Neviditelný štít norských fjordů Skjold

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔09.11.2012 📕5.039

Raketové čluny mají v Norském královském námořnictvu (KNM – Kongelige Norske Marine, tohle označení se používá i při pojmenování plavidel) dlouhou tradici. Norské pobřeží je totiž tvořeno množstvím dlouhých a hlubokých fjordů s početnými ostrovy a vyznačuje se značnou délkou – až 2200 km. Tradičně defenzivně orientované KNM proto muselo k pokrytí alespoň nejdůležitějších oblastí disponovat značným počtem plavidel. Vzhledem k rozpočtovým omezením byly v průběhu studené války důležitou součástí KNM malé úderné jednotky, které bylo možné pro relativně nízkou cenu pořídit ve velkém množství. Zpočátku se jednalo o torpédové čluny, ty však v poválečném období rychle zastaraly a jejich náhradou se staly právě raketové čluny.

Náhrada za třídu Storm

V letech 1963–1968 bylo v Norsku postaveno 20 jednotek třídy Storm, v letech 1969–1971 následovala šestičlenná třída Snøgg a v le - tech 1976–1980 celkem 14 člunů třídy Hauk. Vesměs šlo o malé jednotky, jejichž plný výtlak se pohyboval v rozmezí 125–155 t a hlavní výzbroj tvořily protilodní střely Penguin domácí výroby, doplněné u tříd Snøgg a Hauk švédskými těžkými 533mm torpédy Tp 61.

Úkolem raketových člunů bylo zabránění průniku sovětských plavidel do norských teritoriálních vod a v případě očekávané invaze dále údery na výsadkové síly. Plánované nasazení člunů mělo pro jejich omezené nautické vlastnosti na volném moři výlučně probíhat v pobřežních vodách, kde měly naplno využívat výhody poskytované okolním prostředím. Čluny měly vyčkávat na plavidla protivníka ukryty ve změti ostrůvků a fjordů, obvykle zakotveny při břehu a pokryty maskovacími sítěmi. Strmé břehy fjordů jim přitom měly poskytovat přirozenou ochranu před útokem ze vzduchu, protože výrazně omezovaly možnost jejich zjištění, a tím i napadení nepřátelskými letouny. Během těchto fází měly informace o protivníkovi člunům dodávat průzkumné letouny, pobřežní radiolokátory či hlídky. Po rozhodnutí provést útok se měly raketové čluny rychle a skrytě přiblížit na vzdálenost dosahu svých zbraní. Samotná zteč měla probíhat s využitím taktiky „udeř a uteč“ s momentem překvapení. Pro zvýšení efektivity úderů se počítalo se skupinovými operacemi člunů.

V polovině 80. let se nezadržitelně blížil čas vyřazení stárnoucích jednotek třídy Storm ze služby, a proto se začalo pracovat na studiích jejich potenciální náhrady. Velení KNM na nová plavidla kladlo náročné požadavky, zahrnující omezení jejich signatur na minimum, schopnost operovat ve velmi mělkých vodách a výtečné nautické vlastnosti. Čluny měly být schopné vyvinout cestovní rychlost 44–45 uzlů při vlnobití odpovídajícím stavu moře č. 3, což jim mělo umožňovat rychlý přesun mezi bráněnými oblastmi. Předpokládalo se, že bude objednáno až 24 jednotek.


Hlavňová výzbroj člunů v podobě 76mm kanonu Super Rapid, umístěného v hranaté stealth věži na přídi, byla unifikována s norskými fregatami třídy Fridtjof Nansen

Počátkem 90. let začal jejich vývoj nabírat obrátky. Původně bylo zvažováno 10 různých konfigurací, poté však došlo k zúžení výběru na plavidlo koncepce SES (viz níže), katamarán a klasickou jednotrupovou konstrukci. Na finální volbu měly zásadní vliv zkoušky první z norských minolovek třídy Oksøy zařazené do služby v roce 1994. Tato pokroková plavidla koncepce SES měla trupy zkonstruované z kompozitních materiálů a při testech se ukázalo, že vykazují nezvykle vysokou odolnost na podhladinové exploze a nízké magnetické signatury. Na základě pozitivních zkušeností s třídou Oksøy bylo rozhodnuto použít podobné řešení také u nových raketových člunů, a to i navzdory vyšším pořizovacím nákladům.

V roce 1994 byl rozběhnut program SMP 6081, který kromě akvizice osmi nových raketových člunů zahrnoval také modernizaci 14 jednotek třídy Hauk. V tendru na stavbu prototypového plavidla nové třídy zvítězily v srpnu 1996 norské loděnice Kvaerner Mandal (nyní Umoe Mandal). O rok později byla zahájena stavba jednotky pojmenované „KNM Skjold“. K jejímu spuštění na vodu došlo v září 1998 a dokončena byla v dubnu 1999.

Prototypový Skjold

Člun KNM Skjold je zkonstruován prakticky výhradně z kompozitních sendvičových materiálů několika druhů. Paluba, nástavba, některé přepážky a oblasti trupu se zvýšeným tepelným namáháním jsou ze „sendviče“, jehož základ tvoří pěna PMI s vnější vrstvou z laminátu ze skelných vláken. Obdobný materiál, ale s jádrem z PVC pěny, je použitý na více namáhaných strukturách trupu, zejména níže od hlavní paluby. U stožáru, podstavy kanonu, jeho systému řízení palby a dalších prvků, kde byla požadována vysoká pevnost, byla skelná vlákna ve vnější vrstvě sendviče nahrazena vlákny uhlíkovými. Novinkou je integrace materiálu absorbující radiové záření RAM přímo do struktury trupu, což snižuje jeho hmotnost v porovnání s klasickou aplikací panelů RAM na povrch plavidla. Celkově je kompozitní konstrukce Skjoldu jednoduchá, pevná a odolná na po - škození a působení ohně a vysokých teplot. Přitom je velmi lehká, což je kriticky důležité pro plavidlo koncepce SES. Použití hliníku jako konstrukčního materiálu by zvýšilo hmotnost trupu o 20 %, při oceli by to bylo dokonce až o 40–50 %.


Jednotky třídy Skjold byly vyvíjeny jako náhrada za starší raketové čluny třídy Storm

Prototypovou jednotku původně poháněla soustava typu CODOG (COmbined Diesel Or Gas). Pro plavbu malými rychlostmi do osmi uzlů se používaly dva diesely MTU 6R TE 92 s výkonem po 370 kW, při vyšších rychlostech dvě plynové turbíny Rolls-Royce Allison 571 KF s výkonem po 6000 kW. V každém z trupů byla umístěna jedna turbína a diesel, které prostřednictvím převodovky roztáčely hřídel z kompozitních materiálů pohánějící vodní trysku Rolls-Royce KaMeWa 80SII. Dvě dmychadla, umístěná v přídi a vhánějící vzduch pod člun, jsou poháněna dvěma diesely MTU 12V TE92 s výkonem po 735 kW. Ty zajišťují, že až 70–75 % hmotnosti plavidla je při plavbě na vzduchovém polštáři nadnášeno z vody. Zdrojem elektrické energie jsou dva generátory poháněné diesely MTU 6R 183 TE52 s výkonem po 275 kW.

Konstrukce člunu byla podřízena požadavku na co největší redukci signatur. Jeho povrch je pro snížení radiolokační odrazné plochy (RCS) složený z rovinných ploch odkloněných od kolmice. Je důsledně vyhlazený a kromě nástavby se stožárem a dělové věže postrádá jakékoli výstupky. Palubní vybavení, jako např. úvazníky, je ukryto v podpalubí, nebo je demontovatelné. Ke snížení RCS přispívá široké použití materiálu RAM, z kterého jsou zhotoveny také mřížky kryjící nasávací otvory vzduchu pro zdvihová dmychadla a pohon. Okna nástavby jsou pokrytá speciální fólií odrážející radiové paprsky. Podle údajů výrobce se RCS člunu KNM Skjold podařilo snížit až o 90 % oproti jednotkám třídy Hauk. Důležitým doplňkem těchto opatření je kamuflážní nátěr pohlcující vyzařování v IČ spektru a snižující zjistitelnost plavidla ve viditelném spektru. Je optimalizovaný pro norské pobřežní vody.


Na horní palubě člunů jsou vytvořeny „chodníky“ pro posádku se zapuštěným vyhříváním na odstranění náledí. Vyhřívána je i celá přední část paluby

Posádku člunu zpočátku tvořilo 15 námořníků, kteří měli k dispozici komfortní ubikace.

Čekání na kontrakt

KNM Skjold po dokončení čekaly v této podobě náročné zkoušky. V úvodní fázi služby měl status technologického demonstrátoru na ověření koncepce platformy, proto nenesl žádnou výzbroj a elektronika byla spíše symbolická. Hmotnost chybějícího vybavení kompenzovaly pytle s pískem. Při testech výrobce na jedné ze zkušebních plaveb člun udržoval po dobu 10 hodin průměrnou cestovní rychlost 43 uzlů. Vůbec nejvyšší rychlost dosažená na klidném moři byla rekordních 59,8 uzlů. Pro lepší porovnání, většina raketových člunů s jedním výtlakovým trupem je schopna vyvinout maximální rychlost kolem 30–40 uzlů.


Ve výtlakovém režimu měl KNM Skjold v původní podobě ponor 2,3 m, při plavbě na vzduchovém polštáři tato hodnota klesala jen na 0,83 m

Po úspěšném dokončení zkoušek výrobce na řadu přišly testy námořnictva. KNM Skjold je absolvoval v letech 1999–2001. V jejich průběhu byl na palubě člunu 2krát krátce testován 76mm kanon firmy Oto Melara. Výsledky zkoušek zapůsobily i na představitele US Navy, kteří požádali o pronájem plavidla k vlastním testům, v rámci výběru platformy pro program LCS (Littoral Combat Ship). Do USA dorazil KNM Skjold v srpnu 2001 po vlastní ose přes Atlantik průměrnou rychlostí 49 uzlů. Poté absolvoval řadu zkoušek a několik námořních cvičení a v září 2002 se vrátil do domácích vod. Tým výrobců vedený korporací Raytheon si norský raketový člun vybral jako základ pro vývoj podstatně většího plavidla pro program LCS, ale tento projekt nakonec nepostoupil do užšího výběru.

Program SMP 6081 však mezičasem zažíval krušné období. V roce 1999 měly být podle původních plánů objednány sériové jednotky, což se však nestalo. O rok později již chtěl norský ministr obrany program zastavit jako nepotřebný po skončení studené války a ušetřené finance se měly přesunout jinam. Ministr dokonce chtěl dát v roce 2002 „sešrotovat“ prototypovou jednotku. V červnu 2001 však bylo nakonec prosazeno objednání pěti sériových plavidel, upravených na základě výsledků zkoušek prototypu, který měl být zmodernizovaný do jejich podoby. Mezi nové úkoly přidělené člunům po skončení studené války patří participace na mírových misích a provádění výsadků speciálních sil. K definitivnímu odsouhlasení jejich nákupu norským parlamentem došlo až 21. 10. 2003. Následně, 28. listopadu, zástupci norského námořnictva podepsali kontrakt s týmem výrobců Skjold Prime Consortium složeným z firem Umoe Mandal, Armaris a Kongsberg Defence and Aerospace. Podle kontraktu měla být sériová plavidla dodána v letech 2008–2009 a přestavba zahrnující vybavení prototypu chybějící výzbrojí a elektronikou byla naplánována na roky 2003–2006. Práce zpočátku probíhaly podle harmonogramu a v roce 2007 byly zahájeny zkoušky člunu KNM Skjold. Poté se ale objevily potíže s pohonem, který vykazoval vysokou úroveň vibrací, což snižovalo životnost některých prvků vybavení. To vedlo k zpoždění programu stavby sériových jednotek zhruba o dva roky. V roce 2007 programu SMP 6081 znovu hrozilo zrušení ministrem obrany, ale nakonec se jej podařilo zachránit. Na podzim minulého roku byly do služby zařazeny první dvě sériové jednotky, KNM Storm a KNM Skudd, letos je má následovat zbylá trojice.

Finální konfigurace

Sériová plavidla se proti původní podobě prototypu značně liší. Upravena byla konstrukce přídě, která má poněkud větší sklon pro snazší překonávání rozbouřeného moře. Trup v okolí kanonu byl zesílen, protože při testech prototypu se ukázalo, že je pevnostně poddimenzován. Modifikace byly provedeny také na nástavbě, můstku a řadě dalších konstrukčních prvků. Vylepšená technologie výroby sendvičových konstrukčních materiálů umožnila další zvýšení jejich odolnosti proti ohni. Na podhladinové části trupu byl použit materiál s hladším povrchem, což snížilo její odpor a umožnilo zvýšit rychlost o jeden uzel. Nejdůležitější změnou však bylo nahrazení pohonné soustavy typu CODOG novou typu COGAG (COmbined Gas And Gas). Jedním z důvodů bylo také ukončení výroby plynových turbín Rolls-Royce Allison 571 KF. Nový pohon tvoří dvě turbíny Pratt & Whitney ST18M s výkonem po 1960 kW a dvě typu ST40M s výkonem po 4400 kW stejného výrobce. Jeho výhodou je ekonomičtější provoz při mírně vyšším výkonu. Pro úsporu vnitřního prostoru bylo zvoleno zajímavé rozmístění prvků pohonu v každém z trupů. Turbína ST18M je totiž umístěna nad typem ST40M a za nimi je redukční převodovka Renk BUS 86/75. Dmychadla, jejich pohon a generátory proudu neprošly změnami.


KNM Skjold během krátkého období testů kanonu Super Rapid v roce 2000. Pro řízení jeho palby na nástavbě dočasně nesl starší systém 9LV218

Hlavňovou výzbroj jednotek třídy Skjold tvoří víceúčelový 76mm automatický kanon Oto Melara Super Rapid s kadencí 120 ran/min. Protiletadlovou obranu zabezpečuje jedno demontovatelné OZ pro IČ samonaváděcí střely MBDA Mistral 2, které se rozkládá pouze při bojovém použití. Čluny dále nesou vrhač klamných cílů Rheinmetall MASS. Jejich primární výzbroj v podobě osmi vyvíjených protilodních střel Kongsberg NSM s doletem 185 km a IČ samonaváděcí hlavicí má být nainstalována na přelomu let 2011 a 2012. Odpalovat se budou ze dvou čtyřnásobných OZ, které budou při běžném provozu ukryté pod hlavní palubou ve velkém prostoru na zádi plavidel. Vyklápěny o 25° budou pouze při střelbě. Plyny jejich startovních motorů budou odváděny přes otvor v záďovém zrcadle. V případě, že střely NSM nebudou neseny, může být v prostoru na zádi transportován až 102 členný výsadek nebo rychlý člun kategorie RHIB.


Jednotky třídy Skjold v různých stadiích stavby v loděnicích Umoe Mandal v lednu 2008

Mozkem člunů třídy Skjold je bojový řídicí systém Armaris SENIT 2000. Ovládaný je prostřednictvím šesti univerzálních konzol KD 2000, umístěných v bojovém informačním centru v prvním patře nástavby. Primárním zdrojem informací je víceúčelový 3D radiolokátor Thales MRR-3D NG s maximálním dosahem na vzdušné cíle 180 km. Doplňuje jej pasivní systém pro radiotechnický průzkum EDO CS- -3701, navigační radar Sperry Marine Bridge Master E a systémy pro přenos dat v standardech Link 11 a 16. Řízení palby kanonu obstarává systém Saab Systems CEROS 200 složený ze střeleckého radiolokátoru, TV a IČ kamery a laserového dálkoměru a záložní optoelektronický systém SAGEM Vigy 20.


Každý ze dvou trupů člunů třídy Skjold je rozdělený na šest vodotěsných úseků a na dvě paluby. Na snímku je jasně patrný drsný povrch kompozitních materiálů konstrukce trupu

Všemi těmito úpravami mírně narostla délka, ponor a výtlak sériových člunů a zvětšil se počet členů posádky na 21 námořníků.

Surface Effect Ship

Koncepce (Surface Effect Ship) představuje skloubení nejlepších vlastností vznášedel a katamaránů. Podobně jako u vznášedla je dmychadly pod plavidlo vháněn vzduch, který vytváří vztlak vyzdvihující loď z vody. Vznášedlo využívá k zamezení úniku vzduchu, a tím ztrátě vztlaku pružné pryžové manžety, umístěné po celém obvodu trupu. U plavidla SES jejich funkci do značné míry přebírají oba pevné trupy a manžety jsou použité jen na přídi a zádi. Plavidlo koncepce SES je tak na rozdíl od vznášedla i při pohybu na vzduchovém polštáři částečně ponořené, ale proti výtlakovým jednotkám má výrazně menší ponor, což nabízí celou řadu výhod. Minimalizace hydrodynamického odporu umožňuje dosažení podstatně vyšších rychlostí při použití pohonu o stejném výkonu, nebo k dosažení stejných rychlostí stačí menší výkon pohonné soustavy. To umožňuje snížení spotřeby paliva, a tím provozních nákladů. Převážná část trupu plavidla SES se při plavbě na vzduchovém polštáři nachází nad hladinou, což omezuje ničivý účinek podvodních explozí min. Díky tomu jsou také všechny zdroje hluku a magnetických polí umístěné výše, v porovnání s výtlakovým plavidlem, což redukuje akustické a magnetické signatury. Malý ponor usnadňuje operace v mělkých pobřežních vodách. Koncepce SES v plné míře zachovává výhody katamaránu. Kromě výborných nautických vlastností a stability na rozbouřeném moři k nim patří i velká plocha hlavní paluby, poskytující dostatek prostoru pro instalaci zbraňových a elektronických systémů. Rovněž vnitřek trupu je podstatně prostornější v porovnání s jednotrupovým plavidlem. Další výhodou je, že životně důležité mechanismy jako prvky pohonu jsou umístěná daleko od sebe ve dvou trupech. Tím se snižuje možnost jejich současného vyřazení jediným zásahem. Mezi nevýhody koncepce SES patří menší schopnost precizního manévrování při malých rychlostech a fakt, že se příliš nehodí pro větší plavidla.

TTD sériových raketových člunů třídy Skjold

Plný výtlak (t): 274 (260)
Max. délka (m): 47,5 (46,9)
Max. šířka (m): 13,5
Ponor (m): 2,3
Ponor na vzduch. polštáři (m): 0,9 (0,83)
Typ pohonu: CODAG (CODOG)
Výkon pohonu na hřídel (kW): 2x4400 + 2x1960 (2x6000 + 2x370)
Max. rychlost (uzly): 60
Max. dosah (nm/uzly): 800/40
Hlavňová výzbroj: 1x 76mm
Protilodní ŘS: 2x4 NSM
Protiletadlové ŘS: 1x Mistral
Posádka: 21 (15)

Poznámka: Údaje v závorkách odpovídají KNM Skjold po dokončení.

Přehled raketových člunů třídy Skjold

Takt. číslo Jméno Zahájení stavby Spuštění na vodu Zařazení do služby
P960 Skjold 4. 8. 1997 22. 9. 1998 17. 4. 1999
P961 Storm X. 2005 1. 11. 2006 9. 9. 2010
P962 Skudd III. 2006 30. 4. 2007 28. 10. 2010
P963 Steil X. 2006 15. 1. 2008 -
P964 Glimt V. 2007 ? -
P965 Gnist XII. 2007 ? -
Zdroje:
materiály firem Umoe Mandal,
Thales,
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
různá čísla časopisů Morza Statky i Okrety a Nowa Technika Wojskowa,
internet,
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔09.11.2012 📕5.039

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře