Vojákem na několika frontách

Autor : Vladimír Marek 🕔25.09.2012 📕5.677

„Vpředu šel nezbytný strážce Varga. Nakloněný kupředu, takřka ohmatával zrakem každé místo, kam měl šlápnout. Ani snad ne tak ze starosti o mne jako proto, že se hrozně bál min. Pak jsem šel já, náčelník štábu major Kukla a ostatní. Neušli jsme daleko. Za mnou se ozvala detonace, vzápětí ještě tři. Nášlapné miny. Major Kukla se svezl vedle mě na zem s těžkou ranou v noze, vzadu vykřikli další ranění. Sám jsem také pocítil bolest v zadních částech těla. Vlezli jsme do minového pole a někdo zakopl o natažené dráty. Dal jsem se cestou vpravo. Velmi jsem spěchal. Hodina, kdy jsem se měl setkat se Selnerem u koní, minula. Byl jsem v napětí, jestli se sejdeme včas: pochodující brigáda a já, chromý a zraněný. Zavolal jsem nazdařbůh. A znovu. Po třetím volání se major Selner ozval. Stál s koněm na cestě pod námi. Rozběhl jsem se k němu. Zahlédl mě mezi stromy a křičel: ,Tou cestou nechoďte – je zaminovaná!‘ Nerozuměl jsem mu a běžel dál. Znovu křičel. Ale já jsem nějak z jeho volání nic nevnímal. Snad tam bylo min málo, snad jsem se jim nějak vyhnul. Došel jsem živ až dolů. To už jsem však cítil, že bych na koni moc nenajezdil, proto jsem rychle Selnerovi načrtl všechno na mapě a poslal ho s úkoly k jednotkám. Vrátil se v jednu hodinu v noci. Zařídil všechno podle mých instrukcí a přivedl také lékaře s protitetanovou injekcí a s těmi jejich ‚heblaty‘ na vytahování střepin. Bylo to bolestivé, ale jinak jsem byl v pořádku. Ten den a noc se major Selner velmi zasloužil. Nebyl tehdy příslušníkem brigády, ba ani ne sboru. Přijížděl na východ s jiným posláním a u brigády se zastavil jen na krátkou návštěvu. Zůstal u nás ale trvale. Stal se náčelníkem štábu brigády místo zraněného Kukly. Později i velitelem brigády…“

Válečné přátelství

Takto vzpomínal legendární velitel našich jednotek na Středním východě a později i 1. československého samostatného armádního sboru v SSSR generál Karel Klapálek na svého podřízeného – na Jaroslava Selnera. Nejednalo se ale jen o vzpomínku na jednoho z vojáků. Byli to především váleční kolegové, kteří spolu prožili nemálo dobrého i toho horšího na frontách 2. světové války. Byli to kamarádi, a to v pravém slova smyslu.


Jaroslav Selner na začátku 70. let minulého století

Právě tento příběh se stal jednou z mnoha významných křižovatek v životě generála Selnera. Vysoko v Karpatech uprostřed krvavých bojů se ale na podzim roku 1944 rozhodně neocitl náhodou. Podobně jako po většinu svého života osudu intenzivně napomáhal. Mohl klidně zůstat v Londýně a pracovat na zpravodajském oddělení plk. Moravce, přesto se dobrovolně přihlásil a žádal o převelení na východní frontu. Zde mohl sloužit u náhradního tělesa vojenského velitelství pro osvobozené území anebo plnit zpravodajské úkoly. Přesto se ale vydal do karpatských lesů. Snad ho sem táhla blízkost osvobozovaného domova, možná přátelství s Klapálkem a dalšími vojáky, se kterými sdílel společný osud v severní Africe.

Stihl ještě Vysokou válečnou školu

Jaroslav Selner se narodil 5. května 1906 v Kladně v rodině horníka. Zde také vystudoval státní reálku. Sportoval, cvičil v místním Sokole, a tak se po maturitě rozhodl pro vojenské povolání. V roce 1926, po ukončení Pěchotního učiliště v Hranicích nastoupil v hodnosti poručíka k pěšímu pluku 33. V následujících letech prošel celou řadou kurzů. Ani v tomto případě nezapřel svůj vztah ke sportu. Absolvoval např. lyžařský kurz v Krkonoších a kurz pro tělesnou výchovu v Praze. Sloužil v Bratislavě, v Praze a Hranicích. Většinou ve funkcích velitelů čet. V roce 1936 nastoupil do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze-Bubenči jako kartograf. V dubnu následujícího roku se stal posluchačem prestižní Vysoké školy válečné. To už ale na brány první republiky klepala mnichovská dohoda.


Na koni v čele své brigády při slavnostní přehlídce v Praze

Okamžitě po vytvoření protektorátu se Jaroslav Selner zapojil do práce brněnské odbočky vojenské odbojové organizace Obrana národa. Jeho pozice však byla s každou akcí riskantnější. Hrozilo mu zatčení. A tak v listopadu roku 1939 za dramatických okolností ilegálně opustil přes Slovensko a Maďarsko okleštěný zbytek republiky. I v tomto případě, jako ostatně mnohokrát později, mu přálo štěstí. Noc před útěkem byl nervózní, nemohl spát, a tak odešel na nádraží dříve, již ve 4 hod. ráno. Po válce se dověděl, že v 5 hod. ho mělo zatknout Gestapo.

Diverzní úkoly na Balkáně

Počínaje prosincem 1939 se prezentoval u našeho zahraničního vojska ve Francii. Ve skutečnosti ale plnil diverzní a zpravodajské úkoly československé zpravodajské ústředny Marie na Balkáně. Zajišťoval potřebné doklady, víza a jízdenky pro československé vojáky utíkající z protektorátu. Organizoval přepravu zbraní a výbušnin. Při jedné z těchto akcí byl společně s dalšími dvěma kolegy na železniční stanici Židan Most podroben důkladné kontrole. V zavazadlech jim našli zbraně a výbušniny. Byli zadrženi – vypadalo to s nimi špatně. Nakonec se je ale s pomocí úplatků podařilo dostat ven z vězení.

Počátkem léta roku 1940 dorazil kpt. Jaroslav Selner do Sýrie. Stal se velitelem čety a později roty v Klapálkově Československém pěším praporu 11 – Východním. Bojoval v Palestině, Egyptě u Tobruku. Zde byl při výbuchu miny zraněn. S minami měl vůbec špatné zkušenosti. Při jednom přesunu na motorce v severní Africe spadl do minového pole. Hned vedle něho přitom byly dvě nášlapné miny. Nesměl se ani pohnout, dokud je pyrotechnici nezneškodnili.


Krátce po skončení akademie v hodnosti poručíka

„Přijel i Churchill; nastoupili jsme v plné parádě i s bojovým praporem, který jsme dostali od krajanů žijících v Americe. Po přehlídce se naloďujeme se vším, dostáváme pět amerických torpédoborců na ochranu, s námi jede pluk Australanů, něco Poláků a jedem k Tobruku… Již v noci vidíme na moři silnou palbu z protiletadlových děl na německé nálety, které trvaly denně. My se vyloďujeme za palby a rychle se stahujeme pryč do velkého kopce; motory hučí a asi po 5 km jsme na místě; nalézáme do rozbitých bunkrů, které se rychle opravují, a zařizujeme se jako doma,“ těmito slovy popisoval Jaroslav Selner své první setkání s Tobrukem. „Nyní to bylo horší se stravou: dostávali jsem jen konzervy, ale voda žádná. Dole jsme si nadělali jamky – tam jsme chodili pro vodu. Bylo to velmi nechutné, pít čaj z mořské vody. Když byl trochu klid, tak jsme chodili k sousedům na návštěvu a tam jsme si vyměňovali, co se dalo. Hlavně cigarety, za ty dostal člověk všechno: maso, čokoládu, různé konzervy atd.“

Později, když vznikl československý lehký protiletadlový pluk 200, zařadili ho k němu na funkci zástupce velitele praporu a nakonec i velitele praporu.

Přes Anglii do Karpat

Když německá a italská vojska v severní Africe kapitulovala, čekala ho společně s ostatními vojáky šestitýdenní plavba na lodi Mauretánie do Velké Británie. Zde ho přidělili k ministerstvu národní obrany. Pracoval pro zpravodajské oddělení plk. Františka Moravce. Ani tady se mu ale nevyhnuly útrapy války: Jednoho dne odešel ze své kanceláře na oběd. Když se vrátil, byl vedlejší dům v troskách. Dopadla na něj bezpilotní střela V-1.


Během bojů v Karpatech (druhý zprava)

Na východní frontu se dostal z Velké Británie přes Gibraltar a Střední východ v září 1944. „Na Slovensku mezitím vypuklo povstání. Zprávy o průběhu bojů jsme sledovali během plavby. 8. září jsme se dověděli na lodi plující Středozemním mořem o zasazení československého armádního sboru k boji o Dukelský průsmyk,“ popisoval anabázi kolem půlky světa Jaroslav Selner. „V Port Saidu jsme nastoupili cestu po souši. Vlakem do Haify a Damašku a pak pouštní cestou do Basry a Teheránu. Sovětské vojenské kamiony nás přepravily přes pohoří Elborz do Pahlevy na břehu Kaspického moře. A dál sovětskou lodí do Baku. Přijetí sovětskými orgány a pak dlouhá cesta vlakem přes Rostov, Kyjev, Lvov do Krosna – města, které se tak neblaze zapsalo do historie bojů o Dukelský průsmyk. Tam nás očekávalo pozvání velitele 1. československého armádního sboru generála Svobody k návštěvě sboru.“

Jak již bylo řečeno, mjr. Selnera posílal Londýn k náhradnímu tělesu velitelství pro osvobozené území. On se chtěl ale přes veškeré nebezpečí z toho plynoucí zapojit přímo do bojů v Karpatech. Gen. Svoboda při setkání pozval československé důstojníky, kteří právě přicestovali z Velké Británie, k návštěvě fronty, k seznámení se z podmínkami, za jakých sbor bojuje. „Když jsem přišel na řadu, prohlásil jsem, že v Londýně jsem se několikrát dožadoval přidělení ke sboru, a využívám tedy této příležitosti, opětuji svoji žádost a žádám přidělení k bojovému útvaru. Totéž prohlášení po mne učinili kapitán Šachr a nadporučík Tyrichtr,“ popisoval Jaroslav Selner situaci, která ho velice rychle přivedla na frontu. „S radostí jsem přijal rozkaz velitele sboru, že budeme všichni tři zařazeni k 3. československé brigádě, které velel generál Klapálek, můj dlouholetý velitel z bojů v Africe.“

Vyznamenal se u Mikuláše

Jak se stal Selner náčelníkem štábu 3. brigády, popsal již ve svém vyprávění gen. Klapálek. V únoru roku 1945 se ale tato nerozlučná dvojice musela opět rozejít. Klapálek byl převezen do nemocnice se zraněním způsobeným minou. Na pár dnů přebral velení brigády plk. Viliam Talský. Koncem února byl ale jmenován novým velitelem brigády v té době mjr. Selner.


Při budování našich jednotek v severní Africe byl generál Selner od samého počátku

Své vojáky vedl do útoku v těžkých bojích o Liptovský Mikuláš. Právě ve zdejším horském terénu se sváděly jedny z nejtěžších bojů na našem území. Ne náhodou se této oblasti říká „malá Dukla“. Selner se po mnoha neúspěšných pokusech o dobytí Liptovského Mikuláše rozhodl pro riskantní boční útok. 3. brigádě, pod jeho velením, se nakonec podařilo prolomit německé obranné linie a ohrozit elitní jednotky SS. Významně tak přispěla k dobytí města. Za úspěšnou akci ho vyznamenali dalším Československým válečným křížem 1939 a medailí Za chrabrost před nepřítelem. Gen. Bohumil Boček svou gratulaci doplnit slovy: „Pane plukovníku, to, co jste vy osobně a příslušníci vaší brigády dnes vykonali, vám vlast nikdy nezapomene.“

Manželka mu vběhla do cesty

Konec války se pro Jaroslava Selnera vyvedl v těch nejlepších barvách. Oslavil 39. narozeniny. Při pochodu východních zahraničních jednotek Prahou 17. května 1945 jel na koni v čele brigády. Jmenovali ho do funkce velitele 3. divize, dislokované v Kroměříži. Měl možnost studovat na Vyšší vojenské akademii Generálního štábu K. I. Vorošilova v Moskvě. Také v osobním životě byl úspěšný. Během služební cesty do Prahy v červnu 1945 mu pod kola trofejního bavoráku vběhla hezká mladá žena. Naštěstí stačil vůz ubrzdit. Byla to herečka Věra Skálová. Po tomto poněkud smolném seznámení se velice rychle sblížili. Do půl roku byla svatba a v dubnu následujícího roku se jim narodil syn Jaroslav.


Jaroslav Selner v uniformě plukovníka generálního štábu v roce 1945

Slibná kariéra ale velice rychle skončila, podobě jako v případě mnoha dalších frontových vojáků, po únoru 1948. Jednoho zářijového dne roku 1951 mu zabránila stráž ve vstupu do kanceláře. Z armády byl propuštěn, musel se vystěhovat z bytu a záhy přišel i o vyměřený důchod. Jaroslav Selner zemřel 11. ledna 1973.


Při vyznamenávání příslušníků sboru v osvobozeném Popradu prezidentem Edvardem Benešem (Jaroslav Selner první zleva)

Dlouhá desetiletí se o gen. Selnerovi nesmělo příliš hovořit. Jednalo se o další ze jmen našich zahraničních vojáků, které mělo upadnout v zapomnění. Naštěstí se tak ale nestalo. V roce 1990 byl Jaroslav Selner plně rehabilitován a následně povýšen na generálporučíka in memoriam.

Zdroje:
Selner, J., Cinger, F.: Generál z rodu rebelů;
vzpomínky syna J. Selnera

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔25.09.2012 📕5.677

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře