Na španělském nebi - Fiat BR.20 Cicogna

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔04.11.2012 📕4.493

Na bojovou hodnotu italských letounů z konce 30. let 20. století a úvodního období 2. světové války je obvykle pohlíženo s jistou dávkou skepse. Není to však zcela namístě – alespoň při hodnocení bombardovacích typů nasazovaných Aviazione Legionaria na španělském bojišti. Oba zde působící moderní střední bombardéry, Fiat BR.20 a Savoia-Marchetti S.79, totiž během svého bojového debutu v roce 1937 svými výkony výrazně převyšovaly německé typy Junkers Ju 86 D-1, Dornier Do 17 E-1 a do jisté míry i známý a z německého trojlístku nejkvalitnější Heinkel He 111 B-1. Na rozdíl od německých protějšků mohly italské stroje během prakticky celé své účasti na občanské válce operovat zcela bez stíhacích doprovodů. A republikánským stíhačkám se přitom z nich nepodařilo sestřelit ani jeden.

Dosti ale chvály. Německé letouny měly propracovanější, účelněji řešené celokovové konstrukce draků (např.  poloskořepinové trupy) a ukrýval se v nich značný vývojový potenciál. Jestliže Luftwaffe dokázala zpracovat informace ze španělského bojiště a iniciovat vývoj modernějších variant svých typů, Regia Aeronautica žádné větší změny nevyžadovala. Proč také, když se její bombardéry ve Španělsku osvědčily. A tak, když vypukla 2. světová válka, disponovalo již německé letectvo novými výkonnějšími a bojeschopnějšími verzemi svých typů (He 111 H, He 111 P, Do 17 Z, Do 215 B) a zavádělo nové Junkersy Ju 88 A, zatímco italské továrny vyráběly dál prakticky nezměněné BR.20 a S.79.


Prototyp BR.20 sériového čísla MM.274, letiště v Turínu, březen 1936

Impulsem pro vývoj typu BR.20 se stal roku 1934 italským letectvem vyhlášený konkurs na vývoj nového moderního bombardéru, určeného k denním i nočním akcím. Šéfkonstruktér firmy Fiat, ing. Celestino Rosatelli, otec na stránkách této řady často zmiňovaného stíhacího dvouplošníku CR.32, zahájil konstrukci takového stroje na podzim 1935. Vycházel při tom z konstrukčních řešení uplatněných na dvoumotorovém dopravním letounu Fiat A.P.R. Práce postupovaly rychle vpřed a již 10. února 1936 poprvé vzlétl prototyp BR.20 (zkratka BR znamenala Bombardero Rosatelli). Obdržel sériové číslo (Matricola Militaire) MM.274. Úspěšně prošel vojenskými zkouškami v Centro Sperimentale v Guidonii. Sériová výroba byla objednána během šesti týdnů. Úvodní letouny z počáteční 20kusové I. série (MM.20305 až 10324) byly dodávány od října 1936 do února následujícího roku. Jako první je do výzbroje obdrželo 13° Stormo B.T. na letišti Lonate Pozzolo. Rychlost vývoje i zavedení do výzbroje byla tedy skutečně mimořádná. Typ obdržel jméno Cicogna (čáp).

Fiat BR.20 byl dvoumotorový samonosný jednoplošník celokovové konstrukce, vybavený zatahovacím podvozkem záďového typu. Trup převážně obdélníkového průřezu měl kostru tvořenou ocelovými trubkami a byl krytý duralovými plechy a v zadní části plátnem. Nosný systém letounu tvořilo dvounosníkové křídlo kovové konstrukce s duralovým potahem. Křídlo bylo děleno na centroplán tvořící integrální součást trupu a vnější části. Bylo vybaveno křidélky a vztlakovými klapkami typu ZAP. Ocasní plochy kovové konstrukce a částečně duralového, částečně plátěného potahu měly dvojité SOP, kýlové plochy byly vyztuženy vzpěrami. Přistávací zařízení tvořily vidlicové podvozkové nohy s koly, hydraulicky zatahovanými směrem vzad do motorových gondol. Pod ocasní částí trupu se nacházelo ostruhové kolečko. K pohonu sloužila dvojice vzduchem chlazených hvězdicových osmnáctiválců Fiat A.80 RC.41 o vzletovém výkonu 757 kW (1030 k). Ve výšce 4100 m dosahovaly tyto jednotky výkonu 735 kW (1000 k). Roztáčely třílisté stavitelné vrtule s plynulým stoupáním Hamilton-Fiat. Palivo bylo neseno ve dvou trupových a v křídelních nádržích umístěných mezi motorovými gondolami a trupem. Osádku tvořili čtyři muži, později byla rozšířena na pět letců. Obranná výzbroj se zprvu skládala ze čtyř kulometů Breda-SAFAT ráže 7,7 mm. Jedna zbraň byla umístěna v hydraulicky otočné střelecké věži typu H v přídi, dvojkulomet se nacházel v rovněž hydraulicky ovládané polozatažitelné hřbetní střelecké věži typu DR (toto uspořádání se používalo do 20. vyrobeného exempláře sériového čísla MM.20324) a poslední zbraň ve spodním střelišti. Na každý kulomet připadlo 500 nábojů. Od stroje MM.20778 (první exemplář II. série) byla na hřbetě umístěna věž M1 s kulometem Breda-SAFAT ráže 12,7 mm (s 350 náboji). Ofenzivní výzbroj byla umístěna v trupové pumovnici, kde mohlo být zavěšeno až 1600 kg pum. Dveře pumovnice se otevíraly pneumaticky. Používaly se různé kombinace, například dvě 800kg pumy, nebo dvě 500kg, čtyři 250kg, osm 160 kg, dvanáct 100kg atd. Pumy byly zavěšeny v horizontální poloze a mohly být shazovány se značnou přesností. Do vybavení patřila radiostanice a rádiový zaměřovač.


Čáp "23-21" patřící 230a Sq., v pozadí letí bombardér Savoia-Marchetti S.79

Výroba běžela v Turínu v téměř nezměněné podobě do začátku roku 1940. Bylo postaveno 234 strojů BR.20 sérií I až VIII v základním provedení, a to včetně exportních strojů, dodaných do Japonska a Venezuely. Poté výroba přešla na zlepšenou verzi BR.20M.

Regia Aeronautica nasazovala Fiaty BR.20 do bojů v úvodní části 2. světové války. Japonské armádní letectvo použilo své stroje se spornými výsledky v Číně a v roce 1939, během konfliktu se SSSR na mandžusko-mongolských hranicích u řeky Chalchyn.

Italové na vyzkoušení nového bombardéru za reálných bojových podmínek ve Španělsku poměrně spěchali. Úvodní tři BR.20 ze stavu 13° Stormo B.T. do španělské Tablady vyrazily v červnu 1937. Přelet Středozemního moře, s mezipřistáním na letišti v Palma na ostrově Mallorca zprvu probíhal bez obtíží. Až v samém závěru, během přistávacího manévru na sevillském letišti Tablada, došlo 11. června k nehodě stroje 23-22. Silné vibrace jednoho motoru vyústily v tvrdé přistání, a stroj při výběhu skončil v pomerančovém háji u letiště. Poničil při tom 25 stromků. Díky odolné konstrukci však mohl být opraven a vrácen do služby.

Od 18. června Fiaty BR.20 působily z letiště v Sorii. Fiaty BR.20 nejdříve operovaly jako roj (Sezione BR.20) v rámci skupiny XXIX Gruppo Bombardamento Veloce italského Aviazione Legionaria. O něco později do Španělska přelétl další roj Fiatů BR.20, tentokrát stroje patřící do 7° Stormo B.T., umístěného na letišti Viterbo, což umožnilo ještě v létě vznik 230a Squadriglie.


Detail horní střelecké věže Breda M1 s jedním kulometem Breda-SAFAT ráže 12,7 mm

Úvodních 6 na Iberský poloostrov přesunutých strojů mělo výrobní čísla (Numero di Construcione) NC.2, 16, 23, 26, 29 a 30. Typ ve Španělsku obdržel kódové číslo 23. Prvních šest strojů neslo kódová označení 23-21 až 23-26.

Úvodními akcemi se staly nálety během bitvy u Brunete, která začala útokem republikánských sil 6. července 1937. Neúspěšná ofenziva vládních jednotek trvala do 24. července. Fiaty BR.20 zasahovaly do brunetské bitvy z letiště Soria od začátku druhé třetiny července. Obvykle operovaly ve smíšených formacích s S.79 (pět nebo šest S.79 a jeden nebo dva BR.20). Sedlal je cap. Nello Brambilla a ten. Eduardo Angello aVittorio Picinelli. V čase bitvy svrhly S.79 a BR.20 během 24 akcí 106 t pum.

Fiaty BR.20 se v létě 1937 zapojily také do vyvrcholení bojů na izolovaném severu republiky. V srpnu 1937 se účastnily nacionalistického útoku proti Santanderu (město bylo dobyto 24. srpna). Nadále působily ze Sorie, vhodně umístěné pro akce na hlavní frontě i severním bojišti. Cílem útoků BR.20 a S.79 se stávaly strategické cíle, jako mosty, železniční stanice, sklady, letiště a týlové vojenské základny.

Vládní síly 24. srpna zahájily další odlehčovací ofenzivu na hlavním bojišti, směrem k Zaragoze. Začala tak bitva u Belchite, do které se opět společně s S.79 zapojily ze Sorie rovněž BR.20. Navzdory svému malému počtu Cicogne aktivně pokračovaly v bojové činnosti také na podzim 1937. Akcí se obvykle naráz zúčastňovaly maximálně tři letouny, jako například 15. října, kdy na republikánskou základnu Bujaraloz zaútočily společně se třemi S.79 také tři BR.20.


Fiat BR.20 kódu 23-23 na stání

Italské moderní bombardéry operovaly ve Španělsku bez vlastního stíhacího doprovodu. Vedle vysokých výkonů to mělo ještě jednu příčinu: standardní italské stíhačky CR.32 pro doprovod rychlých jednoplošníků nedisponovaly potřebnými výkony. Příliš to nevadilo, neboť BR.20 si během střetnutí s vládními stíhačkami (a to včetně I-16) vedly velmi dobře. K prvnímu vážnějšímu střetu došlo 4. listopadu 1937, kdy formaci tří S.79 a dvou BR.20 pronásledovalo (podle Italů) během návratu z náletu proti skladům v Barbastro 10 I-16. Hřbetní střelec „čápa“ ten. Eduarda Agnella nárokoval zničení jedné Raty, což představovalo první vzdušné vítězství 230a Squadriglie. Republikánské dokumenty úspěch nepotvrzují. Podle válečného deníku Escuadry No 11 vzlétly po vyhlášení poplachu odpoledne z letiště Castejon čtyři I-16, patřící do 1a Escuadrilly Grupo 21, které v prostoru Barbastro zaútočily na zpozorovaný dvoumotorový bombardér. Republikáni nárokovali jeho poškození palbou a zabití jednoho palubního střelce – a to beze ztrát.

Na letišti Soria 14. listopadu vzniklo XXXV Gruppo Autonomo Misto (35. samostatná smíšená letecká skupina). Velitelem se stal ten.col. Sergio Lalatta. Pod velení skupiny byla vedle bitevní 65a Squadriglie začleněna také právě bombardovací 230a Squadriglie, v čele s cap. N. Brambillou.


Italští letci ve Španělsku před Fiatem BR.20

V rámci příprav na Frankem plánovanou velkou ofenzivu proti Madridu u Guadalajary se Fiaty BR.20 až v šestičlenných formacích podílely koncem roku 1937 na náletech proti republikánům v Aragonii. Jen 10. prosince útočilo na tamní cíle 88 nacionalistických bombardérů včetně šesti „čápů“. BR.20 se během náletu na cíle v Barbastro toho dne setkaly s odporem I-16. Do nebezpečné situace se dostal bombardér s.ten. Vittoria Picinelliho, který kvůli poruše (selhání hydrauliky neumožnilo zatáhnout podvozek) zaostal za zbytkem formace a stal se cílem pro přesilu Rat. Italové útočníky odhadli na sedm letounů, ve skutečnosti šlo o tři I-16 ze 1a Escuadrilly Grupo 21. „Čápu“ se podařilo uniknout, dílem díky neúčinné výzbroji I-16 (pouhé dva kulomety 7,62 mm v křídle) a dílem díky včasnému zásahu Fiatů CR.32 z letiště Zaragoza.

Republikáni zareagovali na povstalecké přípravy vlastní preventivní ofenzivou cílenou proti Teruelu, zahájenou 15. prosince 1937. Na obranné fázi teruelské bitvy se BR.20 nepodílely, nadále působily z letiště Soria. K Teruelu byly přesunuty koncem měsíce, aby podpořily nacionalistickou protiofenzivu. Začaly zde působit z letiště Tudela. Bitva sice posléze skončila v únoru 1938 vítězstvím povstalců, současně však Franka donutila nasadit u Teruelu manévrové síly, shromážděné pro úder na Madrid. V novém roce BR.20 dál aktivně zasahovaly do bojů, a to jak během jarní povstalecké ofenzivy, při které 15. dubna nacionalisté dorazili u Vinarozu ke Středozemnímu moři a rozdělili tak republikánské území ve dví, tak během bitvy na Ebru.


Fiat BR.20 MM.21719 ze stavu 235a Sq. (60° Gruppo B.T.), Regia Aeronautica 1939

V létě 1938 modifikovali Italové jeden z Fiatů BR.20 speciálně na fotoprůzkumné úkoly. Do pumovnice dostal 12 fotoaparátů OMI, které poskytovaly skládačku snímků zachycujících velký úsek krajiny.

BR.20 se 4. června přesunuly z Tudely na dobytou republikánskou základnu Puig Moreno, která typu poskytovala kvalitní zázemí pro operace až téměř do konce občanské války. Záhy poté dorazila do Španělska posila v podobě sedmi nových BR.20 se zesílenou výzbrojí (měly nové hřbetní střelecké věže Breda M1 s jedním kulometem Breda-SAFAT ráže 12,7 mm). Byly vyčleněny ze sil 7° Stormo B.T. a na letišti Puig Moreno se objevily po předchozím přeletu Středozemního moře 18. července. Stroje ve Španělsku obdržely kódová označení 23-11 až 23-18, přičemž zůstala vynechána kombinace 23-17 považovaná pověrčivými Italy za nešťastnou. Stroje vytvořily novou letku v rámci XXXV Gruppo, 231a Squadriglii pod velením cap. Felice Baldeschiho, kterého záhy vystřídal cap. Roberto Giannoni. V čele 35. skupiny v té době stál col. Enrico Cigerza. Velitelem 230a Squadriglie byl cap. Lamberto Fruttini. BR.20 nyní mohly operovat v početnějších formacích, například 21. července BR.20 bombardovaly v síle 10 strojů cíle v okolí Segorbe a Vivier.


Formace Fiatů BR.20 z XXXV Gruppo Autonomo Misto, v popředí letoun kódu 23-14, za ním stroje 23-26 a 23-22

Kontingent výkonných dvoumotorových bombardérů tak byl posílen právě včas před krvavými boji na Ebru, které v následujících měsících doslova zlomily vaz republikánské branné moci. Republikáni zde útok zahájili 25. července 1938. Povstalci okamžitě přesunuli do ohrožené oblasti letecké posily, včetně 11 Fiatů BR.20 XXXV Gruppo, které byly před západem slunce přelétnuty z Puig Moreno na letiště Zaragoza-Valenzuela. Zapojily se do intenzivních útoků povstaleckého letectva proti pontonovým přepravám republikánů přes řeku (25. a 26. července po šesti a 28. července pět vzletů). Jakmile krize odezněla, hned 27. července se opět vrátily do Puig Moreno.

K první ztrátě Fiatu BR.20 ve Španělsku došlo až 25. července 1938, právě během bitvy na Ebru. Při náletu na mosty přes řeku u Flixu byl protiletadlovou palbou zasažen stroj velitele 230a Squadriglie cap. Lamberta Fruttiniho. Cap. Fruttini a druhý pilot mar. Arnaldo Moro dokázali poškozený bombardér dotáhnout nad povstalecké území, kde se ostatní členové osádky zachránili na padácích. Oba piloti však přišli o život během následného zřícení letounu.

V náletech proti vládním přepravám přes Ebro Fiaty BR.20 pokračovaly i v dalších dnech. 6. srpna shodily proti mostům 60 pum po 100 kg. Podobné akce následovaly například 7. a 12. srpna. Úspěšnou operaci vykonalo XXXV Gruppo 4. září, když Italové bombardovali republikánská opevnění ve Venta de los Campesinos. Pumy mimo jiné zasáhly sklad munice.


BR.20 italského intervenčního letectva brázdí španělské nebe

Postupně docházelo ke změnám ve velení. 20. září se velitelem XXXV Gruppa stal t.col. Ugo Rampelli. Na konci ledna 1939 pak štafetu ve velení skupiny převzal t.col. Franco Imperi. Velitelský post v čele 230a Squadriglie převzal po smrti cap. Lamberta Fruttiniho cap. Ettore Fargnoli a na sklonku ledna 1939 pak cap. Alberto Ferrari.

Na sklonku roku se BR.20 zapojily do nacionalistické ofenzivy proti Katalánsku, zahájené 23. prosince 1938. Útočily zde proti nepřátelským pozicím, komunikacím a soustředění nepřátelských jednotek. Operovaly velmi aktivně a při útocích na katalánské vesnice l’Albagés, Soleras, Castelldans, Cogul a Arbela (útoky z 25., 27., 28., 29., 30. a 31. prosince a 3. a 5. ledna) pod jejich pumami umírali také civilisté. Obvykle v té době operovaly v sestavách po 10 letounech a na cíle svrhovaly 50kg pumy. Mezi úspěšné akce „čápů“ patří nálet 30. prosince, kdy se BR.20 podílely na bombardování vládní motorizované divize „Lister“. Z výšky 4500 m bylo svrženo 200 pum po 50 kg. Útok byl nezvykle přesný, povstalecké jednotky se nacházely ve vzdálenosti pouhého půl kilometru od nepřítele.

Na začátku roku 1939 BR.20 útočily na Toledo a Valencii. Nadále operovaly z letiště Puig Moreno. Na této základně došlo také k druhé (a poslední) ztrátě typu během španělské občanské války. 11. března 1939 zde byl během nehody zničen stroj označení 23-18 (výrobního čísla NC.140) s.ten. Sambinelliho. Srazil se s rolujícím třímotorovým bombardérem S.81. Zahynulo sedm italských letců.

Pro závěrečné boje ve Španělsku se XXXV Gruppo v březnu 1939 přesunulo na letiště Olmedo, aby se zapojilo do tažení proti Madridu na centrálním bojišti. Občanská válka oficiálně skončila 1. dubna. Na osádky „čápů“ čekaly ještě vítězné přehlídky nad různými španělskými městy a poté návrat do vlasti.

Fiaty BR.20 se během bojů ve Španělsku bezesporu osvědčily. Šlo o velmi bezpečné letouny – ze 13 dodaných byly při velkém množství realizovaných akcí ztraceny pouze dva, z toho jen jeden zásahem nepřítele. Létat ve Španělsku s Fiatem BR.20 prostě znamenalo tu nejlepší životní pojistku. Během necelých dvou let aktivní služby padli na tomto typu v boji pouze dva letci! Nejvýznamnější zdroj problémů během řadové služby Fiatů BR.20 představovaly velmi nepříjemné vibrace motorů, ke kterým docházelo při vysokých otáčkách a které se nepříjemně přenášely na křídlo. Navzdory tomu piloti kladně hodnotili letové vlastnosti a osádky typ chovaly ve značné oblibě pro vysoké výkony a strukturální pevnost. Bombardéry létaly ve Španělsku bez doprovodných stíhaček, obvykle ve výškách 4800 až 5000 m, kde byly díky své cestovní rychlosti 343 km/h pro dvouplošné I-15 téměř nedostižitelné. Rovněž výkonnější I-16 nedosáhly proti BR.20 během celého nasazení italského typu na španělském bojišti žádný úspěch.


Zbrojíři nakládají pumy do Fiatu BR.20, letiště Puig Moreno, začátek roku 1939

Celkem šlo do Španělska 13 BR.20, z nichž 10 se stále ještě nacházelo ve službě, když občanská válka skončila. Šlo o stroje 23-11, - 12, -14, -15, -16, -21, -22, -23, -25 a –26. Získali je Španělé, kteří je zařadili do výzbroje 11° Grupo, umístěné na madridském letišti Barajas. V roce 1941 došlo k přečíslování strojů do logičtější podoby: od 23-1 do 23-10. Počet bojeschopných letounů postupně klesal. K 31. prosinci 1942 již zbývaly jen dva letuschopné BR.20 a čtyři další byly v dílnách. V rámci nového označení letounů u Ejército del Aire obdržel 2. listopadu 1945 označení B.3. Definitivně byl BR.20 vyřazen na začátku 50. let 20. století: stroje B.3-5 a B.3-7 v únoru 1950 a poslední, B.3-10 v květnu 1951.

TTD Fiat BR.20 Cicogna

rozpětí: 21,56 m
délka: 16,173 m
výška: 4,75 m
nosná plocha: 74,00 m2
hmotnost prázdného letounu: 6500 kg
max. vzletová hmotnost: 10 000 kg
max. rychlost (výška 4000 m): 430 km/h
cestovní rychlost (výška 5000 m): 343 km/h
operační dostup: 7200 m
dolet: 1925 km
dolet max.: 3000 km
Zdroje (výběr):
Serrano, G. J. L.: Las unidades y el material del Ejército del Aire durante la Segunada guerra mundial;
Howson, G.: Aircraft of Spanish Civil War 1936–1939;
Malizia, N.: Ali nella tragedia di Spagna, Muchhi;
Pedriali, F.: Guerra di Spagna e Aviazione Italiana, Aeronautica Militare Italiana.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔04.11.2012 📕4.493

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře