Ing. Jaroslav Holeček a jeho samopaly vz. 23/25 a 24/26

Autor : Jiří Fencl 🕔28.10.2012 📕11.883

Krátký pohled do historie

Když začala mladá čs. armáda budovat svůj systém výzbroje, nebyl už sice samopal ničím neznámým, v období mezi válkami mu ale mnoho pozornosti věnováno nebylo. Přesto zavedla čs. armáda svůj první samopal – kulometnou pistoli vz. 38 (ČZ) – do výzbroje už v roce 1938. Situace se ale pronikavě změnila po 2. světové válce, ve které dosáhlo nasazení samopalů skutečně ohromného rozsahu. Například v Sovětském svazu, který využil za války samopalů asi v největší míře, se jich v roce 1941 vyrobilo ještě necelých 100 000 kusů, zatímco během celé války už dosáhla jejich výroba počtu více než deseti miliónů.

Směrnice hlavního štábu ČSLA z 1. dubna 1946, které vytyčovaly koncepci vývoje ručních palných zbraní, stanovily jako jeden ze stěžejních úkolů také vývoj samopalu jako zbraně jednotlivce. Samopal se měl vyvíjet současně v rážích 7,62 mm pro sovětský pistolový náboj 7,62 x 25 mm Tokarev i 9 mm pro náboj 9 x 19 mm Parabellum. Ke konečnému rozhodnutí o typu zavedeného náboje mělo dojít až po vzájemném porovnání zbraní obou ráží v praktických zkouškách.


Kubánský voják se samopalem vz. 25

Díky sériově vyráběnému a úspěšně exportovanému samopalu ZK 383 nenavázal poválečný vývoj prostě jen na předválečnou konstrukci samopalu ČZ vz. 38, ale armáda se snažila dát příležitost také novým konstrukcím obou úspěšných zbrojních závodů – České zbrojovky (ČZ) Strakonice i Zbrojovky Brno (ZB). A obě firmy zřejmě byly na tuto příležitost připraveny, protože už během let 1946 až 1947 přicházely s řadou prototypů svých nových zbraní.

V roce 1946 vyslal VTÚ (Vojenský technický ústav) do ČZ svob. Jaroslava Holečka, který zpracoval během své základní vojenské služby několik originálních návrhů automatických zbraní. Měl právě v ČZ dopracovat zajímavý projekt svého samopalu H/47 se segmentovým závěrem, vratnou pružinou v pažbičce a padesátiranovým zásobníkem ve hřbetu pažby.

Samopal, s jehož návrhem přišel Holeček z VTÚ, měl segmentový (kyvný) závěr omalé setrvačné hmotě. Proto bylo pod hlavní vedle vratné pružiny ještě závaží ve formě tyče a navíc ještě zpožďovací element-retardér, který měl závěr brzdit. Ve hřbetu sklápěcí pažby (která zajišťovala snadný přístup do nábojiště a odstraňování zádržek) byl vsazen teleskopický zásobník na 50 nábojů. Protože ale byly nárazy závěru v zadní poloze příliš silné a docházelo k destrukci materiálu dorazu, dostal druhý vzorek (už bez závaží) podstatně mohutnější závěr a silnější plech pažbičky. Nad zadní částí hlavně byl děrovaný plášť a na ústí hlavně úsťová brzda. Teleskopický zásobník zůstal ve hřbetu pažby. Podle tvrzení Ing. Holečka vydržel vzorek do zničení zhruba 1 000 výstřelů.

Konstrukční tým ČZ zatím současně pracoval také na dalších „potomcích“ předválečné vývojové linie samopalu vz. 38 Františka Myšky, samopalech ČZ 47/I (ČZ 147), ČZ 47/II (ČZ 247), zatímco Zbrojovka Brno připravovala pro blížící se konkurz kromě zbraně ZB 47 Václava Holka také samopal ZK 471 bratrů Josefa a Františka Kouckých.


Vojín J. Holeček

Mezitím přešel v roce 1947 Jaroslav Holeček po absolvování základní vojenské služby do ČZ Strakonice natrvalo. „Byl velký zájem, abych zůstal ve VTÚ,“ řekl, „ale nemohli mi – jak už to na vojně chodí – zaručit, že zůstanu u zbraní.“ A tak zvítězil civil.

V ČZ pak navrhl vzorek dalšího krátkého samopalu H/p (ČZ 47/p) s některými originálními a ve světě dosud neznámými konstrukčními prvky. Jmenujme zde jen nejzávažnější z nich:

Závorník byl dutý a nasouval se v uzavřené poloze asi třemi čtvrtinami své délky na hlaveň (tzv. „závorník kolem hlavně); zbraň proto vycházela při stejné délce hlavně podstatně kratší a lehčí a přesunem hmotnosti dopředu se také zvýšila její stabilita při střelbě dávkou.

Masa závěru uzavírala v otevřené i uzavřené poloze výhozní okénko.

Sací účinek čela závěru zlepšoval chlazení hlavně zbraně při střelbě dávkami.

Zásobník byl zasunut v pažbičce (pistolové rukojeti), situované zhruba v 1/3 délky pouzdra zbraně; hmotnost zbraně se tak soustředila v místě jejího držení (těžišti) a poloha těžiště se při střelbě prakticky neměnila (při střelbě tak prakticky nedocházelo k rozvážení zbraně).

Zásobník v pažbičce se také velmi dobře nabíjel (zasouval) i za tmy, zatímco první ruka stále držela samopal ve směru předchozí střelby.

Hlaveň držela v pouzdru převlečná matice zhruba v 1/3 její délky od ústí tak, aby mohly oba její konce volně kmitat; důsledkem tohoto řešení bylo odstranění druhých harmonických kmitů hlavně a tím opět zmenšení rozptylu zásahů zejména při střelbě dávkou.


Samopal ČZ 148 pěchotní (1948)

Všechny tyto progresivní prvky, charakteristické pro čs. samopaly ČZ Ing. Holečka a (částečně) i ZK využil následně Izraelec Uziel Gal při konstrukci svého světoznámého samopalu UZI; design zbraně a její konstrukční uspořádání včetně technologie výroby pouzdra ale volil v podstatě podle samopalu ZK 476.

Srovnávacích zkoušek (konkurzu) se původně zúčastnily pouze dva pěchotní samopaly – ZB 47 a ČZ 247, oba s dlouhým zásobníkem (první se zásobníkem ve spodku pažby, druhý se zásobníkem otočným kolem vodorovné osy). Když už ale byly tyto samopaly ve stadiu vojskových zkoušek, vynořily se další prototypy, které také stály za vyzkoušení, zvláště pak právě samopal ČZ 47/p, který upoutal pozornost představitelů armády především svou malou délkou i hmotností, a to při běžné délce hlavně. VTÚ hodnotil toto řešení jako velmi progresivní a po dohodě s generálním štábem požadoval nejen rekonstrukci a další vývoj tohoto typu, ale také uplatnění jeho základních principů u všech předkládaných samopalů. Tak vznikly nové prototypy samopalů „se závěrem kolem hlavně“: ČZ 148 pěchotní (9 mm Para) a ČZ 248 pěchotní (7,62 mm), oba s jednotnou dřevěnou pažbou a dlouhou hlavní (ČZ 148 už se zásobníkem v dřevěné pažbičce), ČZ 447 výsadkový (9 mm) hned ve dvou verzích – s dělenou dřevěnou pažbou a s dolním obloukem sklopnou, dvojitou lisovanou ramenní opěrkou, ZK 476 pěchotní (9 a 7,62 mm) s dlouhou hlavní, plechovým lisovaným pouzdrem a děleným dřevěným pažbením, a ZK 476 výsadkový (9 mm) se stranově sklopnou ramenní opěrkou z kulatiny (všechny ZK 476 měly také zásobník v pažbičce).


Figurína vojína ČSLA se samopalem vz. 24; snímek z výstavy „Čs. pistole a samopaly“ (VHÚ, léto 2001)

Pokročilejší strakonické samopaly, vycházející z Holečkova H/p, mají ještě další konstrukční zvláštnosti, které se v praxi osvědčily, a následně je pak nacházíme také u zbraní jiných světových výrobců:

Spoušťový mechanismus je řešen tak, že dovoluje při polovičním stlačení spouště střelbu jednotlivými ranami, při plném stlačení pak střelbu dávkou. Vycvičený střelec tak může jednotlivými ranami „vyhmatávat“ osamělé cíle a pak je beze změny polohy mířidel a jakéhokoliv přepínání ničit i dávkou.

Páčka pojistky je uložena uvnitř lučíku za spouští, takže střílející ruka nemusí při odjišťování měnit svoji polohu na pistolové rukojeti a zbraň lze odjistit jediným krátkým pohybem pravého ukazováčku.

Pistolová rukojeť i předpažbí jsou z bakelitu, pažba je dřevěná (v průběhu vývoje výsadkářské verze se zkoušelo několik variant sklopných ramenních opěrek). U konečné verze ČZ 447 s bočně sklopnou ramenní opěrkou slouží ve sklopené poloze botka opěrky jako přední pistolová rukojeť pro levou ruku, takže i zbraň s opěrkou v transportní poloze lze dobře kontrolovat během střelby dávkou; sklopením opěrky tak získala zbraň velmi malou délku, a proto se velmi dobře osvědčila v bojích ve stísněných podmínkách, v zákopech, bojích v osadách apod.


Skupinové foto poválečných konstruktérů ČZ: zleva Lacina, Holeček, Studnička, Weber a Kelíš

Originální byla i myšlenka využití závěru jako klíče k demontáži a zpětné montáži hlavně. Původní prototyp – pochopitelně pro náboj 9 mm Para – měl hlavní díly lisované z plechu, aby byla jeho výroba pokud možno nenáročná, rychlá a levná. Tento vzorek ale nevydržel předepsané zkoušky mechanické odolnosti, které nebyly ke zbrani právě přívětivé. Samopal musel vydržet pád z výšky 3 m na beton, ofukování při střelbě jemným pískem, bezporuchovou střelbu po zahrabání na 24 hodin do bláta, následném vytažení, otření povrchu, vytření hlavně a nasazení čistého zásobníku, a přejetí traktorem. Při zkouškách střelby dávkou se rozpalovala hlaveň do červena a pak se ochladila ve studené vodě: povolena byla pouze dvě selhání na 1 000 ran. A životnost? Ta byla předepsána na 60 tisíc výstřelů. Proto bylo vyřešeno nové pouzdro závěru z bezešvé ocelové trubky. Pak se model plně osvědčil: zvítězil v porovnávacích zkouškách nad německým MP 40 i britským Stenem.

Zajímavý vzhled pouzdra samopalu ČZ tak byl diktován co největší odolností a co nejjednodušší (a v průběhu eventuální války i malými firmami lehce aplikovatelnou technologií výroby), tedy volbou vhodného polotovaru pouzdra. Celá konstrukce samopalu byla přitom „holečkovsky“ podřízena maximální jednoduchosti mechanismu a minimálním výrobním nákladům (včetně nákladů na výrobní zařízení). Proto bylo pouzdro zbraně zvoleno nejprve z bezešvé trubky, později z trubky svařené ze skrouženého (svinutého) plechu. Právě tento vzhled pouzdra zapříčinil pozdější přezdívku zbraně „pumpička“.


Shora samopaly: ČZ 146, ČZ 47, ČZ 47/II, ČZ 247 – sériové provedení, sumka na zásobníky a nosný popruh; snímek z výstavy „Čs. pistole a samopaly

Základní tvar závorníku je proto zákonitě také válcovitý. Závorník samotný je konstruován tak, aby zakrýval výhozní okénko jak v napjaté, tak i ve spuštěné poloze, a zmenšoval tak nebezpečí znečištění vnitřku zbraně. Speciální pojistka F. Myšky jistí závorník proti nežádoucímu výstřelu při pádu zbraně na zem nebo při seskoku střelce s vozidla. Soutěž, které se od podzimu 1947 do léta 1948 zúčastnil široký výběr pěchotních i výsadkových samopalů ráží 9 i 7,62 mm obou zbrojovek, se v závěru soustředila na dva typy, tentokrát „jednotné čili univerzální“ samopaly ČZ 447 a ZK 476, oba v ráži 9 mm Para (pojmem „univerzální“ se rozumělo konstruované tak, aby bylo možno pouhou náhradou pažby ramenní opěrkou změnit samopal pěchotní na výsadkový a opačně).

Po dalších kontrolních zkouškách rozhodla výzbrojní komise 10. srpna 1948 ve prospěch strakonického samopalu, který pak byl následně zaveden do výzbroje čs. armády jako „9mm samopal vz. 48a (pěchotní) a 9mm samopal vz. 48b (výsadkový)“. Zbraň ovšem stále ještě neměla definitivní podobu, výzbrojní komise totiž žádala další a další úpravy. Až začátkem ledna 1949 hlásil VTÚ provedení všech požadovaných změn a předložil konečnou po dobu samopalu „vz. 48“. Pak proběhly zkoušky trvanlivosti a prověrky zbraní v extrémních podmínkách a v polovině února 1949 bylo vydáno povolení k zahájení sériové výroby. Než se však první sériové zbraně dostaly k jednotkám, prodělaly ještě některé další úpravy, tentokrát podle požadavků sériové výroby. Na jaře 1950 pak změnil samopal vz. 48 znovu jméno: dostal oficiální název „samopal vz. 23“ (pěchotní, s pažbou) a „samopal vz. 25“ (výsadkový, s ramenní opěrkou).


Shora: samopal ČZ 347/7,62 Tokarev, ČZ 247 s úpravou pro beznábojnicové střelivo, H/47 – 1. provedení, H/47 – 2. provedení a H/p; snímek z výstavy „Čs. pistole a samopaly

Brněnské Zbrojovce poděkoval dopisem z 1. září 1948 hlavní štáb za spolupráci a sdělil jí, že sice její samopal ZK 476 „plně vyhovuje podmínkám“, že ale vojenská správa „z důvodu jednodušší výroby a větší jednoduchosti zbraně“ převzala samopal jiné firmy. VTÚ také ve zprávě z 18. září shrnul vývoj samopalu vz. 48 a vzpomínaje samopalu H/p zdůraznil, že základní myšlenka koncepce nové zbraně patří Jaroslavu Holečkovi. Zároveň ocenil práci dalších konstruktérů a pracovníků ČZ, kteří se na vývoji podíleli: F. Myšky, F. Brejchy, J. Kratochvíla a V. Zíbara.

V roce 1950 dospěla do nového stadia otázka unifikace zbraní a střeliva se Sovětskou armádou a armádami ostatních spojenců. Svým nábojem ovšem samopaly vz. 23 a vz. 25 požadavkům unifikace neodpovídaly, a proto bylo rozhodnuto podrobit je rekonstrukci na sovětský pistolový náboj 7,62 x 25 mm Tokarev. Nové samopaly měly být tvarově i konstrukčně maximálně shodné s dosavadními, řešení mělo zaručit minimální změny ve výrobě a zaměnitelnost čs. a sovětské munice. S vložkou měly umožnit použití zásobníku pro náboje 9 mm Para a dovolit také výměnu hlavní za hlavně ráže 9 mm. Zásobníky pro ráži 7,62 mm měly boční prolisy pláště.

Během zkoušek se objevila celá řada potíží souvisejících s použitím silnějšího náboje. Po nutných úpravách ale byla koncem října 1950 rekonstrukce úspěšně ukončena. 11. července 1951 byl do výzbroje čs. armády zaveden nový samopal ráže 7,62 mm jako „samopal vz. 24“ (s dřevěnou pažbou) a „samopal vz. 26“ (se sklopnou ramenní opěrkou). Oba tyto samopaly pak postupně nahradily ve výzbroji armády samopaly vz. 23 a vz. 25 ráže 9 mm, které během dalších let přecházely do služeb dalších ozbrojených složek nebo se – jako bratrská pomoc – vyvážely do spřátelené ciziny (mj. na Kubu).


Samopal ČZ 47/II, prototyp s bubnovým zásobníkem na 80 nábojů

Samopaly vz. 24 a vz. 26 prakticky vyvrcholil v čs. vývoj klasických samopalů na pistolový náboj, započatý v období před 2. světovou válkou. Vývoj armádních zbraní po této linii už nepokračoval, protože se mezitím požadavky na samonabíjecí zbraň jednotlivce pronikavě změnily. Nová zbraň už pak překračuje hranice vymezující oblast samopalů a dostává se do sféry, ohraničené výkonem pistolového náboje na straně jedné a výkonného puškového náboje na straně druhé – náboje o sníženém balistickém výkonu (zkráceného puškového náboje). Vedly k tomu požadavky na zvýšení výkonu samopalu a současně poznání, že klasický puškový náboj je příliš veliký a výkonný na to, aby ho bylo možno v moderním boji plně využít a aby bylo možno konstruovat pro něj moderní, výkonnější a lehčí samočinné zbraně. A tak vývoj pokračoval už po úplně nové linii až k samopalu (správněji útočné pušce) vz. 58 na zkrácený unifikovaný náboj 7,62 x 39 mm vz. 43, zavedenému v současnosti. Ale to už je úplně jiná kapitola.

A závěrem této části ještě citát předního čs. odborníka v oboru armádních ručních palných zbraní, PhDr. Miroslava Šády z jeho knihy Československé ruční palné zbraně a kulomety (Naše vojsko, poprvé Praha 1972):

Zavedením samopalu ČZ vz. 48 dostala čs. armáda, viděno z hlediska technického vývoje, moderní zbraň, která přinesla mnoho nového. Byl to první sériový samopal ,se závěrem kolem hlavně‘, tedy s řešením, které nejen dovoluje postavit i s poměrně dlouhou hlavní zbraň celkově krátkou, ale které zároveň přesunem hmotnosti závorníku vpřed přispívá ke stabilitě zbraně při střelbě dávkou. Světová literatura o zbraních zatím nepřinesla nic, co by popíralo prvenství československé konstrukce v tomto způsobu řešení. Uvádí četné konstrukce stejného nebo podobného typu, ale všechny pozdějšího data.

Izraelský samopal UZI je z těchto odvozených konstrukcí první a asi nejvýznamnější a nejrozšířenější. Je obrovská škoda, že Československo nedokázalo ani v tomto případě – jako ostatně v celé řadě případů dalších – náležitě zúročit a patřičně na světovém trhu prosadit a prodávat originální myšlenky svých vynikajících konstruktérů a dovednost zlatých českých rukou.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Jiří Fencl 🕔28.10.2012 📕11.883

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře