Rudá armáda 30. listopadu 1939 zahájila bez vyhlášení války útok na Finsko. Začala zimní válka. Okamžitě došlo k úvodním náletům na finská města. Nejtragičtější průběh mělo odpolední bombardování Helsinek bombardéry 1. MTAP (1. minového a torpédového leteckého pluku) letectva Baltského loďstva. O život přišlo 91 civilistů a 236 dalších obyvatel finské metropole utržilo zranění. Byl to pouhý začátek bombardovací kampaně sovětského letectva proti finským cílům v týlu, která pokračovala během celé zimní války. Pachatel úvodního masakru v Helsinkách – osádky Iljušinů DB-3, patřící do 3. letky 1. MTAP m-r. N. A. Tokareva – se nad metropoli ostatně vrátily hned následujícího dne, 1. prosince. Svrhly 17 pum FAB-250 na cíl identifikovaný jako vojenské sklady. Tentokrát k obětem na straně finských civilistů nedošlo.

Otázky kolem letecké ofenzivy proti Finsku

Bombardovací útvary VVS RKKA a VVS KBF během zimní války plnily širokou paletu úkolů, od taktických akcí směřujících do blízkosti fronty přes útoky proti lodím, zásobování odříznutých jednotek Rudé armády v Karélii, průzkum až po kladení námořních min. V tomto článku se však čtenář seznámí pouze s jedním aspektem tehdejší letecké války, a to s útoky rudého letectva proti týlovým cílům.

J8A, nr. 284 „F“, ze stavu Flygflottilj 19, konec března 1940

Tyto akce vyvolávaly (a nadále vyvolávají) jisté kontroverze. Umírali při nich civilisté – a to podněcuje nepříjemné otázky. Za sovětské éry bylo toto téma skutečné tabu. A rovněž současní ruští autoři se snaží dopad náletů na finské civilisty relativizovat. Zdůrazňují, že smrt obyvatel finských měst a vesnic při náletech nebyla záměrem, spíše představovala tragický vedlejší efekt náletů proti legitimním cílům.

Skutečně, letci měli rozkazy bombardovat vojenské objekty, jako letiště, či strategicky důležité instalace včetně přístavů a nádraží. Velení ovšem za dané situace cíle nezbytně volilo bez ohledu na blízkost civilní zástavby a pumy pak reálně často dopadaly na obytné domy (vedle Helsinek bylo postiženo zejména Viipuri). Mohlo za to nepříznivé zimní počasí s velkou oblačností, nezkušenost osádek či aktivita finské obrany.

Rusům, kteří sami sebe daleko raději vidí jako oběti zrádného německého přepadení z 22. června 1941 a hrdiny Velké vlastenecké války než jako agresory ze zimní války, je velmi nepříjemné, že jsou tehdejší akce jejich letectva připodobňovány k náletům Luftwaffe. Neboť podobné aktivity byly během prvního půlroku 2. světové války skutečně výjimečné. Během bojů v Evropě totiž až do jara 1940 cíle v městských aglomeracích bombardovalo pouze německé letectvo při útoku na Polsko a právě sovětské letectvo během agrese proti Finsku. Britové se omezili pouze na opatrné útoky proti lodím v německých přístavech a francouzské bombardovací letectvo se k náletům neodhodlalo vůbec.

Sestřelený sovětský bombardér Iljušin DB-3 č. 14

Argumentace ruských autorů omlouvající zabíjení finských civilistů jako politováníhodný, ale pochopitelný vedlejší produkt náletů proti legitimním cílům je přitom zcela zbytečná. I když bylo zabíjení civilistů sovětskými letouny nakrásně pouhým omylem, provázejícím útoky na vojenské cíle, faktem zůstává, že probíhalo v rámci agrese Sovětského svazu proti nesrovnatelně menšímu a slabšímu sousedovi, který navíc deklaroval neutralitu. Cílem sovětského tažení byla anexe území mírumilovného souseda a jeho celkové připojení ke Stalinově rudé říši. A tento fakt již nelze zlehčit žádnými výklady o vojenských omylech (byť i zde se ruští autoři, podobně jako jejich sovětští otcové, snaží agresi relativizovat výklady o nutnosti zabezpečit Leningrad před náhlým útokem).

Pod přívalem pum

Sovětské pumy začaly tedy na finská města dopadat již 30. listopadu 1939. Výsledky náletů sovětských bombardérů SB a DB-3 v úvodních dnech tažení byly dosti slabé. Přesnost úderů negativně ovlivnilo nepříznivé počasí i slabší úroveň výcviku řady sovětských osádek.

Po několika úvodních dnech se o snížení frekvence útoků postaraly špatné povětrnostní podmínky, omezující sovětskou letovou aktivitu. Nálety byly obnoveny 19. prosince. Toho dne sovětské pumy zasáhly mj. Helsinky, Turku, Sortavala a Hankö. K prozatímnímu vyvrcholení útoků došlo 21. prosince, kdy se poprvé zapojily do útoků také bombardéry OAB, startující z Estonska. Vedle cílů s vojenským významem (Helsinky, Tampere, Hankö, Turku, Rauma, Porvoo, Sortavala a Viipuri) Sověti bombardovali rovněž města bez jakýchkoliv vojenských či významných průmyslových objektů (Riihimäki, Karjaa, Loimaa, Karkku a Kontiomäki). Nálety se naštěstí pro Finy v těchto městech obešly bez obětí na životech civilistů a způsobily pouze menší materiální škody.

Město Tampere hoří po náletu sovětských bombardérů

Sovětské velení zprvu počítalo s rychlým průběhem agrese proti Finsku. Viipuri mělo být dobyto do dvou týdnů a Helsinky nedlouho poté. Proto nebyly s předstihem připraveny žádné podrobnější plány na dlouhodobou strategickou bombardovací kampaň. Proč také ničit cíle, které budou vzápětí dobyty a stanou se součástí Sovětského svazu? Finové však kladli houževnatý odpor a sovětským velením plánovaná blesková válka se změnila ve vyčerpávající zápas, sváděný na opevněných pozicích Mannerheimovy linie, v „moři stromů“ severně od Ladožského jezera a nehostinné tundře u pobřeží Barentsova moře na Dálném severu. Až tato patová situace vytvořila v prosinci 1939 podmínky pro zesílení letecké ofenzivy.

Za nové situace sovětské dálkové bombardéry zintenzivnily útoky proti týlovým hospodářským a vojenským cílům ve střední a západní části Finska. Na seznamu cílů se ocitla letecká továrna v Tampere, loděnice v Turku, radiostanice v Lahti, sídlo parlamentu evakuovaného z Helsinek do Vaase, přístavy Pori, Rauma, Kotka a Hankö. Velký význam sovětské velení přisuzovalo zejména zničení železniční sítě, s jejíž pomocí byly efektivně zásobovány nepřátelské jednotky na frontě. Mezi cíle byla proto zařazena celá řada železničních nádraží a stanic: mj. Helsinky, Kuopio, Kuovola, Mikkeli, Lappeenranta.

Reálné výsledky leteckých úderů byly nadále dosti omezené. Bombardéry po prvních útocích, prováděných často z malých výšek, přešly na taktiku náletů z větších výškových hladin. A jak uvádí prosincová zpráva finského generálního štábu, navzdory shazování velkého množství pum zůstávaly ztráty na materiálu i životech poměrně lehké. To ovšem neznamená, že by útoky civilní obyvatelstvo netrpělo a nebyly (nepřesně cílenými pumami) ničeny civilní cíle ve finských městech a vesnicích.

V souboji s Fokkerem D.XXI LLv 24 sestřelený Tupolev SB patřící 41. SBAP, 1. prosinec 1939

Nejpočetnějším sovětským bombardovacím typem byly Tupolevy SB. Ačkoliv se hodily svou koncepcí hlavně pro taktické akce v blízkosti fronty, podílely se rovněž na dálkových akcích strategického charakteru. K 30. listopadu 1939 pro podporu agrese VVS RKKA určilo 580 strojů tohoto typu. Námořní letectvo VVS KBF poskytlo do kampaně dalších 51 strojů. Postupně byly během tvrdých bojů nasazovány Tupolevy SB dalších útvarů, takže celkem bylo do střetnutí zimní války zaangažováno 22 pluků rychlých bombardérů (SBAP) a několika pluků smíšených (SAP).

Důležitou roli hrály při náletech proti týlovým cílům dálkové bombardéry Iljušin DB-3. Pro finské tažení vyčlenila tři pluky také 1. letecká armáda zvláštního určení (AON-1), vedle 6. DBAP dále 21. a 53. DBAP s celkem 155 Iljušiny DB-3. Na bojích se měly dále podílet dvě letky DB-3 z 5. SAP umístěného u Murmansku. V průběhu kampaně pak do bojů zasahovaly další pluky VVS RKKA vyzbrojené tímto typem. VVS KBF začínalo tažení s 53 DB-3.

Do úvodních útoků na finské cíle startovaly bombardéry VVS RKKA i VVS KBF z letišť na sovětském území, situovaných především v okolí Leningradu. Později začali Sověti při své letecké ofenzivě využívat také základny v prozatím formálně samostatném Estonsku. Tato pobaltská země sice na přelomu let 1938–1939 deklarovala neutralitu, ale po vypuknutí 2. světové války se sklonila pod sovětským nátlakem. Estonci v nočních hodinách 28. září 1939 v Moskvě podepsali vynucenou smlouvu o vzájemné pomoci. Na jejím základě byly od 18. října na estonském území umístěny jednotky Rudé armády, včetně leteckých, a námořnictva.

Tupolev SB po nouzovém přistání na finském území

Již 25. října 1939 vytvořilo velení námořního letectva Baltského loďstva pro operace z Estonska novou, 10. leteckou brigádu (10. AB). Bombardéry VVS KBF se na tamní letiště přesouvaly z leningradských základen od prosince. Z Estonska mohly efektivněji působit v Botnickém zálivu a u pobřeží Alandských ostrovů, kde probíhaly hlavní plavební trasy finských lodí, ale také napadat cíle v jihozápadním a středním Finsku.

Sovětské velení zprvu předpokládalo, že bombardovací akce proti Finsku v oblasti západně od města Viipuri zajistí výhradně letectvo Baltského loďstva. Po vypuknutí bojů se rychle ukázalo, že přetížené VVS KBF na všechny úkoly nestačí a nálety námořních bombardérů postrádají potřebný důraz. Proto hlavní stan vrchního velení (Stavka) 15. prosince rozhodl direktivou č. 0473 vytvořit na území Estonska uskupení VVS RKKA, nazvané „Speciální letecká brigáda“ (Osobaja aviacionnaja brigada, OAB). Pak 26. února 1940 bylo uskupení OAB reorganizováno v Osobuju avijacionnuju gruppu (OAGp). Speciální letecká brigáda (a později skupina) byla podřízena přímo veliteli VVS RKKA komkoru Smuškevičovi a prováděla strategické nálety proti cílům (přístavům, železničním trasám, továrnám, opevněním) v jihozápadním a středním Finsku. Přesun letounů určených pro službu v OAB vojenské letectvo zahájilo v druhé polovině prosince 1939.

Nová fáze bombardovací letecké války začala 3. ledna 1940. Toho dne vydal lidový komisař obrany maršál Kliměnt Jefremovič Vorošilov rozkaz o zintenzivnění strategických bombardovacích útoků. Během následujících 10 dnů mělo sovětské vojenské letectvo provádět systematické a silné nálety proti objektům v hlubokém týlu, administrativním a válečně-průmyslovým cílům, tj. železničním stanicím, mostům, přístavům a komunikacím.

Námořním letectvem VVS KBF 13. ledna 1940 pořízený snímek města Turku

Sovětské nálety proti týlovým cílům pokračovaly až do samého závěru zimní války. K těžkým útokům došlo 13. a 14. ledna. V odpoledních hodinách sovětské bombardéry atakovaly z výšek 3000–3500 m řadu cílů ve finském týlu. Pumy dopadaly na aglomerace Uusikaupunki, Kokemäenjoki, Eura, Tampere, Hankö, Lahti (jeden mrtvý civilista), Hämeenlinna (zde padlo 10, či 13 civilních obyvatel), Helsinky (tři, či šest mrtvých) a Hyvinkää (jeden mrtvý).

Síla a účinnost útoků sovětských bombardérů proti týlovým cílům během zimní války postupně narůstala. Sověti zvětšovali počty bombardérů v útočných formacích až na sto strojů a rovněž, kvůli odporu ze strany finských stíhacích letounů, zavedli pro SB a DB-3 vlastní stíhací eskorty. Doprovody byly svěřovány Polikarpovům I-16 a I-153, v některých případech vybaveným v zájmu prodloužení doletu přídavnými nádržemi.

V únoru 1940 vykonaly letouny jednotek Severozápadního frontu proti průmyslovým cílům celkem 911 vzletů (při 168 dalších vzletech byly cílem mosty) a letouny OAB působící z Estonska přidaly dalších 700 vzletů. K nejtěžším ztrátám na finské straně došlo během náletu na Kuopio 3. února (32 mrtvých) a Lapeenranta (17). Při přímém zásahu jediné pumy do protiletadlového krytu v Iisalmi zahynulo 41 lidí.

K doprovodům sovětských bombardérů sloužily stíhačky Polikarpov I-153

Maxima dosáhly nálety během samého závěru zimní války, v březnu. Např. 2. března zaútočilo na Tampere kolem stovky bombardérů a na Lahti 96.

Finská obrana

Již během prosince utržily Iljušiny DB-3 během svých bombardovacích akcí první ztráty ze strany nepřátelského stíhacího letectva. A to přes skutečnost, že Finsko bylo na nebezpečí leteckých útoků připraveno velmi nedostatečně. Počet protiletadlových děl nevyhovoval a protivzdušná obrana byla organizovaná na systému vidových hlásek, doplněných pouze několika neúčinnými akustickými naslouchacími přístroji. Suomen Ilmavoimat disponovalo na začátku konfliktu v první linii pouhými 45 stíhačkami.

Základ sil tvořilo 35 jednoplošníků Fokker D.XXI pěti letek LLv 24. Nepředstavovaly žádný div letecké techniky, na tehdejší evropský standard šlo o průměrný či lehce podprůměrný typ. Jejich hodnotu však pronikavě zvětšovali odhodlaní, silně motivovaní a kvalitně vycvičení finští piloti. Fokkery D.XXI u finského stíhacího letectva doplňovalo 10 velmi zastaralých dvouplošníků Bristol Bulldog IV z LLv 26. K pronásledování sovětských bombardérů se nehodily kvůli své nedostatečné maximální rychlosti.

Italská stíhačka Fiat G.50 ve finských službách

Během zimní války síla finské protivzdušné obrany poněkud narostla díky získání určitého množství zahraniční výzbroje. Do vzdušných bojů se nejvíce promítly dodávky nových letounů. Ze zahraničních stíhaček stačilo Suomen Ilmavoimat výrazněji využít pouze trojici typů. Zastaralé dvouplošníky Gloster Gladiator poskytli Britové (celkem 30 strojů verze Mk.II) a Švédové (12 strojů exportní verze J8A, které pilotovali výhradně švédští dobrovolníci v rámci Flygflottilj F 19). Francie dodala finskému letectvu 30 Moranů MS.406. Z Itálie získali Finové 30 Fiatů G.50 (dva další byly ztraceny během přepravy a 33. exemplář dorazil až po skončení války). Oba jednoplošné typy zasáhly do bojů proti sovětským bombardérům až v samém závěru zimní války a v sovětských dokumentech jsou chybně identifikovány jako „Spitfiry“.

Největších úspěchů během zimní války dosáhly v boji proti sovětským bombardérům Fokkery D.XXI. Tupolevy SB od nich poprvé utržily těžké ztráty hned druhého dne bojů, 1. prosince. 24. SBAP pozbyl pět strojů a 41. SBAP dokonce šest. Fokkery D.XXI z LLv 24 toho dne vykonaly 59 vzletů a jejich piloti nárokovali sestřelení 11 bombardérů.

Prvním skutečným „černým dnem“ se pro Iljušiny DB-3 stal 21. prosinec, kdy přišel 53. DBAP o čtyři stroje a jeden letoun z 21. DBAP musel nouzově přistát a zůstal těžce poškozen. Finští stíhači z LLv 24 zaznamenali toho dne sestřelení tři DB-3.

Skutečnou katastrofou pro Sověty skončila ofenzivní akce 6. ledna 1940. Stala se jedním z nejznámějších vzdušných bojů zimní války. Ranní ofenzivní akce proti Finům se mělo zúčastnit celkem 18 DB-3 z 6. DBAP. Velitelé osádek obdrželi instrukce zaútočit na železniční a průmyslové cíle ve městě Kuopio. Bombardéry byly rozděleny do dvou formací. Jednu tvořila devítka DB-3 ze stavu 1. a 2. letky. V čele skupiny letěl DB-3 m-r. Belašova. Tato formace si vytáhla šťastný los a akci vykonala bez jakéhokoliv odporu. Druhou skupinu, po odpadnutí jednoho stroje kvůli technickým obtížím tvořenou čtyřmi stroji 1. a čtyřmi 3. letky, vedl k cíli komesk (velitel letky) m-r.V. D. Majstrenko. Z této formace se vrátil jediný bombardér! Zbývající stroje byly sestřeleny stíhačkami D.XXI LLv 24. Právě v tomto boji dosáhl luutnanti Jorma Kalevi Sarvanto svých fantastických šesti sestřelů. Z osádek sedmi ztracených DB-3 přežili pouze dva Finy zajatí muži.

Navzdory několika spektakulárním vítězstvím finských pilotů osádky sovětských bombardérů při řadě operací na nepřátelské stíhačky vůbec nenarazily. Na vybudování skutečně účinné protivzdušné obrany totiž bylo finské letectvo příliš slabé. A tak při mnoha akcích představovaly pro sovětské bombardovací letce hlavní nebezpečí záludnosti arktického počasí: zatažená obloha, sněžení, vánice, mlha, hluboké mrazy. Navigaci pak výrazně komplikovala fádnost krajiny severně od Ladožského jezera.

Výsledky

Sovětské dokumenty uvádějí, že během bombardování vojenských a průmyslových cílů letouny mezi 30. listopadem 1939 a 13. březnem 1940 vykonaly celkem 2193 vzletů. Sověti v řadě současných publikací a článků rádi zdůrazňují, že nešlo o příliš vysoké číslo, neboť představovalo pouhé 2,7 % z obrovského množství bojových letů, které rudí letci absolvovali během celé zimní války. Pumy ovšem padaly na civilní cíle rovněž během útoků proti komunikačním liniím a dalším týlovým objektům. Na ně připadlo 10 879 vzletů, tj. 13 % z celkového množství bojových startů. Až do vypuknutí letecké bitvy o Británii představovala v kampaních 2. světové války ofenziva sovětského bombardovacího letectva proti Finsku svou délkou, intenzitou a množstvím svržených pum skutečně výjimečnou operaci.

Obránci finského nebe, piloti LLv 24 u Fokkeru D.XXI

Finové zaznamenali během celé zimní války 690 případů bombardování civilních cílů, při kterých bylo svrženo 55 000 trhavých a 41 000 zápalných pum. Ve 440 případech byly cíle rovněž ostřelovány kulomety. Během náletů zahynulo 965 civilistů, 540 utržilo těžká a 1300 lehká zranění. Nejvíce bombardovaným finským městem se stalo Viipuri, nad které proniklo na 1400 sovětských letounů, které při 64 náletech svrhly 4700 pum. Ve městě zahynulo 48 civilistů. Nejtěžší ztráty na lidech naopak utržily Helsinky. Osmi náletů proti hlavnímu městu se zúčastnilo sice „pouze“ 57 letounů, jež svrhly 350 pum, ale zahynulo celkem 97 lidí. Ze zorného pohledu hrůz, které se později rozpoutaly nad evropskými městy, to nejsou velké počty. V danou chvíli však byla 2. světová válka v začátcích a platila jiná měřítka.

Zdroje (výběr):
Keskinen, K., Patronen, K., Stenman, K.: Suomen Ilmavoimat II, 1928–1940. Espoo 2006;
Kotelnikov, V.: Il-4 „Vozdušnyje Krejsera Stalina“. Moskva 2009;
Morozov, M., Kirindas, A., Kotelnikov, V., Bulach, A.: VVS Krasnoj armiji v Zimněj vojně 1939–1940. Istoria Aviacii No. 2;
Tirkeltaub, S. V., Stěpakov, V. N.: Protiv Finlandii. Sovětskaja morskaja avijacija na Baltike v vojne 1939–1940 godov. Sant Petěrburg 2000;
Internet

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2011 vydavatelství Naše Vojsko.