Válečný prožitek smrti

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔02.02.2013 📕6.828

Čekání na start

Většina veteránů uvádí, že nejhorší na životě operačního letce bylo nervy drásající čekání, než vzlétl k další náročné akci. Legenda Bomber Command, Guy Gibson, jeden z hrstky držitelů nejvyššího britského vyznamenání za statečnost Victoria Cross, otevřeně uvedl: „Představte si pocity letců. Naprostá většina z nich se mnou bude souhlasit, když řeknu, že nejhorší částí celého náletu je vzlet. Aspoň pokud jde omě, vždycky jsem nenáviděl to bezcílné potloukání po místnostech leteckých osádek a čekání na náklaďáky, které vás mají odvést k letounům. Jsou to hrozné okamžiky. Žaludek je jako na vodě, nedokážete postát na jednom místě, nahlas a hloupě se smějete malým vtípkům. Vykouříte hrozně moc cigaret, obyčejně jenom do půlky a pak je zahodíte. Občas je vám špatně od žaludku a musíte se odebrat na záchod. Sebemenší problém vás okamžitě rozčílí a vyletíte vzteky při sebemenší provokaci. Když si někdo zapomene vzít svůj padák, vynadáte mu takovými slovy, které byste nikdy jindy nepoužili. A všechno jenom proto, že jste vyděšeni až k smrti.Věřte mi – zažil jsem to mnohokrát na vlastní kůži. Bylo mi vždycky tak blbě až do toho okamžiku, kdy se za námi zabouchly dveře od letadla a dokud se neozval hlas radiotelegrafisty: »Interkom, OK,« a dokud se k životu neprobudily naše motory. Pak už bylo všechno v pořádku. Už jsme byli v práci.

Tváří v tvář smrti

Letecké eso Velké války, Cecil Lewis, předložil plastický obraz boje muže proti muži, který skončil smrtí jednoho z nich: „Být sám, mít svůj život ve vlastních rukou, bojovat proti nepříteli na svou pěst. Bylo v tom něco ze světa středověku, jediná oblast moderního válečnictví, kde muž viděl svého protivníka a čelil mu v zápase na život a na smrt, oblast, kde se ještě cenila čest a rytířskost. Když jste zvítězili, bylo to díky vašemu umu a odvaze, když jste prohráli, bylo to protože jste potkali muže lepšího než vy. Nemuseli jste sedět v blátě zákopů a čekat, až někdo, kdo k vám osobně žádné nepřátelství necítí, odpálí dělo někde pět mil daleko a roztrhá vás tím na cucky – a ani nebude vědět, že to udělal! To nebyl boj, to bylo vraždění. Nesmyslné, kruté a sprosté. Toho jsmemy byli ušetřeni.


Cecil A. Lewis, který v 17 letech narukoval k RFC. V průběhu Velké války se, mimo jiné, zúčastnil apokalyptických bojů na řece Sommě. Válku skončil jako letecké eso. Jeho vynikající kniha Ve znamení střelce se stala předlouhou proslulého filmu Stíhači na start. Za scénář k filmu Pygmalion získal Oscara. Zemřel 27. ledna 1997, v nedožitých 99 letech

Dokud mají muži ruce a pociťují vášně,budou bojovat. Dokonce i sport je naznačený zápas, ve kterém sice protivníka „nemáte rádi“ v tradičním smyslu slova, ale ctíte ho a respektujete jej. Kromě toho, jak každý, kdo byl v boji, ví, působí na oba protivníky, kteří stanou proti sobě tváří v tvář, silná vzájemná přitažlivá síla.Zažil jsem tento magnetismus při souboji s nepřátelským stíhačem tři míle nad zemí. Kroužil jsema točil se; sledoval jak létá, hodnotil výkon a rychlost jeho letadla, viděl jsemjej padesát yardů od sebe, jak ze mě nespouští zrak, kalkuluje a hledá střeleckou pozici. Byli jsme oba ostražití a jako struna napjatá na krajní mez jsme vydávali ze sebe všechen um i úsilí.Nakonec se protivník řítil k zemi, padal jako pochodeň v plameni a dýmu, ale jak byla ta smrt skvělá a hrdinská! To byl udatnýmuž! Stejně dobře jsem tomohl být já.“


Guy P. Gibson, VC, DSO & Bar, DFC & Bar, velící důstojník 617. perutě a velitel slavné operace Chastise. Gibson padl 19. září 1944, bylo mu 26 let

V další světové válce, konkrétně v průběhu bitvy o Británii, postrádala smrt, případně těžké zranění, sebemenší romantiku.Nemluvě o projevu jakékoliv formy pseudorytířství. Německé bombardovací osádky přinášely hrůzný obraz války až„domů“, na letecké základny ve Francii. Pozemní personál mnohdy vyprošťoval z poškozených strojů, často vraků, nejen těžce zraněné, ale i mrtvé letce. Posléze se mechanici pokusili dát letoun dohromady. Při vstupu na jeho palubu to páchlo krví, spáleninou, palivem a zvratky. Plexisklová příď Heinkelu byla obvykle prostřílená a nesla krvavé stopy boje.


Geoffrey Wellum, účastník bitvy o Británii a nositel DFC

Geoffrey Wellum, autor působivých memoárů (První světlo), byl v bitvě o Británii málem zabit. Jeho takřka jistá smrt mu v žádném případě nepřipadala poetická, natož jako součást velkolepého souboje dvou mužných protivníků: „Záblesk, jasný jako magnézium, a ostrý,velmi hlasitý výbuch. Něco červeného se mihne kolem kabiny odněkud zezadu. Velmi zřetelně slyším syčení, když to prolétá kolem. Dokonce něco cítím. Kordit? Fosfor? Další výbuchy za zády; děsivý hluk, který nedovedu umístit, jak kolem letí další stopy střel. Je to jen zlomek vteřiny, než se to vyjasní, ale i tohle zpoždění se zdá dlouhé. Byl jsem zasažen. Choval jsem se jako začátečník a nechal se střelit zezadu. Moje chyba, neměl jsem odpočívat, když jsem skončil s tím sviňským Heinkelem. Základní pravidlo číslo jedna: nikdy nepolevovat v ostražitosti. Říkal jsem si o to a je to tu; přistižen ve spánku a opravdově a úspěšně zasažen.Tak takhle tedy umírá stíhací pilot.

Tyto myšlenky mi táhnou hlavou jako blesk za bouřky a hodnotím situaci. Pudově se zanořím a zároveň vrhám Spitfira do nejprudšího a nejdrsnějšího obratu v životě. Takovéhle věci děláte bez přemýšlení, když si s úděsem uvědomíte, že byste docela dobře mohli brzy zemřít a musíte letět a bojovat o život. Podívámse dozadu a vidím Bf 109, jak mi sedí za ocasem necelých třicet yardů za mnou, aspoň to tak vypadá, a otáčí se se mnou.Vidímzáblesk z jeho kanónů a obláčky šedavého kouře, jak se snaží o rychlou salvu. Ani tahle nebyla špatná, protože slyším další zásahy někde vzadu dole na trupu. Pocit beznaděje a zoufalství mě hrozí zcela pohltit a slyším se říkat kupodivu normálním hlasem: »Ach Bože, teď mě zabijí.«A ještě takovýmhle způsobem – nechat se překvapit a navíc bez munice. Já jsem přece takový strašný, strašný vůl! Umřu úplně stejně jako Laurie, Nick a Peter.“


Richard Hillary (National Portrait Gallery v Londýně)

Devatenáctiletý poručík Wellum měl štěstí. Přežil jak tento souboj, tak i celou válku (včetně pekla nad Maltou).Mnoho, velmi mnoho letců takové štěstí nemělo.V námi citované bitvě o Británii spojenečtí stíhači poprvé ve větší míře poznali, co znamenaly boje ve výšce 7500 m. V této letové hladině panovala značná zima. Listy vrtule mnohdy nezabíraly jak by měly, a stroj se propadával a klouzal řídkým vzduchem. Plexisklo se zpravidla zamlžilo a viditelnost byla mizerná. Jen pomalu se letoun dostával o pár set stop výše. Pokud se pilot, díky svému nedostatečnému leteckému umění, opozdil za svou perutí, zpravidla ji nedohnal. Nad ním, ve slunci, číhaly „zabijácké“ stodevítky, čekající právě na takové opozdilce. Nemálo mladých stíhačů takto zahynulo. Byla jim zima, byli sami, viditelnost byla nulová a v té kritické, zlomové chvíli byl jejich letoun zasypán střelami Messerschmittu, který se vyřítil ze slunce. Zemřeli, aniž věděli, kdo je zabil.

Plameny

Být sestřelen v plamenech a utrpět bolestivé popáleniny, bylo trvale noční můrou všech letců: „Padal jsem. Padal jsem pomalu tmavou jámou. Byl jsem mrtev. Mé bezhlavé tělo kroužilo přede mnou. Viděl jsem je v duchu, ve své mysli, která byla rudostí před mýma očima, tupým jekotem v uších, rozšklebením úst, kůží, plazící se po lebce. Byla to smrt a zmrtvých vstání. Hrůza, padající se mnou, se dotkla svou tváří mé a já jsem cítil, jak se maso mé tváře zachvělo. Rychleji, rychleji… Bylo mi teď horko, horko, byl jsem zas jednou se svým tělem, byl jsem v ohni a řval jsem bezhlučně. Dobrý Bože, ne! ne! ne tohle, už ne znova. V mých nozdrách byl odporný pach smrti, zmatený řev zvuku. […]


Stanislav Fejfar u svého Spitfiru Mk.VB, BL973, RY-S. Do své smrti zaznamenal šest sestřelů jistých, dva pravděpodobné a jeden poškozený letoun

Postupně jsem si uvědomil, co se stalo. Vyčistili mi důkladně obličej a ruce a pak je potřeli vrstvou taninu. Tanin vytvořil tvrdý černý krunýř. Jen mým očím se dostalo rozdílného ošetření: byly pokryty tlustou vrstvou genciánové violeti. Ruce jsem měl nataženy na lešení před sebou, prsty roztaženy jako drápy čarodějnice a mé tělo viselo volně na popruzích těsně nad postelí. Nepamatuji se na jediný okamžik pronikavé bolesti za celé čtyři dny, které jsem strávil v té nemocnici; pamatuji se jen na velké moře bolesti, v němž jsem plaval téměř pohodlně. Každé tři hodiny jsem dostával morfiovou injekci, takže zatím co jsem se domníval, že jsem úplně při smyslech, byl jsem většinu času napolo omámen. […]


Památník Richarda Hillaryho a Wilfreda Fisona, kteří zahynuli 8. ledna 1943 během nočního cvičného letu s Blenheimem

Dva dny bez jídla a pak pravidelné dávky tekuté potravy, podávané trubicí. Strašná žízeň a stovky lahví zázvorového piva. Slepota a taková slabost, že mi to bylo jedno. Živý sen, že jsem zase zpátky v letadle, že nemohu uniknout, takže jsem se probudil vlastním křikem, zbrocen potem.“ Tolik Richard Hillary, které své sestřelení v bitvě o Británii (došlo k němu 3. září 1940) popsal v již tehdy legendární knize Poslední nepřítel (vyšla v roce 1942).

Stíhačky Royal Air Force měly nádrž s palivem umístěnou před pilotem. Ke všemu (mluvíme stále o roce 1940) mezí ní a stíhačem nebyla často ani protipožární přepážka. Německý stíhač seděl ve stodevítce na velké palivové nádrži ve tvaru L. Někteří letci se před ohněm chránili tím, že se „balili“ do rukavic, brýlí a šálů, tak, aby byl každý kousek kůže zakryt. Jiní létali s krytem zajištěným v otevřené poloze, aby v případě sestřelení v plamenech snáze opustili neovladatelný stroj. V otevřené kabině byla sice velká zima, ale zdánlivý pocit bezpečí stál za to.


Jaroslav „Jacek“ Hloužek, příslušník 313. perutě

Jedna ze zapomenutých velkých postav bitvy o Británii, Wing Commander Tom Gleave, se tvrdých vzdušných bojů, onoho kritického léta roku 1940, zúčastnil jako velitel 253. perutě. To, že jako podplukovník velel stíhací peruti nebylo tak pozoruhodné, jako to, že mu bylo téměř 32 let. V té době to byl na stíhacího pilota takřka důchodový věk (mimochodem Alexandru Hessovi, prvnímu československému veliteli 310. perutě, bylo v bitvě o Británii plných 42 let; přesto sestřelil dva a poškodil jeden nepřátelský letoun). „Důchodce“ Gleave však dokázal dopoledne 30. srpna 1940 sestřelit čtyři Messerschmitty Bf 109E během jediného letu! Den poté si připsal na „pažbu“ další „zářez“. Tentokrát se jednalo o dvoumotorový bombardér Junkers Ju 88.


Pierre Clostermann, nejúspěšnější francouzský stíhač sloužící v RAF perutě

Tom Gleave chodil do akci s nabitou pistolí. Byl pevně rozhodnut ukončit svůj život, pokud by se jeho letoun ocitl v plamech. Inkriminovaného 31. srpna 1940 byl jeho Hurrican sestřelen německým stíhačem. Když se Gleave snažil vymotat z přívodu rádia a kyslíku, všude kolem již šlehaly smrtící plameny. Ubohý pilot viděl, jak se mu nafukuje a praská spálená kůže. Cítil neskutečnou bolest, když se snažil vyprostit z hořícího vraku. Byl to výbuch jeho stroje, co ho nakonec vymrštilo z vražedné kremační pece. V poslední chvíli se mu podařilo zatáhnout za šňůru padáku. Těžce zraněného letce našli britští vesničané poblíž jakéhosi statku, kde ho ihned uložili do postele. Gleave zdvořile protestoval, že jim znečistí bělostné povlečení. Tento statečný pilot naštěstí nepoužil zbraň k ukončení svého života. Nakonec se zotavil, přežil válku, založil rodinu a zemřel v 84 letech naplněného života.

Smrt kamaráda

Smrt spolubojovníka, mnohdy nejlepšího přítele, vždy otřásla každým frontovým letcem bez výjimky. České stíhací eso, kapitán Stanislav Fejfar, zdrceně zaznamenal do deníku domnělý konec svého nejlepšího kamaráda, Františka Fajtla, který byl 27. dubna 1942 jmenován jako první Čechoslovák velitelem britské perutě (jednalo se o 122. stíhací peruť): „Dnes nejsou myšlenky pohromadě, dnes ani pero nemohu takřka udržet… Stalo se, budiž jeho jméno pochváleno… […] Já jsem sestřelil jednoho Fw a dva pravděpodobně ve spolupráci s Kuče rou. Příhoda a Dohnal dva poškodili. A večer nás dochází zpráva: S/Ldr F. Fajtl – missing. Četař Karel Pavlík „zmizel“ při operačním letu nad Francií dne 5. května 1942. Kapitán letectva František Fajtl „zmizel“ při operačním letu dne 5. května 1942. Fando, zmizel jsi nám, ale doufám a máme pevnou důvěru, že jenom na chvíli. Ty se vrátíš, ty se musíš vrátit. Nesmíš nás nechat tak o samotě. Na čas jsme ztratili dobrého kamaráda. Nemohu napsat, co jsi nám byl, můj smysl pro tyto řádky nestačí, abych napsal, co cítím. A Fando, nebude-li Ti dopřáno vrátit se mezi nás, slibuji Ti, pomstím Tě. A ne jenom já, ale všichni ti, kteří Tě měli tak rádi. Nepíši sbohem, ale na shledanou.“ Přesně za 12 dní se nevrátil z operačního letu nad severní Francií samotný Fejfar. Na rozdíl od svého kamaráda však měl méně štěstí. Své sestřelení nepřežil.


Antonín Liška jako nadporučík RAF, 1942

Benjamínek 313. československé stíhací perutě, dvaadvacetiletý rotný Jaroslav „Jacek“ Hloužek, měl v listopadu 1942 téměř odlétán dvousethodinový operační turnus. Přežil nejkrvavější válečné nasazení perutě na jaře téhož roku, kdy byla, jako jediná českosloven ská stíhací peruť, nasazena v rámci 11. stíhací skupiny Fighter Command, která ne sla hlavní tíhu ofenzivních operací nad západní okupovanou Evropou. Mladý stíhač tehdy zaznamenal nemalé úspěchy v boji s nepřítelem, jenž operoval na mnohem výkonnějších letounech. Celkově zaznamenal jeden jistý sestřel, plus poškodil dva letouny. Osudným se mu stal až flak z letiště Lannion v okupované Francii, který ho 18. listopadu 1942 sestřelil. Zraněný Hloužek se se svým poškozeným strojem zřítil v piké do moře. Moře tělo mladého stíhače nikdy nevydalo. Jeho jméno je navždy zaznamenáno na 74. panelu památníku v Runnymede. Kronikář perutě k osudové akci smutně poznamenal: „Hloužkův případ se zdá být tím tragičtější, protože již dolétával svůj operační turnus a měl naději být povýšen na Pilot Officera. Nedočkal se pooperační dovolené ani svého povýšení. Zmeškal o několik hodin konec své operační činnosti, stíhačská smrt byla rychlejší, třebaže ještě den před tím řekl kamarádům: »Když už mne ta zubatá nedostala, teď už mne nedostane!« Dostala jej…“ Podobně prožívali ztrátu svých kamarádů i němečtí letci. Německé stíhací eso Helmut Lipfert zaznamenal ve svém deníku smrt kamaráda, ke které došlo 31. srpna 1944 nad Rumunskem: „Unaveně jsem slezl z křídla a poodešel několik kroků po trávě k okraji přistávací plochy. Fönnekold, jeden z nejlepších pilotů skupiny, byl mrtev a život ztratil takovým tragickým způsobem. A nikdo z ostatních se nevrátil. Posadil jsem se, složil hlavu do dlaní amezi mými prsty stékaly slzy.

Finská sauna

Legenda francouzského odboje, stíhač Pierre Clostermann, vystihl paradox života operačního letce: „Pro nás byla válka osobní, dobrovolný, předvídaný, takřka vědecky vypočtený akt oběti, byl to hnusný dráp strachu, který sis musel den co den sám vrážet do těla, byla to vůle – a ty jsi cítil, jak ti den co den uniká v hořkých vlnách a věděl jsi, že ji musíš střežit a den co den znovu dobývat. Muselo se to dělat jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát, stokrát, třistakrát a po každé akci se znovu na chvíli vrátit do normálního, zdravého života: tvrdý režim finské sauny! Vyskočil jsi z letounu a potkával jsi normální lidi, lidi z masa a kostí jako my, lidi, kteří chodí na procházky, milují, jdou do biografu, popíjejí v pokojných hospůdkách, poslouchají rádio, kouří dýmku, čtou si knížku – a ani ve snu je nenapadne, že by zítra nemuseli být na živu! Mohly nervy z lidských buněk nadlouho odolávat tomuto tlaku?


Helmut Lipfert, velké eso Luftwaffe s 203 potvrzenými sestřely

Český „Hemingway“, Antonín Liška, zanechal ve svém nedostižném románu Jak se plaší smrt, jedinečný popis životního režimu stíhacího letce: „Voják v poli žije tvrdým životem, ale je stále ve stejných podmínkách, ve stejném prostředí. Pomalu se přizpůsobuje, otupuje, zvyká si. Ty se denně vracíš zpět do normálního prostředí. Zajdeš do kina, popiješ a porozprávíš v baru s kamarády, někdy se pomiluješ, nebo prostě sedíš doma u okna, díváš se do nebe a hovoříš s hvězdami. Pár hodin žiješ normálním životem, abys ráno znovu vzlétal do ne skutečného, nelítostného světa hrůzy a strachu a napětí. Snad právě pro tohle neustálé střídání dvou zcela protichůdných světů nějak vysycháš, nitro se vyprazdňuje, jemné pletivo nervů se pomalu trhá, takže každé příští ráno se tam vracíš nerad. Vracíš se, ale každý den něco ztratíš, každé příští ráno je to těžší. Se stále většími obavami sbíráš síly, abys proti tomu bojoval, a den ze dne se více obáváš, že jednou přijde okamžik, kdy už to nedokážeš…


Otto Fönnekold, velitel 5. letky JG 52. Do své smrti zaznamenal 136 vítězství.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔02.02.2013 📕6.828

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře