Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu

Autor : Kateřina Faltejsková 🕔17.11.2012 📕3.158

Seriál

  1. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  2. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  3. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  4. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  5. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  6. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  7. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  8. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu

Podobné články

Další články autora

3. Americká zahraniční politika[92] a izraelsko-palestinský konflikt

V roce 1948 oznámil prezident Truman podporu pro vytvoření Izraele na palestinském území a od tohoto okamžiku zaujímal Izrael zvláštní místo v srdcích i myslích mnoha Američanů, Židů i ostatních. Mýty, které obklopovaly tento stát, a také tragédie holocaustu hrály hlavní roli ve vytvoření takzvaného „speciálního vztahu“ mezi Spojenými státy a Izraelem. V této době ještě nehrála tak významnou roli americká židovská lobby, ani slabost amerických politiků pro izraelský stát, ale především strategický význam tohoto státu v době studené války.[93]Paul Johnson, známý britský publicista, popisuje postoj Harryho Trumana: „Americký prezident Truman věděl, že má-li vyhrát v roce 1948 volby, musí získat židovské hlasy. Byl také přesvědčeným sionistou … Nakonec právě on prosadil ve Spojených národech rozdělení Palestiny a uznal nový izraelský stát.[94] 14. května 1948 byl oficiálně vyhlášen Stát Izrael a následující den byl uznán Spojenými státy, Sovětským svazem a také mnoha dalšími zeměmi. Žádný arabský stát zde ale nevznikl, a proto zahájili arabsk é země[95] válku, která je označována jako první arabsko-izraelská válka (nebo podle Izraele jako Válka za nezávislost).[96] Spojené státy se v tomto regionu snaží především o zmírnění či v nejlepším případě o ukončení izraelsko-palestinského konfliktu za účelem zmírnění napětí mezi jednotlivými státy tohoto regionu. Centrem zájmu jsou zde totiž ropná ložiska v arabských zemích, která mají pro USA zásadní význam. V období studené války zde také panovala velká rivalita mezi USA a Sovětským svazem.[97]

V padesátých letech byl prezidentem zvolen Dwight D. Eisenhower, který na rozdíl od svého předchůdce upřednostňoval spíše americké národní zájmy, protože se bál rostoucího vlivu Sovětského svazu v regionu. Jeho ministr zahraničí, John Foster

Dulles, byl hlavním zastáncem této politiky a prosazoval především snahy o zadržení komunismu a zajištění přístupu k energetickým zdrojům.[98] Teprve za administrativy prezidenta J. F. Kennedyho se vztahy s Izraelem výrazně prohloubily. Kennedy měl nemalou podporu amerických Židů a od této doby byly také zahájeny dodávky vojenské techniky do Izraele. V této době však vznikla také celá řada překážek, které bránily vytvoření stabilního spojenectví. Prvním problémem byli palestinští uprchlíci a druhým snaha Izraele o rozvoj jaderného programu. Od této doby začaly Spojené státy uplatňovat vůči Izraeli takzvanou „nátlakovou politiku“, která spočívala ve strategii „quid-pro-quo“ (latinsky: něco za něco).[99] Důležitým momentem v utváření americko-izraelských vztahů byla bezesporu šestidenní válka v roce 1967, která změnila přístup Spojených států k této oblasti. Do této doby se USA snažily především o stabilitu a prosazování svých zájmů v tomto regionu, ale od konce této války se zaměřily v prvé řadě na ukončení tohoto konfliktu.

V první polovině sedmdesátých let se pak do čela Spojených států postavil Richard Nixon, jehož poradcem v oblasti národní bezpečnosti byl Henry A. Kissinger. Tito dva významní představitelé americké politiky viděli hlavní problém v arabském radikalismu a především v sovětském vlivu v tomto regionu.[100] Nixon zdůrazňoval především strategický význam Izraele: „Naše zájmy jsou v podstatě prosvobodné a nejen pro-izraelské kvůli židovským hlasům ve volbách. Podporujeme Izrael, protože z našeho pohledu je to jediný stát na Blízkém východě, který je svobodný a oponuje sovětské expanzi.[101] Henry Kissinger hrál v Nixonově funkčním období znatelně větší roli než prezident sám. Kissinger považoval konflikt za natolik komplexní, že zastával názor, že není možno se vypořádat se všemi problémy najednou. Preferoval udržování patové situaci a rovnováhu sil, která ale bude výrazně zvýhodňovat Izrael a zároveň bude uzavírat dílčí dohody mezi jednotlivými stranami. Kissinger věřil, že to povede ke stabilizaci situace a případně k celkovému řešení.[102] V tomto období americká zahraniční pomoc Izraeli strmě rostla a diplomatická podpora byla na vysoké úrovni. V následujících letech však byla tato pomoc Americe bohatě vrácena v podobě nákupu zbraní ze strany Izraele. Americký zbrojní průmysl tak měl obrovský zájem na strategickém spojenectví těchto dvou zemí.[103]

S nástupem Jimmyho Cartera začala opět nová éra. William E. Quandt popisuje tohoto prezidenta jako příliš idealistického a naivního ve vztahu k Blízkému východu. Carter byl určen k tomu, aby navrhl mírové řešení tohoto konfliktu, ale měl jen velmi malou představu o tom, jak toho docílit.]104]Jeho politika obsahovala tři základní body:

1) uznání Izraele, 2) stažení Izraele z okupovaných území za hranice z roku 1967[105], 3) vytvoření palestinského státu. To však vyvolalo odmítavou reakci jak ze strany Izraele, tak ze strany Egypta, jehož prezident Sadat se následkem těchto událostí odhodlal k návštěvě Jeruzaléma.[106] Carterovým velkým úspěchem v tomto konfliktu bylo především to, že zprostředkoval setkání Anwara Sadata a Menachema Begina v Camp Davidu[107] v září roku 1978. Zde byla podepsána takzvaná Campdavidská dohoda[108] a v březnu roku 1979 ve Washingtonu dokonce i mírová smlouva[109] mezi Egyptem a Izraelem.[110]

Izraelská lobby začala mít podstatný vliv až v osmdesátých letech dvacátého století, tedy za období vlády Ronalda Reagana.[111] Reaganova administrativa byla naprostým opakem předchozích let. Prezident se zaměřoval především na problémy v USA a izraelsko-palestinský konflikt nebyl jeho prioritou. Po roce 1983 se spor opět dostal do popředí zájmů, ale s tím rozdílem, že Reagan podporoval osidlování Gazy i Západního břehu a považoval Jeruzalém za čistě izraelský. V polovině osmdesátých let se USA také výrazně zapojily do boje proti terorismu (především proti Sýrii, Íránu a Lýbii).[112]

Konec studené války s sebou přinesl výrazné změny v celosvětovém měřítku. Pro oblast Blízkého východu to znamenalo především ukončení spojenectví některých zemí se Sovětským svazem a orientace na Spojené státy jako na jedinou velmoc, která je schopna situaci v tomto regionu stabilizovat. Prezidentem se v této době stal George H. W. Bush, který sice podporoval Izrael, ale ne již tak politiku premiéra Jicchaka Šamira. Mírová jednání ztroskotala především na otázce ohledně osídlovací politiky. Je důležité zmínit to, že prezidenti Carter i Bush zastávali svoji funkci pouze jedno funkční období a oba byli vnímáni americkou veřejností tak, že vyvíjeli nepřiměřený nátlak na Izrael. To je vysvětlováno především lobbistickými silami ve Spojených státech, kt eré se snaží o to, aby americká politika podporovala téměř všechny aktivity ze strany Izraele. Carter a Bush jsou tak někdy uváděni jako důkazy toho, jakou má americká pro- izraelská lobby moc.[113] Po neúspěšné Madridské konferenci se ve volbách v roce 1992 dostal v Izraeli k moci Jicchak Rabin, který si kladl za cíl především ukončení výstavbové politiky svého předchůdce. Ve stejném roce proběhly i volby ve Spojených státech a navzdory velmi úspěšné Bushově zahraniční politice a celkové oblibě u americké veřejnosti se do popředí zájmů dostaly problémy na domácí půdě a volby tak vyhrál jeho demokratický soupeř Bill Clinton.[114]

3.1 Administrativa Billa Clintona

V roce 1993 nastoupil do úřadu amerického prezidenta demokratický kandidát William Jefferson Clinton, který se zpočátku zabýval především vnitropolitickými problémy a zahraniční politiku přenechal multilaterálním organizacím. Předvolební boj mezi Bushem a Clintonem byl, jako všechny boje od roku 1948, poznamenán vlivem židovských voličů. Clinton kritizoval Bushovu politiku vůči Izraeli a označoval ji za „protiizraelskou“. Tím si získal podporu mezi americkými Židy a vyhrál tak primárky v New Yorku i na Floridě. Strategicky zvolený viceprezident, Al Gore, byl mistrem v pro-izraelské rétorice. Clinton nakonec získal přibližně 75 % židovských hlasů, zatímco Bush pouhých 15 %.[115]

Odborníky na blízkovýchodní politiku si Clinton musel vybrat obzvlášť pečlivě, protože jeho zkušenosti v této oblasti byly poměrně malé a také jeho koncepce nebyla příliš jasná. Ministrem zahraničních věcí se stal Warren Christopher[116] a poradcem pro národní bezpečnost Anthony Lake. Ani jednoho z těchto dvou poradců nepřijaly židovské organizace s nadšením, protože se obávaly jejich příliš tvrdého přístupu k Izraeli a vstřícného postoje vůči OOP[117]. Z tohoto důvodu tak jmenoval prezident Clinton i pro-izraelsky orientované politiky, především Dennise Rosse a Martina Indyka. Ross se stal ředitelem WINEPu a zvláštním poradcem pro Blízký východ. Indyk, předchozí ředitel WINEPu a jeho spoluzakladatel, se stal šéfem Kanceláře Blízkého východu.[118]

Americká administrativa se soustředila především na vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci. Velkým problémem však byla neochota Izraele vyjednávat přímo s OOP. Rozhovory ve Washingtonu nevedly k žádnému výsledku, a tak začal Izrael navazovat první kontakty s akademiky z Norska. 10. září prohlásil Clinton, že palestinský a izraelský vůdce spolu podepíší smlouvu a že Spojené státy začnou opět vyjednávat s OOP, protože uznala Izrael a zřekla se násilí. Velmi důležité bylo, že se jednání účastnili přímo Rabin a Arafat, protože tak bylo zřejmé, že mají opravdový zájem na vyřešení konfliktu a dodržování dohodnutých zásad. Rozhodnutí obou vůdců zúčastnit se jednání nebylo snadné, protože si nemohli být jisti reakcí občanů svých zemí.[119] Nakonec byla přijata takzvaná „Deklarace zásad prozatímního uspořádání samosprávy“ (Oslo I.)[120]. Bylo zde opět stanoveno přechodné pětileté období, po němž měly být vyřešeny zásadní otázky týkající se statutu Jeruzaléma, vymezení hranic, problému palestinských uprchlíků či kontroly zbraní. Nejvýznamnější částí tohoto dokumentu byla však slavnostní deklarace, která obsahovala vzájemné uznání mezi Izraelem a OOP.[121] Na konci září roku 1995 pak došlo ve Washingtonu k podepsání druhé dohody z Osla (Oslo II.), která se týkala především rozdělení Západního břehu na tři zóny.[122]

4. listopadu 1995 byl uskutečněn atentát na premiéra Jicchaka Rabina, který útok nepřežil. Jeho pohřbu se zúčastnili kromě prezidenta Clintona a jeho manželky i bývalí prezidenti USA Carter a Bush, prezident Mubarak a král Husajn. Jásira Arafata přesvědčili, aby raději svojí přítomností nezpůsoboval další nepokoje. Prezidenta Clintona smrt Rabina velice zasáhla, neboť si mezi sebou vybudovali velmi úzký vztah, který byl založen na důvěře, otevřenosti a vzájemném porozumění.[123] Roku 1996 byl novým premiérem Izraele zvolen Benjamin Netanjahu, zvaný též „Bibi“, který měl nedůvěru v mírový proces a neuznával Jásira Arafata, kterého považoval za teroristu. Pro Clintona a jeho poradce znamenal tento obrat v izraelské politice velký šok. Americká strana požadovala dodržování dohod z Osla, izraelský premiér pak prosazoval především bezpečnost vlastní země.[124] Zajímavým jevem je, že role židovské komunity v Americe ztratila v tomto období svoji výsadní pozici a dostala se do mnoha sporných situací s Izraelem. Lidé s nižším vzděláním či nižšími příjmy a ortodoxní Židé viděli v dohodách z Osla ohrožení jejich hlavní činnosti, jíž bylo zprostředkovávání kontaktů mezi Washingtonem a Izraelem. To mělo pozitivní vliv především na izraelskou opozici v čele s Netanjahuem, který několikrát lobboval ve Spojených státech za změnu vládní politiky v Izraeli. V USA si tak získal velkou podporu.[125]

Předčasné volby v Izraeli roku 1999 určily další vývoj mírového procesu. S podporou 56 % zvítězil předseda Strany práce Ehud Barak. Jeho postoj vůči konfliktu se v některých bodech lišil od přístupu Spojených států. Neschvaloval především dohody z Osla, kde nebylo přesně stanoveno, čeho se má v konečném důsledku dosáhnout, a požadoval přijetí takové dohody, která bude jasně definovat konečný cíl a konečné uspořádání. Prezidentu Clintonovi tak byla poskytnuta poslední možnost dosáhnout úspěchu v izraelsko-palestinském konfliktu před koncem jeho druhého funkčního období.[126] Ehud Barak i Jásir Arafat vypadali odhodlaně, dovést tato jednání do úspěšného konce. Barak usiloval o vytvoření nového mírového plánu, který by mohl předložit svým voličům, a který by zajistil izraelským občanům zejména bezpečnost, ochranu kulturních a náboženských památek a ukončení celého konfliktu. Naproti tomu se Arafat snažil především o získání Západního břehu a pásma Gazy, ze kterých se Izraelci jen velmi neochotně stahovali.[127] Díky neústupnosti Jásira Arafata však tato jednání opět zkrachovala a k žádnému zlepšení izraelsko-palestinských vztahů tedy opět nedošlo.[128]

3.2 Administrativa George W. Bushe

Prezident Bush předpokládal, že nebude tak aktivní v izraelsko-arabském konfliktu, jako byl jeho předchůdce v posledním roce. Ale násilí během druhé intifády spojené s triumfem neokonzervativců tento jeho pohled změnilo. Bush, který se nechtěl do konfliktu příliš vměšovat, nechal izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi volnou ruku v jeho vyjednávání s Palestinci a válka proti teroru, která byla zahájena po útocích z 11. září 2001, ještě zesílila americkou podporu pro Šaronovu nekompromisní politiku. Oba politici se shodli na izolaci Jásira Arafata a Bush se nijak nesnažil tlačit Izrael do opětovného zahájení vyjednávání. Šaronův plán stáhnout se z pásma Gazy Bushe velmi potěšil. Tímto krokem mohl ukázat jak Američanům, tak Arabům, že Spojené státy i Izrael jsou ochotni přijmout řešení dvou nezávislých států. Byla to však pouhá iluze, protože Gaza by zůstala pod úplnou kontrolou Izraele.[129] V říjnu roku 2001 prohlásil prezident Bush, že americkým snem bylo odjakživa vytvořit nezávislý palestinský stát. To však Šarona velmi pobouřilo a v reakci na to prohlásil: „Apeluji na západní demokracie a především na Spojené státy: Neopakujte strašný omyl z roku 1948, kdy se osvícené evropské demokracie rozhodly obětovat Československo příhodnému dočasnému řešení. Nepokoušejte se usmiřovat s Araby na náš účet. To je pro nás nepřijatelné. Izrael nebude Československem. Izrael bude bojovat.[130]

Bushova blízkovýchodní politika byla zformována a posílena světovým názorem, který se utvořil po útocích z jedenáctého září. Prezidentův výrok „Buď jste s námi, nebo jste s teroristy[131] umlčel všechny potenciální domácí kritiky. Bushova politika vůči regionu klesla dokonce pod úroveň nepoctivosti a nečestnosti Clintonovi administrativy. Místo toho aby uznal, že je to válka proti civilnímu obyvatelstvu, která porušuje Ženevskou konvenci z roku 1949, podporoval Bush Šaronův názor, že je to jednoduše obranná válka proti teroristickým sítím Palestinců. Zatímco Šaron navštívil Bílý dům několikrát, návštěva Jásira Arafata byla podmíněna jeho formálním odsouzením palestinského násilí a jeho úsilím o snížení násilí v okupovaných oblastech. Šaron dal jasně najevo, že nehodlá přesunout izraelské vojenské jednotky z více než 42 % okupovaného území a nikdy neuzná závazky, které dali Palestincům jeho předchůdci Netanjahu a Barak.[132]

Prezident Bush nebyl zavázán Židům za jejich hlasy ve volbách ani za jejich finanční příspěvky v jeho vítězství nad Al Gorem. Dalo se tedy předpokládat, že jeho politika vůči arabsko-izraelskému konfliktu bude více nestranná. Během prvního setkání s Arielem Šaronem byla však tato domněnka vyvrácena. Ačkoliv není americká politika určována vyloženě jen pro-izraelskou lobby, je tato lobby schopna ovlivnit přinejmenším významné politiky a novináře, kteří jsou potrestáni v případě, že se odchýlí od politiky prospěšné pro Izrael.[133] V květnu 2004 prohlásil Bush na výroční konferenci AIPACu ve Washingtonu: „AIPAC dělá důležitou práci. Ve Washingtonu i mimo něj upozorňuje na bezpečnostní výzvy této doby. Vždy nás varoval před zlými úmysly teroristů a jejich sítí. V nebezpečném novém století je Vaše práce důležitější než kdy předtím.[134]

Bushův plán „Cestovní mapa“ (Road Map) vznikl za spolupráce Spojených států, OSN, EU a Ruska.[135] Tento šestistránkový dokument sliboval oživit mírový proces ve třech etapách. Za prvé, Izrael ulehčí životní podmínky v okupovaných oblastech tím, že odvolá zákazy vycházení, zruší takzvané nelegální osidlovací základny a přestane konfiskovat půdu a demolovat domy. Na oplátku ukončí Palestinci intifádu, vydají jednoznačné prohlášení, že uznávají právo Izraele na existenci, přijmou novou ústavu a jmenují premiéra. Druhá fáze, která se uskuteční během roku 2003, bude znamenat stažení Izraele za linie před intifádou ze září 2002 a okamžité ukončení dalšího osidlování. Palestinci uskuteční politické a ekonomické reformy, uspořádají svobodné volby a vytvoří prozatímní stát. Třetí fáze je vyhrazena pro vyjednávání o konečném stavu a měla by být dovršena přibližně mezi lety 2005 a 2006.[136] Již od začátku bylo však jasné, že časový harmonogram tohoto plánu nemůže být nikdy splněn. Otázky, které komplikovaly vyřešení tohoto konfliktu několik desetiletí, nemohli být vyřešeny během tří let. K dílčím výsledkům však přesto došlo. Palestinci schválili prozatímní ústavu, zřídili funkci prezidenta a částečně zreformovali bezpečnostní složky.[137]

3.3 Administrativa Baracka Obamy

Po nástupu Baracka Obamy do úřadu prezidenta Spojených států v roce 2009 se zdá, že tradiční americké pro-izraelské organizace, které lobbují za Izrael již desítky let, ztrácejí u amerických Židů výrazně na popularitě. Nová organizace J Street je toho důkazem. Jejím hlavním cílem je vytvoření samostatného palestinského státu a vymezení hranic z roku 1967. Většina amerických Židů toto stanovisko podporuje. Přibližně 60 % z nich odmítá budování osad na okupovaných územích a skoro všichni požadují aktivní účast Spojených států na Blízkém východě.[138] Již od začátku jeho nástupu do úřadu neměl Barack Obama jinou možnost, než zahájit aktivní politiku vůči Blízkému východu. Jeho úkolem bylo především napravit škody, které způsobil George Bush svými činy po událostech z jedenáctého září, a zlepšit vztahy mezi Spojenými státy a arabským světem. Jako většina prezidentů zdědil i on výbušnou patovou situaci v Palestině.[139]

V roce 2000 kritizoval Obama politiku Billa Clintona a vyzýval k více nestrannému přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Upozorňoval především na „cyklus násilí“, zatímco většina Demokratů poukazovala na „palestinské násilí a následnou izraelskou odpověď“. Dnes je však jeho přístup velmi rozdílný. Obama podporuje nekompromisní izraelskou vládu a jeho prohlášení jsou velmi podobná výrokům jeho předchůdce. Navzdory tomu, že izraelský premiér Ehud Olmert[140] odmítl zastavit výstavbu nelegálního osídlení, ukončit konfiskaci palestinských populačních center, propustit palestinské politické vězně či souhlasit s ustanovením životaschopného palestinského státu, prohlásil o něm Obama, že Olmert je „více než ochotný vyjednat konec izraelsko-palestinského konfliktu, který bude vést k ustanovení dvou států, které vedle sebe budou žít v míru a bezpečnosti.[141] Jako afroameričan, jehož otec pochází z muslimské rodiny, je Obama ještě více pod tlakem, aby se vyhnul označení „protiizraelský“.[142]

Tento konflikt je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje nespokojenost arabské veřejnosti s Obamovou administrativou. Obamovo selhání přinutit Netanjahua k zastavení nového židovského osidlování v okupovaných oblastech, odstranění blokády Gazy a započetí mírových rozhovorů s Palestinci hrálo velmi silnou úlohu v dramatickém poklesu nadějí v Obamovu politiku. V roce 2010 mělo tuto naději pouhých 16 % Arabů oproti 51 % z roku předešlého.[143] Arabové na Blízkém východě v tom vidí jasný závěr. Obama má dobré záměry, ale není schopen provést jakoukoli změnu v americké zahraniční politice a musí se podřídit lobbingu v Kongresu a ve Washingtonu. 38 % Arabů, kteří se účastnili tohoto průzkumu také tvrdí: „Náš pohled na Obamu je příznivý, ale nevěříme, že mu americký systém dovolí úspěšnou zahraniční politiku.[144] Během Bushovy éry si mnoho muslimů myslelo, že všechny katastrofy na Blízkém východě byly způsobeny jeho neokonzervativní politikou. Obamovo jméno představovalo naději na změnu v americké zahraniční politice, kterou žádný jiný kandidát poskytnout nemohl. Pokud ani tento prezident nedokáže změnit kurz v této politice, ztratí tento region poslední naději na diplomatické řešení tohoto konfliktu.[145]

Poznámky

[92] Viz příloha 8.

[93] PLITNICK, M.; TOENSING, C. „The Israel Lobby“ in Perspective. Middle East Report. No. 243. Summer 2007. [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.jstor.org/stable/25164790>.

[94] BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha: Epocha, c2005. 358 s. ISBN 80-86328-91-0. s. 20.

[95] Egypt, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, Saúdská Arábie.

[96] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7. s. 78 – 85.

[97] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 13 – 14.

[98] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 18 – 19.

[99] Tamtéž s. 20 – 22.

[100] Tamtéž s. 23 – 26.

[101] Tamtéž s. 26.

[102] PLITNICK, Mitchell. Honest Brokers? US Presidents and the Middle East. Global Dialogue Volume 8. Number 3-4. [online]. Summer/Autumn 2006 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.worlddialogue.org/content.php?id=391>.

[103] PLITNICK, M.; TOENSING, C. „The Israel Lobby“ in Perspective. Middle East Report. No. 243. Summer 2007. [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.jstor.org/stable/25164790>.

[104] PLITNICK, Mitchell. Honest Brokers? US Presidents and the Middle East. Global Dialogue Volume 8. Number 3-4. [online]. Summer/Autumn 2006 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.worlddialogue.org/content.php?id=391>.

[105] Viz příloha 9.

[106] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 29 – 30.

[107] Letní sídlo amerických prezidentů.

[108] Viz http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/camp_david_accords.html. Viz příloha 11.

[109] Viz http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/egypt-israel_treaty.html. Viz příloha 10.

[110] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7. s. 149.

[111] PLITNICK, M.; TOENSING, C. „The Israel Lobby“ in Perspective. Middle East Report. No. 243. Summer 2007. [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.jstor.org/stable/25164790>.

[112] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 30 – 33.

[113] PLITNICK, Mitchell. Honest Brokers? US Presidents and the Middle East. Global Dialogue Volume 8. Number 3-4. [online]. Summer/Autumn 2006 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.worlddialogue.org/content.php?id=391>.

[114] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 35 – 47.

[115] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 49 – 54.

[116] Náměstek ministra zahraničí za Carterovi administrativy a vyjednavač ohledně amerických rukojmí v Íránu.

[117] Organizace pro osvobození Palestiny.

[118] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 54 – 55.

[119] CLINTON, Bill. Můj život. V Praze: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0474-8. s. 617 – 618.

[120] Viz příloha 11.

[121] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 57 – 62.

[122] Tamtéž s. 77.

[123] CLINTON, Bill. Můj život. V Praze: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0474-8. s. 770 – 772.

[124] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 89 – 90.

[125] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 96 – 99.

[126] Tamtéž s. 111 – 113.

[127] CLINTON, Bill. Můj život. V Praze: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0474-8. s. 1025.

[128] HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-72-X. s. 124.

[129] PLITNICK, Mitchell. Honest Brokers? US Presidents and the Middle East. Global Dialogue Volume 8. Number 3-4. [online]. Summer/Autumn 2006 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.worlddialogue.org/content.php?id=391>.

[130] ČEJKA, Marek. Role Spojených států amerických na Blízkém východě: minulost a současnost. Global Politics. [online]. 5. 3. 2002 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.globalpolitics.cz/clanky/osn-blizky-vychod>.

[131]Either you are with us, or you are with the terrorists.

[132] ARURI, Naseer H. Dishonest broker: The U. S. Role in Israel and Palestine. South End Press: Cambridge MA, 2003. ISBN 0-89608-688-7. s. 193 – 200.

[133] ARURI, Naseer H. Dishonest broker: The U. S. Role in Israel and Palestine. South End Press: Cambridge MA, 2003. ISBN 0-89608-688-7. s. 200 – 204.

[134] EDSALL, T. B.; MOORE, M. Pro-Israel Lobby Has Strong Voice. AIPAC Is Embroiled in Investigation of Pentagon Leaks. Washington Post. [online]. 5. 9. 2004 [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: <http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A62438-2004Sep4?language=printer>.

[135] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7. s. 234.

[136] ARURI, Naseer H. Dishonest broker: The U. S. Role in Israel and Palestine. South End Press: Cambridge MA, 2003. ISBN 0-89608-688-7. s. 210 – 211.

[137] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7. s. 234 – 235.

[138] SPENCEROVÁ, Tereza. Nová židovská lobby. Literárky v síti. [online]. 29. 9. 2009 [cit. 2011 04-23]. Dostupný z WWW: <http://www.literarky.cz/svet/amerika/1400-nova-idovska-lobby>.

[139] The Economist. Barak Obama`s Middle East policy: From Oslo to Benghazi. A Nobel prizewinner`s voyage of discovery. [online]. 24. 3. 2011 [cit. 2011-04-23]. Dostupný z WWW: <http://www.economist.com/node/18442109>.

[140] Ve funkci v letech 2006-2009.

[141] ZUNES, Stephen. Barack Obama on the Middle East. Foreign Policy in Focus. [online]. 10. 1. 2008 [cit. 2011-04-23]. Dostupný z WWW: <http://www.fpif.org/articles/barack_obama_on_the_middle_east>.

[142] ZUNES, Stephen. Barack Obama on the Middle East. Foreign Policy in Focus. [online]. 10. 1. 2008 [cit. 2011-04-23]. Dostupný z WWW: <http://www.fpif.org/articles/barack_obama_on_the_middle_east>.

[143] DOGRU, Avni. Obama`s failing middle east policy. Open Democracy. [online]. 2. 9. 2009 [cit. 2011-04-23]. Dostupný z WWW: <http://www.opendemocracy.net/avni-dogru/obama's-failing- middle-east-policy>.

[144] Tamtéž.

[145] Tamtéž.

Seriál

  1. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  2. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  3. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  4. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  5. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  6. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  7. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu
  8. Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu

Podobné články

Další články autora

Autor : Kateřina Faltejsková 🕔17.11.2012 📕3.158

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře