Mýtus o francouzském stíhacím esu

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔04.11.2012 📕4.592

Kpt. Robert Williame soustředěně seděl v kabině stíhačky Morane-Saulnier MS.406 číslo 680. Výška 4 500 m, ze země stoupal černý kouř, připomínající lesní požáry způsobené příliš dlouhým obdobím bez deště. V červnu 1940 však nebylo důvodem sucho, nýbrž válečné operace mezi francouzskou a německou armádou, které probíhaly hluboko ve francouzském vnitrozemí. Kpt. Williame již dávno nevnímal ohlušující řev motoru ani nebyl příliš stresován sledováním rychlosti ostatních stíhaček Morane. Za posledních sedm let nalétal již několik tisíc letových hodin, a tak pilotoval svůj stroj, jako kdyby byl součástí jeho těla a mysli. Dokonce už sestřelil dva nepřátelské letouny, což by ho mohlo opravňovat k přezíravé suverenitě zkušeného matadora. Williame však věděl, že jeho letoun už má nejlepší roky za sebou, a zatím si tak ve vzdušných bojích troufl jen na pomalejší německé bombardéry. Při spatření německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 se snažil co nejdříve zmizet, jelikož si byl příliš dobře vědom jejich technické převahy. Navíc se ve Francouzích od počátku tažení usídlila zlá předtucha, že mají co do činění s nepřítelem nesmírně zdatným a neohroženým. Což někdy až hraničilo s komplexem méněcennosti, s vlnou apatické odevzdanosti a nekonečného fatalismu.

Avšak 8. června 1940 náhoda připravila Francouzům nebývalou výhodu. Po příletu do frontové oblasti se jim naskytl pohled na formaci asi 20 nepřátelských bombardérů Ju 87, nad nimiž patroloval roj stíhaček Bf 109. Němci si nově příchozích evidentně nevšimli, čehož Williame využil. Sestoupil i se svými čísly za německý roj. Odolal však pokušení zahájit palbu dříve, než si ho nepřítel všimne. Přiblížil se až na vzdálenost necelých 100 m a teprve pak zahájil palbu. Spatřil dvě nebo tři exploze 20mm granátů na trupu Messerschmittu, i na křídlech zajiskřily kulometné zásahy. Williame souvisle přenesl palbu i na druhý Messerschmitt, který letěl hned vedle. I z něho odpadlo několik částí konstrukce a začal vypouštět černý dým. To už střílela i kapitánova čísla a nemířila špatně. Polský stíhač Stanislaw Chalupa dorazil jednu „stodevítku“ načatou Williamem a to ještě netušil, že se tento den sveze na vlně úspěchu svého vedoucího, jelikož rozšíří své konto o tři uznané sestřely. Rtn. Pichon a rtn. Meunier viděli první Messerschmitt zasažený Williamem dopadnout 5 km severovýchodně od Beauvais. Pichon a ppor. Audebert pak veliteli potvrdili i druhou Bf 109, která podle jejich svědectví dopadla ve stejném prostoru.


Takto dopadl Nieport Delage 622 (č. 455) 11. září 1937 při havárii Roberta Williameho. Naštěstí pilot vyvázl jen s lehkým zraněním. Stroj naopak dosloužil

Williame si však všiml, že ani třetí Bf 109 nereaguje adekvátně situaci. Němec si musel všimnout trasujícího střeliva křižujícího oblohu, ale jeho přechod do utažené zatáčky byl pomalý a ledabylý. Navíc zatočil přímo před příď stíhačky Williameho, který ani nemusel korigovat směr vyšlápnutím směrového kormidla a reflexivně zmáčkl spoušť. Na vzdálenost pouhých 20 m měla salva jednoho kanonu a dvou kulometů zdrcující účinek. Stíhací piloti z jednotky GC I/2 byli tak zaskočeni dosaženým totálním vítězstvím, že radši přenechali německou formaci Dewoitinám D.520 z GC II/3 a Blochům MB.152 z GC II/6, než odněkud přilétne nepřátelská záloha a obrátí výsledek střetnutí na opačnou stranu. V posledních dnech tak obvyklá francouzská porážka se však nekonala.

Tolik francouzská verze mýtu o Robertu Williamovi; ve skutečnosti ze tří uznaných sestřelených Bf 109 dopadl na zem u Nivilliers pouze jediný a to i s mrtvým pilotem Franzem Albertem ze 7./JG 3. Velitel GC II/3 Jules Morlat, který své stíhací schopnosti dosud ve vzdušných bojích nijak zvlášť neprojevil (jeden sestřel Ju 87 ze dne 22. 5. 1940), se pochlapil a během několika vteřin rozstřílel dva bombardéry. Po jednom Junkersu Ju 87 přidali i Pierre Poincenot a čeští stíhači Václav Cukr a Stanislav Peroutka. Německá obranná střelba však byla rovněž účinná. Peroutkova Dewoitine utrpěla několik průstřelů, tím se zhoršila stabilita a v motoru se ozval nezdravý skřípot. Proto raději okamžitě nouzově přistál na nejbližším poli. Zasažen byl i Cukr, jemuž se německá kulometná střela svezla po lebce, čímž okamžitě dočasně oslepl a ochrnul na levou polovinu těla. V takovémto stavu a napůl v bezvědomí se mu však podařilo nouzově přistát v žitném poli, kde ho našli francouzští vojáci a zachránili mu tak život.


Junkers 88 sestřelený stíhači GC I/2 u Chaumontu, jedním z nich byl i Robert Williame

Stejná formace složená ze tří typů letadel zamířila téhož dne navečer opět nad frontu. I tentokrát měli Francouzi štěstí a zastihli opět svaz střemhlavých bombardérů Ju 87, chráněný pro změnu minimálně celou letkou Bf 109. Dewoitine a Blochy se pustily do stíhacího doprovodu od JG 2. Kpt. Raymond Clausse (5 sestřelů) z GC II/3 vymanévroval jednoho z protivníků a po několika zásazích se Messerschmitt podle jeho hlášení ve vzduchu rozpadl. GC II/6 už tolik úspěšná nebyla, bez získaného vítězství přišla o stroj MB 152 (č. 664), ale naštěstí se pilot por. Vié stačil zachránit na padáku. Jeho přemožitelem byl pravděpodobně Helmut Wick, jedno z největších stíhacích es JG 2 v průběhu celé války. Ten samý německý pilot měl na svědomí pravděpodobně i poškození Blochu por. Sassarda, jenž musel nouzově přistát u Rethonde na levém břehu řeky Aisne. Jelikož slyšel nedaleko střelbu dělostřelectva, raději svůj letoun zapálil a vydal se zpět na základnu pěšky.

Mezitím stíhači z GC I/2 nerušeně zpracovávali Junkersy. Při prvním útoku se snažili rozbít sevřenou formaci, aby nepřítel ztratil výhodu koncentrované obranné palby. To se podařilo a stroj zasažený Robertem Williamem se dokonce zřítil k zemi. Při druhém a třetím útoku přidal Williame další dva bombardéry, čímž se jeho konto po tomto dni navýšilo o šest sestřelů, z toho čtyři získal samostatně a dva docílil ve spolupráci se svými čísly. Ppor. Stanislaw Chalupa se podílel na úspěchu jedním Junkersem sestřeleným samostatně a jedním ve spolupráci se dvěma francouzskými stíhači. Celkem stíhači GC I/2 nárokovali z tohoto souboje šest zničených Ju 87, což bylo pravděpodobně trochu v rozporu se skutečnými německými ztrátami. O výprask německých bombardovacích letců se však bezesporu jednalo, stejně tak o jedno z posledních velkých vítězství stíhaček Armée d l’Air. Podle německých pramenů tři Junkersy Ju 87 od I./StG 2 se skutečně zřítily u Vailly- Aisne, přičemž členové osádky prvního z nich por. Hans-Wolf Koslik a rtn. Otto Spita zahynuli. Další dva Junkersy havarovaly při návratu a osádky npor. Hamanna (III./StG 2) a por. Furnwengera od IV.(St.)/LG 1 se domů vrátily po svých. Ve čtvrtém Junkersu byl palbou zraněn por. Lang. Radost nad vítězstvím Roberta Williameho poněkud kalila smrt usměvavého pilota s dětskou tváří – por. Montyho, jenž padl za oběť rtm. Stritzelovi. Hořící Morane č. 225 dopadl u Corcy. Sestřelen byl i rtn. Goile (č. 1044), kterého měl na svědomí rtn. Güther Seeger.


Stíhací piloti GC I/2. V popředí sedí Robert Williame

O den později kpt. Patureau-Mirand z GC I/2 sestřelil poblíž Stonne por. Otto Böhnera ze Stab II./JG 53, kterého na zemi zajali francouzští tankisté. Tím tato jednotka uzavřela de facto bojový účet. Žezlo po ní převzala GC I/3, která 9. června 1940 sestřelila osm německých letounů, přičemž v šesti případech se jednalo o stíhací Bf 109 z jednotky JG 27. Z šesti německých stíhačů zahynul rtn. Hans Siegemund, ostatních pět mužů putovalo na pár dní do zajetí. Snažení GC I/3 doplnili ten den pouze muži od GC II/8 sestřelením por. Johannese Seiferta od II./JG 26, jenž zraněn skončil rovněž v zajetí a stal se v pozdějším průběhu války významným stíhacím esem a velitelem.

Zrození hrdiny

Williame, narozený roku 1911, létal jako vojenský pilot od roku 1932. Měl tedy nalétáno stovky a tisíce hodin na mnoha typech stíhacích letounů. Celou válku však létal výhradně na typu Morane-Saulnier MS.406C.1 u GC I/2. Všechny jeho osobní letouny nesly jméno jeho dcery „Juliette“. Postupně spotřeboval tři – č. 134, 684 a 966.


Trosky Williameho Blochu, ve kterém našel smrt

Vstup do válečné reality proběhl pozvolně. Prvního nepřítele zahlédl na dálku až 12. února 1940 a teprve 2. dubna si na nepřítele konečně vystřelil. V 10.30 kpt. Williame, doprovázen svými čísly Pichonem a Bruckertem, směřoval na Bouxwiller. Za nimi při pohledu z kabiny zdánlivě viseli v prostoru Patureau-Mirand, Hyvernault a Dubonnet. Ochraňovali Potez 63, který měl pořídit fotografie německého zázemí. Stíhači se nechtěli nechat zaskočit z výšky obvykle útočícími Bf 109, a proto vystoupali až do 7 000 m. Nad Saverne zahlédli Do 17, jak si tam nerušeně fotografuje. Jako jeden muž všichni posunuli plynovou páku na doraz, protože Morane nebyl omnoho rychlejší než Dornier. Williame vedl roj k útoku zleva a po vystřelení dávky ze vzdálenosti 100 m se odpoutal téměř kolmou svíčkou. Ohlédl se a spatřil, že rtm. Bruckert ho nenásleduje. Táhl se za ním zlověstný závoj černého dýmu a ztrácel výšku. Williame neměl úplně dokonalý přehled, protože mu olej buď z Dornieru nebo z Bruckertova Moranu zacákal přední sklo kabiny. Bruckert oslepen dýmem v kabině nezvládl nouzové přistání a narazil do stromu. Pokud se nezabil při nárazu, pak zcela určitě následně uhořel v troskách stíhačky. Dornier z jednotky dalekého průzkumu 4.(F)/121 nouzově přistál na německém území u Lahru a jeho poškození se určilo na 25 %.

Po začátku německé ofenzivy se Williamovi souboje s nepřítelem poněkud vyhýbaly. Vše si vynahradil 20. května, kdy byli v 16.50 stíhači GC I/2 rádiem navedeni na nepřítele letícího nad Champagne. Při příletu do oblasti Williame vyhlížel nepřítele. Jelikož hlášení neuvádělo typ spatřených letounů, nervozita Spojenců stoupala. Dále nechme vyprávět samotného velitele: „Čtyři Messerschmitty 109 stoupaly nalevo od nás, naklonil jsem letoun doleva a klesavou zatáčkou jsem se snažil dostat čtveřici do zaměřovače. Němci si mysleli, že nás překvapí, ale první jsme vystřelili my. Zmáčkl jsem spoušť trochu zbrkle a v ne úplně ideální pozici, takže mě ani nepřekvapilo, že jsem žádné zásahy nezpozoroval. Vmžiku jsem proletěl skrz německou formaci a už jsem zatáčel, abych se za některého z nich zavěsil. Konečně jsem měl jednoho před sebou. Byl jsem přesvědčen, že za sebou už nikoho nemám, a tak jsem se plně soustředil na přiblížení. Než jsem však stačil zmáčknout spoušť, ucítil jsem, jak několik střel prolétlo mým letounem. Jedna z nich minula mou nohu ani ne o deset centimetrů…


Pohřeb Roberta Williameho v Salon de Provance

Z Moranu „Juliette 2“ tekl olej a unikala i chladicí kapalina. „Budíky“ na palubní desce byly většinou vyskleny a navíc při přiblížení na přistání Williame zjistil, že mu nefungují klapky. Tisíce nalétaných hodin se v této kritické chvíli projevily a Williame přistání zvládl, přestože kvůli prostřelené pneumatice si nechtěně s Moranem po letišti „zatančil“. Od příštího dne začal létat na novém stroji „Juliette 3“.

Celkem při bojových akcích nalétal přesně 104 hodiny a 5 minut. Bylo mu uznáno osm jistých a jeden pravděpodobný sestřel. Ve skutečnosti dosáhl pouze čtyř sestřelů, vesměs ve spolupráci. Porážku Francie Williame o moc dlouho nepřežil. Poslední říjnový den 1940 odstartoval s letounem Bloch MB.152 č. 16 k cvičnému souboji s Georgesem Tricaudem, který začal ve výšce 1 000 m. Oba muži se „kočkovali“ s takovým zaujetím, že postupně klesli do výšky 400 m. A tehdy Williame ve velmi prudkém úhybném manévru letoun „přetáhl“ a Bloch v důsledku ztráty vztlaku a rychlosti přešel do vývrtky. Než ji Williame stačil vybrat, vrazil do země. Zřejmě si v té chvíli zcela neuvědomil, že neletí na bezproblémovém a obratném Moranu, ale na těžkopádném Blochu, s kterým nebylo radno provádět takové obraty těsně nad zemí.

Seznam oficiálních vítězství Roberta Williama

Datum Typ Místo Spoluúčast
2.4.40 Do 17 pr. Lahr Hyvernault, Bruckert, Pichon
5.6.40 Ju 88 Clairvaux Pichon, de la Bretonniére, Wéber,de Puybusque
5.6.40 Ju 88 Chaumont Husson, Audebert, de Puybusque
8.6.40 Bf 109 Beauvais  
8.6.40 Bf 109   Chalupa, Audebert
8.6.40 Bf 109 Gisors  
8.6.40 Ju 87 Villers-Cotterets  
8.6.40 Ju 87 Longpont Monty
8.6.40 Ju 87 Attichy  

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔04.11.2012 📕4.592

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře