A7V - Císařovy nové tanky

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔30.09.2012 📕12.491

Příčin, proč německá armáda nedržela krok se svými protivníky, bylo několik: vývoj tanků začal pozdě, potýkal se s celou řadou technických problémů a nejasná byla i koncepce nasazení a zadání pro vývoj vozidla. Výsledkem bylo, že zatímco dohodové mocnosti vyrobily přes 8000 tanků, německý průmysl jich dodal jen dvě desítky.

První obrněná vozidla

Situace na frontě 1. světové války byla stejná pro obě bojující strany. Protivníkovi se téměř vždy podařilo útok odrazit, a i když se to nepodařilo hned, neodpovídaly územní zisky počtu nasazené techniky, a už vůbec ne počtu ztracených vojáků. Průlomy se většinou podařilo v krátké době uzavřít a frontu opět stabilizovat.

Řešení se nabízelo – obrněné vozidlo. Zkušenosti s jejich nasazením byly. Obrněné vlaky a obrněné automobily znamenaly změnu rovnováhy sil, kdekoli se objevily. Problém byl v tom, že jejich pohyb byl striktně vázán na silnice a železniční tratě. Ohrozit dokázaly jen cíle, které byly od těchto komunikací na dostřel, což ovšem nebyl případ frontové linie.

Zatímco Britové a Francouzi pracovali poměrně intenzivně na tom, aby umožnili obrněným vozidlům pohyb v terénu, Němci projevili vážnější zájem o tanky, až když je Britové proti nim poprvé nasadili v bitvě u Flers, v září 1916. Mezi vojáky se začala šířit panika a mluvilo se o fobii z tanků. Tehdy se probudili i důstojníci císařského jezdectva a pěchoty, kteří do té doby tvrdili, že tanky jsou šarlatánství a výplod bujné fantazie a že srdnatý německý pěšák si s tupým strojem snadno poradí. Jak? – To autoři podobných pustých frází příliš neřešili.

Jisté pokusy probíhaly sice již dříve, ale ze své podstaty nemohly vést k uspokojivému řešení. Prvním bylo šestinohé kráčející vozidlo Fredericha Goebela z roku 1914. Byl postaven jen zmenšený model a po vypuknutí války práce ustaly. K oživení došlo až v roce 1915, kdy byla uvolněna dotace 50 000 marek na stavbu prototypu. Dokončen byl v lednu 1916, ale při prvním pokusu o vykročení se stroji zlámaly nohy. Výzbrojní úřad další práce zastavil.

O mnoho lépe nedopadl pokus Huga Bremera nahradit všechna čtyři kola obrněného automobilu Daimler Marienwagen pásy. Zadní pár pásů byl poháněný, přední se jen volně otáčel. Ministerstvo války objednalo 20 ks, ale vysoké vozidlo se značně poddimenzovaným pohonem mělo problémy i v únosném terénu. Jakmile se dostalo na měkčí podklad, hrozilo v lepším případě poškození hnacího nebo pojezdového ústrojí, v horším pak převrácení vozidla.


Podvozek tanku A7V

Když Britové poprvé nasadili své tanky u Flers, daly se věci konečně do pohybu. Gen. Friedrichs svolal na 30. října komisi zástupců automobilového průmyslu, aby sdělili svůj názor na konstrukci podobného vozidla, jakým disponovali Angličané. Žádné velké nadšení však nevzbudil, protože německá ekonomika byla válečnou výrobou poměrně značně vytížená. Nicméně 13. listopadu se mu podařilo vytvořit komisi, v jejímž čele jako náčelník 7. transportního oddělení (Abteilung 7. Verkehrswesen) stál. Podle tohoto oddělení dostal budoucí německý tak své označení A7V.

Základní koncepce

Členy komise, která čítala kolem 40 mužů, byli např. konstruktér August Horch, Wilhelm von Opel, ředitel firmy AEG Jung, prof. Hoffman od firmy Büssing a další významná jména. Vedení konstrukčních prací spadalo do pravomoci zkušeného konstruktéra kpt. ing. Josepha Vollmera.

Názory ministerstva války a představitelů vojenského velení na podobu budoucích tanků se v mnoha ohledech rozcházely, měly však několik společných bodů: První představovala snaha šetřit finanční prostředky a síly již tak dost zatíženého průmyslu. Druhým byla určitá skepse z možností obrněných vozidel na bojišti, daná obecně snahou bagatelizovat anglické úspěchy.


A7V číslo 563 Wotan, který se dožil konce války

Výsledkem bylo rozhodnutí vyvíjet současně tank (v Německu označovaný termíny Panzerwagen, Panzekraftwagen nebo Kampfwagen) a pásový transportér označený Überlandwagen (terénní vozidlo). 15. listopadu zformulovalo ministerstvo války požadavky na tank.

Stroj měl být schopen dosahovat maximální rychlosti 12 km/h, překonávat zákopy široké 1,5 m a zdolat stoupání s úhlem 30°. Maximální hmotnost neměla překročit 30 t. Výzbroj měly tvořit kanony, střílející vpřed a vzad, a kulomety v bočních stěnách. Palebný průměr měl být 500 nábojů pro přední kanon, 300 pro zadní a 6000 nábojů pro každý kulomet. V tanku mělo být místo i pro jednoho náhradního člena osádky a motor měl mít výkon 80–100 k.

Ing. Vollmer dostal pokyn pokračovat ve vývoji s využitím podvozků typu Caterpillar-Holt. Za tím účelem byl u rakousko-uherské pobočky firmy zakoupen jeden kus pásového traktoru a druhý byl zrekvírován od soukromého vlastníka v Německu. Na vývoji se kromě Vollmera podílel především Eugene Linck z firmy Daimler.

Výhodou tohoto řešení bylo poměrně svižné tempo konstrukčních prací. Již 22. prosince měla VKP (Verkehrtechnische Prüfungs Kommission) hotový projekt, který předložila ministerstvu války ke schválení. Jedním ze zjištění bylo, že navrhovaný motor je slabý.


Pozice střelce z kulometu v tanku A7V

V Německu se sice vyráběly i výkonnější pohonné jednotky, ale ty dostávalo přednostně letectvo. Proto se konstruktéři rozhodli použít dva řadové čtyřválcové motory Daimler se zdvihovým objemem 17 l a výkonem 100 k.

První objednávka na výrobu jednoho sta tanků byla zaslána 1. prosince 1916 jen na základě předběžných výkresů a příslibu, že prototyp bude hotov v květnu. Po předložení výkresové dokumentace se vážně jednalo o zvýšení objednávky na 200 ks. 16. ledna 1917 byla ministerstvu předvedena maketa podvozku. 20. ledna si však úředníci celou věc rozmysleli a objednávku zkrátili na 10 tanků s tím, že zbytek bude potvrzen na základě výsledků prvního bojového nasazení.

Po podrobnějším prostudování podkladů vzneslo ministerstvo 1. února nový požadavek: tank měl být odolný proti střepinám šrapnelů lehkého dělostřelectva, protože zkušenosti z fronty ukazovaly, že britské tanky jsou dělostřeleckou palbou zranitelné. Přepracovaný návrh, předložený ministerstvu 28. února, ukazoval, že jen hmotnost pancéřování 30 mm silného dosáhne 9 t, takže by došlo k překročení hmotnostního limitu se všemi důsledky (měrný výkon, přepravitelnost po železnici a přes mosty).


Nákres pozice střelce z kanonu Maxim-Nordfelt 1888

Aby bylo možné pokračovat, přistoupilo ministerstvo na kompromis: čelní pancíř měl mít sílu 30 mm, zadní 20 mm a boční 15 mm. To způsobilo trochu problémy, protože původně symetrický tank začal být poněkud těžký na předek. Situaci ještě zhoršilo vypuštění zadních kanonů a jejich nahrazení kulomety.

První zkoušky

Poměrně dlouho trvalo hledání vhodné výzbroje. Původně uvažovaná dvojice automatických 20mm kanonů Becker TUF (Tank und Flieger), která měla zajišťovat palbu vzad, byla zavržena. Ukázalo se, že proti nepřátelským tankům a opevněním jsou tyto kanony neúčinné, a proti pěchotě jsou vhodnější kulomety.

Přední zbraň měl nejprve tvořit 77mm polní kanon FK96, který však měl pro tank příliš velký zpětný ráz. Dále se uvažovalo o pěchotním kanonu ráže 50 mm, ale ten měl příliš nízkou úsťovou rychlost, a tím pádem i malou průbojnost, příp. o námořním kanonu stejné ráže. Ten zase nechtělo námořnictvo pro armádu ze svých arzenálů uvolnit.


Čelní pohled na A7V v muzeu v Munsteru.

Nakonec se našlo východisko v kořistním 57mm belgickém kanonu Maxim-Nordfelt 1888 s hlavní dlouhou 26 ráží, který zahálel v armádních skladech. Protože bylo těchto kanonů k dispozici omezené množství, byla zadní palebná stanoviště vybavena kulomety. Průbojná munice kanonu měla úsťovou rychlost 487 m/s a ze vzdálenosti 1000 m dokázala probít 20mm pancíř.

Vezený palebný průměr kanonu činil sto nábojů, z toho 40 tříštivých proti pěchotě. Pro kulomety se nakládalo 40–60 pásů po 250 nábojích, tedy 10 000–15 000 nábojů. „Na palubě“ byly samozřejmě i ruční zbraně osádky a bednička ručních granátů. Uvažovalo se i o doplnění výzbroje plamenometem, ale nikde není doloženo, že by jím byl některý z tanků vyzbrojen.

První podvozek byl 30. dubna 1917 v Marienfeldu předveden schvalovací komisi. Následně byl vybaven dřevěnou maketou korby a 14. května byly v Mainzu zahájeny zkušební jízdy. Zároveň s jízdami A7V probíhaly testy Bremerova Marienwagenu II a mobilního kanonu K.D.1 firmy Krupp.


Střelecké stanoviště kanonu Maxim-Nordfelt 1888

Výsledky zkoušek prokázaly, že podvozek A7V je jednoznačně nejlepší, přestože průchodivostí se anglickému protějšku ani nepřibližoval. V čem měla A7V jednoznačnou převahu, byla rychlost. Po pevném podkladu dokázal „uhánět“ až 12 km/h, zatímco britské Marky I zvládaly jen 6,4 km/h. Marienwageny také nepřišly zkrátka. Byly objednané jako nosiče protiletadlových a protitankových kanonů.

Při této příležitosti je nutné zmínit německý pohled na věc. O svém tanku uvažovali jako o pohyblivém bunkru nebo palebném stanovišti, které mělo svou palbou podporovat útočící pěchotu. Z tohoto pohledu byl krabicový tvar korby a důraz kladený na sílu pancéřování správný. Nevalná průchodivost nebyla považovaná za významnou vadu. Na druhou stranu je pravda, že terén na frontě 1. světové války byl rozrytý dělostřeleckou palbou a pohyb v takových podmínkách byl pro A7V více než obtížný.

Začátek výroby

Na výrobě A7V se podílela celá řada německých firem, namátkou: Daimler – motory, Brass-Herstett – podvozky, Krupp a Röchling-Dillingerhutte – pancéřové pláty, Caterpillar-Holt – pásy, Oberursel – chladiče, Bosch – zapalování a elektrická soustava, Adler – převodovky atd. Podle původních plánů mělo být prvních pět tanků hotových 15. července 1917, dalších pět plus 40 samostatných podvozků 1. srpna a dalších 49 podvozků 1. září. Cena jednoho tanku byla stanovena na 250 000 říšských marek, z toho 100 000 marek připadalo na dodávku pancéřových plátů.


Pohled na pravý bok repliky tanku Wotan.

Nedokončený první kus A7V byl 19. června v Marienfeldu úspěšně předveden císaři Vilému II. Jenže další zkoušky ukázaly, že celá konstrukce tanku má řadu nedostatků, které se na pečlivě připravených ukázkách podařilo zdárně zakamuflovat. Naplno se projevil spěch, s jakým byla celá konstrukce připravována, a svůj díl měla i nevyjasněná koncepce a neustálé změny požadované ministerskými úředníky.

První kus A7V byl dokončen až v říjnu 1917. Zpočátku byl symetrický, protože nebyl k dispozici kanon. V přední části byly, stejně jako vzadu, namontovány dva kulomety. V tomto provedení zajišťovalo rozmístění zbraní kruhový obstřel okolí tanku. Po změně výzbroje vznikly v obou předních „rozích“ slepé úhly.

Při montáži pancéřových plátů od firmy Röchling-Dillingerhutte narazili dělníci na jeden závažný problém: pláty byly prohnuté. Aby nebylo nutné vyrábět nové, byly pláty rozřezány na pět částí a nanýtovány na pomocné úhelníky. Že taková úprava „na koleně“ k rychlosti výroby nepřispěla, je jasné. Navíc, při bojovém nasazení docházelo k tomu, že nepřesnými spoji pronikaly dovnitř tanku „cákance“ olova z projektilů, které se rozbily o pancéřový plát.


Snímek A7V s 16 muži osádky

Do září 1918 bylo dokončeno jen 20 tanků A7V, které měly přiděleny výrobní čísla od 501 nahoru. První sérii tvořily tanky 501, 502, 505–507 a 540–544. Druhou sérii tvořila vozidla s čísly 525–529 (pláty Krupp) a 561–564 (pláty Röchling-Dillingerhutte).

Tankové jednotky začaly v Německu vznikat ještě předtím, než byla dokončena první A7V. 20. září 1917 byl vytvořen první Sturmpanzerkraftwagen Abteilung (tankový oddíl). Oddíly měly být podle ministerstva války zpočátku dva a každý měl být vyzbrojen pěti tanky. Nakonec bylo vytvořeno celkem devět oddílů, které měly mít tabulkově 45 tanků, 15 typu A7V a 30 kořistních britských Marků IV.

Zajímavý byl výběr tankových osádek. Řidiči a mechanici byli vybíráni u ženistů, obsluhu kanonů obstarávali dělostřelci a střelci z kulometů s pomocníky pocházeli od pěšáků. Velitelé tanků byli vybíráni u přepravních jednotek vybavených automobily.

Bojové nasazení

Představy o nasazení tanků A7V ilustruje pasáž z německého předpisu: … na bojišti se pěchota a tanky pohybují nezávisle. Pěchota se nesmí k tankům přiblížit na méně než 200 m, protože nepřítel zahájí proti tankům dělostřeleckou palbu… K prvnímu bojovému nasazení došlo 21. března 1918 v rámci operace Michael. V té době byly operačně způsobilé dva oddíly: 1. s pěti A7V a 11., vyzbrojený pěti kořistními „samičkami“ Mark IV. Oba byly nasazeny v prostoru St. Quentinu na podporu elitního 5. Sturmbattalionu, působícího v rámci 36. pěší divize.

1. oddíl zahájil útok se čtyřmi tanky, protože 5. měl technickou poruchu. Dva tanky vjely do ostnatých drátů a musely zastavit. Po dělostřeleckém ostřelování se podařilo zprovoznit jen jeden. Všechny tři zbylé tanky potom podporovaly útok pěchoty, ale jeden musel zastavit kvůli poruše. Zbylé dvojici se podařilo britskou pěchotu vyděsit natolik, že mohli němečtí vojáci obsadit její pozice.

Tanky 11. oddílu vyrazili do útoku o 10 min. později. Tanky se v mlze pohybovaly tak pomalu, že když se mlha zvedla, osádky zjistily, že jim pěchota utekla. Z celé tankové podpory útoku tedy nebylo dohromady nic. Navíc se britským dělostřelcům podařilo dva tanky poškodit.


Jeden z tanků A7V nasazených u St. Gobainu.

O měsíc později, 24. dubna, došlo k prvnímu tankovému souboji, ve kterém se střetly dva britské kulometné tanky Mark IV a jeden „samec“ téhož typu s třemi tanky A7V. Kulometné tanky Mark IV ustoupily, protože neměly čím Němce ohrozit, a bojoval jen kanonový Mark IV. Odvetnou palbu vedl jen tank A7V s číslem 529 Nixie, který však po zásazích do chladiče osádka opustila. Zbylé dvě německé A7V zahájily ústup, při kterém se jedna z nich převrátila. Přestože byl britský tank znehybněn, považovali se Britové za vítěze, protože zahnali Němce na ústup.

Vzhledem k celkovému počtu německých tanků a jejich pozdnímu nasazení na frontě lze jejich význam hodnotit jen jako epizodní. Největší chybou bylo použití podvozku z traktoru Holt, který neumožňoval dostatečnou pohyblivost v rozbitém terénu, ani překonávání širokých zákopů a strmých předprsní. Nicméně, některá technická řešení A7V jsou zajímavá.

Výhody a nevýhody

Nespornou předností tanku A7V proti britským konkurentům bylo silnější pancéřování, které chránilo i proti střepinám dělostřeleckých granátů z lehkých kusů. Mnohem snazší bylo i ovládání tanku. Stačil na to jeden muž. Jeho pozice a pozice velitele, který seděl vedle něj, však byly výhodné jen zdánlivě: seděli sice ve výšce 1,6 m nad terénem, což nabízelo dobrý výhled, ale přes krabicovitou korbu neviděli na překážky před tankem. Slepý úhel před tankem sahal až do vzdálenosti 9 m.

Otázka maximální rychlosti byla v terénu celkem bezpředmětná. Britské tanky Mark dokázaly většinu překážek překonat z chodu, zatímco osádky A7V trávily mnoho času hledáním sjízdného terénu, odstraňováním překážek nebo vyprošťováním svého tanku. Pro A7V byly pastí nejen krátery po dělostřelecké palbě, ale i pařezy nebo svitky ostnatého drátu.

K pohonu tanku sloužili dva již zmíněné motory Daimler, které za provozu vykazovaly solidní spotřebu 4–7 l/km (!). Každý motor poháněl přes trojstupňovou převodovku jeden pás. Maximální dosažitelná rychlost na jednotlivé převodové stupně byla 3, 6 a 12 km/h. Jízda vpřed nebo vzad se volila pomocí kuželových spojek.

Mírné zatáčky prováděl řidič otáčením volantu. Tím se jednomu motoru zvyšovaly a druhému snižovaly otáčky. Ostřejší zatáčky se prováděly zařazením neutrálu na jedné straně a přibrzděním pásu. Nejmenší poloměr otáčení dosahoval při tomto způsobu 2,2 m. Zařazením zpětného chodu jednoho pásu bylo možné otočit tank na místě.

Tank nebyl vybaven žádným zařízením pro vnější komunikaci. Osádky následovaly velitele nebo bojovaly podle vlastního uvážení ve smyslu pokynů obdržených před bojem. Vnitřní „komunikační zařízení“ reprezentoval mechanický ukazatel směru cíle, umístěný na stropě nad kanonem a ovládaný velitelem. Byl doplněn panelem s červenou a bílou žárovkou, kterými bylo možné předat povely „pozor“, „nabít“ a „pal“.

Tabulkovou osádku tanku tvořilo 16 mužů: velitel a řidič, sedící v „pozorovatelně“ nahoře, střelec a nabíječ kanonu, šest střelců a šest pomocníků u kulometů. Teoreticky ji bylo možné rozšířit až na 19 mužů (dva mechanici + jeden střelec náhradník), ale v praxi se omezovala na 12–14 mužů snížením počtu pomocníků u kulometů, aby se v tanku uvolnilo místo.

Zdroje:
Fedosejev Semjon, Pervyje germanskije tanki, EKSMO 2011, ISBN 9785699508143
Fedosejev Semjon., Tanki Kaisera, Bronekolekcia 6/1996, index 73160
Zaloga Steven, German Panzers 1914 - 1918, Osprey New Vanguard 127, 2006, ISBN 1841769452
Zarzycki Piotr, Czolg A7V, Typy Bronii i Uzbrojenia 165, 1994, ISBN 8311083762

 

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔30.09.2012 📕12.491

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře