Hitler a genocida evropských židů aneb, co věděl „vůdce“ o Holocaustu?

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕15.910

Publicista ve službách nacistické ideologie

V počátcích své kariéry nebyl britský publicista David Irving zdaleka tak šílený, jak by vyplývalo z perexu článku. Naopak, některé z jeho prací našly ohlas i u historické obce. Jistě, nikdy nešlo o frenetický potlesk, ale stále to nebyly publikace, respektive výroky, které ho nakonec zavedly do tábora popíračů holocaustu. Dnes je David Irving patrně nejznámější „celebrita“ neonacistického hnutí. K výše citovanému výroku se sluší uvést, že v autě Edwarda Kennedyho zahynula jedna mladá dívka.


Přeživší oběť Holocaustu

Na prahu 21. století již Irving stanul pevně mezi těmi, kteří bagatelizují, zesměšňují či přímo popírají utrpení evropských Židů v průběhu 2. světové války. Za snahou přepsat dějiny jsou přitom často v pozadí politické plány neonacistických stran (uskupení). Podle Irvinga však Hitler ve skutečnosti Židy neustále chránil. Svým soukmenovcům měl často vyčinit, pokud se němečtí občané židovského vyznání stali předmětem násilí, šikany nebo ostrakizace. Pokud se týkalo vyhlazovacích táborů, tak se ve skutečnosti jednalo pouze o příjemné ozdravovny pro židovskou populaci. Nikoho jistě nepřekvapí, že britská ikona neonacismu dále tvrdí, že plynové komory v Birkenau byly Spojenci postaveny až po válce. Mnohé však jistě překvapí, že neústupný David dokáže přijít i s něčím novým, nežli s touto obehranou neonacistickou písničkou.

V rozhovoru pro britský deník The Independent uvedl, že si ho Adolf Hitler vybral jako svého životopisce. Poněkud překvapivé, že? V době, kdy milovaný vůdce ukončil nestatečně svůj život vlastní rukou, bylo Davidovi pouhých sedm let.Nebyl by to však Irving, pokud by neměl po ruce hbité a zároveň „logické“ vysvětlení. V 70. letech 20. století se mu vydařilo najít Erwina Giessinga. Tento německý lékař ošetřoval Hitlera po neúspěšném atentátu z 20. července 1944. Vůdce při ošetřování Giessingovi sdělil, že jednoho dne se objeví Angličan, který napíše jeho životopis. Bude se však jednat o britského občana z následující, předsudky nezatížené generace. Tento Angličan bude perfektně ovládat německý jazyk a příslušné archivy. „Mesiáš“, tedy Irving, skutečně přišel. Britský novinář si posteskl, že se zřejmě nebude jednat o interwiev o historii, ale patologii...

Hitler a Endlösung

Ve svém stěžejním opusu Hitlerova válka, David Irving přímo uvádí: „Největší výbuch po prvním vydání tohoto životopisu vyvolala moje analýza Hitlerovy role v židovské tragédii. Z per mých kritiků se hrnuly proudy kyseliny sírové, avšak doposud nevidím sebemenší důvod jakkoli revidovat svou hlavní hypotézu, která je založena na záznamech z oné doby: že totiž Hitler hned zkraje pochopil, že antisemitismus v Německu je velice silná karta, kterámu zajistí úspěch při volbách; že neměl naprosto žádné skrupule, aby se na této záštiplné vlně dostal až k branám kancléřství, ale jakmile se dostal k moci a stal se kancléřem, pak tuto část stranického kréda vyznával pouze vlažně. [...] Byli to však jemu podřízení nacističtí zločinci, kteří pokračovali ve štvanici, přestože Hitler nařizoval něco jiného, tak jak tomu bylo například v listopadu 1938. Otázku koncentračních táborů, oné temné součásti nacistického režimu, Hitler bezstarostně přenechal Himmlerovi. Nikdy nenavštívil ani jediný z nich. [...] O Himmlerovi je známo, že navštívil Osvětim v letech 1941 a 1942. To Hitler neudělal nikdy. [...] I přes nedostatek jednoznačných důkazů – a to jsem v roce 1977 nabídl tisíc liber odměny komukoli, kdo by mohl předložit byť i jen jediný dokument z období války, který by explicitně dokazoval, že Hitler například věděl o koncentračním táboře v Osvětimi – se mí kritikové uchylovali k argumentaci, která se pohybovala v rozmezí od jemných narážek až k železné palici (v jednom případě doslova).


Židovské ženy a děti čekají na svůj strašný konec poblíž krematoria v Birkenau

Tak tady to máme! Dobrák Hitler nikdy nevěděl o existenci koncentračních táborů, o Osvětimi nemluvě. Za genocidu Židů nesou odpovědnost Himmler a jemu podobné kreatury. Hitler se snažil pronásledování židovského obyvatelstva neúspěšně zabránit (tvrdí Irving na dalších místech své práce), ale byl bezmocný vůči mocným Třetí říše (!). K moci mu pomohl antisemitismus „obyčejných“ Němců. Je zřejmé, že Irving si nedal moc práce k analýze vilémovského císařství, respektive Výmarské republiky, neboť by takový nesmysl nemohl uvést jako základní volební úspěch NSDAP ve volbách v roce 1932.

Německý historik Thomas Nipperdey ve své mimořádně precizní a objevné práci (Deutsche Geschichte 1866–1918) naopak poukázal na to, že německá společnost se před Velkou válkou nijak výrazněji nelišila od společnosti západoevropské. Nacionalismus Němců nebyl o nic větší než francouzský nebo britský, a o předpojatosti vůči menšinovému židovskému obyvatelstvu platilo totéž. Ostatně křiklavé projevy antisemitismu byly v moderní evropské společnosti na prahu 20. století spojené právě s kosmopolitní Francií a českými zeměmi, součástí Rakousko–Uherského císařství. V prvém případě se jednalo o Dreyufusovu aféru (1894–1906), v případě druhém o neblaze proslulou hilsneriádu (1899–1900).


Vůdce, milovník německých, árijských dětí

K moci se nacisté dostali především díky několika faktorům: Versailleskému míru, nenávisti vůči Výmarské republice, nostalgii po zlatých časech německého císařství, údajné levicové hrozbě, nepokojům v ulicích, ale zejména těžké hospodářské krizi, jež znamenala masovou nezaměstnanost a bídu. Nutno dodat, že miliony Němců byly doslova fascinovány brutální Hitlerovou nenávistí a přímočarostí vůči skutečným i domnělým nepřátelům Německa, jemuž chtěl pouze zajistit místo na výsluní. Mnoho německých obyvatel spatřovalo v nacistech jedinou sílu, která je schopna obnovit v zemi pořádek, uskutečnit společenský smír a obnovit velmocenské postavení milované vlasti v zahraničí. Vzhledem k tomu, že se zde prolíná tolik faktorů, které přitáhly miliony Němců k nacismu, je krajně obtížné zjistit, nakolik byl pro volební úspěch NSDAP (31. července 1932 získali nacisté 37,4 % voličů, tj. téměř 14 000 000 Němců) důležitý její antisemitismus. Byl to však právě Adolf Hitler, který nacistickou ideologii obohatil o rasovou nenávist (program sepsaný Hitlerem a zakladatelem strany Antonem Drexlerem vyzýval členy NSDAP k potírání židovsko-materialistického ducha, čímž je v podstatě pověřoval vyhlazovacím projektem), neboť v případě italského fašismu můžeme jen těžko hovořit o cíleném antisemitismu, na jehož konci byla strašlivá smrt v plynových komorách. Teprve po obsazení podstatné části Itálie německými jednotkami došlo k deportaci italských Židů do Osvětimi. Do té doby Mussoliniho vláda nedovolila Berlínu odsun na východ svých obyvatel židovského vyznání či původu. Odkazuji čtenáře na zásadní dílo k problematice holocaustu od italského intelektuála, umělce a vědce Primo Leviho (Je-li toto člověk). Levi se totiž pokusil sdělit nesdělitelné. Tedy, jak bylo možné, aby jedinec židovského původu přežil německou vyhlazovací mašinérii a nezničil sám sebe nenávistí vůči svým trýznitelům, kteřímu často vyvraždili celou rodinu.


Vůdce přijel! Běžný obrázek z běžného německého města na konci 30. let

Byl to Hitler, šokující své vzdělanější souputníky (vůdcovo vzdělání zahrnovalo toliko základní penzum, jelikož střední školu nedokončil) v počátcích svého tažení k moci svými nevybíravými antisemitistickými výlevy. Své „vědecké“ názory na židovskou populaci zakomponoval i do bible nacismu Mein Kampf (1925). Na konci ledna 1939 před Reichstagem prorokoval zničení židovské rasy v Evropě v případě vypuknutí války: „Dnes chci být znovu prorokem. Pokud se mezinárodním židovským finančníkům v Evropě i mimo ni ještě jednou podaří uvrhnout národy do světové války, pak výsledkem nebude bolševizace světa a tudíž vítězství židovstva, ale zničení židovské rasy v Evropě.“ Ve „svém boji“ se vyjádřil v neméně vražedném duchu, pokud se týkalo úlohy německých Židu za Velké války. Pokud by dle Hitlera bylo na počátku války a v jejím průběhu 12 000 či 15 000 těchto hebrejských škůdců národa umlčeno otravným plynem, nemusely zemřít miliony „opravdových“ Němců. Místo svým „chráněncům“ (jak by řekl Irving) věnoval i ve svém politickém testamentu z 29. dubna 1945: „Není pravda, že jsem já nebo kdokoli jiný v Německu chtěl v roce 1939 válku. Byla chtěna a podněcována výhradně oněmi státníky, kteří buď byli židovského původu nebo pro židovské zájmy pracovali. [...] Nemám žádné pochyby, že – pokud národy Evropy budou na tyto finanční pikle pohlížet jako na balíky akcií, pak také budou ony národy volány k zodpovědnosti – tím vlastním viníkem bude: Židovstvo! [...] Protože sil je málo na to, aby mohly za této situace dále čelit nepřátelskému náporu, vlastní odpor je taktéž pozvolna znehodnocen zaslepenými a bezcharakterními mizery, chtěl bych se o svůj osud podělit s oním milionem druhých, tím že ve městě zůstanu. Kromě toho nechci padnout do rukou nepřátelům, kteří potřebují k obveselení poštvaných mas novou, Židy naaranžovanou podívanou.

Zřejmě neexistuje žádný písemný Hitlerův rozkaz ke genocidě Židů. To však v žádném případě neznamená, že o ní nevěděl. Fundovaní historici jsou přesvědčeni o tom, že někdy na sklonku roku 1940 nebo počátkem roku následujícího se Hitler rozhodl uskutečnit svůj vražedný záměr vyvraždit veškeré evropské Židy. Heydrich, pověřený vypracováním náležitého plánu, již koncem ledna 1941 předložil návrh Endlösungsprojekt. Není náhodou, že právě v tomto časovém období se Hitler odvolal na své proroctví z 30. ledna 1939. Tentokrát však nemluvil o mlhavých prognózách, ale pevném záměru, který měl záhy dojít svému strašlivému naplnění. Právě 30. ledna 1941, dva roky po svém apokalyptickém proroctví, svému národu sdělil, že před dvěma roky: „poukazoval na to, že kdyby se okolní svět nechal židovstvem vtáhnout do války, dohrálo by veškeré židovstvo svoji roli v Evropě. Také dnes se tomu (Židé) mohou ještě smát, stejně jako se smáli mým dřívějším proroctvím. Nadcházející měsíce a roky ukážou, že jsem měl pravdu.“ Za necelý půl rok začalo východní tažení a hrůzné masakry statisíců sovětských Židů. Zanedlouho následovalo vybudování táborů smrti. V roce 1942 bylo zahájeno masové zabíjení plynem ve vyhlazovacích táborech postavených v akci Reinhard: 17. března v Bełzecu, počátkem května v Sobiboru a 23. července v Treblince (v táboře Chełmno bylo 8. prosince 1941 zahájeno vraždění v plynových vozech, které již nefungovalo na experimentální bázi). Systematické vyhlazování Židů plynem v Osvětimi-Birkenau začalo v březnu 1942.

Laurence Rees ve své obdivuhodné knize (Osvětim. Nacisté a „konečné řešení) uvádí: „není nijak obtížné představit si Hitlera, jak říká v prosinci 1941 Himmlerovi, že chce Židy ,vyhladit, ale že se ho nebude ptát, jak žádaného výsledku dosáhl. Nemůžeme pochopitelně s jistotou vědět, jak tento rozhovor probíhal, neboť během války byl Hitler velmi opatrný, než aby používal Himmlera jako nárazník mezi sebou a realizací ,konečného řešení. Hitlerovi byl znám rozsah zločinů, které nacisté zamýšleli, a nechtěl zanechat žádný doklad, který by o nich svědčil. Jeho otisky prstů jsou přesto všude – otevřenou rétorikou nenávisti počínaje a blízkou souvislostí mezi Himmlerovými schůzkami s Hitlerem v jeho východopruském hlavním stanu a následnou radikalizací v pronásledování a vraždění Židů konče.


Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a Hitlerova pravá ruka

Změna válečné situace v prosinci 1941 měla pro osud Židů katastrofální důsledky. Již 13. prosince si ministr propagandy Joseph Goebbels zapsal do deníku: „Pokud jde o židovskou otázku, vůdce se rozhodl pro důkladnou očistu. Prorokoval Židům, že pokud znovu vyvolají světovou válku, dočkají se vlastní likvidace. To nebyla prázdná fráze. Světová válka je tady, a vyhlazení Židů musí být jejím nutným důsledkem. Na tuto otázku je třeba hledět bez sentimentu.“ Záhy na to, 18. prosince 1941, si Himmler po rozhovoru mezi čtyřma očima s Hitlerem poznamenal do diáře: „Židovská otázka – musí být vyhubeni jako partyzáni.“ Dne 20. ledna 1942 se uskutečnila schůzka na břehu jezera Wannsee u Berlína, dodnes mylně považovaná za rozhodující milník holocaustu. Ve skutečnosti byly do té doby na východě povražděny již statisíce sovětských Židů „klasickým“ způsobem. Další fáze genocidy měla být zahájena na nové bázi masového vraždění, jež měla být ohleduplnější k nervové soustavě Himmlerových (Hitlerových) katanů. Řešením se staly plynové komory a kremační pece. Konference ve Wannsee byla ve skutečnosti „druhořadá“ schůzka, pouhá součást šíření poznatků o vyhlazovacím procesu, o němž však již padlo rozhodnutí na jiném místě.


Bojkot židovských obchodů

Zajímavý je jistě názor velitele Osvětimi Rudolfa Hösse (nejen) na Hitlerovu roli v rámci vyvraždění evropských Židů: „O tom, zda byla tato masová likvidace Židů nezbytná, anebo ne, o tom jsem si žádný úsudek udělat nemohl, tak daleko jsem nemohl vidět. Pokud ,konečné řešení židovské otázky‘ přikázal sám Vůdce, neexistovaly pro starého nacionálního socialistu žádné další úvahy, tím méně pro velitele SS. ,Vůdce, rozkaž, budeme tě následovat‘ – to pro nás v žádném případě nebyla jen nějaká fráze, nějaké heslo. Bylo to míněno krutě vážně.“ I když nám David Irving tvrdí, že Hitler neměl o Osvětimi ani ponětí, čímž čtenáři podsouvá myšlenku, že tedy nemohl vědět nic bližšího o probíhajících masakrech evropských Židů, dva němečtí historici britského „mesiáše“ usvědčili ze lži. Henrik Eberle (ročník 1970) a Matthias Uhl (ročník 1970) ve své editorské práci (Akta Hitler) citují z protokolů Hitlerova pobočníka Otto Günscheho a komorníka Heinze Lingeho pořízených NKVD v rozmezí let 1948–49. Pokud se týká holocaustu, uvádějí následující informace: „Svého času se Hitler zajímal o vývoj plynových komor osobně. Studoval podrobně vývojové projekty, které mu předkládal Himmler. Himmler nařídil poskytnout konstruktérovi plynových komor, jednomu inženýrovi z Eisenachu, plnou podporu a nejlepší technické síly. [...] Hitler položil Himmlerovi (v dubnu 1945) stejnou otázku: co se stalo s vězni z koncentračního tábora Buchenwald? Himmler odpověděl, že ,nejdůležitější vězni byli postříleni, zbytek se však z technických důvodů nepodařilo odvézt. Hitler zbledl ještě více. Přeskakujícím hlasem se ptal: ,Cože: nebyli odvezeni? Technicky nemožné? Proč nebyli včas zlikvidováni? [...] Potom už tišeji dodal: ,Himmlere, postarejte se, aby vaši lidé nebyli sentimentální! Od vás jsem čekal víc!‘.“ Již v létě roku 1939 byl jeden z německých dělníků pracujících na Hitlerově sídle poslán do koncentračního tábora v Dachau, jelikož ostatním dělníkům na Berghofu vyprávěl o vůdcově „hodnotné“ knihovně zahrnující detektivky a dobrodružné romány. V podmínkách „feudální“ Třetí říše nebylo myslitelné, aby Hitler nevěděl nic o probíhajícím vyhlazování evropských Židů. Podle mírných odhadů se na přímé genocidě podílelo plných 100 000 osob. Rovněž s ohledem na počet koncentračních táborů, je takřka nemožné, aby o jejich existenci neměl ani tušení. Ostatně výše uvedené citace dokazují, že Hitler byl dostatečně informován o obojím.


Židé zde nejsou vítáni

V jednom bodě je nutné s Irvingem souhlasit. Hrůzný výsledek holocaustu by nemohl být uskutečněn bez toho, aniž by Hitlerovu vizi s nadšením podporovaly miliony Němců. Nebo chceme-li použít název výjimečné práce Daniela Goldhagena: Hitlerovi ochotní katani. Před svým „prozřením“, byl totiž i David Irving v lednu 1976, respektive v lednu 1989 schopen tvrdit, že: „břímě viny za krvavé a šílené masakry Židů spočívá na celé řadě Němců (a nejen Němců), z nichž mnozí jsou dodnes naživu, a ne pouze na jednom ,bláznivém diktátorovi‘, jehož rozkazy bylo nutno splnit bez odmlouvání.


Příslušníci Einsatzgruppen svoje zločiny rádi dokumentovali

Protože se o tom vůbec nic nevědělo

Tento nadpis pochází z výtečně zpracované publikace tři německých autorů nesoucí vše říkající název: Můj děda nebyl nácek. Zatímco v německé rodinné paměti přežívá obraz utrpení rodinných příslušníků v sovětském zajetí, „teroristických“ útocích spojeneckého letectva, posledních měsících války plných hrůzy, hladu a znásilňování německých žen a dívek vojáky Rudé armády, tak obraz holocaustu byl z těchto vzpomínek takřka vytěsněn. Nacisté ve vlastních rodinách neexistovali. Nacisté, to byli ti „druzí“: Hitler, Himmler, Heydrich, apod. Otcové a matky poválečné německé generace neměli s těmito lumpy nikdy nic společného. Pokud se přesto objeví dokument potvrzující opak, nastává v rodině dotyčného šokující překvapení. Existují však i čestné výjimky. Alfons Heck, někdejší člen Hitlerjugend, vzpomíná, že: „po křišťálové noci se žádný Němec, který byl dost velký, aby uměl chodit, už nemohl hájit tím, že o pronásledování Židů nevěděl.“ V době deportací německého židovského obyvatelstva se po celém Německu šířily zprávy o jejich hromadném vraždění na východě. Jeden německý učitel si k deportacím poznamenal: „Je nad slunce jasné, že to znamená likvidaci.“ Německá žena si v prosinci 1942 zapsala do deníku: „Židé mizí po celých zástupech. O osudech evakuovaných kolují strašlivé zvěsti – hromadné střílení a smrt hlady, mučení a zplynování.“ Německý pastor Walter Höchstädter marně ve své výzvě německým vojákům, tajně rozšiřované v červnu a červenci 1944, uvedl: „Strašlivému osudu Židů nemůže společenství Ježíšovo naslouchat jinak než v pokoře, v milosrdném soucítění a v posvátné hrůze.


Masové vraždy židovských žen na Ukrajině

Post skriptum

David Irving nakonec prohrál občanskoprávní spor s historičkou Deborah Lipstadtovou (autorka knihy Popírání Holocaustu) a byl označen za popírače holocaustu, rasistu, antisemitu a falšovatele historie. V Rakousku byl dokonce odsouzen a uvězněn za zpochybňování této genocidy. Dne 27. ledna 2011 to bylo 66 let od chvíle, kdy Rudá armáda osvobodila Osvětim. Žijících pamětníků Šoa ubývá, je nejen na historicích uchovat pro další generace obraz této hrůzné moderní evropské kapitoly.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕15.910

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře