Smrtelná „Bouře“

Autor : Vladimír Marek 🕔27.10.2012 📕11.465

Na východě se objevilo doslova krvavé slunce. Začínal nový den s datem 5. srpna 1995. Minometný granát, který dopadl na pozorovací stanoviště českých vojáků Tango 23, přilétl jako blesk z čistého nebe. Doslova smršť střepin si okamžitě vybrala svou daň. Dva čeští vojáci za ni zaplatili svými životy, další tři byli zraněni. Linie chorvatských bojovníků, jako by se vůbec nic nestalo, postupovala dál. Operace „Bouře“ proti jednotkám Republiky Srbská Krajina se chýlila k svému závěru. Podívejme se ale na tento tragický okamžik v historii Armády České republiky podrobněji.

První čeští vojáci se jako součást jednotek OSN objevili na území bývalé Jugoslávie v dubnu 1992. Po rozpadu Československa měla Česká republika v misi UNPROFOR jednotku o síle zhruba pěti set vojáků.V průběhu února a března roku 1994 byl náš prapor posílen o dalších 489 osob na 958 příslušníků. Přibyla mechanizovaná, průzkumná a ženijní rota, protitanková četa a polní chirurgický tým. Prapor nadále působil na území tzv. Republiky Srbská Krajina, kde střežil prostor o rozloze 1918 km2 a hranici Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou o délce kolem 90 km.

Rok 1995 by se dal charakterizovat jako klid před bouří. Všechny indicie nasvědčovaly tomu, že Chorvatsko se v žádném případě nehodlá smířit s existencí tzv. Republiky Srbská Krajina. Počátkem léta se situace ještě výrazně zhoršila. K původně plánované dohodě mezi Srby a Chorvaty nakonec nedošlo. Na stanovišti Tango 23, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských, byla dislokována četa českých „modrých přileb“. Společně s dalšími vojáky sloužili na tomto stanovišti i ti, kteří se z mise domů již nevrátili, čet. Petr Valeš a rtm. Luděk Zeman.


Pozorovací stanoviště bylo chráněné pytli s pískem

K prvnímu útoku došlo již počátkem května, takže jsme věděli, o co se jedná, a připravili se na to. Minometné odstřelování pro nás nepředstavovalo nic nového. Letící granát má takový charakteristický zvuk, slyšíte ho hvízdat již nějakou dobu před dopadem. Dávali jsme si na to pozor,“ říkal tehdejší zástupce velitele čety npor. Michal Nechvátal. „V té době jsme prožívali jistou otupělost. Nikdo nevěděl, co bude. Nikdo si nepřipouštěl, že by tam měl zůstat právě on. Ta míra rizika však byla vysoká.

Vyhlášen rudý stupeň

Ve čtvrtek 3. srpna 1995 přišel rozkaz zvýšit počet služeb na pozorovacích stanovištích. Byla doba dovolených, a tak z původní čety se tady zdržovalo pod velením npor. Jaromíra Alana jen asi 15 vojáků.

O pouhých 24 hodin později byl vyhlášen nejvyšší, rudý stupeň pohotovosti. V té době ale již chorvatská vojska nastupovala do operace Bouře.V poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů. O strategicky výhodnou pozici, nacházející se v nadmořské výšce zhruba 1200 m, ze které bylo možné za dobré viditelnosti dohlédnout až do vzdálenosti 20–30 km, se rozpoutala bitva.

Naše stanoviště tvořilo demarkační čáru. Srby od Chorvatů odděloval sotva kilometrový pruh území nikoho.Měli jsme k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj, tedy samopaly, kulomety a protitankové granátomety.Mohli jsme je použít pouze pro vlastní obranu. A tak jsme dostali rozkaz, abychom se stáhli do bunkru. Ten byl velice odolný, naši vojáci ho vybudovali z kontejneru, který zpevnili kládami, vše pak zasypali kameny a hlínou,“ vzpomíná pprap. Vladimír Osvald. „Když se k nám přiblížily první průzkumné chorvatské jednotky, vyzvaly nás, abychom nekladli odpor, prý chtějí jen přejít přes naše území. Všude kolem byl horský členitý terén. Pro Chorvaty bylo prakticky nemožné projet některé úseky s tanky. A tak postupovali po přístupové cestě přímo na nás.


Celkový pohled na stanoviště

Českým vojákům nezbývalo nic jiného než sledovat situaci a hlásit na velitelství praporu, jak Chorvaté rozvíjejí ofenzivu a co všechno bylo při bombardování zničeno. Přímé zásahy dostalo i jejich stanoviště. Byla zničena kuchyňská buňka, místnost velitele a nádrže s vodou. Došlo k poškození i některých dalších objektů.

Z vysílačky jsme se dozvídali, že přes ostatní úseky se již přehnala fronta a je na nich relativní klid. U nás to ale pořád bouchalo naplno,“ říká zástupce velitele čety npor. Milan Nechvátal. V devět hodin večer se situace konečně poněkud uklidnila. Všichni věřili, že jsou z nejhoršího již venku. Přesto nadále monitorovali situaci. Na pozorovacím stanovišti se střídali po hodině. „Ze všeho nejvíce mne zaujalo, jak dobře měli Chorvaté celou ofenzivu Bouře připravenou. Propracovali ji do nejmenších detailů. Úplně vepředu postupovaly průzkumné jednotky, za nimi šly hlavní síly. V dalším sledu se posunovaly jakési rabovací jednotky. Po nich pak již nezůstalo vůbec nic, terén byl dokonale vyčištěný,“ doplňoval pprap. Osvald.

První granát toho rána

V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš. Volal na Luďka Zemana, ať sejde dolů z pozorovacího stanoviště, že ho jde vystřídat. Právě v tomokamžiku vpadlo na pozici našich vojáků několik Chorvatů. Zřejmě se tady chtěli ukrýt.


Petr Valeš na pozorovacím stanovišti

Společně s dalšími dvěma kolegy jsem seděl bezprostředně u východu z bunkru. Slyšeli jsme rozhovor v chorvatštině, a tak jsme se rozhodli, že zjistíme, co se děje. Sotva jsme ale vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr. Byl to úplně první granát, který toho rána dopadl do prostoru stanoviště Tango 23.Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem si myslel, že mne praštil odražený kámen. Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do krytu. Výbuch ale přerušil přívod elektřiny, všude kolem byla tma. Až teprve, když kluci přinesli baterky, jsem zjistil, že mám ve stehně střepinu,“ vzpomínal rtm. Roman Čelanský. Až později zjistil, že jich bylo mnohem víc. Dvě mu lékaři vytáhli z lýtka a další tři ze stehna.

Zranění utrpěli i další vojáci. Čet. Jiří Suda dostal zásah do zad. Čet. Jiří Hubáček měl zraněnou nohu a ruku. Když mu vojáci sundali přilbu, pochopil, že se podruhé narodil. Měl v ní díru velkou jako pěst. Nejhůře na tom ale byli Luděk Zeman a Petr Valeš. Prvnímu z nich výbuch utrhl obě nohy nad koleny. Rozsah jeho zranění byl prakticky neslučitelný se životem. I kdyby byla kvalifikovaná lékařská pomoc přímo na místě, asi těžko by ho bylo možné zachránit. Petr Valeš přišel o ruku, další těžké poranění střepinami měl v oblasti zad. Všude bylo spousta krve. Zmítal se v hrozných bolestech. K dispozici nebyla ani ampule s morfiem, které by pomohlo zmírnit jeho utrpení. Pokusili se tedy alespoň zmenšit krvácení. „Na stanovišti nebyl žádný zdravotník. Nikdo nepočítal s tím, že bychom museli něco tak komplikovaného řešit. Během přípravy na misi v Českém Krumlově jsme probírali zdravotnickou pomoc, takže jsme se něco naučili. Snažili jsme se mu dát umělé dýchání, když jsme mu ale zmáčkli plíce, šel z něho vzduch. Bylo nám jasné, že v něm je od střepin spousta děr,“ vzpomíná Milan Nechvátal.

Marné čekání na transportér

Celou záležitost okamžitě hlásili na velitelství, žádali lékařskou pomoc. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové. Argumentovali tím, že v minulosti prý Chorvaté několikrát využili vojenskou techniku s označením OSN k tomu, aby bez problémů pronikli do pozic protivníka... Všude kolem stále ještě zuřily boje. Nakonec po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Osádka musela opustit transportér, který zabavili i s řidičem čet. Josefem Chudobou srbští vojáci. Použili ho pro svou potřebu a odjeli s ním na neznámé místo. Řidiče propustili až po třech dnech 8. srpna. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo.


Rtm. Luděk Zeman.

Mezitím se přelila fronta přes stanoviště Tango 23. A tak velitelství rozhodlo o tom, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. „Všude kolem nás byla rozmístěna spousta min. Jednomu z řidičů se podařilo zprovoznit obrněný transportér, který vyrazil před námi. Postupovali jsme v desetimetrových rozestupech v jeho stopách. Uvědomovali jsme si, že každou chvíli může něco explodovat. Byl to nekonečný úsek,“ líčil Michal Nechvátal. Také jeden ze zraněných, rtm. Roman Čelanský prožíval tyto okamžiky velice intenzivně. „Měli jsme na sobě jen nejnutnější oblečení a přilby. Všechno ostatní jsme zanechali na stanovišti. Až tady jsem se začal skutečně bát.Uvědomil jsem si totiž, že to, co se stalo na pozorovatelně, se může zopakovat s daleko horšími následky. Faktem je, že 5. srpna jsem se znovu narodil,“ řekl několik dní po útoku redaktoru periodika Cesta Vysočiny.

Raněné vojáky odvezli do chorvatské nemocnice v Gospiči. Zde prodělali první operaci. V okamžiku, kdy to situace dovolila, byli přepraveni do Zagrebu do americké vojenské nemocnice a odtud pak letecky do Prahy.V Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích prodělali další operace. Chorvatští lékaři jim totiž odstranili jen ty největší střepiny. I tak se ale nepodařilo zabránit trvalým následkům. Jeden z kluků má dodnes v hýždi střepinu z minometného granátu velikosti palce. Je příliš blízko nervu, a tak se nedá vytáhnout. Nebezpečí, že by dotyčný mohl přestat chodit, je totiž příliš velké.

Tamu nebeských bran

Stanoviště Tango 23 bylo zcela zničené.Nezůstal tam kámen na kameni. Chorvaté dobyli území, o které usilovali, mise vojáků OSN ztratila v podstatě význam. České vojáky z tohoto stanoviště stáhli do Kninu, kde byli do prosince 1995. I tam ale české zastoupení v misi OSN končilo. A tak je přesunuli do Daruvaru. „Hlídali jsme muničák, ve kterém byly uloženy zabavené zbraně. Nějaká jednotka zůstala do května či do června 1996 ještě u Zagrebu. Ale tím mise UNCRO na území Chorvatska definitivně končila,“ vybavuje si Michal Nechvátal. Od počátku roku 1996 působil nový český prapor v misi IFOR na území Bosny a Hercegoviny. Tato mise pod vedením NATO ale měla již mnohem širší mandát a také více vojenských prostředků pro jeho prosazení.


Skupinové foto příslušníků čety pod výstižným nápisem: „Co tě nezabije, to tě zocelí

Všichni aktéři onoho srpnového víkendu roku 1995 se postupně vrátili domů. Část jich odešla do zálohy, zbytek zůstal dál sloužit v armádě. Rozptýlili se do všech koutů republiky.

Kamarádství zocelené společně prožitým utrpením a boji ale drželo pevně dál. Každý rok počátkem srpna se pravidelně setkávali u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě. Poklonili se jeho památce, popovídali si. Padlým kamarádům zahráli na kytaru a zazpívali jejich oblíbenou písničku od Michala Tučného „Tam u nebeských bran“.

Operace Bouře

Operace Bouře (chorvatsky Oluja) se uskutečnila ve dnech 4. až 7. srpna 1995.Chorvatské vojenské a policejní jednotky během ní obsadily území převážně osídlené chorvatskými Srby, na němž se rozkládal separatistický stát Republika Srbská Krajina. Společně s operací Blesk byla bouře hlavní vojenskou akcí, jež vedla k ukončení chorvatské války za nezávislost a etnickému vyčištění území od Srbů. Během operace bylo obsazeno území o rozloze 10 400 km2 (18,4 % celkového území současného Chorvatska). V průběhu Bouře se někteří příslušníci chorvatské armády dopustili zločinů proti srbskému obyvatelstvu, za což byli později obžalováni před haagským tribunálem. Po ukončení tažení bylo ze země vyhnáno velké množství Srbů. Podle chorvatské strany se jednalo o 90 tisíc, OSN hovoří o 150 tisících a srbské zdroje uvádějí až 250 tisíc. Po skončení války se vrátila pouze malá část srbského obyvatelstva do svých domovů.


Pravidelné setkání příslušníků čety

Na chorvatské straně se kromě chorvatské armády účastnil bojů rovněž 5. sbor Armády Bosny a Hercegoviny. Srbská armáda na útok nereagovala. Rozmístěné mezinárodní jednotky do bojů a do etnických čistek nijak nezasahovaly. Během operace byly napadeny i další pozice a objekty českých jednotek. Již v pátek 4. srpna 1995 ostřelovala chorvatská armáda děly stanoviště velitelství českého praporu v Titově Korenici. Chorvatské stíhačky bombardovaly pozorovatelské stanoviště OSN, na němž byli rozmístěni čeští vojáci. Na žádost našich jednotek operovala letadla NATO nad městem Knin, v jehož okolí byly rozmístěny.

Výzva!

Přestože většina příslušníků české čety mise OSN UNCRO, která byla dislokována na stanovišti Tango 23, se každý rok pravidelně setkává, stále ještě chybí několik kontaktů. Veteráni této mise proto žádají každého, kdo by věděl něco o následujících příslušnících – Petr Černý z Hradce Králové, Martin Klepiš z Němčic, Josef Novotný z Jihlavy, Milan Rybanský z Bohumína a Vojtěch Vrzal z Plzně – nechť je kontaktuje na následující adrese: Roman Čelanský, celda1@seznam.cz, případně na telefonních číslech 777 951 501, 973 376 209.


Výročí tragického úmrtí čet.PetraValeše a rtm.Luďka Zemana si každý rok připomínají v Rožmitále na Šumavě jejich přátelé, spolubojovníci a rodinní příslušníci

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔27.10.2012 📕11.465

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře