Stalinovy „obratné dvouplošníky“ - I-15bis nad Chalchyn golem

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔02.11.2012 📕9.649

Polikarpovy I-15bis v Mongolsku

Na začátku roku 1939 platila uVVS RKKA překonaná doktrína nasazení stíhacího letectva, předpokládající ve vzdušném boji spolupráci rychlých jednoplošníků a obratných dvouplošníků. Letouny měly vzájemně kombinovat své silné stránky (rychlost a obratnost) a zajistit sovětským stíhačům ve střetu kýženou převahu. Jednoplošníky zastupovaly Polikarpovy I-16, dvouplošníky pak zejménamasově vyráběné Polikarpovy I-15bis. Koncem roku 1937 prošly poměrně úspěšně bojovýmkřtemproti japonskému letectvu na čínském nebi. Na začátku roku 1939 je krátce nasadilo republikánské španělské letectvo (více NV Military Revue 4/2010). Zatěžkávací zkouškou typu se však stala účast v bojích u řeky Chalchyn.

Konflikt zde vypuknul v květnu 1939 na nejasně vytyčených hranicích mezi sovětskýmchráněncem, Mongolskou lidovou republikou, a Japonci okupovaným Mandžuskem. Původně omezená srážka, ke které došlo 11. května, rychle nabírala na intenzitě, až přerostla ve velkéměření silmezi Sovětskýmsvazem a císařským Japonskem. Válka skončila v září 1939 rozhodujícím vítězstvím SSSR.


Sovětský stíhací dvouplošník I-15bis za letu

Na začátku května 1939 se uskupení VVS RKKA v Mongolsku, tvořící součást 57. samostatného střeleckého sboru (57. osobyj korpus), skládalo ze dvou leteckých pluků: stíhacího 70. IAP m-r. Zabalujeva a smíšeného bombardovacího 150. SBP. I-15bis sloužily právě u 70. IAP. Pluk měl ve stavu 14 dvouplošníků tohoto typu, společně s 24 jednoplošníky I-16 typ 5. 150. SPB měl ve výzbroji 29 bombardérů SB a 15 bitevníků R-5.

Služba v Mongolsku se mezi příslušníky VVS RKKA, na rozdíl od působení sovětských „dobrovolníků“ ve Španělsku a Číně, netěšila velké prestiži. Mongolsko bylo považováno za zapadákov, kde lišky dávají dobrou noc. Kvůli nedostatečnému dohledu ze vzdálené Moskvy se zde umístěné letecké jednotky vyznačovaly nízkou bojeschopností.Týkalo se to i 70. IAP, umístěného na letišti Tamsag Bulag (v sovětských dokumentech figuruje také pod názvem Tamcag-Bulak a Tamsak-Bulak). Pluk trpěl nedůrazným velením, špatnou úrovní výcviku, absentérstvím (na letovém provozu se podílela méně než polovina pilotů, ostatní byli vykázaní jako nemocní či nepřítomní), nízkou morálkou a lajdáckou péčí o letouny. Na stíhačkách, umístěných v agresivnímpodnebí pod širým nebem, se začaly rozpadat plátěné potahy. Ze 14 I-15bis 70. IAP se v bojeschopném stavu nacházelo na začátku střetů pouze 9.

Proti sovětskému letectvu stálo postupně posilované uskupení Císařského armádního letectva, patřící do 2. Hikoshidan.V úvodní fázi konfliktu Japonci pro činnost nad Chalchyn golemvyčlenili stíhací 24. Sentai, vyzbrojenou 20 stíhačkami Nakajima Ki-27, a po jedné průzkumné a jedné bombardovací Chutai s šesti Ki-15 a stejným počtem bombardérů Ki-30. 24. května dorazila stíhací 11. Sentai, opět disponující 20 Ki-27. Japonciměli nad svými protivníky ze 70. IAP výraznou převahu v kvalitě výzbroje, výcviku, bojových zkušenostech a vysoké morálce.


Zničený I-15bis ze stavu 70. IAP,Mongolsko 1939

Letecké boje vypukly 20. května, kdy piloti 1. Chutai z 11. Sentai nárokovali sestřelení průzkumného Polikarpovu R-Z. Sovětské dokumenty uvádějí první ztrátu až následujícího dne, kdy Ki-27 sestřelily spojovací R-5.

VVS RKKA rychle do ohrožené oblasti přemístilo od 23. aviabrigady ze Zabajkalského vojenského okruhu (ZabVO) další stíhací pluk, 22. IAPm-r.Glazykina. I tento útvar disponoval smíšenou výzbrojí, tentokrát v podobě 28 kvalitnějších I-16 typ 10 a 35 I-15bis. Během přeletu byl ztracen jeden stíhací dvouplošník pilota Gusarova. Místa určení, mongolského letiště Bajan Tümen, pluk dosáhl 23. května.Ani v případě 22. IAP nešlo o nějakou elitní jednotku. Péče o stíhačky i přípravy pilotů byla přece jen na vyšší úrovni než u 70. IAP, ale bojový výcvik byl zcela vynechán kvůli obavám z případných havárií. Na bojové letiště Tamsag Bulag se 22. IAP přesunul 25. května.

Sověti tedy nyní disponovali značnou početní převahou. K 27. květnuměli u řeky Chalchyn 203 bojových letounů (včetně 48 I-15bis a 51 I-16).Císařské armádní letectvo proti nim mohlo postavit 64 strojů, počítajíc v to 52 stíhaček Ki-27. Kvantitativní převahu si pak VVS RKKA nad nepřítelem udržovalo po celý konflikt. Svou pozitivní roli však začala hrát až v dalších fázích bojů poté, co Sověti navýšili rovněž kvalitativní úroveň svého letectva.

První boje „obratných dvouplošníků“ nad Mongolskem

K úvodní ztrátě Polikarpovu I-15bis došlo 24. května 1939. O jeden ze svých dvouplošníků přišel 70. IAP. Na prvním větším měření sil stíhaček obou stran se sovětské dvouplošníky nepodílely. Došlo k němu večer 27. května, a zatímco Sověti ztratili tři I-16 (a jednoho pilota) z 22. IAP a dva další „Išaky“ se vrátily poškozeny, jejich protivníci z 11. Sentai z boje vyšli bez jakýchkoliv ztrát.


Velitel 22. IAP major N.G.Glazkin padl v boji 22.června 1939

Podobně v sovětský neprospěch končily i další letecké boje v následujících dnech. Zvlášť závažné ztráty v nich utržily I-15bis, které za japonskými armádními stíhačkami Nakajima Ki-27 (Sověti své protivníky chybně identifikovali jako „I-96“, což bylo označení u VVS RKKA užívané pro námořní Mitsubishi A5M) zaostávaly ve všech ohledech s výjimkou výzbroje. Snad ještě důležitější negativní roli ovšemhrál lidský prvek, tedy nízké kvality sovětských pilotů.

Ke skutečnému masakru Polikarpovů I-15bis došlo 28. května. Sověti si na porážku naběhli sami svou laxností a nedbalou organizací akcí. Ráno se na letišti Tamsag Bulag připravovalo ke vzletu 20 stíhacích dvouplošníků. Z rozličných příčin, zahrnujících defekty techniky, nedorozumění i chyby velení, však nakonec v 7.30 odstartoval pouze tříčlenný roj I-15bis. Japonci sestřelili všechny tři letouny, přičemž piloti Voznesenskij, Ivančenko a Čekmarov padli. V 10.00 ze stejného letiště vzlétla „k ochraně pozemních jednotek a zničení vzdušného protivníka“ eskadrila 22. IAP. V čele deseti I-15bis letěl komesk Balašov. Nad řekou Chalchyn se na Sověty vrhlo 18 Ki-27 z 11. Sentai. Šest sovětských stíhaček bylo sestřeleno a sedmá shořela po nouzovém přistání. Na nejbližším letišti nouzově přistál raněný velitel letky Balašov a pilot Gavrilov. Letec Lobanov se zachránil pod vrchlíkem padáku. O život přišli piloti Kulešov, Konstantinov,Mjagkov, Pustovojtov a Sorkin. Otřesení přeživší sovětští letci žádný úspěch nenahlásili. Japonci při ztrátě jediného stroje (pilot se zachránil na padáku) nárokovali dokonce 42 sestřelů.


Důstojníci Rudé armády sledují vzdušný boj zuřící nad řekou Chalchyn

Císařské armádní letectvo v této fázi konfliktu zcela ovládalo nebe nad Chalchyn golem. Japonské bombardéry bez odporu útočily na sovětské pozemní jednotky. Po katastrofě 28. května dokonce lidový komisař obrany zvláštním rozkazem zakázal letectvu 57. samostatného střeleckého sboru zasahovat do leteckých bojů s nepřítelem.VVS RKKA tedy přechodně vyklidilo scénu. Do konce května ztratilo v Mongolsku 21 letounů: 13 I- 15bis (12 bojových a jedna nebojová ztráta), pět I-16, jednu SB a dvě R-5.Vysoký podíl ztracených I-15bis naznačoval, že s doposud hlavním zástupcem „obratných dvouplošníků“ v letovém parku VVS RKKA, co do bojové hodnoty, není vše v pořádku.

Moskva zareagovala na krizi rázně. Otřesené jednotky měly být doplněny novou výzbrojí, kvalitním personálem a projít dodatečným intenzivním výcvikem. 26. května byl za těmito účely 70. IAP přesunut na letiště Bajan Tümen. O zvrácení nepříznivé vzdušné situace se měla postarat do Mongolska převelená skupina zkušených sovětských stíhačů, veteránů ze zahraničníchmisí, která zMoskvy ve třech DC-3 odlétla 29. května. Zahrnovala 48 zkušených sovětských stíhačů a specialistů (11 z nich bylo nositeli titulu Hrdina Sovětského svazu) pod velenímzástupce náčelníka VVS RKKA, komkora Smuškeviče. Veteráni ze Španělska a Číny se na letišti Bajan Tümen objevili 2. června a byli rozděleni mezi stávající letky a pluky. Tolik potřebnému intenzivnímu výcviku ve skupinovém boji však nakonec zabránila provozní hlediska: nutnost šetřit pohonné hmoty, a hlavně motory letounů. Kvůli tomu 22. a 70. IAP vmezidobí do 22. června absolvovaly pouze po jediné skupinové cvičné akci.

Nové kolo leteckých bojů

Po urychleném doplnění výzbroje, dodatečném výcviku personálu a jeho náležité ideologické přípravě se v druhé třetině června 1939 sovětské letectvo vrátilo na bojiště nad Chalchyn golem. 11. června provedlo po dvou týdnech absence celkem 64 stíhaček 22. a 70. IAP demonstrační let podél mongolsko-mandžuské hranice. Japonské letectvo se však neobjevilo. Poté Sověti přešli k aktivnějšímu nasazení letounů. Tři letky 22. IAP provedly 17. června bitevní útok na pozice japonské armády na břehu řeky Chalchyn.V ofenzivních akcích pokračovaly i v dalších dnech. Japonské letectvo zareagovalo až 22. června.


Stalinský sokol před Polikarpovem I-15bis,Mongolsko 1939

Smutnými hrdiny velké bitvy, která toho dne vzplála nad Chalchyn golem, se stali právě piloti I-15bis. Ranní mlha se rozplynula až po poledni a obě strany zahájily přípravy ke startům letounů. V 15.00 vzlétlo do akce 12 I-16 a devět I-15bis 70. IAP. Letku dvouplošníků vedl veterán španělské občanské války Jevgenij Stěpanov. Signálem ke startu se stalo varování jedné z hlásek, která zaznamenala skupinu nepřátelských letounů blížící se ze severovýchodu. Krátce po vzletu na letku I-16 vedenou komeskem l-t. Savkinem z výškové převahy zaútočilo devět Ki-27 2. Chutai 24. Sentai. V čele letěl Tai-i S. Morimoto. Japonci napadli vedoucí letoun. Komesk utržil těžké zranění, z prostoru boje unikl střemhlavým letem a nouzově přistál. Jeho letoun byl vzápětí rozstřílen Japonci. Pilot z kabiny unikl těsně před explozí. Ostatní piloti Savkinovy letky velitelovo piké pochopili jako signál k ústupu a rozlétli se na všechny strany.

Japonci poté razantně zaútočili na Stěpanovovu letku I-15bis. Sověti byli opět zaskočeni. Piloti Ki-27 tři ze stíhacích dvouplošníků (včetně stíhačky komeska Stěpanova) poškodili a ostatní dvouplošné stíhačky se rozprchly. Poškozené letouny se vracely ke svému letišti, alemalá rychlost a zastaralost jimneumožnily odpoutání od Ki-27. Při přistávacím manévru je Japonci dostihli a všechny tři zapálili. Piloti však dokázali uniknout.


Hlavní tíži leteckých bojů nesly na mongolskémbojišti v létě 1939 jednoplošné stíhačky Polikarpov I-16

Tím v 15.20 skončila první fáze boje. Sověti utržili těžkou porážku: dvě letky byly rozehnány, shořely čtyři letouny, a Japonci vyvázli bez jakýchkoliv ztrát.

V 15.15 po vyhlášení poplachu vzlétla do akce druhá skupina stíhačů 70. IAP. Z letiště se odlepilo 22 I-16 a 14 I-15bis. Japonci, když spatřili tuto početnou jednotku, se odpoutali a ustoupili nad své území, kde je Sověti ztratili z dohledu.Velitel japonské formace Tai-i Morimoto nicméně opět zavedl své piloty do boje. Návrat jeho Chutai Sověti považovali za přílet nové skupiny japonských letounů. Proto je v dokumentech uvedeno, že piloti 70. IAP bojovali se dvěma skupinami „I-96“. Sovětské a japonské stíhačky se tentokrát setkaly na vstřícném kurzu. V divokém souboji 70. IAP ztratil šest letounů: pět I-15bis a jeden I-16. Pět pilotů padlo, šestý (l-t. Prilepskij) vyskočil na padáku. Sověti zničili tři Ki-27, které se zřítily v Mongolsku. V jednom z nich zahynul samotný Morimoto. Zbývající Japonci zůstali bez velitele proti přesile 30 sovětských stíhaček. V boji pokračovali do vystřílení munice a poté se bez střeliva jeden po druhém stahovali nad své území, pronásledováni sovětskými stíhačkami. Nevýkonné I-15bis v honičce rychle zaostaly. Ale I-16 se rychlostí Ki-27 vyrovnaly a nad Mandžuskemzasáhly ještě dvě (nebo tři) Ki-27. Japonci v tomto boji uvádějí ztrátu čtyř letounů (včetně Morimota), pátý stroj nouzově přistál, a pilot se později vrátil ke své jednotce.

V 15.40 do bitvy vstoupilo po poplachovém startu dalších 12 I-16 a 14 I-15 bis, tentokrát z 22. IAP. Jejich protivníky bylo devět Ki-27 1. Chutai, opět z 24. Sentai. Velitelem byl Cha-i S. Kani. Iniciativu znovu uchvátili Japonci, kteří měli na začátku střetu výhodu výškové převahy. Vrhli se na skupinu I-15bis a čtyři dvouplošníky sestřelili. Když do boje zasáhly I-16, šance se díky sovětské početní převaze vyrovnaly. V následném souboji Japonci sestřelili ještě jeden I-15bis a dva I-16 včetně „Išaka“ velitele plukum-r. Glazykina. L-t. Krjukov se dostal ze zasaženého I-15bis a zachránil se na padáku. Ještě dvě poškozené sovětské stíhačky nouzově přistály. Sovětům se podařilo sestřelit jednu nebo dvě Ki-27. Japonci poté z prostoru boje ustoupili.


Piloti 1. Chutai 11. Sentai japonského armádního letectva v čase bojů u Chylchyn golu

Obě strany nárokovaly po těchto velmi tvrdých střetech (za VVS RKKA se jich zúčastnilo celkem 83 stíhaček: 46 I-16 a 37 I-15bis) velké počty sestřelů. Japonci jich zaznamenali 47, nebo dokonce 56. Nárokované počty sestřelů v sovětských dokumentech rostly. První hlášení, sestavené bezprostředně po skončení boje, zmiňovalo jednu „I-96“ zapálenou nad nepřátelským územím piloty 22. IAP a sedm sestřelů vybojovaných stíhači 70. IAP. Další dokument sepsal 24. června 1939 komisař stíhacího letectva brigády Rusakov. Uvedl, že bylo sestřeleno více než 20 japonských letounů, z nichž sedm spadlo na Sověty kontrolované území (tři z těchto sedmi strojů se však pak ukázaly být sovětskými). Až po skončení konfliktu vzniklo další hlášení na štábu VVS 1. AG (armádní skupiny) bojující v Mongolsku, které počet sestřelů navýšilo na „ne méně než 25“. Počet nepřátelských letounů nicméně rostl i poté a navýšil se až do 31! Tato cifra se pak od roku 1940 dlouhou dobu objevovala ve všech oficiálních publikacích na téma bojů u Chalchyn golu.

A nyní k reálným ztrátám. Ty byly vážné na obou stranách, znatelně hůře nicméně dopadli Sověti. Zmíněný Rusakovův dokument jmenovitě uvádí ztráty pilotů: 22. IAP přišel o velitele m-r. N. G. Glazkina a o pět dalších padlých pilotů. L-t. Krjukov se zachránil na padáku. U 70. IAP padl k-n. Kejučkov, k-n. Jureckij a tři další piloti. Celkem večer 22. června oba pluky postrádaly 11 letců: to byly nejtěžší ztráty od vypuknutí konfliktu. Výkaz ztrát techniky vyčísloval ztráty letounů následujícímzpůsobem: 22. IAP pozbyl pět I-15bis a dvě I-16, 70. IAP pět I-15bis a jednu I-16. Kromě toho na zemi shořely tři další I-15bis a jedna I-16 ze 70. IAP. Ztráty tedy čítaly celkem 17 letounů: 13 I-15bis a čtyři I-16.

Příčinou těžkých sovětských ztrát byla slabá pilotní, taktická a střelecká průprava některých pilotů, neznalost nepřátelské techniky a taktiky, a rovněž neschopnost bojovat koordinovaně v sestavě. Dodatečný výcvik, který letci absolvovali během svého třítýdenního stažení z bojů, tedy evidentně nestačil. Nezanedbatelnou roli hrála také zastaralost dvouplošných stíhaček.Většina ztrát (13 ze 17) připadla právě na I-15bis, rozhodující díl sestřelů naopak na I-16.


Nakajimy Ki-27 představovaly zastaralým I-15bis smrtelně nebezpečného protivníka, zde stroje 64. Sentai

Výkonnost sovětských pilotů nicméně znatelně stoupla. 24. Sentai v divoké rvačce ztratila (podle ruských autorů) snad až polovinu nasazených stíhaček, tedy plných 10. Zvlášť těžké ztráty utržila 2. Chutai. Během několika dní po boji dokázali Sověti na svém území najít čtyři japonské stíhačky s ostatky pilotů (jeden z nich byl ovšem sestřelen až 23. června). Japonci přiznali ztrátu pouze čtyř pilotů včetně jednoho zajatého. O narůstající síle stíhačů VVS RKKA svědčí rovněž fakt, že byli japonští stíhači poprvé nad Chalchyn golem svými protivníky donuceni k ústupu z prostoru boje.

I-15bis za zenitem

Letecké boje pokračovaly v dalších dnech, přičemž jestliže výsledky stíhačů VVS RKKA jako celku rostly, výkony žokejů I-15bis zůstávaly nadále slabé. Za celý červen pozbylo sovětské letectvo 49 letounů, z toho 31 I-15bis. Procentuální zastoupení těchto strojů na celkových ztrátách bylo skutečně vysoké. VVS RKKA začalo postupně I-15bis v Mongolsku stahovat z aktivní činnosti a v roli „obratných dvouplošníků“ je střídaly nové I-153. Starší I-15bis byly převáděny k defenzivním hlídkám v týlu, obraně letišť (v rámci tzv. Gruppy prikrytija aerodromov) a nočnímu stíhání.

Jestliže k 1. červenci měl 70. IAP ve stavu 40 I-16 a 20 I-15bis a 22. IAP 53 I-16 a 25 I-15bis, na začátku srpna se u obou pluků nacházelo pouze po jednom a dvou strojích tohoto typu. U obou byly starší dvouplošníky nahrazeny novými I-153. Dalších 13 I-15bis (společně s 24 I-153) měl ve stavu do Mongolska mezitím přesunutý 56. IAP.

Tak, jak klesal význam I-15bis pro VVS RKKA na mongolském bojišti, klesaly také jejich ztráty. Během července bylo ztraceno dalších 16 I-15bis a v srpnu pouze pět. K 20. srpnu 1939 již byla většina ze 62 strojů I-15bis působících veVVS 1. armejskoj gruppy (jak bylo letectvo v Mongolsku reorganizováno v půli července), tedy plných 41, určena k obraně leteckých základen v rámci GPA. Z 21 zbývajících si 18 ponechával ve stavu 56. IAP.

Celkem bylo do bojů nad Chalchyn golem nasazeno kolem sta I-15bis. Bojové ztráty čítaly dle jednoho zdroje 60 letounů (plus 5 strojů odepsaných z nebojových příčin), dle jiného 56 letounů, 2 další byly ztraceny při nehodách a 5 během nouzových přistání.

Navzdory neúspěchu u Chalchyn golu tvořily Polikarpovy I-15bis dál významnou složku výzbroje stíhacího letectva VVS RKKA. Do bojů zasáhly ve známé „zimní válce“ proti Finsku a také v krutých bojích s nacistickým Německem, které začaly 22. června 1941.

Zdroje:

Kondratěv,V.: Gorkaja pobeda, Aviamaster 4/2007;
Kondratěv,V.: Chalchin-Gol, vojna v vozduche, 2002;
Maslov,M. A.: Polikarpow I-15bis,Warszawa 2004;
Avions 43, 46/1996

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔02.11.2012 📕9.649

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře