Korvety třídy Nanuchka (3.)

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔28.10.2012 📕6.049

Stavba korvety Nakat byla zahájena 4. 11. 1982 v Leningradě podle modifikovaného Projektu 1234.7 (Nanuchka IV). Plavidlo konstrukčně vycházelo z MRK Projektu 1234.1 a bylo mu přiděleno výrobní číslo S-76. To je řadí mezi korvety Priliv (S-75) a Miraž (S-77), sedmou a osmou jednotku Projektu 1234.1. Korveta Nakat také jako první nesla nový zbraňový/ bojový řídicí systém Monolit, který nahradil původní Titanit. Systém Monolit proti svému předchůdci využívá modernější součástkovou základu a byl u něj zmenšen počet anténních soustav. Jeho parametry, zejména schopnost detekce cílů v pasivním režimu za radiolokačním horizontem na vzdálenostech přes 100 km, jsou proti Titanitu výrazně lepší. Korveta Nakat byla zařazena do služby až 30. 9. 1987, tedy po později rozestavěné jednotce Miraž, která z tohoto důvodu drží primát prvního plavidla třídy se systémem Monolit, zařazeného do stavu VMF.

Zásadní odlišností Projektu 1234.7 byla jeho úderná raketová výzbroj. Tu měly tvořit nové protilodní střely 3M55 Oniks systému P-800, jejichž vývoj začal v červenci 1981 v konstrukční kanceláři NPO Mašinostrojenie (bývalé OKB-52). Tyto perspektivní ŘS měly představovat náhradu celé plejády starších typů od rodiny P-15, přes P-120 Malachit až po P-270 Moskit. Střely Oniks měly kombinovat nejlepší vlastnosti svých předchůdců. Podobně jako typ Moskit se měly vyznačovat vysokou nadzvukovou rychlostí letu, což jim mělo usnadňovat překonávaní stále dokonalejších systémů PVO protivníka, jako například amerického Aegis. Dále měly být na sovětské poměry až nezvykle univerzální a kromě plavidel měly být odpalovány také z ponořených ponorek, pobřežních raketových baterií, a což bylo novinkou – také z letadel. Při vývoji typu Oniks se dbalo rovněž na zvrácení jednoho negativního trendu provázejícího evoluci sovětských protilodních ŘS. Tím byl neustálý narůst jejich rozměrů a hmotnosti. Relativně kompaktní konstrukce střel 3M55 měla umožnit zvětšení palebného průměru plavidel a ponorek v porovnání se staršími typy ŘS. Dále měly být Oniksy vybaveny pokročilou radiolokační naváděcí soustavou, odolnou na rušení.


Korveta Nakat v počátečním období své služby. Příhradové OZ typu SM-316 jsou zřejmě z důvodu utajení zakryté plachtovinou

Střely 3M55 se vyznačují jednoduchým válcovým trupem s celkovou délkou 8 m, průměrem 0,7 m a startovní hmotností 3000 kg. Rozpětí sklopných nosných ploch uspořádaných do kříže po rozložení dosahuje 1,7 m. Charakteristickým prvkem 3M55 je centrální nasávací kanál vzduchu pro náporový motor na kapalné palivo. Letová rychlost ŘS u hladiny moře je M2, ve výšce 14 km dosahuje M 2,6. Tyto vysoké hodnoty výrazně zkracují čas, který má protivník na provedení účinných protiopatření. Startovní raketový motor na tuhé palivo je umístěn ve spalovací komoře motoru letového.

Střela je vybavena pokročilou kombinovanou samonaváděcí soustavou, využívající radiolokační naváděcí hlavici a inerciální navigační systém (INS). Na rozdíl od střel Malachit již nepoužívá IČ kanál samonavedení. Místo toho může radiolokátor kromě aktivního režimu pracovat také v režimu pasivním. Anténa radio - lokátoru je umístěna v příďovém kuželu difuzoru nasávacího kanálu vzduchu do motoru. Jeho maximální dosah v aktivním režimu na cíl s velkou radiolokační odraznou plochou je 75 km. Naváděcí hlavice byla navržena pro vysokou odolnost proti rušení protivníkem.

Vše pro prolomení PVO

Činnost systému P-800 je následující. Po detekci cíle mateřským plavidlem nebo třetím zdrojem informací je naprogramována naváděcí hlavice střely. V závislosti na vzdálenosti a povaze cíle mohou být operátorem zvoleny dva letové profily. Při útoku na maximální možnou vzdálenost 300 km probíhá značná část letu ŘS ve výšce 14 km rychlostí M 2,6 a do malé výšky klesá teprve v terminální fázi letu. Druhou možností je provedení celého letu vmalé výšce těsně na hladinou, což ztěžuje detekci střely, která je většinu času ukryta za radiolokačním horizontem. Daní za to je zkrácení doletu na 120 km a poněkud nižší letová rychlost M 2. Dále se volí režimy útoku, jednou ŘS na jeden cíl, více ŘS na jeden cíl nebo salvou ŘS na svaz plavidel, při kterém jsou stanoveny cíle podle jejich priority.


Korveta Smerč Projektu 1234.1 v roce 2005. Na snímku je patrné, že ne všechna plavidla byla při modernizacích vybavena vrhači klamných cílů PK-10.

Poté následuje odpal ŘS. Startovní raketový motor urychlí ŘS zhruba na rychlost M2 a po několika vteřinách činnosti je vyhořený odhozen proudem vzduchu. Poté začíná pracovat letový motor. ŘS je v této fázi řízena pomocí INS. Zhruba ve vzdálenosti 75 km je poprvé aktivován její radiolokátor, který prohledává sektor ±45°. Po detekci cíle a jeho uzamčení ŘS klesá na výšku 5–10 m, aby podlétla PVO systémy protivníka a pokračuje k cíli v pasivním režimu. Radar se znovu aktivuje, až když se střela vynoří zpoza radiolokačního horizontu, tedy ve vzdálenosti cca 25–35 km od cíle v závislosti na jeho velikosti. Tento postup má zajistit, aby se střela předčasně nedemaskovala vlastními radiovými emisemi. Spolu s aplikací opatření stealth, to má ztěžovat její včasné odhalení protivníkem a přispívat ke zvýšení pravděpodobnosti prolomení PVO. Pro ztížení činnosti protiraketových systémů může ŘS provádět obranné manévry. V případě, že je radiolokační hlavice ŘS rušena, přepíná se do pasivního režimu a navádí se na zdroje rušení. Cíl je ničený bojovou hlavicí o hmotnosti 200 kg, jejíž ničivou sílu zvyšuje vysoká kinetická energie střely. Pokud se útočí na svaz plavidel salvou několika ŘS, směřují tyto na nejdůležitější cíl, který je identifikován a klasifikován za pomoci databanky obrazů cílů v paměti jejich naváděcího systému. Počítače ŘS samy vybírají nevhodnější taktiku na jeho zničení. Po likvidaci primárního cíle jsou další ŘS schopné napadat jiné cíle podle jejich nebezpečnosti v sektoru širokém 15°.

První zkoušky střel Oniks proběhly v roce 1985, o dva roky později byly provedeny první zkušební odpaly z MRK Nakat. Potom následoval rozpad SSSR a z důvodu problémů se získáním financí na pokračování vývoje byly tovární letové zkoušky dokončeny až v srpnu 1996. Státní zkoušky následovaly v červenci 1998 a systém byl do výzbroje korvety přijat až v roce 2002.


Na záběru korvet Rassvět a Nakat (napravo) je vidět rozdíly ve velikosti OZ střel Malachit a Oniks. Nakat nese na pravoboku jeden transportní/odpalovací kontejner SM-324

Menší rozměry střel Oniks umožnily zdvojnásobit palebný průměr korvety Nakat proti jejím sesterským jednotkám, vyzbrojeným ŘS Malachit. Střely 3M55 na korvetě jsou umístěny ve dvou šestinásobných OZ typu SM-316. Jedná se o příhradové konstrukce určené k nesení trubicových transportních/odpalovacích kontejnerů SM-324 s délkou 8,9 m, průměrem 0,71 m a hmotností 900 kg. Jejich výhodou proti systému Malachit je výrazně zjednodušený proces nabíjení, kdy se mění celý kontejner. K tomu postačuje jakýkoli dostupný jeřáb a není potřebné komplikované přebíjecí zařízení ZU-84. Dále konstrukce kontejnerů SM-324 nevyžaduje deflektory pro odklonění výtokových plynů, což zjednodušuje konstrukci plavidla. Kromě odlišné hlavní výzbroje a s tím spojených dílčích změn v konstrukci trupu a nástaveb se korveta Nakat neliší od jednotek Projektu 1234.1. Rovněž sestava další výzbroje zůstala zachována, v elektronice systémy pro spolupráci s ŘS Malachit nahradily nové pro Oniksy.

Korveta Nakat nakonec zůstala z řady důvodů jen jako osamocená experimentální jednotka a podle jejího vzoru nebyl modernizován žádný jiný MRK Projektu 1234. Po většinu své služby však plavidlo neneslo hlavní výzbroj, pouze v období zkoušek bylo nainstalováno obvykle jedno OZ střel Oniks. Nakat představuje vrchol vývoje korvet třídy Nanuchka určených pro VMF, který se podařilo zrealizovat.

Ovody ve službě

Korvety Projektu 1234 Ovod se po zařazení do služby jevily jako velmi úspěšné jednotky, na svou velikost s extrémně silnou výzbrojí. Nikde ve světě totiž neexistovala plavidla s výtlakem 700 t, která by byla vyzbrojena šesti protilodními střelami s doletem blížícím se 120 km a smožností nést jaderné hlavice. Střely P-120 Malachit se ukázaly být velmi úspěšnou konstrukcí a během desítek let služby na zkouš - kách a cvičeních vykazovaly obvykle velmi vysokou pravděpodobnost zásahu cílů. Značný podíl na úspěšnosti třídy měl kromě střel Malachit také nesporně pokročilý zbraňový/bojový řídicí systém Titanit. Díky němu nebyly korvety limitovány radiolokačním horizontem při použití své hlavní výzbroje jako plavidla protivníka všech kategorií. Na západě totiž až do 80. let nebyly k dispozici protilodní střely s dosahem přes 100 km (většina nepřesahovala 40 km) a rovněž systémy, které by byly schopné na tuto vzdálenost získat dostatečně přesné koordináty o poloze cíle, umožňující navedení ŘS. Teprve později se začala situace měnit, ale s příchodem systému Monolit si jednotky Projektu 1234 udržovaly velmi vysokou úroveň a kdykoli se mohly bez obav pustit do křížku i s podstatně většími plavidly protivníka.


Část z vyřazených jednotek Projektu 1234 čekal smutný osud v podobě cvičných cílů na polygonech VMF. Ani korveta Grom nebyla výjimkou

MRK Projektu 1234 byly velením VMF vysoce ceněná plavidla, a proto je dostaly čtyři hlavní floty VMF – Severní, Baltská, Černomořská a Tichomořská. Během své služby plnily a dosud plní celou řadu nejrůznějších úkolů. Ve svém původním určení úderných jednotek operovaly obvykle v homogenních formacích pro zajištění vzájemné podpory a zvýšení úderné síly. Zkoušky a cvičení ukázaly, že v této roli si nejlépe vedly v pobřežních vodách a za využití geografických podmínek. Jejich pokročilé vybavení jim totiž umožňovalo provádět skryté (cvičné) údery ze zálohy z hlubokých zálivů Kamčatky nebo mezi ostrovy Egejského moře, za využití informací o cílech dodaných průzkumnými letouny nebo jinými plavidly. V Černém moři však bylo odzkoušeno také kombinované nasazení s jinými třídami plavidel. Jedna s těchto smíšených formací zahrnovala torpédoborce Projektu 61, které zajišťovaly PVO svazu a fregaty Projektu 1135, jež měly na starosti protiponorkový boj. Korvety zase tvořily údernou složku svazu. Z řady jiných rolí MRK lze jmenovat doprovod jaderných ponorek s balistickými raketami během tranzitu ze základen do oblasti bojových patrol.


Korveta Zarnica Projektu 1234, stav v roce 2005. 1 – Dvojité OZ ZIF-122 systému Osa-M, 2 – SŘP 4R33A Baza systému Osa-M, 3 – Trojnásobné OZ KT-120 střel P-120 Malachit, 4 – Systém pro radiotechnický průzkum MRP-11-12 Zaliv, 5 – Radiolokátor Dubrava/DO-3 systému Titanit, 6 – Vrhač klamných cílů PK-16, 7 – Systém pro radiotechnický průzkum/datalink DO-1 systému Titanit, 8 – Datalink DO-2 systému Titanit, 9 – Systém pro radiotechnický průzkum DO-6 systému Titanit, 10 – Datalinky DO-4 a DO-5 systému Titanit, 11 – Navigační radar Don, 12 – IFF dotazovač Nichrom-RRM, 13 – Optický zaměřovač Kolonka, 14 – Vrhač klamných cílů PK-10, 15 – Střelecký radiolokátor MR-103 Bars, 16 – 57mm dvojkanon AK-725, 07 – Korveta Zyb Projektu 1234.1, stav v roce 2010.

Navzdory úspěšnosti měla třída Nanuchka řadu kritiků. Ti korvetám vytýkali, že se v podstatě jednalo o přerostlé čluny Projektu 205 přetížené vyzbrojí, tvořenou množstvím rozměrných ŘS. Tato kritika mířila především na koncepci trupu, která zachovávala kluzákový charakter podstatně menších člunů, což bylo u plavidel této velikosti nezvyklé. Důsledkem byly ne zrovna nejlepší nautické vlastnosti jednotek Projektu 1234 v rozbouřeném moři. Ve vlnách při větru o rychlosti 4–5 ballů byly již při středních rychlostech kolem 15 uzlů jejich příď a nástavby zalévány vodou. Dále v arktických podmínkách zahlcovala ledová tříšť sání vzduchu chladičů motorů, což snižovalo výkon pohonné a energetické soustavy. Korvety rovněž vykazovaly velké boční přechylování, což výrazně omezovalo použití střel Osa, kanonové výzbroje a jejich naváděcích systémů, které měly problém udržet cíl „uzamčený“. Dále byla u jednotek Projektu 1234 kritizována jejich protiletadlová a zejména protiraketová výzbroj a vybavení. Tento nedostatek však byl do značné míry odstraněn u jednotek Projektu 1234.1 a další vylepšení přinesly modernizace plavidel.


Korveta Zyb Projektu 1234.1, stav v roce 2010. 17 – Aktivně/pasivní radiolokátor DO-1/3 systému Monolit, 18 – Radiolokační rušič systému Vympeľ-R2, 19 – Navigační radar Pečora, 20 – Datalinky DO-4 a DO-5 systému Monolit, 21 – Datalink DO-2 systému Monolit, 22 – Systém pro radiotechnický průzkum systému Vympeľ-R2, 23 – SŘP MR-123 Vympeľ, 24 – 30mm kanon AK-630M, 25 – 76mm kanon AK-176

Po rozpadu SSSR byla postupně v průběhu 90. let vyřazena ze služby drtivá většina jednotek Projektu 1234. Vzhledem k výše zmíněným nedostatkům a opotřebení, nebyly v období velkých škrtů vojenských výdavků považovány za perspektivní. Některé z vyřazených jednotek posloužily jako cvičné cíle při testech raketové výzbroje. Postupně je následovaly i první z novějších jednotek Projektu 1234.1 a 1234.7. Z těch však 13 stále figuruje v řadách VMF.

Projekt 1234.7

Výr. číslo

Jméno (původní jméno)

Položení kýlu

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

Současný status

S-68

Burun

XI. 1975

VII. 1977

30. 12. 1977

vyřazena III. 2002

S-69

Veter

27. 2. 1976

21. 4. 1978

30. 9. 1978

vyřazena 4. 8. 1995

S-70

Štil1

28. 6. 1976

23. 10. 1978

31. 12. 1978

slouží, ČMF

S-71

Ajsberg

11. 11. 1976

20. 4. 1979

30. 9. 1979

slouží, SF

S-72

Tuča

4. 5. 1977

29. 4. 1980

31. 7. 1980

vyřazena 2003

S-73

Uragan

1. 8. 1980

27. 5. 1983

30. 9. 1983

vyřazena ?

S-74

Priboj

25. 11. 1980

20. 4. 1984

30. 11. 1984

vyřazena ?

S-75

Priliv

29. 4. 1982

26. 4. 1985

31. 10. 1985

vyřazena ?

S-77

Miraž

30. 8. 1983

19. 8. 1986

30. 12. 1986

slouží, ČMF

S-78

Meteor

13. 11. 1984

16. 9. 1987

31. 12. 1987

vyřazena ?

S-79

Rassvět

29. 9. 1986

22. 8. 1988

28. 12. 1988

slouží, SF

S-80

Zyb

26. 8. 1986

28. 2. 1989

26. 9. 1989

slouží, BF

BF S-81

Gejzer

21. 12. 1987

28. 8. 1989

27. 12. 1989

slouží, BF

BF S-82

Passat

27. 5. 1988

13. 6. 1990

6. 12. 1990

slouží, BF

BF S-83

Liveň

28. 9. 1988

8. 5. 1991

25. 10. 1991

slouží, BF

BF S-84

Pěrekat

28. 9. 1988

 

stavba zrušena v II. 1992

 

S-1004

Smerč

16. 11. 1981

16. 11. 1984

30. 12. 1984

slouží, PF

S-1005

Inej2

6. 7. 1983

5. 10. 1986

25. 12. 1987

slouží, PF

S-1006

Moroz

17. 2. 1985

23. 9. 1989

30. 12. 1989

slouží, PF

S-1007

Razliv

1. 11. 1986

24. 8. 1991

31. 12. 1991

slouží, PF

Projekt 1234.7

Výr. číslo

Jméno (původní jméno)

Položení kýlu

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

Současný status

S-76

Nakat

4. 11. 1982

16. 4. 1987

30. 9. 1987

slouží, SF

ČMF – Černomořská flota; SF – Severní flota; BF – Baltská flota; PF – Pacifická flota

Primorský SSZ- červená; Vladivostocký SSZ - žlutá

Zdroje:
Pistolět u viska imperializma,
Udarnyje Korabli Tom II časť 2,
Ogněnnyj měč rossijskogo flota,
různá čísla časopisů: Tajfun, Technika i Vooruženie, Morza Statky i Okrety,
internet,
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔28.10.2012 📕6.049

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře