Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (6)

Autor : Václav Vlk st. 🕔03.12.2012 📕4.166

Pod spojeneckými vlajkami USA a Kanady - Čechoslováci 1918-20

Zatímco Češi žijící v Rakousko-Uhersku byli často na začátku 1. světové války ve většině nacionalističtí a národnostně vybuzení spory s Velkoněmci, přesto byli většinou loajální k císaři, zahraniční krajané byli od počátku vysloveně protirakouští. Význačnými odpůrci monarchie byli od počátku rodáci v Rusku, Srbsku a Francii, ale také v anglicky mluvících zemích.

Dá se říci, že nadšení pro vybudování nového svobodného státu – Československa - mělo u našinců zahraničí obrovskou podporu. Jak to vše celé probíhalo, naleznete zde.

Zde jsem vybral jen několik ukázek:

3.1.1915 – Založeno Sdružení československých spolků ve Švýcarsku na konferenci švýcarských Čechů v Bernu. Sdružení podporovalo myšlenku obnovení české samostatnosti.

6.1.1915 – Byla zřízena záložní jednotka České družiny.

24.1.1915 – Českoslovenští dobrovolníci z Anglie se připojili v zákopech u Remeše k francouzským starodružiníkům

18.1.1915 – Do České družiny vstoupilo nových 250 československých dobrovolníků z řad rakouských zajatců. Tito dobrovolníci byli postupně zařazováni k jednotlivým rotám

6.1. 1916 – Byla vydána resoluce druhé veřejné schůze argentinských Čechů v Buenos Aires, vyslovující se pro československou samostatnost.

10.1.1917 – Dohodové státy uznaly ve své odpovědi na nótu amerického prezidenta Wilsona z 23. 12. 1916 požadavek osvobození malých národů. Za jeden z cílů války bylo stanoveno i osvobození Čechů a Slováků.

17.1.1917 – Proběhla ustavující schůze v zajateckém táboře v Santa Maria Capua Vetere u Neapole, při které vznikl Československý dobrovolnický sbor v Itálii. Sbor se stal prvním ohniskem československé revoluční akce v Itálii.

7.1.1918 – Vydáno ve Francii všeobecné nařízení o zřízení samostatné československé armády.

19.1.1918 – V Cognacu ve Francii byl z české setniny vytvořen 21. československý střelecký pluk, který se stal první a základní jednotkou československé divize ve Francii.

10.3.1918 – Počátek bojů u Bachmače mezi 4., 6. a 7. československým střeleckým plukem a německými jednotkami. Boje probíhaly ve dnech 10. 3. – 13. 3. 1918. Československé jednotky zadržely přesilu německých vojsk a zajistily odchod československého vojska na východ. 12. 3. 1918 byl odražen poslední německý útok a následující den projel Bachmačí poslední československý vlak. V bojích bylo poprvé nasazeno československé dělostřelectvo, padlo 45 československých vojáků, 210 bylo zraněno a 41 se stalo nezvěstnými. Atd.

Čeští a slovenští krajané v zámoří podporovali od počátku československý odboj morálně a finančně (např. americké České národní sdružení nebo Slovenská liga) i osobní účastí. Velká část krajanů vstoupila, jak jen to šlo, do vojenských řad a bojovala v armádách Dohody. Toto nadšení pro vznik samostatného Československa bylo velice rozšířené. Zapojit se do války proti nenáviděnému Německu a Rakousku však nebylo bez problémů.

London Czech Commitee působící ve Velké Británii nabídl již v roce 1914 vstup československých dobrovolníků do britské armády. Byl však anglicky „zdvořile“ odmítnut. „Podivní“ cizinci byli podezřelí. Část Čechů byla dokonce internována jako „Rakušané“. Britská vláda počítala až do začátku roku 1918 s tím, že je nutno udržet Rakousko-Uhersko pro zachování mocenské stability v Evropě. Angličtí krajané proto vstupovali do francouzské Cizinecké legie a později od roku 1917 do československých útvarů ve Francii. Několik set Čechů s britským občanstvím sloužilo v regulérních britských jednotkách.

Vláda USA nedovolila vybudování čs. vojenských jednotek (až do začátku r. 1918 také USA počítaly se zachováním Rakouska-Uherska) a umožnila pouze odjezd části dobrovolníků do Francie a Kanady. Z USA odjeli čeští a slovenští dobrovolníci do Francie, kde jich téměř tři tisíce vstoupily do 21., 22., ale zejména pak do 23. čs. střeleckého pluku.

Ani vstup USA do války v roce 1917 tuto situaci výrazně nezměnil, proto čeští a slovenští krajané sloužili převážně rozptýleni v běžných amerických útvarech.


Protiletadlový Flak-MG-Stellung

Kromě českých legií ve Francii bojovalo na západní frontě dalších 40 000 našich krajanů v amerických expedičních silách (American Expeditionary Forces, AEF) generála Pershinga. Netvořili v nich však samostatné vojenské celky podle národnosti. To by odporovalo americké filosofii „melting pot“ pro vytváření z jednotlivých přistěhovalců společnou činností „nového Američana“. Americké expediční síly byly americké vojenské síly poslané během první světové války do Evropy, které bojovaly jako nezávislá síla po boku spojeneckých jednotek proti německým armádám na západní frontě od roku 1917 do konce války.

Lze je považovat za rozhodující sílu první světové války na západní frontě a tím ve válce vůbec. AEF výrazně spolupracovaly s francouzskou armádou během útoku na Aisne (oblast Château-Thierry) v červnu 1918, a bojovaly na hlavní frontě u Saint-Mihiel a Meuse-Argonne na konci roku 1918 a bojovaly na hlavní frontě u Saint-Mihiel a Meuse-Argonne na konci roku 1918. První světová válka byla zároveň první válkou v americké historii, kdy Spojené státy poslaly vojáky do zahraničí bránit cizí země. 6. dubna 1917, kdy Spojené státy vyhlásily válku Německu, měly USA relativně malou stálou armádu se 127 500 vojáky a důstojníky. Od začátku 20. století vládla v USA politika „izolacionalismu“. US Army chybělo potřebné vybavení k válce, nebyly připraveny vojenské zásoby, jídlo, munice a vybavení a výcvik vojáků byl špatný. Navíc Spojené státy nebyly vůbec připraveny pro přepravu velkého množství vojáků přes moře. Nebyl ani dostatek dopravních lodí. Proto byly uvedeny do válečného provozu i výletní lodě a zabaveny německé lodě kotvící v amerických přístavech a použity pro přepravu amerických vojáků z New Yorku, New Jersey a Virginie. Stav i schopnosti US armády se rychle změnily. Do konce války prošly válečnou službou čtyři miliony mužů, kteří přímo sloužili v armádě Spojených států, a dalších 800 000 lidí pracovalo a sloužilo v jiných odvětvích vojenské služby.

Na západní frontě v roce 1917 již naprosto vyčerpaní a zdecimovaní britští a francouzští vojáci, kteří bojovali od srpna 1914, velmi nutně potřebovali pomoc. Tu dodaly americké síly. Zvláště poziční válka na frontě u Verdunu a na Sommě byla strašlivou krvavou řeží, v které neměla ani jedna strana do doby nástupu americké armády naději na vítězství. Spojencům docházely síly. Frontová linie připomínala krajinu z hororů.


Oběť německého plynu 1918.

V květnu 1917 byl generál John Joseph „Black Jack“ Pershing určen jako vrchní velitel americké armády ve Francii. Ačkoli první američtí vojáci byli v Evropě v již červnu 1917, AEF se plně podílet na bojích až po dokonalém zformování a přípravě od října, když první divize, jedna z nejlépe vycvičených, vstoupila do zákopů u Nancy.

V roce 1917, až do jara 1918 byly americké divize obvykle používány na pomoc francouzským a britským jednotkám při obraně a pomáhaly zajistit útoky na německé pozice.

Od května 1918 se situace změnila. V té době dobyly již samostatně bojující jednotky USA první velké vítězství v Cantigny. AEF od počátku praktikovaly vlastní výlučnou kontrolu amerických sil v boji, které stále mohutněly, takže od července 1918 byly často francouzské síly přidělovány na podporu operací US-AEF místo obráceně jako doposud. Generál John Pershing nasadil US vojáky na pomoc francouzské obraně na západní frontě v průběhu 3. bitvy na Aisně, v květnu a v červnu u Marne. Američtí vojáci se zúčastnili spojeneckých útoků na Le Hamel a Canal du Nord, dříve, než Pershing zahájil svůj útok na St Mihiel a Meuse-Argonne.


Fr. zákop u Verdunu.

V červenci 1918 bylo ve Francii více než milion amerických vojáků. Zvrat ve válce nastal během bitvy o St. Mihiel, začínající 12. 9. 1918. Pershing tehdy velel americké armádě, složené ze sedmi oddílů, která měla více než 500 000 vojáků, v největší útočné operaci podniknuté do té doby armádou Spojených států. Po úspěšném útoku na St. Mihiel následovala bitva v Argonne, trvající od 27. září do 06. října 1918, kde Pershing velel více než jednomu milionu amerických a francouzských vojáků.

V těchto dvou vojenských operacích dobyly spojenecké síly zpět více než dvě stovky čtverečních kilometrů území Francie a německá armáda byla prakticky poražena.

Spojené státy měly v první světové válce podle odhadů 360 000 ztrát, z toho 126 432 zabitých v akci a 234 000 zraněných. Kolik bylo padlých a raněných z 40 000 českých a slovenských vojáků v řadách US-AEF, mi není známo.


Fr. 87. regiment u Verdunu.

Poměrně velké ztráty USA, i když malé proti Britům, Francouzům a Němcům, byly zapříčiněny z velké části epidemií „španělské chřipky“. Až 50 procent mrtvých vojáků zemřelo na tuto nemoc.

Z Evropy byly jednotky US Army - AEF staženy v roce 1919. Více na YouTube, kde si můžete prohlédnout film WW1 Footage of U. S. Expeditionary Forces 1918,nebo tamtéž na The Attack - trench warfare in World War I, případně přejděte na World War I: Battle Of Verdun 1/4 - 4/4.

Docela smutné je, že zatímco u nás není „salonfähig“, tedy vyhovující slušným společenským zvyklostem, společensky vhodné, nějak mnoho mluvit o bojích a hrdinství i utrpení našich vojáků na frontách světových válek včetně třeba bojů v Dobrudži, v Itálii, při Dukelské operaci či bojů v Sýrii a Palestině, tak ve Francii, Německu, USA a ostatních zúčastněných státech je společensky nepřijatelné tato místa nenavštěvovat a výukové školní cesty na tyto pietně udržované památníky jsou nedílnou součástí vzdělávání obyvatel.

A co kanadská vlajka? Téměř zapomenutou jednotkou je Česká rota 223. pěšího praporu kanadské armády - 223. Czech Canadian Batalion, který byl vytvořen z krajanů a odeslán v létě 1917 na západní frontu. Velitelem této česko-kanadské jednotky byl František Klepal. Můžeme říci, že to bylo mimořádné řešení, navrhované a prosazené našimi krajany v Kanadě.

Podle informací, které se před několika lety dostaly do rukou dr. Cíglera, čs. krajana žijícího v Austrálii, existuje někde i snímek sedmi důstojníků a 77 poddůstojníků a vojínů českého původu, tvořících českou rotu 223. pěšího praporu kanadské armády v době první světové války. Během následujícího pátrání bylo pak krajany zjištěno, že další části zmíněného praporu byly z velké části sestaveny ze skandinávských přistěhovalců na území kanadských vojenských okresů č. 10., 11., 12. a 13. od konce února 1916 do začátku května 1917. Odvodní komise sídlila ve Winnipegu v provincii Manitoba a celkový početní stav praporu činil 507 důstojníků, poddůstojníků a mužstva. Po příjezdu do Francie v polovině května roku 1917 byl prapor zařazen k záloze kanadského expedičního sboru. Není však dosud známo, zda příslušníci české jednotky sloužili v rámci kanadské armády po celou dobu války anebo zda byli přeřazeni k čs. legii ve Francii. Dle rozkazu č. 69 ze dne 15. července 1916 se prapor oficielně nazýval 223rd Scandinavian Battalion, Canadian Expeditionary Force.


US Army - Battle of St.Mihiel

Podklady pro uvedený text jsou údajně staré dvacet let a poskytl je krajan zabývající se historií čs. jednotek v zahraničí. Veškeré další pátrání jak po zmínkách o čs. rotě v kanadské armádě, tak po zmíněném dr. Cíglerovi, jsou prozatím bezúspěšné (autor by rád uvítal jakékoliv poznatky o této česko-kanadské jednotce).

Co je však jasné, je to, že významný podíl na vzniku jednotky měl Sokol Kanada. Bývalý starosta Sokola Kanada Josef Čermák v československém 14. deníku „Satelite“ viz www.satellite1-416.com nebo www.zpravy.org nebo www.zpravy.ca píše:

„Oblast, ve které byla před 100 lety založena první sokolská jednota v Kanadě, je domovem kouzelných jmen: Hory Skalisté, Průsmyk vraního hnízda, Želví hora, Losí řeka, Dikobrazovy vrchy, Ošidná hora, Uhlový potok atd. Kolem roku 1911 se do Michel a Natal na rozhrani Britské Kolumbie a Alberty přistěhovala skupina českých havířských rodin. V neděli 22. října 1911 si v obci Michel založily první sokolskou jednotu v Kanadě a nazvaly ji „Sokol Krušnohorský“. Jednota měla při svém založení 43 členů, havířů. Činovníky jednoty byli zvoleni: František Trojánek, starosta; Josef Beránek, místostarosta; Vaclav Vogradský, náčelník;. Jednota se stala - spolu s krátce na to založenou Jednotou v sídlišti Frank v Albertě - členem Sokolské župy Fügner-Tyrš se sídlem v Chicagu. Jednota podporovala činnost Českého národního sdruženi v Americe na podporu zahraničního odboje v první světové válce a několik jejích členů se společně s členy Sokola Frank přihlásilo do české roty v kanadské armádě (dle informací od Sokolů byl název jednotky: Bohemian Detachement of the 223rd Battalion, Canadian Expeditionary Force). Celkem 66 vojáků - členů batalionu, který se zúčastnil bojů na západní frontě - udalo Bohemii jako svoji rodnou zem. Viz zde.


Mladá generace Sokola, Kanada

Konečným cílem pro krajanské organizace a hlavně pro Sokol se stala nezávislost pro české země, jak vyzýval Tomáš Masaryk a Česká národní rada v Paříži. Zásluhy našich krajanů z Kanady jsou poněkud pomíjeny a to je škoda. Mnoho jsme jim nepoděkovali a oni stále a stále žijí se vzpomínkami na starou vlast.


100 let Sokola v Kanadě

V ostatních spojeneckých armádách - belgické, rumunské, portugalské, brazilské či japonské - sloužili Češi a Slováci spíše ojediněle.

Kromě západní fronty se naši legionáři potkali s krajany v armádách Dohody i na východě, a to při vylodění amerických, francouzských, anglických i japonských jednotek ve Vladivostoku.

Krátký průvodce po historii první světové války, zvané tehdy Velká válka je bez popisu ruských legií a jejich návaznosti na vývoj v ČSR není úplný, ale této literatury je jinak dostatek, takže momentálně zakončím zde.
V souhrnu lze konstatovat:

1. československou republiku jsme od nikoho nedostali darem, jak lživě uvádí kdejaký pseudohistorik a „propagandista“. Jednání českých a slovenských politiků, Masaryka, Beneše a Štefánika by bez válečného úsilí legionářů bylo zbytečné a marné

2. Vojáci z rakouské armády, a to i slovenské pluky z maďarské armády, byly svým počtem a vystoupením po návratu do republiky na straně ČSR druhou částí, tedy druhou rukou, která pomohla k realizování plánu na ustavení ČSR. A to aktivním bojem proti odtrženeckými územím tzv. Deutschböhmen i dobytím Slovenska. Studie o této části zvaná „Boj o republiku 1918-1920“ bude následovat.

3. Nejhlavnější poznatek je však to, že německými nacionalisty, nacisty i komunisty záměrně rozšiřovaná lež o „zbabělosti“ Čechů a Čechoslováků je účelová lež, která se však podle Goeblesova hesla „stala pravdou“. Lžipravdou, kterou je nutno vyvracet argumenty a fakty.

Autor : Václav Vlk st. 🕔03.12.2012 📕4.166

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře