ flightu – a Ty? Na frontu se létá v nacvičených formacích – v proudu – a u nás vždy 3 letky pohromadě. Radiem nás vedou až kNěmcům, no a tam se jde na to. Většinou se to zvrhne v boj jednotlivců. Celkem se sHurricanem nemáš čeho bát, naopak – krásně všem stačíš a souboj – no jde to. Ovšem – nikdy nehazarduj – a nevyjde-li Ti první útok – počkej a nasaď útok nový – Neriskuj!! Všichni se drží většinou v houfu – a daleko se za Tebou nepouštějí, – neboť jakmile se někdo zNěmců odpoutá, je s ním zle. Střelbu ze vzdálenosti 300 yardů – do 200 – ne blíž. Na ,těloę – nechoď – jednak Tě střelec skvěle osolí – i když mu mašina hoří – a potom střelba není tak přesná, –protože nastřelení kulometů je na 250 yardů.

Chytneš-li jej do tohoto pole – tak mu při nejmenším uřízneš jedno křídlo. Ostatně seřízení zaměřovače – nastřelení kulometů tam budeš probírat, a tak dávej dobrý pozor na vše – nerozumíš-li něčemu, tedy se zeptej – a neříkej – já tomu rozumím – já vím – jako někdo – a potom na to doplatili. Víš, on nikdo není dosti chytrý!

Střelba je skvělá a přesná, – což ostatně zkusíš sám. Ze začátku se zdá Hurricane trochu tvrdý, ale na to si zvykneš. Jinak snad by to bylo vše. Souboje znáš, – no tak co chceš ještě. Nenechat se překvapit, a potom dělat rychle. Zatáčky doprava na ně: Me-109 a Me- 110, neplatí, ale nemůžeš-li jinak, tedy zatáčka co nejmenší a stále – a zůstat na jednom místě – oni musí pryč – domů – a potom, jak chce zdrhnout – tedy na něj – ale ne hned – počkat – a vybrat si místo ze slunce – mrak. Mám už 3 (Me-110, Do-17, Do-215). Letu zdar, Standa.“

Seržant Hrubý nastoupil 9. října 1940 operační službu u 111. perutě, nacházející se v té době na odpočinku ve Skotsku. Nevím, zda si něco odnesl z Fejfarova dopisu, ale oproti mnohým válku nejen přežil, ale vylétal si i vysoce ceněný Záslužný letecký kříž za absolvování dvou operačních turnusů a čtyři sestřely.

Poručík Richard Hillary měl štěstí, že před svým operačním nasazením získal důležité informace od ostřílených veteránů 1. perutě. Díky tomu se dozvěděl, že akrobacie je sice hezká věc, ale v boji nepodstatná. Společně s dalšími šťastnými kolegy byl poučen o výhodách výšky a útoku ze slunce, o tom jak se obrátit rychleji než nepřítel, jak myslet rychle a jasně, jak se chopit každé příležitosti a pálit okamžitě a ihned se vzdálit, jak nikdy nesledovat zasažené letadlo, jak nikdy neletět déle než dvě vteřiny přímo, jak správně zahájit palbu na nepřítele ze 180 m. Nechyběl popis taktiky německých stíhačů a ani nácvik útoku na imaginární formaci nepřátelských bombardérů a v neposlední řadě se tito elévové naučili létat na Spitfiru. Velká část nováčků takové štěstí neměla. Spitfire uviděli poprvé až po příchodu k jednotce a často si vystřelili až v boji.


Stanislav Fejfar u svého Hurricanu (archiv F. Drnovský)

Poručík Hillary nastoupil službu u 603. peruti, nacházející se v červenci 1940 ve východním Skotsku u Severního moře. Byl to klidný, nevinný čas, který záhy skončil: „Toho dne, desátého srpna 1940, nás letělo k jihu čtyřiadvacet; z těch čtyřiadvaceti se nás vrátilo osm.“ Novým působištěm jednotky se stala základna Hornchurch nedaleko Londýna. Tato oblast spadala do působiště 11. skupiny Fighter Command, nesoucí hlavní tíhu bitvy o Británii, zatímco Fejfarova základna Duxford náležela do méně vytížené 12. skupiny.

Nepřítel

V tlampači se ozval klidný hlas kontrolorův, nařizující, abychom vzlétli, a v několika vteřinách jsme utíkali ke strojům. … Na okamžik se čas zdánlivě zastavil a já zíral před sebe do prázdna. Věděl jsem, že tohoto rána budu poprvé zabíjet. Vůbec mě nenapadlo, že bych já sám mohl být zabit nebo nějak zmrzačen. Později, když jsme pravidelně ztráceli piloty, jsem o tom na zemi abstraktně uvažoval: ale jakmile jsem byl jednou ve vzduchu, nikdy mě to ani nenapadlo. Věděl jsem, že se mně se to nemůže stát. Myslím, že každý pilot tohle ví, ví, že se to jemu nemůže stát; i když vzlétá naposledy, aby se už nevrátil, ví, že nemůže být zabit. V duchu jsem líně uvažoval, jak asi vypadá ten muž, kterého zabiji. Je mladý, je tlustý, zemře se jménem svého führera na rtech, nebo zemře sám, uvědomuje si v onom posledním okamžiku sebe jako člověka? Nikdy se to nedozvím.“ Tolik Richard Hillary, který toho dne skutečně sestřelil a usmrtil nepřítele: „Automaticky jsem stočil kormidlo doleva, abych ho dostal do pravého úhlu, otočil knoflík kulometu na ,Pal‘ a pustil na něho čtyřvteřinovou palbu s plnou opravou. Proletěl přímo hledím kulometu a já jsem viděl, že světelné střely ze všech osmi kulometů dopadly správně. […] Stíhačovy city jsou stejné jako při souboji – chladné, přesné neosobní. Dobře zabíjet je jeho výsadou. Neboť musí-li člověk skutečně buď zabít, nebo se dát zabít, myslím, že by se to mělo dít důstojně. Smrt by měla mít pozadí, jakého si zasluhuje, nikdy by neměla být malicherností; a pro stíhače jí nikdy nemůže být.

Oproti tomu Fejfar měl poněkud méně sofistikovanější pohled na nepřítele, zcela jistě související s jeho odlišnou osobní zkušenosti: „Sedíš v mašince, letí nás devět na frontu. Pozoruješ, co se děje pod tebou, vidíš města, vesnice, vidíš požáry, vidíš, a je to hrozné! Neslyšíš, co se děje, to ti jenom mašinka zpívá… Ale vidíš a v duši si představuješ ty scény, ty zápasy, to umírání… Kolik matek, manželek, snoubenek a dětí bude oplakávat ty, kteří položili své životy na obranu práva a spravedlnosti, kolik lidí bude zase proklínat původce této hrozné války… Bij… zabij! Kdyby nebylo Němců, nebylo by Hitlera! A proto vyhlásit neúprosný boj vše mu, co je německé a nerozdělovat Němce na státotvorné a protistátní. Není a nebude rozdílu mezi Němci.

Smrt

Před válkou byly projevy vlastenectví pro oxfordské studenty jakousi zastydlou ukázkou planého nacionalismu. Avšak poté, co se osobně zapojili do válečné vřavy, získával navrch pocit, že přeci jenom o „něco“ jde. A když se válka přenesla nad jejich rodnou zem, setkali se mnozí z nich s prozatím neznámým pocitem nenávisti vůči nepříteli. Stanislav Fejfar si takový „luxus“, tedy bránit svoji vlast se zbraní v ruce nemohl dovolit, bojoval pouze za „neznámý“ ostrov. Přesto si jeho „city“ vůči nepříteli nezadaly s britskými protějšky.

Richard Hillary byl sestřelen 3. září 1940. Po náročné rekonvalescenci vydal v červnu 1942 svoji knihu Poslední nepřítel. Záhy se ocitl ve středu pozornosti veřejnosti i publicistů. Namísto úlevy však přišlo odcizení. Toužil opětovně zažít zdání sounáležitosti se svými mrtvými druhy. Znovu se přihlásil do operační služby, ačkoliv měl problém udržet pořádně příbor. Nastoupil k nočním stíhačům a během havárie 8. ledna 1943 přišel o život. V době kdy vyšel jeho román, byl Stanislav Fejfar měsíc po smrti. Bitva o Británii pro něho skončila na konci října 1940. Trpěl bolestivým zánětem čelních dutin a musel se podrobit operativnímu zákroku. V červenci 1941 se na vlastní žádost vrátil k operační službě. Na jaře následujícího roku opětovně trpěl velkými bolestmi. Navzdory svému zdravotnímu stavu se znovu zapojil do akcí nad západní okupovanou Evropou. Dne 17. května 1942 odstartoval naposledy.


Bf 109E po nouzovém přistání v Anglii

Oba muži do své smrti přehodnotili názory na válku, respektive válečné přátelství. Hillary k tomu uvedl: „Myslil jsem na muže, které jsem znal, na muže, kteří žijí, a na muže, kteří jsou mrtvi; a dospěl jsem k tomuto závěru: v této válce musí Británie vzhlížet k mužům jako Carbury a Berry, k drsným, praktickým mužům, kteří si těžce dobyli svého místa ve světě, kteří nebojovali tuto válku pro nějaké filosofické zásady nebo národohospodářské ideály; které na rozdíl od průměrného oxfordského studenta nevedly k létání důvody estetické, ale instinktivní vědomí, že je to práce, ke které se nejlépe hodí. Oni to byli, kdo smetli Luftwaffe z oblohy a budou ji drtit i nadále, zatímco jejich intelektuálnější kamarádi byli většinou bohužel zabiti.

Stanislav Fejfar několik dní před tím, než byl zabit, sdělil na základně Hornchurch Františku Fajtlovi: „Nedojdeš-li ve svých životních názorech tak daleko, abys ses mohl těšit z radosti a výsledků druhých, pak jsi ještě nepochopil smysl přátelství a života vůbec…

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 4/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔02.02.2013 📕6.075

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře