Svědectví Jaroslava Hlaďa

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕8.348

„K anglické operační jednotce přidělen jsem byl dne 19. ledna 1943, létal jsem rád a zuřivě, takže jsem do konce války, co do počtu akcí nad nepřítelem, zabral prvenství před starými leteckými příslušníky. V Anglii svoji leteckou horlivostí a odmítáním zařazení podle československého leteckého inspektorátu, jsem se znepřátelil s náčelníkem inspektorátu, majorem Schejbalem, který na schůzce starších velitelů se vyslovil, že nikdy žádné velení u československé jednotky nemohu dostat. Později však, když morálka u československé jednotky byla špatná, a letci se příliš často vraceli z operací pro ,defektní chod motoru‘, byl jsem přesto pověřen velením letky a později celé skupiny.“
Plukovník letectva Jaroslav Hlaďo, 12. května 1950

Mužem pro zvláštní účely

Cesta Jaroslava Hlaďa do řad československého zahraničního odboje nevedla po zemi jako v případě drtivé většiny jeho kolegů, ale vzduchem. Po okupaci českých zemí zůstal nadále u svého řemesla, když působil jako zalétávací pilot u firmy Avia. Mimo jiné testoval Avie B-534, o nichž Němci jeden čas uvažovali jako o palubní stíhačce. Mladý poručík ale zároveň spolupracoval s podzemním hnutím, včetně legendárních Tří králů.

Po obdržení zprávy, že je mu Gestapo na stopě, nabral 27. srpna 1940 směr do Sovětského svazu. Po přistání u Stanislawówa byl týden vyšetřován tamními orgány NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl – Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Posléze byl převezen do Kyjeva a vzápětí do Moskvy. Třebaže v úřední výpovědi z května 1950, k níž došlo v kanceláři Vysokého vojenského učiliště, uvedl, že výslechy se děly cestou solidního přátelského ovzduší, po linii vojensko-zpravodajské tehdejší atmosféra sovětského režimu byla vše možné, jen ne přátelská.


Invazní Spitfire Mk.IX 312. perutě

Pokud cizinec navštívil před válkou Moskvu, stal se okamžitě předmětem pozornosti tajných služeb, o čemž kupříkladu svědčí Moravcovy memoáry: „Velmi jsem si přál setkat se v Moskvě s obyčejnými občany sám, bez doprovodu. Za ta dvě léta 1916–1918, která jsem v Rusku za války strávil, oblíbil jsem si ruský lid. Tehdy sice bujela negramotnost a lidé měli strach z carské tajné policie, jež byla všudypřítomná, ale byli veselí a měli radost ze života. Byli pohostinní, rádi tancovali a zpívali své sentimentální ruské písně. Uvědomoval jsem si, že od té doby prošli hlubokou sociální proměnou a velmi jsem si proto přál setkat se a hovořit s členy této nové společnosti, sám, bez hlídačů po svém boku. Co jsem doposud, i při našich oficiálních vycházkách viděl, mě zrovna nadšením nenaplnilo. Bylo zřejmé, že režim je tvrdý, ale co bylo horší, zdálo se mi, že krví vykoupené novoty lidem nijak život nezlepšily. […] Nejvíc mě však zarazila změna v chování lidu samého. Ulicemi spěchající zástupy s rezervovanými, nic nevyjadřujícími obličeji, manipulované hvizdy píšťalek ozbrojených policistů – to nebyli Rusové, jak jsem je znal před 20 lety.

Českoslovenští civilisté a vojáci, prchající po okupaci do Sovětského svazu v naději, že se zde zapojí do boje proti nacismu, byli trpce zklamáni. Po nekonečné vazbě a absurdních výsleších ve špinavých celách byli psychicky i fyzicky zdeptaní odsouzeni k mnohaletým trestům za nedovolené překročení hranic a špionáž a odesláni do jednoho z mnoha nechvalně proslulých gulagů. Ostatně, Hlaďo byl propuštěn až 31. prosince 1940, tedy po čtyřech měsících. Jak dále uvedl, žil poté necelých pět měsíců v Moskvě jako soukromá osoba, v „polozaměstnaneckém“ stavu u NKVD. Právě nedaleko hlavního města se zúčastnil speciálního vojenského výcviku. Během té doby se setkal se skupinou československých letců, kteří byli později vysazeni na území protektorátu a popraveni.


Avia B-534

Jeho školení se ubíralo poněkud jiným směrem než u ostatních. Po jistý čas se stal staršinou dané skupiny a jejím rádioinstruktorem. V srpnu 1941 byl převeden na letiště poblíž Moskvy, kde se podrobil pilotnímu výcviku v rámci parašutistických akcí. Působil přímo v řadách Rudé armády, jejíž uniformu i nosil. Následkem jednání mezi československou exilovou vládou a sovětskou stranou mu byli dáni k dispozici další tři českoslovenští letci ze skupiny internovaných vojáků podplukovníka Ludvíka Svobody. Úkolem „československé“ jednotky bylo na německých strojích spolupracovat s odbojovým hnutím v okupované vlasti. Kvůli situaci na frontě, nesoucí se ve znamení porážek sovětských jednotek, byl Hlaďo v říjnu (listopadu) 1941 i s ostatními převelen ke Svobodově skupině do Suzdalu, v té době již z větší části evakuované do Francie, respektive Velké Británie.

Muže zařazené do zvláštních služeb dle Hlaďova svědectví vybíral příslušník NKVD Makajev-Salzmann za kooperace blíže nespecifikovaného mladšího Čecha, taktéž v uniformě NKVD. Hlaďo dále sdělil, že mezi nimi byli jak vojáci komunistického přesvědčení, tzv. „hvězdáři“, tak muži nelibě nesoucí nečinnost v internaci a toužící po aktivním boji proti nacismu: „Mezi nimi byl také Mišutka, o kterém vím, že byl osobní zbabělec a nemotora a neměli ho ostatní cvičenci rádi. Po osvobození, v roce 1946, na sjezdu zahraničních vojáků, setkal jsem se pouze se třemi Slováky z této skupiny – jména si nevzpomínám – kteří mi sdělili, že jsou jedinými, kdož ze skupiny zůstali, protože celá skupina byla prý zradou Mišutky po 17denním působení na našem území schytána a v Mauthausenu až na ně popravena. Zachránila prý je pouze slovenská příslušnost.


Edvard Beneš

Jaroslav Hlaďo o svém působení v NKVD dlouho mlčel. Jednak se bál prozradit okolnosti svého vstupu do speciálních služeb sovětského režimu, dále se tamním činitelům zavázal mlčenlivostí. Teprve deset let poté promluvil blíže o své činnosti v Sovětském svazu v letech 1940–1942. Stalo se tak na základě úředního pohovoru, uskutečněného v době vrcholícího teroru československého totalitního režimu. Mimo jiné pravdivě konstatoval, že na mnohé mladé důstojníky Svobodovy skupiny působil negativně život na sovětském venkově. Neskutečně nuzné až středověké podmínky Evropany šokovaly. Jiní vystupovali kriticky vůči sovětskému válečnému úsilí, respektive praktickému chodu Rudé armády. Většina důstojnického sboru přemýšlela a jednala v duchu předmnichovské republiky a politiky Edvarda Beneše.

V závěru svého výslechu v kanceláři Vysokého vojenského učiliště v Praze uvedl: „O mém výcviku v SSSR vypovídám vzhledem k tomu, že je již dávno po válce, věc patří historii. Jednalo se o vysoce kvalifikovaný výcvik diversanta – ne parašutisty. Byl jsem cvičen jednotlivě a z celého výcviku bylo zřejmé, že výcvik dál se s úmyslem jakési vedoucí funkce. Po setkání se s jinými československými příslušníky jsem zjistil, že jejich výcvik byl výcvikem čistě odborným – výkonným. Souhlasil a naléhal jsem na brzké odeslání do ČSR, neboť volně jsem se svými instruktory hovořil o brzké vojně. K odeslání nedošlo vzhledem k tomu, že při návštěvě u šéfa tohoto oddělení NKVD v rozmluvě projevil jsem více touhy zúčastnit se této činnosti jako letec, což pak bylo sledováno v dalším výcviku u letectva NKVD, kde jsem již měl k dispozici dva německé letouny různých typů. Do toho nově přišla smlouva ČSR-SSSR, že českoslovenští příslušníci mají býti dáni k dispozici tvořící se vojenské československé jednotce a přes můj protest a přání, abych mohl pokračovat jako letec v letectvu Rudé armády, byl jsem předán československé vojenské jednotce. Zůstal jsem dále ve výcviku, za nějakou dobu od skupiny přišel Návesník, Mikulecký a ještě jeden, jehož jméno si nevzpomínám, a všichni byli jsme cvičeni jako letecká osádka pro lety domů v rámci spolupráce československo-sovětské, na poli styku domácího odboje se zahraničním. Pro ústup Rudé armády věc nebyla časová a bylo od ní dočasně upuštěno. Později byli jsme všichni odesláni do Suzdalu.

V uniformě Královského letectva

Jelikož ustanovení československé letecké jednotky naráželo v Sovětském svazu na mnohé překážky, bylo na jaře 1942 rozhodnuto, aby se posledních osm letců přepravilo do Velké Británie. Dramatickou cestu na britské ostrovy nakonec přežili pouze tři z nich (Hlaďo, Mikulecký a Šťastný).

Křižník Edinburgh vyplul z Murmanska 27. dubna, ale již tři dny nato byl potopen německou ponorkou (při útoku zahynul plukovník Berounský). Po záchraně a nalodění přeživších na křižník Trinidad se situace 15. května opakovala, když bylo britské plavidlo potopeno tentokráte po leteckém útoku (při útoku zahynuli Ferák, Zikmund, Návesník a Laštovička). Po vylodění ve Velké Británii byl kapitán Hlaďo zařazen nejprve u československého depa a poté absolvoval přeškolení na britskou leteckou techniku. V jeho případě se jednalo o zkušeného předválečného letce.


Focke Wulf Fw 190 smrtelně nebezpečný protivník Spitfira Mk.V

V Československu byl vyřazen k polní jednotce v červenci 1934 jako poručík letectva. Tři roky poté vyniklo jeho pilotní umění na mezinárodním leteckém mítinku v Curychu, kde na Aviích B-534 hájil československé barvy po boku četaře Františka Peřiny a rotmistra Jaroslava Šnobla. Po návratu domů byl povýšen do hodnosti nadporučíka a postaven do čela 42. stíhací letky. Ve svých 24 letech se stal jedním z nejmladších důstojníků velících letce. Do březnové okupace nalétal přes 1 500 hodin.

V lednu 1943 nastoupil operační službu u britské 131. perutě. Postupně sloužil u 122. a 222. perutě. Svůj první operační turnus 200 hodin (v jeho případě zahrnující 204,50 hodin) ukončil 9. října téhož roku a zaznamenal při něm plných 125 útočných akcí (sweep) nad okupovanou západní Evropou. Poté působil jako styčný důstojník u 11. skupiny Protivzdušné obrany Velké Británie. Do operační služby se vrátil v dubnu 1944, když nastoupil u 312. československé perutě, aby se posléze ujal jejího velení a v listopadu stanul v čele celého československého stíhacího křídla. V průběhu války uskutečnil 281 sweepů obnášejících 474 operačních hodin. Důvod, proč nejprve sloužil u britských jednotek možná spočíval v jeho hodnosti (nebylo pro něho odpovídající zařazení) a svoji roli mohl hrát i dlouhodobý pobyt na území Sovětského svazu: „Po příjezdu do Anglie byli jsme voděni po ministerstvu, kde na nás koukali nepříznivě. Určitě to pramenilo z podezření, že jsme "hvězdáři", neboť já jsem dobrovolně uletěl do SSSR.

Po vylodění ve Velké Británii se Hlaďo setkal s několika vysokými hodnostáři (včetně Františka Moravce), prezidenta Beneše nevyjímaje: „Tento měl zájem o vojenskou jednotku, její stav materiální i morální a celkový osud. O vojenské misi v SSSR se mě krátce vyptával, co ten který ze členů dělá. Zeptal se mne také, jak vypadá sovětská armáda, a cítil jsem, že je do jisté míry uspokojen, že můj odhad odporu byl na 3 léta. V rozhovoru pak vysvětlil, že my jsme jediná mise, která ze všech zastupitelských úřadů nehlásá brzkou porážku SSSR.“ Hlaďo podotkl, že nebyl nikým do hloubky zpovídán, což přikládal své nízké hodnosti a věku.

Defekty motorů

V perexu článku je uvedeno, že Hlaďo obsadil pomyslnou první příčku v počtu sweepů mezi československými letci, jelikož se nebál akcí nad nepřátelským územím, zatímco nemálo jeho spolubojovníků se vracelo pro falešné defekty z operačních letů a morálka upadala. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. V době, kdy působil u Královského letectva, byly československé stíhací perutě vybaveny vynikajícími Spitfiry Mk.IX a jejich příslušníci s nadšením uvítali intenzivní bojové nasazení nad invazní frontou. Naopak nelibě nesli své přemístění k protivzdušné obraně britských ostrovů. Situace, o níž hovoří, nastala v průběhu roku 1942, respektive 1943, ale v žádném případě se nejednalo o masové zhroucení morálky československých stíhačů.

Nejmladší stíhací peruť, „Třistatřináctka“, byla na jaře 1942 nasazena, jako jediná naše jednotka v rámci 11. skupiny Fighter Command, nesoucí hlavní tíhu denní ofenzivy nad západní Evropou. Mnozí její příslušníci si přitom sáhli na samé dno svých psychických a fyzických možností, jak na několika místech dosvědčuje perutní kronika: „Zdá se, že piloti všichni jsou trochu již přelétáni. I takový tvrdý Jícha si »by the way« postěžoval: »Cítím se trochu unaven. Člověk není ze železa. Už jsem přežraný toho kyslíku. Ono to síly nepřidá.« »Tak si tedy odechni, dej si pohov,« radí kamarád. »Ne, to by vás bylo o jednoho méně a což, kdyby se zase nějaká mela strhla. Pak je tam dobrý každý jedinec.« Snad Angličané by měli mít trochu rozum a nepřetahovat tak svoje nejlepší bojovníky. Také československé letecké vedení by mohlo doplnit perutě na plné stavy, aby bylo možno piloty v operacích více střídat. U anglických perutí jsou rozhodně na tom lépe, neboť jich je na to více. To není pak taková dřina. Někdy se to pak v boji pozná, že člověk není tak ostražitý a někdy jen malá nepozornost stojí stíhače krk. Takové řeči lze nyní občas zaslechnout. Jsou to sice jen řeči, ale nejen, že na nich je leccos pravdy, znamenají hlavně, že piloti jsou skutečně již trochu unaveni a přelétaní a potřebovali by alespoň malý odpočinek. Kdyby alespoň počasí se trochu stalo milosrdnější k únavě bojovníků na Spitfirech. To však jakoby naschvál stále je vzorné.


Spitfire Mk.VB 312. perutě

K 27. dubnu 1942 hlásil odchod od 313. perutě četař Stočes. Kapitán Stanislav Fejfar, velitel letky B, si jízlivě poznamenal do deníku: „Odpoledne byl druhý let, celkem nic nového. Stále stejné úkoly, že to již ani nebaví o tom psát. Vše klaplo. Sgt. Stočes neschopen k operační službě. Že by zánět »sweepu«?“ Počátkem roku 1943 se můžeme v kronice 313. perutě dočíst: „Jiná starost doléhá na peruť. Je to stav letounů. Spitfire V se projevuje čím dále tím zřetelněji jako nedostačující útočný letoun ve srovnání s německými Fw 190. K tomu přistupuje ještě skutečnost, že letouny peruti jsou operačně velmi opotřebovány, čili v nářečí pilotů jsou to už »křápy«, s nimiž již se nedá mnoho dělat a zejména s nimi nelze dělat pořádný a rovnocenný boj se skopčáky, kteří na svých strojích mají více než padesátiprocentní výhodu zejména v obraně vlastního území.

Umění pilotní našich se stává pak bezcenným, odvaha stává se něčím podobným jako sebevražedný úmysl a přes všechno odhodlání a obětavost zůstává výsledek zbytečně negativní. Je přímo obdivuhodné, že při takovém stavu morálka, bojová morálka peruti zůstává na neztenčené a vždy spolehlivé míře. Aniž třeba přeidealizovat tuto situaci, neboť velmi mnoho vykonává zvyk, zaběhnutá disciplína a tak podobně, zůstává zde holá skutečnost jako měřítko nejcennější, bohužel bez zřetelného projevu, nezaslouženě bez výsledku hodného takového měřítka.“

Major Jan Klán, styčný důstojník u velitelství 11. skupiny, provedl rozbor pravděpodobných ztrát, pokud by celé československé stíhací křídlo bylo nasazeno v rámci 11. skupiny. Výsledné počty byly alarmující. Během pouhých šesti měsíců by byly perutě doslova vyhlazeny. V prosinci 1943 dorazilo na Inspektorát československého letectva v Londýně pravidelné měsíční hlášení od velitele československého stíhacího křídla: „S nadcházejícím novým rokem naděje na skončení války dostoupily vrcholu a každý do jisté míry s nadšením očekává zahájení útočných akcí na kontinent. Přes všechny sliby se projevuje obava, že peruť půjde do operací s »pětkami«, což ovšem citelně snižuje stupeň nadšení.


Armádní generál Ludvík Svoboda jako ministr obrany

V době spojenecké invaze do Francie naopak příslušníci křídla trpce glosovali stažení z první linie: „Během měsíce (června 1944) morálka výborná, protože každý vidí, že válka je v plném proudu a nebude dlouho trvat a Německo bude poraženo ze západu, východu a jihu. Koncem měsíce se dovídáme, že jsme nuceni z důvodu nedostatku československého leteckého personálu odejíti z Tactical Air Force do Stíhací obrany Velké Británie. Tato zpráva měla na morálku pilotů neblahý vliv. […] Veškeré iluse jíti brzo do Francie ztroskotaly.

Morálka Hlaďových svěřenců byla dále otřesena až po skončení války, kdy všichni netrpělivě očekávali povolení k návratu do své vlasti, jak ostatně svědčí jeho hlášení na Inspektorát z konce června 1945: „Hlásím, že morálka u československé stíhací skupiny se stále horší, ačkoliv hledíme častými debatami i rozmluvami ji zlepšit. Nedostatek zpráv a spojení s domovem je jednou z hlavních příčin poklesu morálky.

Hlaďova výpověď byla podmíněna dobou svého vzniku. Proto v ní najdeme nejen výše vyvrácené nesrovnalosti, ale i poněkud zavádějící informace o jeho nadšení ze spolupráce s NKVD a touhy zůstat v jejich řadách (potažmo v Rudé armádě) a zúčastnit se diverzních akcí za frontou, které se nesly ve znamení katastrofálních ztrát.


Plukovník Josef Schejbal, po návratu do vlasti, srpen 1945

V květnu 1950 sloužilo v československé lidové armádě stále 96 bývalých příslušníků Královského letectva, z celkového počtu 444, kteří u letectva zůstali po skončení války. To, že mezi nimi byl i důstojník, mající vyšší hodnost a hvězdnou válečnou kariéru v kapitalistické cizině, bylo dáno shodou okolností. Plukovník Hlaďo v době vrcholících čistek těžce onemocněl a jeho stav vypadal beznadějně. Nakonec se stal jedním z pouhých 18 „zápaďáků“, kteří po Únoru zůstali u letectva, ač v neletecké službě a se zaraženým hodnostním postupem. V průběhu 60. let se jejich počet v armádě (díky rehabilitacím) zdvojnásobil.

U letectva bez křídel

Po válce stanul v čele 2. letecké divize v Českých Budějovicích. V únoru 1948 velel II. leteckému sboru v Českých Budějovicích a koncem ledna 1949 následovalo přemístění k Vysokému vojenskému učilišti Praha. Po ukončení armádních čistek působil výhradně v neleteckých, ale vcelku exkluzivních postech. Díky své odbornosti a znalosti cizích jazyků, pomáhal s výcvikem zahraničních letců z Indonésie, Sýrie, Egypta. Jako vedoucí skupiny československých leteckých expertů pracoval v rozmezí let 1967–71 v Ugandě, kam byly dodávány cvičné proudové letouny Aero L-29 Delfín. Do výslužby odešel v roce 1971, aby po složení příslušných zkoušek pracoval jako průvodce turistů v Praze (1974–85). Plukovník Hlaďo se dočkal Sametové revoluce, ale již 21. ledna 1990 zemřel. Posléze byl povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 11/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕8.348

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře