Na španělském nebi - Hawker Spanish Fury

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔09.11.2012 📕4.290

Jedním z nejpozoruhodnějších stíhacích typů úvodní fáze občanské války ve Španělsku se stal britský Hawker Spanish Fury. Na Iberský poloostrov sice dorazily pouhé tři exempláře, a v září 1936 již v řadové službě u republikánského letectva zbýval poslední z nich, nicméně typ získal v Aviación Militar vynikající renomé. Svoji hodnotu potvrdil v těžkých bojích na přístupech k Madridu v létě a na podzim roku 1936.

Španělská kapitola ovšem tvoří pouze jednu z položek dlouhé a pohnuté historie tohoto pamětihodného typu. Její počátky spadají do konce 20. let, kdy konstrukční tým firmy Hawker, vedený Sydneym Cammem, zahájil vývoj nového stíhacího dvouplošníku. Prototyp nazvaný Hawker Hornet poprvé vzlétl v březnu 1929, ovládán P. W. S. Bulmanem. Šlo o velmi elegantně tvarovaný dvouplošník klasické koncepce poháněný řadovým dvanáctiválcem Rolls-Royce F.XIA o výkonu 314 kW (420 k). Původní motor záhy vystřídala silnější pohonná jednotka F.XIS o 359 kW (480 k). S tímto motorem byl prototyp schopen překonat tehdy magickou rychlostní bariéru 200 mil v hodině (322 km/h) – dosáhl maximální rychlosti 330 km/h v 3965 m. V srpnu 1930 pak bylo objednáno úvodních 21 sériových strojů značených Fury Mk.I.


První sériový letoun Hawker Fury Mk.I (K1926) v barvách RAF

První Fury Mk.I sériového čísla K1926 vzlétl 25. března 1931. V té době tento typ (pochopitelně nejvíce v Británii) považovali za nejkvalitnější záchytnou stíhačku na světě. Následovaly další objednávky a mateřská firma pro RAF do roku 1935 vyrobila celkem 118 Fury Mk.I. Letouny velmi těsně navazovaly na prototyp Hornet. Pohonnou jednotku tvořily dvanáctiválce Rolls-Royce Kestrel IIS o výkonu 393 kW (525 k). Výzbroj se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm v trupu. Maximální rychlost byla 333 km/h.

Poté, v letech 1936–1937, firmy Hawker Air - craft Ltd. a General Aircraft Ltd. vyrobily dalších 112 mírně zlepšených Fury Mk.II. Hlavní změny představovala montáž silnějšího motoru Kestrel VI o nejvyšším výkonu 479 kW (640 k) a přepracovaný palivový systém. Maximální rychlost stoupla na 359 km/h, zvýšila se stoupavost a dostup, ale přes větší množství nesených pohonných hmot poklesl dolet. Fury Mk.II sloužily u RAF v první linii až do začátku roku 1939.

Letouny byly rovněž hojně exportovány. Jako první projevila vážný zájem Jugoslávie, která se také stala největším provozovatelem typu po RAF. Nejdříve dostala šest strojů vyrobených roku 1931 a eventuálně značených Fury IA. Vycházely z britské verze Mk.I. Jeden exemplář posloužil ke zkušební zástavbě motoru Hispano-Suiza 12Nb o 374 kW (500 k). Konverze se příliš neosvědčila, a do stíhačky po zkouškách opět zabudovali obvyklý Rolls-Royce Kestrel; nicméně, byla to první zástavba této francouzské pohonné jednotky do draku Fury. Odlišná verze stejného motoru pak poháněla také modernější Spanish Fury. Na dalším jugoslávském stroji této série, opět neúspěšně, otestovali také zástavbu francouzského řadového motoru Lorraine Petrel Hfra o 538 kW (720 k).


V srpnu 1936 povstalci ukořistili tento Hawker Spanish Fury (původně nesl označení 4-2)

V říjnu 1935 Jugoslávci objednali deset nových strojů, které do země dorazily do června 1937. Mateřská továrna je značila Yugoslav Fury; jugoslávské vojenské letectvo JKRV je do výzbroje zavedlo jako Fury II. Tyto stíhačky byly ovšem v porovnání s britskými Fury Mk.II značně modernizované: mimo jiné dostaly nový podvozek, stejný jako již předtím obdržely Spanish Fury. Pohonnou jednotku tvořily motory Kestrel XVI o výkonu 557 kW (745 k). Dalších 40 strojů stejného provedení vyráběly od léta 1937 v licenci továrny Ikarus a Zmaj. V rámci JKRV zasáhly Fury ještě do bojů s Luftwaffe v dubnu 1941.

V roce 1932 vznikl jediný kus Norwegian Fury určený pro norského zákazníka a poháněný hvězdicovým motorem Armstrong-Siddeley Panther IIIA o výkonu 396 kW (530 k). Hvězdicové motory, tentokrát americké jednotky Pratt & Whitney Hornet S2B1-G o výkonu 561 kW (750 k), poháněly 16 ks Persian Fury, objednaných perskou vládou a vyrobených roku 1933. Následovalo je šest strojů druhé objednávky, postavených v následujícím roce s britskými hvězdicovými motory Bristol Mercury VI o 411 kW (550 k). Na stejný standard byly postupně upraveny téměř všechny letouny první série.

V listopadu 1933 objednala u firmy Hawker tři stíhačky Fury portugalská vláda. V Británii je značili jako Portuguese Fury. První z nich vzlétla 28. května 1934 a během června byly všechny tři dodány do Portugalska. Zhruba odpovídaly britské verzi Mk.I, a to včetně motoru Kestrel IIS.


Prototyp Hawker Hornet sériového čísla J9682 během zkoušek v Martlesham Heath

Sedm Fury, tentokrát vycházejících z výkonnější verze Mk.II, šlo v roce 1935 do Jihoafrické unie. SAAF zařadilo do výzbroje rovněž 24 starších Fury Mk.I, které získalo až za války z přebytků RAF. Jihoafričtí piloti v jejich kabinách zasáhli do bojů s Italy v letech 1940 a 1941 nad východní Afrikou.

A nyní je možno přistoupit k popisu španělské kariéry tohoto stíhacího typu: Mateřská firma věnovala Španělsku jako potenciálnímu zákazníkovi pozornost velice záhy. Již roku 1930 do země k předvádění zavítal původní prototyp Hawker Hornet, značený ovšem v té době již jako Fury. Tehdy ještě nedošlo k žádné odezvě, neboť tamní vojenské letectvo právě zavádělo své licenční Hispano-Nieuporty 52. Situace se ovšem změnila v polovině 30. let a Španělé museli začít za tento rychle zastarávající typ hledat modernější náhradu. Uvažovali o americkém jedno plošníku Boeing 281, ale od jeho zakoupení je odradila zejména vysoká pořizovací cena. Pětičlenná španělská delegace z Di rección General de Aeronáutica proto v červnu 1935 vyrazila do Británie, aby zahájila jednání o možné dodávce stíhaček Hawker Fury. Ty sice již tou dobou nebyly nejnovější, ale měly velmi dobrou mezinárodní pověst. Poté, co španělští letci v Brooklands zhlédli a odzkoušeli ve vzduchu jeden modifikovaný tovární Fury Mk.I, podepsaly obě strany v září smlouvu o licenční výrobě 50 letounů v to várně Hispano v Guadalajaře.

Španělská strana si díky lobbování ředitele španělské továrny Hispano-Suiza pana Miguela Mateua vymínila jako pohonnou je - dnotku francouzský řadový dvanáctiválec Hispano-Suiza 12Xbrs o 458 kW (612 k). V porovnání s Rolls-Roycem Kestrel XVI byl sice lehčí, ale také méně výkonný. Výzbroj měla tvořit dvojice trupových synchronizovaných kulometů Hispano ráže 13,2 mm, závěsníky ovšem měly umožnit také zástavbu kulometů Hispano-Suiza ráže 7,92 mm či Vickersů Mk.V 7,7 mm.


Španělský Hawker Spanish Fury kódového označení 4-1

Proveditelnost těchto modifikací mateřská firma potvrdila v říjnu 1935. Navíc nabídla další úpravy, díky kterým se stroje, u Hawkerů nazývané Spanish Fury, měly v mnohém odlišovat od obvyklých britských Fury Mk.I (a pozdějších Mk.II). Zahrnovaly konstrukční prvky odzkoušené na pokusných exemplářích, kterými se firma snažila – vlastně již od začátku 30. let – dotáhnout výkony typu dál. Jednalo se především o nové, modernější a aerodynamicky výhodnější samonosné podvozkové nohy s olejovými tlumiči a vnitřně odpruženými koly Dowty. Roku 1932 byly vyzkoušeny na stroji neoficiálně nazvaném Intermediate Fury (přechodový Fury) a nesoucím civilní poznávací značky G-ABSE. RAF je nicméně u svých Fury nezavedlo a vedle Spanish Fury s nimi sloužily pouze jugoslávské Fury II. Dále měla být u Spanish Fury zvětšena kýlová plocha a směrovka. Množství pohonných hmot bylo zvýšeno z původních 227 l (u Fury Mk.I) na 304 l přidáním další nádrže do trupu.

Se zástavou francouzského motoru firmy Hispano-Suiza měli Hawkerovi konstruktéři již své zkušenosti z modifikace Fury určené pro jugoslávského zákazníka (tento stroj s bezreduktorovým HS 12Nb poprvé vzlétl 27. srpna 1931). Tentokrát však vypracovali podstatně elegantnější řešení, nijak nenarušující aerodynamicky dokonale vyvážené tvary trupu. Přepracován a zvětšen byl také podtrupový chladič.

Tři vzorové letouny Spanish Fury vyrobila přímo firma Hawker. Do draků obdržely požadované pohonné jednotky Hispano-Suiza 12Xbrs, z nichž první do britské továrny dorazila 28. prosince 1935. Úvodní z dokončených Spanish Fury vzlétl z letiště v Brooklands 7. dubna 1936. Zalétání dalších strojů následovalo tamtéž 17. a 23. dubna. Jeden z exemplářů prošel krátkými testy u A&AEE v Martlesham Heath.


Trojice Spanish Fury dorazila do španělské továrny Hispano-Suiza v Guadalajaře bezprostředně před vypuknutím povstání

Hawker Spanish Fury byl jednomotorový jednomístný stíhací dvouplošník smíšené konstrukce s pevným záďovým podvozkem a s jednoduchými ocasními plochami. Křídla o nestejné velikosti měla kovovou dvounosníkovou konstrukci. Žebra byla dřevěná, celek krylo plátno (pouze náběžné hrany měly překližkový potah). Křidélka s plátěným potahem byla pouze na horním křídle. Křídla propojoval vzpěrový systém tvořený na každé polovině jedinou vzpěrou do tvaru „N“. Horní křídlo bylo k trupu připojeno párem vzpěr tvaru „N“. Celek byl doplněn vypínacími drátěnými výztuhami. Trup měl kostru z ocelových trubek a karoserii z duralových trubek. Potah přední části až po kabinu tvořily duralové plechy, zbytek krylo plátno. Pilot seděl v otevřené kabině chráněn větrným štítkem. Ocasní plochy z ocelových trubek a duralových žeber krylo plátno. Stabilizátor byl zpevněn dvěma páry jednoduchých vzpěr, kýlovka párem lanek. Pevný podvozek byl záďového typu, hlavní kola byla nezávisle nesena samonosnými aerodynamicky tvarovanými vzpěrami. Pod zádí byla umístěna ostruha. Pohonnou jednotku tvořil bezkompresorový a bezreduktorový kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec Hispano-Suiza 12Xbrs. Roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli. Výzbroj (během řadové služby ve Španělsku) tvořila dvojice na horní straně trupu umístěných synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm.

Plánovanou licenční výrobu se však již do vypuknutí občanské války rozjet nepodařilo. Španělské letectvo stačilo převzít pouze tři vzorové letouny Spanish Fury, vyrobené přímo firmou Hawker. Již v Británii obdržely španělské výsostné znaky a na směrovku také kódové typové označení 4-1 až 4-3. Do továrny v Guadalajaře dorazily, demontovány v bednách, 11. července. Britský doprovod, zahrnující také zalétávacího pilota P. C. Lucase, zajistil smontování a odzkoušení a poté se vrátil do Londýna. Když vypuklo povstání, podržely si všechny tři Spanish Fury v rukou vládní síly. Na začátku občanské války se nacházely v továrně Hispano-Suiza v Guadalajaře. Podle některých zdrojů měly všechny tři stroje zprvu demontována kola z podvozkových noh, takže s nimi vojenští piloti nemohli z místního letiště uletět k povstalcům.


Ukořistěný Spanish Fury 4-2 nesl za občanské války v povstaleckém letectvu kódové označení 4W-1

Jakmile tovární technici Fury vrátili do letuschopného stavu, stroje se vzduchem přesunuly na madridské letiště Cuatro Vientos, kde sídlily dílny Servicio de Armamento de Aviación Militar. Zde zbrojíři instalovali dvojici trupových kulometů Vickers ráže 7,7 mm, tedy stejné zbraně, s jakými létaly staré Hispano- Nieuporty 52. Důvodem byla nejspíše možnost využít z tohoto typu převzaté synchronizační zařízení.

První lety v prostoru Madridu absolvovaly Fury ještě před zástavbou kulometů. Šlo ovšem pouze o zkušební, respektive seznamovací starty či lety na povzbuzení morálky obyvatelstva hlavního města. Podle oficiálních dokumentů Fury zahájily bojové akce v prvním srpnovém týdnu, skutečně bojově využitelné však byly nejspíše až v druhém týdnu téhož měsíce, po zastavění výzbroje v Cuatro Vientos. Bohužel již někdy na začátku měsíce jeden z letounů, Fury označení 4-3, vážně poškodil při havárii sarg. Andrés García Lacalle (někdy je uváděno, že v důsledku této nehody byly vyzbrojeny pouze dva zbývající stroje).

Fury představovaly do příchodu francouzských Dewoitinů 372 v srpnu 1936 jednoznačně bojeneschopnější republikánské stíhačky. Nejen velmi dobře vypadaly, ale také byly na tehdejší dobu výkonné (znatelně překonávaly německé Heinkely He 51 B-1 a vyrovnaly se minimálně italským Fiatům CR.32). Rovněž se s nimi příjemně létalo. Fury se stal favoritem vycházející hvězdy republikánského stíhacího letectva, Garcíi Lacalleho. Britskou stíhačku kladl výše než Dewoitine 372 i Loire 46.


Hawker Spanish Fury (původně 4-2) v barvách španělského nacionalistického letectva

Bohužel netrvalo dlouho a došlo k další ztrátě. Fury 4-2 byl ztracen ještě v srpnu. Na přesném datu se podklady neshodují, často je nicméně uváděn 18. či 19. srpen. O ztrátě tohoto letounu existuje několik verzí, zdroje se ovšem shodují v tom, že s ním při poslední akci v republikánských barvách letěl pilot sarg. Félix Urtubi Ercila. Celkem přesvědčivě vypadá událost tak, jak ji ve svých pamětech Mytos y Verdades předložil García Lacalle. Urtubi právě tohoto pilota vystřídal ve službě na předsunuté základně Don Benito, která se nacházela v jihozápadním Španělsku (oblast Extramadura). Podle Lacalleho vzlétl pilot Urtubi Ercila z Don Benita – a až u portugalských hranic pronásledoval nepřátelský Junkers. Kvůli nedostatku pohonných hmot nouzově přistál u vesnice Alburquerque na povstaleckém území. Letoun zapálil a namaskován za uhlíře se vrátil na vládní území.

Jako další příčina nouzového přistání je jindy zmiňována porucha vrtule, jejíž jeden list jevil známky poškození již před startem. Během pronásledování nepřátelského letounu, pravděpodobně Junkersu Ju 52/3m, se při chodu motoru na maximální výkon poškození ještě zvětšilo a vrtule začala vibrovat. Chvění se přenášelo na celý letoun a pilotovi nezbylo nic jiného než kritickou situaci řešit nouzovým přistáním.

V každém případě se Urtubi Ercila zachránil dlouhým pochodem, při kterém se vydával pomocí nějak získaného osla, pytle uhlí, venkovského oblečení včetně velkého klobouku za uhlíře. Podařilo se mu přejít frontu a dosáhnout republikánského území. Při setkání s republikánskými vojáky byl zadržen a měl vlastně štěstí, že nebyl okamžitě zastřelen jako špion.


Po havárii rekonstruovaný Spanish Fury 4-1 sloužil roku 1937 v republikánském letectvu k protivzdušné obraně základny La Rabasa a nedalekého přístavu Alicante a poté dolétal při výcviku stíhacích pilotů

Lacalle se ovšem při psaní svých pamětí mýlil v jedné věci – že pilot svůj stroj po nouzovém přistání zapálil. Ve skutečnosti ponechal Urtubi Ercila jen lehce poškozený letoun na místě netknutý. Je možné, že jeho zapálení uvedl sám vyváznuvší pilot, aby unikl možným postihům ze zanechání cenného letounu fašistům. Stroj 4-2 padl povstalcům do rukou a dochoval se snímek, jak je předváděn s demontovaným křídlem v Badajozu. Nacionalisté Fury 4-2 přemístili do Parque Regional del Sur v Tabladě a zde jej uschopnili. Opravy vedl José Pazo Montes. Letoun pak povstalci používali až do konce války s kódovým označením 4W-1. V prosinci 1945 letoun obdržel v rámci nového španělského letectva Ejército del Aire označení C.2-1 a na trup číslo 91-27. Do stavu jej převzala transportní a cvičná skupina Grupo de Transporte y Entrenamiento del Estado Mayor. Vyřazen byl v květnu 1951.

Jelikož byl letoun 4-2 ukořistěn povstalci a stroj 4-3 z provozu vyřazovala po havárii těžká poškození, disponovali v září 1936 republikáni v prostoru Madridu pouze jediným exemplářem tohoto typu, Fury označení 4-1. Nejčastěji s ním létal Lacalle, kterého dobré výkony britské stíhačky zachránily z několika prekérních situací. Svůj největší úspěch za řízením Fury vybojoval již na konci srpna.

30. srpna požádalo předsunuté letiště Talavera de la Reina Madrid o detašování výkonného Hawkeru Fury, neboť na základně umístěná dvojice Hispano-Nieuportů 52 postrádala potřebné výkony pro úspěšný boj s německými Junkersy Ju 52/3m. Z madridského prostoru poté do Talavery de la Reina přelétl s poslední bojeschopnou britskou stíhačkou označení 4-1 právě Lacalle. Na základnu se přesunul právě včas, aby se 31. srpna mohl zapojit do boje s italskými Fiaty CR.32 z italského intervenčního Aviación del Tercio.


Povstalci ukořistěný Fury 4-2 je předváděn s demontovaným křídlem v Badajozu

Dvojice italských stíhaček toho dne vzlétla z letiště Cáceres k ozbrojenému průzkumu do prostoru Madridu. Nad metropoli dvojice Italů dolétla pozdě odpoledne. Fašisté obhlédli letiště Getafe a Cuatro Vientos, ale nepřítele ve vzduchu neobjevili. Poté se vydali zpět. Při zpátečním letu udržovali cestovní režim nezbytný pro šetření pohonných hmot a letěli ve výšce asi 3000 m. Mezi Talaverou de la Reina a Orpesou na ně překvapivě zaútočilo několik republikánských stíhaček, vedle Lacalleho Fury pravděpodobně také dva Hispano-Nieuporty 52, rovněž umístěné na předsunutém letišti v Talaveře de la Reina. Republikáni oba Fiaty rychle poslali do pekel. Minimálně jednoho protivníka sestřelil

Andrés García Lacalle (někdy jsou mu v boji 31. srpna přisuzovány hned sestřely dva). Jeden z Italů, ten. Ernesto Monico, opustil svůj palbou republikánských stíhačů zapálený Fiat CR.32 ještě ve vzduchu, byl zajat a zavražděn republikánskými milicionáři. Druhý sestřelený italský dvouplošník pilotoval serg. Bruno Castellani. Nouzově přistál na republikánském území v oblasti Villaneuva de la Serena, ale dokázal se vyhnout zajetí a unikl. Šlo o prozatím největší porážku italského intervenčního letectva.

V říjnu 1937 se po předchozích těžkých ztrátách stal Fury 4-1 poslední vládní stíhačkou působící v madridské oblasti. Poté, co Lacalle odcestoval do Barcelony, usedal za jeho řízení bývalý námořní pilot Javier Jover Roviera. 28. října Fury 4-1 narazil na letišti Alcalá de Henares do vedení vysokého napětí a utržil těžké poškození. Ani to však nebyl definitivní konec letounu, který byl přesunut na letiště La Rabasa u Alicante, kam republikáni evakuovali před povstaleckým postupem továrnu Hispano-Suiza. Technici zde z vraku strojů kódových označení 4-1 a 4-3 sestavili jeden kompletní letoun. Od března tento „nový“ Spanish Fury, nesoucí označení 4-13, sloužil k protivzdušné obraně základny La Rabasa a nedalekého přístavu Alicante a poté dolétal při výcviku stíhacích pilotů.

Hlavní technické údaje:

rozpětí: 9,14 m
délka: 8,15 m
výška: 3,1 m
nosná plocha: 23,41 m2
prázdná hmotnost: 1250 kg
vzletová hmotnost: 1760 kg
max. rychlost: 377 km/h
cestovní rychlost: 330 km/h
dostup: 8650 m
dolet: 650 km
Zdroje (výběr):
Fresno Crespo, C.: Hawker Fury (II), Revista Española de Historia Militar No 117/ 2010;
Arráez Cerda, J. A.: L’Aviation de chasse de la république Espagnole 1936/1939. Hors Série Avions No.3/1995;
Howson, G.: Aircraft of the Spanish Civil War 1936–39, Washington, 1990;
Saiz Cidoncha, C.: Aviación Republicana, Historia de las Fuerzas Aérea de la República Española (1931-1939), Tomo I, Madrid 2006.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

a href=

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔09.11.2012 📕4.290

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře