Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Autor : Mgr. Ing. Petra Cibulková 🕔22.11.2012 📕2.327

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

Závěr

Cílem práce bylo identifikovat souvislosti mezi nedávným vývojem turecko- arménských vztahů a řešením konfliktu o Náhorní Karabach. K tomu bylo nutné charakterizovat tyto záležitosti z hlediska příčin jejich vzniku, zapojení jednotlivých aktérů, překážek řešení a současné situace.

V případě sporu o Náhorní Karabach se ukázalo, že se jedná o etnický konflikt, ve kterém si karabašské území z historických a kulturních důvodů nárokují dvě země, a to Ázerbájdžán, na jehož území se oblast nachází, a Arménie, jejíž národnosti je dnes většina obyvatel Karabachu. Obě strany se pomocí odlišných interpretací historie pokouší prokázat svou dřívější přítomnost v Karabachu. Konflikt je v obou národech hluboce zakořeněn. Pro Armény je symbolem jejich nenávisti k tureckému národu, jež si vybudovali v důsledku příkoří, která jejich národ zažil v Osmanské říši. Tato nenávist se vztahuje i k Ázerbájdžáncům, neboť jejich národ byl s Turky dlouho ztotožňován. Ázerbájdžánci naopak vůči Arménům pociťují obrovskou křivdu z důvodu vojenské porážky ve válce na začátku devadesátých let. Arménie od té doby okupuje pětinu území Ázerbájdžánu, který navíc musí řešit otázku téměř milionu vnitřních běženců. Z těchto důvodů není ani jedna strana ochotna ustoupit ze svých požadavků a přijmout určitou formu kompromisu. Do problému je různou měrou zapojena řada aktérů. Rusko otevřeně podporuje Arménii, ale jeho role přesto zůstává nejasná. V tomto ohledu bývá často zmiňovaná strategie divide et impera. V případě jižního Kavkazu by to znamenalo, že Rusko nepřímo udržuje konflikt nevyřešený a zajišťuje si tak zachování svého vlivu.

Turecký a ázerbájdžánský národ se považují za bratrské a tento vztah silně ovlivňuje i vztah Turecka s Arménií. To se ukázalo zejména v roce 1993, kdy Turecko jako výraz solidarity s Ázerbájdžánem uzavřelo během války o Náhorní Karabach své hranice s Arménií a nenavázalo s ní diplomatické styky. Turecko-arménské vztahy byly přitom již tak komplikované. První příčinou je otázka arménské genocidy, jejímuž oficiálnímu uznání se Turecko brání, ačkoli jeho postoje i celková nálada společnosti nejsou už tolik vyhraněné jako dříve. Dalším problematickým bodem je chybějící oficiální uznání stávající turecko-arménské hranice ze strany Arménie, která by tím zároveň deklarovala, že nemá a nebude mít vůči Turecku žádné teritoriální nároky.

I bez dořešení těchto záležitostí se Turecku a Arménii podařilo prolomit dlouhodobý pat, když v roce 2009 ministři zahraniční obou zemí podepsali protokoly o navázání diplomatických styků. Důležitým prvkem, který umožnil přijetí protokolů oběma stranami, byla skutečnost, že dokumenty neobsahovaly žádnou zmínku o Náhorním

Karabachu. Pokud by tomu tak nebylo, Arménie by s nimi jistě nesouhlasila. Otevření hranic, ke kterému by mělo dojít dva měsíce po ratifikaci, by vymanilo Arménii z ekonomické izolace a z Turecka by se stal nezávislý aktér, který by svou nově nabitou roli mohl využít ke zprostředkování řešení konfliktu na jižním Kavkazu. Proti tureckým snahám by se nejspíš nepostavil ani Ázerbájdžán, neboť je zřejmé, že pokračující patová situace mu nic nepřináší, právě naopak. Z pragmatických důvodů, politických i ekonomických, by navíc podle všeho nedovolil zhoršení vztahů s Ankarou. Tím je zároveň zodpovězena otázka z úvodu práce, a to zda by normalizace turecko-arménských vztahů přispěla k řešení karabašského konfliktu. Pokud by byl proces ratifikace dovršen a byly by implementovány obsažené body, tak lze prohlásit, že s největší pravděpodobností by došlo i k významnému posunu v řešení konfliktu o Náhorní Karabach.

Skutečný průběh událostí ovšem předpověděl, že budoucí scénář nebude pravděpodobně zdaleka tak příznivý. Pokud totiž samotné protokoly s otázkou Náhorního Karabachu spojeny nebyly, pak jejich ratifikace už jednoznačně byla, a to zejména ze strany Turecka. Turečtí představitelé se opakovaně vyjadřují, že k ratifikaci přistoupí jedině tehdy, až bude učiněn pokrok v hledání řešení ohledně Náhorního Karabachu. Důsledkem toho Arménie v loňském roce pozastavila proces ratifikace. Na druhou kolej byla tato záležitost s ohledem na blížící se volby odsunuta i v Turecku.

Tím zřetelně vyšlo najevo, že oddělení těchto záležitostí od sebe není za současných podmínek možné, a nelze tedy hledat řešení pro každou zvlášť. Konflikt o Náhorní Karabach a turecko-arménské vztahy připomínají spojené nádoby, kdy nemůže dojít ke změně v jedné, aniž by se to současně neprojevilo v druhé z nich. Řešení by se proto mělo dotýkat obou záležitostí. V tomto směru vyznívá nadějně scénář, podle kterého by nejprve mělo dojít ke shodě mezi Ázerbájdžánem a Arménií na základních principech pro řešení karabašského sporu. Tato dohoda by poté umožnila ratifikaci protokolů, čímž by se otevřely hranice a to by ve výsledku umožnilo nalézt konečné řešení konfliktu o Náhorní Karabach. Ovšem i u tohoto postupu by bylo nutné, aby státy přestaly klást nezbytné podmínky a byly ochotny přijmout kompromisní řešení. Realita zatím ale svědčí spíše o opaku.

Je tedy na místě se ptát, jaká událost by dokázala způsobit průlom v patové situaci. Historie na mnoha příkladech ukázala, že takovou událostí bývá často ozbrojený konflikt. Ani tuto možnost nelze na jižním Kavkaze vyloučit, ale státy jsou si moc dobře vědomy rizik zejména v bezpečnostní a hospodářské rovině. Je proto otázkou, jestli by byly ochotny za takovou formu radikálního řešení platit tak vysokou cenu. Předejít konfliktu je i zájmem mezinárodního společenství.

Podpis protokolů nejspíš klamně vyvolal dojem, že došlo ke změnám postojů jednotlivých aktérů. Přijetí dokumentů přitom bylo nejspíš jen krátkým vybočením z cesty, po které se státy dlouhodobě ubírají a na kterou se také velmi rychle vrátily. Ukázalo se totiž, že nadále trvají na svých požadavcích a kladou si nezbytné podmínky, které ovšem nejsou vzájemně slučitelné. Ze všech zmíněných důvodů se proto v nejbližší době nedá očekávat pokrok v řešení konfliktu o Náhorní Karabach ani v otázce normalizace turecko- arménských vztahů. Obě tyto záležitosti tak nadále zůstanou hlavními příčinami nestability regionu a v různé míře i podstatnými překážkami ekonomického a politického rozvoje jednotlivých zemí.

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

Autor : Mgr. Ing. Petra Cibulková 🕔22.11.2012 📕2.327

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře