Torpédoborce tříd Kongo a Atago (2.): Proti balistickým raketám

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔25.09.2012 📕3.525

Mozkem torpédoborců třídy Kongo je zbraňový/bojový řídicí systém OYQ-8, jehož základ tvoří hardware systému Aegis, doplněný systémy domácího původu. Japonci dostali povolení na import varianty Aegis Baseline J1, představující zjednodušenou verzi americké Baseline 4, použité na prvních torpédoborcích třídy A. Burke, ze které byla vypuštěna část „citlivých“ technologií. Hlavními součástmi systému jsou: radiolokátor SPY-1D, systém WCS Mk.8 pro zpracování obrazu taktické situace a řízení palby, bojový řídicí systém CID Mk.2 s funkcemi na podporu rozhodovacích procesů a zobrazovací (displejový) systém Mk.2. Při japonské variantě J1 bylo upuštěno od možnosti použití střel s plochou dráhou letu RGM-109 Tomahawk, a tím i jejich systému řízení palby. Naopak do ní bylo integrováno několik nových systémů domácí výroby, včetně systému pro vedení EB. Doplněn byl také specializovaný SŘP pro 127mm kanon s vlastními senzory, jehož funkci u třídy A. Burke obstarává přímo radar SPY-1. Jinou změnou je integrace systému řízení palby protiponorkových zbraní OQA-201 do hlavního systému řízení palby WCS Mk.8. Přesný rozsah dalších úprav je utajovaný. Na posledním torpédoborci Chokai byla použita vylepšená verze Baseline J2 odpovídající americké Baseline 5.

Primárním senzorem jednotek třídy Kongo je multifunkční 3D radiolokátor SPY-1D pracující v pásmu S. Jeho čtyři pasivní antény typu PESA, složené ze 4350 elementů, využívají jeden společný vysílač, a z tohoto důvodu může vysílat paprsky vždy jen jedna. Elektronické skenování fázovým posunem však umožňuje velmi rychlé prohledávání 90° sektorů jednotlivých antén, které vysílače podle potřeby sdílejí. Prodlevy mezi činností antén se obvykle pohybují řádově ve vteřinách, což v praxi znamená, že v téměř reálném čase pokrývají celokruhový prostor kolem plavidla. Vyzařovaný paprsek je se svými 1,7° relativně úzký a přispívá k přesnosti SPY-1D. Vyšší přední nástavba třídy Kongo proti jejímu americkému vzoru byla využita k umístění antén radaru o jedno patro výše, což zvětšilo jeho účinný dosah proti nízko letícím cílům. Výkony verze SPY-1D zatím nebyly zveřejněny, pro referenci však můžeme uvést výkony nejstarší varianty SPY-1A nainstalované na prvním tuctu křižníků třídy Ticonderoga. Její maximální dosah je 325 km, dosah na radiolokační horizont činí přes 80 km a radar je schopen současně sledovat více než 200 cílů. Verze SPY-1D je proti ní výkonnější. Speciálně pro spolupráci s radary rodiny SPY-1 byl vyvinut identifikační systém IFF UPX-29, jehož antény jsou umístěné v charakteristickém „disku“ pod vrcholem stožáru. Torpédoborce třídy Kongo dále nesou domácí radar OPS-28, představující ekvivalent amerického typu TAS Mk.23, určený k vyhledávání nízko letících vzdušných a hladinových cílů, a navigační radar OPS-20.

V systému Aegis sehrávají důležitou roli komunikační systémy, umožňující výměnu informací s jinými plavidly, letouny a pozemními velitelskými stanovišti. Torpédoborce po dokončení nesly systémy na přenos dat ve standardech Link 4 a Link 11. Doplňoval je americký satelitní komunikační systém Inmarsat a japonský Superbird.

Vybavení třídy Kongo

Hlavní výzbroj jednotek třídy Kongo tvoří protiletadlové střely Standard SM-2MR americké provenience. Zpočátku se jednalo o variantu SM-2MR Block IIIA (RIM-66M-2) se startovní hmotností 612 kg. Maximální dálkový dosah těchto střel je cca 120 km a výškový dosah přes 24 km. Korekce MCU pro PLŘS provádí radiolokátor SPY-1D, jejich terminální navedení zajišťují tři systémy řízení palby Mk.99, každý s jedním ozařovačem s postupnou vlnou SPG-62. Střely Standard jsou odpalovány z celkem 90 VVZ typu Mk.41. Japonská plavidla je mají, stejně jako třída A. Burke, rozdělené do dvou baterií. První, čítající 29 VVZ, je umístěna na přídi před nástavbou, druhá, s 61 VVZ, zase na zádi před letovou palubou. Součástí každé baterie je výsuvný jeřáb zabírající prostor tří vertikálních sil, který umožňuje nabití VVZ na moři.


Antirakety SM-3 Block 1A představují klíčovou součást nadstavby Aegis BMD. Na snímku je zachycen odpal jedné z nich z torpédoborce Kirishima, provedený 29. října 2010

Z VVZ je odpalována také hlavní protiponorková zbraň torpédoborců v podobě raketových torpéd RUM-139 VL ASROC, kterých je Japonsko jediným zahraničním uživatelem. Mají dolet 19 km a jejich bojovou část tvoří lehké 324mm protiponorkové samonaváděcí torpédo Mk.46 Mod. 5. Proti ponorkám nacházejícím se v blízkosti plavidla jsou určena torpéda Mk.46 Mod. 5 nebo výkonnější domácí Type 73, které se vypouštějí ze dvou otočných trojnásobných torpédometů HOS-302. Detekci ponorek zajišťuje sonar OQS-102, odpovídající americkému typu SQS-53C z třídy A. Burke, umístěný v příďové hrušce, a sonar OQR-2 s vlečenými lineárními anténami, spouštěnými přes dva otvory v záďovém zrcadle. Ten je analogem amerického typu SQR-19A(V). Informace z těchto sonarů zpracovává systém OQA-201, který je předává řídicímu systému OYQ-8. Z torpédoborců třídy Kongo může v případě potřeby operovat vrtulník SH-60J Seahawk, pro který je k dispozici letová paluba na zádi. Pro spolupráci se strojem slouží datalink ORQ-1, obdoba amerického SRQ-4 Hawk Link, patřícího do systému LAMPS III. Japonská plavidla na rozdíl od svých amerických vzdálených příbuzných (počínaje od druhé jednotky USS Barry) nejsou vybaveny systémem RAST, usnadňujícím přistání vrtulníku za zhoršených povětrnostních podmínek.

Boj s plavidly protivníka původně zajišťovaly protilodní střely RGM-84C Harpoon s doletem 124 km, odpalované ze dvou čtyřnásobných OZ. Ty byly proti svému vzoru přemístěné ze zádě mezi komíny. Hlavňovou výzbroj torpédoborců tvoří italský 127mm kanon Oto Melara Compact, který byl upřednostněný před americkým Mk.45 Mod. 2 stejné ráže, použitým na třídě A. Burke. Důvodem byla zřejmě vyšší kadence zbraně dosahující 45 ran/min. proti 20 ranám/min. konkurence. Palbu kanonu řídí systém FCS-2-21 se střeleckým radiolokátorem a optoelektronickými systémy. Protiraketovou obranu na krátkých vzdálenostech zajišťují dva systémy Mk.15 Phalanx Block 1 kategorie CIWS. Každý disponuje 20mm rotačním kanonem s kadencí 4500 ran/min. a vlastními senzory systému řízení palby. Tyto zbraně doplňují dva ručně ovládané velkorážní 12,7mm kulomety M2HB.


Torpédoborce třídy Kongo znamenají první zahraniční plavidla vybavená systémem Aegis. Na záběru je vidět původní polohu zadní baterie VVZ, která byla na třídě Atago přemístěna mnohem výše

Důležitým vylepšením japonské třídy bylo použití pokročilého domácího integrovaného systému pro vedení EB NOLQ-2. Ten nahradil americký systém SLQ-32, který byl a je na třídě A. Burke hodně kritizovaným prvkem vybavení. NOLQ-2 zahrnuje systém pro radiotechnický průzkum, směrový rádiový zaměřovač a dva aktivní radiolokační rušiče. Spolupracují s ním čtyři šestinásobné vrhače klamných cílů Mk.137 systému Mk.36 SRBOC. Na zmatení naváděcích hlavic blížících se torpéd slouží vlečené klamné cíle SLQ-25A Nixie.

Modernizace BMD

Stavba prvních tří torpédoborců Kongo, Kirishima a Myoko byla svěřena loděnicím Mitsubishi v Nagasaki a zařazeny do služby byly v letech 1993–1996. Čtvrtá jednotka Chokai, postavená v loděnicích Ishikawajima v Harimě, je následovala v roce 1998. Plavidla prošla rozsáhlými kvalifikačními zkouškami a např. jen Myoko koncem roku 1997 absolvoval 10 úspěšných odpalů PLŘS proti různým cílům v náročných podmínkách. V roce 1998 přišlo také první „ostré“ nasazení, kdy torpédoborec Myoko s úspěchem sledoval zkušební odpaly severokorejských balistických raket a získal cenné informace o jejich schopnostech.


Hlavním vylepšením třídy Atago je instalace hangáru, jehož absence na třídě Kongo značně omezovala operační možnosti vrtulníků a znemožňovala jejich stále bázování na plavidlech

Právě obrana před balistickými raketami se vzhledem k neustále rostoucí hrozbě těchto zbraní ze strany KLDR a do jisté míry také ČLR stala na přelomu tisíciletí jednou z priorit japonských ozbrojených sil. Torpédoborce třídy Kongo byly kandidátem č. 1 pro tuto roli. V USA totiž tehdy naplno běžel program vývoje modifikace systému Aegis, schopného boje s balistickými raketami. Nadstavba nazvaná Aegis BMD (Ballistic Missile Defense) zahrnuje modernizaci počítačů a úpravy softwaru u všech výše zmíněných součástí systému, dále doplnění nového signálového procesoru radaru SPY-1D, doplnění výzbroje o antirakety a úpravu VVZ pro jejich použití. Japonci objednali modernizační sady Aegis BMD ve verzi 3.6.1, první schopné balistické rakety také postřelovat. Možnosti předešlé verze 3.0 byly omezeny jen na jejich detekci a sledování. Jako antirakety byly vybrány tehdy nejvýkonnější dostupné střely SM-3 Block IA (RIM-161B), určené k ničení balistických raket krátkého doletu (do 600 km), středního doletu (do 1300 km) a v omezené míře vybraných typů anglické kategorie intermediate (dolet do 5500 km). Na rozdíl od PLŘS rodiny SM-2 jsou třístupňové a poloaktivní radiolokační naváděcí hlavici u nich nahradila samonaváděcí IČ hlavice. Pro zvýšení přesnosti navedení v střední fázi letu byly korekce MCU doplněny korekcemi z družicového navigačního systému GPS. Střely SM-3 Block IA mají dálkový dosah přes 500 km, výškový přes 160 km a cíl ničí přímým zásahem kinetické bojové hlavice. Modernizované torpédoborce mají tvořit vnější vrstvu protiraketové obrany Japonska a sestřelovat balistické rakety nacházející se ve střední fázi letu. Rakety v terminální fázi letu, které pronikly přes tento štít, budou cílem střel PAC-3 umístěných na pevnině.

Kontrakt na dodávku první sady BMD 3.6.1 a modernizaci systému Aegis torpédoborce Kongo na standard JB1.X ve výši 124 miliónů dolarů byl podepsán v červenci 2005. Práce na plavidle byly dokončeny v roce 2007. Následně byl 17. prosince proveden první test, při kterém byla zničena balistická raketa středního doletu odpálená ze střelnice US Navy Kauai na Havaji. Střela SM-3 Block 1A ji zasáhla ve výšce 160 km nad oceánem. Modernizace dalších jednotek třídy následovala a u poslední, Kirishimy, byla dokončena v roce 2010. Japonci dosud provedli celkem čtyři zkušební odpaly antiraket, z toho byl jeden neúspěšný.


U třídy Atago byly vzájemně vyměněny baterie VVZ: na přídi je větší, 64násobná, v zadní nástavbě menší, 32násobná

Průběžně bylo zdokonalováno také další vybavení torpédoborců třídy Kongo. Zmodernizovány byly satelitní komunikační systémy a doplněn byl datalink standardu Link 16 s výjimkou jednotky Chokai, která jej nesla již po dokončení. Upgradu se dočkaly také systémy Phalanx, nejdříve na variantu Block 1A a později na nejnovější verzi Block 1B s novými delšími hlavněmi kanonů a radary SŘP doplněnými optoelektronickým systémem. Tu zřejmě dostanou také jednotky třídy, které dosud nesou starší variantu. Na torpédoborcích jsou postupně demontovány jeřáby pro výměnu VVZ na moři. Tato procedura byla v praxi shledána jako problematická a nepraktická a místo jeřábů bylo upřednostněno mírné zvýšení palební síly o tři sila na každou baterii. V souladu s jinými plavidly JMSDF byly pravděpodobně protilodní střely Harpoon nahrazeny domácím typem SSM-1B.

Vylepšená dvojice

Japonsko od počátku koketovalo s myšlenkou pořízení až osmi torpédoborců se systémem Aegis, a nikoli jen čtyř, na které v roce 1988 udělil povolení americký Kongres. V únoru 1998 byl v rámci akvizičního plánu na fiskální roky 2001–2005 ohlášen záměr koupení páté jednotky zdokonalené třídy, pracovně nazvané Kongo Kai. V lednu 2000 ji následovala její sesterská jednotka. Plavidla dostala jména Atago a Ashigara a cena každého z nich je odhadována na 1,13 miliardy dolarů.

Třída Atago představuje ekvivalent nejnovějších torpédoborců třídy A. Burke Flight IIA a podobně jako u nich je i zde hlavním vylepšením instalace hangáru, který zásadně změnil architekturu zadní části plavidel. Japonští projektanti se sice nechali inspirovat Američany, ale nekopírovali jejich řešení a vydali se vlastní cestou. Výsledkem je značný rozdíl ve vzhledu a řešení obou tříd. Proti A. Burke Flight IIA je hangár třídy Atago menší a je schopný pojmout jen jeden vrtulník. Letová paluba je, stejně jako u třídy Kongo, umístěna výše, což ovlivnilo polohu hangáru a následně také zadní baterie VVZ Mk.41. Ta musela být z trupu přemístěna do nové, mohutné zadní nástavby tak, aby ústí sil čněla nad střechu hangáru. Zřejmě z obavy o zhoršení stability z důvodu vysokého umístění relativně těžkých VVZ bylo rozhodnuto přední a zadní baterii zaměnit. Na zádi je tak na rozdíl od americké třídy 32násobné VVZ a na přídi 64násobné. Tato změna si vynutila další úpravu, protože prostor mezi 127mm kanonem a přední nástavbou nepostačoval pro větší baterii a trup musel být v této oblasti prodloužený o 4 m. Přední nástavba byla upravena, podobně jako u americké třídy, přesunutím zadního páru radarů SPY-1 o cca 2,5 m výše, aby mu při detekci nízko letících cílů za zádí plavidla nestínil hangár. Třída Atago také dostala zcela nový stealth stožár a místo původních, zaoblených komínů byly použity komíny hranaté, jako na třídě A. Burke. Pohonnou soustavu torpédoborců nepostihly žádné větší změny.


Torpédoborce třídy Atago mají zcela nový stealth stožár, odlišný od mřížové konstrukce na třídě Kongo. Za pozornost stojí vyšší poloha zadního páru antén radaru SPY-1D(V)

Jednotky třídy Atago jsou vybaveny systémem Aegis ve variantě Baseline 7.1J. Zbraňový/bojový řídicí systém, do kterého je integrován jeho hardware, není známý. Baseline 7.1J se proti předešlým verzím liší použitím zdokonaleného radaru SPY-1D(V) se zlepšenou schopností detekce malých, nízko letících cílů v blízkosti pobřeží nebo za silného rušení. Dále široce využívá levnější a výkonnější civilní komponenty COTS, jako např. počítače a displeje. Do této varianty je také integrována funkce CEC (Cooperative Engagement Capability), umožňující navádět PLŘS odpálené jinými plavidly ve formaci vybavené tímto systémem. Další odlišností je použití modernějšího IFF dotazovače UPX-29(V) a upuštění od samostatného systému řízení palby 127mm kanonu. Jeho funkci plní radar SPY-1D(V).

Změny postihly také sestavu výzbroje. Obě baterie VVZ na rozdíl od původní podoby třídy Kongo nemají výsuvné jeřáby a počet sil v nich čítá 64 a 32 ks. V systému Aegis Baseline 7.1J jsou od počátku integrovány střely SM-2MR Block IIIB (RIM-66M-5), jejichž naváděcí soustava je doplněna pasivním IČ systémem. Ten umožňuje navedení také v případě rušení jejich radiolokačních naváděcích hlavic nebo proti cílům s velmi malou radiolokační odraznou plochou. Raketovou výzbroj torpédoborců dále doplnily menší PLŘS typu ESSM s doletem kolem 50 km. Původní italský 127mm kanon nahradil americký typ Mk.45 Mod. 4 s delší hlavní (62 proti 54 rážím), který umožňuje použití nejnovějších typů dalekonosné munice. Jednotky třídy Atago jsou lépe vybaveny než A. Burke Flight IIA, protože na rozdíl od nich navíc nesou dva systémy Phalanx ve verzi Block 1B, osm protilodních střel domácího typu SSM-1B a také vlečený sonar. U amerických plavidel od nich bylo v zájmu úspory hmotnosti upuštěno a dodatečně se znovu montují jen první z nich.


Ashigara, druhá jednotka třídy Atago. Italský kanon ráže 127 mm u ní nahradil menší a lehčí americký typ Mk.45 Mod. 4

Torpédoborec Atago byl zařazený do služby v březnu 2007, o rok později jej následovala sesterská jednotka Ashigara. Na rozdíl od zmodernizované čtveřice třídy Kongo zatím obě plavidla nebyla vybavena nástavbami Aegis BMD, které mají být nainstalovány při budoucích modernizacích. Zřejmě se bude jednat o variantu 5.1, schopnou ničit také mezikontinentální balistické střely pomocí výkonnějších antiraket SM-3 Block IIA s dokonalejší naváděcí hlavicí a dalšími vylepšeními, na jejichž vývoji Japonsko participuje.


Torpédoborec USS Forrest Sherman třídy A. Burke Flight IIA, která posloužila jako ideový vzor úprav na třídě Atago. Ta má však odlišně řešený stožár i zadní část trupu a nástaveb

Dokončením dvou jednotek třídy Atago byla další stavba torpédoborců se systémem Aegis pro JMSDF prozatím završena. Vzhledem k blížícímu se konci životnosti starých torpédoborců třídy Hatakaze však lze očekávat, že budou pořízena ještě dvě plavidla jako jejich náhrada, aby byly zachovány početní stavy eskortních flotil.

TTD

TTD japonských torpédoborců tříd Kongo a Atago po dokončení

Třída

Kongo

Atago

Standardní výtlak (t)

7250

7750

Plný výtlak (t)

9485

přes 10 000

Max. délka (m)

161,0

165,0

Max. šířka (m)

21,0

Max. ponor (m)

6,2

Typ pohonu

COGAG

Výkon pohonu na hřídel (kW)

4 x 18 400

Max. rychlost (uzly)

30

Max. dosah (nm/uzly)

4500/20

 

Hlavňová výzbroj

1 kanon ráže 127 mm

2 kulomety ráže 12,7 mm

CIWS

2 x Phalanx

VVZ

29 + 61 Mk.41

32 + 64 Mk.41

Protilodní ŘS

2 x 4 RGM-84C

2 x 4 SSM-1B

Torpédomety

2 x trojnásobný ráže 324 mm

Vrtulník (hangár)

1 (ne)

1 (ano)

Posádka

310

290

Zdroje:
ročenky Jane’s Fighting Ships,
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
Combat Fleets of the World,
Guide to World Naval Weapon Systems,
U. S. Naval Weapons,
Network-Centric Warfare,
Forecast International,
Internet,

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔25.09.2012 📕3.525

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře