Ti, co cítí nebezpečí

Autor : Vladimír Marek 🕔30.09.2012 📕3.307

Německý ovčák Deni očichával korbu pestře zbarveného náklaďáku, který svým bohatým zdobením připomínal koráb pouště. Tou sice neprojel, v uplynulých dnech ale musel zdolat stovky stejně obtížných kilometrů po nepřístupných horských a stepních cestách západního Pákistánu a východního Afghánistánu.

Do afghánského Lógaru přivezl desítky tun nejrůznějšího materiálu, bez kterého by spojenecká základna Shank, na které sídlí i český provinční rekonstrukční tým, nejspíš nemohla vůbec existovat. Úkolem českých psovodů z Veterinární základny Chotyně (dříve Grabštejn) a jejich čtyřnohých svěřenců bylo prověřit, ještě dříve než vozidlo projede bránou základny, zda někde v jeho dutinách není ukryta výbušnina.

Deni vyskočil na mohutnou pneumatiku a čenichem se snažil dostat na konec úzké štěrbiny. V tomto okamžiku dokonce i psovod zpozorněl. Nakonec se ale ukázalo, že se jedná o falešný poplach. Pes spokojeně zavrtěl ocasem a pokračoval v očichávání.

Trocha historie

Využívání psů současnými armádami není rozhodně nic nového pod sluncem. Pes a vojáci patří nerozlučně k sobě od samého počátku armád. Nejmasovějšího nasazení ve válečných konfliktech se ale dočkali během 1. světové války. Evropské armády se začaly zabývat pravidelným výcvikem psů koncem 19. století. Během rusko-japonské války Rusové úspěšně použili psy zapřažené do saní k odvozu vojáků zraněných v první linii. Také Francouzi se začali služebním psům věnovat již před 1. světovou válkou. Na jejím začátku byla součástí francouzské armády speciální složka válečných služebních psů. Nejčastěji byli během bojů nasazováni jako záchranáři vyhledávající zraněné vojáky v první linii a v některých případech i zajišťující jejich dopravu do bezpečí. Stejně úspěšně a neohroženě sloužili jako kurýři předávající uprostřed těch nejtvrdších bojů zprávy. Oproti vojákům byli podstatně rychlejší a díky schopnosti lépe se krýt i méně zranitelní. Často se jim dařilo navázat spojení i v takových situacích, kde ostatní možnosti selhaly. Jejich výcvik byl rozdělen do dvou částí: zatímco v první etapě se připravovali na doručování zpráv, ve druhé se jejich cvičitelé snažili co nejvěrněji napodobit podmínky reálného boje. Psi si tak zvykali na střelbu, výbuchy a létající zeminu a kamení. Většinou doručovali zprávy na krátké a středně dlouhé vzdálenosti, od 3 do 10 km. Zvláštní postroj na doručování zpráv se dvěma brašnami byl později nahrazen obojkem se schránkou.

Psi ve vojenských jednotkách přinášeli i určité uvolnění. Nejspíš tak trochu připomínali vzdálený domov. Proto se stali maskoty mnohých jednotek. Během 1. světové války nasadila Itálie 3500 válečných psů, Anglie a Francie 20 000, a Německo dokonce 30 000.

Obdobné úkoly plnili psi i později nejen v 2. světové válce, ale i dalších konfliktech. Sověti je používali ke kladení min pod tanky. Opět se osvědčili i jako tažní psi. A to obzvlášť při hloubkovém průzkumu do týlu protivníka. Např. na karelské frontě doprovázelo v lednu 1943 psí spřežení 41. oddílu tažných psů lyžařský oddíl hluboko do německého týlu.

Samostatnou kapitolu v těchto konfliktech představovali strážní psi, kteří byli rovněž masově nasazeni. Mnozí ze psů získali za své činy vyznamenání a vojenské hodnosti. Byli zapsáni do stálého stavu jednotky.

Armáda České republiky cvičí psi k vyhledávání zbraní, výbušnin a drog, k boji proti teroristům, ke stopování a strážným účelům.

Páchnoucí kobereček na modlení

Vraťme se ale zpátky na afghánskou základnu Shank. Nasazení psů v této oblasti má o to větší odůvodnění, že muslimové jsou známí svým odporem a také nemalým respektem k těmto čtyřnohým přátelům člověka. Podle koránu se totiž jedná o nečisté zvíře, a tak se mu raději zdaleka vyhýbají. To samozřejmě může sehrát určitou roli v případě eliminace atentátníků. Čeští psi jsou navíc speciálně cvičeni na vyhledávání výbušnin.

Před nedávnem jsme tady měli případ, že Deni začal v kabině náklaďáku něco vyštěkávat. Celou jsme ji prohledali, ale nic jsme nenašli. Stejně dopadli i přivolaní pyrotechnici. Nakonec jsme přišli na to, že kobereček na modlení, který měl řidič v kabině, se dostal do kontaktu s výbušninou a pes to cítil, vysvětluje vedoucí skupiny psovodů českého provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru rtm. D. R. Většinou ale nenajdeme vůbec nic. I to má však svou hodnotu. Zjistíme, že nehrozí žádné nebezpečí. Např. náklaďák s balenou vodou parkoval na místě, kde neměl co pohledávat. Vojáci, kteří odpovídali za tento prostor, to vyhodnotili jako možné bezpečnostní riziko a zavolali nás. Jsem rád, že se žádné nebezpečí nepotvrdilo; v každém případě je ale lepší všechno několikrát prověřit než připustit sebemenší možnost, že by mohlo dojít k výbuchu v místě, kde je velká koncentrace spojeneckých vojáků.

Pomáhají pyrotechnikům

Čeští psovodi v afghánském Lógaru jsou součástí pyrotechnického odřadu. Kromě Deniho mají k dispozici ještě dalšího německého ovčáka – Neliho. Oba jsou ve věku do tří let. Psi se po příletu museli nějakou dobu aklimatizovat. Na afghánská vedra si ale zvykli poměrně dobře. Nejhorší byl pro ně časový úsek od 12 do 15 hodin. V případě nasazení jejich aktivita právě v této době přece jenom klesala. Psy není dobré přetěžovat. Je potřeba je nechat vydechnout, dělat delší přestávky. Umožnit jim, aby si zvykli na prostředí. Nehledě na poměrně časté nasazování je nutné pravidelně provádět udržovací výcvik. Ten se právě s ohledem na místní klimatické podmínky dělá většinou ráno a večer.

Hned po příletu bylo nutné psy znovu „napachovat“ na místní druhy výbušnin, které jsou vyráběné převážně z hnojiv. Pes tedy cítí jiný zápach. V tomto směru pomohli američtí kolegové, kteří dodali vzorky.

Psovodi mají na Shanku v části West vybudovanou svou vlastní základnu. Kromě ubytovací části jsou v ní kotce pro psy a ohraničený výběh. Své svěřence krmí granulemi. Z České republiky si navíc přivezli vitaminové doplňky. Ochranné pomůcky, aby si např. neodřeli tlapky, zatím nebyli nuceni používat. Když dojde k drobným zraněním, psovodi si zajišťují ošetřování vlastními silami. Pokud by se vyskytly závažnější zdravotní komplikace, na základně v Bagramu je vojenský veterinář. Psa by tam ale museli přepravit letecky.

Kontrolují i spojenecké vojáky

Nejčastěji působí naši psovodi na vyžádání Američanů na vjezdu do základny. Kromě kontrol osob a vozidel mají na starost i poštovní schránku před základnou, do které místní podnikatelé vhazují nejrůznější nabídky. Je zde určité riziko, že by do ní mohli umístit výbušninu. Nejvíce práce měli naši psovodi v okamžiku, kdy došlo k poškození rentgenového rámu.

Před nedávnem, když na základně probíhala rotace, jsme kontrolovali i ubytovací prostory amerických vojáků. Jejich velitel nechtěl mít problémy, a tak si vyžádal naše služby. Měli jsme zjistit, zda si domů nevezou nějaké suvenýry v podobě munice,vzpomíná rtm. D. R.

Deli dokončil svou práci. Další ze zásobovacích vozidel je prověřené. Spokojeně se usadil vedle obrovského kola a čekal na svou zaslouženou odměnu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔30.09.2012 📕3.307

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře