Na pozadí Slovenského národního povstání se odehrával i hrdinný příběh ženy slovenské národnosti v britském stejnokroji – Chavivy Reikové

Autor : Vladimír Marek 🕔26.09.2012 📕5.873

Operace Amsterodam

Do konce povstání zbývaly jen hodiny. Banská Bystrica připomínala město, kterému v nejbližších hodinách hrozí zánik. Nekonečný proud lidí se valil ven z města. Všude vládl hrozný chaos. Hospody čepovaly alkohol doslova o život. Vypadalo to, jako kdyby se blížil soudný den. Banka byla vyrabovaná. Všechny peníze už dávno odnesli partyzáni.

A právě za této situace se z města ve čtyřech vlnách stahoval i malý, 40členný židovský partyzánský oddíl, který krátce předtím sestavila a vycvičila společně se svými spolubojovníky četařka britské armády Chaviva Reiková. V tomto okamžiku ještě nikdo netušil, že do konce existence oddílu zbývají jen dny. A že jeho velitelka ho přežije jen o pár týdnů.


Chaviva Reiková v britském stejnokroji

Ale vraťme se na začátek příběhu, na jehož konci byl tragický osud výsadku Amsterodam. Chaviva Reiková se původně jmenovala Marta. Narodila se v červenci 1914 jako šesté dítě v chudé židovské rodině v osadě Nadabula poblíž slovenské Rožnavy. O týden později Rakousko-Uhersko vypovědělo Srbsku válku a jeho podunajské loďstvo začalo ostřelovat Bělehrad. Po skončení 1. světové války se její rodina i s ní přestěhovala do Radvaně u Banské Bystrice (v současné době je již její součástí). Zde také navštěvovala obecnou školu. Později studovala Střední odbornou školu v Banské Bystrici. Tu ale pro nedostatek finančních prostředků nedokončila. Pracovala jako prodavačka a účetní v železářství bratří Norbergů.

Své nové jméno přijala v roce 1930. V té době jí bylo 16 let a aktivně se zapojila do práce sionistické mládežnické organizace ha-Šomer ha-Cair. Později byla i členkou Mezinárodní ženské sionistické organizace. Významný zlom v jejím životě nastal v roce 1938, kdy se přestěhovala do Bratislavy. Stala se sekretářkou jednoho z vedoucích pracovníků sionistického hnutí na Slovensku, dr. Oskara Neumanna, vyučovala v přípravných kurzech zájemce o vystěhování do Palestiny. Zároveň byla vedoucí sekretariátu Židovského národního fondu.

V Haganě a Palmachu

Koncem roku 1939 se rozhodla k dalšímu radikálnímu kroku: společně se svým manželem se přestěhovala do Palestiny. Pomáhala zakládat kibuc Maánit. Zapojila se do programu osidlování území. Chladnou ji nenechávala ani válka. V roce 1941 vstoupila do Hagany a později i do jejích úderných oddílů Palmach. Jednalo se o ilegální vojenskou organizaci, která vznikla v roce 1920 a působila na území Palestiny po celou dobu britského mandátu. Jejím úkolem bylo ochraňovat židovské obyvatelstvo. Zpočátku se jednotky Hagany skládaly především z ozbrojených farmářů, kteří se snažili chránit své osady. Situace se dramaticky změnila v roce 1929, kdy v Hebronu došlo k etnickým čistkám a vystěhování všech Židů. Hagana získala charakter centrálně řízené armády. Měla 10 000 vojáků a téměř 40 000 záložníků. Úderné oddíly Palmach vznikly v roce 1941 za účelem pomoci bránit Palestinu před hrozbou ze strany fašistického Německa. Po porážce německých a italských vojsk u El Alameinu v roce 1943 se je Britové snažili rozpustit, celá organizace ale namísto toho přešla do ilegality. Každý kibuc dostal na starost jednu četu Palmachu. Její příslušníci v těchto obcích dva týdny v měsíci pracovali, osm dnů věnovali vojenskému výcviku a zbytek měli volno. Takto se dokázali až z 80 % samofinancovat a zároveň poskytovali ochranu osadám. Být příslušníkem této organizace nebylo považováno jenom za plnění vojenských povinností, ale spíš za způsob života. Zatímco britská armáda a bezpečnost poměrně často proti těmto skupinám razantně vystupovaly, britské zpravodajské služby s nimi spolupracovaly.


S úsměvem na tváři

Nejspíš právě to vedlo Chavivu Reikovou k tomu, že se přihlásila na výzvu britské zpravodajské služby SOE, hledající židovské dobrovolníky pro speciální operace. Pod krycím jménem Ada Robinson vstoupila do Ženské pomocné služby letectva. V roce 1942 prodělala pod patronací SOE vojenský zpravodajský výcvik na britské základně poblíž Káhiry. Po jeho absolvování složila přísahu králi Jiřímu a získala hodnost četař.

Směr Slovensko

Už od konce roku 1943 bylo zřejmé, že pro východní frontu se doslova strategickým územím stane Slovensko, kde se začalo připravovat povstání. Tedy oblast, kterou Chaviva velmi dobře znala a kde měla i kontakty. 19. července 1944 byla společně s dalšími třemi spolubojovníky zařazena rozkazem hlavního velitelství letectva na Středním východě do výsadku Amsterodam. Ten měl být vysazen na slovenském území, kde měl nejen zajišťovat spojením pro britskou vojenskou misi při povstaleckém velitelství, ale plnit rovněž zpravodajské úkoly. Velitelem skupiny byl Zwi Ben Yaakov (krycími jmény Jindřich Grünhut či Michal Janay). Členové pak Rafael Reisz (kpt. Stephan Rice) a Chajim Chermeš (kpt. Harry Moris). S touto čtveřicí později spolupracoval i Abba Berdičev (vystupující jako por. Robert Willis). Skupina se 26. srpna 1944 přepravila z Egypta do italského Bari, kde měla čekat na odlet. Ze Slovenska v té době ale přicházely velice nepřesné a často protichůdné zprávy – a tak se její vysazení neustále odkládalo. Problém byl také v tom, že Chaviva nemohla být jako ostatní členové vysazena na padáku. Britské zákony totiž za války zakazovaly vysazování žen v týlu protivníka.


Povstalci ustupují do hor

To se nakonec ale ukázalo jako velká výhoda. Společně se skupinou amerických pilotů ji dopravili 17. září 1944 na povstalci obsazené letiště Tri Duby. Zbývající tři příslušníci byli sice vysazeni již 13. září, omylem ale jižně od Bytči. Tedy již ne na povstaleckém území. A tak se k Chavivě připojili až po naprosto vyčerpávajícím pochodu horami 24. září 1944.

Zničená vysílačka

Přistání dvou velkých amerických letounů B-17G na povstaleckém letišti samozřejmě neušlo pozornosti. Americké příslušníky OSS (Ofice of Strategic Service) přivítal nejen velitel letiště, ale i sám povstalecký velitel gen. Ján Golian. Chaviva se ale snažila vystupovat co možná nejméně nápadně. Nenárokovala si kancelář v budově velitelství, po přesunu do Banské Bystrice se ubytovala v prvním poschodí hotelu Národný dom. Zde si zřídila i své první pracoviště. Dochovala se rovněž svědectví o tom, že její rozpoložení v této době nebylo právě ideální. Vracela se sice domů, věděla ale, že v jejím rodném domě nikdo z příbuzných nežije: otec zemřel již před válkou, matka a další nejbližší byli od roku 1942 v Polsku v koncentračním táboře. Uvědomovala si, že jejich osud je velice nejistý.


Vybalování amerických zbraní na povstaleckém letišti

Ze všeho nejdříve začala pátrat po zbývajících třech členech skupiny. Nikdo o nich ale nevěděl. Dokonce ani JUDr. Július Kirsteuer z velitelství povstalecké armády, kterého měla jako prvního na seznamu kontaktních osob. Proto také oslovila velitele zpravodajské skupiny Courier 4 npor. Imricha Erösa. Ten jí společně se svými podřízenými potvrdil, že ještě před jejich seskokem byli z letounu vysazeni tři muži v britských vojenských stejnokrojích. O jejich dalším osudu ale nic nevěděl. Informace o navigační chybě tohoto letu se na velitelství v té době ještě nedostala.


Povstalci před budovou svobodného vysílače v Banské Bystrici

Proto se rozhodla spolupracovat se skupinou Courier 4. Odešla s ní do Podbrezovej, kde navázala spojení se základnou v Bari. V té době je ale všechny potkala ještě jedna rána: jejich konspirativní byt v Podbrezovej přepadli neznámí ozbrojenci a zdemolovali veškeré jeho zařízení včetně vysílačky.

Začala pomáhat Židům

Po této události přešla část výsadku Courier 4 do oblasti Nízkých Tater a Chaviva Reikova se vrátila do Banské Bystrice. Někdy v té době dorazil na povstalecké území Abba Berdičev se spojovacím materiálem nejen pro skupinu Amsterodam, ale i Windproof.

Skupina Amsterodam měla kromě úkolů vztahujících se ke zpravodajské činnosti a zajišťování spojení mapovat vztahy mezi Čechy a Slováky a postavení Židů na Slovensku. Dále zajišťovala finanční pomoc židovským utečencům a organizovala transporty židovských dětí přes Maďarsko do Palestiny. A právě v této fázi se Raiková rozhodla zaměřit svou pozornost na pomoc Židům. Využila své předválečné kontakty a napojila se na sionistické organizace. Jen na povstaleckém území v té době žilo téměř 5000 Židů. Z těch představitelů židovské obce, kteří v té době ještě nebyli internovaní v táborech, vytvořila výbor se sídlem v budově Židovské lidové školy v Banské Bystrici. Ten poskytoval pomoc sociálně slabým Židům.


Deska na hrobě Chavivy Reikové

Jak již bylo zmíněno, mužská část skupiny Amsterodam dorazila do Banské Bystrice až 24. září 1944. Chaviva se od svých kolegů konečně dověděla o navigační chybě: Osádka letounu si spletla Váh s Hronem a vysadila je na pravém břehu Váhu necelé 2 km severně od Turčanských Klačian. Příslušníci skupiny se pak museli osm dnů prodírat Velkou a Malou Fatrou a Nízkými Tatrami. Nyní se tedy mohli začít připravovat na překročení hranic s Maďarskem, kde měli pomoci s organizací transportů dětí.

Pomáhala Američanům

Činnost skupiny Amsterodam se neomezovala jen na výše uvedené úkoly. Pomohla rovněž celé řadě spojeneckých pilotů sestřelených nad Slovenskem v jejich návratu do Itálie. Jednu z radiostanic předala skupině Courier 4.

Spolupracovala i s velitelem skupiny Day kpt. Edwardem Baranskim. Jeho výsadek organizovaný americkou OSS přistál na letišti Tri Duby 7. října 1944. Společně se svými vojáky měl zaškolovat povstalce v používání dopravených amerických zbraní, mj. např. reaktivních protitankových prostředků M1 Bazook. Kromě toho předával ze Zvolenské Slatiny americkému štábu v Bari informace o pohybech německé armády. Také osud této skupiny byl po pádu povstání tragický.


Příslušníci hnutí Palmach

Chaviva společně se svými kolegy, jak již bylo zmíněno, postavila a vycvičila z židovských dobrovolníků 40členný partyzánský oddíl. V té době ale již bylo zřejmé, že povstání se nemůže udržet. Chaviva se v tomto okamžiku obrátila o pomoc na vojenské a partyzánské velení. Bohužel bezúspěšně. A tak se skupina Amsterodam společně s vycvičenými židovskými partyzány rozdělila na čtyři části a začala se stahovat do hor. Chtěli nad Pohronským Bukovcem vybudovat lesní tábor pro tělesně slabší židovské utečence. Zjevně ale špatně odhadli drsné klimatické podmínky ve slovenských horách v období blížící se zimy a především nebezpečí, které na ně číhalo od německých pronásledovatelů. První skupina se dostala do této oblasti 26. října. Další ji vzápětí následovaly. Partyzáni společně s utečenci urychleně vybudovali dočasný tábor a začali připravovat zřízení čtyř potravinových základen.

Až do hořkého konce

Tento úkol se jim ale již nepodařilo uskutečnit. Tábor byl v ranních hodinách 31. října 1944 nečekaně přepaden protipartyzánským komandem. Po prvním úderu se jeho obyvatelům podařilo ještě utéci do lesa. Během následných bojů byli ale tři členové skupiny, včetně Chavivy Reikové, společně s dalšími židovskými utečenci, zajati. Oddělili je od ostatních a dopravili na úřadovnu Gestapa do Banské Bystrice. Zde byli vyslýchání a mučeni. Jejich osud se naplnil 20. listopadu 1944: společně s dalšími 250 zajatými Židy byli Chaviva a Rafael Reisz zastřeleni v protitankovém příkopu poblíž Kremničky u Banské Bystrice. Přímo na místě byli také pohřbeni v hromadném hrobě. Za pozornost stojí, že v den popravy Chavivě oznámili, že ji propustí z vězení. Vrátili jí dokonce její oděv.


Chaviva Reiková (čtvrtá zleva v zadní řadě) s příslušníky výsadkových skupin

Kde přesně skonal Zvi Ben Yaakov se dodnes neví. S největší pravděpodobností byl popraven o několik týdnů později. Ze skupiny Amsterodam přežil jen Chajim Chermeš, kterému se podařilo utéci a přidat se k partyzánům. V jejich řadách se dočkal osvobození. Po skončení války odjel do Palestiny.

Po osvobození bylo tělo Chavivy Reikové exhumováno a pietně pohřbeno v britském válečném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze. Na opakovanou žádost izraelské vlády byl ale tento hrob v roce 1952 otevřen a tělo převezeno do Izraele. Reiková byla pohřbena s nejvyššími poctami 20. září 1952 na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. In memoriam byla povýšena do hodnosti podplukovníka. Stala se národní hrdinkou státu Izrael.

„Osudy Chavivy Reikové jsou spjaty se jménem obou zemí, Československa i Palestiny. V krásném hornatém kraji v okolí Banské Bystrice se narodila a ve svém mládí srostla s naším národem natolik, že jednu ze svých básní věnuje generálu Štefánikovi, jenž byl, jak vám je známo, za 1. světové války, vedle Masaryka a Beneše, spolutvůrcem Československé republiky,“ prohlásil krátce po válce u příležitosti pojmenování jednoho z domů v kibucu Maanitu po Chavivě Reikové generální konzul ČSR v Jeruzalémě Jan Novák. „Pak, došedši k svému přesvědčení, věnuje tato žena jako pravá dcera židovského národa veškeré své úsilí hnutí sionistickému a po nutné přípravě se odebírá do Palestiny, aby budovala svou novou domovinu…“

Zdroje:
Historie a vojenství 2/1999;
Vojenské osobnosti Československého odboje 1939–1945;
Givat Haviva;
oficiální internetové stránky Palmachu

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔26.09.2012 📕5.873

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře