Pronásledování parníku Watussi

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔03.10.2012 📕4.543

Jihoafrické vojenské letectvo (SAAF) představovalo na začátku 2. světové války nečetnou sílu, vesměs vyzbrojenou zastaralými letouny. Vojenské ostruhy symbolicky získalo při pronásledování německého parníku Watussi v prosinci 1939.

South African Air Force

Jihoafrická unie vznikla v roce 1910. Udržovala vazby na Velkou Británii a od roku 1911 byla samosprávným dominiem. Země se ještě koncem 30. let potýkala s devastujícími důsledky celosvětové hospodářské krize z let 1929–1933. Navzdory tomu, že se po skončení búrské války snažily vlády usmířit anglicky mluvící osadníky s Búry, v Jihoafrické unii nadále existovaly poměrně početné protibritsky naladěné skupiny obyvatel. Vedle Búrů, potomků nizozemských kolonistů, kteří Britům nezapomněli svou porážku ve válce 1899–1902, šlo také o komunitu obyvatel s kořeny v Německu. Součást unie totiž tvořilo i mandátní území Jihozápadní Afriky, původně německé císařské kolonie. Mnoho obyvatel, zejména nacionalisté (jejich programem bylo přerušení styků s Británií), pociťovalo velké sympatie k Hitlerovu nacistickému režimu.


Ju 86Z v barvách jihoafrické letecké společnosti South African Airways

Zatímco v Evropě vypukla útokem na Polsko 2. světová válka, probíhaly v Jihoafrické unii ostré politické spory o další směřování země. Premiér Hertzog navrhoval neutralitu, nakonec však 6. září jihoafrická vláda vyhlásila Německu válku, a zařadila se tak do spojeneckého tábora.

Jihoafrická unie byla ovšem na válku totálně nepřipravená. Disponovala pouze nečetnými ozbrojenými silami. K 6. září 1939 mělo Jihoafrické vojenské letectvo (South African Air Force) pouze 173 důstojníků a 1664 příslušníků mužstva, jednu operační peruť (No. 1 Bomber-Fighter Squadron, která 31. srpna vznikla přeznačením No. 1 Transvaal Squadron) a dvě cvičné perutě. Pět dalších perutí existovalo pouze na papíře. Letectvo používalo 104 většinou zastaralých letounů. Za moderní jich bylo možno označit pouze šest: čtyři Hurricany Mk.I (pátý havaroval předchozího dne, 5. září), Blenheim (sériového čísla L1431) a Battle (K9402). Základ výzbroje tvořilo 63 zastaralých dvouplošných lehkých bombardérů Hawker Hartbeeste, z nichž však 47 postrádalo vojenské vybavení. Stav doplňovala sbírka dalších zastaralých typů: šest dvouplošných stíhaček Hawker Fury, tři transportní de Havillandy DH.66 Hercules, několik dopravních Airspeedů Envoy, spojovací Gloster AS 31 a k výcviku používané dvouplošníky Avro Tutor a Westland Wapiti. Dále se zde nacházelo 230 cvičných letounů, většinou soukromých strojů v aeroklubech, mnoho bez náhradních dílů.

Všechny civilní letouny přešly pod vojenskou kontrolu. SAAF převzalo zejména 29 strojů South African Airways – shodou okolností všechny byly německé konstrukce: 18 Ju 86Z a 11 Ju 52/3m (ty byly využity k vojenskému transportu). Právě Ju 86Z tvořily na začátku války nejbojeschopnější část výzbroje SAAF.


Junkers Ju 86Z-7 ze stavu SAAF

Jihoafrická unie objednala roku 1936 celkem 17 Ju 86Z pro dopravní společnost South African Airways a jednu vojenskou Ju 86K-1 pro SAAF. Jihoafričané již od začátku kalkulovali s vojenským využitím dopravních strojů v případě akutní potřeby. Jediná Ju 86K-1 měla posloužit jako vzor pro nezbytné úpravy dopravních letounů pro bombardovací roli.

Jihoafričané zprvu objednali verzi Ju 86Z vybavenou dvojicí britských, kapalinou chlazených řadových 12válců Rolls-Royce Kestrel XVI. Výroba strojů pro jihoafrického zákazníka se rozběhla roku 1936 a letouny byly značeny Ju 86Z-1. South African Airways ovšem rychle zjistily, že Kestrely XVI jako původně vojenské pohonné jednotky ekonomikou svého provozu pro využití na civilních strojích nevyhovují. Mateřská firma proto letouny přestavěla do podoby Ju 86Z-3. Během úprav obdržely dvojici osvědčených amerických hvězdicových motorů Pratt & Whitney S1E-G Hornet. Ostatní letouny byly rovnou dokončeny v novém standardu s Hornety a značeny Ju 86Z-7.

South African Airways provozovaly Ju 86Z dosti úspěšně necelé tři roky. Létaly v Jihoafrické unii i na zahraničních afrických linkách. Ještě před vypuknutím války Jihoafričané přistoupili k zahájení programu militarizace Junkersů. Pro vojenské užití určené Ju 86Z byly na jaře 1939 umístěny na letišti Rand. Junkersy byly modifikovány k vojenskému nasazení pouze za využití místních zdrojů. Obdržely střeleckou výzbroj tvořenou trojicí kulometů Vickers ráže 7,7 mm. Stroje se musely obejít bez vnitřní pumovnice – pumy zbrojíři podvěšovali na vnější závěsníky, umístěné pod centrální částí trupu (obvykle se zde nosily pumy po 113,5 kg).

Po zařazení do SAAF si militarizované letouny ještě nějakou dobu ponechaly svá civilní označení a jména společně s nově aplikovanými výsostnými znaky. Poté dostaly vojenská sériová čísla 641–658.

Válečná služba

Jihoafrická unie měla extrémně dlouhé pobřeží, sahající od hranic Portugalské východní Afriky v Indickém oceánu až po hranice Jihozápadní Afriky, omývané vodami jižního Atlantiku. Celkem šlo o 4828 km, které bylo nutno nějak chránit. Současně však jižní Afrika nedisponovala žádným válečným námořnictvem (South African Naval Service mělo tři důstojníky a tři námořníky!). Při ochraně pobřeží a pobřežních vod byla tedy odkázána na letectvo a podporu přetíženého Royal Navy.


Základ výzbroje SAAF tvořily v září 1939 zastaralé lehké bombardéry Hawker Hartbeeste

Prvořadým úkolem SAAF v úvodní fázi války se tak stalo zabezpečení pobřežních vod a zejména strategicky důležité námořní trasy kolem mysu Dobré naděje. V prvních válečných dnech se do pobřežních hlídkových letů zapojily pouze zastaralé dvouplošníky Westland Wapiti, disponující mizernými výkony (včetně nevyhovujícího doletu) a slabou výzbrojí.

Za daných podmínek znamenalo zařazení letecké flotily South African Airways do svazku SAAF skutečně mimořádnou posilu. Junkersy Ju 86Z byly k akcím připraveny 14. září, přičemž je ovládaly mobilizované osádky South African Airways (prvními piloty se stali zkušení kapitáni aerolinií). O čtyři dny později je velení rozdělilo do čtyř jednotek po třech letounech, určených k hlídkování nad pobřežními vodami jižní Afriky, a to jak nad Indickým, tak Atlantským oceánem. Personál každé z nich se skládal z šesti důstojníků a 12 příslušníků mužstva. Ju 86Z 13. Sq. operovaly z Durbanu, 14. Sq. z Port Elizabeth, 15. Sq. z Kapského Města a letouny 16. Sq. z Walvis Bay v Jihozápadní Africe. První hlídky osádky absolvovaly bez nedostatkových padáků, nafukovacích záchranných vest a bez navigačního vybavení s výjimkou kompasů. Postupně se ovšem výstroj letounů zlepšila.

Prvního válečného měsíce SAAF vykonalo pouze 17 hlídkových letů. Pokud se Jihoafrická unie nacházela ve válečném stavu pouze se vzdáleným Německem, tvořily jedinou hrozbu případné operace ponorek a korzárských lodí. Navzdory poplašným hlášením civilistů probíhaly první týdny války bez reálného ohrožení. Ponorky tehdy u břehů Jihoafrické unie neoperovaly. Zranitelnost námořních tras ovšem potvrdila hned první nepřátelská loď, která se zde objevila v říjnu 1939. Nešlo o nic menšího než o „kapesní“ bitevní loď (Panzerschiffe) Admiral Graf Spee, která na své známé korzárské plavbě nezjištěna proplula z Atlantiku do Indického oceánu a zpět.

Do neúspěšného pátrání po německé válečné lodi se v říjnu a listopadu 1939 zapojily Ju 86Z z letišť ve Walwis Bay a Kapském Městě. Spolupracovaly přitom s britskými těžkými křižníky HMS Shropshire a Sussex. Během měsíce v marné snaze dostihnout rychlého korzára Ju 86Z 14., 15. a 16. Sq. SAF absolvovaly 120 bezvýsledných vzletů.

Případ Watussi

Osádky Ju 86Z také hledaly německé obchodní lodě, které vypuknutí války zastihlo ve vzdálených mořích či neutrálních přístavech a nyní se pokoušely prolomit spojeneckou blokádu a vrátit se zpět do Německa. A právě při této činnosti jihoafrické Ju 86Z vybojovaly první úspěch letounů tohoto typu ve spojeneckých barvách.


Člen osádky Ju 86Z pořídil během nízkého průletu tento snímek britského křižníku HMS Shropshire. Stalo se tak během pátrání po německé lodi Admiral Graf Spee

Jednou z německých lodí, kterou Hitlerovo přepadení Polska zastihlo mimo mateřské přístavy, byl nákladní a dopravní parník Watussi (9521 BRT). Vyrobily jej hamburské loděnice Blohm und Voss. Na vodu byl spuštěn 2. února 1928 a dodán Woermannovu rejdařství, sídlícímu v Hamburku, 30. května téhož roku. Dlouhé roky se plavil na lince Deutsche Ost-Afrika Linie (DOAL), spojující německý Hamburk s jihoafrickým přístavem Durban. Trasa vedla Středozemním mořem, Suezským průplavem a Rudým mořem do Indického oceánu. Watussi se na ni naposledy vydal v létě 1939. Vypuknutí války jej donutilo hledat azyl v neutrálním přístavu. Nalezl jej v přístavu Lourenço Marques v Portugalské východní Africe.

Kapitán lodi W. Stamer se k pokusu o únik odhodlal po několika měsících čekání. Přispěla k tomu také podpora německých uprchlíků shromážděných v portugalské kolonii. Stamer hodlal využít rozruchu kolem „kapesní“ bitevní lodě Admiral Graf Spee, která na sebe stáhla pozornost válečných lodí Royal Navy. Věřil, že se mu podaří nepozorovaně proklouznout do Atlantiku plavbou kolem mysu Dobré naděje a pak překonat oceán do brazilského Rio de Janeira. Vyplul se 43 pasažéry na palubě.

První část plavby probíhala dobře, byť vyplutí lodě nezůstalo před Spojenci dlouho utajeno. Watussi, kvůli neschopnosti Jihoafričanů kontrolovat s omezenými zdroji celé své dlouhé pobřežní vody, směřoval nepozorovaně na jih podél kontinentu vodami Indického oceánu. Proklouzl hlídkovými oblastmi Junkersů Ju 86Z startujících z letišť v Port Elizabeth a Durbanu. Ráno 2. prosince se nacházel zhruba 180 km jižně od mysu Dobré naděje a plul rychlostí 10 uzlů.

Junkers Ju 86Z poznávací značky ZS-ALN Capt. H. Q. Boshoffa z 15. Sq. SAAF vzlétl toho dne k hlídkovému letu v 8.05 z letiště Wingfield. Čas se během rutinní patroly zvolna vlekl. Osádka předpokládala, že šance narazit na uprchlíka je velmi malá. V 10.07 kapitán obrátil svůj dvoumotorák k poslednímu průletu zadané hlídkové oblasti. Ju 86Z letěla ve výšce 1200 m.

V 10.16 dva členové osádky spatřili na vzdálenost 30 km loď. Po přiblížení si ji jihoafričtí letci mohli prohlédnout. Plavidlo nevypadalo nijak reprezentativně. Letcům se jevilo jako šedivé a špinavé, se dvěma černě natřenými komíny a plachtou proti slunci napnutou nad palubou. Na palubě Jihoafričané nikoho neviděli. Vyvěšená Red Ensign, vlajka britského obchodního loďstva, nicméně Jihoafričany nezmátla.


Němci na záchranných člunech opouští k záhubě odsouzený parník Watussi

Capt. Boshoff přikázal radistovi odeslat na štáb 15. Sq. kódovanou radiodepeši o objevení podezřelé lodě, pravděpodobně Watussi. A poté, krouže kolem plavidla, čekal na další pokyny.

Přílet dvoumotorového letadla znamenal pro osádku německé lodě skutečnou pohromu. Bylo zřejmé, že se únik nezdařil. Kapitán W. Stamer rozkázal připravit loď k zapálení. Nehodlal dopustit, aby padla do nepřátelských rukou. Cestující zatím čekali v podpalubí s nasazenými záchrannými vestami na pokyn k nalodění na záchranné čluny.

V Kapském Městě mezitím zachytili zprávu Capt. Boshoffa. Depeše byla dekódována a velící námořní důstojník v Simonstownu byl zburcován telefonátem z Wingfieldu. Boshoff vzápětí obdržel příkaz pokusit se loď donutit k doplutí do Kapského Města.

Z kroužícího Junkersu vyslali na loď patřičný signál pomocí Aldisovy lampy. Kapitán parníku Watussi na zprávu nijak nezareagoval. Další komunikace byla vedena radiostanicí bez kódování. Zachytili ji nejen na Watussi, na mateřském letišti bombardéru ve Wingfieldu a na štábu v Simonstownu – ale také ve vzdáleném Berlíně!

Aby posílil svou argumentaci, rozhodl se Capt. Boshoff k demonstračnímu útoku. Osádka Junkersu nalétla na loď, zahájila výstražnou střelbu a svrhla bombu. Watussi poté změnila kurz a v marném pokusu o únik zamířila na jih. Jihoafričané poté svrhli jako varování ještě dvě další bomby. Kapitán Stamer poté zdánlivě kapituloval a obrátil svou loď směrem ke Kapskému Městu. Ve vzduchu mezitím Boshoff s obavami sledoval stav pohonných hmot. Paliva ubývalo a nadešel čas obrátit k návratu. Letoun se musel od svého zajatce odpoutat.


Pohled na vnější pumové závěsníky militarizované Ju 86Z

Německý kapitán sice poté opět nakrátko zamířil původním západním kurzem, ale rychle pochopil, že svůj pokus o únik prohrál, a vydal příkaz k provedení destrukce lodě. V 15.25 nechal odvysílat zprávu, že loď zapálil. V 15.25 Watussi zastavil a všechny záchranné čluny byly na hladině. Kouř stoupal z plavidla.

Junkers během zpáteční cesty narazil na křižník HMS Cornwall a obrátil, aby jej navedl k cíli. Bylo však již pozdě. Watussi divoce hořela v pozici 100 km od Kapského Města. Cestující a osádka nalezli útočiště v devíti záchranných člunech a jedné motorové lodi a na jejich palubách dopluli do Kapského Města. Kapitán Staner plavbu své malé záchranné flotily připodobnil k „nedělní odpolední regatě“.

Hořící vrak Watussi klesl na mořské dno po palbě dělostřelců Royal Navy.

Závěr

Podobná dramatická událost ovšem v tehdejší službě Junkersů Ju 86Z představovala výjimku. První válečné měsíce (ve vzdálené Evropě se západní Spojenci a jejich německý protivník ponořili do bláta „předstírané války) ubíhaly při rutinních a nudných hlídkách. Skutečná válka tak pro jihoafrické Junkersy Ju 86Z a jejich osádky i pro celé SAAF začala až poté, co se válečný požár po vstupu fašistické Itálie do konfliktu rozlil i na africký kontinent. Jihoafrická unie vyhlásila Mussoliniho impériu válečný stav 11. června 1940.

Zdroje (výběr):
Brown, J. A.: A Gathering of Eagles. Purnell, Cape Town 1970;
Fressel, J., Griehl, M.: Junkers Ju 86, Schiffer Publ., Atglen 1998;
Green, W.: The Warplanes of the Third Reich. Exeter Books, New York 1986;
The Airliner that went to War. Air Enthusiast 1972

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔03.10.2012 📕4.543

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře