Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (1)

Autor : Václav Vlk st. 🕔02.12.2012 📕7.381

Krvavá válka - Čechoslováci 1918-20

Vážení čtenáři, nezapomněl jsem, jak se některým zdá, že se tento seriál původně jmenoval „Krvavé jaro 1945“. Ale abychom mohli události jara 1945 posoudit, musíme něco vědět sami o sobě a o své historii. A jak se ukazuje, neznalosti moje i mých čtenářů jsou tak rozsáhlé, že je potřeba je doplnit. Abychom pochopili, kdo jsme a kam jdeme. Protože, jak prý stojí v Talmudu, „vše souvisí se vším“.

A myslíte-li si, že je to zbytečné a že není nutno se historií a přemýšlením o ní nějak zabývat, mějte na paměti staré heslo, které platí i v našem sporu a v potýkání s našimi sousedy. Z nichž někteří se nás snaží přesvědčit, že jsme jen národem zbabělců a hlupců: Chceme-li zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku a padne nám do klína jako zralé ovoce.

No a teď vás nechám přemýšlet, zda tohle řekl Sun Tsu, slavný čínský vojevůdce a filosof, anebo V. I. Lenin.

První světová válka byla ve skutečnosti válkou všech proti všem. Takové to heslovité obecně známé shrnutí, že šlo o válku Dohody proti Mocnostem, je příliš jednoduché. Uveďme namátkou, jaké se vlastně skrývaly na evropském bojišti pod tehdejším názvem „Velká válka“ jednotlivé válečné konflikty:

Rakousko vedlo válku proti Srbsku a Černé hoře. Ovšem také proti Bosně.

Itálie vedla válku proti Rakousku, ale hlavně jí šlo o Slovinsko a Dalmácii - pobřeží Chorvatska. Dále okupovala řecké ostrovy Dodekanos (ostrov Kos a okolní ostrovy) u tureckého pobřeží.

Německo válčilo proti Francii a Belgii a Lucembursku. V plánech císaře Viléma II. a jeho generality bylo dokončit staré plány, které zavrhl Bismarck, a to vytvořit Velké Německo v čele s císařem. Což však nebylo nejprve přijatelné pro jednotlivé německé panovníky a po tom, co byla 18. ledna 1871 vyhlášena Německá říše (německy Deutsches Reich), hrozil mezinárodní konflikt se státy, jež se sice nacházely na území s německým obyvatelstvem, nebyly však členy Německého spolku (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko atp.). Panovník Německa tedy používal titul „Kaiser Deutschland (německý císař), což je zásadní rozdíl oproti Kaiser der Deutschen. První titul byl zvolen proto, aby vyjadřoval, že německý císař je sice německým císařem, ale nevládne nad všemi německým zeměmi. Pro uskutečnění původního plánu bylo nutno Rakousko a další území po „vítězné válce“ pohltit. Rakouský císař Karel I. se tomu pak marně pokoušel zabránit, mimo jiné pokusem navrhnout Rakousko jako federální stát.


Josef Holub, velitel ponorky U-27

Rakousko a Německo vedly válku proti Rusku, či spíše Rusko se pokusilo uchvátit Halič a proniknout přes Slovensko až do Čech, které by „osvobodilo“.

Maďarsko chtělo zničit a dobýt Srbsko a svého souseda Rumunsko.

Srbsko se spojilo s Královstvím Monte Negro - Černá hora.

Turecko chtělo dobýt Balkán a nepřijít o své državy na Blízkém východě - Sýrii, Palestinu Jordánsko atd. Ty chtěla získat Británie.

Bulhaři si vyřizovali účty se Srby a chtěli obsadit Makedonii a dnešní oblast Srbska, kterou obývají tzv. Šopi (od Sofie směrem na Bělehrad).

Němci a Rakušané bojovali proti obnovení Polska a za jeho připojení k Německu.

Poláci bojovali proti Němcům a Rakušanům a snažili se všechny ze svého územní vyhnat. Bojovali ale také proti Ukrajincům, kde měli územní nároky.

Rusové následně bojovali proti Rusům - sovětům, ukrajinští nacionalisté proti sovětům, Rusíni z Haliče proti Rakousku atd atd.

Češi toho všeho, po celkem vstřícné náladě a věrnosti na začátku války k „svému Rakousku“, začali v průběhu doby Rakouska a Němců obecně mít dost, a tak šli bojovat coby Čechoslováci… prakticky všude.

První - rakouská vlajka

To, že našinci bojovali pod vlajkou rakousko-uherského mocnářství, jsem již popsal. Není zde bohužel dost místa pro popsání všech vojenských útvarů, v kterých našinci bojovali v rakouské armádě. Nejvýznačnější místo, kde většina Čechů stála na straně Rakouska téměř a někteří skutečně až do konce, byly boje na italské frontě. Jak jsem popsal částečně již v předchozí části Ztracení hrdinové.

Začněme ale Rakouskem, kde byli povinně našinci odvedeni. Češi a Slováci (odvedení do maďarských oddílů, např. V. Bratislavský a VI. Košický. Košický zbor tvoril v 4. armáde väčšinu, keď zo 40 nasadených plukov bolo 23 slovenských, ku ktorým rukovali aj vojaci z okolia Bardejova (67. Prešovský pluk, 66. Užhorodský, 9. Košický... zdroj: Rusin.sk)

Od roku 1914 postupně bylo mobilizováno asi 400 000 mužů ze Slovenska, což tvořilo asi 15 % obyvatelstva a asi 4 % vojáků Rakousko-Uherské armády. Hned na začátku války ztratili Slováci asi 50 000 mužů (padlí, ranění, zajatí). Připomeňme, že počet českých vojáků v císařské armádě v I. světové válce byl odhadnut na 1,4 milionu; v boji jich padlo asi 138 000.

Před I. světovou válkou sloužilo v rakousko-uherské armádě asi 5 % českých důstojníků z povolání (oproti přibližně 12 % vojáků základní služby, což zhruba odpovídalo zastoupení Čechů v monarchii). Historik István Deák však před několika lety odvodil z archivů, že tento podíl českých důstojníků z povolání mohl ve skutečnosti činit až 8 %.


Ponorka U-27 v Pule

Ze školy jsme si většinou pamatovali na „Vzpouru v Boce Kotorské“, přesto jsme jaksi zapomněli, že Češi byli nejen pěšáky, „rejtary“, dělostřelci, letci, „zákopníky“ atd., ale také vojenskými námořníky. Například jeden z hlavních popravených vůdců neúspěšné vzpoury námořníků z „Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine“ (Císařské a královské válečné loďstvo) v Boce byl František Rasch (*1888), rodák ze smíšené česko-německé rodiny z Přerova. Vzpoura byla potlačena a 432 námořníků bylo odsouzeno vojenskými soudy.

Češi sloužili nejen na hladinových plavidlech, ale i na ponorkách, což je mnoha našincům neznámo. V poměru k počtu obyvatel byl jejich počet mimořádně velký, díky všeobecné dobré technické vzdělanosti českého obyvatelstva. U hladinových lodí dosahoval počet českých námořníků u K. u. k. Kriegsmarine cca 10 % posádek, u ponorek to bylo neuvěřitelných 33 %! Ještě více bylo lodních lékařů, jejichž počet dosahoval neuvěřitelných 60-70 %. Rodák z moravských Pohořelic, třicetiletý Karel Strnad byl coby poručík řadové lodi (Linienschiffsleutnanť) velitelem rakouské ponorky U 3 (viz zde).

Kapitán Josef Holub velel slavné ponorce U 27 a paradoxně byl pak jako kapitán velitelem první československé zaoceánské lodi Legie, s kterou v srpnu 1920 plul z Vladivostoku do Terstu a která pak byla základem československé obchodní námořní plavby. Další informace najde zájemce na Panzer.net i na ČRo.

Nelze však opomíjet národnostní moment: idea slovanské sounáležitosti a především silné rusofilské nálady zcela jistě jednání a bojeschopnost vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, ovlivňovaly. Asi nejznámějším případem, který silně využila a doposud využívá protičeská propaganda, se stalo zběhnutí celých částí mladoboleslavského 36. pěšího pluku v roce 1915 a přechod úplně celého pluku 28. Pěší pluk, zvaný „Pražské děti“, dezertoval 3. dubna 1915 - viz zde.

V dalších letech se armádní rakousko-uherské velení snažilo zvýšit bojovou efektivitu českých útvarů a zabránit dalším dezercím. Při doplňování bojových jednotek se rozmělňovala jejich národnostní homogenita a pokud zůstávaly jednotky převážně české, byli k nim častěji ustavováni čeští velitelé loajální k Rakousku. I to však přinášelo jen smíšené výsledky. Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a v prostoru. Zajímavé je však, že později s novými vojáky obnovený 28. pluk pražský se při bojích na italské frontě vyznamenával a byl jedním z posledních věrných císaři pánu. Kryl i ústupy rozpadajících se rakouských a maďarských útvarů.


Prapor České družiny

Na severu východní fronty měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Na jihu na italské frontě patřili k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Na Balkáně pak byli Češi věrni Rakousku, když chránili pod vedením rakousko-uherských generálů chorvatského (Svetozar Borojević von Bojna) anebo slovinského původu Slovinsko a Chorvatsko - Dalmácii. V děsivé vyhlazovací válce vedené proti Srbsku a Bosně však často přecházeli k Srbům.

Za války se rychle česko-germánský spor přiostřoval. Na české vojáky počaly působit i perzekuce rakouských úřadů vůči českému národu doma v Čechách. Je zaznamenáno, že při pochodu na nádraží v den odjezdu na frontu zpíval 3. prapor 28. pěšího „pražského“ pluku píseň „Hej, Slované“ s důrazem na verš „Rus jde s námi“ a pochodoval pod vlajkami se slovanskými barvami (červená, modrá, bílá).

Druhá - ruská carská vlajka

Jako první začali proti Rakousko-Uhersku bojovat vojáci tzv. České družiny. Ta fakticky existovala od přísahy roku 1914 do roku 1916, kdy byla přetvořena na 1. čs. střelecký pluk. Den přísahy České družiny, 28. září 1914 (sv. Václava, dle starého kalendáře), se vlastně stal vznikem naší moderní armády a jako takový byl za první republiky slaven s náležitými poctami.

Základem jednotek byli Češi a Slováci usazení v Rusku, hlavně kolonisté nacházející se ve větším počtu v oblasti české Volyně, kde se jich v 70. a 80. letech 19. století usadilo několik desítek tisíc (prvních bylo asi 50 000, celkem nakonec asi 90 000 osob). Ti si hrdě si uchovávali po generace svůj jazyk, svou kulturu a ducha českého národa a vzdělanost. Většina ruských a ukrajinských „mužiků“ byla tehdy negramotná. Důležité bylo i to, že zde fungoval Sokol. Se jménem Sokola, který dnes chápeme často mylně jako folkloristický kroužek a party fotbalistů na venkovských pláccích, se sejdeme při všech akcích boje za národní nezávislost, proti nacismu i komunismu.

V Rusku vydal car Mikuláš k „Čechoslovanům“ Manifest, v kterém říkal:

Přicházíme k Vám ne se sliby, kterých národ český z Vídně již tolikráte slyšel, ale přicházíme se skutky, přinášíme Vám svobodu a osvěžení. Národ český, který od věků tvořil výspu proti příboji Germánstva, oloupen byl o všechna práva, jež předkové si vybojovali…..

… koruně české připojeny budou i země, jež nepřízní poměrů byly od koruny této během staletí odervány. Krev krve Vaší, nešťastná větev slovenská od staletí úpící pod jařmem maďarským bude jako nejbližší pokrevenec národa českého k zemím českým připojena.


Popravy zajatců

Car Mikuláš II. přijal k audienci zástupce moskevského čs. komitétu pány Koníčka, Tučka a Hraběte. Na pozdějším jednání Čechů a Slováků je s vědomím cara sepsáno rovněž politické memorandum, pojednávající zhruba o budoucím zamýšleném Československém království.

Do konce srpna se přihlásilo do řad České družiny 770 dobrovolníků (z toho bylo 16 Slováků) a 22. října 1914 našeho kalendáře vyjíždí Česká družina s nadšením a jásotem pod svým praporem konečně na frontu. V dobrém okamžiku. V té době ruská armáda poráží rakouskou v bitvě u Sanu. Rakušané za těžkých ztrát ustupují a do zajetí se vzdává mnoho c. k. vojáků. Z velké části jsou to Češi. Přispěla k tomu i skutečnost, že vojáci České družiny byli vysíláni jako vyzvědači z ruské strany do rakouských zákopů a často osobně přesvědčovali krajany, aby přešli na druhou stranu. Mnozí za to zaplatili životem. Úspěchy byly tak velké, že brzo každá ruská jednotka chtěla mít alespoň družstvo našich českých rozvědčíků.

Vojáci České družiny byli také první, kteří se jako čs. vojáci dostali na území budoucího Československa. Jak uvádí Militar Revue: Ruská armáda pod vedením A. A. Brusilova zahájila svoju ofenzívu 27. 1. 1915 a v oblasti súčasných slovensko-poľských hraníc sa jej podarilo prelomiť obranu protivníka. Ruské jednotky prenikli cez karpatské priesmyky a 5. 2. 1915 obsadili mestá Svidník aj Medzilaborce. Na tejto línii sa ich útok vyčerpal a rakúsko-uhorským obrancom sa podarilo dočasne stabilizovať ich postavenia na južnej strane Karpát. Neúspech prvej rakúsko-uhorskej ofenzívy zameranej na deblokáciu Przemyslu a úspešný prienik ruských vojsk cez Karpaty na územie budúcej ČSR - dnes Slovenskej republiky - spôsobili, že od konca januára 1915 sa karpatské bojisko stalo najexponovanejším úsekom Východného frontu. (viz)
O existenci a skutcích České družiny se samozřejmě brzy dozvěděla i druhá strana fronty, zejména z výpovědí ruských zajatců. Autor Pavel J. Kuthan ve své knize „Česká družina (1914-1916)“ cituje rakouský rozkaz č. 390/5 z 29. prosince 1914, podepsaný rakouským generálem von Kovessem, v plném znění:

Výpověďmi zajatců bylo zjištěno, že v ruských vojscích jsou české oddíly, které se skládají ponejvíce z rakouských Čechů, ale také z Čechů, kteří jsou snad ruskými státními občany. Některé tyto oddíly jsou sestaveny z tak zvaných dobrovolníků, to jsou zběhové, kteří nyní bojují proti svým vlastním druhům. Tito dobrovolníci jsou prý označeni tím, že mají na okrajích svých nárameníků bělomodré pásky (což nebyla pravda a toto vodítko spíše Rakušany mátlo - pozn.). Podle výpovědi jiného zajatce nosí prý také na okraji čepic červenou pásku a vojenský štítek na čepici je podložen červeným suknem. Zajatci ruských pluků 43. a 44. vypověděli, že u každé roty jejich pluků je několik českých dobrovolníků, rakouských státních občanů. Oddílů českých dobrovolníků se prý používá v prvních střeleckých liniích. Nařizuji tedy, co nejdříve zjistit, jsou-li mezi zajatými ruskými vojáky Češi, jsou-li to rakousko-uherští státní občané, budiž jako velezrádci ihned popraveni podle stanného práva. S ruskými státními občany musí být jednáno jako s válečnými zajatci, ale nechť jsou nejdříve odděleni od ostatních zajatců a zvláštními transporty odesíláni k úřadu ministerstva války.

Takovéto rozkazy měly diskutabilní účinek. Agresivita německy a maďarsky mluvících důstojníků se vůči slovansky mluvícím vojákům stupňovala. Bylo zakázáno velet i na úrovni roty česky. Jak stoupalo napětím stále více českých rakousko-uherských jednotek přecházelo k nepříteli. A nebylo to vždy „s kutálkou“. Spíše nikdy. Stávalo se však, že čeští vojáci „zneškodnili“ své prorakouské velitele a pak teprve přešli. Zneškodnili většinou znamenalo zastřelili. Další informace o osudu a životě těchto jednotek najde zájemce na Válka.cz.

Čechoslováci patřili v mnoha bitvách k nejlepším vojákům, přestože věděli, že pokud padnou do zajetí, znamená to smrt. Když někdy okolní ruské jednotky ustupovaly před německým a rakouským nepřítelem, Čechoslováci byli často skoro jediní, kteří drželi svůj úsek fronty i ve skoro beznadějné situaci. Zatímco mobilizovaní Rusové po klíčovém roce 1917 často utíkali ovlivněni bolševickou agitací z fronty a zahazovali výzbroj a výstroj, Čechoslováci bojovali srdnatě lví silou dál. Např. v roce 1917 ruský generál Brusilov, když se ruská armáda hroutila pod vlivem neúspěchů i agitace bolševiků (nezapomeňme, že Lenina vyslal do Ruska v zapečetěném voze německý generální štáb s úkolem rozvrátit Rusko), veřejně prohlašoval: „Čechoslováci, věrolomně opuštěni u Tarnopolu, bili se tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí!“ Přesto však v naší domácí komunistické literatuře z let 1948-1989, ale prakticky ani potom, nenajdeme právě lichotivé hodnocení pro čs. legie.

Další podrobnosti např. zde.

Autor : Václav Vlk st. 🕔02.12.2012 📕7.381

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře