Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (3)

Autor : Václav Vlk st. 🕔03.12.2012 📕8.093

Nejprve přeběhlíci, později legionáři. Krvavá válka - Čechoslováci 1918-20

Vraždění civilního obyvatelstva, popsané v předcházející kapitole, pokračovalo na celé východní frontě a bylo jasné, že se nejedná o „přehmaty“ v zápalu boje, ale že se tyto vraždy plánují a provádějí na příkaz shora. Viz např. práci Günthera Kronenbittera „Krieg im Frieden. Die Führung der k. u. k Armee und die Großmachtpolitik Österreich-Ungarns 1906−1914“, Verlag Oldenbourg, München 2003 (k. u. k Armee znamená Kaiser und König - tedy císařská a královská armáda)

Už zde, v první světové válce, byla praktikována jiná pangermánská politika vůči „Východu“ a „Západu“, resp. vůči různým „rasám“. V rámci „Drang nach Osten“ (viz např. zde, případně překlad z angličtiny zde) bylo jasně stanoveno, jak se bude s kterým národem a rasou zacházet.

Srbsko bylo pangermanistům trnem v oku, protože stálo v cestě spojení budoucí Velké Germánie s jeho spojencem –Tureckem. Rakouská a německá představa, že Srbsko, vyčerpané tzv. balkánskými válkami, rychle podlehne, se nesplnily.

Naopak, během první velké ofenzivy srbská armáda pod vedením generála Stepa Stepanioviče útočníky porazila, a tak získala první vítězství Trojdohody (v létě 1914). Ale poté, co začala vítězit početní převaha a město Šabac bylo obsazeno vojsky Centrálních mocností, následovaly ihned masakry civilního obyvatelstva. Dne 17. srpna 1914 došlo v srbském městě Šabacu k obrovskému masakru civilních obyvatel. Nebyl jediný.

Válka Německa a Rakouska proti Srbsku se vyznačovala mimořádnou krutostí a vražděním civilistů, a to včetně žen a dětí. Běžné bylo popravování desetiletých kluků oběšením. Rakouská armáda prvně předváděla, co může čekat poražené národy a hlavně Slovany v příští válce. Za I. světové války se jednoznačně dopouštěla barbarství na civilním obyvatelstvu. Popravám srbských civilistů byli nuceni přihlížet i čeští vojáci, což pak vedlo k vlně dalších přechodů Čechů na druhou, protirakouskou stranu fronty.


Hormadná poprava srbských žen 1914

Podíváme-li se na obrázek, všimneme si podivného způsobu poprav, který byl praktikován zvláště na Srbech. Tato poprava není oběšení, ale vlastně pomalé a trýznivé zadušení. Dá se snad přirovnat k staré španělské „garotě“, což je nástroj používaný k popravě zardoušením. Odsouzenec sedí na lavici nebo je opřen o kůl. Na kůlu je připevněna smyčka která odsouzenci svírá krk. Ta je pomalu utahována buď vratidlem anebo je vytahována přes horní příčné prkno, dokud se odsouzenec neudusí. V jiné formě je garota s dřevěnými rukojeťmi na koncích a je utahována popravčím.

Protože rakouští důstojnicí, ale i mužstvo, takto vraždili hromadně a záměrně, lze usuzovat, že již tehdy se jednalo o záměrný způsob vraždění podlidí z „nekvalitních národů“ podle germánské teorie „Volk“.

Odborný popis ukazuje záměrnou mučivost popravy. Lékařské zprávy konstatují: Asi za jednu až jednu a půl minuty po zahájení se na okamžik zastaví srdce. Poté se jeho činnost obnoví, i když pulz je slabý a nepravidelný. Objevují se záškuby svalstva, nejvýraznější jsou na dolních končetinách. Zhruba po dvou minutách křeče přestávají a zrychluje se pulz a zvýrazňuje se jeho nepravidelnost. Po dalších čtyřech minutách, tedy zhruba po deseti minutách od začátku škrcení, se objeví výrazné nevratné změny na mozku, a tedy smrt. Někdy může při oběšení dojít k uskřinutí jazyka mezi zuby, a tím k děsivému „řičení“ či „bečení“ oběti, často dojde k uvolnění moči, stolice či spermatu. Může nastat i krvácení z nosu nebo z uší. Vraždění Srbů nabylo rozměrů záměrné genocidy. Tento poměrně malý stát, „Království Srbsko“, utrpěl obrovské ztráty. Během války zahynulo asi 1 100 000 obyvatel, slovy milion sto tisíc, z toho bylo zhruba 450 tisíc vojáků a 650 tisíc civilistů. Více podrobností najdete v dalších pokračováních ve vyprávění o českých „srbských legiích“ (vsadím se, že většina čtenářů o nich nikdy neslyšela).


Popravy srbských civlistů

Abych byl co nejobjektivnější, budu používat co nejvíce cizí, nikoli české prameny. Další podklady můžeme získat od rakouského deníku „Falter“, který sám sebe nazývá, a dosti oprávněně, „Die beste Stadtzeitung Europas“. V č. 49/2007 se zabýval podrobněji takzvaným „vyčištěním Haliče“ organizovaným jak německou, tak rakouskou armádou za I. světové války. Také tyto události viděli zblízka čeští vojáci k. u. k. armády a vyvolávalo to v nich protirakouské nálady a přesvědčení.

Další akce k. u. k úřadů dopadla strašlivě hlavně na Rusíny a národnost Lemků. Rakouské velení v blízkosti Grazu vybudovalo první koncentrační tábor ve střední Evropě hlavně pro neněmecké národnosti. Tímto tématem se zabýval deník „Falter“. Koncentrační tábory, aby bylo jasno, nejsou žádným rakouským vynálezem, Turci za první světové války proti Arménům je znali (Genocida Arménů, nichž část bojovala na straně Ruska proti Turecku, tedy nejprve Osmanské říši - šlo o součást 1. světové války, o níž se u nás neví skoro nic), stejně jako Angličané v Búrských válkách 1880-81 a 1899-1902. Přes dnešní politicko-korektní hodnocení, které je považuje za genocidní, rozhodně nelze ani britské, ani rakouské tábory za 1. světové války považovat za stejné jako vyhlazovací koncentrační tábory nacistické či sovětské. Přesto však tehdy šlo o bezprecedentní opatření.

Kde tento rakouský koncentrační tábor byl? Kdo jezdí na dovolenou k Jadranu a jede od Grazu dále na Maribor, jede za Grazem kolem letiště. Právě na tomto pozemku byl postaven r. 1914 koncentrační tábor Thalerhof (podoba z 20. let dvacátého století, kdy byl přestavěn na kasárna). Dnešní obyvatelé Korutan o ničem takovém mnoho nevědí anebo nechtějí vědět. Zato na Ukrajině jde doslova o symbol bezpráví, při kterém zemřely či byly zavražděny tisíce lidí. V říjnu 2004 „Verchovna Rada“, ukrajinský parlament, jednohlasně vydala rezoluci, v které požaduje vybudovat památník Thalerhof.

Jak napsal deník Falter, koncem léta 1914, když došlo k zhroucení rakouské armády, bylo nutno najít viníky. (Zhroucení rakouské armády došlo za protiofenzivy ruského maršála Brusilova, kde Rusové zatlačili Rakušany až k hornímu Dněstru, k Varšavě a na Slovensku dobyli Medzilaborce a bojovali v Karpatech. Podrobnosti naleznete zde. Tehdy mimochodem také Rusové prvně naplánovali ofenzivu přes Dukelský průsmyk, kterou se chtěli dostat na Slovensko - tehdy Horní Uhry - a odtamtud na Budapešť a severní Moravu. Podle podobného plánu postupovali Sověti i v roce 1944 ve slavné a tragické bitvě o Duklu.)

Podle rakousko-uherské propagandy byli hlavní příčinou porážky zrádci - občané Rakouska-Uherska zvaní „rusofilové“, hlavně Ukrajinci, Rusíni a Lemkové. (Všimněme si, že poražené Německo a později nacisté také hlásali teorii, že první světovou válku prohráli na základě zrady liberálů, demokratů a později přidaných Židů.) Ti z obviněných, kteří nebyli popraveni na místě, byli napěchováni do železničních vozů „hytláků“, jaké známe z II. světové války, a dovezeni do tohoto KuK KL. V nejprve byli ubytováni na holé zemi, pak si museli postavit „baráky“ a šli na nucené práce. Vězni byli často hromadně popravováni. Jen v roce 1915 bylo zabito a zemřelo na úplavici v tomto táboře více než 1300 vězňů. Vězňové i jejich zástupci protestovali, až byla vytvořena komise, která měla věc vyšetřit. V roce 1917 byla předána zpráva vládě ve Vídni, tam však nebyl zájem věc vyšetřit a utrpení a vraždění pokračovalo dále.


Rusíni před odvozem do k. tábora 1915

Uvědomíme-li si tato fakta, je jasné, proč Jugoslávci i značná část Ukrajinců tak urputně bojovala od začátku 2. světové války proti německy mluvícím nacistům a proč se Tito po válce tak nemilosrdně vypořádal s proněmeckými, hlavně chorvatskými a bosensko-muslimskými kolaboranty.

Lze oprávněně předpokládat, že hromadné popravy civilistů, které proběhly v mnoha severních městech Srbska již v prvních dnech 1. světové války po přepadení Rakouskem, byly v zásadě plánované akce. Skutečnosti samy, tedy řazení dat a událostí, vyvrací i dosavadní oficielní rakouské tvrzení, že šlo jen o „odvetu“ za partyzánské útoky.

Výsledkem těchto masakrů civilistů, kdy byly popravovány i děti, bylo to, že nechuť Čechů bojovat za Rakousko se měnila v odpor k Rakousku a všemu německému. To pak hrálo značnou roli v tom, jak se zachovaly v roce 1918 při vzniku ČSR demobilizované rakouské jednotky složené z Čechů a Slováků, které se po přesunutí do Československa ihned zapojily do bojů proti „Deutschböhmen“ a Maďarsku.

V letech 1914 až 1917 přecházeli jednotlivci i skupiny českých vojáků nejen do Itálie, což je známo, ale nejdříve hlavně do Srbska. To tajili po roce 1948 komunisté, protože socialistická Titova Jugoslávie pro ně byla větší ideovou hrozbou než celý „Západ“. To je také jeden z důvodů, proč se o těchto událostech a statečných vojácích prakticky nic neví.

Boje v Srbsku byly od začátku krvavé. Češi na straně Rakouska nejprve loajálně, urputně a disciplinovaně bojovali proti zuřivě se bránícím Srbům. Vypráví o tom pozdější legionář v Rusku Josef Poustka (nar. 11. 1. 1889) z Horažďovic (dle A. Černého – Museum Horažďovice).


KT Thalerhof z ptačí perspektivy

Do 1. světové války se Poustka dostal již na začátku srpna roku 1914, kdy s 11. pěším plukem k. u. k Armády narukoval na srbskou frontu. Své válečné zážitky popisuje v pečlivě vedeném deníku, který v letech 1928–30 vyšel v měsíčníku Horažďovický obzor. Popisuje dlouhou cestu vlakem a lodí po řece přes Uhry k srbským hranicím, kde se v hrozných vedrech účastní bojů u městečka Bjelina. Naturalisticky líčí hrůzy války: „Kamarád Švarc mrtev, jiní dva raněni, důstojník padá žízní a úpalem, … žízní zůstávám ležet také… Po chvíli mi dávají napít z louže… Ta žízeň, ta je horší než sebevětší hlad! Praskot šrapnelů rostl jako lavina… Ze všech stran ozývá se zoufalé volání raněných o pomoc…

Nastal boj na život a na smrt. Střílíme zběsile do nepřátelských zákopů… Krajina je zpustošena, na všech stranách ohně, odevšad slyšíš sténání umírajících. Poručík Procházka od našeho praporu roztrhán je šrapnelem tak, že i kovové mince, které měl u sebe, jsou k nepoznání …

Byla to chvíle hrozná, která se nezapomíná. Brigáda naše byla ze tří stran obklíčena. Skutečnost nedá se slovy popsati. Mnoho našich kamarádů nechalo tam své životy… Jeden druhého se hnedle bál, neboť vypadali jsme opravdu jako šílenci. Pud sebezáchovy pobízel každého, takže vydával poslední zbytky sil…24. srpna… Po třech nedělích spal jsem tuto noc poprvé bez bot…

Celý se třesu neznámým strachem, píchá mě u srdce, mám horečku, k večeru se můj stav horší, odvádějí mě ze zákopů…. 8. září je J. Poustka při bojích u řeky Drina raněn:

… najednou mezi námi praskl nepřátelský šrapnel. Zmatek nad zmatek… Utíkáme za stromy… Rozbitá těla válí se v krvi, koně, z nichž visí kusy masa, … V tom: prásk! … Cítím bolest na hlavě, na pravé ucho neslyším… Na všech stranách ranění a mrtví… V tom cítím jako by mě někdo uhodil vší silou klackem přes prsty levé ruky. Krev stříká mi z rány…

Poté je převezen do nemocnice v Zagrebu. Po uzdravení 22. října dostává dovolenou a pobývá v Čechách. 15. března 1915 je znovu povolán, tentokrát na ruskou frontu, kam dorazil 19. března.

Po čtyřech dnech cesty přišli jsme do zákopů. Hned jsem se sháněl po svém bratru Venoušovi, …, ale zde mně nikdo nemohl o něm říci nic určitého… stále jsem si namlouval, že je opravdu na druhé straně...  (u Rusů). 25. března J. Poustka onemocněl a v zákopu začíná přemýšlet o přeběhnutí na druhou stranu. „…celé pluky našich hochů… odcházely do ruského zajetí. Právě před mým příchodem odešly prý dva pluky, 28. a 11., jak si hoši vyprávěli. A v nás… rostla touha dostati se na druhou stranu…“ 8. dubna 1915 byl v Karpatech zajat Rusy.


Popravy v KT Thalerhof

Mnozí Češi v Srbsku nejprve bojovali pololegálně v oddílech tzv. „četniků“ a pak přecházeli do pravidelné armády. Tradice dobrovolnických jednotek „četniků“ je v Srbsku historicky zakořeněna. Zejména z období ozbrojených povstání proti osmanské okupaci v 19. stol. a z bojů v balkánských válkách proti Turkům a Bulharům v letech 1912-1913. Česká veřejnost už tehdy dávala najevo sympatie k Srbsku a z Čech bylo dokonce i vypraveno za balkánských válek několik pomocných zdravotnických oddílů. Není tedy divu, že po vypuknutí I. světové války, kdy v létě 1914 Rakousko a později i Německo napadlo Srbsko, začaly rychle vznikat na srbské straně různé dobrovolnické oddíly. Složeny byly nejvíce ze Srbů, ale i z dobrovolníků například z území Bosny a Hercegoviny, ke kterým se přidávalo dost místních Čechů, ale i českých vojáků původně rakousko-uherské armády. Srbské dobrovolecké oddíly v mnoha případech bojovaly s nepřítelem hned od počátku války. Zároveň pokud se dostaly do týlu postupujícího nepřítele, organizovaly útoky v rakouském zázemí. Pokud to někomu připomíná taktiku jugoslávské Titovy armády, připomíná mu to správně. Ostatně lze snad připomenout, že právě Jugoslávci za II. světové války pomáhali Čechoslovákům dostat se k našim zahraničním jednotkám, ale i to, že i v řadách Titových partyzánů bojovalo mnoho Čechů. Sám jsem pracoval v Tibě s panem Kučerou, bývalým novinářem, který za II. světové války bojoval v řadách jugoslávských partyzánů. Jen pro představu trochu vzpomínek pana Kučery, protože ty války se podobaly způsobem a drastičností jedna druhé. Když došlo v zimně v horách Srbska k bitvě mezi Titovými partyzány, byl Kučera raněn. Dvě kulometné střely mu prostřelily hrudník a nohu. Po bitvě, když partyzáni sbírali ve sněhu a na ledu své zraněné, než znovu zaútočí Němci, usoudili, že je mrtev či umírá. Svlékli jej tedy do naha - nebylo nic, a tak ani jídlo, ani oblečení nešlo zanechat ani mrtvým – a nechali jej ležet v mrazu na sněhu. Když se druhý den probral, zachránilo jej to podchlazení, doplazil se nahý ke svým. Ošetřili jej provizorně, oblékli do jiných hadrů a za krátkou dobu už zase bojoval. Normalizační soudruzi se mu odměnili tím, že jej poslali v roce 1969 jako nádeníka do Tiby.

Máme-li informace o tom, jak zacházeli Rakušané, Němci ale i Maďaři s obyvateli Balkánu, tedy Slovany, ke kterým měli Češi vždy dobrý vztah, lépe pochopíme, proč přešlo tolik českých vojáků na druhou stranu. A také možná pochopíme, že ta I. světová válka nebyl žádný veselý pochod do Putimi a večírky feldkuráta Katze. Ale, jak kdosi správně řekl, „generální kostýmní“ zkouška na tu „skutečnou rozhodující“ (druhou) světovou válku.

Spojenectví a slovanská vzájemnost byly mezi Čechy a Srby pociťovány tradičně. V řadách srbské armády v I. světové válce bojovali mnozí čs. vojáci – legionáři, z kterých byla postupně vytvořena česká Srbská legie. V roce 1916 byl počet legionářů v srbské armádě asi 1200 mužů, celkem postupně prošlo srbskou armádou více než 32 000 mužů. V jednotkách srbské armády bojovalo mnoho vynikajících důstojníků, kteří měli v budoucnu ovlivňovat vývoj ČSR a pomoci zajistit, že zůstala zachována i po II. světové válce.

Například budoucí slavný šéf československých špionů - výzvědné služby - brigádní generál František Moravec. Proslavil se organizováním odboje ve II. světové válce a plánem a provedením atentátu na Heydricha. V květnu 1916 vstoupil jako dobrovolník do Srbské legie, v jejích řadách bojoval na rumunské frontě v Sedmihradsku, Dobrudži (Rumunsko a Bulharsko) a u Soluně (Řecko) v hodnosti poručíka pěchoty; nejprve velel četě, poté rotě a nakonec byl jmenován do funkce pobočníka velitele II. praporu 2. pluku I. Srbské legie. V září 1916 byl raněn v boji. Po vyléčení v červnu 1917 se se Srbskou legií přesunul do Řecka, kde působil od 1. října 1917 do 28. února 1918 jako velitel pěší čety.


Čs. dobrovolníci v srbské armádě

Klademe-li si otázku, proč Češi, po dlouhá léta věrní poddaní rakouského císaře, najednou začali houfně přecházet na druhou stranu, octli jsme se na východní frontě 1914-1917 právě v rozhodujícím okamžiku.

Rakouský trůn vděčil v historii českým vojákům za mnohé. V době největšího ohrožení Vídně a Evropy Osmanskou říší stály české pluky věrně při obraně Vídně. Zdeněk Kašpar hrabě Kaplíř ze Sulevic, člen dvorské válečné rady ve Vídni, vojenský guvernér Tyrolska se vyznamenal hlavně 11.–12. září 1683, kdy velel celé císařské straně. Bez českých pluků by Vídeň padla.

Také Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče byl významným vojevůdcem Rakouska a věrně bránil „korunu a majestát“ a naplánoval slavné vítězství nad Napoleonem u Drážďan. Nebyl nijak osamocen, representoval celou řadu vojáků a důstojníků věrně sloužících císaři - například předka dnešního našeho popřevratového ministra zahraničí knížete Karla Schwarzenberga.

V revolučním roce 1848 byli Češi a Slované obecně hlavní součástí císařských vojsk, která dosadila císaře zpět na trůn. Bez slovanských vojáků, kteří obsadili Vídeň, by rakouské císařství padlo už v roce 1848. Také v bitvách s Prusy – bitva u Hradce Králové (u Sadové) - stáli Češi věrně při císaři.

Jenže Franz Josef I. se postupně po v podstatě porážce od Maďarů dostal pod vliv pangermanismu, a to hlavně rakouských Němců, a zbytek vykonal tehdejší nacionalismus.

Praktické ukázky, jak se zachází v krizových situacích se Slovany na „východní frontě“ a na Balkáně, tedy vražedně, drasticky přesvědčily Slovany, a to nejen mnohé Čechy, že s germanizovaným Rakouskem nechtějí mít nic společného. Ani za ně umírat. A masakry civilistů považovali našinci za praktickou ukázku toho, co denně bylo hlásáno politiky i novináři z rakousko-německé strany: čeho vůči Čechům a čeho by se mohli nadít po vítězství germanofilních sil.

Historik Jan Křen k této situaci v práci „Česko-německé vztahy do r. 1918“ říká: „Tak dospěly tehdy vzájemné konflikty k nové, do té doby neznámé hranici: v nacionalisticky radikálních kruzích, které za války i u Čechů, i u Němců převzaly politickou iniciativu a vedení, převládlo nové, extrémní pojetí národního sebeurčení: nikoli národní optimum, ale maximum, jehož mělo být dosaženo bez ohledu na druhého partnera….

Tento posun národnostního konfliktu do polohy boje na život a na smrt (chápou-li se tyto pojmy v dobových rozměrech, a nikoli s takovou nestvůrnou důsledností jako za II. světové války) [zde Křen evidentně nebere v úvahu události na „východní frontě“ 1914-1918] vytvořil katastrofickou a vlastně neřešitelnou situaci pro obě národnostní strany….

Rozdíly tohoto druhu a vývojové arytmie obou národů Čechů a Němců, podle českého básníka a germanisty Otokara Fischera do sebe vrostlých, v sobě zahryzlých, neměly dobrého řešení.


Srbští četnici 1915

Navíc, o masakrech páchaných vojáky k. u. k. armády se již veřejně vědělo. Polský poslanec v rakouském parlamentu Daszyński si stěžoval, k jakému vraždění obyvatelstva došlo po příchodu vojska do Haliče. Hovořil o 30 až 60 tisících oběšených. Na základě zpráv z tisku z r. 1917 se o této Daszyńského stížnosti Masaryk zmínil v memorandu americkému politikovi Robertu Lansingovi dne 26. 6. 1918.

Hlavním zlomem byl rok 1915, kdy si Češi začali uvědomovat, že tohle je jiná válka, než byly ty předchozí, a že oni stejně tak jako rakouští vojáci jen slouží Německu a jeho nacionalistickým agresivním politikům v jejich plánech pangermanismu.

Takže to, že se mají v uniformách Rakouska podílet na zabíjení lidí, kteří jim byli řečí daleko bližší než Němci či Maďaři, a obava, že je to jako národ může postihnout také, vyvolalo vlnu desercí na druhou stranu.

Jen skutečným přesvědčením, že jde národu „o všechno“, je možno vysvětlit, proč američtí Češi šli s nadšením do války, proč Češi ve Francii vytvořili Rotu Nazdar a později legii, proč přecházely na ruskou stranu celé útvary a zajatci, kteří právě unikli z pekla bojů, se do něj pod československými vlajkami hromadně nadšeně hlásili. Italové to nechápali vůbec, jak je vidět z jejich zápisů. Jediní, kteří to chápali, byli Srbové. Tak se k nim v dalším dílu podíváme. Na naše vojáky a legie v Srbsku.

P. S. Pokud jste i vy měli pradědečka legionáře, můžete si ho sami podle jména a data narození vyhledat na stránkách Vojenského ústředního archivu a najít základní údaje o jeho působení v legiích.

Autor : Václav Vlk st. 🕔03.12.2012 📕8.093

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře