Rooikat 01 – jihoafrická šelmička

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔03.11.2012 📕4.488

V našich zeměpisných šířkách jsme až do konce 80. let žili v zajetí představ o válce mezi Východem a Západem, respektive komunistickými a demokratickými zeměmi. Na opačném konci světa se zatím odehrával konflikt, sice v malém měřítku, ale zato nadlouho. Jedna ze zemí, která se ho účastnila, byla dnešní Jihoafrická republika, druhá byla Jihozápadní Afrika (dnes Namibie), bojující za nezávislost a podporovaná komunistickými režimy, především Kubou.

Pozadí vzniku

Celá věc vznikla tak, že tehdejší Jihoafrická unie připojila po 1. světové válce ke svému území i oblast německé Jihozápadní Afriky jako svou 5. provincii. Jednalo se o připojení de facto, nikoli de jure. Po 2. světové válce Jihoafrická unie odmítla Jihozápadní Africe uznat statut poručenského území OSN.


Vozidlo postavené na základě obrněného transportéru Saracen

V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika, o 5 let později Etiopie a Libérie přednesly na půdě OSN stížnosti proti pokračující přítomnosti Jihoafrické republiky v Jihozápadní Africe. Mezinárodní soudní dvůr ji sice zamítl, ale OSN Jihoafrické republice zrušilo mandát nad územím Jihozápadní Afriky.

Lidová organizace Jihozápadní Afriky SWAPO (South-West African People’s Organization) vedená Samem Nujomou a Hermanem Toivo Ja Toivou zahájila v roce 1966 partyzánskou válku proti Jihoafrické republice. Její militantní křídlo zvané Lidová osvobozenecká vojska Namibie PLAN (People’s Liberation Army of Namibia) provádělo nepřátelské útoky ze základen v Zambii. Roku 1968 byla Jihozápadní Afrika přejmenována na Namibii.

V roce 1971 Mezinárodní soudní dvůr otočil a podpořil mandát Spojených národů nad Namibií. Rozhodl, že administrativa Jihoafrické republiky je v Namibii přítomna nelegálně, a proto je povinna s okamžitou platností tuto zemi co nejrychleji opustit. Soudní dvůr také doporučil členským státům OSN neuznávat a nepodporovat přítomnost Jihoafrické republiky v Namibii.

Po vyhlášení nezávislosti v Angole v roce 1975 založila organizace SWAPO základny v jižní části této země. Válka během let zesílila, zvláště na severu Namibie, při hranicích s Angolou. Jihoafrická vojska začala s útoky na základny v Angole, zatímco jednotky SWAPO útočily z Namibie. Konflikt pokračoval dál až do roku 1990, kdy Namibie získala samostatnost.


Zkušební vozidlo postavené na základě bojového vozidla Ratel

Celou dobu se jednalo o boj proti povstalcům, neboli konflikt malé intenzity, kde není mnohdy jasné, kdo je voják a kdo je civilista. Intenzita konfliktu narůstala. V 70. a 80. letech musely jihoafrické jednotky čelit stále silnějšímu odporu nacionalistických hnutí. V té době vzniklo vozidlo, o kterém bude řeč dále.

Jiná válka, jiné požadavky

Válka v jižním cípu Afriky vypadala zcela jinak než v evropských podmínkách. Hlavní hrozbu nepředstavovaly protivníkovy tanky, protože v té době prakticky žádné neměl, a pokud ano, jednalo se například o zastaralé T-34/85, které dodala Kuba. Většinu protivníků tvořily obrněné transportéry, obrněné automobily a „gun trucky“, tedy nákladní automobily vyzbrojené rychlopalnými kanony na korbě.

Z toho důvodu požadovalo zadání pancéřovou ochranu proti účinku průbojné munice ráže 23 mm z přední polosféry a munice ráže 7,62 mm na zbytku vozidla. V oblasti byly totiž značně rozšířené sovětské protiletadlové dvojkanony ZU-23-2, používané k palebné podpoře pozemních jednotek.

S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že označení „kolový tank“, které se občas v některých publikacích objevuje, je buď značná nadsázka, nebo hluboká neznalost. S tak tenkým pancířem se není možné moderním tankům postavit v otevřeném boji, pokud nemá osádka sebevražedné úmysly. Stejně tak vozidlo nemůže plnit některé úkoly tanků, protože postrádá potřebnou odolnost.


Rooikaty při výcviku v terénu

Vozidlo muselo pokrývat rozsáhlé oblasti, z toho důvodu byl požadovaný dojezd 1000 km na jedno naplnění nádrží. Velký akční rádius měl umožnit operovat nezávisle a pronásledovat kombatanty až k zásobovacím základnám a zničit i ty. Z toho důvodu bylo nutné počítat s velkou zásobou paliva i za cenu zvětšení rozměrů vozidla.

Samotné rozměry nebyly z hlediska ukrytí nijak podstatné. Na vyschlých pláních, kde jsou komunikacemi jen projeté prašné cesty, je největším demaskujícím příznakem oblak prachu, viditelný na desítky kilometrů. Předpokládaným druhem bojové činnosti byly přepady ze zálohy s následným pronásledováním, operace typu najdi a znič, případně bojové hlídkování a průzkum bojem. Počítalo se i s nasazením v mírových operacích v regionu.

Z pohledu místních geografických podmínek nebyly větší rozměry (speciálně délka vozidla) na závadu ještě z jednoho důvodu – překonání různých příkopů a trhlin.Ta se naopak s délkou vozidla zvětšuje a v této oblasti je důležitá. Obojživelnost, která je mohutně propagována sovětskou konstrukční školou, zde také postrádala smysl. Místní řeky jsou buď vyschlé, nebo naopak divoké po přívalových deštích. Toky s mírným proudem a přístupným břehem se zde prakticky nevyskytují.

Důležitým požadavkem byla rychlost, která měla na komunikacích přesahovat 100 km/h, aby bylo možné efektivně pronásledovat „gun trucky“. Tím pádem prakticky okamžitě vypadl ze hry pásový podvozek, který navíc neměl požadovanou životnost. Dalším hlediskem byla skutečnost, že velké nebezpečí představovaly miny. Zatímco pro znehybnění pásového vozidla stačí přetržení jednoho pásu, vícekolová vozidla mohou pokračovat v jízdě.

Předpokládanou výzbrojí měl být moderní kanon ráže 76 až 105 mm. Vysoká úsťová rychlost měla zajistit dostatečnou průbojnost a dostřel pro boj s obrněnými vozidly a velká ráže dostatečnou hmotnost trhaviny v tříštivotrhavých granátech, pro ničení budov, skladišť a podobných cílů.

Zdlouhavý vývoj

Samotný vývoj nového kolového obrněného vozidla byl zahájen v roce 1976. Do soutěže byla přihlášena tři vozidla postavená na různých podvozcích s uspořádáním 8x8. Cílem bylo posouzení jejich vlastností a výběr nejvhodnější koncepce. První vycházelo z bojového vozidla Ratel firmy Sandock-Austral, druhé z lehkého obrněného vozidla Eland 90, odvozeného od francouzského Panhard AML 90 a třetí stálo na bázi britského obrněného transportéru Saracen. Všechna byla osazena věží s kanonem HV ráže 77 mm, pocházející z britských tanků Comet. Výsledkem zkoušek probíhajících v roce 1979 bylo jen zjištění, že ani jedno z vozidel požadavky ozbrojených sil nesplňuje a pouhé přidání jedné nebo dvou náprav problém neřeší. Proto byl vydán požadavek na vývoj moderní platformy, pod označením XDM (eXperimental Development Model), která měla být k dispozici začátkem 80. let.


Zkušební prototyp využívající díly vozidla Eland 90 již bez věže

Posuzovaly se koncepty vozidel s hmotností 22 tun, uspořádáním 6x6, vyzbrojené kanonem ráže 76 mm; s uspořádáním 8x8, hmotností 24 tun a stejnou výzbrojí a nejtěžší 8x8, vyzbrojené kanonem ráže 105 mm a s celkovou hmotností 42 tun. Poslední jmenované vozidlo bylo vyzbrojeno věží z tanku Olifant Mk.IB. Kvůli svým rozměrům a tvaru věže bylo přezdívané „Bismarck“. Posuzovaly se výhody motoru umístěného vpředu i vzadu. Po náročnémporovnávání byl vítězemvyhlášen „osmikolový“ Model 2B s motorem vzadu, ale 105mm kanon byl považován za zbytečně výkonný. V roce 1985 byl objednán prototyp vyzbrojený kanonem ráže 76 mm s tím, že vojskové zkoušky budou ukončeny nejpozději v říjnu 1988. Vozidlo dostalo přiděleno bojové jméno Rooikat, což je druh jihoafrického rysa. V rámci další fáze označené AMD (Advanced Development Model) bylo postaveno pět prototypů, které byly v letech 1986–87 podrobeny náročným továrním a přejímacím zkouškám. V roce 1987 byla odsouhlasena fáze EMD (Enginerering Development Model), která zahrnovala výrobu čtyř předsériových strojů určených pro vojskové zkoušky. Na EMD se měly v praxi vyzkoušet změny doporučené na základě testů AMD. EMD měly dále sloužit k odladění posledních detailů a po provedení případných změn měly být předlohou pro sériovou výrobu. Výrobu Rooikatů zajišťovala firma Reumech, která předtím vyráběla vozidla Ratel 6x6. Věžové komplety dodávala firma LIW, která je dnes součástí koncernu Denel. Reumech byl primárním dodavatelem a byl odpovědný za integraci podvozku a věže. Kromě toho zajišťoval i marketing nového vozidla a jeho předvádění na zahraničních trzích. První sériové stroje byly dokončeny v roce 1989 a do výzbroje ozbrojených sil Jihoafrické republiky byly zařazeny v roce 1990. Za bezmála 15 let došlo kmnohým změnám. Namibie získala samostatnost, válka skončila a v oblasti se objevila i nová modernější vojenská technika včetně tanků.

Proto byly pozměněny primární úkoly Rooikatů. Hlavní důraz se nyní klade na průzkum a vedení mobilních operací. Úkolem Rooikatů je provádět rychlé obchvaty křídel protivníka a útočit hluboko v jeho týlu. Sekundární úlohou je taktika hunter/killer při ničení obrněné techniky protivníka a terciální přehrazování směrů postupu hlídkováním.

Konstrukce

Podvozek Rooikatu má uspořádání 8x8, řidič může při jízdě po silnici zvolit pohon 8x4. Všechna kola jsou nezávisle zavěšená na vlečených ramenech podobně jako na tanku a odpružená vinutými pružinami. Teleskopické tlumiče jsou kvůli snazší výměně mimo pružinu. Velká pozornost byla věnována zachování mobility při najetí na minu, které jsou v jižní Africe velkým problémem. Rooikat je schopný jízdy i při ztrátě dvou kol na jedné straně vozidla. Vozidlo je vybaveno systémem centrálního dohušťování pneumatik, ale pneumatiky typu run-flat umožňují jízdu sníženou rychlostí i při úplné ztrátě vzduchu. Korbu bojového vozidla Rooikat tvoří svařenec z ocelových plátů. Vpředu uprostřed sedí řidič, který má k dispozici tři periskopy. Prostřední je možné nahradit pasivním zesilovačem zbytkového světla. Skla periskopů je možné očistit ofukováním stlačenýmvzduchem od vody a prachu. Řidič má k dispozici příklop otevíraný na pivotovém závěsu vlevo. Mezi druhým a třetím kolem je na každé straně vozidla nouzový průlez, který osádce umožňuje opuštění vozidla bez toho, aby se vystavovala palbě nepřátelských ručních zbraní. Řidič se k němu dostane zleva kolem sedačky.


Bismarck“ vyzbrojený věží z tanku OlifantMk.IB

Rooikat je poháněn vidlicovým kapalinou chlazeným vznětovým desetiválcem, přeplňovaným turbokompresorem, který dává řidiči k dispozici 563 k. Výkon přenáší šestistupňová, plně automatická převodovka s možností sekvenčního ručního řazení.

Motor, převodovka a celý systém chlazení tvoří „power pack“, který je možné v polních podmínkách vyměnit do 60 min. Motorový prostor je vybaven automatickým protipožárním zařízením. Motor je přístupný dvoukřídlými dveřmi vzadu, na jejichž vnitřní straně jsou umístěny chladiče.

Velká pozornost byla věnována průchodivosti vozidla a schopnosti rychlých přesunů v běžném terénu. Na silnici Rooikat dosahuje rychlosti 120 km/h, v terénu 60 km/h. V 60km/h rychlosti je schopen překonat metrovou průrvu, malou rychlostí dvoumetrovou. Při nájezdovém úhlu 45o vpředu a 60o vzadu je Rooikat schopen překonat 1 m vysokou kolmou stěnu. Bez přípravy má brodivost 1,5 m.

Palebná síla je základ

Uprostřed vozidla se nachází bojový prostor. Na jeho stropním plátu je osazena věž s kanonem GT4 ráže 76 mm, stabilizovaným v obou rovinách. Menší z uvažovaných ráží byla zvolena proto, že vzhledem k charakteru potenciálních cílů nebyla větší ráže považovaná za nutnou. S menší municí je jednodušší manipulace a tím pádem lze dosáhnout vyšší rychlosti střelby. Navíc umožňuje zvýšení vezeného palebného průměru a autonomnosti vozidla.

Kanon má délku hlavně 62 ráží a vychází z italských námořních kanonů OTO Breda Compact. Má stejnou nábojovou komoru a poloautomatický závěr s vertikálním klínem, ale používá jinou munici, protože je určen k ničení jiných cílů. Námořní munici lze také použít, ale je nutné vyměnit zápalky pro mechanický odpal za elektrické.


Prototyp Rooikatu

Kanon je vybaven termickým pláštěm omezujícím průhyb hlavně a ejektorem pro výplach hlavně. Zákluz je tlumen koncentrickým hydropneumatickým brzdovratným zařízením s vnějším zásobníkem. Maximální zákluz zbraně dosahuje 370 mm. Palebný průměr obsahuje 48 nábojů, z toho devět má nabíječ okamžitě k dispozici na podlaze koše věže. Veškerá munice je z bezpečnostních důvodů uložena pod úrovní věnce věže.

K dispozici jsou dva druhy munice. Podkaliberní s šípovou stabilizací, oddělitelným vodícím pouzdrem a stopovkou (APFSDS-T Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot – Tracer), dosahující úsťové rychlosti 1610 m/s. Penetrátor z wolframové slitiny je údajně schopen probít pancíř tanků řady T-54/55 a T-62 z jakéhokoli úhlu na vzdálenost 2000 m. Maximální účinný dostřel činí 3000 m. Hmotnost náboje je 9,2 kg.

Tříštivo-trhavý náboj se stopovkou váží 13,5 kg a je určen na ničení měkkých cílů. Při přímé střelbě má účinný dostřel 3000 m, ale zaměřovač Rooikatu umožňuje i nepřímou střelbu a díky velkému náměru a úsťové rychlosti 908 m/s dosahuje maximálního dostřelu 12 000 m (!). Samotný granát obsahuje 0,6 kg trhaviny RDX a zapalovač může být nastaven jako kontaktní nebo se zpožděním pro zvýšení trhavého účinku. Trvale udržitelná rychlost střelby je šest mířených výstřelů za minutu.

Sekundární zbraní je spřažený kulomet Browning ráže 7,62 mm, pro který se nakládá 3600 nábojů. Stejná zbraň je lafetovaná na stropě věže. Slouží jednak k protiletadlové obraně, ale především k postřelování blízkých cílů, které jsou pro spřažený kulomet nedosažitelné. I když rozsah náměru patří k silným stránkám Rooikatu, dosahuje -10o až +20o.

V zadní části věže jsou dvě sady po čtyřech vrhačích kouřových granátů ráže 81 mm, sloužících k ukrytí vozidla. Standardně se vozí 16 náhradních granátů. Kromě toho je možné k zadýmení vozidla využít vstřikování nafty do výfuku.

Převahu Rooikatu nad protivníky zajišťuje i moderní integrovaný digitální systém řízení palby. Je postaven důsledně na polovodičové SSR technologii (Solid State Relay), která zaručuje dostatečnou odolnost a spolehlivost. Údaje o typu munice vkládá střelec ručně, ostatní se přebírají automaticky.

Dálku cíle získává systém řízení palby z laserového dálkoměru a do oprav zahrnuje i údaje z meteorologické sondy, vlastní rychlost vozidla a rychlost cíle. Meteosonda snímá tlak a teplotu vzduchu, směr a sílu větru. Rychlost cíle se měří jeho krátkým sledováním pomocí záměrného kříže. Další senzory Rooikatu dodávají údaje o vlastní rychlosti, úhlu natočení věže, teplotě nábojové komory a opotřebení hlavně.


Čelní pohled na prototyp Rooikatu

Systém řízení palby má vestavěné zařízení pro samokontrolu BITE (Buil In Test Equipment), které umožňuje najít závady a vadné bloky vyměnit, případně vyřadit z činnosti. Díky tomuto vybavení dosahuje vysoké pravděpodobnosti zásahu jak při střelbě z místa, tak při střelbě za pohybu.

Věž je trojmístná. Vpravo vpředu sedí střelec, za ním velitel a vlevo od kanonu má stanoviště nabíječ. Velitel má k dispozici velitelskou věžičku s osmi periskopy s překrývajícím se zorným polem. Kromě toho je na stropě věže namontován panoramatický zaměřovač s 12násobným zvětšením. Má motorický pohon otáčení hlavice, takže velitel může provádět kruhové pozorování bez toho, že by pohnul hlavou. Polohu věže je možné automaticky sesouhlasit s polohou hlavice zaměřovače. Jakmile velitel najde cíl, předává ho střelci.

Střelec má k dispozici periskopický zaměřovač s osminásobným zvětšením. V hlavici zaměřovače je integrovaný pasivní zesilovač zbytkového světla a laserový dálkoměr. Jako záložní má k dispozici klasický monokulární dělostřelecký zaměřovač spřažený s kanonem. V případě potřeby může střelbu převzít velitel.

Nabíječ má k dispozici dva periskopy a zajišťuje pozorování levé strany, kam má velitel omezený výhled. Na levé straně věže je kruhový otvor s příklopem pro nakládání munice.

Přestože se zahájení výroby bojového vozidla Rooikat protáhlo tak, že se prakticky nestihl zapojit do konfliktu, kvůli kterému byl vyvíjen, zůstává velmi užitečným bojovým prostředkem. Svou koncepcí a filozofií nasazení přesně odpovídá místním geografickým podmínkámi taktické situaci. V současnosti je s úspěchem nasazován v mírových operacích, kterých se armáda Jihoafrické republiky účastní, například v Kongu, Lesothu nebo Burundi.

Se změnami ve vnitřní i zahraniční politice a uvolněním mezinárodní izolace se začal výrobce rozhlížet i po jiných trzích.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔03.11.2012 📕4.488

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře