Exportní Nanuchky

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔05.11.2012 📕5.287

Prvním zahraničním zájemcem o korvety třídy Nanuchka se stala Indie. Ta po vítězství nad Pákistánem ve válce v prosinci 1971 hodlala posílit svou flotu malými údernými plavidly s lepšími nautickými vlastnostmi na volném moři, než měly její raketové čluny Projektu 205. Korvety Projektu 1234 byly jednoznačným kandidátem číslo jedna, ale tehdy ještě nebyla připravena jejich exportní varianta plavidel. CMKB Almaz proto byla pověřena jejím urychleným vývojem pod označením Projekt 1234E Ovod-E (v kódu NATO Nanuchka II).

Nanuchka II

Základní filozofií při návrhu vývozní varianty korvet Projektu 1234, stejně jako jiných druhů vojenského hardware za éry SSSR, bylo nahrazení nejnovějších a vysoce utajovaných systémů vyvinutých pro VMF jejich jednoduššími exportními variantami. Důvodem byly obavy, aby se prostřednictvím zahraničních uživatelů nedostaly citlivé informace o těchto systémech do rukou USA nebo jejich spojenců. Konstruktéři CMKB Almaz však měli u exportních Nanuchek proti jiným třídám ztíženou práci. Systému Titanit a ani protilodním střelám P-120 Malachit totiž nakonec nebylo uděleno vývozní povolení amusely být nahrazeny zcela odlišnými systémy starší generace.


Modernizovaná korveta Salah Reis. Po stranách nástavby jsou patrné prázdné podstavy pro čtyřnásobné OZ střel Uran. Plavidlo lze s nimi vidět jen zřídka a obvykle je vůbec nenese. Stožár se doslova ježí anténami elektronických systémů ruské a čínské provenience

Exportní Projekt 1234E konstrukčně vycházel ze základního Projektu 1234 a hlavní změny byly spojené s nahrazením obou výše jmenovaných systémů. Primární výzbrojí korvet se staly čtyři protilodní ŘS systému P-20M, představujícího vývozní verzi systému P-15M Termit zavedeného do výzbroje VMF v roce 1972. Jednalo se o rozsáhlou modernizaci předešlých protilodních střel P-15U, které tvořily hlavní výzbroj raketových člunů Projektu 205U. Nová varianta se lišila doletem zdvojnásobeným na 80 km a účinnější bojovou hlavicí o hmotnosti 480 kg oproti 450 kg. Novinku představovala také její naváděcí hlavice, která byla vyvinutá na základě hlavice střely P-25, plánované náhrady typu P-15, jejíž vývoj nebyl dokončen. Ta využívala radiolokační výškoměr místo výškoměru barometrického u střel P-15/15U, který umožnil snížit letovou výšku ŘS ze 100–200 m na 25–50 m, což ztížilo její detekci protivníkem. Daní za zlepšení výkonů střel však bylo zvětšení jejich rozměrů a celkové hmotnosti z 2300 kg na 2573 kg. Střely pro VMF byly vyráběny ve variantách P-15M s radiolokační naváděcí hlavicí a P-15MT s infračervenou naváděcí hlavicí Sněgir. Jejich zjednodušené exportní verze byly pojmenované P-21 a P-22. U první byla použita radiolokační naváděcí hlavice s menším pracovním rozsahem než měla hlavice P-15M, což ji činilo méně odolnou na rušení. Protilodní střely systému P-20M byly na korvetách třídy Nanuchka II odpalovány ze čtyř jednoduchých OZ typu KT-97BE. K jejich zaměření sloužila místo systému Titanit vylepšená varianta radaru MR-331 Rangout, použitého dříve na člunech Projektů 183R a 205. Anténní jednotka radaru byla umístěna ve velkém radomu, ve kterém byl na Projektu 1234 umístěn subsystém pro radiotechnický průzkum systému Titanit.

Další vybavení exportních korvet již odpovídalo originálu pro VMF. Na přídi byl umístěn jednokanálový raketový komplex krátkého dosahu 9K33M Osa-M spolu s naváděcím systémem 4R33A Baza. Hlavňovou složku výzbroje zastupoval 57mm dvojkanon AK-725, jehož palbu řídil střelecký radiolokátor MR- -103 Bars nebo záložní optický zaměřovač Kolonka. Sestavu elektroniky ještě doplňovaly pasivní systém pro radiotechnický průzkum MRP-11-12 Zaliv, navigační radar Don a dva IFF dotazovače Nichrom-RRM. Pro vlastní obranu plavidla nesla dva 16násobné 82mm vrhače klamných cílů PK-16.


Korveta Salah Rais po modernizaci podle Projektu 1234EM. Na místě radomu radaru Rangout je umístěn nový radar Garpun E

Podstatně menší hmotnost úderné raketové výzbroje a elektroniky exportních korvet se projevila na zmenšení jejich standardního výtlaku na 560 t a plného na 675 t oproti hodnotám 610 t respektive 700 t u jednotek třídy Nanuchka I. Ze stejného důvodu klesl jejich ponor z 3,02 m na 2,6 m. Vývozní variantu poháněly diesely M-507 s výkonem sníženým z 7353 kW na 6324 kW a plavidla také nesla menší zásoby PHM. Její dosah při rychlosti 12 uzlů se proto snížil o 1500 námořních mil na výsledných 2500 nm. Méně početnou posádku korvet Nanuchka II tvořilo 49 osob, z nichž bylo sedm důstojníků. Protože exportní jednotky měly sloužit v tropických podmínkách, byla na nich pro zlepšení ubytovacích podmínek doplněna klimatizace a další lednice.

Uživatelé

Indie objednala celkem tři korvety Projektu 1234E a v rámci urychlení jejich stavby bylo rozhodnuto, že budou postaveny za využití komponentů připravovaných pro jednotky Uragan, Priboj a Priliv rozestavěné v Leningradu pro VMF. Svoje originální jména korvety nesly v souladu se sovětskou praxí až do svého předání uživateli, kdy byla nahrazena jmény indickými podle historických fortifikací. První z nich INS Vijay Durg byla předána novému majiteli v dubnu 1977, INS Sindhu Durg v září 1977 a INS Hos Durg dubnu 1978. Jejich ruská jména byla následně použita na jednotkách Projektu 1234. 1. Indové údajně plánovali koupit dalších šest plavidel třídy, ale z toho nakonec sešlo. Místo nich upřednostnili poněkud menší, ale modernější raketové čluny Projektu 1241RE (Tarantul II). Plavidla se v průběhu služby nedočkala žádné modernizace a dosloužila v původní podobě. Jako první byla po 21 letech služby v červnu 1999 vyřazena korveta INS Hos Durg. Důvodem byl špatný technický stav plavidla, které bylo v té době schopno vyvinout rychlost pouze 13–14 uzlů. O rok později byla korveta potopena jako cvičný cíl protilodní střelou Sea Eagle, odpálenou stíhacím bombardérem Jaguar IM indického vojenského letectva. V roce 2002 byla ze služby vyřazena první jednotka třídy a o dva roky později poslední sloužící INS Sindhu Durg. Ta je držitelem primátu, že jako první loď indické floty během cvičení sestřelila ostrou protilodní ŘS typu P-15.


Jedna z libyjských korvet před předáním novému majiteli v Leningradu v roce 1983

Dalším uživatelem korvet třídy Nanuchka II se stalo Alžírsko. To zpočátku plánovalo koupit čtyři jednotky, ale později byl z finančních důvodů tento počet snížen na tři. Původně plánovanou čtvrtou korvetu nakonec koupila Libye. První jednotka Rais Hamidou byla oficiálně předána Alžírsku 22. 2. 1980. Salah Rais ji následovala 21. 5. 1981 a poslední Rais Ali 8. 2. 1982. Původně nesly sovětské označení MRK-21, 23 a 22. Všechna tři plavidla jsou nadále v činné službě a průběžně procházejí opravami a modernizacemi (viz níže). Jejich operační základna je v Mers-el-Kébiru.

Posledním uživatelem korvet třídy Nanuchka II se stal další tradiční odběratel sovětské výzbroje – Libye. Ta koupila celkem čtyři jednotky Ean Mara (exMRK-9), Ean Al Gazala (exMRK-24), Ean Zara (exMRK-25) a Ean Zaquit (exMRK-15), které jí byly předány v letech 1982 až 1985. Libyjské korvety se jako jediné zapojily do bojových operací. V roce 1986 se zhoršily vztahy afrického státu vedeného diktátorem Muammarem Kaddáfím s USA, čehož důsledkem byl ozbrojený střet obou zemí. Během operace Prairie Fire provedené silami USN koncem března, nejdříve úderné letouny A-6E Intruder kontejnerovými pumami Mk. 20 Rockeye těžce poškodily korvetu Ean Mara. Následujícího dne jim padla za oběť nejnovější jednotka třídy Ean Zaquit, která byla potopena za užití pum Rockeye a protilodní střely AGM-84 Harpoon. Korveta Ean Mara prošla v letech 1990 až 1991 v SSSR velkou opravou, která ji vrátila do provozuschopného stavu. Po ní dostala nové jméno Tariq Ibn Ziyad. V 90. letech byla pro špatný technický stav vyřazena ze služby Ean Al Gazala, která je od té doby využívána jako zdroj náhradních dílů pro své dvě zbylé až dosud sloužící sestry. S ohledem na v současnosti probíhající občanskou válku v Libyi je možné, že se tato plavidla dočkají dalšího nasazení. Námořnictvo totiž sympatizuje s rebely, kteří tak mají k dispozici celou řadu jeho jednotek. Podle dostupných záběrů pořízených v polovině března v přístavu Benghází, se jedná také o korvetu Tariq Ibn Ziyad.

Alžírské modernizace

Alžírsko se jako jediný uživatel jednotek třídy Nanuchka II rozhodlo v polovině 90. let podstoupit jejich rozsáhlou modernizaci podle Projektu 1234EM. Ten byl navržen v CMKB Almaz pod vedením šéfkonstruktéra J. V. Arseňjeva. Jako první prošla upgradem v loděnicích v Kronštadtu v letech 1999 až 2000 korveta Salah Rais. V jejím rámci byla provedena také generální oprava trupu plavidla a všech systémů včetně pohonu.


Alžírská korveta Rais Hamidou na záběru z konce roku 2010 během zkoušek po dokončení modernizace. Jasně je vidět OZ pro protilodní střely Uran, původní vrhače klamných cílů PK-16 amohutný radom na nástavbě. Před 57mm dvojkanonem schází radar MR-103

Základem modernizace byla instalace moderní úderné výzbroje a elektronických systémů. Původní čtyři ŘS raketového systému P-20M nahradilo 16 nových střel 3M-24E systému Uran-E. Tyto ŘS představují sovětskou odpověď na americké střely Harpoon a celkovou koncepcí i konstrukčním provedením jsou jim natolik podobné, že se pro systém mezi západními analytiky vžil název „Harpoonski“. Z toho plynou i jejich na sovětské poměry velmi malé rozměry, které umožňují, aby jich plavidla nesla velký počet. Délka střel je jen 4,4 m a jejich průměr 0,42 m, hmotnost včetně startovního raketového motoru dosahuje 635 kg. Bojová hlavice ŘS váží 145 kg a naváděny jsou pomocí aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice. Maximální dolet střel Uran je 130 km, letová výška se pohybuje kolem 3–5 m. Odpalovány jsou ze čtyř čtyřnásobných OZ typu KT- 184E. Společně s protilodními střelami P-20M byl demontován také archaický radar MR-331 Rangout pro jejich navádění spolu se svým radomem. Nahradil jej moderní systém 3T-25E Garpun-E kombinující funkci radaru pro de - tekci hladinových a nízkoletících vzdušných cílů s pasivním systémem pro radiotechnický průzkum. Garpun-E k těmto účelům využívá společnou anténní jednotku.


Libyjská korveta Tariq Ibn Ziyad Projektu 1234E, stav v roce 1991. 1 – Dvojité výsuvné otočné OZ ZIF-122 systému Osa-M/ MA, 2 – SŘP 4R33A Baza systému Osa-M/ MA, 3 – OZ KT-97BE pro střely P-21/22, 4 – Systém pro radiotechnický průzkum MRP-11-12 Zaliv, 5 – Radiolokátor MR-331 Rangout, 6 – IFF dotazovač Nichrom-RRM, 7 – Navigační radar Don, 8 – Optický zaměřovač Kolonka, 9 –Vrhač klamných cílů PK-16, 10 – Střelecký radiolokátor MR-103 Bars, 11 – 57mm dvojkanon AK-725

Zásadní vylepšení schopností PVO korvety přinesla instalace 3D radaru Pozitiv ME-1 na vrcholu stožáru. Kromě detekcí vzdušných a hladinových cílů je určený rovněž k ostraze radiolokačního horizontu před nízko a rychle letícími cíli jako protilodními ŘS. Protiletadlový systém Osa-M byl zmodernizován na verzi MA a obranu plavidla výrazně posílil systém AK-630M kategorie CIWS. Umístěný je na zádi podobně jako u korvet Projektu 1234. 1. Kanon AK-725 byl zachován beze změny. Původní radar MR-103 pro řízení jeho palby nahradil moderní typ Laska, který byl nainstalován na nový podstavec. Určený je také pro zaměřování systému AK-630M stejně jako nový optický zaměřovač Rakurs, který nahradil dosavadní Kolonku. Plavidlo dále dostalo radionavigační systém Gorizont-25. Alžírsko si pro modernizaci svých korvet vyžádalo nahrazení původních systémů pro vedení EB systémy čínského původu včetně dvou šestinásobných vrhačů klamných cílů. Je to zřejmě z důvodu unifikace se třemi korvetami třídy Djebel Chenoua domácí konstrukce, které nesou podobné vybavení.


Alžírská korveta Salah Rais Projektu 1234EM, stav v roce 2010. 12 – Čtyřnásobné OZ KT-184E pro střely 3M-24E Uran-E, 13 – Aktivně/pasivní radiolokátor 3T-25E Garpun-E , 14 – Systémy pro vedení EB čínské provenience, 15 – 3D přehledový radiolokátor Pozitiv ME-1, 16 – Optický zaměřovač Rakurs, 17 – Šestinásobný vrhač klamných cílů čínské provenience, 18 – Střelecký radiolokátor Laska, 19 – 30mm kanon AK-630M

Podle původních plánů měly modernizací dle Projektu 1234EM projít i zbylé jednotky třídy. To se však nakonec nerealizovalo. Jedním z důvodů byly zřejmě problémy s realizací upgradu korvety Salah Rais. Plavidlo bylo nakonec z Kronštadtu uživateli vysláno nedokončené a alžírské námořnictvo je převzalo až po testech ve Středomoří v roce 2002.

Další dvě plavidla se dočkala modernizace až po letech odkladů. Svěřena však byla loděnicím Severnaja Verf v Sankt Petěrburgu. V říjnu 2007 byly zahájeny práce na korvetě Rais Hamidou a v roce 2008 ji následovala Rais Ali. První z nich byla předána Alžírsku 11. 2. 2011, upgrade druhé by měl být dokončen do konce letošního roku. Obě plavidla v jeho rámci projdou generálkami, které prodlouží jejich životnost o 10 let. Instalace nového vybavení však bude proti Projektu 1234EM výrazně omezena. Kromě přezbrojení korvet protilodními střelami Uran není přesný rozsah dalších změn dosud známý. V dostupných pramenech je zmiňována výměna radarů a spojovacích prostředků. Podle zveřejněných záběrů jednotky Rais Hamidou byla zachován řada původních systémů včetně radomu radaru Rangout na nástavbě. Co se však pod ním skrývá, není jasné. Demontován však byl radar MR-103 a dotazovače IFF.


Poslední alžírská korveta Rais Ali v období těsně před zahájením limitované modernizace, která má být dokončena koncem letošního roku

Přehled postavených korvet Projektu 1234E

Výr. číslo

Takt číslo

Jméno (původní jméno)

Položení kýlu

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

Současný status

Indie

 

Vijay Durg (ex-Uragan)

 

31. 5. 1974

 

16. 4. 1976

 

30. 9. 1976

 

vyřazena 24. 9. 2002

S-65

K71

S-66

K72

Sindhu Durg (ex-Priboj)

22. 1. 1975

2. 10. 1976

18. 2. 1977

vyřazena 24. 9. 2004

S-67

K73

Hos Durg (ex-Priliv)

23. 6. 1975

14. 4. 1977

20. 9. 1977

vyřazena 5. 6. 1999

Alžír

 

 

Rais Hamidou (ex-MRK-21)

 

 

10. 3. 1978

 

 

28. 8. 1979

 

 

31. 12. 1979

 

 

omezený upgrade

S-201

801

S-202

802

Salah Rais (ex-MRK-23)

17. 8. 1978

31. 7. 1980

31. 10. 1980

upgrade - Pr. 1234EM

S-204

803

Rais Ali (ex-MRK-22)

4. 4. 1980

13. 8. 1981

30. 11. 1981

omezený upgrade

Libye

 

 

Tariq Ibn Ziyad

(ex-Ean Mara, ex-MRK-9)

 

 

21. 4. 1979

 

 

10. 1. 1981

 

 

27. 5. 1981

 

S-203

416

S-205

417

Ean Al Gazala (MRK-24)

20. 2. 1981

26. 3. 1982

31. 5. 1982

vyřazena, kanibalizace

S-206

418

Ean Zara (MRK-25)

27. 5. 1981

21. 7. 1982

31. 5. 1983

 

S-207

419

Ean Zaquit (MRK-15)

25. 3. 1983

31. 3. 1984

10. 9. 1984

potopena 25. 3. 1986

Zdroje:
ročenky Jane’s Fighting Ships’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
Combat Fleets of the World,
Pistolět u viska imperializma,
Ogněnnyj měč rossijskogo flota,
různá čísla časopisů Těchnika i Vooruženije,
Morza Statky i Okrety,
internet,
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔05.11.2012 📕5.287

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře