Tahanice o karpatské hřebeny

Autor : Vladimír Marek 🕔03.10.2012 📕10.708

Území meziválečného Československa připomínalo dlouho housenku, která byla na východě protažena o území Podkarpatské Rusi. Právě tuto oblast jsme si zvykli vnímat jako nedílnou součást Masarykovy republiky. Připojení Podkarpatské Rusi k novému územního celku ale nebylo ani zdaleka tak jednoduché a nedošlo k němu v prvních měsících existence státního útvaru.

Nic na tom přitom nemění ani skutečnost, že již během 1. světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace dohodu s T. G. Masarykem, na jejímž základě mělo být toto doposud maďarské území jako autonomní část přičleněno k Československu. Hned první den po oficiálním skončení války, 12. listopadu 1918, odsouhlasila Americká národní rada uherských Rusínů výše uvedený plán. Ještě před koncem roku podpořily v plebiscitu myšlenku přičlenění k Československu dvě třetiny delegátů. V té době byl rovněž tento úmysl tlumočen maďarské vládě.


Snímek z první linie bojů proti Maďarům

Poněkud komplikovanější byla ale situace přímo na Podkarpatské Rusi. Kromě této možnosti zde měly určitou podporu možnosti připojení k Ukrajině, Maďarsku, příp. vytvoření samostatného státu. Budapešť se snažila rozfoukat uhlíky, dokud byly žhavé: už v prosinci 1918 vyhlásila autonomii Podkarpatska. Národní rada prosazovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině. Užhorodská rada byla naopak pro autonomii v rámci Uherska. A tak až závěrečné jednání Centrální ruské národní rady 8. května 1919 rozhodlo v Užhorodě o připojení k Československu. Za touto volbou stála především obava z bolševizmu. Samostatná Ukrajina totiž již v té době neexistovala – její území bylo připojeno k sovětskému Rusku. Také v Maďarsku byli u moci komunisté. Toto užhorodské memorandum se stalo součástí dokumentů pro mírovou konferenci. Právně byl tento krok definitivně stvrzen v září 1919, kdy se stal součástí mírové smlouvy v Saint Germainu.

Obsazení československou armádou

Československé jednotky se na území Podkarpatské Rusi dostaly již v lednu 1919 během zajišťování hranic Slovenska. Tehdy dorazily až k Užhorodu a obsadily linii podél řeky Uh. Skupina československých jednotek pod velením gen. Hennocqua, soustředěná na východním Slovensku, začala obsazovat Podkarpatskou Rus ráno 27. dubna 1919. Důvodem k tomuto rozkazu byly obavy, že v důsledku mohutné rumunské ofenzivy proti jednotkám maďarské komunistické republiky rad by mohla o toto přislíbené území přijít. Rumunské jednotky se totiž v té době přiblížily k Čopu.

Už předtím však došlo k drobným srážkám mezi našimi pohraničními jednotkami a maďarskou armádou. Operace probíhala celkem bez problémů podle připraveného plánu. Třetí brigáda svedla menší boje s Maďary, zmocnila se Vojan, Palovců a blízkého přechodu přes řeku Uh. Následujícího dne se seskupila ve Velkých Kapušanech a připravovala se k překročení řeky Latorice.


Českoslovenští vojáci v Perečíně poblíž Užhorodu

Šestá brigáda postoupila přes Užhorod do Strumovky. Následujícího dne došlo k bojům s posádkou maďarského obrněného vlaku. Také 5. brigádě se dařilo: Její předzvědný oddíl obsadil dva mosty přes řeku Latorici. Ostatní jednotky pak překročily řeku a obsadily Čop. Pak pokračovaly v postupu západním směrem a spojily se s 6. legionářskou divizí. Oblast východně od Čopu mezitím obsadila 6. brigáda. Mukačevo zajistila 1. brigáda. Koncem dubna bylo bez větších problémů dokončeno obsazování Podkarpatské Rusi. Maďarská vojska, kterým hrozilo obklíčení československými a rumunskými jednotkami, se raději stáhla.

Huculská republika

Jako mnohem větší problém se ukázala linie dotyku s rumunskou armádou. Ta totiž nehodlala vyklidit již obsazené území. Hrozilo, že by mohl propuknout nový konflikt. Tentokráte mezi Československem a jeho dosavadním i budoucím spojencem, Rumunskem. Tento problém ale naštěstí zažehnal urychlenou intervencí u velitele spojeneckých vojsk maršála Ferdinanda Focha budoucí náčelník našeho hlavního štábu gen. Pellé. Ten určil již 9. května 1919 novou demarkační čáru. Československá vojska opravňovala k obsazení Podkarpatské Rusi až k železnici, která vedla z Uzlovoje přes Sighet až do Jasiny. Železnice zůstala Rumunsku z toho důvodu, že ji potřebovala pro plánované společné operace s Poláky a vytvoření nové fronty proti bolševickému Rusku. Do tohoto období také spadá vznik tzv. Huculské republiky. Tento malý státní útvar se vytvořil na území Podkarpatské Rusi obsazeném rumunskou armádou. Měl však doslova jepičí život.

Diplomatické šarvátky

Ani v této fázi ale boje o Podkarpatskou Rus neskončily. Pouze se přenesly z operačního prostoru armád na diplomatická pole. Čím více se jednání mírové konference blížila do finále, tím horečněji se snažilo Maďarsko odvrátit pro něj nepříznivý text konečné smlouvy. Nemalou naději spojovalo s volbami, které se uskutečnily ve Francii v závěru roku 1919. A především pak s osobou nového premiéra a ministra zahraničních věcí Alexandra Milleranda, který z nich vzešel.


Úkolem italských legií po návratu do vlasti bylo pokrýt slovensko-maďarskou hranici

Již v lednu 1920 rozehrálo diplomatickou hru zaměřenou na zástupce Dohody v Budapešti. Její podstatou byla nabídka Maďarska, že jeho armáda je připravena k boji proti sovětskému Rusku. V následujících měsících se tyto návrhy rozšířily o velice vstřícné nabídky hospodářské spolupráce. Začalo se hovořit o tom, že Budapešť má podporu určitých kruhů pro získání ryze maďarských území, která měla být od Budapešti původně odtržena.


První guvernér Podkarpatské Rusi Grigorij Žatkovič (odstoupil na protest neposkytnutí slíbené autonomie) s velitelem zemského velitelství gen. Parisem

Realita ale byla poněkud jiná: Počátkem června 1920 maďarská delegace podepsala mírovou smlouvu v Trianonu. Příslušnost Podkarpatské Rusi k Československu nebyla zpochybněna. Hranice kopírovala linii vzniklou v létě roku 1919. Jediné, co se Maďarům podařilo prosadit, byl průvodní dopis k mírovým podmínkám, naznačující možnost případných změn.

Aktivity gen. Hammelina

O to větší šok vyvolaly aktivity náčelníka francouzské vojenské mise v Maďarsku gen. Hammelina. Ten v červnu 1920 navštívil Podkarpatskou Rus a sondoval tam, jak se místní obyvatelstvo staví k Maďarům a co by řeklo případnému připojení jejich země k Maďarsku. V telegramu, který koncem července 1920 obdrželo bratislavské zemské vojenské velitelství gen. Mittelhaussera, zašel ještě dál. Psalo se v něm o tom, že pařížské ministerstvo obrany ho informovalo o těžké situaci Polska. Maďarská vláda se prý obává, že československé vojsko nechce nebo nemůže uhájit průsmyky na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kdyby se dostaly do rukou Rudé armády, otevřely by se brány Maďarska. Další část měla téměř podobu ultimata: Je možné, že maďarská vláda požádá buď Československo, nebo Nejvyšší radu o souhlas obsadit zmíněné čtyři průsmyky svými čtyřmi divizemi.

Součástí telegramu byl i požadavek, aby generál odpověděl na následující tři otázky:

1. Učinilo nebo učiní Československo vše potřebné, aby zabránilo Rudé armádě přechodu přes Karpaty?

2. Je schopné zvládnout tento úkol?

3. Jaký váš názor na případnou pomoc maďarské armády?

Pelléova nástupce ve funkci náčelníka hlavního štábu gen. Mittelhaussera rozčílila arogantnost a skepse tohoto dotazu natolik, že odpověděl ještě dříve, než stačil celou záležitost prokonzultovat se svým nadřízeným. Okamžitě telegrafoval nazpět, že československá vláda přijala všechna opatření, aby zabránila vstupu na své území přes průsmyky z Polska a Haliče na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zároveň se také ohradil proti pochybnostem o účinnosti těchto opatření. Vše pak uzavřel slovy: Nejsem kompetentní ocenit politické výhody maďarské pomoci, jež nemá žádnou šanci, aby byla přijata.

Příprava komunistického puče

S ještě větší podrážděností reagoval na tento bezprecedentní krok náčelník hlavního štábu československé armády gen. Maurice Pellé. Ten se v okamžité depeši určené ministru války Lefévrovi a veliteli spojeneckých vojsk maršálu Fochemu pozastavil nad aktivitami gen. Hammelina. Je nevhodné a nebezpečné obracet se s podobnými dotazy na mé podřízené, psal a zároveň připomenul, že během jeho poslední návštěvy v Paříži ho premiér a ministr zahraničních věcí Millerand přesvědčoval o vůli francouzské vlády respektovat hranici, již stanoví mírová smlouva. Jsem přesvědčen, že tato integrita by byla zpochybněna, kdyby došlo k okupaci Podkarpatské Rusi maďarskou armádou, ač údajně dočasně.


Gen. Pellé se sklání nad mapou v okolí Užhorodu

V následujících dnech upozornil jugoslávský princ-regent Edvarda Beneše, že maďarská vláda hodlá využít komunisticky smýšlející Maďary žijící na Slovenku k vyvolání levicové vzpory. Ta by se pak stala záminkou k zákroku maďarské armády a obsazení alespoň části území.

Polsko-ruská válka

Tady je potřeba poněkud odbočit a vysvětlit reálie tehdejší politiky ve střední a východní Evropě. Od února 1919 zuřila na severovýchodě od našeho území polsko-ruská válka. Zatímco Rusům šlo během ní o rozšíření komunistického režimu směrem do Evropy, Poláci naopak snili o obsazení východních území, které ovládali do 18. století. Počátkem roku 1919 vpochodovala nově vytvořená sovětská západní armáda do Vilna a Minsku. Její jednotky následně postupovaly až na linii Němen–Ščara. Na nově obsazeném území byla vytvořena Litevskoběloruská socialistická republika. Polská armáda se dala na pochod ve dvou proudech 9. února 1919. Postupně dobyla Vilno, Lidu, Novogrudok, Baranoviči a Minsk. Rudá armáda byla nucena ustoupit a zaujmout obrannou linii na řekách Dvina a Berezina. V lednu 1920 obsadili Poláci ve spolupráci s lotyšskou národní armádou ještě město Danaburg.

Počátkem roku 1920 se ale bolševici vymanili z bojů na několika dalších frontách a začali stahovat své jednotky proti Polákům. V dubnu měli na frontě s Polskem již 20 divizí a pět jízdních brigád. Také Poláci ale posilovali. Důvěru jim dodávala podpora dohodových mocností, především pak Francie, která jim poskytla rozsáhlou půjčku a začala dodávat vojenský materiál. Za této situace se vrchní velitel polské armády Jozef Pilsudski rozhodl zaútočit na Ukrajinu.

Bolševici byli zaskočeni. Jejich krize se ještě více prohloubila, když dvě haličské divize přešly k protivníkovi. Společně s jednotkami atamana Petljuri vstoupily polské jednotky 7. května 1920 do Kyjeva.


Třetí zleva: gen. Mittelhausser – právě jeho se pokoušeli zatáhnout do podivné hry o Podkarpatskou Rus

Rudá armáda se však dokázala z počátečních neúspěchů velice rychle vzpamatovat. Počátkem června zahájila mohutný protiútok, který skončil v polovině srpna pouhých 19 km od Varšavy. A právě do období série polských neúspěchů spadají aktivity náčelníka francouzské vojenské mise v Budapešti.

Operační plán B

Československá vláda tak trochu i s ohledem na nepříliš dobré vztahy a územní spory s Polskem vyhlásila v tomto konfliktu neutralitu. Navíc, levicově zaměřené obyvatelstvo protestovalo proti dodávkám našich zbraní a proti přepravě vojenského materiálu přes naše území. Především železničáři se snažili zastavit vlaky se zbrojním materiálem. Největší kampaň se vedla proti výrobě zbraní v plzeňské Škodovce. Protestovalo se i v Kladně, Bratislavě, Břeclavi a Liptovském Mikuláši. Za této situace se tedy není co divit určité nervozitě Paříže.

Ač to možná Francie příliš nevnímala, také v Praze panovaly určité obavy z postupu Rudé armády. Několik týdnů před neomalenými diplomatickými aktivitami gen. Hammelina vypracoval hlavní štáb československé armády operační směrnici s označením „B“ (tedy „bolševizmus). Její podstatou byla příprava opatření pro případ, že Rudá armáda zaútočí na krycí polské a rumunské jednotky na hranici Haliče a Bukoviny. V tomto případě měla být na území Podkarpatské Rusi vyhlášena mobilizace a vytvořena obranná linie v Karpatech. Branné síly měly být rozděleny na východní, západní a záložní skupinu. Zatímco první, pod velením gen. Fourniera, vytvoří závorovou frontu v Karpatech a zabrání vstupu Rudé armády na území ČSR, západní operační skupina pod velením gen. Syrového měla být jakousi pojistkou proti případnému útoku Maďarska. Poslední operační skupinu tvořilo 14 praporů, které měly být do této oblasti přemístěny. V jejím čele by stál gen. Podhajský a byla by použita podle momentální potřeby jako záloha.

Diplomatická bitva rozhodnuta

V instrukci se dále hovořilo o tom, že Zemské vojenské velitelství Bratislava rozestaví na hranicích stráže a bude mezi nimi udržovat spojení prostřednictvím hlídek. Vnitrozemí má být střeženo a pozorováno zesílenými hlídkami a pohyblivými kolonami. Ty měly být posíleny pohraniční stráží. Všechny oddíly se měly vyhnout provokacím bojujících stran a zadržet ozbrojené oddíly, dezertéry a uprchlíky.

Součástí této instrukce byl i ručně francouzsky psaný text nazvaný Projekt obranného plánu proti ruským bolševikům. Jedná se zřejmě o podkladový materiál k plánu B. Liší se od něj určitými detailními opatřeními, od kterých bylo nakonec upuštěno. Nejvíce exponovaným jednotkám měli velet ruští legionáři, kteří dobře znají jak ruskou armádu, tak i bolševiky. V Haliči se měla organizovat zpravodajská služba a provádět propaganda, jak v armádě, tak i mezi civilním obyvatelstvem.


Budova Zemského vojenského velitelství v Užhorodě

Přestože se na tomto plánu pracovalo ještě v dalších měsících až do roku 1923, nikdy nebyl realizován. Stabilizovat vztahy s Francií se podařilo nejen díky energickému úsilí gen. Pellého, ale především proto, že se zásadním způsobem změnila situace na polsko-ruské frontě. Pilsudski dokázal doslova zázrak: za pět minut dvanáct zachránil Varšavu, obrátil Rudou armádu na chaotický ústup a přinutil bolševiky přijmout pro ně nepříliš výhodné mírové podmínky. Hrozba rozšíření bolševizmu do Evropy tedy pominula. Navíc došlo k určitým změnám ve francouzské vládě: Millerand, který dopřával tolik sluchu maďarským požadavkům a neváhal v souvislosti s údajným kladením překážek spojenecké vojenské pomoci Polsku ze strany Československa bombardovat Prahu, odešel jak z funkce premiéra, tak i ministra zahraničních věcí.

Vše nasvědčovalo tomu, že bitva o Podkarpatskou Rus je definitivně rozhodnuta ve prospěch ČSR. Obavy z nekalých aktivit Budapešti však nepominuly. Neuplynul ani rok a bývalý rakousko-uherský císař Karel I. se svým návratem do Maďarska pokusil o restauraci monarchie. Československá armáda na to reagovala mobilizací. To už je ale jiná kapitola.

Zdroje:
kol. autorů: Vojenské dějiny Československa, III. Díl. Praha 1987;
kol. autorů: Generál Maurice Pellé. Praha 2010;
Davies, N.: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔03.10.2012 📕10.708

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře